Posl. Kopasz: Dnešná meštiacka koalícia,
ako vidno, nemá inej práce ako tú, že
prehŕňa sa v starorakúsko-uhorských
zákonoch a nariadeniach a keď medzi týmito
najde také nariadenie alebo zákon, ktorý
zabezpečuje akú-takú výhodu sociálne
najslabším, tak sa snaží, aby táto
sa zrušila, aby takto dokázala vernosť kapitalistom,
ktorých zastupuje, a tiež i to, že táto
republika nepatrí ľudu, že tu nerozhoduje ľud,
ale len jednotlivci, ktorý nestarajú sa o dobro
ľudu, ale len o seba samých.
Práve teraz pojednávaná predloha zákona,
ktorou ruší sa cis. nariadenie zo dňa 7. decembra
1915, č. 364, a tiež i nariadenie uhorského
min. predsedu, to dokazuje. Toto cis. nariadenie vydané
bolo vo svetovej vojne za tým účelom, aby
válečným poškodencom, vrátivším
sa zo svetovej vojny, uľahčilo zabezpečiť
si inú živnosť, keďže nemôžu
prevádzať tú, ktorú prevádzali
pred ich zmrzačením.
Vo výborovej zpráve pre záležitosti
priemyslu, obchodu a živností sa hovorí, že
medzi pozostatky z válečnej doby patrí tiež
i toto cis. nariadenie, ktorého už nie je treba. Toto
odôvodnenie nie je ničím iným, ako
otvoreným klamstvom verejnosti. Pokiaľ v Československej
republike existovať bude jeden válečný
poškodenec, potiaľ je povinnosťou vládnych
činiteľov, aby toto nariadenie nechali v platnosti.
Výhovorkou nemôže byť to, že toto
nariadenie patrí medzi pozostatky válečnej
doby, keďže je tu zo svetovej vojny ešte vyše
900.000 válečných poškodencov a väčšia
čiastka nijako nie je zaopatrená. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.) Tak
načo to rušiť, keď máme spústu
válečných poškodencov? Keď sa to
bude publikovať, prihlásia sa, aby mohli svoju živnosť
prevádzať. Dala sa krátka lehota, jednoročná.
Máme zkúsenosti, že prihlašovacia lehota
u válečných poškodencov, aby sa prihlásili,
nebola riadne publikovaná. Máme podnes ešte
temer 25% všetkých válečných
poškodencov, ktorí nemohli sa prihlásiť.
Veď ani cisárske nariadenie nebolo dokonalé,
ani toto nevyhovovalo požiadavkom válečných
poškodencov. I podľa toho živnostenská dišpenzia
válečným poškodencom udelila sa len
vtedy, keď pred nastúpením vojenskej služby
zamestnaný bol aspoň 4 roky ako majiteľ, nájomca
alebo zástupca pri slobodnej výrobnej živnosti
alebo pri viazanej obchodnej živnosti. Známa mi je
prax ministerstva obchodu, že ako udeľovalo dišpenzie
válečným poškodencom. Ročne ich
neudelilo viac ako 6. Čo to znamená pri počte
vyše 900.000 válečných poškodencov?
Nič. V každom inom válčiacom štáte
vynesený je zákon o tom, že váleční
poškodenec môže začať takú
živnosť, akú vie prevádzať. Mimo
toho v cudzine vynesený je zákon o povinnom zamestnávaní
válečných poškodencov. V Československej
republike váleční poškodenci dožadujú
sa podobného zákona už 10 rokov, ale dočkať
sa ho nemôžu a všetky znaky ukazujú na
to, že za dnešného režímu kapitalistického
sriadenia ani sa ho nedočkajú. Miesto toho, aby
uskutočnil sa zákon o povinnom zamestnaní
válečných poškodencov, dnešná
vládna väčšina usiluje o to, aby i tí
váleční poškodenci vyhodení boli
na dlažbu, ktorí do tohoto času mali aké-také
zamestnanie buďto ako štátni zamestnanci alebo
malí živnostníci. Bol to reštrikčný
zákon, podľa ktorého stá a stá
válečných poškodencov prepustili. Zákon
o certifikatistoch je tiež na úkor válečných
poškodencov. Dožadovali sme sa, aby tam vsunutí
boli váleční poškodenci v prípade,
že by sa neprihlásil žiadny certifikatista, ale
boli sme odmietnutí.
