Náš zápas proti těžkému
nepřímému zdanění není
držením teoretických dogmat, ale plyne z prakse.
Doklad o tom podává publikace stálé
komise při ministerstvu financí. Zatížení
spotřeby veřejnými břemeny r. 1925".
I když autoři této publikace nepředkládají
absolutně platné maximy, přece se dovídáte:
"Dělnické rodiny v třídě
2 až 4 tisíce Kč na spotřební
jednotku mají zhruba zatížení daní
z cukru a tuků 2násobné, u mouky více
než 2 a půl násobné, u chleba více
než 3násobné, u soli téměř
4násobné, než dělnické rodiny
v třídě 8 až 10 tisíc Kč."
Tedy ti nejubožší jsou zatíženi nejkrutěji.
Zatížení důchodovou daní a daněmi
spotřebními činí tu na 12% důchodu
podle oficielního uvedení státního
úřadu. Tedy oficielní úřad
v ministerstvu financí sám vypočítává,
že při důchodu, řekněme 4000
Kč, činí zatížení dělnické
rodiny na těchto 4000 Kč daněmi spotřebními
s daní důchodovou, bez cel a bez dávek obecních
513 Kč. Račte dovoliti, jak vypadá existenční
minimum našeho dělníka, když ze 4000 Kč
svého důchodu na daně spotřební
a na daň důchodovou musí odevzdati přes
500 Kč? Toto zatížení při důchodu
6000 Kč činí ročně téměř
700 Kč. Jde o to, jak u nás vypadá existenční
minimum. Já jsem o této věci mluvil s p.
ministrem financí, který mně řekl:
"Co je to existenční minimum? To je přece
jiné v Čechách a jiné na Podkarpatské
Rusi. Je jiné u dělníka, než u úředníka."
Já tu věc chápu docela jinak. Zachovati existenční
minimum jako minimum daně prosté, znamená
zachovati každému člověku ve státě,
který pracuje, tolik, aby mohl býti s rodinou slušně
živ, slušně se ošatiti a vychovati své
dítky. To je princip národohospodářský
velice jednoduchý.
Rozpočet na r. 1929 je potud důležitý,
že v něm objevují se důsledky naší
daňové reformy.
Slavná sněmovno! Strana živnostenská
to byla, která z otázky daňové reformy
učinila otázku celé existence své
strany a prohlašovala při předvolebních
kampaních, že až strana živnostenská
dostane se k moci, nebudou potom daně platiti, alespoň
ne živnostníci. Ve státním rozpočtu
na r. 1929 projevuje se věc tak, že všeobecná
daň výdělková činí 175
mil. Kč, tedy ani ne o 5 mil. méně, než
činila tato daň v rozpočtech předešlých.
Tedy ze všeho, co slibovala, dosáhla strana živnostenská
toliko, že všeobecná daň výdělková
na papíře se ovšem snižuje proti všeobecné
dani výdělkové dřívější
o 3%, ale toto snížení je pouze zdánlivé,
a to proto, poněvadž v důsledku velice ostrých
předpisů ukládacích a daňových,
základna u všeobecné daně výdělkové
stoupá. Tato ustanovení administrativní a
trestní jsou tak přísná a přiznání
k dani důchodové, resp. výdělkové
tak složité, že skutečně jen velice
těžko může poplatník uniknouti.
Slyšel jsem historii - nevím, zda je správná
- že když přišly první archy o předpisech
daňových, jeden z našich ministrů se
radil s ministrem druhým a řekl mu: Já tomu
nerozumím a nerozumí tomu ani můj sekretář.
Tito dva ministři dojeli k panu ministru financí
a ten prý jim řekl, že těmto archům
také nerozumí. Myslím, že je řada
poplatníků, kteří nad tou spoustou
papírů zůstali úplně bezradní.
