Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Za túto vec opadá zodpovednosť na československú stranu agrárnu, lebo jej, ako najväčšej a najvlivnejšej strany koalície, povinnosťou bolo by chrániť zemedelskú vrstvu proti takémuto horentnému zvyšovaniu pozemkovej dane. To bude tedy ten prekvapujúci jubilejný dar pre Hodžových Maďarov. Tým nebudú sa agrárnickí korteši, ktorí zaplavujú maďarské dediny, na blízkych zemských voľbách chváliť. Vymeriavanie dôchodkovej dane na Slovensku je práve v behu. Dôchodky rodnej zeme maďarských dedín stanovené boly sebavoľne. Ani jediná prihláška zemedelcov nebola finančnou správou akceptovaná, lebo výnos 1500 Kč z jutra neprihlásil nikto z toho jednoduchého dôvodu, lebo takýto dôchodok naše pozemky opravdu nevynášajú.

A pri tomto bode nemôžem opomenúť, aby nepohnal som k zodpovednosti zemedelskú radu na Slovensku. Pri zisťovaní výnosnosti pozemkov jednotlivých vidiekov požiadaná bola o odborné dobrozdanie, a ona s ireálnymi tabulkami finančných správ súhlasila, čím poskytla dôkaz toho, že pre ochranu záujmov gazdovských kruhov je naprosto neschopným útvarom. Zemedelská rada je korporáciou, složenou čiste z členov slovenských, a je tedy prirodzené, že maďarskí roľníci, nie súc zastúpení, nemohli proti týmto krivdivým odhadom protestovať.

Práve takýmto krivdivým spôsobom naložené bolo s maloroľníkmi i pri stanovení ich dane obratovej, ako sme to videli pri dani dôchodkovej. Malý gazda nevedie knihy a tedy pri vymerovaní paušálu dane obratovej vydaný je na pospas samovôli finančného riaditeľstva pri zistení obratu z jutra. Zemedelská vrstva stojí pred zadĺžením, pauperizáciou. Peňažné ústavy sotva zmôžu uspokojovať nároky malých gazdov, ktorí hľadajú úvery.

Niemenej utešenejšia je situácia na poli maloživnostníctva a maloobchodníctva na Slovensku. Na obchodný život dolieha akási mrazivá strnulosť. Celý rad živnostenských odvetví je už na márach následkom vražednej konkurencie českého veľkopriemyslu, ostatné živnosti však zúfale zápasia o holé živobytie Práve teraz obchodníkom a živnostníkom doručujú sa daňové výmery dane obratovej, ktoré znejú na úžasné sumy, tak že obchodníci a živnostníci musia sa proti ním radradom odvolávať. Je otázka, či bude dosť chápania a snaživej slušnosti v orgánoch, ktoré dane vymeriavajú. Ak nebude tomu tak, vtedy naší obchodníci a živnostníci hľadia kritickej budúcnosti v ústrety. Dnes maloobchodník a maloživnostník nie je schopný usporiť kapitál.

Podľa vydaného úradného výkazu na daň obratovú vplynulo o 73% viac v prvom polročí tohoto roku, než koľko štátny rozpočet preliminoval. Ak pozeráme na to, že daň z obratu preliminovaná na prvú polovicu r. 1928 zaradená bola v rozpočet jednou miliardou Kč, tedy vybraný prebytok činí 730 milionov. To ochromuje obchod a živnosť. Pán minister financií vyberá takmer dvojnásobok dane obratovej, než koľko dľa rozpočtu mal by ako úhradu tohoto titulu vybrať.

To charakterizuje smer celého štátneho rozpočtu. Ako to výšuvedený príklad ukazuje, pán minister financií nevyberá od poplatníkov na daniach to, čo je v štátnom rozpočte predpísané, lež dvojnásobok toho. Preto daňové bremená sú nesnesiteľné a preto ohrožujú náš hospodársky život a existenciu poplatných občanov.

