Jsme před volbami a tu se činí pokusy raziti
nějaká hesla a vytýká se nám
soc. demokratům neseriosnost, když poukazujeme k tomu,
jak od zavedení vysoké celní ochrany stouply
ceny hlavních životních potřeb, jak
byl zdražen lidu chléb. Z agrární strany
se nám namítá: Vždyť každý,
kdo jde po Praze a předměstích, vidí
všude nápisy: "Mouka opět levnější!"
Je tedy nutno připomenouti, že na př. žito
stálo r. 1926 135 Kč, letos v červnu 232
Kč. Pšenice r. 1926 195 Kč, v červnu
r. 1927 254 Kč, v červnu 1928 230 Kč. Mouka
pšeničná v lednu 1926 340 Kč, v srpnu
1926 do června 1927 420 Kč, v červnu 1928
400 Kč. Mouka žitná 320 Kč, 390 Kč,
380 Kč v stejném období. Chleba v lednu 1926
2.60 Kč, v květnu 1928 3,65 Kč, v červnu
3,60 Kč. Z těchto několika cifer plyne, že
je sice v posledních dnech mouka a chléb o něco
levnější, ale ve srovnání se
stavem, jaký byl, když se tato koalice ujímala
moci, znamená to enormní zdražení hlavních
potřeb k výživě našeho chudého
lidu. A nyní by byla velmi zajímavá kapitola,
o které promluvíme ještě při
nejbližší příležitosti, až
půjde o věci obchodních smluv, jak to za
nynější agrární nadvlády
vypadá s našimi obchodními smlouvami. My nejsme
dnes pod vlivem agrární politiky v našem státě
s to uzavříti jedinou kloudnou obchodní smlouvu.
Všude vázneme, nebo k nim nedochází
a prý dokonce i jihoslovanští zástupci
odepřeli do Prahy na naše jubilejní slavnosti
ne tak pro spory mezi Srby a Chorvaty, jako proto, že k vysoké
ochraně obilnin má u nás přistoupiti
vysoká celní ochrana pro dobytek, čímž
agrární státy, které jsou odkázány
na obchodní styk s námi, podstatně trpí.
(Výkřiky.)
Slavná sněmovno! Naše koalice má vedle
svého prozatímního šéfa také
svého orátora p. dr Kramáře.
Pan dr Kramář právě předevčírem
odpovídal našemu řečníku ze sněmovní
debaty soudr. dr Meissnerovi, ne zde ve sněmovně,
nýbrž ve své řeči na Slovanském
ostrově. My jsme byli svého času překvapeni
známou libeňskou řečí z dob
kartelových voleb v r. 1911, velmi ostrou řečí
pana dr Kramáře proti sociální
demokracii, poněvadž z jeho úst tyto tóny
do té doby nezaznívaly. Ale od té doby můžeme
říci, že pan dr Kramář je
samá libeňská řeč, i když
nemluví v Libni. Pan dr Kramář v této
své řeči užil odstavce, na který
si dovoluji reagovati proto, poněvadž k tomu cítím
také jakousi svou osobní povinnost. Já jsem
byl jeden z těch, kteří vedle soudr. Soukupa
a dr Frankeho a jiných byli pověřeni
socialistickou radou, abychom uspořádali v dohodě
s Národním výborem dne 14. října
1918 demonstraci, kterou bychom dali signál k zastavení
veškerého vývozu, jenž měl povahu
drancování životních potřeb a
železničního materiálu z našich
zemí.
Od té doby, slavná sněmovno, každým
rokem, když přichází výročí
tohoto dne, jsme v tisku pana dr Kramáře zrádcováni,
a letos o jubileu tohoto dne jsme byli všichni, to znamená
obě velké socialistické strany, prohlášeni
za velezrádce. (Výkřiky posl. Zeminové.)
Pan dr Kramář ve své předvčerejší
schůzi zval nás do vlády. Při tom
řekl několik slov proti otravnému způsobu
politického boje v našich zemích.
