Tvrdenie toto skutočne až prekvapuje starostlivosťou
o Slovenskú krajinu a jej finančné hospodárenie.
Nám však práve táto úzkostlivá
starostlivosť je podozrivá. My uznávame finančné
nesnádze krajinskej správy, vieme, že správa
táto má mnoho iných úloh, ale i proti
tomu odvážime sa povedať, že povinnosťou
správy je: postarať sa v prvom rade o kultúrne
potreby Slovenska, medzi ktorými na prednom mieste stojí
Slovenské národné divadlo. Pánovia,
umenie nie je luxus, a nie je luxusom ani divadelné umenie;.divadlo
je životnou potrebou kultúrnych národov. Otvorene
hovoriac: pre Slovenské národné divadlo musia
sa najsť potrebné peniaze v domácej pokladnici
Slovenskej krajiny!
Tohoročný krajinský rozpočet Slovenska
bude činiť okolo 250 mil. Kč. Akby sa v rámci
tohoto značného rozpočtu teraz alebo nabudúce
nevedela najsť potrebná suma na ciele divadelné,
sami sebe by sme vystavili svedectvo chudoby. Pánovia,
postaviť cestu do Veľkého Kohútova môže
byť dobrou a potrebnou vecou; za podobnú môže
sa považovať i zveľaďovanie plemenného
dobytka, na ktorý cieľ preliminuje krajinský
rozpočet Slovenska tiež miliony; ale nenamietame ničoho
ani proti 600tisícovej položke rozpočtu na
Dunajský veľtrh, ačkoľvek tento veľtrh
na svojom význame s roka na rok tratí a stáva
sa pomaly celkom zbytočným, obyčajným
jarmokom. No, ale toto všetko môže byť potrebné,
avšak nepamätať pri tom v rozpočte na Slovenské
národné divadlo, a to položkou pomerne veľmi
nepatrnou, by nás jednako len hodne dehonestovalo!
Pravda, pokrajinčené divadlo v predstavách
naších žije ako divadlo, ktoré i naďalej
požíva štátnu subvenciu, na ktorú
subvenciu naše divadlo má i plný nárok.
Slávné Národné shromaždenie!
Divadelnej verejnosti nie je tajnosťou, že bez štátnej
subvencie neudržalo by sa ani jedno divadlo v republike.
Bohate subvencionované je Národné divadlo
pražské, brnenské, potom divadlá v Plzni,
Čes. Budejoviciach, Olomouci, Mor. Ostrave atď. Pražské
Národné divadlo na pr. dostáva ročnej
štátnej subvencie 12 až 14 mil. Kč, Národné
divadlo v Brne 1 mil. Kč, divadlo v Olomouci 200.000 Kč,
v Plzni 100.000 Kč, v Čes. Budejoviciach 100.000
Kč, v Mor. Ostrave 200.000 Kč, na Kladne 50.000
Kč, Slovenské národné divadlo v Bratislave
1,200.000 Kč. Avšak, ako sa práve dozvedám,
hrozí nebezpečie, že i táto subvencia
bratislavskému divadlu bude odňatá, akonáhle
niekto pokúsil by sa vziať divadlo z rúk súkromného
podnikateľa. Sú to veci veľmi delikátné,
ráčte dovoliť, aby som sa ich dotknul.
Stalo sa, že Družstvo Slovenského národného
divadla rozhodlo sa upovedomiť ministerstvo školstva
a nár. osvety, že toto divadlo chcelo by prevziať
do svojho spravovania, prosí však slávné
ministerstvo, aby divadlu ponechaná bola posavádna
štátna subvencia. Ale ešte prípis Družstva
azda ani nebol dobre v Prahe, sobrali sa dvaja páni z Bratislavy
do Prahy informovať ministerstvo školstva, čo
by znamenalo keby Slovenské národné divadlo
dostalo sa do správy Družstva. A intriky, chcem povedať
"informácie" dvoch pánov osožily!
Ministerstvo školstva a nár. osvety dalo znať
Družstvu, že v páde, akby Slovenské národné
divadlo prešlo z rúk súkromného podnikateľa
do rúk Družstva, na štátnu subvenciu nemôže
vraj počítať.
Predpokladáme, že stalo sa to bez vedomia p. ministra
dr Štefánka, lebo je vylúčené,
že pán minister bol by sa dal natoľko okúzliť
tým dvom pánom a bol by dal svoj súhlas k
takému opatreniu. Subvencia totiž, ktorá povolila
sa súkromnému podnikateľovi, odopiera sa Družstvu.