Vlna drahoty dala sa už zas na pochod. Čo je príčinou toho? Čiste dnešný berný systém. Výnosnosť produkcie ohrožovaná je štátnymi a samosprávnymi daňami a sociálnymi bremenami. Tieto bremená výrobca nutne musí do cien zakalkulovať. A tedy vlastne berná politika vlády privoláva drahotu.

Pán finančný minister dr Engliš rozčulene očakáva odhlasovanie rozpočtu, aby rýchle mohol sa vzdialiť, lebo nechce vo svojom zodpovednom mieste vyčkať katastrófu, ktorá ohrožuje náš verejno-hospodársky život a ktorá nezbytne sa dostaví, jestliže berné správy ešte v poslednom momente neprijdú na lepšie chápanie vecí a neprispôsobia dane k únosnosti poplatného obecenstva.

Taktiež katastrofálna je situácia na poli finančného hospodárienia obcí následkom nastúpenia platnosti nového zákona, ktorým upravuje sa hospodárenie obcí. Veľká časť obcí nie je schopná vtesnať svoj rozpočet do rámca nového zákona a obce tieto musia byť ekvilibristickými umelcami, aby v rovnováhe udržovať mohly finančné záležitosti obce. Pán finančný minister dr Engliš vo svojom exposé doznáva verejne, že zákon čís. 77/1927 je planý a že vyžaduje si naliehavej novely. Reorganizovanie hospodárstva obcí od systému daňových prirážok k systému zvláštnych, priamych obecných daní otriasa hospodárením obcí v základoch. Obecné rozpočty v tomto roku všetky sú fiktivné, lebo veď ani sám štát nevie, aké budú príjmy z daní priamych, ktoré sú základom vymerania obecných prirážok.

Ešte viac zaťažuje situáciu tá okolnosť, že štátné berné úrady z daňových obecných prirážok nimi vybraných, mesačne obciam odvádzajú len asi polovičku, čím sa stáva, že obecné pokladnice nemôžu svojím platebným záväzkom vyhovovať, a preto zápasia so stálymi nesnádzami. Len jediný príklad chcem uviesť: Turčiansky Sv. Martin, ktorý je protekciou takmer zaplavený. Toto mesto memorandumom obrátilo sa na všetkých poslancov a vládu, v ktorom zúfale prosí o pomoc, lebo od r. 1924 zo svojích vlastných daňových prirážok dostáva ročne o 400.000 Kč menej od štátneho berného úradu, keďže berný úrad vybrané dane zaknihuje v prospech daní štátnych, Štát tedy zabezpečuje svoje dôchodky, avšak obce ponecháva ich osudu.

Upozorňujem pána ministra financií, aby toto nebezpečné experimentovanie čo najskôr nechal, lebo obce prijdú na mizinu, a aby naliehave predložil návrh novely zákona, ktorým by sa hospodárenie obcí správne upravilo a zaistila by sa rovnováha ich financií.

Už nespočetnekrát chopil som sa tuná slova v prospech definitívnej úpravy veci penzistov. Dnes však so zvláštnym ohľadom na jubilárny rok musím sa zase chopiť slova a požadovať v mene svojej strany reparáciu krívd tejto triedy, ktorá živorí v neutešených pomeroch.

Štát nemôže udržovať ten nemožný stav, aby robil rozdiele medzi penzistom a penzistom len preto, lebo jeden je Maďar, druhý Nemec a tretí Slovák alebo Čech, lebo jeden išiel do penzie pred prevratom, druhý po prevrate, avšak pred 1. januárom 1926, a tretí po 1. januári 1926. Všetci konali rovnakú prácu a tedy náleží im rovnaká penzia. Penzijný zákon nie je zákonom trestným a nie je tu k tomu, aby ním trestaní boli tí, ktorí šli skoršie do penzie.

Nemôžeme upúšťať od zásady rovnakého nakladania a nemôžeme upúšťať ani od požiadavku naprostého zrovnoprávnenia penzistov. Nemôžeme upúšťať od toho preto, lebo tento náš požiadavok má zákonitý podklad. § 3 zákona č. 286/1924 obsahuje priamy príkaz vláde, podľa ktorého vláde sa ukláda, aby do konca r. 1925 predložila taký návrh zákona, ktorý upraví pôžitky a penzie štátnych zamestnancov.

