Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Že se budeme ještě jednou zabývati novelou zákona o soc. pojištění dělnickém, věděli jsme od toho okamžiku, kdy koalice jednostranně rušila úmluvy mezi ní a oposicí a kdy bezmyšlenkovitě na diktát zvenčí škrtala věci usnesené, aniž by se byla podívala také na důsledky svého počínání. Neměli jsme povinnost, abychom na ty důsledky upozorňovali proto, že na straně koalice byl rozum většiny, a nad to celý odborný výkonný aparát státní, na straně oposice byl však jen rozum menšiny. A nemáme povinností ani dnes upozorňovati na vady a nedostatky proto, že jsme k takovéto novelisaci dělnického sociálního pojištění neměli kladného stanoviska, a proto starost, aby novelisace byla dokonalá a bezvadná, nepatří nám, nýbrž těm, kteří novelisaci za každou cenu chtěli míti. A jestliže dnes sněmovna stojí před faktem, který neprospívá její důstojnosti, tož nehlásíme se, i když se nám to chce imputovati, k nějakému podílu na tom. Ale já se domnívám, že snad ani dnes ještě nepadlo poslední slovo o novelisačním pokusu k zákonu o dělnickém pojištění sociálním. Když senát byl nucen pro věcné nedostatky vrátiti vládní osnovu posl. sněmovně, využila toho Ústřední soc. pojišťovna a znovu se obrátila na vládu i soc.-politický výbor s důtklivou žádostí, aby provedl ještě některé změny, nikoliv v zájmu pojištěnců - já to výslovně konstatuji - také nikoliv v zájmu stran, které tvořily oposici. Ústřední soc. pojišťovna prostě nežádala žádných věcných změn, nýbrž naléhavě žádala změny stylisace, aby zákon mohl býti prováděn, aby mohl býti prováděn bez obtíží a bez velké řady nutných sporů. Ale bez ohledu na to, že Ústřední sociální pojišťovna nežádá věcných změn, koalice přechází přes její rady a přes důtklivé naléhání zase k dennímu pořádku, neslyší jí, a já jsem přesvědčen, když jsme shlédli nejen požadované změny Ústřední sociální pojišťovnou, nýbrž i jiné nedostatky, které zůstávají i po opravách senátem provedených v novelisačním zákoně, že se touto novelisací budeme zabývati ještě jednou v této sněmovně, aby ostuda koalice byla dovršena. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Nás konečně ani to nepřekvapí, že koalice nejeví nejmenšího smyslu pro to, aby měla zákon dokonalý, bezvadný. Nezáleží jí vůbec na provádění zákona o dělnickém sociálním pojištění a tím spíše jí nezáleží na provádění hladkém, bez obtíží a bez překážek. Protože to, co se dnes vyvinulo, bohužel, v naší republice jako sociální prakse, vážení pánové a dámy, to již není sociální reakce, to je zřejmá sabotáž, která zasahuje nejenom sociálně ochranné zákonodárství, která zasahuje sociální zvyklosti, nýbrž to je sabotáž, která sahá až k občanským svobodám. (Výborně!) A to všecko se dělá nejenom pod patronancí dnešní reakční vlády, nýbrž i za zářivého příkladu státní správy, z vládních kruhů.

