Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při této příležitosti bylo by také zmíniti se o neprovedené unifikaci několika tisíc zřízenců bývalých soukromých drah, buštěhradské, ústecko-teplické, frýdlantských okresních drah atd., které byly v letech 1922-1923 zestátněny, nebo r. 1925 do státního provozu převzaty. Československá železniční správa osvojila si zcela zvláštní systém tak zvané unifikace. Mnozí z pánů budou se ještě pamatovati, že, bylo-li v Rakousku provedeno zestátnění železnice, měli zřízenci takovéto zestátněné dráhy na vůli prostě prohlásiti, zda chtějí býti zařazeni do statu zřízenců státních drah a podřízeni býti normám státních drah, či zda chtějí býti nadále posuzováni podle norem své dřívější kmenové dráhy. Každý zřízenec, který se prohlásil pro unifikaci, pro zařazení do statu zřízenců státních drah, byl tehdy převzat bez dalšího a bez jakýchkoli podmínek. V Československu byla však stanovena celá řada podmínek. Dráhy byly zestátněny a bylo lze předpokládati, že při zestátnění mrtvého materiálu bude zestátněn také živý materiál. Avšak tu činí se velký rozdíl a předpisují se zaměstnancům podmínky, tak především průkaz o znalosti české řeči. Nemůže-li tuto znalost prokázati, jest špatněji kvalifikován a zůstane seděti s dosavadními příjmy a nemůže podle norem své dřívější kmenové dráhy povýšiti. Mluvilo se o tom, že tato věc bude v jubilejním roce cestou milosti upravena. Pánové, není žádného aktu omilostňovacího v této otázce, nýbrž jedině právo, a správa státních drah jest povinna neunifikované ještě zřízence ústecko-teplické dráhy a buštěhradské dráhy jakož i všech menších drah ve státním provozu převzíti bez jakýchkoli podmínek. Doufáme, že tento poznatek konečně jednou pronikne. V poslední době slyšíme opět, že někteří právníci jsou názoru, že prý jest to otázka o novém přijetí zřízenců, i když sloužili již po desitiletí u některé dráhy. Opačně však postupuje se v příčině paušálů takovéto soukromé dráhy. U bývalé ústecko-teplické dráhy ku př. mají zřízenci posunovací služby v celé řadě stanic v uhelném obvodu nárok na vyšší paušál posunovací služby, který dlužno současně považovati za traťový paušál, a to proto, poněvadž úkolem jejich jest brutto od šachet odbavovati a z východní stanice do jiných stanic dopravovati. Tento paušál byl téměř dvakrát tak velký jako paušál posunovací služby u státních drah. Co činí však správa státních drah? Prohlásila jednoduše, že předpisy ústecko-teplické dráhy přestaly platiti okamžikem unifikace a že tudíž dotčení zřízenci nemají již žádného nároku na vyšší paušál, nýbrž pouze na takový, jaký jest stanoven v předpisech státních drah. Tu ví se tudíž velmi rychle, kde lze zřízencům něco ubrati. Kde se však o to jedná, aby byly zřízencům přiznány také výhody jiných předpisů, nespěchá se s tím tak, ba dokonce odnímají se jim tyto výhody.

Bylo by lze ještě velmi mnoho říci o železnicích Československa, bohužel nedostává se mi k tomu potřebného času. Chtěl bych pouze ještě poznamenati, že by bylo ještě leccos říci o investičním rozpočtu, že nejsme spokojeni s nedostatečnou částkou, která jest zařazena do rozpočtu na další výstavbu železnic, na výstavbu nádraží atd. Tato částka jest příliš nepatrná. Činí 331,590.000 Kč a sice určeno jest na stavbu nových drah 62,030.000 Kč, k čemuž přistupuje ještě příspěvek z refundování dopravních daní v částce 175,600.000 Kč. Pokud jest pamatováno na stavby, týče se to pouze Slovenska, ačkoli my nahoře zejména v severních Čechách máme neobyčejně nedostatečné poměry železniční dopravy. Poukazuji tu pouze na nedostatečná nádraží v Podmoklech, Ústí a České Lípě; ačkoli v České Lípě s výstavbou nádraží bylo započato, uplynou přece léta, nežli bude tamní nádraží vybudováno podle moderních požadavků. Poukázal jsem při neštěstí v Zaječí také na nedostatečnost nádraží v Brně, avšak ačkoli jsme také tyto poměry již podrobili kritice, zdá se, že se zejména finanční správa nechce absolutně k tomu odhodlati, aby dala k disposici větší obnosy pro vybudování našich železnic. Není přece účelem železnic, jako obchodních podniků, aby mnoho vynášely, mají splniti vyšší úkol, mají sloužiti celkovému národnímu hospodářství, mají jej zvelebovati. V tomto směru v posledních letech téměř nic se nestalo. (Výkřiky na levici.) Po deset let zanedbáván byl obor vybudování železnic. Mělo-li by toto vybudování býti provedeno způsobem aspoň poněkud odpovídajícím dnešním dopravním potřebám, musela by pro tento účel býti zařazena do rozpočtu nejméně jedna miliarda. Že jsou tu peníze, vidíme přece v účetní uzávěrce a bylo by lze leccos o tom říci. Bohužel čas krátce vyměřený mně to nedovoluje.