Poniektorí váleční invalidi alebo
válečné vdovy hneď po prevrate dostali
pridelené kantiny a tiež i trafiky vo vojenských
kasárňach. A čo vidíme dnes? Toto
nebolo vhod vojenským správam, a tieto dotiaľ
naliehaly na ministerstvo národnej obrany, až kantiny
zrušilo a postavilo zátišia. Válečných
poškodencov z kantín povyhadzovali a vojenské
správy v týchto obchodujú samy. Takýto
krikľavý prípad stal sa tiež v Bzenci.
Tam válečný poškodenec vo vojenskej
kasárni mal kantinu a trafiku. Z kantiny dostal jednotýždňovú
výpoveď, a potom od dôchodkovej kontroly dostal
výrok, aby i trafiku odovzdal vojenskej správe,
ač práve trafiku pridelenú mal definitívne.
Teda tak vypadá to zabezpečenie válečných
poškodencov v Československej republike. V iných
štátoch, či už víťazných
alebo porazených, usilujú sa, aby válečných
poškodencov existenčne zabezpečili, v Československej
republike berú im týmto poslednú možnosť
k žitiu, i tú, ktorú zabezpečilo im
staré Rakúsko-Uhorsko. V iných štátoch,
keď válečný poškodenec chce začať
nejakú živnosť, tak štát mu poskytne
podporu, či už v forme pôžičky alebo
darom. V Československej republike zavádza sa čím
ďalej tým ostrejší režím proti
válečným poškodencom. Keď válečný
poškodenec žiada pôžičku, tak v prvom
rade musí ísť na prehliadku, na ktorej ho očakáva,
že mu jeho práceneschopnosť s 80% ustália
na 40%, a v dôsledku toho pôžička sa mu
neposkytne; keď ale obstojí pri prehliadke, tak musí
sa dať poistiť na taký obnos, koľko žiada
pôžičky, aby v prípade jeho odumretia
neztratil štát ani haliera, o jeho rodinu, pravda,
štát sa nepostará.
Tak je to i z charitatívou. Do tohoto času každý
zemský úrad mohol poskytnúť túto
pôžičku do výšky 2000 Kč.
Pán Msgr. Šrámek ako minister sociálnej
pečlivosti toto nariadenie zrušil a vydal nariadenie
nové, podľa ktorého zemské úrady
nesmú vyplácať väčšie obnosy
ako 500 Kč. Keď niektorý invalid alebo válečná
vdova žiada vyše 500 Kč, o tomto rozhoduje už
ministerstvo soc. pečlivosti, ktoré 60 až 70%
žiadateľov odmietne. Tak sa nemáme čo
čudovať, že na válečných
poškodencoch s roka na rok ušetria sa ťažké
miliony.
Vo finančnom zákone na r. 1929, v štatistike
o válečných poškodencoch minister soc.
pečlivosti uvádza, že v Československej
republike máme ešte stále 30.000 úplných
válečných si rôt, ale nenajdete tam
ani slovo o tom, že by pre tieto sriadený bol aspoň
jeden sirotinec. Takýto sirotinec sriadili si zo svojích
prostriedkov sami váleční poškodenci
v Načeradci, v ktorom na tento čas umiestené
je 50 válečných sirôt. Družina
válečných poškodencov dňa 26.
apríla 1927 podala žiadosť na ministerstvo soc.
pečlivosti, aby aspoň čiastočne uhradilo
tieto náklady spojené so sriadením, ktoré
vyžiadalo si pol miliona Kč. Sirotinec sriadený
je v bývalom zámku, a podľa posudku tohoto
ministerstva veľmi je pekný a úplne vyhovujúci.
Od apríla 1927 táto žiadosť ešte
je nevybavená. Márne urguje se táto žiadosť.
V decembri 1927 minister Msgr. Šrámek vyžiadal
si od ústavu zprávu, ale do tohoto času žiadosť
nie je vybavená. Tedy vybavenie tejto žiadosti trvá
už skoro 2 roky.