Dovolte mně, abych několika slovy promluvil ještě
k naší politice obchodní. Při jednání
o naše obchodní smlouvy v posledních dvou letech
objevilo se množství obtíží, které
plynou hlavně ze dvou momentů: jednak, že náš
průmysl nemá dostatečného jasna o
své celní ochraně, jednak že máme
vysoká a nehybná obilní cla. Musíme
doznati, že náš průmysl má dnes
skutečně značnou celní ochranu. Vedle
této celní ochrany, byť jen v několika
málo případech, má také ochranu,
která tkví v řízení povolovacím
a kontingentování dovozu. Mám na mysli na
př. automobily. Průmysl je nesporně dostatečně
chráněn. To podle mého soudu není
chybou. Každý stát chrání a musí
chrániti svou výrobu v době, kdy tak činí
všechny státy. Ale praktická obchodní
politika musí počítati s ochranářskými
tendencemi.
Jde však o to, aby výroba počítala s
možnostmi vývoje a neustrnula. Po této stránce
nemůžeme říci, že by náš
průmysl byl skutečně na výši
situace.
Slavná sněmovno! Když loni se jednalo v Ženevě
o konvenci proti zákazům vývozu a dovozu,
byl náš průmysl na prvém místě
a ohlašoval nejvíce výhrad. My jsme v Ženevě
ohlásili přes 30 výhrad a měli jsme
v té věci naprostý rekord. Toto množství
výhrad dokazuje, že československý průmysl
neustále nedovede se vymaniti z úzkých ochranářských
tendencí, přes to, že zástupci našeho
průmyslu na ženevské mezinárodní
konferenci hlásili se k ideám o obchodní
svobodě. Po ženevské konferenci byl Poradní
sbor pro otázky hospodářské pověřen
studiem materiálu k provedení ženevských
resolucí. Akce tato dnes spí a není naděje,
že z ní něco bude. Průmysl nemá
na ní zájem, poněvadž by musil říci,
jak si představuje in concreto soustavu naší
obchodní politiky včetně ochrany celní.
Kromě několika schůzí nebylo vykonáno
ničeho. Nedávno byla v Praze hospodářská
konference. Byla: tu pozoruhodná neúčast
čsl. průmyslu, který se jí vědomě
stranil, aby nemusil vyjádřiti své názory
o ženevských resolucích.
V praxi jeví se tyto názory hlavně tím,
že čsl. průmysl v jednáních o
obchodní smlouvy nevystupuje naprosto programově.
Když se letos jednalo o smlouvu s Francií, přijel
do Prahy francouzský delegát, který byl vybaven
generální plnou mocí. Českoslovenští
delegáti měli nepříznivé postavení,
protože se musili o každé sebemenší
a detailnější otázce dohodovati se zástupci
průmyslu, kteří neměli vůbec
odvahy k účelné dohodě se státem,
který nám dodává především
suroviny. Vlna tvoří hlavní část
našeho dovozu z Francie. Některé momenty z
jednání o tuto smlouvu byly až dramatické,
při čemž jsme nestáli právě
v posici nejlepší. Při jednání
v Paříži se přítomní průmyslníci
zdráhali poskytnouti vůbec jakékoli ústupky.
Při jednání s Polskem českoslovenští
delegáti musili několikráte přijeti
z Varšavy k poradám s průmyslem, protože
bez souhlasu průmyslu nemohli dáti souhlas k různým
formulacím. To jistě neprospívá naší
prestiži venku.
Další naší obchodně politickou
nesnází jsou fixní obilní cla, k čemuž
přistupuje i naše veterinární praxe.
V Jugoslavii, jak víte, je úplné rozhořčení
pro tuto věc a Jugoslavie prohlašuje, že podobnou
praxi, jakou si my zařizujeme při dovozu dobytka,
zavede si také, pokud jde o dovoz našich strojů.
Tak se hromadí celá řada horkostí
a nastává velmi dusná atmosféra pro
naše obchodní jednání s Jugoslavií.
Obilní cla jsou, jak víte, pevná, nemohou
býti snížena pod zákonem stanovenou
míru, což má za následek, že jejich
význam jako nástroje obchodní politiky je
mařen. Naši vyjednavači nemohou ničeho
nabídnouti za ústupky rázu průmyslového.
