Ve zprávě je právem žalováno,
že na př. na Slovensku dosud není lidové
léčebny pro dospělé tuberkulosní
muže a ženy, ač Vysoké Tatry jsou klimaticky
pro takový podnik zvlášť příznivé.
(Hlasy: Zato je tam dost kasáren!) Můžete
nám, pánové, říci, proč
se to nestalo, když zde obnos k tomu byl určen?
Nazýváte Československo nejdemokratičtější
a nejhumánnější zemí světa.
ale zatím jste z něho udělali za 10 let hotovou
líheň pro tuberkule. Máme nejvyšší
počet úmrtí na tuberkulosu a oficielní
zprávy přiznávají, že úmrtí
rok od roku přibývá. Vidíme to ostatně
i ze sporé zprávy soc.-politického výboru
k této novele, podle které z vykázaných
275.356 léčebných dnů připadá
od r. 1920 rapidně stoupající a ze všech
dat nejvyšší počet na tuberkulosu, v druhé
řadě pak na choroby nervové, jejichž
počet také stoupá v důsledcích
vaší kapitalistické racionalisace. To je ovšem
věc sama pro sebe. R. 1920/21 bylo vykázáno
na tuberkulosu 4.897 léčebných dnů,
r. 1922 už 9.493 a každým rokem počet
stoupal, až r. 1927, tedy loni, dosáhl úžasné
výše, 79.034! Tedy za 7 let úhrnem 249,305
ze 275.356 léčebných dnů připadá
na tuberkulosu. V ostatních kapitalistických státech,
pravda, není o nic lépe, ale v Československu
- a to bylo i mezinárodně konstatováno je
nejhůře. Porovnejme jenom: V Americe umírá
ročně 70-80 osob tuberkulosou na 100.000 obyvatel,
v Německu 100 osob, u nás v Československu
200 úmrtí tuberkulosou na 100.000 obyvatelů.
(Slyšte!)
A teď, prosím, na adresu kol. Vávry -
škoda, že tady není: Oficielně přiznává
se u nás průměr úmrtí tuberkulosou
do roka na 28.000 osob. V celé republice je pro ně
dosud pouze 6.740 lůžek. Ostatní umírají
doma, zamořují své rodiny. Bylo by pro ně
potřebí ještě 20.000 lůžek
a lékaři prosí proboha, aby jim bylo dáno
alespoň 7.000 lůžek. Stavba potřebných
ústavů s minimálním počtem
těchto 7.000 lůžek, o které lékaři
tolik prosí. vyžadovala by si 280 mil. Kč nákladů.
To znamená, že jedno lůžko přijde
na 40.000 Kč. Lékaři tvrdí, že
čím větší počet lůžek,
tím že se snižuje počet úmrtí
tuberkulosou, že ústavní péče
je vlastně nejlepší a nejúčinnější
péčí.
Potřebovali bychom dalších 40 milionů
Kč na vybudování pracovních osad pro
tuberkulosní pojištěnce, a to 500 lůžek
minimálně pro muže a 500 pro ženy, aby
přechod z léčebného ústavu
do zaměstnání nebyl tak náhlý
a škodlivý. Víte velmi dobře sami, co
to znamená, když člověk léčený
na tuberkulosu je z ústavu dnes propuštěn a
hned druhého dne má jíti do zaměstnání.
Dosud je tu malý pokus při sanatoriu v Žamberku
s 15 lůžky pro ženy. Nic více se nedělá
a není naděje, že se dělat bude. Dalších
10 milionů Kč je třeba na léčebnu
pro luposní, 10 milionů na ústav pro léčení
chirurgické tuberkulosy a konečně 10 milionů
Kč na léčebnu rakoviny.
Z těchto číslic vidíme především,
jak ohromných škod natropí kapitalistický
pořádek, neboť zejména tuberkulosa,
na jejíž léčení je odborníky
vypočten pouze zlomek potřebných nákladů
ve výši 330 mil. Kč, je výlučně
nemocí zaviněnou podvýživou, bytovou
nouzí a přepracováním, tedy něčím,
co je nevyhnutelným důsledkem dosavadní špatné
organisace výroby a spotřeby, kterou tak úporně
hájíte a udržujete bez ohledu na tyto její
katastrofální účinky.