Nie je to hanbou ministerstva soc. pečlivosti a jeho šéfa
Msgr. Šrámka? R. 1927 podané žiadosti
kláštorov, kde umiestené sú mníšky
a tiež i žiadosti sirotincov, ktoré mníšky
spravujú, boly už dávno prajne vybavené.
Potom sa čudujete, že váleční
poškodenci o týchto veciach na schôdzach hovoria
a tiež i píšu v ich časopisoch a dnešný
režím kritizujú. Môžu mať váleční
poškodenci dôveru k tomu režímu a k tomuto
štátu? Ne môžu. Dnešný reakčný
režím už ide tak ďaleko, že nepovolí
o krivdách a biede nielen hovoriť, ale ani písať.
Nehovoriac o tom, že najsilnejšej strane robotníckej,
strane komunistickej, zastavil jej denné časopisy,
ale konfiškuje i časopis válečných
poškodencov.
Tuto vám ukážem v časopisoch, ktoré
práve o týchto veciach píšu, že
čo pražská cenzúra neprepustí.
Na príklad v 28. čísle tohoto časopisu,
v článku "Týrání válečných
invalidů", tieto odstavce boly zhabané:
"Máme právo v osvobozeném státě
mlčet, platit a poslouchat. Naše vláda pak
může rozdávati bohatým desetimiliony,
a to nejen státním rozpočtem na různé
subvence, ale také hotově placené daně.
Z kapes chudých poplatníků berní správy
ždímají peníze, takže mnohdy musí
se prodati poslední kus dobytka, kabát, či
jiná domácí potřeba, aby zbylo na
zaplacení daní. Pánové pak rozhazují
a rozdávají boháčům, svým
příbuzným, kastě bohatých desítky
milionů. Tam byl "blahobyt" za války a
je tam "blahobyt" i nyní. Není blahobytu
však v rodinách pracujících státních
zaměstnanců, malých zemědělců
a živnostníků, je nezměrná nouze
v rodinách obětí války.
Zdá se, že tyto poměry se stupňují.
Srovnáváme-li vedle sebe všechny činy
vlády za poslední léta, přicházíme
k poznání, že se jde bezohledně proti
lidem sociálně slabým. Ubrat a urvat chudákům
a dávat bohatým! To je zásada, a provádět
se bude ovšem tak dlouho, pokud lid si to nechá líbit,
nebo do té doby, než bude zrevidován 15. listopad
1925."
Ďalej v tom istom čísle konfiškované
bolo toto: "Žebrota a sociální péče
o válečné poškozence sešly se v
neděli na pražských ulicích. Konaly
se sbírky pro oběti světové války,
a proto vyrukovali jsme s pokladničkami do ulic. Humanita
našeho státu snoubila se v jubilejním roce
se žebrotou. Je už v tom veřejném žebrání
válečného poškozence. Škoda, že
to nedali také do požitkového zákona.
Mohl by to býti alespoň zamítací důvod
pro přiznání důchodu válečnému
invalidovi. Jak krásně by to znělo, kdyby
Zemský úřad pro péči o válečné
poškozence napsal invalidovi: Konaným šetřením
bylo zjištěno, že jste si na Smetanově
náměstí, u čsl. parlamentu, vyžebral
více, než zákon o válečných
poškozencích dovoluje. V důsledku toho nepřiznává
se vám důchod invalidní. Co bylo na důchodě
ode dne vaší žebroty až do konce jubilejního
roku přeplaceno, vraťte najednou, nebo po 150 Kč
měsíčně. Nu, řekněte
nám, drazí přátelé, nebyl by
to pravý výraz sociální péče
o nás všechny? Zvykli jsme si od převratu na
stálé žebrání tolik, že
ani nepozorujeme, jakou kletbou se to už na našem veřejném
životě stalo. Žebráme o trafiky, žebráme
o léčení vdov a sirotků, žebráme
o povinné zaměstnávání, žebráme
o příděl půdy, žebráme
o udělení dispensí, žebráme o
slevu na dráze, žebráme o biografické
licence, žebráme o místa uváděčů
v biografech, žebráme o kantiny v kasárnách,
a tak to jde do nekonečna, až se postavíme
na roh mramorového paláce ministerstva soc. péče
a zachrastíme p. ministrovi pod nosem kasičkou,
na níž hlásá nápis, že je
to ve prospěch vdov a sirotků po padlých
vojínech."