Toto dogma, které hlásáme, odvážil
se, jak víte, hájiti i p. ministr Engliš.
Započal se svými články v Hospodářské
politice a s články v "Lidových Novinách",
ale sotva s nimi započal, prohlásili ve "Venkově",
že náš p. ministr financí ničemu
nerozumí, že žádný prach nevynalezl
a p. ministr financí musil býti prý v zájmu
státu a nevím ještě v jaké jiném
zájmu, zticha.
Slavná sněmovno! Musím poukázati ještě
na jednu věc, pokud jde o naše obchodně-politické
vztahy. Specielním případem naší
obchodní politiky je Rusko. Nemáme s ním
smlouvy, ale s Ruskem se obchoduje a obchodovalo by se. Naše
oficielní kruhy obchodní a průmyslové
maří neustále každý pokus o lepší
styk s Ruskem. Loni byl v Praze založen Československo-ruský
obchodní ústav. Měl míti název
"komora", ale v důsledku zakročení
Pražské obchodní komory musil tento název
vymizeti. Ústav pracuje; jeho prací byla letošní
exposice SSSR na pražském veletrhu, která ukázala,
že ruské zboží může míti
u nás odbyt a obráceně. Obchod s Ruskem je
ztěžován, třeba na druhé straně
naše největší průmyslové
závody, Škodovka, Vítkovice, Poldina huť,
Brno, Bächer atd. mají s Ruskem velmi dobré
styky průmyslové a obchodní. Naši střední
exportéři nemohou s Ruskem vůbec obchodovati,
protože si nemohou opatřiti stejné podmínky
jako tyto veliké firmy. Bezesmluvní poměr
s Ruskem je naší škodou, jsme Ruskem přehlíženi
a v této věci předstihuje nás Vídeň
a Berlín. Je skutečně nedůstojno našeho
velkého průmyslového a exportního
státu, že naše zboží nemůže
jíti do Ruska přímo, nýbrž rukama
Berlína a Vídně. (Souhlas poslanců
čsl. strany nár. socialistické.) Průmysl
sám je pro styk s Ruskem, ale oficielní mluvčí
průmyslu se buď vyhýbají diskusi o věci,
nebo maří možnost uzavření smlouvy.
(Předsednictví se ujal místopředseda
Malypetr.)
Slavná sněmovno, resumoval bych svůj výklad
o všeobecné části rozpočtu asi
takto: Při posuzování celkové hospodářské
situace v desetiletí trvání našeho státu
musíme klásti důraz na dva momenty: na výrobnost
a na distribuci. Srovnávání obchodních
bilancí za rok 1926 a 1927 a za uplynulé měsíce
tohoto roku svědčí o skutečném
konjunkturálním vzestupu naší výroby.
Zvýšení aktiva vývozem tovarů
r. 1927 o 1 1/2 miliardy
proti r. 1926, zvýšení dovozu surovin o 812
mil. Kč a další výsledky r. 1928 jsou
předtuchou dalších možností a dalšího
vývoje našeho průmyslového podnikání.
Ale nesmíme si zapříti - a musíme
to zde důrazně prohlásiti - že po druhé
stránce, pokud jde o účast práce na
výtěžku tohoto rozmachu, bylo Československou
republikou během desetiletí jejího trvání
vykonáno pramálo, téměř nic.
Základem dalšího průmyslového
a hospodářského vývoje našeho
státu je hospodářský mír. Ale
jak můžeme míti hospodářský
mír, když, jak jsem řekl, máme mzdy
nedostatečné a není zde dosti ochoty k řešení
našich velkých sociálních problémů?
Proto, chcete-li míti v našem státě
hospodářský mír a chcete-li míti
další hospodářský rozkvět
celého našeho veřejného i soukromého
podnikání, musíte se v celé správě
státu říditi maximou: spravedlnost pro všechny
a chléb pro všechny, kdož - ať hlavou či
rukou - poctivě pracují. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. dr Meissner. Dávám mu slovo.
Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Mezi
mnohé nectnosti, jimiž je nadána vládnoucí
koalice, patří také ta, že si libuje
ve snižování parlamentarismu. Myslím,
že za vlády této koalice měla tato sněmovna
velmi zřídka příležitost, aby
uceleně a odděleně jednala ve zvláštní
debatě o některé ožehavé otázce,
ve formě debaty o pilném dotazu. Nemýlím-li
se, byl takový případ jen jediný.
A zdá se, že v tomto směru je to již systém
této koalice. Udá se těžká nehoda,
která vyvolá zájem celé veřejnosti
i zahraničního světa, vše je obráceno
ke sněmovně, co ona k této nehodě,
jejím příčinám i prostředkům,
jak by se podobným katastrofám mohlo čeliti,
řekne, a sněmovna resp. její vládní
majorita usnese se, že nemá býti provedena
zvláštní debata, k níž by byla
soustředěna pozornost a tím vyzvednuta vážnost
události, o které se má jednati, nýbrž
debata ta je spojena se všeobecnou debatou o rozpočtu.
A tu jsem já do jisté míry na rozpacích,
chtěje mluviti k politické stránce rozpočtu,
k politice vládnoucí koalice vůbec, do jakého
vztahu mám já, veden jsa tímto úmyslem,
přivésti svoje vývody k debatě o katastrofě
v Biskupské ulici? (Výborně!) Přichází
mi tu na pomoc výrok jednoho z čelných politiků
koalice, který prohlásil při jedné
příležitosti, že tato koalice je "na
beton". Možná, že to bude beton z Biskupské
ulice a tu mne jedině opravňuje při těch
zvláštních způsobech našich parlamentárních
debat, abych v souvislosti o nosnosti betonu při stavbách
mohl se zabývati problémem nosnosti a pevnosti při
stavbách politických.
Zdá se mi, že také stavba vládnoucí
koalice, která s velikými nadějemi a s velikou
rychlostí byla hnána do výše, která
chtěla dosáhnouti nebe, která měla
býti postavena z pevného materiálu, trpí
těžkou konstruktivní vadou. My jsme byli poslední,
kteří bychom byli chtěli posuzovati vládnoucí
koalici a její činy jen jednostranně, s hlediska
oposičního. My jsme dali již před dvěma
lety i později několikráte výraz tomu,
že naše oposiční stanovisko k této
majoritě nesvede nás k tomu, abychom všechno,
co tato majorita činí nebo co ji charakterisuje,
kritisovali jednostranně nepříznivě.
My jsme měli dobrou vůli s hlediska všeobecné
politiky zkoumati a zjistiti, má-li tato konstelace alespoň
nějaké plus, které by bylo nutno uznati s
hlediska oposice. Ale my, bohužel, čím déle
tato koalice je u vesla, tím více musíme
přiznati, že i při nejblahovolnější
kritice, při nejlepší vůli zůstati
objektivními, je možno nalézti jen velmi málo
toho, co by bylo lze této koalici připsati k dobru.
Tato koalice liší se od dřívější
všenárodní koalice ve dvou podstatných
bodech. Všenárodní koalice byla jednolitá
národnostně, byť i nesoustřeďovala
všechny strany československé národnosti,
ale ona byla nejednolitá, různorodá, v ohledu
třídním a sociálním. Ona neměla
proto žádných podstatných rozporů
národnostních ve svém středu, ona
mohla pokračovati ve vybudování státu,
na jehož založení strany všenárodní
koalice spolupůsobily, ona měla jen úkol:
překlenouti rozpory v otázkách hospodářských
a sociálních. Snad by se mohlo všenárodní
koalici vytýkati, že byla jednostrannou národnostně,
avšak přes ty různé výtky se
strany příslušníků jiných
národností nelze činnosti všenárodní
koalice z posledních let vytknouti nějaké
zřejmě agresivní činy proti národnostem
menšinovým. Ona nemohla vládnouti ve smyslu
národnostních menšin což jest nepochopitelné
- ale ona se v posledních alespoň letech svého
trvání vystříhala všeho, co by
vyvolávalo nějakou zvláštní citlivost
menšinových národností, neboť ve
všenárodní koalici byly zastoupeny také
strany národnostní smířlivosti, které
uvnitř koalice tlumily každou snahu po národní
agresivnosti.