"Proč tento způsob boje, který otravuje,"
táže se pan dr Kramář. "Vždyť
to není dobré ani pro stát, ani pro strany.
Stát bez majority nemůže býti ani živ,
to by pánové už měli vědět
a způsob a metodu volebního boje podle toho zaříditi.
Majorita občanských stran má jistě
vážné povinnosti k oposici, dokud je ta oposice
loyální, věcná a poctivá. Nesmíme
zapomínati, že tvoříme jeden národ,
a nesmíme se chovati k těm, kteří
hájí jiné stanovisko, jako k nepřátelům.
To je nemožné. Není možno, aby bojovaly
oposice a majorita proti sobě způsobem, který
znesnadňuje možnost, aby zase šly spolu."
To prohlásil pan dr Kramář krátce
po tom, kdy tisk, jehož je majitelem, prohlásil za
velezrádné obě socialistické strany,
jež dohromady mají téměř pětkrát
tolik poslanců, jako má nár. demokracie.
To tedy není způsob, který otravuje podle
názoru dr Kramáře? To není
chování jako k nepřátelům,
to neznesnadňuje možnost společné práce?
Já bych chtěl věděti, co máme
více čekati od strany dr Kramáře
a jeho tisku, než to velezrádcování.
Pan dr Kramář tyto věci trpí,
ačkoliv by se jistě doporučovalo, aby právě
v nynějších dnech bylo o té velezradě
co nejméně mluveno, když dr Kramář
zase na svých šosech vleče dr Tuku.
Pan dr Kramář se ve své řeči
dovolával nějakého výroku soudr. dr
Meissnera, že prý je to tatarská koalice,
která u nás vládne. Dr Meissner nemluvil
o tatarské koalici, ale když už zde toto slovo
je, pak si vzpomínáme na ten starý rukopis
o Tatarech na Moravě a tam stálo, že Jaroslav
Šternberk jako orel přiletí atd. Myslím,
že na tuto koalici by nebylo třeba žádného
Jaroslava ze Šternberka, že by ji lépe potřel
Jaroslav Hašek. (Veselost.)
Nyní několik slov k tomu zjevu, že některé
německé strany přistoupily na spolupráci
s nynější vládou. Mluví se o
tom jako o velikém úspěchu nynější
buržoasní majority, která tím snad přispěla
k uklidnění národnostních sporů
v našem státě a přivedla německé
spoluobčany k aktivní spolupráci. Pro nás
nebylo toto vystoupení německých agrárníků
a německých křesťanských sociálů
žádným překvapením. Já
sám jsem napsal již před 5 lety, že dříve
budou němečtí agrárníci ve
vládě než němečtí sociální
demokraté. Měl jsem k tomu důvody, poněvadž
tento vstup německých agrárníků
a křesťanských sociálů do vlády
nemá s národnostními poměry v našem
státě zcela nic co činiti a také z
nich nijak nevyplývá. Němečtí
občané tvoří čtvrtinu obyvatelstva
našeho státu, ale kapitálově znamenají
jistě nejméně jednu polovinu. A já
jsem vycházel již tenkrát z toho názoru,
že není možno, aby taková kapitálová
moc representovaná německými stranami trvale
zůstala v oposici.
Pro nás vstup německých stran buržoasních
do vlády jenom potvrzuje fakt, že německým
i českým měšťákům
jsou třídní zájmy nade všecky
jejich nacionální fráze, těm, kteří
od dělníků žádají, aby
pro měšťácké nacionální
fráze odložili nebo zastavili svůj mezinárodní
třídní boj.