Je však zaujímavé a príznačné,
ako výdatne a úspešne vedia sa okolo záujmov
Slovenského národného divadla uplatňovať
intriky a denunciantstvá, od ktorých ani ministerstvo
školstva a nár. osvety nevie sa emancipovať.
A toto denunciantstvo zmarilo už mnoho dobrých, pekných
vecí pri našom divadle.
Ale keď už bolo v reči Družstvo Slovenského
národného divadla, škoda by bolo neuviesť,
že Družstvo už ráz malo divadlo vo svojej
správe; bolo to cez tri roky, čiže od r. 1920
do 1923. Boly to časy veľmi nepriaznivé a drahé.
A jednako v týchto drahých časoch dostalo
Družstvo zprvu len 200.000 Kč subvencie, ktorá
zvýšila sa len neskoršie. Lež Družstvo
i popri tom do divadla mnoho investovalo a postavilo i herecký
dom. A tomuto Družstvu, ktoré kedysi tak svedomite
hospodárilo, dnes sa nedôveruje.
Slávny snem! Poukázal som, že zemské
divadlá v historických zemiach dostávajú
vysokú podporu pod titulom štátnej subvencie.
Ale oprávnení sme povedať, že viac-menej
štátnou subvenciou môže sa nazvať
i prídel, ktorý divadlám asignuje sa pod
názvom zemskej podpory. Nepoviem azda nič nového,
hlavne tu v historických zemiach, že česká
zemská pokladnica je vlastne štátna pokladnica,
prídel zemský je vo skutočnosti prídelom
štátnym. Je tomu tak. Avšak keď sa veci
tak majú, tým väčší nárok
na subvenciu má Slovenské národné
divadlo v Bratislave, čiže na Slovensku, kde prísny
rozdiel robí sa medzi pokladnicou krajinskou a pokladnicou
štátnou.
My Slováci štátny prídel pre svoje divadlo si reklamujeme a žiadame od vlády bezpodmienečne, ba štátnu subvenciu pre bratislavské divadlo žiadame i zvýšiť, ako nám to podľa parity a percentuálnej kvoty patrí. Pri štátnej, krajinskej, ako aj podpore mesta Bratislavy a iných korporácií udrží sa naše divadlo veľmi pekne, bez väčších ťažkostí. A bude ono i prosperovať, ako prosperovať má. Sporiť na divadle, lepšie rečeno preháňať v tomto sporení, znamenalo by sporiť na svojom vlastnom
duševnom pokrme. Pán sekčný šéf
dr Wirth v kultúrnom výbore poslaneckej snemovne
dňa 6. marca t. r. vyhlásil, že dr Maule, ministerský
radca, prednosta školského referátu v Bratislave
a ministerstvom školstva poverený dozorca Slovenského
národného divadla, na tomto divadle usporil vraj
ročne 800.000 Kč. Teda kým p. Rosol narieka
v "Národnom Denníku", že medzi akými
finančnými tiesňami živorí Slovenské
národné divadlo, ako biedi jeho personál,
p. dr Maule prekonáva sám seba v divadelnej sporivosti.
Rozumie sa, že predovšetkým bolo by treba zistiť,
či je to s tým sporením skutočne tak.
My tomu ťažko veríme! Ak však áno,
tedy pán ministerský radca dr Maule nesmyselnou
sporivosťou svojou nepreukázal nijakú dobrú
službu nášmu divadlu, lebo sporil, kde sporiť
nemal! Musíme vyhlásiť, že dr Maule usporil
ročne 800.000 Kč zväčša na slovenskej
činohre Slovenského národného divadla!
Ak si dr Maule túto sporivosť pripisuje za zásluhu,
j e to zásluha, ktorú slovenská verejnosť
honorovať nijako nevie a nemôže! Ba protestuje
proti tejto sporivosti!
Slávné Národné shromaždenie!
Tak milerád a ochotne chcel by som odporúčať
otázku budúcnosti Slovenského národného
divadla vznešenej pozornosti pánov členov výboru
a zastupiteľstva Slovenskej krajiny. Chcel by som, aby problém
tento bol čím skôr riešený, a
to ku všeobecnému uspokojeniu. Slovenské národné
divadlo musí byť, a musí byť nielen podľa
mena, ale i podľa ducha! Musí ono mať našský
ráz, slovenský charakter, akési slovenské
fluidum, musí ono byť inštitúciou rovno
zo slovenskej zeme vyrástlou. Od nás, od našej
dobrej vôle a porozumenia závisí, či
bude skutočne takým.