Pôžitky aktívnych zamestnancov upravené boly zákonami č. 103 a 104 z r. 1926, avšak na staropenzistov sa zabudlo, lebo nemožno pokladať za úpravu zákon č. 80/1928, ktorým vyslovuje sa 20%né zvýšenie penzie najstarších penzistov. Zákon tento stvoril iba novú kategóriu penzistov, avšak generelné riešenie nepriniesol. K tomu ešte pri uvedení zákona v platnosť vyšlo na javo, že sa on len na veľmi málo penzistov vzťahuje a že podľa odhadu znalcov toto 20%né zvýšenie vyžaduje si nie 90 milionov, ale ani polovicu tohoto obnosu. Pán finančný minister túto vysokú číslicu vyslovil len preto, aby odstrašil poslancov.

Ostatne už zase uplynul jeden rok a všeobecný penzijný zákon, pánom finančným ministrom už toľkokrát sľubovaný, predsa nechce sa zrodiť, napriek tomu, že snemovňa poslancov už pred dvoma rokmi to v jednej prijatej rezolúcii vyslovila.

Prv než by pán minister financií podal demisiu, túto morálnu zmenku, danú penzistom, povinný je honorovať a vzťahuje sa to na predloženie návrhu penzijného zákona, ktorý obsahoval by všeobecné a naprosté zrovnoprávnenie penzistov.

Osud najbiednejšej vrstvy maďarského spoločenstva, osud 1500 rodín prepustených bývalých maďarských zamestnancov ani v uplynulých desať rokoch nebol riešený. Ajhľa, ten najtypickejší z prípadov, z opomenutí, na ktoré možno v najvyššej miere vzťahovať prejav hlavy štátu, prezidenta republiky, podľa ktorého pri príležitosti jubilejného výročia musia byť preskúmané chyby uplynulých desať rokov a že najvyšším úkolom budúcnosti bude, aby tieto boly reparované. Prečo nedá vláda amnestiu týmto nešťastníkom? Prečo majú prednosť obyvatelia žaliarov? Myslím preto, lebo týchto 1500 rodín je maďarské.

Ku spravodlivému riešeniu týchto vecí je tu i finančná možnosť. 36 milionový prebytok rozpočtu by k tomu naprosto stačil. Návrh tohoto smyslu v mene svojej strany som i podal.

Ulice a monumentálné budovy Prahy zaplavené sú jasom státisíc elektrických svetiel a reflektorov v podvečer jubilejného výročia. Úrady v obciach a celej zeme na rozkaz zapaľujú vatry. Som zvedavý, či pri tejto veľkej iluminácii príslušní činitelia uvidia tú veľkú hromadu krívd desaťročia u maďarskej menšiny, či uvidia tŕne v jej tele? Či vstúpia do seba, či prijdú k lepšiemu rozumu? Dokiaľ nevidím tu znaky toho, dotiaľ vidím osud tunajšej maďarskej menšiny zatemnený i prez všetkú tú veľkú ilumináciu, a preto tento rozpočet neprijímam. (Potlesk poslanců maďarské strany národní.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. Grünzner.

Posl. Grünzner (německy): Slavná sněmovno! Nesčíslněkrát byly již s tohoto místa předneseny stížnosti a žaloby proti způsobu, jak koalice v této sněmovně projednává a vyřizuje nejdůležitější zákonné materie. Způsob však, jak se tentokráte postupuje při rozpočtu, přesahuje již všechny meze a vyzývá k nejostřejší kritice. Zdá se, že páni koaliční straníci pro samou jubilejní náladu zapomínají, že jsou zapsáni v seznamu řečníků a dochází přímo ku zmatkům, takže žádný řečník vlastně neví, kdy na něj dojde. Presidium jest nuceno dávati řečníky zřízenci do sněmovny přímo dovléci, často nelze jich nalézti a tu musí zaskočiti jiný řečník, na nějž mělo dojíti teprve později.

