Posl. Stašek: Slavná sněmovno! Dnešního
dne přistupujeme k důležitému zákonodárnému
aktu, jímž má se státi Národní
divadlo, tato od lidu zvaná Zlatá kaplička
českého národa, majetkem celého Československého
státu. Pokládám událost tuto za velmi
důležitou a významnou pro kulturní vývoj
československého národa vzhledem k významu,
jaký Národní divadlo vždy pro kulturní
život a duchovní vývoj našeho národa
mělo. Kdo by v té chvíli nevzpomínal
na celou řadu velikých, kulturních událostí,
z nichž spiaty jsou dějiny Národního
divadla a jež vlastně ve své podstatě
znamenají cestu českého lidu od jeho národního
probuzení až k jeho národnímu i státnímu
osvobození. Jak mocně na příklad působila
k probuzení národního i politického
sebevědomí v dobách nejhoršího
útisku německých vlád vídeňských
taková slavnost položení základního
kamene ke stavbě Národního divadla, kdy ze
sedmi nejpamátnějších míst v
Čechách a na Moravě za ohromného nadšení
českého lidu, jakému snad se vyrovnaly jen
chvíle 28. října 1918, vezeny byly balvany
do základů Národního divadla. A jakého
ohromného národního enthusiasmu bylo třeba,
aby chudý český národ ze svých
vlastních prostředků a beze vší
podpory nepřátelských vlád rakouských
dvakráte si postavil tak výstavnou budovu divadelní,
že ještě dnes je ozdobou a pýchou naší
Prahy, takže právem v čelo její bylo
možno umístiti hrdý ale i výmluvný
a poučný nápis: "Národ sobě!"
A z ostatních, mnohdy národně velmi významných
událostí z dějin Národního
divadla, ještě vzpomínám na rok 1892,
kdy Národní divadlo pořádalo první
svůj zájezd do Vídně a rázem
získalo toto nám nepřátelské
město nejen pro nesmrtelnou hudbu Smetanovu, ale též
pro lepší ocenění českého
národa jako národa vzdělaného a kulturně
vyspělého.
A potom za války Národní divadlo bylo snad
jediným místem, na němž posilováno
bylo národní uvědomění českého
lidu, místem, v němž živena byla jeho
víra v lepší budoucnost českého
národa. Kdo by tu opět nevzpomněl na velkolepé
květnové slavnosti divadelní r. 1918 u příležitosti
50letého jubilea Národního divadla! Tyto
slavnosti byly nejen příležitostí k
posílení odporu potlačovaných slovanských
národů v Rakousku proti Vídni, ale při
nich již jasně a otevřeně se mluvilo
o rozbití Rakouska, osvobození československého
národa a zřízení samostatného
československého státu.
Komu z nás, jenž prožil tyto slavnosti a chvíle
strhujícího nadšení, by ještě
dnes nebušilo rychleji srdce při vzpomínce
na tyto divadelní slavnosti, při nichž český
lid poprvé elementárním a masivním
způsobem ukázal, že žádná
moc na světě není tak silná, aby mohla
zničiti jeho lásku k národu a touhu po svobodě.
Dámy a pánové, uvažujeme-li tímto
způsobem o významu Národního divadla
nejen pro kulturní, nýbrž i národní
a politický život českého národa,
potom zdá se mně, že zestátněním
Národního divadla splácíme vlastně
dluh, ke kterému jsme byli zavázáni hned
od prvních dnů své státní samostatnosti.
Tehdy vzhledem k osvobozeneckým zásluhám
Národního divadla byl osvobozený národ
přímo povinován povýšiti tuto
instituci za nejpřednější svůj
kulturní ústav státní a postaviti
ji v čelo všech podobných ústavů,
v nichž dramatické musy vzdělávají
v českém lidu umělecký cit a posilují
národní a státní jeho uvědomění.