Loňského roku při projednávání rozpočtu měl jsem příležitost ukázati na jeden úsek té reakční politiky v ministerstvu zemědělství. Mluvili jsme o tom, jak je tam sabotován zákon o 8hodinové době pracovní, nikoliv v nějakých ústavech nebo úřadech, nýbrž v podnicích zemědělských, kde rozhodně nemůže býti popírána platnost zákona o 8hodinové době pracovní. Mluvili jsme o houževnatém odporu ministerstva zemědělství proti uzavírání kolektivních smluv s jeho zaměstnanci nepragmatikálními, o tom, co je dnes primitivním právem každého soukromého zaměstnance u soukromého zaměstnavatele. Ministerstvo zemědělství bylo také interpelováno kol. Bergmannem a kol. Zeminovou, jaká je to prakse, která se zahnízdila v podnicích, spravovaných ministerstvem zemědělství. A ministerstvo zemědělství, které posílá každoročně před mezinárodní forum, zabývající se sociální politikou, svého zástupce a které se tam chlubí, jak u nás právě v zemědělství jsou ideálně upraveny poměry, zejména ve státních podnicích, odpovědělo na onu vzpomenutou interpelaci lakonicky, že ministerstvo zemědělství nenalézá důvodů, aby s odborovými organisacemi uzavřelo kolektivní smlouvy. (Slyšte!) Ale mně by bylo konečně po tom, jak jsme si zvykli na tu praksi v ministerstvu zemědělství, lhostejno, zdali tu kolektivní smlouvou uzavírá či neuzavírá, ale jde již o něco jiného než kolektivní smlouvu, již jde o občanské svobody, již jde o právo dělníka spolčovati se, již jde o právo býti členem odborové organisace. Po interpelaci, které jsem vzpomenul, a po onom objasnění prakse ministerstva zemědělství bylo z nařízení ministerstva provedeno vyšetřování v jednotlivých podnicích, jaké jsou tam poměry, jaké jsou příčiny k nespokojenosti, zkrátka všechno to, co dalo podnět k oné interpelaci. Jak bylo vyšetřováno, jest opravdu zajímavo zvěděti z úředního aktu proto, že v první řadě je v něm obsažena eskamotáž a matematika našich byrokratů, kteří chtějí dospěti k tomu, že nesabotují sociální ochranné zákonodárství, nýbrž jen tu a tam maličko je porušují. Přečtu vám doslovně některé statě z odpovědi ředitele podniku státního hřebčince v Prešově na výzvu ministerstva zemědělství. Jest opravdu zajímavo sledovati tu logiku a zejména početní matematiku (čte):

"Denní zaměstnáni trvá v zimních měsících od 6 hod. ráno do 11 hod. v poledne, v 11.15 rozejdou se ošetřovatelé k obědu. Odpoledne nastoupí službu ve 13 hod. a skončí večerním krmením v 17.30 hod. V 17.45 hod. odejdou. V letních měsících začne ranní zaměstnání o ¹/₂ hod. dříve, zato je však polední přestávka o ¹/₂ hodiny delší. Je tedy pracovní doba 9³/₄ hod. Ve čtvrtek po předvádění hřebců povolena ošetřovatelům delší polední přestávka a nastoupí službu v 16 hodin. V neděli je za městnání do 8 hod. Pracuje tedy ošetřovatel hřebců týdně asi 58 hodin. Mají placeno v týdnu 7 dní a připadá na jeden placený den asi 8¹/₄ hodin pracovních." Touto matematikou se došlo, když se vzalo v potaz 7 dní v týdnu, k 8 a ¹/₄ hodině a nehledělo se nikterak na to, že zákon mluví o 48 hodinách týdenní pracovní doby. Nadto se dovídáme z úředního aktu, že vlastně v ministerstvu zemědělství jsou takoví lidumilové, že jdou vlastně ještě i nad to, k čemu jsou zákonem nuceni, a že vlastně zaměstnanci nepracují ani těch 8 a ¹/₄ hodiny denně.

"Vezmou-li se v úvahu ještě všechny placené dny sváteční, kdy pracuje se jako v neděli 2 hodiny, je průměrná pracovní doba menší než 8 hodin denně, i když se béře zřetel na to, že polovina zaměstnanců musí býti přítomna v neděli i ve svátek polednímu i večernímu krmení." To se do pracovní doby nepočítá.

"Tak jako ostatní ústavy, má i státní hřebčinec v Prešově přesný pracovní pořádek, podmíněný povahou služby, a ten se také dodržuje. Kolektivní smlouva není a zaměstnanci ústavu jednohlasně prohlásili, že pokládají uzavření kolektivní smlouvy za zbytečné, poněvadž není k tomu žádných důvodů, vyplývajících z poměru služebního, žádají však o zlepšení platů. Jinak nemají žádných stížností a jejich žádosti podřízené důležitosti vyřídilo ředitelství ve vlastní působnosti. Z uvedeného vysvítá, že ošetřovatelé nemají vůči ústavu žádných stížností, až na požadavek zlepšení materielní situace, a neodpovídá skutečnosti, že jsou ve hřebčincích daleko horší poměry než u soukromých zaměstnavatelů."