Na jednu věc chtěl bych jen ještě poukázati. Po léta sestavuje se rozpočet odděleně pro státní správu a pro státní podniky. Důsledkem toho měla by přece těmto podnikům ponechána býti úplně autonomie, aby ve vlastním oboru působnosti byly s to řádně hospodařiti. Takto však drží nad nimi ruku finanční správa a také ve správním výboru železničním má rozhodující slovo zástupce finančního ministerstva a když páni železniční úředníci na základě svých zkušeností sebe více k tomu poukazují, že jest toho či onoho potřebí, jestliže zástupce finančního ministerstva prohlásí, že to nejde, pak nesmí se tak státi, poněvadž prostředky se nepovolí, a tak jednoduše nic se nedělá.

Poměry v pensijní likvidatuře železniční již opětovně s tohoto místa a také v rozpočtovém výboru přiměřeně jsem probral. Volají do nebes, jsou škandální. Požádal jsem osobně pana ministra železnic, aby se konečně jednou sám přesvědčil o nehygienických a stísněných místnostech a o poměrech personálních. Personál tam absolutně nepostačuje a také neodpovídá normovanému stavu.

Poněvadž rozpočet jest opět tak sestaven, že lze o něm vlastně jen říci, že slouží majetné třídě a že namířen jest proti pracovní třídě, budeme samozřejmě proti němu hlasovati (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Zápotocký. Dávám mu slovo.

Posl. Zápotocký: Na sklonku rozpočtové debaty chci upozorniti na několik zvláště akutních otázek.

Především je to otázka dělnických mezd a nynějších hospodářských bojů. Charakteristickou známkou třídního sdělávání rozpočtu v kapitalistickém státě je, že k otázce dělnických mezd a k otázce dělnické existence vůbec neobrací zřetele. Rozpočtová zpráva i referáty pp. zpravodajů zabývaly se vším, co interesuje především kapitalistické vrstvy tohoto státu, otázkou úrokové míry, otázkou valuty, stabilitou obchodní bilance, výrobní konjunkturou atd., jenom otázka nynější dělnické mzdy a otázka, jak se do budoucna u nás existence pracujících tříd bude vyvíjeti, nepřichází pro vládní kruhy při rozpočtu vůbec v úvahu.

Pánové rádi říkají, že otázka zlepšování dělnické existence jest úzce spjata s oněmi finančními, peněžními, obchodními i výrobními akcemi státu, o nichž se v rozpočtu mluví a na něž rozpočet obrací zřetel.

Toto tvrzení jest však právě jednou z oněch serií nepravd, kterými dnešní vládnoucí společnost i buržoasní tisk denně snaží se balamutiti pracující vrstvy, aby zakryl skutečnou, dělnictvu nepřátelskou tvářnost dnešního společenského systému. Že zlepšování dělnické existence není spjato s rozvojem a stabilisací kapitalistického státu, o tom svědčí nejlépe dnešní poměry. U nás dnes procházíme dobou vysoké výrobní konjunktury, dobou prosperity a vysokých výrobních i obchodních kapitalistických zisků. Jak se tento rozvoj a tato prosperita odráží na existenci dělnické třídy? Tažme se: Zlepšuje se zároveň s rozvojem kapitalistické konjunktury dělnická existence a stoupají dělnické mzdy? Každý dělník odpoví na tuto otázku záporně. Záporně na ni odpoví také řada oněch hospodářských bojů, dělnických akcí a stávek, které se právě v poslední době u nás rozvíjejí.