Ovšem vůči tomu slyšíme skeptické
hlasy, jež v zestátnění Národního
divadla nevidí nic dobrého pro tuto naši nejpřednější
scénu národní. Uvádí se zvláště,
že ani zestátnění velkých divadel
v cizině, jako jsou na př. Velká opera pařížská
nebo rakouská spolková divadla nebo pruská
státní divadla, se neosvědčilo. Zestátněným
divadlům se vytýká, že jsou repertoirově
sterilní, byrokraticky těžkopádná,
pro nesnáze finanční nemohou si udržovati
prvotřídní umělce atd. To všechno
prý hrozí i našemu Národnímu
divadlu.
Přiznávám upřímně, že
přes všechny sympatie, jež k zestátnění
Národního divadla mám, nemohu se přece
jen ubrániti obavám, aby se nestalo se zestátněným
Národním divadlem to, co se stává
se všemi podniky a institucemi, jež přicházejí
do státní správy. Stávají se
nevýnosnými, těžkopádnými,
neprůbojnými, zpolitisovanými a vůbec
sterilními. A po této stránce bude povinností
parlamentu nejen odhlasovati zákon o zestátnění
Národního divadla, ale také pilně
k tomu přihlížeti, zda státní
správa, resp. ministerstvo školství tuto naší
jedinou státní scénu vede tak, aby byla skutečným
representantem naší národní kultury
a odleskem bohatého duševního života našeho
československého národa.
Bude třeba pilně toho dbáti, aby při
zpolitisovaném našem životě Národní
divadlo nebylo ovládáno neb ovlivňováno
určitými politickými směry a aby nestalo
se majitelem jedné politické strany, nýbrž
tak, jak je to obsaženo v jeho názvu, národa
celého, bez rozdílu politického, sociálního
a náboženského.
Slavná sněmovno! Při změně
majitele Národního divadla bude třeba v prvé
řadě zvláště jemné ruky,
aby se vyřešila ona otázka, jež jest otázkou
života i smrti všech velikých divadel, zajistiti
totiž soulad mezi požadavky uměleckými
a hospodářskými. Mezi těmito dvěma
činiteli odehrává se v každém
divadle, jež chce státi na kulturní výši,
stálý souboj a bude se určitě odehrávati
i v zestátněném Národním divadle,
a záleží pouze na vedení divadla a jeho
taktu, aby v souboji tomto nepodlehla jedna nebo druhá
strana vždy na škodu a zkázu divadla samého.
Nemyslím, že by se nedalo docíliti určité
rovnováhy mezi stránkou uměleckou a hospodářskou,
ale k tomu cíli je třeba, aby zvláště
umělecké vedení přestalo experimentovati
s různými hyperpokrokovými hrami, jež
již předem jsou odsouzeny k neúspěchu,
a dávalo kusy již vyzkoušené, pevné
ceny umělecké, ať již z produkce klasické
nebo umírněné produkce moderní.
Tato povinnost je tím naléhavější,
poněvadž na státní scéně,
podobně jako na velikých státních
scénách v jiných státech, nebude možno
pěstovati pokusnictví, jak dosud zvláště
v opeře Národního divadla se hojně
stávalo a jak obecenstvo i herci si na tuto okolnost tolik
stěžují. Kolik tu bývá jen vyplýtvané
duševní a fysické energie členstva divadelního.
A výsledek? Taková "Skleněná
panna", kus to, jenž by se po morální
anebo spíše nemorální stránce
sotva hodil i pro některé předměstské
revuální divadlo, musel býti vzat po první
reprise z repertoiru. Podobně skončil i v činohře
"Jura ďábel" a jiné ještě
hry, jež nechci zde jmenovati. Takové nezdařené
experimenty jsou těžkým poškozením
nejen pokladny divadelní, ale také proviněním
na hercích samých, že zbytečně
se dřeli s věcí, o jejímž propadnutí
již při studování nebylo pochybností.
Zdá se však, že při sestavování
repertoiru rozhodují více než věcné
úvahy, různé umělecké sklony
a choutky, jimž se musí učiniti zadost, bez
ohledu na těžké finanční poškození
ústavu, bez ohledu na těžkou a vysilující
námahu divadelního členstva i na přání
obecenstva.