Zcela jiného ducha jest tato vládnoucí koalice.
Ona svým složením jest na zcela opačném
pólu. Ona jest národnostně smíšená
a sociálně a třídně jednolitá.
Snad v zájmu zdravého vývoje bylo by bývalo
lepší, aby z jednoho extrému se nebylo přešlo
okamžitě k extrému druhému. Snad by
bylo bývalo v zájmu zdravého vývoje,
aby konstelace, která vystřídala všenárodní
koalici, když již byla národnostně smíšenou,
nebyla sociálně jednotlitá, nýbrž
sociálně smísená, aby nebyla sociálně
a třídně jednostrannou. Ale my musíme
již počítati s daným faktem a právě
tento ráz vládnoucí koalice, že při
své smísenosti národnostní není
smísena třídně, nýbrž
je třídně, hospodářsky a sociálně
jednostrannou, je největší závadou a
konstruktivní vadou této koalice. Ona způsobila,
že spolupráce mezi stranami různých
národností, která se do té doby zdála
býti přímo nemožnou, byla vykupována
nikoli na poli národnostním, nýbrž výhradně
na poli hospodářském a sociálním,
takže existenci této národnostně smísené
koalice zaplatilo dělnictvo sociálně. A to
je podle mého přesvědčení těžká
chyba, to je veliká újma myšlence spolupráce
příslušníků různých
národností v této republice. Neboť byl
tu vyvolán u dělnictva, v prvé řadě
u dělnictva československého, dojem, že
spolupráce příslušníků
různých národností je v této
republice nezbytně spojena se sociálními
obětmi dělnictva.
My jsme se nikdy nedívali na občanské strany
německé jako na strany idealistické, my jsme
jich necenili ani výše ani níže než
občanské strany československé. Jsme
si docela dobře vědomi toho, že, kdyby čsl.
buržoasie měla v této republice trvalou většinu
bez socialistů a nepotřebovala dočasné
pomoci německé buržoasie, vládla by
bez ohledu na dělníky, bezohledným způsobem
pro své třídní zájmy. I když
jsme byli ve spolupráci s ní, nikdy jsme se netajili
tímto přirozeným charakterem naší
buržoasie.
U nás není oněch odstínů občanských
stran, jako v Německu, nemáme u nás podobné
strany, která by se blížila centru, a nemáme
žádné strany, která by se rovnala na
př. demokratické straně v Německu.
Jsme si tedy vědomi toho, že čsl. buržoasie,
kdyby na trvalo měla zaručeno, že sama může
vždycky vládnout, využívala by své
moci tak, jako jí využívá proti dělnictvu
a socialistům buržoasie jiných států.
A my jsme také německou buržoasii, německé
občanské strany aktivistické neoceňovali
jinak, jen že jsme se domnívali, že u nich rozhodne
zřetel k té okolnosti, že ony jsou stranou
národnostní minority, že ony nemají
záruky, že vždycky budou u vlády, že
následkem toho nesáhnou na instituce demokratické,
které jim s jejich třídního hlediska
mohou býti sice proti mysli, které by sice potíraly
ve svém státě, kdyby byly většinou,
ale tam, kde jsou národnostní minoritou, jsou tato
demokratická zatížení pro ně
větví, na které sedí.
Já bych si nebyl dovedl představiti, aby v Rakousku
kterákoliv občanská strana česká,
i ta nejkonservativnější, byla připustila
zhoršení volebního práva a osekání
samosprávy. Ta česká strana v Rakousku i
občanská, která by se toho dopustila, byla
by bývala nemožná, vždyť naopak vidíme,
že to byly občanské strany české,
které v Rakousku zcela poctivým způsobem
se angažovaly pro dobytí všeobecného a
rovného práva hlasovacího. (Výkřiky.)