O čem svědčí tyto hospodářské boje a stávky? Svědčí o tom, že i v době nejrozvinutější kapitalistické konjunktury existence pracujících je tak bídná, že je dohání k protestům, bojům a akcím. Není také žádnou náhodou, že tyto dělnické akce, mající za cíl zlepšení dělnické existence, narážejí na prudký odpor nejen soustředěné moci kapitalistů, nýbrž i na nejprudší odpor soustředěné moci vládní.

Každý trochu starší dělník, který prodělal řadu hospodářských bojů a zápasů, řekne vám, že nikdy nebyl svědkem toho, aby proti dělnictvu v jeho mzdových bojích a zápasech užívalo se těch brutálních zákroků se strany vládních orgánů, jako se užívá dnes.

Na Kladensku, kde už dělníci prodělali hezkou řádku těžkých bojů, dosvědčí vám každý horník i každá hornická žena, že řádění, kterého se proti stávkujícím dopouští čsl. policie v Rozdělově, v Žehrovicích a jinde, může býti srovnáváno jen snad se řáděním militaristických stvůr starého Rakouska v době světové války, v době, kdy kladenské závody byly zmilitarisovány a postaveny pod vojenské komando. Srovnání toto jest úplně na místě, neboť toto řízné a brutální vystupování státní moci vůči dělníkům vedoucím boj o zlepšení své existence, má svůj původ právě v té okolnosti, i v tom faktu, že proces upevňování kapitalismu přináší s sebou zároveň nebezpečí nové války.

Nová válka kapitalistických států nemůže býti jinou než válkou imperialistickou. Aby mohl stát imperialistickou válku vésti, potřebuje k tomu v prvé řadě zaručiti a zabezpečiti klid a pokoj v zázemí, to jest, potřebuje zotročiti a zdeptati dělníky v závodech i v továrnách, aby v případě potřeby byla upravena cesta k novému jejich zmilitarisování. Třídně vědomý, nezotročený pracující člověk je nebezpečím pro imperialistickou válku. Proto vládní orgány v této době kapitalistické konjunktury, která jest jen předzvěstí nových výrobních krisí a z nich vznikajících nových válek, tak brutálně a příkře postupují proti stávkujícím dělníkům, proto snaží se omeziti jejich koaliční právo, suspendovati osobní svobodu, omeziti právo závodních důvěrníků, závodních výborů a rad a okleštiti všechny ty ústupky, které v době slabosti kapitalismu po světové válce byly dělnictvem vybojovány.

Nyní stojí tu otázka, proti komu mohlo by vésti Československo imperialistickou válku? To jsou delikátní otázky, o kterých se v žádném kapitalistickém státě otevřeně nemluví. Československo snaží se býti jistě také řádným kapitalistickým státem a proto na veřejnost neopomine nikdy ujišťovati o svých mírumilovných snahách a prohlašovati, že my máme armádu jen proto, aby měl ministr vojenství 28. října co přehlížeti. Někdy však i mluvčí vládních stran bývají tak neopatrní, že když si vyrovnávají osobní nebo stranické účty mezi sebou, otevrou ústa více, než jim bylo dovoleno, a pak se dovíme trochu více z tajů vládní kuchyně, i když se to snaží většina tisku loyalně umlčet a zatušovat.

Podobný malér stal se v rozpočtové debatě také panu dr Hajnovi. "Národní Listy" omlouvají pana dr Hajna, že byl po nemoci a rekonvalescent. To nás však nezajímá. Nás zajímá to, co pan doktor uvedl. Cituji doslovně podle zprávy v "Národních Listech": "Dr Hajn poukázal na to, jak koncem května a začátkem června t. r. konala se v Praze veliká porada separatistů, ukrajinských Petljurovců. A na této poradě, která trvala několik dní, tedy úřady o ní docela dobře věděly, byli účastni delegáti maďarští, italští a polští. Na této poradě připravovala se proklamace Ukrajiny jakožto samostatného státu, byla hned zvolena prozatímní vláda a tato vláda byla hned oznámena zvláštními notami všem státům, a také ji dostal náš zahraniční ministr dr Beneš. Včera jsme o tom podali interpelaci na dr Beneše, protože to směřuje proti Rusku." (Posl. Harus: Co, proti Rusku?) Nedomnívejte se, že se dr Hajn zbláznil, když mluvil o Rusku, on měl na mysli Rusko buržoasní, o kterém snil. Dr Hajn to také vysvětluje, jaké Rusko myslí. - Tedy pokračuji v citátu: "Je to krátce namířeno pro další jeho zeslabení tak, aby Rusko, až by se zbavilo sovětů, nebylo zde úplně již v té síle mohutnosti a v těch možnostech, jako před válkou." (Výkřiky komunistických poslanců.)