Pan kol. Vávra ve svých vývodech se
chlubil, co všechno bude moci Ústřední
soc. pojišťovna pro léčebnou péči
dělati, a vypočítával, jak ohromný
peníz má tu býti na léčebnou
péči stanoven. Ohromný peníz, 130
mil. Kč, když bychom potřebovali jenom na péči
a léčení tuberkulosních 330 mil. Kč!
Když my srovnáme minimální požadavky
léčebné péče - o profylaktické
péči, jak je soustavně prováděna
v Sovětském Rusku, nelze ovšem za těchto
okolností u nás vůbec ani mluviti - se snahou
vládních stran, nedati nic ze státní
pokladny a zabrati pro své třídní
účely i jmění pojišťoven,
tedy de facto i jmění samotných pojištěnců,
pak právem prohlašujeme všechny výpočty
a plány, týkající se léčebné
péče za ilusorní.
Marně vykládá pan dr Souček v anketě
Masarykovy ligy proti tuberkulose, že motorem protituberkulosního
boje je finanční úhrada. Marně upozorňuje,
jak je tu všechno roztříštěno,
a že není dosti jasno - ve vládních
kruzích ovšem - že boj proti tuberkulose jako
chorobě infekční musí býti
podepřen stálými veřejnými
zařízeními a nikoliv nahodilými subvencemi,
nestálou dobročinností a soustavnou svépomocí
občanstva, jak to chce Msgr. Šrámek.
A poněvadž dr Souček chce ujasniti stanovisko,
čí je vlastně povinnost starati se a vésti
boj proti tuberkulose, vytyčuje nutnost nejužšího
styku nemocenských pojišťoven s léčebným
i profylaktickým zřízením, navrhuje
normalisaci nároku tuberkulosních pojištěnců
na nemocenské pojišťovny a poukazuje na další
nutnost změny dosavadních názorů,
jako by plícní léčebny byly drahým
luxusním podnikem, a že zbytečnými stávají
se jen krátkou dobu léčení a léčením
případů ztracených. Podobně
i známý odborník dr Driml zdůrazňuje,
že boj proti tuberkulose musí býti veden státem
a obcemi v nejužší součinnosti s nemocenskými
pojišťovnami a že je vlastně součástí
boje proti sociální bídě. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Tímto stanoviskem se dr Driml již značně
přiblížil pravdě, kterou my, komunisté
stále tvrdíme a zdůrazňujeme.
Ale také na mezinárodním foru v zdravotní
sekci Společnosti Národů a Mezinárodního
úřadu práce byla konstatována souvislost
léčebné a profylaktické péče
se sociálním pojištěním. Ale
ovšem, zatím co u nás v kapitalistické
Evropě kapitalistické státy vysílají
své odborníky do mezinárodních komisí
pouze k parádním výkladům - v Sovětském
Rusku se méně mluví, a odborníkům
se dává příležitost k úspěšné
činnosti. Podrobněji o soc. péči v
Sovětském Rusku promluvil již soudr. Schmerda
a specielně o ochraně a péči o
matky a děti promluví zde soudr. Vobecká,
která se právě vrátila z Ruska a přinesla
si bohaté osobní poznatky, doplněné
statistickým materiálem od dr Lebeděvy, vedoucí
celé zvláštní oddělení
v ústředním komisariátu soc. péče
pro celý Svaz Sovětských republik.