O způsobu, jak se u nás sestavuje rozpočet, t. j. jak povrchně, nikoli podle skutečných potřeb, zařazují se do něho číslice a s jak nepřípadným odůvodněním se to děje, o tom svědčí srovnání čísel rozpočtu 1927 se státní účetní uzávěrkou.

Vy všichni pamatujete se zajisté ještě zcela živě na to, že r. 1926 dal si pan ministr financí dr Engliš sněmovnou, t. j. většinou sněmovny, povoliti celou kytici nových daní s odůvodněním, že těchto nových daní jest potřebí k úhradě úpravy platů státních zaměstnanců. Částka, kterou pan ministr financí jmenoval, činila okrouhle 700 milionů. Pochybovali jsme již předem o této částce a také jsme tehdy uplatnili, že daně a dávky, jež byly již zavedeny k úhradě 20% výpomoci na základě aktivních požitků, připomínám jen dávku telefonní a dávku z úředních úkonů, jež činily úhrnem přes 300 milionů, že těchto 300 milionů bylo již do této částky započísti, což však bylo popíráno. Kdykoli jsme žádali, ať již v sociálně politickém nebo v rozpočtovém výboru, aby ministerstvo financí předložilo o tom číselný doklad, pokud jest odůvodněna tato úhrada 700 milionů, jak jest rozvržena na jednotlivé kategorie státních zaměstnanců, kdykoli jsme se toho také domáhali, nebylo těmto našim požadavkům vyhověno. Srovnáme-li číslice státní účetní uzávěrky za r. 1927 s číslicí, kterou jmenoval pan ministr financí, právě těch 700 milionů k úhradě platové úpravy, shledáváme nebetyčný rozdíl proti skutečné potřebě. Do rozpočtu pro r. 1927 byl zařazen pouze paušál 450 milionů. Tento paušál byl odůvodňován potřebou na úhradu platové úpravy pro tento rok. Ve skutečnosti - vidíme to teprve nyní, když výdaje jsou rozčleněny do jednotlivých kapitol - bylo potřebí jen 336 milionů. K úhradě bylo by tudíž úplně postačilo těchto asi 330 milionů - mohlo toho býti také i víc, co se na dávkách za úřední úkony do státní pokladny sešlo. Kdo jest stále ve styku se státními zaměstnanci a se zaměstnanci státních podniků, mohl také prakticky seznati, že skutečně zejména nižší kategorie a zaměstnanci státních podniků z této platové úpravy vlastně ničeho nedostali. Ba naopak, byli ještě tím poškozeni, že bylo sice ustanoveno, že nikdo nesmí býti zkrácen ve svých dosavadních požitcích a že tam, kde by se při převodu do nového schematu objevily rozdíly v neprospěch zaměstnanců, má býti přiznán vyrovnávací přídavek. Tento vyrovnávací přídavek se však snižuje určitou částí při každém platovém postupu až k úplnému ztrávení tohoto vyrovnávacího přídavku, z čehož se pak podává, že pro tuto platovou úpravu nebylo vůbec ničeho potřebí. Dociluje se z toho ještě úspor. Všimnu si nyní poněkud systemisace služebních míst, jež jest rovněž následkem platového zákona z r. 1926. Všechny kategorie státních zaměstnanců i zaměstnanci státních podniků stěžují si dnes trpce do systemisace služebních míst, poněvadž tato systemisace nedostačuje pro skutečné potřeby služby a poněvadž s druhé strany jsou vázána místa zaměstnanců vyšších kategorií, takže vlastně zaměstnanec nalézající se v nižší kategorii, i když slouží 10, 15 nebo 20 let, nemá vyhlídky, že se mu dostane systemisovaného místa a proto nemá také přirozeně vyhlídky, aby byl definitivně ustanoven. Nanejvýš hrozné důsledky má tato nedostatečná systemisace v zápětí u drah. Tam stává se přímo nebezpečím pro celou železniční službu a dopravu, nejen pro zaměstnance samotné, nýbrž i pro cestující obecenstvo. Vždyť se také již ukázaly následky. A příčina, že došlo k takovéto nedostatečné systemisaci, spočívá v tom, že o systemisaci pracovali lidé, kteří nemají ponětí o praktické službě a o skutečných potřebách. Právě předevčírem byla v ústavním výboru dána ku projednání předloha o nové úpravě soudní organisace. Jedná se o systemisaci soudcovskou a o otázku titulovou. Jistě jsou v kruzích všech kategorií státních zaměstnanců lidé, kteří kladou váhu na určitý titul, avšak myslím, že jsou v menšině, většina klade důraz na to, aby zastávali nějaké místo a aby podle svých služebních výkonů byli placeni. Soudcové stěžují si pak do toho, my všichni to víme, že soudcovský stav jest neobyčejně přetížen, takže se již stalo, že soudcové pod tíhou, pod přetížením prací se shroutili a že následkem tohoto přetížení nemohou býti spory po měsíce provedeny, čímž doznává újmy zejména pracující třída. Soudcové táží se přirozeně také: odkud tato systemisace a titulová označení? Rozluštění této otázky záleží v tom, že systemisace soudcovských míst a tituly soudcovské právě tak kotví v platovém zákoně z r. 1926 jako všechny ostatní kategorie a soudcové přirozeně nedojdou také dříve svého práva než ostatní státní zaměstnanci, nedojdou potud svého práva, dokud potrvají nynější mocenské politické poměry, budou míti teprve tehdy naději na změnu a zlepšení svých služebně právních poměrů a své odměny, až dojde ku přesunu v nynějších politických mocenských poměrech, takže bude lze odstraniti tento zpátečnický platový zákon, jenž jest zdrojem veškerého tohoto zla.