To je citát řeči dr Hajna podle "Národních Listů". O těchto věcech dosud pan ministr dr Beneš nic neřekl. Nesdělil také obsah jemu zaslaného memoranda, které zní:

"Memorandum. Vycházejíce z ústavy ukrajinského národa z 28. ledna 1918 a ze souhlasu a plných mocí nacionálních organisací ukrajinské emigrace a revolučních organisací kozáků Ukrajiny, ekonomických a politických kroužků a kulturních korporací, utvořili zástupci ukrajinského národa, pověření mandáty, zákonitou vládu, která je představitelkou ukrajinské národnosti.

Vláda Národní rady, organisace kozáků, zástupců Ukrajiny v Evropě, která si zvolila za své sídlo hlavní město Československa, Prahu, má své bureau v Praze II., na Hrádku č. 1. Funkcí předsedy vlády Národní rady byl pověřen býv. náčelník generálního štábu revolučních armád z dob boje ukrajinského národa za svou nezávislost generállajtnant Vladimír Bělousov-Savčenko, který spolu s atamanem generálem inženýrem Nikanorem deVogony-Gorbaňukem vyřizuje vládní záležitosti. Generální státní sekretář Otokar Ivanovič Dostál-Dostalenko, rytíř řádu Bulavy, zastává funkci státního sekretáře. Vláda pověřila diplomatickou činností zplnomocněného ministra Eduarda de-Oliva-Olivenko, rytíře řádu Bulavy.

Jmenovaní zástupci vlády opírají se o členy ukrajinského direktoria, dále o členy senátu a parlamentu prvé ukrajinské vlády z r. 1918, o organisaci kozáků-povstalců a o všecka sdružení ukrajinského národa, existující v Evropě a v Sibiři. Zmíněná vláda jest jedinou, která má právo a povinnost jednati a rozhodovati o všech záležitostech, týkajících se zájmů a území ukrajinského národa.

Odvolávajíce se na právo uznané celým světem a vyhlášené presidentem Wilsonem, žádáme, aby na nás bylo pohlíženo jako na kompetentní vládu ve všech otázkách, týkajících se ukrajinského národa a území. Jmenovaná vláda předpokládá, že spravedlnost, tvořící základ Kelloggova paktu v souhlasu s ideami presidenta Wilsona, uzná ihned přání ukrajinského národa a my činíme se odpovědnými za to, pokud jde o hranice a možnosti jeho existence. (Slyšte!) Majíce za sebou 42 mil. Ukrajinců, z nichž 20% trpí pod cizím jhem, prohlašujeme za nutné, aby vlády podle své cti a podle soudobého výkladu práva národů vyslovily ochotu respektovati vládu tak bohatého a silného území a národa, aby respektovaly jeho úřady, jichž jediná snaha směřuje k dosažení všeobecného práva, patřícího každému národu na světě.

Předpokládáme, že laskavost a čest vlád, které vzaly za své názory presidenta Wilsona, povedou k uznání našich snah, a očekáváme, že naše přání, spočívající na tisíciletém právu a na 42 milionech duší usnadní a pomohou nám vydobýti si místo, které nám patří podle svatého lidského práva. (Výkřiky posl. Haruse.)

V očekávání, že naše deklarace bude přijata s radostí a pozorností všech vlád prodchnutých smyslem pro spravedlnost, podepisujeme tuto deklaraci jménem národa a jeho říše.

Za vládu Národní rady a organisace kozákůpovstalců z Ukrajiny v Evropě - z příkazu předsednictva Rady Všeukrajinské republiky a revolučních kozáků za hranicemi: Eduard de Oliva, zplnomocněný ministr."

Pan ministr zahraničí zamlčel tedy před veřejností, že navazuje styky s novou "velmocí", která má 42 mil. obyvatel, a že Praha se stává dvojsídelním městem, t. j. že vedle československé vlády "Na Hradě" máme ještě novou ukrajinskou vládu "Na Hrádku" a že vedle diplomata Eduarda Beneše má náš národ ještě druhého diplomata Eduarda Olivu.

O celé věci bylo by možno dělati vtipy, kdyby nebyla zároveň krvavě vážnou tím, že dává svědectví o existujících imperialistických úmyslech válečných štváčů. Co napovídá výpad dr Hajna proti dr Benešovi a o čem svědčí tato konference ukrajinských kontrarevolucionářů, konaná pod patronancí československé vlády v Praze?