A teď je ten nejzajímavější poslední odstavec, který charakterisuje ducha naší státní správy více než dokonale.

"Vyhoví-li se zaměstnancům alespoň částečně bez intervence organisace, odpadne hlavní její argument, který má vůči ošetřovatelům k jejich získání v ruce. Ošetřovatelé uvidí, že spravedlivé a nepřehnané jejich prosby dojdou slyšení i bez zprostředkování organisace, (Slyšte!) přestanou v ní viděti jedinou možnou cestu k dosažení svých tužeb, budou míti více důvěry k svým představeným a nadřízenému úřadu."

To jest úřední akt, podepsaný ředitelem státního podniku.

Tedy zaměstnanci, jak se tvrdí v tomto úředním aktu, jednomyslně se vyslovili proti uzavírání kolektivní smlouvy vůbec, nebo vyslovili určité desinteresement na uzavírání kolektivní smlouvy. Je to při nejmenším hrubá nepravda, poněvadž je třeba zvážiti napřed to, co předcházelo tomuto vyjádření. Zaměstnanci svolali se k raportu a řeklo se jim, dojde-li k uzavření kolektivní smlouvy, že výhody, které mají nad pragmatikální zřízence v ministerstvu zemědělství, budou jim důsledkem uzavření kolektivní smlouvy odebrány, protože smluvní zaměstnanci nesmějí míti více výhod než zaměstnanci pragmatikální. A teprve pod touto hrozbou vyslovili zaměstnanci své desinteressement. A ministerstvo zemědělství, které jistě by mělo dosti odvahy, postaviti se v čelo nejčernější reakce, nemá tolik odvahy, aby vyslovilo zákaz svým zaměstnancům odborně se organisovati, ale takovýmto rafinovaným způsobem hledí znemožniti odborové organisování zaměstnanců ve svých podnicích.

V některých státních podnicích je více upřímnosti, na př. ve stejném podniku v Písku, kde správa přiznala jednoduše, že denní pracovní doba, to se rozumí s nedělí počítáno, je 10 hod. 30 min. a že za tuto pracovní dobu bylo by potřeba zaměstnancům také zvýšiti platy. A řekne upřímně, že je to v zájmu toho, aby stále nehledali ochrany v odborové organisaci dělnické. (Výkřiky.) Vážení pánové a dámy! Po tomto vyjádření správy podniků ministerstva zemědělství došlo ještě k osobní intervenci, aby bylo nejen paralysováno volání po primitivních právech zaměstnaneckých, nýbrž aby byly paralysovány všecky sklony zaměstnanců k odborové organisaci.