Pokud jde o řešení národnostního
problému, nevykonala tato vláda zhola nic a my soudíme
naopak, až by jednou došlo k likvidaci tohoto vládního
systému, že budou poměry pak horší
v ohledu národnostním, nežli byly před
tím, poněvadž se dostaví zklamání
a rozladění. Vždyť vidíme dnes,
kdy v koalici zasedají Němci, kdy svaz českých
průmyslníků se slučuje se svazem průmyslníků
německých a kdy již dávno máme
bankovní společnosti národnostně smíšené,
že v téže době zde p. posl. Špaček
mluví z oken velmi ostrou nacionální
řeč, určenou dolů, určenou
voličstvu. (Výkřiky posl. dr Meissnera.)
A jestliže snad z řad nár. demokratických
ozývají se tyto hlasy a jsou nemile pociťovány
v řadách německých vládních
stran, tu já bych k jejich útěše řekl,
že když jsme my byli v koalici, že vůči
nám se také nár. demokracie jinak nechovala.
Ona byla vždycky státotvornou jenom na 25 procent
a 75procent byl fašism, kapitalistické výstřelky,
stranické věci, frondérství a hlavně
neschopnost. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Když již jsem u toho jubilea, dovolte mně, abych
poukázal k jedné věci. Dnes již máme
velmi obsáhlou vyčerpávající
literaturu o událostech z doby válečné,
doma i za hranicemi a já bych si jenom přál,
aby pánové, kteří se zabývají
politikou a kteří pod lupou stále zkoumají
naše ledví po stránce národnostní,
dali si práci a sledovali tuto literaturu, kterou dnes
již máme osvětleny z péra historiků
události doby válečné. Nám
se na př. vytýká a mně to zde jednou
vytkl dokonce jeden bolševik, posl. Kreibich, že
jsme nešli s tím heslem, které tehdy ovládalo
českou veřejnost, že přijdou k nám
Rusové r. 1914, když již stáli před
Krakovem, abychom se těšili na to, že se naše
země promění v nějakou ruskou gubernii.
My jsme si jako socialisté přáli porážku
carismu, v prvé řadě vycházejíce
z toho hlediska, že jedině porážkou carismu
nabude. Dohoda jiné orientace po stránce
demokracie a konstrukce příští Evropy
a že jedině porážka carismu probudí
revoluční síly proletariátu v celé
Evropě. Dnes již tato věc jest mimo spor, poněvadž
jest prokázáno, že kdyby se byly splnily ty
sny o zabrání našich zemí ruskou armádou,
dnes bychom byli buďto gubernií ruského carského
státu anebo možná gubernií sovětské
republiky. Dále je prokázáno dnes, že
právě ona ruská revoluce, která je
zatracována nejen ve své druhé fási
bolševické, nýbrž i ve své první
fási, t. j. v t. zv. Kerenštině, vykonala ohromné,
dosud nám všem tak detailně neznámé
účinky na další události, zejména
na rozvrat rakousko-uherské armády a celé
rakousko-uherské monarchie. V knize "Konec rakousko-uherské
monarchie" dr Opočenského, která právě
v těchto dnech vyšla, jsou velmi obsáhlé
kapitoly o sociálním hnutí v době
světové války a o účincích
ruské revoluce, zejména na rakouskouherskou armádu.
Vidíme tu, že tyto věci působily tehdy
neobyčejně silně. Dr Opočenský
na základě svých archivních pramenů,
dosud neznámých, uvádí v plném
rozsahu, jaké ohromné oběti a jakou ohromnou
revoluční sílu dávali tehdy dělníci,
dával proletariát český do služeb
boje proti rakousko-uherské monarchii, jaké hrdinné
vzpoury se tehda odehrávaly v různých posádkách
a jaká ohromná mzdová hnutí tu byla.
Teprve nyní všecky tyto věci celkově
vystupují.
Přišel 28. říjen. Myslím, že
nejlepším barometrem pro zkoumání, jaký
poměr jest v duších našeho lidu k tomuto
historickému dni, byla spontánní radost na
pražských ulicích i ve venkovských městech
dne 28. října t. r. Viděli jsme jistou a
dosti značnou zdrželivost v koaličních
řadách vůči tomuto svátku.