To ostatně nejlépe ukazují cifry z posledního roku Národního divadla před
provedením reformy politické správy, které
prokazují, že právě z moderních
her nepodařilo se ani za největších
obětí finančních udržeti na repertoiru
ani jedinou, kdežto klasická díla i nové
moderní práce, na kterých ovšem určitý
směr naší divadelní kritiky nemůže
nic krásného najíti, mohla býti nepřetržitě
po delší dobu provozována bez značnějšího
schodku, ba po případě i se značným
ziskem. Tak na př. "Ataman Rinov" hrál
se pouze devětkrát se schodkem 19.293 Kč,
"Sadko" 14krát se ziskem 13.944 Kč,
"Velký Bůh Brown" 4krát se schodkem
2.181 Kč, "Věc Makropulos" 6krát
se schodkem 22.427 Kč, "Jura ďábel"
jednou se schodkem 4.078 Kč, "Lišák Stavinoha"
dvacetkráte se schodkem 69.753 Kč, "Skleněná
panna" dvakráte se schodkem 18.659 Kč, "Jan
Žižka" čtyřikráte se schodkem
18.809 Kč, "Olla Patrida" sedmkráte se
schodkem 21.102 Kč, "Bratři Karamazovi"
čtyřikráte se schodkem 10.646 Kč,
"Plukovník Švec" patnáctkrát
se ziskem 68.013 Kč, atd.
Slavná sněmovno! Tato čísla nechť
jsou varovným znamením, aby se na dosavadní
falešné cestě repertoirní po zestátnění
Národního divadla nepokračovalo, po případě
nezacházelo ještě dále, nýbrž
aby se hledala náprava v tom, co až dosud nebylo v
pořádku. Nazývá-li se naše první
scéna národní, potom bychom si přáli,
aby i v kusech na ní dávaných byl zřejmý
duch národní a nikoliv mezinárodní
duch bolševický, jejž již nejednou v Národním
divadle samo obecenstvo musilo odmítnouti. Obecenstvo i
umělecká kritika, pokud zůstala ušetřena
určitých vlivů a směrů, přeje
si, aby Národní divadlo pěstovalo moderní
tvorbu dramatickou, ale při tom též žádá,
aby bylo přihlíženo k některým
národním hrám našich starších
dramatiků jako Tyla, Stroupežnického, Bozděcha,
Jeřábka, Šuberta, Šamberka, Klicpery,
Štolby a j. Totéž platí i v operním
repertoiru. Zde zvláště je pozorovati nechuť
k některým našim českým skladatelům
a jejich dílům. Po celý čas se na
př. nedává Kovařovičova opera
Na Starém Bělidle, jen málokdy Psohlavci,
Weissův Polský Žid, Lešetínský
kovář a řada jiných oper od našich
vynikajících národních skladatelů.
Stížnosti pronáší divadelní
obecenstvo i po té stránce, že v Národním
divadle nedávají se opery cizích věhlasných
operních skladatelů, kteří jsou na
všech světových divadlech, jako na př.
Královna ze Sáby, Hugenotti, Vilém Tell,
Parcifal, Nížina, a řada jiných velikých
a oblíbených oper, které by plnily divadlo
a prospěly by jeho financím, jež podle důvodové
zprávy budou na rok 1929 pasivní částkou
10,692.000 Kč.
Zvláštní kapitola v mé řeči
mohla by býti věnována pohostinskému
vystupování cizích umělců.
Často takový hostující umělec
ani zdaleka se nevyrovná domácí umělecké
síle. Nechci uváděti toho příklady,
z nichž některé jsou opravdu křiklavé,
a omezím se pouze na žádost, aby hosté
byli připouštěni na jeviště Národního
divadla pouze tehdy, mají-li opravdu světovou úroveň.
Rozhodně však obecenstvo očekává,
že po zestátnění Národního
divadla bude v něm uplatněn duch národní,
duch zdravé národní kultury, a přestanou
v něm působiti vlivy, jež jsou s národním
cítěním v diametrálním rozporu.