Také při debatách o státním
rozpočtu budeme míti další příležitost
podrobněji poukázati, jak sovětská
vláda ruská docela jinak věci rozumí
a docela jinak řeší smutné pozůstatky
nelidského režimu carského který tam
zbyl, a jak dovede chrániti zdraví a pracovní
zdatnost pracujícího lidu, jak hluboké jest
její pochopení nejen jeho materielních, ale
i psychických potřeb a jak rozumí úspěšné
regulaci těchto potřeb k dosažení vyšší
životní úrovně vůbec. Když
dnes porovnáte záludná zlepšení
a faktický účel novelisace soc. pojištění
u nás s tím, co je v Sovětském svazu
socialistických republik ruských samozřejmou
skutečností, jak se můžete diviti a
rozhořčovati nad tím, když československé
dělnictvo bez rozdílu stran a národností
vzhlíží k prvnímu dělnickému
státu s velkou hrdostí a nadějí, když
před zoufalou beznadějí, do které
ho svou zločinnou politikou vháníte, zachraňuje
se vůdčím světlem sovětského
východu? A poznáte také jednou, že dělnictvo
ve všech kapitalistických státech přes
všechny surovosti proti komunistickému hnutí
jest každé chvíle připraveno zabrániti
zákeřnému výpadu proti sovětské
Rusi a že je odhodláno ochrániti ji jako drahocennou
záruku vlastního svého vítězství.
Pokud se týče novelisace soc. pojištění
u nás, chápe dnes už značná většina
dělnictva, že je pouze součástí
jiného velkého plánu a to plánu válečné
pohotovosti Československa po stránce finanční.
Doznal to v jedné řeči sám náměstek
min. předsedy Msgr. Šrámek, prohlásiv,
že reservy soc. pojištění mají
býti vládě k disposici i pro případ
války a my víme jaké války - války
proti sovětskému Rusku. Nás nemohou zmásti
některá zlepšení, na nichž si p.
posl. dr Winter tolik zakládá a která
klade jako zásluhu své strany, resp. své
osoby. Já nemohu tu jeho hrdost dosti dobře pochopiti,
když přece sám napolo přiznává,
že zajištění budoucích důchodů
o 1/4% zvýšenou úrokovou
mírou znamená už dnes ohrožení
celé soustavy finanční v soc. pojištění
a hrozí do budoucnosti vyhlídkou na sanaci pojišťoven
v podobném smyslu jako u horníků, tedy na
úkor pojištěnců. Jakmile buržoasie
dosáhne touto novelisací neomezené moci nad
pojišťovnami, přikročí záhy
k hlavnímu účelu svému, odstraňování
soc. pojištění vůbec. Padnou pak nejen
všechna nyní uzákoněná zlepšení,
kterými se dnes koalice chlubí, padnou ale také
i jiná ustanovení buržoasii a agrárním
velmožům naprosto nepohodlná. Buržoasie
ukázala již dostatečně, co chce a co
dovede, a jestliže ustupovaly socialistické strany,
pokud spoluvládly, jestliže na př. ustoupily
i malé straně nár. demokratické v
otázce zvláštní pokladny pro služebné
dívky v Praze, samozřejmě že budou ustupovati
zase a zase. To je ostatně železná logika kooperace
práce s kapitálem. Slabší vždy
ustoupí, musí ustoupiti, a tím slabším
při takové kooperaci jsou socialistické strany,
které se zříkají třídního
boje proti buržoasii a chtějí spolupráci
s ní.
Paní posl. Pechmanová nazvala politiku dnešní
koalice politikou třídní msty. Do jisté
míry ano, a to tam, kde jde o persekuční
zákony a trestní praxi proti dělnictvu. Ale
pokud se týče sociálních zákonů,
tu nejde o třídní mstu proti socialistickým
stranám, nýbrž o zásadní třídní
buržoasní politiku, která naprosto nesnese
v sobě nějakých sociálně humanních
velkorysých koncepcí. Proto také soc. pojištění
nemůže snésti než jen jako pěknou,
ale pokud možno nejlevnější draperii,
ale zdá se, draperii jen pro radost socialistickým
reformistům, neboť jak jsme slyšeli z úst
méně diplomatických poslanců vládních
stran, na př. včera posl. Krejčího,
který je takové enfant terrible lidové strany,
že i ta nejlacinější draperie zdá
se jim zbytečností. Vím už, že
vedoucí kruhy socialistických stran tuto prostou,
jasnou pravdu nechtějí vůbec slyšet,
ale musí ji pochopit dělnictvo a vůbec všechen
pracující lid v Československu musí
ji pochopit zejména teď, když děláme
bilanci 10. výročí založení republiky.