Setkali jsme se dokonce s tím, že Národní
shromáždění svoláno nebylo. Viděli
jsme zřejmý pokus zatlačiti význam
tohoto dne, o němž se říkalo, že
prý 10 roků nic není, okázale připravovanými
slavnostmi na oslavu 1000letí bratrovraždy, které
podlehl kníže Václav. Vidíme dnes, slavná
sněmovno, velmi četné a mocné snahy,
aby byla vykopána a prohloubena co největší
propast mezi odbojem zahraničním a domácím.
Už je zde celá řada publicistů, kteří
se snaží vybudovati teorie, že vlastně
celá revoluční zahraniční akce
Masarykova, Benešova, Štefánikova,
že všechny oběti legionářů
neměly žádného nebo valného významu
a že svrchovanou a hlavní roli v tomto převratu
hrál náš Národní výbor
v Praze. Já jako jeden ze členů Národního
výboru pražského mohu konstatovati jen tolik,
že tento Národní výbor pražský
se neodvážil, dokud nepřišel čas,
jediného kroku, když neměl k tomu souhlasu
od našich zahraničních činitelů,
a že to také velmi jasně pověděl
p. posl. Staněk ve své pověstné
řeči z počátku října
v rakouském parlamentu pronesené, kde odkazoval
rakouskou vládu, aby se vůbec nepokoušela vyjednávati
s českými poslanci říšské
rady, že naši vyjednavači pravoplatní
jsou v cizině, za hranicemi, že je to Masarykova
Národní rada. Zde se ovšem vytvářejí
tyto diference uměle a důvod je ten, že pánové
z reakčního tábora se domnívají,
že by při tom lépe pochodili, než pochodí
při celkovém obrazu naší revoluce, při
souřadění obou akcí domácí
i zahraniční. Neboť ta zahraniční
revoluce, z níž se náš stát nesporně
zrodil, měla svého ducha, svoji ideu. Náš
stát se rodil z této ideje a není možno
ji zapříti.
Idea ta nebyla uměle konstruována, nýbrž
vyšla ze srdcí a hlav nejenom Masaryka, nýbrž
celé armády legionářské, čili
byla projevem vůle našeho lidu, čili výkvětu
našich lidí. (Výborně!)
My jsme dnes svědky toho, že se mluví zcela
nevraživým způsobem o Washingtonské
deklaraci, že se dělá fronta proti demokracii,
proti sociální reformě, že právě
v těchto dnech, ve dnech jubilea, se honosí publicista
katolické strany lidové tím, že náměstek
vlády, fakticky vládnoucí v Československé
republice je dnes politik, který byl krátce před
jubileem našeho státu vyznamenán římským
papežem za svoji desetiletou práci v Československé
republice pro katolickou církev, a že se mu dostalo
vyznamenání zlatou medailí, kterou před
tím naposledy prý dostala jedině španělská
královna za své zásluhy o katolickou církev.
A my se z této publikace jubilejní dovídáme
tolik, že máme v našem parlamentě téměř
jednu desetinu poslanců, kteří dostali mandát
ne z ruky voličů, nýbrž ze zvláštního
svolení Svatého otce v Římě.
Dovídáme se, že po odchodu nuncia Marmaggiho
z našeho státu vyhlásil papež římský
platnost jednoho svého dekretu také pro Československo
a tento dekret praví, že chce-li katolický
kněz kandidovati někde do parlamentu, musí
si vyžádati k tomu nejen svolení biskupa svého
a biskupa okresu, kde chce kandidovati, nýbrž i zvláštního
svolení svatého otce v Římě,
z čehož se dá usuzovati, že papež
toto svolení jistě činí závislým
na určitých podmínkách, poněvadž
jinak by toho svolení nebylo třeba. To vše
jsou jenom doklady, jak se nynější koalice
liší od ducha našeho převratu, od ducha
revoluce československé, od ducha těch ideí,
z nichž náš stát vznikl.