(Výborně!) Nejlepším výrazem
ducha, jaký v Národním divadle dnes panuje,
je bohužel fakt, že při slavnostním jubileu
Smetanově mluvil v Národním divadle o tomto
našem nejnárodnějším skladateli
komunista dr Nejedlý, nebo že dnes při této
debatě komunista Haken tak vřele se ujímal
šéfa opery Ostrčila. A mám se zmíniti
též v této souvislosti o nezdařeném
pokusu odstraniti Hynaisovu oponu? Tehdy zachvělo to celým
národem. K uskutečnění tohoto zločinu
nedošlo, ale nezáleží jen na oponě,
nýbrž též na tom, co se za tou oponou
děje. Ten častý kult kýčů,
ta mnohdy cirkusová režie, ta zvláštní
výprava, o níž se naše výtvarné
kruhy často tak odmítavě vyslovují,
ten celý směr není náš, je k
nám z ciziny importován a my máme při
této příležitosti přímo
povinnost žádati, aby v Národním divadle
opět zavládl duch náš, duch národní,
duch československý. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany lidově.)
Slavná sněmovno! Mluvím-li o národním
duchu, který má naplňovati síně
naší zlaté kapličky na Vltavě,
potom musím se zmíniti ještě o jednom
požadavku, který by měl býti při
uměleckém řízem Národního
divadla uplatňován a nikoliv, jak se tak často
děje, ještě hrubě poškozován.
Je to živel mravní a náboženský
v umění Národního divadla. Když
byl kladen základní kámen k Národnímu
divadlu, první poklep na tento kámen učinil
"Otec národa" František Palacký.
Udeřil na kámen se slovy: "Ve jménu
národa v Čechách a na Moravě jednotného!
Požehnej Pán Bůh dílu svatyni této,
ve které národu českému zjevovati
a před oči stavěti se má všeliká
mravní pravda a krása."
Takový účel a program Otec národa
Palacký vytknul Národnímu divadlu za jásotu
kolem shromážděných ohromných
zástupů. A tu jsme u bolavého bodu nynějšího
divadla vůbec a Národního zvláště.
Před časem chtěla správa Národního
divadla násilím obecenstvu vnutiti Soumangeovu blasfemickou
hru "Příští Mesiáš".
Jen pro krajní odpor obecenstva a úřadů
správa divadla byla nucena tento kus dáti z denního
repertoiru. Ale kolik je jiných kusů, v nichž
se činí zjevné i zastřené posměšky
z pravd křesťanských, stav duchovní
zlehčuje a zesměšňuje, úkony
náboženské karikují, ale zvláště
tendenčně se zkreslují české
dějiny, v nichž snižováni jsou katolíci,
ale oslavováni husité, protestanté a jiní
z odpůrců církve katolické. A ještě
horší je to s morálkou. Skorem se zdá,
jakoby moderní divadlo a ovšem i Národní
divadlo chtělo se postaviti mimo dekalog. A jsou to zvláště
přikázání šesté a deváté,
jež jakoby pro divadlo neexistovaly. Není to pravý
opak onoho účelu a programu, jejž vložil
do vínku Národnímu divadlu patriarcha našeho
národa Palacký: Zjevovati a před oči
stavěti všelikou mravní pravdu a krásu?
A což je nejhorší, že podobná představení
dávána jsou i pro školní mládež.
Bůh ví, co děje se v srdci takového
dítěte nebo mladého studenta, když představují
se mu na jevišti sugestivním způsobem scény,
jež zlehčují náboženskou víru,
církev nebo obsahují různé frivolnosti.
Nedávno stěžoval si mi jeden otec, jenž
byl se svým synkem na studentském představení,
jak trapno mu bylo vedle svého dítěte dívati
se na ty smyslnosti, jimiž kus byl nabit. Žádáme
divadelní správu, aby zvlášť úzkostlivě
vybírala kusy pro školní představení
a zvláště aby vymýtila z nich všechno,
co by mohlo rušivě se dotknouti náboženského
myšlení dítěte nebo jeho mravního
cítění a vychování. Voláme
při té příležitosti na stráž
i školní úřady, aby tu zvláště
bděly nad divadelními představeními
pro studenty, a otevřeně pravíme, že
bychom museli energicky vystoupiti proti tomu, aby se na př.
opakoval případ vinohradského divadla, kde
dokonce noviny psaly, že za podpory zednářské
lože dává se pro studenty Dvořákův
kus "Kalich". Pokud se týče Národního
divadla, myslím, že by nebylo ani důstojné
prvé státní scény, aby se na ní
dávaly kusy tendenčně proticírkevní.