Ďalej konfiškované bolo v článku
"Výstava soudobé kultury": "Nejste
však i touto odpovědí uspokojeni a ptáte
se třetího pána, co znamenají ty dvě
kupy peněz, nad kterými vztahuje ta madona ruce,
a ten ihned vykládá, že ty hromady značí
vrácené přeplatky na důchodu od invalidů,
vdov a sirotků, které zemské úřady
vymáhají hrozbou, exekucí od těchto
chudáků. Konečně správná
odpověď, nad kterou se vám zatočí
hlava, a připomenete-li si případ invalidy
Bulíka z Lipan. S politováním odpouštím
stát. zástupci, že mně skonfiskoval
kus článku, kde jsem napsal, že jeho případ
smýkání s těžce nemocným
po pražských nemocnicích patřil by vyvěsiti
v exposici min. soc. péče na výstavě
soudobé kultury v Brně, aby ještě 2
miliony očekávaných návštěvníků
mohlo shlédnouti tu vzornou péči zaopatření
válečných invalidů v naší
republice."
Ďalej konfiškované bolo v čís.
33 toto: "Je priamo úžasné, čo
pán cenzor v Bratislave robí. Nakoľko bolo
napísané kus pravdy, nesmie túto čítať
ľud, zhabe sa ako závada a použije sa na to paragraf
na ochranu republiky, ako by niekoľko chamtivcov, sediacich
vo vláde, bola republika. Je to škandál, ktorý
si terajšia vládna väčšina za klobúk
môže zastrčiť a nech s ním behá
po celom svete, aby bolo všade zrejmé, ako v tej našej
republike vyzerá, keď vo vláde sedia takí
demokrati, ako sú tam teraz. Potvrdzujem znova, že
niet mieru a spokojnosti v takom štáte, kde jeden
bohatne na úkor druhého, a vskutku je to horšie
ako za starého Rakúska, Maďarska. Vládnu
nám skutočne ľudia, ktorí pri prevrate
postavili sa proti republike a zalezení boli po kútoch
a dierach ako myši. Pozemková reforma je vskutku politickým
čachrom dvoch. politických vládnych strán,
ktoré týmto spôsobom politicky zabezpečujú
svojích kortešov a pätolízalov množstvom
polí a zbytkovými statky na úkor všetkého
zemedelského obyvateľstva toho štátu.
My, ako obeti svetovej vojny, vskutku sme si náš štát
takto nepredstavovali. Potvrdzujem znova, že vedeli sme bojovať
proti reakcii čierno-žltej a spolu s veľkou väčšinou
obyvateľov našej republiky bojovať budeme aj proti
tejto reakcii a neustaneme, dokiaľ nebude práva a
spravodlivosti v tomto štáte.
Z celého prípadu pre nás válečných
poškodencov plynie jedno poučenie: Ak napíše
sa niekedy kus pravdy, verejnosť o tomto nesmie sa dozvedieť
a túto pravdu si prečítať."
Ďalej konfiškované bolo v čísle
28: "Pane ministře Šrámku, ministře
útrap, bídy a týrání válečných
invalidů! Zařaďte případ Al.
Bulíka z Lipan na výstavu soudobé kultury
v Brně do exposice ministerstva soc. péče.
Očekávají tam ještě návštěvu
2 mil. lidí. Tolik lidí ještě se může
kochati pohledem na obraz soc. péče vašeho
ministerstva, jak v jubilejním roce je o tyto válečné
nebožáky postaráno. Potom můžete
tímto případem ozdobiti mramorové
stěny vašeho paláce na Palackého nábřeží.
Máme v republice sociální péči
o lidi a zvířata. O lidi postaráno je tímto
případem. O zvířata je postaráno
trochu lépe. Týrá-li kočí koně,
chrání ho strážník, udá
kočího a je pro týrání zvířat
potrestán. Dobytek hnaný na jatky nesmí býti
bit, a je to zcela rozumné zařízení.