Když bylo po volbách r. 1925, bylo vydáno heslo,
že prý se musí velmi mnoho v našem dřívějším
zákonodárství měniti a rušiti,
poněvadž prý to byl často bolševismus
na sucho. A za bolševismus na sucho byly prohlašovány
všecky naše dobré zákony, na kterých
jsme spolupracovali všichni jednotně, a dokonce i
mnohý finanční zákon Rašínův.
Přišli tedy pánové s plánem,
že budou dělat zase fašism na sucho.
Když se podíváme na věc trochu blíže,
vidíme na př., že zhoršení sociálního
pojištění bylo prvním takovým
heslem, které bylo po posledních volbách
vydáno. Dalším heslem bylo, že musí
býti změněno volební právo
do obcí, že není možno, aby měl
stejné volební právo chudý i boháč,
že se musí volební právo odstupňovati
podle majetku. Pánové by nic nepřihlíželi
k tomu, že by se tím, jak už poměry u
nás jsou, bylo dostalo mnohde velikých politických
nadpráví německým kapitalistům
nad českou proletářskou většinou,
že bychom se vraceli zpět do dob, které jsme
měli u nás v celé řadě obcí
před válkou. Já to uvádím jen
proto, abych ukázal na ten velký obrat, který
se za deset roků stal.
Pan dr Kramář prohlásil, že nebyl,
není a nebude stoupencem všeobecného práva
hlasovacího do obcí, a přece zákon
o všeobecném rovném hlasovacím právu
do obcí dělal se v době, kdy dr Kramář
byl min. předsedou. On ten zákon sněmovně
předkládal, on ho ve sněmovně musil
prosazovati a jeho podpis na tomto zákoně se stkví
vedle podpisu presidenta republiky. My jsme dovedli tento útok
na rovné volební právo do obcí odraziti.
Pánové tedy přišli s jiným plánem.
Když nesměli rozbíti ten džbán,
ve kterém je obsah naší samosprávy,
volební právo, tedy vylili polovinu obsahu té
nádoby, vzali obcím polovinu jejich práv,
skonfiskovali dobrou polovinu jejich samosprávy. Jsme jisti,
že přišla doba, kdy tento džbán zase
naplníme a vrátíme obcím to právo,
které měly, abychom znovu u nás mohli mluviti
o vzkříšení samosprávy obecní.
(Výborně!) - Posl. Pik: Ale pan dr Kramář
ve svém volebním provolání praví,
jak je důležitá samospráva a že
stát bez samosprávy nemůže existovati!)
My ve smyslu jeho názoru o samosprávě budeme
pracovati k tomu, aby skutečně samospráva
byla důležitou. Vidíme, slavná sněmovno,
když přehlížíme různé
pokusy o nastolení reakčního režimu
v Evropě a když se zejména díváme
do sousedních států, ať je to Rakousko
nebo Německo, že reakce všude se vyznačovala
třemi snahami: V prvé řadě omezení
volebního práva, za druhé zvýšení
moci byrokracie v centrálách, za třetí
podporování partikularismu zemí. Všechny
tyto tři věci jsou u nás obsaženy ve
správní reformě, podle které mají
býti právě vykonány volby. Bylo omezeno
volební právo proti právu volebnímu,
které máme do obcí a parlamentu, byla zvýšena
nepoměrně a v demokratickém státě
velice nezdravě moc byrokracie a byly na místo župních
svazků vybudovány zemské sněmíky
za účelem pěstění zemského
partikularismu a hovění reakčním choutkám
těch, kteří se domnívají, že
jim tento partikularismus půjde k duhu.
Vynikající měrou, jak svou silou početní,
jakou dostala za minulých voleb, tak i shodou okolností
je na této politice zúčastněna strana
lidová, klerikální.
Já jsem se už zmínil, že v těchto
dnech vyšla velice zajímavá kniha p. dr Jos.