Já tu nechci hráti úlohu soudce nad politikou
německých stran občanských, poněvadž
to nepřísluší mně, nýbrž
německým voličům. Zmiňuji-li
se o této věci, činím tak proto, že
mám za to, že politika německých stran
občanských v posledních letech mohla citelně
poškoditi myšlenku spolupráce příslušníků
obou národností, neboť ony svým způsobem
politiky, tím že dávaly souhlas k protidemokratickým
akcím, že dávaly souhlas k nepěkné
agresivnosti v otázkách sociálních
proti dělnictvu, u vrstev politicky nedosti vyspělých
daly vzniknouti názoru, že tato spolupráce
je nezbytně spojena s rázem a akcemi protisociálními.
Můj názor byl, neměla-li býti tato
myšlenka ani v nejmenším pochroumána,
že bylo věcí aspoň těchto stran,
nestrpěti nejmenší újmy na demokratických
zařízeních a postaviti se co nejrozhodněji,
i kdyby srdce uvnitř překypovalo protitřídní
snahou a záští, z vyšších
důvodů politických proti všemu, co by
nějakým způsobem dráždilo dělnictvo
československé.
Můžeme konstatovati k svému potěšení,
že toto vyciťuje nejen dělnictvo české,
nýbrž i německé. Nevím, do jaké
míry bude přijata politika německých
stran aktivistických s hlediska národnostního,
ale tolik smím snad konstatovati, že největší
odpor proti ní není z důvodů národnostních,
nýbrž jeví se též u německého
křesťansko-sociálního dělnictva
z důvodů sociálních. Podle mého
názoru tudíž, i když došlo k občanské
koalici národnostně smíšené,
měla to býti konstelace, která, když
už není schopna řešiti větší
problém ryze národnostní, měla si
ukládati reservu, pokud jde o sahání na instituce
demokratické a měla býti neobyčejně
střízlivou, pokud šlo o sociálně-politické
vymoženosti dělnictva.
Máme za sebou období dvouleté. Budoucnost
ukáže, co způsobila tato nešťastná
a pochybená politika protidělnická. Je to
po prvé, kdy v Československé republice máme
vládu čistě občanskou. My jsme do
tohoto okamžiku nikdy nemohli utvořiti si správnou
představu, jak by buržoasie vládla, kdyby nebyla
nucena bráti ohled na požadavky dělníků,
representovaných socialistickými stranami. Tady
po prvé názorně nám bylo předvedeno,
nejen co občanské strany všech národností
umějí, nýbrž i co chtějí
a co by provedly a chtěly provésti, kdyby měly
volnou cestu a kdyby nebylo překážek z našich
řad.
Chceme-li správně vystihnouti ducha, kterým
byla vedena občanská koalice, pak nám stačí
vyzvednouti fakt, že se tato majorita obešla bez ministerstva
soc. péče. (Výborně!) V dřívějších
konstelacích, ať to byla všenárodní
koalice nebo konstelace jiná, bylo ministerstvo soc. péče
jedním z nejdůležitějších
resortů. Při nejmenším mu byla přikládána
váha stejně veliká jako jiným resortům
hospodářským a zejména oněm
resortům, které jsou povolány, aby ex professo
hájily zájmy určitých hospodářských
vrstev státu anebo tříd, jako je ministerstvo
zemědělství pro zemědělce nebo
ministerstvo obchodu pro obchod, živnosti a průmysl.
Tentokráte po prvé koalice odstranila ministerstvo
soc. péče, (Tak jest!) a nahradilo je ministerstvem
pro zamezení soc. péče. (Tak jest! Potlesk
čsl. poslanců strany soc. demokratické.)
Nedovedu si představiti, aby bylo v dřívějších
majoritách anebo v budoucnosti kdykoli za jakékoli
konstelace mohlo ministerstvo zemědělství
vůči zájmům zemědělským
míti takovou úlohu, jako za této koalice
mělo ministerstvo pro zamezení sociální
péče. Ministerstvo zemědělství,
kdyby byla konstelace jakákoli, kdyby seděl na křesle
ministra zemědělství kdokoli, považovalo
by za svoji povinnost, hájiti do nejkrajnější
meze zájmy zemědělských producentů
i při nebezpečí, že by s ohledem na
danou majoritu se vším neprosadilo své.