Každý tvor má právo na ochranu, jenom
válečný invalida ne. Pro toho nemá
strážník předpisu, ani sanitní
vojenská stráž, tím méně
kus citu, aby ho někdo odnesl do Invalidovny. Nemocného
koně nebo psa ujme se ras, který učiní
jeho trápení konec. Kolik je v naší
republice válečných poškozenců,
kteří by raději vložili svůj
osud do rukou pohodného nežli do paragrafu ministerstva
soc. péče! Soc. péče o lidi byla by
hezká věc, kdyby nebyla pod patronancí dnešní
vládní koalice a pod vedením pátera
Msgr. Šrámka."
Ďalej je v tom istom čísle článok
pod nadpisom: "Pozor na hubu!" "Půjdeme
na pražské ulice demonstrovati proti zamýšlenému
zhoršení požitkového zákona válečným
poškozencům." Ďalej žaluje článok:
"Ministr soc. péče Msgr. Šrámek
prohlásil ve své řeči v rozpočtové
debatě v parlamentě, že tvrzení, že
jsme v otázkách soc. péče o válečné
poškozence na nejposlednějším místě
ze všech států Evropy, je nebezpečnou
agitací, dále žaloba uvádí, že
prý stát financuje dobytčí pojišťovnu
50 mil. Kč a tím podporuje prasečí
politiku, zatím co v celé republice není
jediného ústavu pro 30.000 úplných
válečných sirotků. Konečně
žaluje, že referent přednášel o delegaci
čsl. legionářů, kteří
byli letos návštěvou v Italii, aby se podívali
na ona místa. kde válčili proti Rakousku
a kde jejich bratří byli rakouskými pochopy
věšeni. Jako dar donesli si šibenici, na které
byli jejich bratří věšeni. Pro umístění
této šibenice nemají dosud vhodného
místa. Referent Bohumil Cetkovský navrhoval, aby
tato šibenice postavena byla před náš
parlament a aby páni poslanci, kteří hlasovali
pro zvýšení pense bývalým rakouským
generálům a katům, kteří nechali
naše legionáře na tuto šibenici věšeti,
mohli se na ní choditi dívati. V tom spatřuje
státní zastupitelství pobuřování
a proto podle příslušného paragrafu
řečníka žaluje. Přítomný
p. policejní komisař asi při líčení
této episody o šibenici se trochu ošíval
a snad si vzpomněl na něco, před čímž
má ještě dnes špatné svědomí
a proto si hleděl ulehčiti trestním stíháním
referenta."
Pánovia, takto sa konfiškuje a týchto slov
užíva sa nielen od opozičných strán,
ale dnes tiež od vládnych strán. Teda, ako
vidno, dnes prepadne každé slovo cenzúre, ktoré
neschvaľuje dnešný reakčný režím.
Vláda predsa má možnosť, aby valeční
poškozenci ju vychvaľovali, a to nech predloží
taký návrh zákona, podľa ktorého
budú všetci váleční poškodenci
uspokojení. Nech miesto teraz pojednávanej predlohy
zákona podá vládny návrh zákona,
podľa ktorého by válečným poškodencom
ich podpory upravila, z ktorých mohli by riadnejšie
žiť. Lebo veď to všetci viete, že podpory
válečných poškodencov v Československej
republike sú na najposlednejšom mieste zo všetkých
štátov.
Nech vláda predloží návrh zákona
o povinnom zamestnávaní válečných
poškodencov o predĺžení prihlašovacej
lehoty, aby prihlásiť sa mohly tie válečné
obeti, ktoré do tohoto času nemaly možnosť
tak urobiť. Potom vás budú váleční
poškodenci chváliť a tiež budú sa
cítiť doma. Dotiaľ ale, dokiaľ válečný
reakčný režím bude tak pokračovať
vo fabriko vaní protiľudových zákonov
ako pokračuje, nemôžete žiadať to,
aby vás vychvaľovali, keďže berete im poslednú
možnosť na žitie. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Čermák.