Nevím jaké hodnosti je ten pán, který po tomto vyjádření, jak by bylo možno učiniti zbytečnou odborovou organisaci, zajel do dotyčného podniku, ale jmenuje se pan Kratochvíl a je z ministerstva zemědělství. Osobně chtěl pro stanovisko ředitele podniku získati zaměstnance, ale myslím, že podnikl práci neúčinnou jenom proto, že v zásadní otázce nemohl dáti kladné přípovědi. Za jeho přítomnosti bylo zaměstnanci vyzdviženo právě to, co se popíralo v úředním přípise, a volalo se po uzavření kolektivní smlouvy. Na to měl pan Kratochvíl odpověď, že otázka kolektivní smlouvy byla vyřízena odpovědí ministerstva na interpelaci kol. Bergmanna a kol. Zeminové, a dále že o otázce kolektivní smlouvy s nikým nemluví. (Výkřiky posl. Davida.) Ale pan Kratochvíl se nespokojil s tímto briskním odmítnutím požadavku zaměstnanců, jemu šlo hlavně o to, aby zjistil, jaký je citový vztah mezi nimi a mezi odborovou organisací. A na dotaz, proč jsou odborově organisováni a proč jsou členy organisace, dostal odpověď od předsedy této organisace, že jsou v organisaci proto, aby se mezi sebou poznávali, mohli se vzájemně podporovati a hájiti svou existenci a rváti se o ten kus chleba, který k životu potřebují. Toto konstatování prý pana Kratochvíla do značné míry rozčililo. A když na to ještě předseda organisace dodal, kdyby nebylo organisace, že by k nim nebyl přijel vyšetřovati poměry, za jakých žijí tam zaměstnanci, teprve se rozčilil a ohrazoval se proti tomu, že by snad šel vyšetřovati z rozkazu nebo iniciativy nějaké organisace, nýbrž že šel vyšetřovati jedině z příkazu pana sekčního šéfa Webera. (Výkřiky.) Znechucení odborové organisace se nepovedlo a myslím, že se také nepovede. Radil bych ministerstvu zemědělství, aby se takových nadějí vzdalo, aby se zastydělo a opravdu nešlo ve státní správě v čele nejčernější sociální reakce. (Výkřiky.)

Není to ovšem jen ministerstvo zemědělství, které má tak vypjaté sociální cítění a které ukazuje tolik lidumilnosti oproti svým zaměstnancům. Myslím, že bychom mohli celou řadu jiných resortů státní správy vzíti v potaz a podívati se kriticky na sociální praksi, která se tam ustálila.

Chci ukázati ještě na jeden případ, a to z oboru ministerstva železnic. Když jsme bojovali o uspokojivý zákon požitkový, o zákon č. 103, jistě celé řadě pánů kolegů utkvělo v paměti, jaký jsme měli boj o služební dobu výpomocných zaměstnanců v ministerstvu železnic, vlastně o čekací dobu, která jim umožňuje, aby přešli do ustáleného služebního poměru. Vládní návrh stanoví tuto lhůtu 15 lety. Chtěli jsme alespoň o nějaký rok tuto jistě dlouhou čekací lhůtu zkrátiti, a vyvinul se skutečně o každý ten rok velice houževnatý svědectví pana dr Kramáře, který se osobně zúčastnil, jaký to byl houževnatý boj a houževnatý odpor na straně úřednické komise, aby se tato čekací doba nezkracovala. Na konec se nám podařilo, zkrátiti ji alespoň na 12 let. Ale jestliže na jedné straně přece ta naše byrokracie byla nucena pod tlakem politickým ustoupiti od svých justamentů, tož zase dovedla se na druhé straně postarati o to, aby ten ústupek těm, kterým měl svědčiti, náležitě osladila. Ministerstvo železnic letošního roku vyzvalo své podřízené úřady, aby podaly návrhy na jmenování výpomocných zřízenců definitivními. A ve svém výnose, kterým žádá tyto návrhy, výslovně upozorňuje, že navrhováni smějí býti jen ti, kteří mají skutečně nepřetržitou 12letou služební dobu, že tato služební doba nesmí býti přerušena nahodilým vysazením z nedostatku práce, že nesmí býti přerušena jiným vystoupením z toho služebního poměru, ale že tato služební doba nesmí býti přerušena ani vykonáváním vojenské povinnosti. (Slyšte! Různě výkřiky.) A teď prosím, slavná sněmovno, abyste vzali laskavě v úvahu něco, co člověkem opravdu zachvěje. R. 1926 jsme řekli, že to, co jsme dosud dávali administrativní cestou a co se musilo jako sociální opatření každým rokem opakovati, uděláme zákonem. Uzákonili jsme takové soc. opatření, že při nastoupení vojenské povinnosti nepřerušuje se pracovní a služební povinnost u zaměstnanců soukromých. A je výslovně v tomto zákoně uvedeno, že doba vykonávání vojenské služby nesmí nikdy způsobovati zkrácení nároků na různé sociální výhody. Máme to také v zákoně o dělnické dovolené, že vykonávání vojenské povinnosti nesmí působiti na zkrácení nároku zaměstnance na dovolenou. A proč jsme ta opatření dělali, vážené dámy a pánové? Dělali jsme je jenom proto, aby se vytvořil docela jiný citový vztah mezi odvedencem a mezi povinností, kterou má vykonávati, nežli byl v té době, dokud jsme byli nuceni vojenskou povinnost vykonávati pro cizí stát a pro cizí zájmy. (Výborně!) Chtěli jsme vytvořiti nový citový svazek, protože dnes tu nejsvětější státoobčanskou povinnost vykonáváme sami sobě, poněvadž má platiti dnes zásada: stát jsme my. A jest jistě třeba, aby nikdo, má-li býti nový citový svazek vytvořen, necítil se za to trestán, že je povolán k vykonávání nejpřednější občanské povinnosti. Toho jsme chtěli dosáhnouti u soukromých zaměstnanců. A podívejte se, státní správa právě proto, že voják jde se cvičiti v ochraně státu, kdyby byl v nebezpečí, nemá ani tolik pochopení pro oceňování té nejsvětější povinnosti občanské, kolik si ho vynucuje na soukromých zaměstnavatelích. (Výkřiky.)