Železničáři byli obšťastněni vládním nařízením, kterým byly upraveny jejich služebně-právní a platové poměry, které bylo ovšem vypracováno týmž trifoliem, tak zvanou meziministerskou komisí, která vytvořila platový zákon. Jest samozřejmo, že lidé, kteří v železničním oboru a v železniční službě vůbec ničemu nerozumí, museli pak přestřeliti. Základní tendence platového zákona a vládního nařízení záleží přirozeně v tom, aby se docílilo co největších úspor na personálu, což předpokládá snížení stavu zaměstnanců. Toto ohromné snížení osobního stavu, zejména u železnic, projevilo se již v nejhorších důsledcích. Jest na denním pořádku, že se překročuje a zostřuje turnus při kategoriích dopravní služby. Podrobili jsme tyto poměry pořádné kritice již v rozpočtovém výboru a činíme to také opětně zde v plénu této sněmovny a budeme to tak dlouho činiti, dokud nebude odstraněn tento vražedný systém. O osmihodinovém dnu na železnicích lze téměř již jen teoreticky mluviti, nehledí-li se k dílnám a kancelářské službě, při čemž bych podotkl, že kancelářští zaměstnanci jsouce agendou přetíženi, jsou nuceni bráti si ji ponejvíce domů, aby mohli ji vůbec zmoci. Tu pak přirozeně není také více řeči o osmihodinovém dnu. Na venek vystavuje se vždy skvělý obraz osmihodinového dne a nebylo arciť až dosud ještě na zákon sáhnuto, avšak oklikami uveden osmihodinový den v niveč. Dalším důsledkem této zpátečnické personální politiky jest, že letos neméně než 80% zaměstnanců dopravních nemohlo vůbec využíti dovolené na zotavenou, která jest jim zaručena podle služební pragmatiky. Nadešel takový nedostatek personálu, že se dokonce jde tak daleko, že se volají zpět do služby zaměstnanci na odpočinku, kteří v době snižování počtu personálu byli vyhozeni, jen aby bylo lze vyhověti dopravním požadavkům. Zejména děje se tak dnes u strojvůdcovského personálu. Pensionovaní strojvůdci povolávají se opět do služby a ukládá se jim výkon služby za smluvní mzdu. Zajímavo při tom jest, že se v tomto případě nehledí k ustanovením §u 17 restrikčního zákona č. 286 a prohlašuje se, že takovýto strojvůdce nemá býti ve svých požitcích zkracován, kdežto jinak jsou pensionovaní zaměstnanci ve svém důchodu zkracováni, jakmile přijmou jakékoli jiné placené zaměstnání. Ví se dobře, proč se tak činí, neboť kdyby byla strojvůdcům pense podle §u 17 zákona č. 286 zkrácena, nedal by se žádný strojvůdce pohnouti k tomu, aby v této tísni, ve které se správa státních drah nalézá, konal činnou službu. Že to jest přirozeně spojeno s nebezpečím, leží na bíledni. Nechci tím říci, že vysloužilí strojvůdci nemají snad již pochopení pro všechny služební požadavky, avšak poměry na drahách mění se den ze dne, doprava se mění a stále se zhušťuje a také se může státi, že takovíto strojvůdci jsou nuceni projížděti cizí tratě, kterých dříve v činné službě nepoznali. Vše to dělo se za války, za poměrů, kdy nebylo takřka ani dbáno předpisů. Také dále ještě pokračuje se v propouštění železničních dělníků. Seznáváme z rozpočtu na r. 1929, že stav personálu u železnic byl opět silně zmenšen. R. 1927 měli jsme ještě celkový stav 164.686 zaměstnanců, v roce 1928 klesl tento osobní stav na 156.865 zaměstnanců a pro r. 1929 rozpočten jest dokonce jen osobní stav 147.533 zaměstnanců. Znamená to proti r. 1926 zmenšení stavu o 9.932 zaměstnanců a oproti r. 1927 dokonce snížení celkového osobního stavu o 17.163 zaměstnanců. Toto snížení osobního stavu omezuje se však pouze na poslední dvě léta. Při tom dlužno uvážiti, že se to stalo po všeobecné restrikci personálu, kdy došlo na základě restrikčního zákona č. 286/1924 ku propouštění personálu, které mělo činiti podle ustanovení §u 4 tohoto zákona 10% celkového stavu a bylo u železnic stanoveno číslicí 18.881 zaměstnanců. Sečteme-li obě tato čísla, 17.163 zaměstnanců, kteří byli restringováni v posledních dvou letech, tedy po všeobecné personální restrikci, a 18.881 zaměstnanců, kteréžto číslo však také ještě při restrikci personálu bylo překročeno, dospíváme k ohromnému počtu více než 36.000 zaměstnanců, o kterých máme dnes u železnic méně než před r. 1925.