A až dělnictvo bez rozdílu stran a národností
přestane naivně věřit ve všemohoucnost
měšťáckého parlamentu - až
pochopí, že pramen jeho moci je v jeho tvrdém,
přísném třídním uvědomění,
v jeho třídní solidaritě a v jednotném
společném postupu proti buržoasii, a v rozhodném
okamžiku chopí se politické a hospodářské
moci ve státě a vybuduje novou základnu pro
nový řád bez buržoasie a bez církví
- pak teprve započne vývoj, jehož výslednicí
bude blahobyt, spravedlnost a svoboda pro všechny dělníky
rukou i mozkem a pak také nastane doba šťastného
mateřství pro ženy a zdravého radostného
mládí pro všechny proletářské
děti. (Výborně! - Potlesk poslanců
komunistických.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pí. posl. Vobecká.
Posl. Vobecká: Za několik málo týdnů
bude se oslavovati 10. výročí Československé
republiky. Již řadu měsíců je
možno pozorovati přípravy k nejlepší
co možná oslavě tohoto dne. Loňského
roku v sovětském Rusku též oslavovali
výročí desetiletého trvání
republiky. Také tam dělaly se přípravy
k důstojné oslavě dne, jenže mezi přípravami
tam a zde jeví se "malý" rozdíl.
Kdežto tam se otvíraly dětské jesle,
zahrádky, dětské domy, stavěly se
byty pro dělníky, dělnické kluby,
otevíraly se knihovny a školy a zavedena 7hodinná
doba pracovní, u nás přípravy pro
důstojnou oslavu jsou řetězem útoků
na životní úroveň, ba i na život
proletářů vůbec.
První krvavé rudé květy do věnce
na oslavu 10. výročí byla krev textilních
dělnic ve Frývaldově, prolitá v lednu
t. r. při četnickém útoku na bezbranné
ženy. Studené železo bajonetů vráženo
ženám do těla jen proto, že bránily
se proti zpupnosti textilního barona a žádaly
za svoji práci spravedlivou odměnu.
Další květy pro oslavu desetiletého
výročí vyrostly na Slovensku v Dolním
Kereškýně při stávce zemědělců.
Také tam se četnických pušek použilo
k útoku na bezbranné ženy a byla zastřelena
dělnice Latyšková.
Vzpomínám též při této
příležitosti oné trestné expedice
v Boroňavě z posledních dnů (Výkřiky
posl. Kollárikové.), kde policejními
obušky a boxery byly zbity též ženy a děti,
ba kde stvůry v lidském těle škrtily
též kojence, protože byl dítětem
třídně uvědomělé matky.
Kromě těchto krvavých květů
postaráno bylo zde o to, aby chudákům byly
zvýšeny činže, aby proletářům
rvalo se suché sousto od úst. A právě
v minulém týdnu při útoku cukrobaronů
bylo patrno, komu slouží vláda kapitalistického
státu. Je lží povídání
vaše o stejné starostlivosti o všechny vrstvy
obyvatelstva. Bursiáni, zdražovatelé a kartely
mají svoje mocné ochránce na ministerských
křeslech. Jen proto si tolik troufají.
Vy, pánové z kruhu koalice a z řad sociálních
patriotů, kteří dnes již chystáte
oslavu desetiletého výročí, nečekejte
žádných radostných výkřiků
z řad proletářů, z řad těch,
kterým jste svou prací zdražovali chleba, kterým
jste dali častokráte pociťovati svoji lásku
pomocí pendreků a četnických pušek.
Proletářské ženy, které dnes
vidí hynouti své děti tuberkulosou a podvýživou,
budou proklínati kapitalistický režim a všechny
ty, kteří tento režim pomáhali budovati.