Posl. Čermák: Pánové, moji
klubovní soudruzi již několikráte s
tohoto místa poukázali na různé nepřístojnosti
a různá svinstva, páchaná ve státních
úřadech a podnicích. Při příležitosti
rozpočtové debaty jsem se zmínil o určitých
věcech a na tomto případě, který
bude přednášen v interpelaci, je viděti,
že páni nemají zájmu, aby byla jakákoliv
očista ve státních úřadech
a podnicích, ba naopak, dělají to vědomě,
jakoby přímo chtěli, aby všichni ti,
kteří mají snahu a vůli, aby státní
podniky a úřady nebyly kompromitovány, ze
služeb státních byli vyhozeni nebo aby jakýmkoliv
způsobem se jich zbavili. Přečtu tuto interpelaci
proto, že je mi známo, jaká praxe je zde nyní,
že by nebyla třeba ani za rok vyřízena.
Než ji přečtu - chci ještě poukázati
na jednu věc - na Čes. Velenice. Také o tomto
městě budu jednati v interpelaci. Dělníkům,
kteří ukazovali již před lety na Viškovského,
správce výtopny v Čes. Velenicích,
že spáchal různé manipulace a poškozoval
drážní podnik a který, protože
je snad ve straně nár. demokratické, jest
ještě dnes ve službě, dělníkům,
kteří tenkráte proti němu svědčili,
byla v posledních dnech dána výpověď.
(Výkřiky poslanců komunistických.)
Tato interpelace týká se persekuce 2 železničních
zaměstnanců, kteří odhalili nemravnosti
četníků v pohraniční stanici
Čes. Velenicích. V Čes. Velenicích,
které jsou čsl. pohraniční stanicí
na trati Praha-Vídeň, pozorovali železniční
zaměstnanci již delší dobu, že četníci,
kteří v této stanici provádějí
pohraniční pasovou kontrolu, úmyslně,
pod záminkou různých vad v cestovních
pasech, zadržují cestující ženy
a v noci je, zdržením v cestě postrašené
a bděním a únavou vysílené,
svádějí a pohlavně zneužívají.
(Hlasy: To je skandál.)
Toto neslýchané zneužívání
úřední moci četníky, kterému
již řada nezkušených žen padla za
oběť, budilo pochopitelné pohoršení
mezi železničními zaměstnanci, kteří
pouze z obavy před šikanami představených
k těmto věcem mlčky, ale s odporem přihlíželi.
Že tyto obavy před šikanováním
nebyly bezpodstatné, dokazuje tento případ,
který vrhá znovu ostré světlo na poměry
na čsl. železnicích.
Četnický strážmistr Vaněk, který
provádí v této pohraniční stanici
pasovou kontrolu, byl 25. června t. r. pozorován
železničními zřízenci, jak v
noci seděl s 2 cestujícími ženami, které
při pasové prohlídce zdržel v cestě,
v restauraci a sváděl je k pití. Později
odešel s jednou z žen před nádražní
budovu a tam ji, opojenou před tím lihovými
nápoji, pohlavně zneužíval. S druhou
ženou pak jej přistihl při pohlavním
styku ve voze II. třídy jiný železniční
zřízenec, který o 4. hod. ranní konal
revisi vlakové soupravy.
Tento zřízenec hlásil podle služebních
předpisů případ nadřízenému
orgánu, ale přesto že podobné případy
již z dřívější doby byly
známy - což potvrdil sám službu konající
úředník slovy: "Já vím,
četníci jsou známí býci"
- a přesto, že tyto případy budily všeobecné
pohoršení, neučinil železniční
úřad v Čes. Velenicích ničeho,
aby bylo četníkům v tomto sprostém
jednání zabráněno. Případ
strážmistra Vaňka není ojedinělým
zjevem; jak již řečeno, budilo toto chování
četníků všeobecné pobouření.
O nepřístojném jejich chování
svědčí také jednání
strážmistra Břízy, který byl
23. června viděn, jak v noci odvádí
jednu z cestujících žen, která byla
při pohraniční kontrole v Čes. Velenicích
obdobně zadržena, z nádraží do
aleje k Dolnorakouské zemské dráze.