Doležala o politické cestě českého
katolicismu v letech 1918 až 1928. Myslím, že
nebude na škodu, když se trochu podíváme
na to, jakou bilancí se honosí klerikální
strana za 10 let činnosti Národního shromáždění.
V poslední době dostává se nám
naděje, že snad příští desetiletí
činnosti této strany bude vypadati lépe a
lidu prospěšněji. Naší nadějí
není nikdo menší a nikdo slabší,
než sám římský papež. Papežská
stolice vychází ze zcela správného
názoru, že katolická církev v době
světové války utrpěla těžké
rány. Bylo by zbytečno, abych mluvil, proč
utrpěla tyto těžké rány, že
to byla její vlastní vina, pro kterou tyto rány
utrpěla. A papežská stolice by ráda
tyto rány katolické církve vyléčila
a proto vychází z názoru, že kněžstvo
při nynějším těžkém
postavení katolické církve má se úplně
vzdáti politické činnosti a věnovati
se úplně svým úkonům duchovním.
Proto vychází papežská stolice z názoru,
že velmi škodí katolické církvi,
jestliže je spojována s určitou politickou
stranou, poněvadž to prý vypadá, jakoby
katolická církev byla filiálkou některé
politické strany.
To je smysl t. zv. katolické akce, k jejímuž
provádění poslal sem římský
papež svého času zvláštního
zmocněnce, který měl provésti reorganisaci
celého klerikálního hnutí v našem
státě, a to je také příčina,
pro kterou u nás v našem státě vstoupilo
v platnost ustanovení o tom, že kněžstvo
si musí vyžádati zvláštního
souhlasu katolické stolice, chce-li kandidovati.
A nyní, když se podíváte s tohoto hlediska,
jak hlava katolické církve se dívá
na politiku klerikálních stran, pokládajíc
ji za škodlivou katolické církvi, vidíme
v té bilanci, která leží před
námi, obraz, který tomu zcela odpovídá.
Pan dr Doležal se ve svém spise chlubí, že
nikdy ani před válkou nebyla katolická strana
v našem národě tak mocná, jako je nyní.
Ovšem zapomíná, že tímto přiznáním
přejímá také určitou odpovědnost,
že jí bude odpovídati na otázku, co
při této svojí nejvyšší
moci, která, doufám, již se stupňovati
nebude, pro svůj lid vykonala.
V tomto spisku se přiznává, že po převratě
byla lidová strana v naprostých rozvalinách
a z jejího středu se již ozývaly návrhy
na její rozpuštění. Byl to patrně
následek toho, že klerikální strana
u nás nenašla až do poslední chvíle
svého poměru k událostem válečným
a k událostem v našem zahraničním hnutí.
My se dovídáme z knížky p. dr Doležala
věc, která jistě bude zajímati občany
při nynějších volbách, že
Msgr. Šrámek se přihlásil k práci
v Národním výboru pražském právě
27. října 1918, zatím co jsme četli
nedávno v jiném projevu, že p. dr Hruban,
předseda senátu, přihlásil se k naší
revoluci svým odjezdem do Ženevy teprve dne 29. října
1918. Pak zde čteme velmi zajímavou charakteristiku
Msgr. Šrámka, kde je líčeno,
jak člověk, který věděl, že
má slabou posici ve státě, poznal, že
musí býti tedy opatrný, tichošlápský,
a vykládá se tu o něm, že ani nic nepíše,
ani nic nemluví, ani k sobě nikoho nezve, což
je jistě ideální náměstek našeho
ministerského předsedy. (Veselost na levici.)
V celé knize nenajdeme nic o tom, co klerikální
strana konala nebo vykonala v otázkách sociálních.
Svojí novelisací soc. pojištění
se zde pánové nijak nechlubí, nečteme
nic o tom, co tato strana vykonala v hospodářských
zápasech. Je tam samá politika církevní,
kněžské platy, sňatky, modus vivendi,
hřbitovy atd., tedy věci nábožensko-církevní,
které tvoří ovzduší lidové
strany, jedinou starost a péči, které se
věnuje.