Svědčí o tom, že naše vládní kruhy docela vážně počítají s útokem proti sovětskému svazu. Pan dr Hajn nevytýká dr Benešovi, že útoky proti sovětskému svazu podporuje. Vytýká mu jen, že svým spojenectvím s kontrarevolucionáři a nacionalisty ukrajinskými chce zeslabiti příští kapitalistické a buržoasní Rusko, ve které pan dr Hajn stále ještě věří a při jehož znovuvzkříšení chtěl by ruským kontrarevolucionářům všemi silami Československé republiky, zvláště vojenskými, pomáhati. Pan dr Hajn i pan dr Beneš mají tu tedy stejný cíl na zřeteli: útok proti dělnickému sovětskému státu. Rozdíl je jen v tom, že jeden chce se při tom orientovati na nacionalisty a kontrarevolucionáře ruské a vyzdvihovat jako válečné heslo proti sovětům heslo Velkého Ruska, a druhý orientuje se na nacionalisty a kontrarevolucionáře ukrajinské a vyzdvihuje heslo Velké Ukrajiny.

Mně nezbývá času vyličovati podrobně, jaké temné síly jsou tu při připravování útoku na ruské dělníky a mužíky využívány. Pan Otakar Dostál Dostalenko, rytíř řádu Bulavy, který figuruje jako člen prozatímní vlády ukrajinské, není nikdo jiný než bývalý sekretář české obce fašistů, pomocník p. gen. Gajdy, o němž píše taktéž bývalý člen fašistické obce František Bauer v nedávno vyšlé brožuře "Moje zkušenosti o národní obci fašistů" a tvrdí, že letos v březnu konala se konference fašistických předáků v hotelu Graf se zástupci německých Hitlerovců, s fabrikantem Schmidtem a baronem Courcellem. Na této konferenci jednal Dostál a druzí o finanční podpoře pro Národní obec fašistů, při čemž jako koncese nabízeli čeští fašisté, že učiní Zakarpatsko operační základnou nástupu monarchistů proti sovětské Ukrajině. "Osvobozená" pak Ukrajina měla dáti dalekosáhlé koncese německým kapitalistům. Tyto plány s německými Hitlerovci ztroskotaly a pánové orientují se dnes na Petljurovce, stávají se členy prozatímní ukrajinské vlády a ukrajinisují se prostě tím, že svoje česká jména Dostál, Oliva atd. předělávají na Dostalenko, Olivěnko a pod. Jako členové prozatímní vlády a proponenti kontrarevolučních válečných útoků na Sovětské Rusko, těší se, jak p. dr Hajn prozradil, přízni a podpoře ministra zahraničí p. dr Beneše. Z řeči p. dr Hajna vysvítá tedy jasně, že vládní kruhy československé podporují kontrarevoluční akce proti Sovětům. Za jejich souhlasu nebo aspoň s jich vědomím tvoří se zde prozatímní kontrarevoluční vlády a organisace požívající finanční podpory Československého státu za tím účelem, aby útok proti dělnickému státu mohl býti připravován. Je také veřejným tajemstvím, že ony podpory, které z "humanitních" důvodů jsou dávány ruským emigrantům, různým jejich učelištím a organisacím, nemají jiného účelu, než podporovati spiklenecké a kontrarevoluční hnutí. Tak na př. residencí Petljurovců v Československu jsou Poděbrady a jejich politické stranické ústředí je zamaskováno v tamní "Ukrajinsko-zemědělsko-hospodářské akademii". V poslední době zvýšili Petljurovci značně svou vlasteneckou činnost. Tak zřídili při této akademii zvláštní "kursy pro administrativní pracovníky" pro přípravu úředníků různých kategorií, policejních komisařů, ředitelů, gubernátorů atd., kteří budou prý nezbytní pro budoucí od bolševického jha osvobozenou Ukrajinu. Protože doufají v blízký návrat do Charkova, učinili Petljurovci také kroky ke konsolidaci svých vojenských sil. Za tím účelem pomocí ruského emigranta plukovníka Inostranceva organisovali na pohled skromný "kroužek vojenských vědomostí", jehož faktickým účelem je mobilisace všeho, co ukrajinské emigraci se hodí pro boj proti dělnickorolnické Ukrajině. Stačí upomenouti na význačný fakt, že na "nelegální" slavnosti otevření Petljurovského vojenského kroužku byl přítomen a dokonce vystoupil s pozdravem šef vojenské kanceláře presidenta Československé republiky, generál Čeček (Slyšte!) a někteří jiní zástupci vojenských úřadů Československé republiky. Konečně před měsícem podnikl "Svaz bývalých vojáků a armád Ukrajiny", rovněž v Poděbradech, konspirativní soupis všech vojínů Ukrajinců.