A když se uváží, že člověk, který byl přijat v 18 letech do služebního poměru na dráze a ve 22. roce je odveden, nejenom ztrácí dobu 18 měsíců, po kterou musí sloužiti, nýbrž i předchozích 6 let, a když se vrátí od vykonávání občanské povinnosti, řekne se mu: Teď musíš začíti znovu od píky a znovu musíš vysloužiti 12 let, než můžeš žádati ustálení svého služebního poměru: Takhle jsme si my nepředstavovali výklad §u 135 vlád. nařízení č. 15, protože víme o existenci zákona č. 230 ze 7. dubna 1920, který byrokratům v ministerstvu železnic umožňuje, aby přiznali tyto výhody výpomocným zřízencům a pro vykonávání vojenské povinnosti nezkracovali je v jejich nároku, aby byli v ustáleném služebním poměru.

Jak je to u nejvyšších státních úřadů, tak to logicky a důsledně jde do úřadů podřízenějších. Nemohu si pomoci, ale musím jako ukázku předložiti něco, čemu se snad páni kolegové budou moci i pozasmáti. Letos jsme projednávali zákon o ochraně domácího trhu práce. Rozumí se samo sebou, že tato koalice, jako nechtěla dokonalé a odborné soc. pojištění, nechce žádný jiný zákon, skutečně dokonalý, odborný a s takovými účiny, aby opravdu něco znamenal. Ukazoval jsem na obdobné opatření v Rakousku. Ukazoval jsem, jak tam se postarali, aby skutečně se účinky zákona projevily na pracovním trhu a zejména v ochraně domácích zaměstnanců. Ale to všechno bylo málo platné, protože kdyby se byl u nás měl ten zákon obdobně upraviti a býti stejně účinným, byly by se musely k jeho provádění vzíti nenáviděné odborové organisace dělnické. Proto se dělal tento zákon podle střihu a podle ducha koaličního.