Ale vzpomínáme si, že před volbami do
tohoto parlamentu téměř po celé republice
visely plakáty lidové strany, na nichž zobrazen
byl dělník, sedící na kovadlině,
s malou skývou chleba v ruce, kde bylo psáno: "Stříbrný
mne zradil, Bechyně opustil, jediné česká
strana lidová mi opatří větší
skývu chleba." (Výkřiky.) Vzpomínáme
si, že při obecních volbách r. 1927
byly vydány obsáhlé letáky lidové
strany, ve kterých zvláštní kapitola
byla věnována pod nadpisem: "Bídné
mzdy dělnictva musí býti zlepšeny"
mzdám průmyslového dělnictva na základě
fakt, opsaných z "Práva Lidu", kde bylo
psáno, že bídné mzdy dělnictva
musí býti zvýšeny, že dělníci
nemohou za tyto mzdy existovati.
Ale co jsme viděli po volbách? Skýva dělníka,
sedícího na kovadlině, byla ukousnuta lidovou
stranou, když hlasovala pro cla obilní a moučná,
a celá tato otázka byla zatlačena, poněvadž
byla nahrazena otázkou zvýšení kněžských
platů. Když docházelo k velkým událostem
ve mzdovém hnutí, neviděli jsme nikde při
práci lidovou stranu. Postrádali jsme dokonce činnost
pana náměstka min. předsedy, zejména
jako ministra sociální péče, o jehož
předchůdcích bylo vždy známo,
že konali svou povinnost při urovnání
mnohých sporů a snažili se mocí svého
úřadu dáti dělníku, co jeho
jest.
Slavná sněmovno, dusné poměry, ve
kterých žijeme, protisociální politika,
protilidová politika, to vše jsou důsledky
voleb z r. 1925. Je nesporno, že strany, které tvoří
nyní majoritu, odnesly z těchto voleb vítěznou
kořist. Ale s touto kořistí, s touto hřivnou
nakládají tak, že se dnes bojí lidu,
že odkládají do nejposlednějších
dnů volby do zemských a okresních zastupitelstev,
že ještě před týdnem nebylo jisto,
zda tyto volby vůbec vypsány budou, a že -
aby aspoň částečně se ochránily
před účinky práce, kterou v tomto
parlamentě konaly - viděly se nuceny oklestiti volební
právo a zabezpečiti vliv nynější
vládní majority v příštích
zastupitelstvech okresních a zemských tím,
že zavedly celou třetinu jmenovaných representantů
vůle lidové. Tato koalice byla pokusem o nastolení
třídního režimu u nás. Pánové
se po volbách netajili tím, že jim jde o inkasování
úspěchů volebních, a když se
jim podařilo sestaviti čistě buržoasní
majoritu proti dělnictvu, snažili se jí ve
třídním smyslu značně využíti.
Naše dělnictvo, které, jak se ukázalo
při volbách, z jisté části
bylo nespokojeno s účastí soc. demokracie
ve vládě, dostalo tak velmi názorně
poučení a dobrou školu o tom, co to znamená,
když dělnictvo se zbaví moci výkonné
ve státě. My jsme se nikterak nehněvali na
to, že tato škola byla zde zavedena, aby dělnictvo
mohlo poznati, co buržoasie bude chtíti proti němu
podnikati.
Že, pánové, jste neprovedli svých úmyslů,
že jste nedosáhli všech věcí, na
které jste měli chuť, to není zásluhou
vaší, ačkoliv se tím honosíte
a říkáte dělníkům: Vždyť
my nejsme tak zlí! To jest naše zásluha, že
jsme dovedli vzburcovati svou propagandou svědomí
těch vašich stoupenců, kteří
jsou také dělníky a chudáky a pouze
z třídního neuvědomění
volí vaše strany, ač mají stejné
zájmy a bolesti s námi. Věci jsou prostě
takové, že kdyby chtěl někdo z pánů
ze strany lidové uhoditi dělníka soc. demokratického
nějakým zákonem, uhodí přes
hlavu také dělníka křesť. sociálního,
který ovšem nebude spokojen a ozve se.