Při tom pan ministr zahraničí na veřejnost v parlamentě tvrdí, že on osobně je pro uznání Ruska de jure a že pohostinství k rusko-ukrajinské emigraci je diktováno jenom důvody humanitními.

Když se již mluví o té humanitě vládních kruhů k osudu ubohých emigrantů ruských, je potřebí podívati se, jak se tato humanita projevuje k osudu vlastních našich českých emigrantů. Není žádným tajemstvím, že už dávno před válkou musily se od nás vystěhovati za hranice celé desetitisíce lidí, kteří zde nemohli nalézti obživy. Jejich počet se zvětšil po válce prováděnou kapitalistickou racionalisací o nové desetitisíee, ba statisíce. Nejen v Americe, nýbrž i v Německu, Francii, Belgii atd. žijí dnes desetitisíce československých emigrantů. V jediném konsulárním obvodu Kolína n. R. je jich podle statistiky více než 70.000. To jsou většinou tovární dělníci, horníci, zemědělští i živnostenští dělníci, které bída vyštvala ze staré i osvobozené vlasti a donutila je prodávati svou pracovní sílu za hranicemi. Jaký je osud těchto lidí? Samozřejmě, že jako chudí dělníci nebo živnostníci, příslušníci jiného státu, trpí v cizině ještě pod větším námezdním útlakem a jsou vysazeni velmi často ještě většímu kapitalistickému vykořisťování než dělníci domácí.

Minulého roku obrátily se tak zv. krajanské spolky v cizině na československou vládu se žádostí o poskytnutí finanční výpomoci alespoň těm nejpotřebnějším. Odpověď zněla, že není možno žádostem vyhověti, protože při sestavování rozpočtu na r. 1928 se na československé emigranty v cizině zapomnělo a nebyl žádný příslušný obnos, který by jejich podporování umožnil, do rozpočtu zařazen. Letos pak, jak z rozpočtu je vidno, se na osud československých emigrantů zapomnělo opětně.

Co žádali tito českoslovenští emigranti na vládě republiky v tak zv. jubilejním roce? Cituji podle žádosti Jednoty čsl. spolků v cizině: 1. Aby do rozpočtu Československé republiky byla zařazena položka alespoň 5 mil. Kč, určená pro poskytování podpor rodinám čsl. vystěhovalců, nalézajícím se v bídě, do které byly bez vlastní viny uvrženy. 2. Aby důchody pro válečné poškozence, vdovy a sirotky byly upraveny na roveň důchodům příslušníků těch států, ve kterých tito jako emigranti žijí. 3. Aby čsl. válečným poškozencům ve Francii, kteří přišli za války o svůj majetek, bylo poskytnuto odškodné.

V tomto případě však humanitní důvody, o kterých deklamuje pan ministr zahraničí dr Beneš a které vedou vládu v Československé republice k tomu, dávati každoročně několik desítek milionů korun na "ubohou" emigraci ruskou, která utekla za hranice proto, že nechtěla v novém sovětském státě za vlády dělníků a rolníků pracovati, úplně selhaly, ačkoli jde zde o naše vlastní emigranty, kteří musili za hranice, protože ve své vlasti nemohli nalézti práci. Tento malý příklad je jen novou ilustrací k třídnímu rázu rozpočtu Československé republiky.

Rozpočet je protidělnický, třídní, sleduje válečné imperialistické cíle a všechny vlastenecké řeči jej doprovázející jsou jen sypáním písku do očí široké veřejnosti. Celý rozpočet tak jako současná snaha vlády i kapitalistických kruhů znemožniti vůbec dělnické boje za zlepšení existence i řeči jednotlivých vládních poslanců, které poodhrnuly záclonu tajných plánů válečných štváčů československých, musí býti pobídkou dělnické třídě k zesílení její bojovné solidarity, rozšíření fronty a rozvinutí dalších protestních akcí.

Ruce pryč od Sovětského Ruska, pryč s přípravami nové imperialistické války, pryč se lživými mírovými pakty kapitalistů, ať žije skutečný mír, který může zaručiti jedině vláda dělníků a rolníků! (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. inž. Jung. Dávám mu slovo.