Státní scéna musí respektovati smýšlení
všech občanů tohoto státu.
Vůbec Národní divadlo, a to chci zvláště zdůrazniti, po svém zestátnění musí hledati pevný umělecký směr, přestati experimentovati a snažiti se, aby se stalo oficielní naší scénou nejen po stránce representativní, nýbrž i umělecké, aby se stalo
skutečným a vážným representantem naší národní kultury a naší umělecké výše.
Z té příčiny doporučujeme,
aby jmenována byla při ministerstvu školství
zvláštní umělecká komise, skládající
se z odborníků divadelních i uměleckých,
která by měla na zřeteli uměleckou
stránku Národního divadla, schvalovala by
umělecký program tohoto divadla a vůbec dbala
o to, aby Národní divadlo sloužilo skutečně
účelům uměleckým, aby neuplatňovaly
se v něm jednostranné směry umělecké
nebo politické a aby nově zestátněné
divadlo umělecky tak vyspělo, aby se stalo chloubou
našeho národa před celou cizinou.
Slavná sněmovno! Mluvím-li o umělecké
stránce Národního divadla, chci ještě
zdůrazniti, že jedním z nejpodstatnějších
činitelů k dosažení umělecké
úrovně této naší první
státní scény jest spokojené, řádně
placené a na umělecké výši stojící
členstvo divadla. A v této příčině
myslím, že prvním úkolem nové
správy divadelní musí býti neupravené
poměry gážistické, ale zvláště
pensijní, nově upraviti tak, aby jednak členstvo
se nemuselo se starostí dívati do budoucnosti, nýbrž
aby také neopouštělo - zvláště
ti vynikající herci - z finančních
důvodů naše státní divadlo.
Zvláště bude třeba, aby platy členstva
odpovídaly platům na scénách cizích,
stejné úrovně, jako na příklad
ve Vídni, Varšavě atd. V prvé řadě
musí býti pamatováno na operní sbor
Národního divadla, jenž opravdu pracuje až
do úpadu. Považte, že máme nejen Národní
divadlo, nýbrž i Stavovské divadlo, tedy vlastně
divadla dvě - a pro tato dvě divadla pouze jediný
divadelní operní sbor. Tak se stává,
že operní sbor má do měsíce až
44 představení. K tomu přimyslete si, že
má denně 1 1/2 hodiny trvající sborovou
zkoušku, potom na jevišti třeba tři hodiny
trvající cvičení, při zkouškách
musí zpívati plným hlasem, což se jinde
neděje. Jak dlouho tuto námahu mohou členové
operního sboru vydržeti a zda není ohroženo
jejich zdraví a často jediný majetek, který
mají, totiž hlas? Žádáme, aby gáže
opernímu sboru, respektive propočítám
služebních let bylo upraveno tak, jako se stalo při
orchestru, a to již z toho důvodu, že na příklad
členové operního sboru za války zpívali
po dlouhou dobu za pouhé 2 Kč denně. (Slyšte!)
Rovněž tak i technickému personálu
je třeba upraviti platy. Upravily-li se jakž takž
gáže orchestru - neříkám, že
dostatečným způsobem - potom prostá
spravedlnost káže, aby se stejně měřilo
i ostatním tělesům. Jinak vyvolává
se v personálu řevnivost, nespokojenost a všechno
to, co podlamuje nejen divadelní disciplinu, nýbrž
i chuť k práci a k uměleckému tvoření
a snažení.
Zvláště však jest svrchovaně potřebné,
aby zaměstnanectvu Národního divadla byly
řádně upraveny pense. Po této stránce
jsou v Národním divadle tak neupravené a
rozhárané poměry, že pokládám
za nutné, aby správa státní nejdříve
obírala se touto otázkou. V prvé řadě
rád bych upozornil na přeubohé poměry
staropensistů Národního divadla. (Posl.
Myslivec: 200 Kč měsíčně!)