A teď se můžeme podívati na jich účinky. Zemským správám politickým je dáno právo, povolovati zaměstnání cizích zaměstnanců u nás. Rozumí se, že se to dělá na podkladě relace od okresní správy politické. Jaké jiné dobrozdání by se mohlo vyžádati? Uvedu jen dva konkretní případy, jak to v praksi vypadá. Z Karlových Varů máme nejčastěji stížnosti, že jsou tam zaměstnáváni (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) skoro výhradně cizinci, i když naše domácí dělnictvo bloudí bezradně ulicemi v nezaměstnanosti. Firma Novák požádala o povolení k zaměstnávání krejčích a švadlen. Okr. správa politická povolení dala, ale zemská správa politická vyměřila poplatek za jednoho dělníka 400 Kč. Firma povolala letošního roku na sezonu 5 dělníků a dělnic, a poněvadž měla zkušenosti z loňského roku, kolik musila platiti za jednoho povoleného, a v obavě, že by poplatek mohl býti eventuelně vyšší - tož jaké dožadování se o povolení. Nežádala o povolení vůbec a těch 5 dělníků si prostě zavolala. Když bylo domáckým dělnictvem poukazováno, že firma Novák - velká vídeňská firma v Karlových Varech zaměstnává 5 příslušníků Rakouské republiky bez povolení, byl pan Novák zavolán na okresní správu politickou a tam za přítomnosti důvěrníka domácích dělníků docela cynicky prohlásil: "Ano, já jsem si je vzal bez povolení. Jsem ochoten nésti důsledky." Důsledky se dostavily v pokutě, kterou okresní politická správa mu uložila, a ta činila 500 Kč. (Výkřiky.) Chápu, že každý živnostník musí býti také obchodníkem. Také firma Novák byla obchodníkem. Mám-li platiti za jednoho povoleného zaměstnance 400 Kč, činí mi to při pěti 2000 Kč, a když dám pokutu 500 Kč, proč bych 1500 Kč nevydělal? A myslíte, pánové a dámy, že firma Novák ztratila těch 500 Kč, které zaplatila na pokutě za to, že bez oprávnění zaměstnávala tyto cizí zaměstnance? Ani těch neztratila. Naopak domnívám se, že několikanásobně má tuto částku nahrazenu, protože švadleny, které jely z Vídně, vezly s sebou také osobní garderobu ve dvou až třech cestovních brašnách. Zajímavé je, že když dojely do Karlových Varů, nebyla to osobní garderoba, nýbrž byly to nejnovější vídeňské a berlínské modely, které byly dovezeny bez vyclení do Karlových Varů. Jistě se této firmě vyplatilo, když těch 500 Kč za nepovolené zaměstnávání zaplatila. Myslím, že by si toho měly všimnouti nejen politické úřady, nýbrž i ministerstvo financí, které přece, když jde o poskytnutí mimořádných podpor lnářskému dělnictvu na Trutnovsku, dovede to seškrtati na 3 až 5 korun s poukazem na nedostatečný příjem a prostředky, mělo by si tedy toho všimnouti, aby tyto prostředky takovým lehkomyslným a hazardním způsobem neunikaly. Ale právě proto, že k provádění by musily býti zavolány dělnické odborové organisace, snad i nadále zůstane při této praksi, ze které si budou dělati zaměstnavatelé jenom legraci, ale dokonalý zákon neuděláme, jen pro tu nenávist k dělnickým odborovým organisacím.

Pan náměstek min. předsedy, pan ministr financí, pan ministr vnitra a také pan ministr obchodu měli v těchto dnech příležitost podívati se, jak vypadá dnes výrobní situace, jak vypadá situace na pracovním trhu v určitých pracovních odvětvích. V textilu máme dnes podle úředního zjištění 27 %-ní nezaměstnanost. Za takového stavu, za takovéto velké nezaměstnanosti jest pochopitelno, že se stává zákon o gentském systému, kterým máme upraveno podporování nezaměstnaných, nesnesitelným břemenem a přímo zlým podkopem pro existence odborových organisací. Podívejte se na pozvání do dnešní schůze sociálně-politického výboru (ukazuje pozváni) a podívejte se na pozvání, která jsme dostávali asi před rokem, nebo ještě dříve, do schůzí téhož výboru. Stále tam paraduje na druhém místě změna zákona č. 267 o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaným. Jistě už aspoň 14 měsíců to je, co na každé pozvánce do schůze sociálně-politického výboru máme tento gentský systém, ale pořád jsme se k tomu nedostali, protože prý byla nutnější novelisace k soc. pojištění. A teď přišla deputace organisace textilního dělnictva p. náměstkovi předsedy vlády a zároveň resortnímu ministru vyprávěti, že jedna z nich již 5 mil. Kč musila si vypůjčiti z jiných fondů, aby mohla vypláceti podporu, která podmiňuje pobírání státního příspěvku v případě nezaměstnanosti, druhá organisace 2¹/₂ mil. Kč a třetí organisace také v té deputaci zastoupená 1,100.000 Kč.