A tato kletba bude symfonií v den 28. října.
Poslední přípravou pro tento den, pro 28.
říjen, je útok na sociální
pojištění, který má býti
nyní uskutečněn. Místo aby bylo nedostatečné
sociální pojištění zlepšeno,
přichází se s jeho zhoršením.
(Výkřiky posl. Kollárikové.) Nechci
mluviti o celém návrhu, chci se zmíniti jen
o určité části, která se týká
žen v sociálním pojištění,
která byla již v platném zákoně
nedostatečná, mateřství. V platném
zákoně poskytla se pomoc jen části
matek, tisíce proletářských žen
byly úplně vyloučeny proto, že pomoc
v mateřství poskytla se jen manželkám.
Toto ustanovení v platném zákoně bylo
ústupkem, který socialisté udělali
klerikálům. Družky, které se staly matkami,
byly vyloučeny. To je jeden příklad, jak
u nás v kapitalistickém státě je hodnocena
sociální funkce ženy - mateřství.
Podle vládního návrhu stává
se pomoc v mateřství ještě více
problematickou a výrok pana Dubického. v
debatě o sociálním pojištění
v sociálním ústavě ukazuje, že
jsou zde ještě další snahy o okleštění
sociálního pojištění. Pan Dubický
prohlásil: "Podpora u žen v těhotenství
6 neděl před slehnutím není odůvodněna."
Podle jeho názoru stačí, bude-li se podpora
vypláceti 14 dní před porodem, poněvadž
žena těhotná má míti pobyb do
poslední chvíle. Toto doporučení platí
ovšem jen proletářským ženám,
těm je pohyb zdravý, ty nechť pracují
do poslední hodiny, kdežto ženám buržoasie
patří v této chvíli všechna péče.
Konstatuji, že i přesto, že v platném
zákoně mají těhotné ženy
zaručený oddech 6 neděl před porodem,
veliká většina této výhody neužívá,
a to jen proto, poněvadž na druhé straně
je u nás stále ještě v platnosti reakční
§ 82, který dává zaměstnavatelům
možnost nepohodlné dělnice po 4 nedělní
nemoci vyhazovati na dlažbu. Strach o práci, o možnost
výdělku dnes nutí proletářské
ženy k tomu, aby pracovaly do poslední chvíle,
jak tomu nasvědčuje zpráva, která
mne došla z Lomu: V sobotu dne 9. června šla
mladá tovární dělnice z košťanské
sklárny domů. U dolu "Marie" chytly ji
porodní bolesti a na mezi v poli porodila děcko.
Kolemjdoucí naše soudružka svlékla spodní
sukni, zabalila do ní děcko a spěchala pro
pomoc. Tento případ není jediný, takových
je mnoho a bude jich po uskutečnění novelisace,
kterou nám předložila vláda, kde je
ministrem sociální péče kněz,
ještě mnohem více, neboť přeskupením
do nižších tříd okrádají
se proletářské ženy o pomoc finanční
v době, kdy této pomoci nejvíce potřebují.
Příště následkem znehodnocení
naturálních požitků ve smyslu Šrámkovy
osnovy budou tyto ženy zařazeny do druhé
třídy s peněžitým nárokem
na dávky z mateřství ve výši
Kč 667.80 a budou připraveny za celou dobu mateřství,
která by jim byla náležela ve třídě
čtvrté, o 667.80, ve třídě
páté dokonce o 1.008 Kč.
Toto přeskupení týká se v prvé
řadě dělníků a dělnic,
zaměstnaných v zemědělství,
kterých je 286.000 a z nichž je opět více
než 50% dělnic.
V "Lidových listech" pláčí
v dubnu klerikálové nad úpadkem populace
v Československu, zapomínají však přidati,
že úpadek zaviněn jest politikou kapitalistických
lupičů, kterou oni podporují a spoluprovádějí.
Ve všech státech kolem nás, ale hlavně
v sovětském Rusku věnuje se péči
o šestinedělky mimořádná pozornost.