Vzpomínám si na to, že za rudozelené
koalice po určitou dobu vedl ministerstvo obchodu příslušník
strany agrární, a věru že velmi svědomitě,
přes to, že byl příslušníkem
strany jiné než obchodní nebo živnostenské,
hájil zájmy obchodních a průmyslových
vrstev. To je samozřejmou povinností správce
určitého resortu ministerstva. A čeho jsme
tu byli svědky? Ministerstvo, kdyby bylo ministerstvem
soc. péče, muselo by nésti i v této
špatné protisociální koalici prapor
ochrany slabých v této republice. (Posl. Bechyně:
To by musel pan ministr soc. péče míti lepšího
náměstka ministerského předsedy!)
A místo toho vidíme, že ministerstvo pro
zamezení sociální péče neslo
prapor protisociální. Vždyť se stalo velmi
často, že tato majorita občanských stran
byla nucena vrátiti a zlepšiti to, s čím
přišlo ministerstvo pro zamezení sociální
péče. Jen si, prosím, vzpomeňte na
původní předlohu o přestárlých.
To byla předloha, se kterou by se bylo ministerstvo soc.
péče muselo styděti přijíti
před veřejnost. Vzpomeňte si, jakou roli
hrálo toto ministerstvo v jednání o sociálně-pojišťovací
novelu. Nejen že podalo předlohu, od které
potom kde kdo utekl, ale ujednání mezi oposicí
a majoritou, když to nešlo vetem, aspoň potutelnou
stylisací soustavně mařilo. Nyní zase
ohlašuje novou předlohu o přestárlých.
Bylo to toto ministerstvo, které, když šlo o
kompensaci za škrtnutí XI. třídy ve
formě pojištění tak zv. přestárlých,
podalo své veto a znemožnilo lepší postavení
osob starších 60 let (Slyšte!) a nyní
se ukazuje podle novinářských zpráv,
co těmto starým ubožákům chce
dáti.
Odborná komise vypracovala velmi pěknou předlohu,
zlepšující pojištění soukromých
úředníků a v tom také žurnalistů.
Neříkám, že by tato předloha
obsahovala vrchol všech požadavků těchto
kategorií zaměstnaneckých, ale ony byly s
úpravou odborné komise spokojeny a srozuměny.
(Výkřiky: Také zaměstnavatelé!)
Jaký byl úkol ministerstva soc. péče,
když tu byla předloha, proti níž nebylo
s hlediska finančního, hospodářského
a politického žádného odporu? Ministerstvo
soc. péče by považovalo za svůj úkol,
zkoumati tuto předlohu, je-li dosti dobrá pro soukromé
zaměstnance a žurnalisty. To by mělo povinnost
zkoumati, zda nelze nějakým způsobem tuto
předlohu zlepšiti. Poněvadž však
nemáme ministerstvo soc. péče, nýbrž
ministerstvo pro zamezení soc. péče, tedy
toto ministerstvo zkoumalo tuto předlohu, jak by ji mohlo
zhoršiti. Není to, promiňte mně to ostré
slovo, ostuda, když tato občanská, podle našeho
názoru zpátečnická většina
teprve má zase zlepšovati ve prospěch soukromých
zaměstnanců a žurnalistů to, co ministerstvo
pro zamezení soc. péče zhoršilo?
To je charakteristickým znakem, to je symbolem ducha této
většiny. Tak by vypadala politika občanské
většiny v Československé republice a
tak by vypadala soc. péče, kdyby tu nebylo brzdy
ve formě cílevědomého dělnictva
a socialistických stran! Tak by se v Československé
republice vládlo soc. politicky, kdyby tu nebylo zvláštních
ohledů a pomyšlení na budoucnost, že socialistů
v Československé republice postrádati se
nemůže! To je ten symbol této většiny.