Poněvadž železniční úřady
po zmíněném úředním
hlášení nic nepodnikly, aby těmto nepřístojnostem
zabránily, zaslali 2 železniční zaměstnanci,
kteří jsou členy městské rady
v Čes. Velenicích, městské radě
přípis, ve kterém si stěžovali
na nepřístojné chování četníků
vůči cestujícím ženám,
odůvodňujíce tento svůj krok poukazem,
jak jednání četníků poškozuje
pověst města i čsl. železnic nejen doma,
nýbrž i za hranicemi. Ve svém přípise
městské radě žádali, aby se městská
rada svým vlivem zasadila o nápravu.
Čsl. úřady a soudy rozřešily
věc tímto způsobem:
1. Na oba zřízence, kteří zaslali
přípis městské radě v Čes.
Velenicích, byla podána státním zastupitelstvím
žaloba (Slyšte!) a přes to, že případ
četníka Vaňka byl v celém rozsahu
svědecky prokázán, odsoudil soud oba pisatele
dopisu k 200 Kč peněžitého trestu podmínečně
na 2 léta. Svůj rozsudek odůvodnil soud tím,
že pisatelé použili v dopise výrazu "četníci",
kdežto svědecky byl před soudem prokázán
pouze případ četníka Vaňka,
poněvadž svědci v ostatních případech
vedení, vidouce, jaké následky měla
snaha po nápravě pro oba obžalované,
ze strachu, že budou persekvováni a ve službě
šikanováni, báli se vy. povídati pravdu.
2. Na základě tohoto soudního rozsudku hrozí
jednomu z těchto železničních zřízenců,
definitivnímu, prvotřídně kvalifikovanému
a naprosto bezúhonnému železničnímu
zaměstnanci, disciplinární vyšetřování.
3. Druhý z těchto železničních
zřízenců Arnošt Kulhan, jenž jest
zaměstnancem prozatímním, ale rovněž
kvalifikovaný a ve službě naprosto bezúhonný,
byl ze služeb dráhy okamžitě bez jakékoli
výpovědní lhůty propuštěn.
V propouštěcím výměru jest jako
důvod propuštění výslovně
uvedeno, že křivě obvinil četnickou
pohraniční kontrolní stráž z
nepočestných a nemravných činů,
a tím prý se provinil proti §§ 18 a 34
služ. řádu.
4. Strážmistr Vaněk, kterému jeho hnusné
chování a vyložené zneužití
moci byly soudně prokázány, byl pouze přeložen
na jiné místo.
Pro poměry ve státním aparátě
a zejména na železnicích je tento případ
charakteristický. Čsl. četník zneužije
neslýchaným způsobem své moci a páše
nemravnosti na cestujících ženách. Čsl.
železniční úřad vezme úřední
hlášení cynicky na vědomí a nic
nezařídí. Čsl. státní
návladní obžaluje železničáře,
který jako člen městské rady se dovolává
nápravy a dobré pověsti města i dráhy.
Čsl. soudce, před nímž je vina čsl.
četníka prokázána, železničáře
odsoudí. A konečně čsl. ředitelství
stát. drah železničáře persekvuje
a propustí ze služeb. Čsl. četník
jest ovšem přeložen jinam, aby mohl ve své
čsl. úřední činnosti dále
nerušeně pokračovati.
Obzvláště ostře osvětluje tento
případ dnešní režim na čsl.
drahách. Čsl. železniční správa
postupuje nejostřejším terorem vůči
poctivým a kvalifikovaným železničním
zaměstnancům, které bezohledně persekvuje
pro jejich politickou a odborovou příslušnost
a propustí je po mnohaleté bezvadné službě
ze zaměstnání. Vytváří
úmyslně a cílevědomě svým
terorem mezi železničními zaměstnanci
takové ovzduší, aby se báli bující
korupci a všechny jiné zlořády nadřízených
úřadů odhalovati. Do služeb přijímá
místo propuštěných, zdatných,
kvalifikovaných a zkušených sil zaměstnance
nezkušené a nekvalifikované, které zaměstnává
proti výslovným předpisům provozního
řádu na odpovědných místech
Tím zaviňuje hromadné katastrofy na železnicích,
kterým padají za oběť desítky
železničních zaměstnanců i cestujících
a kterým jsou působeny na účet širokých
vrstev poplatníků milionové škody. Čsl.
dráhy jsou v důsledku toho již dnes nebezpečným
dopravním pro středkem pro širší
vrstvy obyvatelstva.