U nás však péče o rodičky ve
vládním návrhu se o plných 50% zmenšuje.
Na místo rozšíření na všechny
rodičky bez rozdílu - další okleštění
této péče. Jak jinak se stará v tomto
směru sovětské Rusko! Na vlastní oči
přesvědčila jsem se během svého
pobytu v SSSR o velké lásce k dětem. Tam
stalo se skutečností heslo: "Dětem patří
budoucnost!"
Sociální pojištění v sovětském
Rusku zajišťuje pomoc v mateřství všem
ženám. Dělnice dostávají dovolenou
2 měsíce před porodem a 2 měsíce
po něm. Mimo to dostávají jednoměsíční
mzdu jako výbavné pro dítě a premii
za kojení po dobu 9 měsíců. Nárok
na výbavné a premii za kojení mají
též ženy a družky dělníků.
Při všech velkých závodech, kde pracují
ženy, jsou zřízeny jesle a každá
dělnice má možnost své dítě
každé 3 hodiny nakojiti. Státem bylo v Rusku
zřízeno doposud 898 jeslí, 485 poraden pro
těhotné, 122 domy pro matky a děti; 708 poraden
v městech, 549 poraden na venkově, 314 domů
pro děti bez rodičů. Mimo to bylo zřízeno
státem 7000 letních jeslí, kde po čas
polní práce umístěno jest více
než 139.000 dětí.
U nás odbourává se pomoc zemědělským
dělnicím, ale ve vámi nenáviděném
Rusku se ještě ženám vychází
vstříc tím, že se v době největší
práce a shonu přejímá dozor nad dětmi,
kdežto u nás se musí nechati děti bez
dozoru někde na mezi, zatím co matka se lopotí
na poli. (Výkřiky posl. Landové-Štychové.)
Ovšem nelze se diviti, že není u nás
peněz pro péči o matky a děti, když
přece spotřebují se milionové částky
na ohlupující klerikalism a neproduktivní
militarism. Heslo "Vše pro dítě",
se kterým se naše buržoasie tak ráda ohání,
jest pustou frází. O dítě se v kapitalistickém
státě společnost nestará. Matce hrozí
trest, když pro dřinu dítě nedostatečně
ohlídá a stane-li se mu úraz. Ale když
je hochovi 20 let, to o něm ta společnost ví,
tenkráte si jej povolá, aby se učil zacházeti
se zbraní za účelem hájení
kapitalistických měšců a zlatého
telete. Pak za t. zv. kapitalistickou vlast mají býti
naši hoši, ta radost chudých rodičů,
odhodláni položiti svůj život a dávati
se zmrzačiti. Hoši naši půjdou na vojnu
a budou se učiti zacházeti se zbraněmi, použijí
jich, aby je v rozhodném okamžiku obrátili
proti všem lupičům a upírům kapitalistickým
a budou bojovati za osvobození proletariátu. (Výborně!)
Předložený nám vládní
návrh okrádá též mladistvé
dělnictvo tím, že je vyhazuje z povinného
pojištění právě tak, jako vyhazuje
dělnictvo sezonní a při domácké
výrobě zaměstnané. Většina
těchto okradených jsou ženy.
Vrcholem lupičství však jest, že všichni
postižení budou okradeni o zaplacené dosud
příspěvky. Žijeme v kapitalistickém
společenském řádu. Zde jsou takovéto
kousky možné. Zde se může ve velkém
krásti beztrestně, ale vezme-li si hladový
chudák housku, musí za to do kriminálu. Jakého
však trestu zasluhují ti, kteří tímto
způsobem okrádají nejchudší?
Nyní chtěla bych ještě poukázati
na další zjevy dnešního života, které
mají zhoubný vliv na zdraví a životy
žen a dětí.
Zavedením tak zv. racionalisace výroby vidíme,
jak čím dále tím více žen
je zatahováno do výrobního procesu, protože
kapitalisté nahrazují kvalifikované dělnictvo
pomocným dělnictvem, hlavně však ženami.