Apelujem preto s tohoto miesta na slávné krajinské
zastupiteľstvo slovenské, prosím ho a žiadam
úpenlive, aby zaujalo sa tejto prvej slovenskej scény,
aby nezabúdalo na kultúrnu inštitúciu
Slovenského národného divadla. Krajinské
zastupiteľstvo malo by si byť vedomé svojej morálnej
zodpovednosti za poslanie tohoto divadla po stránke umeleckej,
ale aj ideovej. I naše divadlo treba zbaviť experimentov
súkromného podnikania a dať mu garanciu bezpečne
fungujúcej správy, dať mu onen pokojný
podklad pevnej organizácie a hmotného zaistenia,
ktorého potrebuje, aby sa zveľaďovalo, rozvíjalo
a zdravým ovzduším slovenským naplnené
dozrievalo, aby i ono uberalo sa k vysokým métam,
ku ktorým horlive má sa snažiť najväčšia
slovenská scéna, tá scéna, ktorá
reprezentovať má náš národ, ktorá
budiť má lásku k útlemu divadelnému
umeniu slovenskému, ktorá inšpirovať má
verejnosť, odchovávať slovenských dramatických
spisovateľov a vychovávať herecký dorast
slovenský. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Veríme, že krajinské zastupiteľstvo slovenské
aj osvojí si túto otázku a v povedomí
svojej zodpovednosti v záujme Slovenského národného
divadla urobí všetko, čo slovenská verejnosť
od neho právom čaká. Nech mi prepáčia
páni krajinskí poslanci slovenskí, ale poviem
uprimne: Akby nenašlo sa u nich porozumenia pre náš
národný divadelný kult, nezaslúžili
by si dôvery, ktorou poctilo ich voličstvo, poveriac
ich dôležitou funkciou, akú práve zastávajú.
Keď pre pokročilosť času a z nedostatku
potrebných príprav toho roku ani nie, v budúcom
malo by rozhodne dôjsť k pokrajinčeniu Slovenského
národného divadla. Ráčte rozumieť:
k pokrajinčeniu a nie k poštátneniu, lebo len
nepriaznivci Slovenska sú za zoštátnenie divadla
v Bratislave.
Předseda (zvoní): Pane řečníku,
upozorňuji, že vaše řečnická
lhůta je velmi silně překročena.
Posl. Sivák (pokračuje): Vedel by
som pomenovať i viac znamenitých českých
ľudí, ktorí sú toho istého presvedčenia
ako my Slováci: odporúčajů nám
divadlo svoje pokrajinčiť. Zdá sa však,
že i bratia Moravania majú ten istý problém
so svojím divadlom; bránia sa proti zoštátneniu
brnenského Národného divadla. V "Prager
Presse" zo dňa 10. marca t. r. vyšiel zaujímavý
článok: "Das neue Staatstheater" od prof.
dr Frant. Weyra, v ktorom dôvodí sa pozemštenie
divadla v Brne. Autor odvoláva sa, veľmi správne,
na decentralizačný princíp, ktorý
uplatnil sa pri novej politickej správe, utvoriac 4 samostatné
správné a hospodárske jednotky v štáte,
a ktorý princíp musí sa vraj prejaviť
i v decentralizovaní divadiel; totiž aby každá
zem čiže krajina mala svoje vlastné, štátom
subvencionované divadlo. Ako badať, moravské
záujmy diktujú Moravanom to isté, ako slovenské
záujmy Slovákom! Tomuto zjavu sa len tešíme
a nádejeme sa, že spoločné snahy budeme
si spoločne i podporovať.
Slávna snemovňa! Mal by som ešte niekoľko
slov na adresu slovenskej verejnosti.
Našu verejnosť prosil by som totiž, aby na Slovenské
národné divadlo hľadela ako na svoje, aby vedela
zaň že žertvovať a donášať
obete, a to nielen preto, že divadlo svoje miluje, ale i
preto, že je to Slovenské národné divadlo.
Keď pred 45 rokmi stálo konečne hotové
Národné divadlo v Prahe, celé Čechy
a Morava začaly horieť nadšením. Tento
divadelný entuziazmus chytal sa po vidieku ako oheň.