Když člověk pováží, co to znamená v textilním průmyslu při těch opravdu ubohých mzdách nasbírati z dělnických příspěvků 5 mil. Kč, a kdyby si to tak pan resortní ministr a náměstek předsedy vlády uvědomil, co na těch penězích lpí dělnického potu a kolik to bylo krajíců chleba od úst dětem uzmutých, řekl by si, že to přece není myslitelno, abychom to, co jsme dělali pro normální poměry, nechali v platnosti v době krise. (Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Ale na to jest lakonická odpověď: Nemůžeme nic dělat, musíme to upravit legislativně - no, a to je ve vašich rukou - obrátí se na poslance - abyste to v soc.-politickém výboru udělali. Ale že nám před to dali novelisaci soc. pojištění, pro kterou jsme se k ničemu nemohli dostati, k tomu se před tou deputací nepřiznal. A přál bych vám viděti tu nervositu, když se organisace dovolávají toho, že se dovedla jiným méně potřebným poskytnouti také pomoc a rychlá pomoc, měli byste viděti tu nervositu, když se řekne, že se pro cukrovarníky našlo několik desítek milionů, že by se tedy také pro tento účel nějaký milion mohl najíti. V tom okamžiku hned se pánové dovolávají toho, že se ty presenty cukrovarníkům dávaly jen v zájmu dělnictva, v zájmu cukrovarnických zaměstnanců, aby nemusilo dojíti k uzavírání cukrovarů. A poněvadž se nejen, slavná sněmovno, touto omluvou proti deputacím argumentuje, nýbrž se tím také agituje - je to právě v tom volebním letáku "Příteli, na slovíčko" - jsem povinen něco konstatovati v zájmu pravdy. Dověděl jsem se, že ten leták "Příteli na slovíčko" stylisoval posvěcený pán, že je to kněžská práce. Ten pán si musí býti jistě vědom jednoho z božích přikázání, které praví: Nepromluvíš křivého svědectví! čili zkráceně: Nelži! Ale v tom letáku se rozhodně lže, když se tvrdí, že socialisté nadávají na to, že se cukrovarníkům hodily desítky milionů, ale že socialistické dělnictvo z Hrušovanského cukrovaru přišlo se žádostí, aby se cukrovarníkům ty finanční úlevy poskytly. Tedy konstatuji, že to prostě není pravda. Z Hrušovan dostavila se deputace k p. náměstku vlády a k p. ministru financí, sestávající z ředitele cukrovaru, z místního starosty a pouze jednoho jediného člena závodního výboru a ta žádala nikoliv, aby se cukrovarníkům dalo 80 a 90 mil. Kč, nýbrž žádala to nejprimitivnější, co měla právo žádati, aby existence Hrušovanského cukrovaru byla vzata v ochranu před chamtivostí 2 cukrovarů státních v Břeclavi a Hodoníně, a aby chráněním existence Hrušovanského cukrovaru byla také chráněna existence dělnictva a úřednictva v tomto cukrovaru zaměstnaného. (Tak jest!) To konstatuji v zájmu pravdy proti tvrzení posvěceného člověka.

A když jsem mluvil o té nemožnosti, abychom v době tak těžké výrobní krise pro nepochopení a pro ignorantství se strany vládních kruhů vydrželi s gentským systémem, dovolte mi, abych k charakteristice dnešní reakční sociální prakse uvedl nový doklad. Kolik je to už let, co se dožadujeme dokonalé úpravy zprostředkování práce! To je v tak těsné souvislosti s nezaměstnanostní otázkou, 7 zejména také s tím placením státních peněz v případě nezaměstnanosti, že jedno od druhého nelze si odmysliti. A když jsem vám řekl, že dnes máme v textilním průmyslu 27%-ní nezaměstnanost, tož uvedu k tomu charakteristický doklad. Dělník z továrny krisí postižené jde do okresní zprostředkovatelny práce, aby dostal od úředníka potvrzení, že má nárok na podporu jako nezaměstnaný a tím také na státní příspěvek. Úředník okresní zprostředkovatelny práce to nezaměstnanému potvrdí - a 10 kroků od jeho úřadovny je fabrika, která hledá 120 dělníků a ten úředník o tom neví. Dělníci pobírají státní příspěvek, státní podporu z odborové organisace a továrna místo 8hodinové šichty pracuje 14 hodin denně, s omluvou, že nemohla ve zprostředkovatelně práce najíti dělnictva. (Slyšte!)