Jest dnes velmi častým zjevem, že nákladní vlaky jsou v disposičních stanicích připraveny k odjezdu, že však není k disposici lokomotiva nebo strojvůdce, takže dlužno vlaky odříci. Slyšíme neustálé stížnosti z nejširších kruhů obyvatelstva do velkého zpožďování osobních vlaků a zejména také rychlíků sloužících mezinárodní dopravě - vše to jsou důsledky šílené restrikce personálu. Tento stav stal se přímo již nebezpečným pro provoz, při čemž nelze odpovědnými činiti ani zaměstnance ani jich úřední představené. Dokonce i nejsvědomitějším úředníkům a zřízencům, kteří jsou ochotni vynaložiti vše pro bezvadný výkon dopravy a kteří se také snaží podporovati v každém směru rozvoj podniku, odnímá se chuť a láska ke službě. Jest všeobecným názorem v kruzích železničních zřízenců a úředníků, že za vládnoucího systému veškerá dobrá vůle a horlivost ve službě se přímo ubíjí. Naproti tomu absolutně nic nepomáhají tajné rozkazy vydávané od ředitelstev, jež obsahují jistý druh popoháněcích opatření. Železniční správa se snaží připsati zřízencům na vrub vinu na nepravidelnostech v dopravě, na častém zpožďování atd. Praví se v těchto tajných úkazech, že zjevy ty dlužno přičísti bezzájemnosti a vlažnosti zřízenců. Po pravdě záleží příčina, připomínám to ještě jednou, v nedostatečném personálním stavu a v nelidských služebních výkonech, jež jsou následky tohoto nedostatečného personálního stavu.