I z najodľahlejších periférií vypravovaly
sa zvláštné, t. zv. divadelné vlaky
do Prahy. Obecenstvo neľutovalo peňazi a času,
lež ponáhľalo sa na predstavenia do nového
divadla. Ale prichádzali českí krajania i
zo zahraničia, ba i z Ameriky, osobitnou loďou a vlakom
dovezení, pokloniť sa "Zlatej kapličke
nad Vltavou".
Pravda, časy divadelného horlenia i v Čechách
už minuly. Ale nesmely by pominúť u nás,
kde vlastne ešte ani neboly a kde obecenstvo nemalo ešte
ani dostatočnej príležitosti milovať svoje
divadlo. Slovenskú verejnosť však nech nepomýli
ani dekandencia, javiaca sa na celej čiare v divadelnej
kultúre. Je to import, ktorý nám musí
byť cudzí. Táto dekadencia je totiž viac-menej
následkom veľkého rozmachu divadelníctva,
ale ktorého rozmachu sme my ešte nemali.
Slovenská verejnosť mala by byť uznanlivá
i proti prvým slovenským hercom, ktorí ako
priekopníci slovenského dramatického umenia
musia sa prebíjať dnes mnohými prekážkami
a pracovať musia medzi ťažkými okolnosťami.
Nech však naším hercom slúži k uspokojeniu,
nech ich táto okolnosť neznechutí: tým
väčšia bude ich zásluha! Nech len pracujú
vytrvale ďalej, nadchnutí idealizmom Janka Borodáča,
ktorý nechal svoju pevnú postať, štátnu
službu, a i so svojou ženou prišiel bez otáľania
k divadlu v časoch, keď divadelnému povolaniu
vyhýbal sa u nás temer každý.
Slávné národné shromaždenie!
Nám Slovákom treba nahradiť jednu vec: nápis
"Národ sebe", ktorý nevidíme na
priečelí prvej divadelnej scény slovenskej.
Ufáme však, že budeme vedieť heslo toto
nahradiť, ako i všetko, čo ono znamená.
Sme presvedčení, že slovenský národ
pochopí svoju povinnosť a pričiní sa,
aby z dnešného národného divadla stalo
sa opravdové Slovenské národné divadlo,
ktoré slúžiť bude k pochvale slovenského
mena, k zveľaďovaniu slovenského slova, k rozkvetu
slovenského umenia a divadelnej kultúry vôbec!
Slovenská verejnosť mala by si uvedomiť, že milovať divadlo bez označenia "Národ
sebe" znamená viac, ako milovať divadlo s
týmto označením! (Potlesk slovenských
ľudových poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Langr. Dávám mu slovo.
Posl. Langr: Slavná sněmovno! Právě
projednávaným zákonem zabezpečuje
stát další zdárný umělecký
rozvoj první naší umělecké scény,
Národního divadla v Praze. Krok tento uvítán
bude všemi, kdo mají zájem o umění,
s plným uspokojením. Národní divadlo
v Praze je skutečně divadlem národním.
Je to kolébka umění, na jejíž
vybudování přispěli uvědomělí
příslušníci všech vrstev našeho
národa. Vykonáme jen svoji povinnost, když
trvale zajistíme ústav, který svojí
kulturní a vzdělávací činností
spolupůsobil k dosažení samostatnosti českého
státu.
Budiž mně však, slavná sněmovno,
dovoleno, abych při této slavnostní příležitosti
upozornil na poměry a stav druhého stánku
umění, divadla v Brně. České
národní divadlo v Brně zahájilo svoji
kulturní a uměleckou činnost 6. prosince
1884 za mimořádně svízelných
podmínek. Česká menšina v Brně
prožívala tehdy těžké chvíle
národnostního, politického i hospodářského
útlaku. Německá správa obce pracovala
všemi, i nedovolenými prostředky, aby udržela
svoji nepřirozenou nadvládu. Z obecních prostředků
postavila a vydržovala německé divadlo, které
bylo na značně vysoké umělecké
úrovni. Zato České národní
divadlo, vybudované z příspěvků
malých českých lidí adaptací
z restauračních místností malých
rozměrů, nedostatečně technicky vybavené,
zatěžováno bylo velkými obecními
dávkami. Avšak velká láska českého
lidu k svému divadlu a nadšení českých
umělců překonaly všechny překážky.