Srdce se člověku opravdu svírá,
slyší-li, kterak tito staropensisté, kteří
po desetiletí působili v Národním
divadle a z nichž mnozí byli miláčky
obecenstva, dnes v opuštěnosti a zapomenutí
přímo strádají v nouzi. Jsou odkázáni
pouze na svůj pensijní fond dr Ladislavem Riegrem
založený, do něhož po celou dobu své
činnosti z gáže platili a do něhož
přispívala správa divadla jen poplatky z
mimořádných představení a pohostinských
her. Tento fond v době předválečné
měl svůj význam, neboť nejvyšší
kvota po 25leté služební době činila
3600 K ročně. Jest však neuvěřitelné,
že tentýž peníz ještě dnes
v desátém výročí naší
samostatnosti za úplně změněných
hospodářských poměrů dostávají
stále. A k tomu ještě těch, kteří
požívají této nejvyšší
kvoty, 3600 Kč ročně, jest pouze několik.
Pense ostatních pohybují se mezi 150 až 200
Kč měsíčně. (Hlasy: Skandál!)
A jsou to herci ve vysokém stáří,
jako na příklad Edmund Chvalovský, 94letý,
Adéla Wolfová, 82letá, Antonín Vávra,
83letý, Adolf Krössing, 82letý, Paršová-Zikešová,
78letá, atd. Pense jiných, na př. pí.
Maturové, 200 Kč, profesorky Laudové 300
Kč, Weisové 200 Kč, Matějovské
300 Kč měsíčně. K těmto
pensím přispíval zemský výbor
tak, že nejvýše dosažitelná částka
je 12.000 Kč ročně. Hrozné však
přímo jsou poměry vdov po solistech Národního
divadla. U nich je nejvyšší kvota 1200 Kč
ročně, ale tu dostává pouze několik
vdov. Jiné mají 600 Kč ročně,
některé pouze dar z milosti. Slavná sněmovno,
myslím, že jest opravdu povinností vlády,
aby nyní za nových poměrů upravila
těmto staropensistům, jichž ostatně
není mnoho, platy, a to tak, aby jim aspoň byl přiznán
50% přídavek k pensi již dostávají,
jak jim ostatně bylo slíbeno již r. 1918. Jsme
povinni, abychom aspoň poněkud zpříjemnili
stáří těmto zapomenutým a zašlým
hvězdám našeho, svým významem
opravdu "národního" divadla.
Slavná sněmovno, stejnou povinnost jako ke staropensistům máme ovšem i k ostatnímu členstvu Národního divadla, pokud se týče pensijního zaopatření. Dnes, kdy upravili jsme pevnými normami zákonnými starobní pojištění dělnictva a soukromých zaměstnanců, nemůžeme se lhostejně dívati na ustanovení nynějšího pensijního divadelního řádu, jenž ve svých některých normách jest opravdu nemožný. Pensijní poměry solistů vypadají tak, že jen po ohromných prosbách, často i u presidenta republiky, se pense upraví na nějakých 2000 Kč měsíčně. Ustanovení pensijní jsou taková, že na př. členové, kteří jdou do pense s 10 služebními lety, mají
1200 Kč měsíční pense, a umělce,
který pracoval u Národního divadla 20 let,
jen 1350 Kč měsíční pense.
Zdá se to býti neuvěřitelnou věcí,
ale je tomu skutečně tak. Je nutno, aby pense byly
vyměřovány podle jednotné normy, percentuelně
podle gáže a podle služební doby. Maximální
hranice, od které by se mohlo propočítávati,
budiž do 72.000 Kč, poněvadž u tenorů
při gáži až 100.000 Kč byla by
abnormální. Pokud se týče doby služební,
která by opravňovala k plným pensijním
požitkům, budiž snížena na 25 roků,
jak tomu bývalo i dříve. Jest ovšem
nutno vzhledem k tomu, že k Národnímu divadlu
přijde umělec, jenž byl zaměstnán
u jiných scén, aby mu byla započítána
služební léta u jiných podniků
před přijetím do svazků Národního
divadla. Totéž by platilo i pro operní sbor
a ostatní tělesa. Tímto způsobem bylo
by možno plně zabezpečiti stáří
členů Národního divadla, takže
by bez obavy před budoucností mohli se věnovati
svému uměleckému poslání a
práci.