Bývalo dříve - ovšem tehdejší dopravní poměry nelze přirovnávati ku dnešním poměrům - že dopravní úředník vykonával také službu telegrafní. Po dlouholeté námaze podařilo se organisaci, že pro telegrafní službu byl zařazen zvláštní telegrafista. Následkem systemisace, kterou jsem již dříve objasnil, byli tito telegrafisti na mnohých tratích, v mnohých stanicích opět odstraněni a přes to, že doprava stoupla a dopravní úředník musí na vše míti myšlenky soustředěny, byla jemu opět uložena telegrafní služba, takže dopravní úředník někdy až do poslední minuty, ba do poslední vteřiny jest nucen státi u telegrafního aparátu, kdy má již venku vlak odbaviti a vypraviti. Lze se diviti, stane-li se neštěstí, jako ku příkladu v Zaječí v minulém měsíci, kde rovněž byli restringováni telegrafisti a teprve po neštěstí opětně zařazeni? Musí tudíž nejprve dojíti k nejsmutnějším zkušenostem, musí to teprve státi drahé lidské životy a musí býti způsobeny milionové věcné škody, nežli se nahlédne v úřadech za nynějšího zpátečnického režimu, že takováto personální politika jest přímo obecně nebezpečná.

Promluvil jsem shora o tom, že propouštění železničních dělníků, zejména německých železničních dělníků, postupuje právě tak jako v době všenárodní koalice. Na tomto systému až do dnes nezměnilo se absolutně nic, ba naopak, věci se ještě zhoršily, přes to, že tři německé občanské strany zasedají ve vládě a pánové ze Svazu německých zemědělců - byli to pánové Křepek a Spina - mluvili o provedení nápravy. Avšak pan dr Spina jako ministr již dávno opravil svůj názor. Není tomu příliš dávno, co prohlásil, že jest samozřejmo, že zaměstnanci musí ovládati český jazyk, ač dobře ví, že četným německým zaměstnancům nebylo možno naučiti se této řeči, a ač také zcela dobře ví, že němečtí zaměstnanci konají svoji službu co nejsvědomitěji, již proto, poněvadž stále visí nad nimi Damoklův meč. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Také v otázce obsazování odpovědných míst, jako ku př. přednostenských míst v tak zvaném zněmčeném území, jak toto bývá s české nacionalistické strany označováno, ani to nejmenší se nezměnilo, ba naopak zdá se, že znovu obživne šovinistická politika s české strany, zejména v jubilejním roce. A naproti tomu jsou ovšem bezmocni naši páni z německých občanských stran, kteří stále o tom mluví, že se přece leccos obrátilo k lepšímu, nejsouce vůbec s to, aby i jen poněkud učinili přítrž této šovinistické politice. Také v poslední době jsou opět toho příklady, že přednostenská místa v německém území, nikoli ve zněmčeném území, byla vypsána, že němečtí úředníci ucházeli se o tato místa, že však byli uměle hledáni uchazeči, aby před těmito co nejlépe kvalifikovanými německými úředníky, kteří by také podle svého pořadí měli nárok na tato místa, bylo lze dáti přednost stejně kvalifikovaným anebo v pořadí před nimi se nalézajícím neněmeckým úředníkům. "Národní Politika" napsala dne 23. září: "Proslýchá se, že tento úředník" - nechci z pochopitelných důvodů jména jeho uváděti - "má dostati přednostenské místo tam a tam. Bylo by to nanejvýš smutným pro československou menšinu, kdyby takovémuto nepříteli státu bylo ono místo propůjčeno." (Posl. Schweichhart [německy]: Kol. Marcha tamhle stojí. Poučte ho trochu!) Kol. Marcha při rozpravě o zaječickém železničním neštěstí vyprávěl s tohoto místa, že zřízenci v zaječické stanici stále se hádají a nemají nic jiného na práci, než aby mluvili o tom, zda mají choditi do restaurace aneb do konsumního spolku. Víme, odkud má kol. Marcha tyto informace. Ve stanici zaječické jest malá restaurace, kol. Marcha jest tam velmi častým hostem a má své informace patrně od restauratérky, těchto informací pak zde použil. Dal jsem si na tom záležeti a obhlédl jsem v Zaječí poměry ve stanici, avšak marně hledal jsem nějaký konsumní spolek. Konečně jsem se dověděl, že u silnice za stanicí byl postaven malý domek, kde má býti umístěna prodejna, poněvadž nemohla zůstati tam, kde dosud byla. Jest pochopitelno, že se restauratérka v Zaječí rozčilila na zřízence, poněvadž tito právě nejsou žádnými alkoholiky. Kol. Marcha to také s tohoto místa uznal a prohlásil, že jeden z obou zřízenců, kteří jsou obviněni a dnes ještě ve vyšetřovací vazbě se nalézají, nikdy alkoholu nepožil. Tu nelze pak pochopiti, jakže mohli se zřízenci vespolek dostati do sporu o tom, zda mají choditi do restaurace či nic.