České divadlo v Brně vyvíjelo se umělecky
tak, že po této stránce v ničem si nezadalo
před hýčkaným divadlem německým.
Také po stránce výchovné vykonalo
naše divadlo velmi mnoho. Bylo střediskem celého
našeho národního a kulturního snažení.
Dobře volenými představeními historickými
posilovalo v malém českém člověku
a studentstvu národní hrdost a sebevědomí.
Po světové válce, kdy správa brněnské
radnice přešla do českých rukou, počalo
se také v městském divadle s českými
představeními. Na zákrok z vysokých
míst uspořádány poměry tak,
že v městském divadle se hrálo pět
dní česky a v pondělí a v úterý
pak německy. Od této doby umělecky vývoj
českého divadla v Brně pokračoval
tak, že za krátko stalo se prvotřídním
uměleckým podnikem. Opera brněnská
seznámila obyvatele Moravy se všemi velikými
díly našich mistrů Smetany, Dvořáka,
Janáčka a j. Provedení byla jak po stránce
umělecké, tak co do výpravy prvotřídní
a mohla se směle stavěti vedle chlouby naší
prvotřídní opery pražské. Také
velká díla mistrů cizích dávána
jsou s velkým úspěchem. Divadlo brněnské
mělo často příležitost ukázati
svoji vysokou úroveň uměleckou i před
zástupci cizích států. Leč
umělecká správa divadla nepřestávala
na tom, zvednouti umělecky divadlo co nejvýše.
Za vedení neúnavného, prvořadého
umělce hudebního, šéfa opery, přikročeno
k provádění symfonických koncertů,
které měly pronikavý úspěch
a byly navštěvovány hojně i brněnskými
Němci.
Finanční poměry brněnského
divadla se zřetelem na jeho vysokou uměleckou úroveň
jsou ovšem takové, že je potřebí
značných subvencí. Subvence poskytuje stát
1 mil. Kč jako náhradu za dvě německá
představení, země 1,334.000 Kč a město
800.000 Kč, úhrnem 3,134.000 Kč. Příjmů
vlastních na vstupném, předplatném
a jiném má divadlo 4,700.000 Kč, takže
při ročním vydání 8 mil. Kč
bylo udržováno dosud ve finanční rovnováze.
Národní divadlo v Praze provozuje kuratorium sestávající
ze zástupců ministerstva školství a
nár. osvěty, zástupců městské
rady brněnské, zemského výboru a Družstva
národního divadla v Brně. Kuratorium ustaveno
bylo r. 1922 na podkladě společné smlouvy
na dobu tří let. Od 30. června 1925, kdy
tato smlouva vypršela, provozuje kuratorium divadlo bez jakékoliv
vzájemné smlouvy jmenovaných činitelů.
Tento právnicky naprosto neujasněný stav
vyvolává značný neklid, zejména
mezi členy divadla. Je zde odůvodněná
obava, že v tom případě, kdyby z nějakých
nepředvídaných příčin
utrpělo divadlo finanční ztráty, nebude
zde nikoho, kdo by zaručil zaměstnancům divadla
jejich gáže. Je přirozené, že tento
stav neprospívá divadlu po žádné
stránce. Tato nejistota byla by s to ohroziti finančně
i umělecky podnik, o jehož vysoké umělecké
a kulturní ceně nemůže býti žádných
pochybností.
Upozorňujeme proto vládu na tuto situaci českého
národního divadla v Brně a žádáme,
aby se zejména ministerstvo školství a nár.
osvěty touto otázkou co nejpečlivěji
zabývalo a konečně rozhodlo, jakým
způsobem má býti postaráno o nerušený
provoz kulturně a umělecky tak významného
podniku.
Jsme toho názoru, že brněnské divadlo
vzhledem ke své veliké umělecké úrovni
a se zřetelem k tomu, že Brno je hlavním městem
Moravy a přirozeným střediskem všech
zemských úřadů, mělo by býti
provozováno tak, jako Národní divadlo v Praze,
některým veřejným činitelem,
zemí nebo státem.
České divadlo v Brně podporovalo vždy,
až nad svoje finanční možnosti, mladé
snaživé literáty tím, že umožnilo
vždy provedení jejich činoherních i
zpěvoherních skladeb na své scéně.
Je známo, že slavné dílo velikého
mistra Janáčka "Její pastorkyně"
bylo provedeno po prvé na brněnské scéně.