Mluvím-li již o těchto věcech, nemohu,
abych se ještě o jedné věci nezmínil.
Nenáleží právě k příjemnostem
života, přijíti k poznání, že
síly duševní i fysické jsou pro mé
povolání vyčerpány a že je potřebí
udělati místo silám jiným, mladším.
Bolí-li každého jednotlivce odchod z činného
života a služby do výměnku, bolí
tím více divadelního umělce, jehož
celý život byl spjat s divadlem a s celým tím
jeho zvláštním životem. Je proto nutno
s největším taktem a šetrností
připravovati umělce k tomuto bolestnému proň
odhodlání. Nemůžeme tudíž
souhlasiti se správou Národního divadla,
jež vždy při pensionování umělců
nedbala toho taktu, ba někdy ani primitivních zásad
vděčnosti a slušnosti. Posledně se tak
stalo na př. s paní Horvátovou, jistě
velmi zasloužilým členem Národního
divadla, jež zůstane v některých operách
dlouho nenahraditelnou, nebo Rýdlovou-Kvapilovou a jinými
herci.
Souhlasíme s členstvem Národního divadla,
jež žádá, aby před propuštěním
do výslužby členové byli nejdříve
prohlédnuti lékařem-odborníkem a aby
o jejich pensionování rozhodla komise, jejímiž
členy by byli též důvěrníci
všech těles Národního divadla. Jen tak
se zamezí onomu stranickému a často velmi
neodůvodněnému honění umělců
do předčasné pense a nejistotě, jaká
po této stránce u Národního divadla
dnes jest.
Ostatně je čas, aby ve správě Národního
divadla zrušen byl nynější protekční
systém, jejž Národní Listy nedávno
správně nazvaly systémem spojitých
nádob. Obecenstvo s nelibostí sleduje, kterak přední
umělci jsou odstrkováni a úmyslně
přezíráni, a naopak síly, jež
svou uměleckou potencí těmto nijak se vyrovnati
nemohou, jsou protežovány. Mohl bych po této
stránce uvésti řadu jmen, naší
veřejnosti velmi dobře známých, a
mohl bych o tomto protekčním systému pověděti
leccos zajímavého, ale pro dnešek od toho upouštím
v tom předpokladu, že i zde při změně
opery Národního divadla se stane rozhodná
náprava. Taktéž v divadle musí vládnouti
spravedlnost, aby herci zbytečným rozrušováním,
šikanováním a tvořením určitých
klik a směrů neztráceli chuti k práci
a umělecké činnosti. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Slavná sněmovno! Těchto několik myšlenek
jsem pokládal za nutné sděliti vzhledem k
chystanému přijetí osnovy zákona o
zestátnění Národního divadla.
Strana naše bude hlasovati pro tento zákon v předpokladu,
že po zestátnění bude Národnímu
divadlu možno ještě více pracovati pro
ty veliké účele a ideály, pro které
bylo zbudováno, a jež tak krásně vystihl
Karel Sladkovský ve své slavnostní řeči
při položení základního kamene
Národního divadla, když pravil: "Ze země
i vody studánky, z jejíhož pramene slovanský
apoštol Cyril praotce naše zasvěcoval učení
Kristovu, z posvátné vody a země této
vypálenou kameninu zasílá sem sesterská
naše Morava, aby tak jako slovanští apoštolové
Cyril a Methoděj ctěni a slaveni jsou po veškerém
světě slovanském, i chrám našeho
umění proslavil se v Slovanstvu veškerém,
aby se stal mocným pilířem duševní
i národní jednoty slovanské." (Potlesk
poslanců čsl. strany lidově.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Sladký. Dávám mu slovo.
Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Po
poměrně dlouhé době 20 měsíců
dána je dnes slavné sněmovně poslanecké
příležitost, zabývati se zase jednou
také osnovou rázu kulturního, osnovou o zestátnění
Národního divadla v Praze. Je to zákon sice
obsahem neveliký, má jen 7 paragrafů, ale
svým významem neobyčejně důležitý
už proto, že zde na poli kulturním, divadelním,
konáme kus dokončení naší národní
revoluce tím, že jeden z nejdůležitějších
pomníků našeho národního probuzení
a obrození dáváme do rukou státu.