Tážeme se tedy vlády: Pokládá
jednání strážmistra Vaňka za
přípustné? Ne-li, pokládá za
správné, že železniční zaměstnanci
hlásili nepřístojnost četníků
nadřízenému orgánu? Není neslýchaným,
že železniční zaměstnanci, kteří
se nedovolali nápravy u nadřízeného
orgánu a jako členové městské
rady se dovolávali její pomoci, jsou za tu to svou
snahu po nápravě persekvováni? Je československá
vláda ochotna okamžitě rehabilitovati oba železniční
zaměstnance, kteří konali svou povinnost
nejen jako zaměstnanci, nýbrž i jako zástupci
velenického obyvatelstva, a upustiti od jakéhokoli
disciplinárního řízení proti
nim a naříditi, aby Arnošt Kulhan byl bez jakékoli
újmy přijat zpět na své původní
místo? Je ochotna vláda zakročiti proti nadřízeným
železničním orgánům, které
daly nařízení k propuštění
železničního zaměstnance Arnošta
Kulhana? Jaké opatření chce učiniti
vláda, aby cestující ženy, projíždějící
pohraniční stadicí v Čes. Velenicích,
byly jisty před zhovadlými čsl. četníky?
Je vláda ochotna o svých opatřeních
v této věci podati. ihned přesnou zprávu
v poslanecké sněmovně? (Potlesk poslanců
strany komunistické.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Johanis.
Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Zprávou
výboru pro záležitosti průmyslu a obchodu,
která je nám podána pod č. 1838, má
se z části likvidovati jedna ze záležitostí
válečných, která se týká
v tomto případě zrušení stanovených
úlev z důvodu války pro nastoupení
a provozování živnosti. Je to věc více
rázu formálního, ale my chceme při
té příležitosti ventilovati jiné
otázky, jež souvisejí s následky války,
a to jsou potřeby válečných poškozenců.
Poněvadž nebylo možno při rozpočtové
debatě, s ohledem na krátkost času, požadavky
válečných poškozenců tlumočiti
tak, jak by byla věc sama vyžadovala, dovoluji si
požadavky válečných poškozenců
zejména se zřetelem na schválený rozpočet
přednésti zde, abych v závěru ještě
odpověděl zejména pánům zpravodajům
jak panu posl. Malíkovi, tak panu posl. Adámkovi.
První jako zpravodaj výboru soc.-politického,
druhý jako zpravodaj výboru rozpočtového
uváděli ve svých referátech o sociálním
pojištění buď nepravdu nebo chtěli
patrně klamati veřejnost, když omlouvali ještě
s této tribuny včera zákon, který
byl již i ve druhém čtení schválen,
a uváděli, že prospěje dělníkům-pojištěncům.
K této kapitole přijdu ještě později.
Od nastoupení této reakční vlády
rok od roku klesá a snižuje se státní
rozpočet, snižují se položky výdajové
na sociální péči o vrstvy sociálně
slabé, lid pracující a hlavně pak
péči o válečné poškozence.
Naši kolegové při jiných příležitostech
uvedli, ve kterých položkách se snížily
obnosy u sociální péče. Je den z křiklavých
případů je snížení rozpočtu
zdravotnictví - k té otázce přijdeme
jindy - což vykoná značný vliv na pokles
sociální péče léčebné.
Pan ministr financí vykazuje ve státním rozpočtu
aktivitu 35 mil. Kč, neřekl však ve svém
exposé, že tuto aktivitu vykazuje jedině proto,
že v položce ministerstva sociální péče
snižuje se vydání o 30 mil. Kč. Tedy
jenom u resortu ministerstva soc. péče se snižuje
rozpočet o 35 mil. Kč a já pak dovodím,
jaké to má následky pro válečné
poškozence.
Aktivita státního rozpočtu jest tudíž
velmi problematickou, poněvadž nelze považovati
snížení položek na sociální
péči za aktivum. Co se na ní ušetří,
bude třeba několikeronásobně vynahraditi
později, a proto je třeba mluviti o pasivitě.
Šetřiti výhradně na sociální
péči o lidi sociálně slabé,
není politika zdravá a nemůže to také
býti politika správná. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)