Tak prosím vypadá dnes ta sociální politika v praksi. Nechtěl jsem vyčerpávající přehled o té praksi přednést, vždyť to by byla historie do nekonečna, chtěl jsem jenom předvésti několik ukázek, kam to až zabíhá, že dnes i občanské svobody jsou dotýkány a velmi nebezpečně dotýkány a že se každou chvíli dostáváme za té dnešní sociální prakse k takovým protismyslným zjevům, že nám nad nimi náš prostý rozum zůstává stát.

Jako poslední ukázku chci uvésti příklad, že také do úrazové pojišťovny se již dostal duch dnešní sociální reakce. Kamenickému dělníku vyrazila tříska z kamene oko. Ztráta jednoho oka je úplná a p. prof. Lešer jen s vynaložením zvláštní energie zachraňoval druhé oko. Ale hned upozornil, že je to samozřejmé, že bude také nerv druhého oka slábnout, protože je to při ztrátě jednoho oka důsledkem více než samozřejmým. Dělník měl vyměřen důchod 35%. Po jednom roce byl zavolán k lékařské přehlídce a bylo mu řečeno, že jeho výdělečná schopnost se zlepšila a že se mu snižuje důchod o 10%. Po prvním roce těch důsledků, o kterých mluvila, myslím, kapacita z očního lékařství, prý se jeho výdělečná schopnost zlepšila, to jest musil se zlepšiti jeho úraz a snižuje se mu jeho důchod o 10%.

Tak dnes vypadá, slavná sněmovno, sociální politika v praksi. Celá tato prakse, kterou jsem tu na několika konkretních případech demonstroval jenom proto, aby se nám nevytýkalo, že mluvíme a kritisujeme frásemi, je v úplném souzvuku s duchem novely k zákonu o dělnickém soc. pojištění, se kterýmžto duchem a se kterýmžto vývojem nechceme my míti nic společného, a proto se také podle toho zachováme při hlasování o opravných návrzích senátu. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické a čsl. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Krebs.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Kol. Stivín a Tučný použili debaty o předloze sociálního pojištění k tomu, aby pojednali také o četných důležitých politických problémech, a nelze přejíti tyto vývody, aniž jsme jich i s našeho stanoviska neobjasnili. Kol. Tučný poukázal v souvislosti se svými vývody na sociální reakci ve správě a plně s ním souhlasíme, že v celé administrativě státní jest patrna tato reakce, jež se uplatňuje nejen v denním zabavování novin, nýbrž i skutečně zasahuje do ústavně zaručených práv jednotlivých občanů. Kol. Stivín však nejen že se zmínil o těchto sociálně zpátečnických zjevech ve správě, nýbrž učinil také mnoho velmi příznačných a důležitých projevů o politických poměrech mezi Němci a Čechy. Prohlásil, že již před léty na to poukázal, že jest nemyslitelno, aby tak velký národ, jako jsou Němci v sudetských zemích, kteří činí čtvrtinu veškerého obyvatelstva, aby národ, jenž má tak vynikající hospodářství, jakým jest hospodářství sudetsko-německé, či jak pravil, jenž představuje polovici veškerého kapitálu v Československé republice, mohl trvale zůstati v oposici, mohl býti mimo vládu, a že jednou musí přijíti čas, kdy representanti zejména občanských stran se spojí a utvoří společnou vládu. Prohlásil pak, že občanské strany zavrhly nacionalistické fráze a že se spojily, aby zastupovaly čistě hospodářské, kapitalistické zájmy. Jest to dozajista úplně správné.