Dnes jest proveden důkaz, že se vám tento třídní
režim nepovedl.
Vy nejste dnes již schopni provésti nějaké
dílo z toho všeho, co jste chtěli prováděti,
nejste schopni rušiti zákony, které tvoří
základní pilíře naší soc.
politiky, našeho demokratismu a naší kulturní
politiky, ačkoliv vám k tomu dobré vůle
a chuti nechybělo. A my z toho čerpáme poučení,
že věc pracujícího lidu při sociálním
složení tohoto státu se nakonec uplatní
i přes náhodné většiny v tomto
Národním shromáždění.
Dovedeme svou taktikou a svojí politikou uplatniti přání
a snahy nemajetných lidí, které zastupujeme,
i přes to, že jsme v oposici a nikoliv ve vládě.
Často se nám přichází s otázkou,
co bude po nastávajících okresních
a zemských volbách. Tímto problémem
si dnes hlavu nelámeme a lámati nebudeme, my také
nic neprorokujeme, třebas se to o nás tvrdí.
My nepospícháme také, abychom snad zachránili
nynější vládní většinu,
a my také na případný vstup do vlády
máme dosti času, nejsme k němu nuceni. Ale
váš brutální třídní
režim, který jste chtěli nastoliti, je už
dnes zlomen a zůstane poučením a výstrahou
všem naším stoupencům do budoucnosti.
Pan dr Kramář, který o této
věci mluvil, nadhodil, že by nás laskavě
a milostivě do vlády přijal, ale že
prý se tak může státi jen tím
způsobem, že by socialistické strany nesměly
klásti žádných podmínek.
Slavná sněmovno! Myslím, že mohu jménem
našeho klubu prohlásiti, že my bez podmínek
do žádné vlády nepůjdeme. (Tak
jest! Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Jsme toho přesvědčení, jistě
velmi zdravého pro vývoj poměrů v
našem státě, že každá vláda
musí míti program, že každá nová
vláda musí před sněmovnu se svým
programem předstoupiti, ale než předstoupí,
musí se svými stranami sjednati, co chce nebo nechce
dělat, čili musí projednati podmínky
každé strany, která do vlády jde. Právě
dnes vidíme, že největším neštěstím
pro stát, které plyne z nynější
většiny, je to, že nynější
vláda žádného programu nemá,
že byla spojena pouze negativní touhou, ukázati
socialistům zuby, jak se říká, že
nemá žádného jednotícího
programu pro svoji práci, z čehož se přirozeně
vyvinulo, že nejsilnější strana ovládla
celou vládní většinu, jak se toho dnes
dočítáme z nářků tisku
všech ostatních stran, i z řečí
pánů, kteří zde mluvili.
My jsme přesvědčeni, že práce,
kterou sociální demokracie koná cílevědomě
a soustavně, povede k tomu, abychom si odstranili překážky,
které se nám naskytují na cestě k
našemu postupu.
A jako dnes i můžeme odkázati k jistému
značnému úspěchu na úseku našeho
boje proti komunismu, tak jsme také přesvědčeni,
že odklidíme tu překážku, která
dnes stojí v cestě rozvoje politiky zájmu
chudých lidí, nynější buržoasní
česko-německou koalici. My odklidíme tento
režim dříve nebo později a jsme přesvědčeni,
že splníme pak tu svou povinnost, kterou nám
lid na bedra vložil, když nás na tato místa
poslal. Doufáme, že naše dosavadní činnost
bude také voličstvem při nastávajících
volbách plně schválena. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. Tučný.
Dávám mu slovo.