Tato snaha podporovati mladý literární a
skladatelský svět projevila se ještě
ve větší míře tehdy, kdy do rukou
českých bylo dáno také brněnské
divadlo německé.
Československý stát, jehož obyvatelstvo
je kulturně velmi vyspělé a po kultuře
a umění žízní, nemůže
se spokojiti jediným vpravdě uměleckým
podnikem divadelním. Stát se musí snažiti,
aby našel přiměřený peníz
ku podpoře také ostatních stánků
uměleckých. Mezi těmi na prvém místě
jsou divadla brněnské a bratislavské, která
této podpory plně zasluhují.
Vedle velmi vážných důvodů uměleckých
a kulturních vedou nás k úsilí stabilisovati
poměry na brněnském divadle také důvody
sociální. U brněnského divadla je
zaměstnáno asi 350 lidí, umělců
činoherních, zpěvoherních, hudebníků,
technického a úředního personálu.
Mezi umělci jsou mnozí, kteří působí
na českém divadle v Brně již 30 i více
roků a mají o ně nesmírné zásluhy.
Tito velezasloužilí umělci dali umění
a českému lidu vše, co dáti mohli, a
nyní čekají, a to vším právem,
že česká veřejnost uzná svou
povinnost a postará se aspoň o skrovné jejich
zaopatření.
Žádáme proto naléhavě, aby ministerstvo
školství a nár. osvěty se zřetelem
na neujasněné poměry provozu Národního
divadla v Brně podniklo neprodleně kroky k definitivnímu
uspořádání těchto poměrů
a to tak, aby divadlo neutrpělo tím na své
umělecké úrovni a aby také zaměstnaní
členové divadla i české uměnímilovné
obyvatelstvo Moravy bylo zbaveno starostí o jeho osud.
Navrhujeme ku přijetí resoluci, v níž
se vládě ukládá, aby k definitivnímu
řešení této otázky neprodleně
přikročila, a prosíme slavnou posl. sněmovnu,
aby tuto resoluci přijala. (Potlesk poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Haken. Dávám mu slovo.
Posl. Haken: Národní divadlo je representačním
ústavem české buržoasie. Jeho duch tudíž
odpovídá buržoasní mentalitě
a jejím tříd ním zájmům.
Národní divadlo je také prostředkem
buržoasní vlastenecké propagandy. Poněvadž
buržoasie je třídou reakční,
je i její umělecký podnik reakčního
rázu nejen svou tendencí a mentalitou, ale i po
stránce umělecké. S krisí kapitalismu,
s krisí buržoasie je v krisi i buržoasní
umění.
Vyskytne-li se umělec, jenž se chce vymanit z reakční
skořápky buržoasní umělecké
mentality, naráží na odpor buržoasie,
je umlčován a ubíjen. I po stránce
umělecké jsou buržoasii bližší
umělecké kýče než umělecky
hutná, průbojná umělecká práce.
Operní i činoherní repertoir je nutně
přizpůsobován mentalitě buržoasie,
mentalitě paniček zbohatlých uzenářů
a domácích pánů, jejichž ztloustlá
záda plní křesla a lože Národního
divadla. Toto ztučnělé obecenstvo má
i své kritiky v buržoasních listech, jež
teoreticky zdůvodňují jeho mentalitu a vkus.
Máme v paměti, jak buržoasní kritika
před nedlouhým časem podnikla štvavou
kampaň proti šéfu opery Ostrčilovi,
umělci nejpřednějších kvalit,
žádajíc přímo jeho odstranění
proto, že se osmělil na poli uměleckém
vybočiti z mentality ložového obecenstva. Máme
v paměti demonstraci tohoto ztučnělého
obecenstva a jeho tisku proti opeře "Vojcek",
jíž šéf opery byl nucen vyškrtnouti
z repertoiru.
Ještě drastičtěji projevuje se buržoasní mentalita Národního divadla po stránce
umělecké v činohře. Tu lze mluviti
o naprostém úpadku ve volbě repertoiru i
výpravě.
Mluvíme-li o výpravě, vzpomeňme tažení
paniček bohatých uzenářů a
domácích pánů proti nové výpravě
"Prodané nevěsty" a boj jejich kritiků
za staré Wenigovy kulisy.
Mladí moderní dramatikové domácí
i cizí nedostanou své průbojné hry
- o revolučních ani nemluvě - na prkna Národního
divadla. V repertoiru činohry jsou domovem konversační
hry manželského trojúhelníku a umělecké
kýče druhu Medkovy hry "Plukovník Švec"
a jemu podobné.