Moravsko-slezská "Morgenzeitung" přinesla dne 17. září zprávu, podle které bylo opět propuštěno 50 železničářů bez udání důvodů, současně však že opět se přijímají nové síly. Tu pak táže se leckterý zřízenec, proč vlastně dochází stále ku propouštění personálu. Dnes hledají se všechny možné příčiny, aby neoblíbení zřízenci, i když jsou sebe svědomitější, mohli býti jednoduše ze služby vyhozeni. Toto odůvodnění, jak známo, záleží dnes v tom, že se tito zřízenci popíší, jako popisovala za války vojenská kamarila lidi, kteří museli nastoupiti vojenskou službu. Tehdy bývali zřízenci označováni jako "politicky podezřelí" nebo "politicky nespolehliví". Dnes provádí železniční správa čenichání o smýšlení zřízenců tím způsobem, že zjišťuje, zda zřízenec přísluší k některé ze stran vládnoucí většiny nebo k odborové organisaci, jež jest spřátelena s některou z vládních stran, a není-li tomu tak, bývá takovýto zaměstnanec právě označován jako nehodný důvěry. Známe případy, kde již definitivně jmenovaný zřízenec byl zpět přesazen do provisorního poměru, v jednom úředním listě bylo uveřejněno jeho jmenování, v druhém pak bylo toto jmenování odvoláno a za důvod uvedeno, že dotyčný není důvěry hoden. Máme tudíž horší čenichání po smýšlení zřízenců, nežli ve starém Rakousku za Guggenberga a československá železniční správa jakož i vůbec celý vládnoucí režim nezbytně v budoucnosti rovněž se přesvědčí, že takovýmito prostředky nelze ze srdcí a hlav vymýtiti přesvědčení, kterýžto poznatek musela také učiniti stará rakouská správa. V Československu rozbřeskne se konečně také v hlavách všech myslících státních a železničních zřízenců a rozpoznají již, s jakým systémem mají co činiti. Pravidelně se předstírá, že se postupuje jen proti komunistům. Ohražovali jsme se vždy proti tomu a odsuzujeme každé potlačování přesvědčení. Přihází se však často, že nejde při tom ani o komunisty, a uvádí také zmíněná zpráva moravsko-slezského časopisu "Morgenzeitung", že v tomto případě vůbec nejde o komunisty, nýbrž o zřízence, kteří byli denuncováni jako komunisti. Máme letos celou řadu případů, že zřízenci nebyli ani členy komunistické strany ani členy komunistických odborových organisací, nýbrž byli prostě denuncováni jako komunisti a proto označeni jakožto nehodni důvěry, vzhledem k čemuž proveden pokus tímto způsobem se jich zbaviti. Proti takovémuto systému nelze dosti ostře protestovati a bylo by si jen přáti, aby si železniční zřízenci konečně jednou uvědomili, že musí tento systém zprovoditi se světa.