Je přece jisto, že v našem stoletém obrození
bylo vytvoření našeho Národního
divadla v Praze nejskvělejším činem
a opravdu pomníkem velmi důležitým.
Je zajímavo, že právě roku 1929, kdy
vzpomínáme 100letého úmrtí
prvního našeho buditele a obroditele Josefa Dobrovského,
zakončujeme toto své kulturní obrození
zestátněním Národního divadla.
Dobrovský první zahajuje velkou éru našeho
národního obrození tím, že očišťuje
naši českou minulost od různých pověr,
od příměsků, které dobou na
ni byly naneseny, a tím, že kritikou čistou,
vědeckou a rozumovou počíná tvořiti
základ naší moderní české
kultury. Po něm přichází velká
doba Jungmannova, Palackého, Šafaříkova,
jíž národ obrodil svou minulost dějinnou,
svou literaturu, svůj jazyk a ukázal své
velké postavení a poslání ve světě
slovanském.
R. 1848 doba Havlíčkova, Palackého, Riegrova
klade základ k novodobé české politice:
Obrozujeme se politicky a formulujeme r. 1848 po prvé svůj
program politický a svůj poměr, poměr
národa českého k Vídni, k monarchii
habsburské; zároveň pak Havlíček
vystupuje tu již jako typ prvního moderního,
nedostižitelného českého žurnalisty.
A po této době buditelů přichází
generace tvůrců, kteří tvoří
základy svérázné moderní české
kultury. Je to Jan Neruda v oboru literárním, dr
Miroslav Tyrš obrozením ideálu staré
Hellady na půdě české: i malý
národ svou branností a tělesnou a duševní
schopností může dosíci svého
místa na slunci! V oboru výtvarném jsou to
veliká jména Mánesa a Aleše, v oboru
hudebním nedostižitelné jméno Bedřicha
Smetany, zkrátka je to veliká generace tvůrců.
Prvním kulturním činem a výmluvným
důkazem toho, že se národ obrodil, že
je schopen jíti svou samostatnou cestou, svobodně
volenou, bylo právě postavení Národního
divadla v Praze.
To je právě nejskvělejší čin
našeho národního obrození! Jednak jím
dokázal národ celému světu svou lásku,
své uvědomění, své nadšení,
jednak svou hospodářskou sílu, že ze
svých vlastních prostředků dovedl
si vybudovati svou "zlatou kapličku na Vltavě".
Ale byla to zároveň také naše kulturní
legitimace vůči cizině, poněvadž
právem mluvíme o t. zv. umělecké generaci
Národního divadla. Nejskvělejší
jména tehdejšího kulturního českého
světa se:spojila, aby vtiskla ráz svého umění
tomuto svatostánku, naší zlaté kapličce
na Vltavě. Ať to byl architekt Zítek, Hynais,
Aleš, Bedřich Schnirch, Myslbek, Ženíšek,
ať to byl Smetana, nebo ona veliká generace herecká:
zkrátka nadarmo nebylo zahájeno představení
v Národním divadle Smetanovou Libuší,
aby celému světu zazněla památná
slova: "Můj drahý národ neskoná,
on všechny hrůzy pekla slavně překoná!"
A jestliže dnes osvobozený národ ve svém
obnoveném československém státě
přikročuje k zestátnění Národního
divadla, plní tím doslovně a důsledně
jen to, co praví nadpis nad oponou Národního
divadla "Národ sobě", protože národ
československý a stát československý
jest jedno a totéž. Dnes již to není jen
Národní divadlo, dnes je to zároveň
státní divadlo, divadlo Československé
republiky!
Naše Národní divadlo tímto zákonem
přejímá ovšem důležité
úkoly. Zůstává i na dále věčně
živým zdrojem naší národní
umělecké, kulturní síly a vůči
cizině stává se representantem státu
a zároveň kulturním majákem a kulturní
legitimací duchovní síly našeho národa.