Národní divadlo je podnikem české
buržoasie, je po umělecké stránce zkostnatělé
a reakční svou tendencí většinou
protilidové, protidělnické. Pro dělnictvo
je útvarem cizím a ne přátelským.
Pro dělnictvo má i malé ceny heslo, aby řízení
podniku po stránce umělecké bylo dáno
do rukou umělců. I kdyby se tak stalo, byli by to
vždy umělei, jež by podnik vedli v duchu buržoasní
mentality a potřeb buržoasní třídy.
Dělnictvu nezbývá nic jiného, než
spoléhati na své dramatické spolky a kroužky,
jež jedině mohou v dnešní situaci dáti
umění do služeb dělnické třídy,
pokud jim ovšem měšťácká censura
dovolí.
Tvrzení, důvodové zprávy, že zestátněním Národního divadla bude toto zbaveno všech politických vlivů, je plané a má za účel pouze zastříti třídní a
měšťácko-politický charakter divadla.
Vládní návrh i důvodová zpráva
se úmyslně vyhýbá zmínce o
poměrech zaměstnanců Národního
divadla. Lze tedy míti za to, že nynější
protekční systém v přijímání
uměleckých i manuelních sil zůstane,
nebude-li ještě zhoršen, že také
sociální poměry herců, technického
personálu i zaměstnanců v dílnách
nebudou zlepšeny, naopak, že budou postupně zhoršeny.
Důvodová zpráva zmiňuje se o udržení
několika "předních" sil na prknech
Národního divadla, úplně však
přehlíží důležitost celého
uměleckého i technického souboru a jeho existenčního
zabezpečení. Podle toho jest zřejmo, že
i po zestátnění bude správa divadla
sledovat starý systém přeplácení
několika divadelních hvězd při hospodářském
útisku a vykořisťování všeho
ostatního členstva i technického personálu
a zejména zaměstnanců dílen. V krejčovině
jsou zaměstnané dělnice, jež po 4leté
nepřerušené službě mají
700 až 800 Kč měsíčního
výdělku. Práce přes čas jest
honorována nedostatečně. Posluhovačky
a myčky vydělávají si 380 Kč
měsíčně, v mimořádných
případech při práci přes čas
3 Kč za hodinu. Při nízkých platech
jsou i nízké příplatky za práci
přes čas. Za 4 hodiny přes čas dostane
strojník a elektrikář 14 Kč, topič
a zaměstnanci nižších kategorií
11 Kč. Postup do vyšších platových
stupnic zřízeneckých je ztěžován
a odvislý od protekce. Režim i zásahy soc.
dem. odborového tajemníka Ksandra demoralisuje zaměstnance
a uvádí je v nejistotu. I poměry zaměstnanců
v malírnách jsou neudržitelné. Vedoucí
organisací odborovou je Ksandrův Svaz zemských
zaměstnanců. Kromě politického terorisování
nestará se Ksandr o neudržitelné poměry
sociálně nejníže postavených
zaměstnanců vůbec. Ač jsou hospodářské
poměry zaměstnanců Národního
divadla neudržitelné, přece jsou oprávněné
jejich obavy, že zestátněním budou ještě
zhoršeny. Hospodářské poměry
většiny herců činohry, členů
sboru, baletního souboru, členů orchestru
hraničí s bídou. Buržoasie vidí
pouze lesk jejich divadelních kostýmů, vykořisťuje
jejich síly, ale pranic se nestará o jejich prázdné
žaludky.
O předloze lze říci v celku toto: Je rámcová,
nedotýká se velmi důležitých
otázek umělecké a hospodářské
správy divadla, mlčí o zaměstnancích.
Návrh ponechává volné pole činnosti
vysoké státní byrokracii, do jejichž
kožených rukou se ve skutečnosti Národní
divadlo dostane a jejímž prostřednictvím
budou uplatněny nejreakčnější
vlivy. Nejreakčnější ve smyslu uměleckém
i sociálním. Další rozvoj předního
českého divadla podporovaného z peněz
široké masy poplatníků bude se díti
pod reakčními kreténskými názory
vysoké státní byrokracie, což je právě
tolik, jako dát Národní divadlo do správy
pražského policejního ředitelství.
To jsou důvody, pro něž pracujeme proti předloze.
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Stašek. Dávám mu slovo.