Zde v tomto ministerstvu se vyjadřoval duch, jakým
by tato většina byla vládla, jakým tato
většina původně vládla a jakým
by tato většina dnes pokračovala ve své
vládě, kdyby během doby jí nebyl došel
dech, kdyby nepřestalo tlouci srdce a nebyla se stala uvnitř
rozháranou a slabou. Vždyť příslušníci
křesťansko-sociálních dělnických
organisací odborových, českých i německých,
byli nuceni zvednouti nejprudší odpor právě
proti politice tohoto ministerstva, ačkoliv právě
toto ministerstvo bylo by bývalo povinno při nejmenším,
když už nebralo zřetele na potřeby dělníků
socialistických, přihlížeti k zájmům
křesťansko-sociálních dělníků,
kteří podporují tuto vládu.
A tak můžeme konstatovati, že tato vládní
majorita vyvolává nejprudší odpor v
řadách dělnictva. Orgány této
koalice se chlubily několikráte, že sluší
přičísti k jejímu dobru, že se
u nás vyrábí, že je hospodářská
konjunktura, že je zaměstnanost. Ale když tuto
věc posoudíte s hlediska dělnického,
můžete konstatovati trudný zjev, že se
dělnictvu přes jeho zaměstnanost, to budiž
konstatováno, vede velice zle, ba hůře, že
dnes následkem stoupající drahoty, která
byla vyvolána zákonodárnými a hospodářskými
činy této většiny, mzdy dělnické
nestačí. A již dlouho jsme nebyli svědky,
tak častých a prudkých hospodářských
zápasů o zlepšení mezd jako jsme nyní.
Velké mzdové spory kovodělníků,
horníků i v jiných odborech ukazují,
jak je tíživý nepoměr mezi mzdou a drahotou,
t. j. mezi cenou předmětů, jež dělnická
rodina musí konsumovati pro své potřeby.
Než to se netýká jen dělníků.
Což za této koalice vede se hospodářsky
a sociálně špatně jenom dělníkům?
Což nejsme zase před velkým mzdovým
hnutím bankovních úředníků?
Což pak mohou si dnes libovati státní zaměstnanci
i státní úředníci?
A tu jsem u druhé části, totiž u té,
že tato koalice vyvolává odpor proti své
sociální a hospodářské politice
nejen u vrstev, které ve vládě nejsou zastoupeny,
nýbrž i u vrstev, jichž zájmy je povinna
hájiti tato koalice a strany v ní soustředěné.
Můžeme pozorovati, že důvody ke stížnostem
mají nejen dělníci, kteří jsou
mimo vládu, ale že všechno to, čím
se tato majorita honosila jako úspěchem pro vrstvy,
jež hájí, obrací se v pravý opak.
Majorita tvrdí, že chce dobro, ale podle Goetheho
plodí zlo. Je to jako v oné pohádce o Krakonošovi,
který způsobil, že suché listí
chudé ženy přeměnilo se zdánlivě
ve zlaté listí a ona nesla domů těžký
náklad v domnění, že přináší
své chudé rodině zlato a druhý den,
když kouzlo přestalo působiti, ukázalo
se, že je to jen obyčejné, suché, bezcenné
listí.
Tato koalice tvrdila svým voličům, že
Krakonoš zamíchal její zákonodárnou
činnost a že jim přináší
zlaté listí. Když uplynula krátká
doba a zákony ty vcházejí v činnost,
vidí zklamané voličstvo, že to není
zlato, nýbrž zvadlé a bezcenné listí.
Ukáži to na příkladech.
Představte si - a tím přicházím
opět do souvislosti s tematem o postavení dělnictva
a zaměstnanectva za vlády této koalice -
jak působí onen zákonodárný
čin, jímž se koalice tak holedbala a na nějž
byla tak pyšna. To je platový zákon a s tím
související systemisace. Ten zákon a systemisace
měly napraviti těžké křivdy,
spáchané na četných kategoriích
státních zaměstnanců. Měly
odstraniti důvodné příčiny
k nespokojenosti u největší části
státních zaměstnanců, měly
postaviti státní zaměstnance na životní
úroveň, která by odpovídala významu
jejich práce pro občanstvo a stát.