Nemáme ještě přesné statistiky
o zaměstnanosti žen při výrobě,
ale přes to víme, že počet tento je
veliký. Vidíme dnes ženy zaměstnané
při pracích, které až do nedávna
dělali muži. Ovšem že ženy za tuto
práci nedostávají toho platu jako muži,
ale o 30 až 50% nižší. Jest možno poukazovati
na to, že ženy jsou přitahovány hlavně
do továren, které buď již dnes vyrábějí
válečný materiál nebo mohou býti
lehce přebudovány na továrny tento materiál
vyrábějící. Žen je ve větším
počtu než dříve používáno
v zemědělství. Konstatuji, že již
dnes je možno pozorovati, že používá
se v zemědělství pracovních part,
sestavených výhradně ze žen. V poslední
světové válce byly to hlavně ženy,
které svou prací udržovaly chod hospodářského
života válčících států
a buržoasie. a proto již dnes počítá
se se ženami jako důležitým faktorem v
příští válce, kterou připravují.
Počítá se, že ženy stanou se opět
ochotným materiálem. Jest úkolem naším
postarati se o to, aby plány buržoasie byly zkříženy.
Budeme burcovati proletářské ženy a
matky a mobilisovati je proti každé imperialistické
válce. Řekneme jim již dnes, že ženy
nesmí se propůjčiti k vyrábění
vražedných nástrojů, sloužících
jedině zájmům a cílům imperialistů.
Proletářské ženy nerodí proto,
aby viděly své děti umírati za cizí
zájmy, ony chtějí mír a my jim otevřeně
prohlásíme, že chtějí-li spolubudovati
mír, musí spolubojovati za odstranění
kapitalistického řádu. Boj tento nebude bez
obětí, ale oběti, které se přinesou,
budou obětmi za zájmy proletariátu, obětmi
přinesenými za osvobození ze jha kapitalistického,
lupičského řádu. A v tomto boji budeme
potřebovati pevnosti a odhodlanosti žen, budeme využívati
jejich schopností a všeho toho, čemu se naučily
v továrnách, které imperialismus si postavil
a kde využívá práce žen ve prospěch
jeho zájmů a proti třídě dělnické.
Budou-li vyráběti granáty a šrapnely,
pak ne pro imperialisty, nýbrž pro proletářskou
revoluci. Příkladem nám budou ruské
ženy, které za doby revoluce bojovaly nejen na hospodářské
frontě, nýbrž i s puškou v ruce proti
třídnímu svému nepříteli.
Tak jako ony tím, že bojovaly bok po boku svých
mužů, dovedly bojovati za mír a osvobození,
tak také budou bojovati proletářské
ženy v Československu za osvobození proletariátu.
Buržoasie a s ní zároveň sociální
patrioté se snaží poukazovati na to, že
se žádné války nepřipravují.
Činnost jejich však dokazuje opak. Co na jedné
straně buržoasie jednotlivých států
podepisuje Kelloggův pakt o míru, na druhé
straně dává do práce pancéřové
křižníky a zvyšuje vydání
na militarism.
A co zatím reformističtí vůdcové
vytahují heslo: Válku válce!, na druhé
straně v parlamentech prosazují a dělají
zákony, kterými jsou militarisovány i ženy.
Jest nad slunce jasno, že reformističtí vůdcové
zradí dělnictvo právě tak, jako je
zradili v okamžiku vypuknutí války r. 1914,
jelikož jest jim vyšší zájem kapitalistického
státu než třídy dělnické.
Odůvodňují tyto zákony tím,
že chce-li býti žena rovnoprávná,
chce-li míti stejná práva, musí na
sebe také vzíti stejné povinnosti. Ženy
nemají jen v továrnách vyráběti
vražedné nástroje, nýbrž mají
také býti v případě nutnosti
přinuceny obětovati své životy lupičským
choutkám imperialismu na frontě.
Ženy jsou dnes zaměstnány při výrobě
i tam, kde tato práce ohrožuje jejich zdraví,
a při tom i zdraví budoucího dítěte.
Tempo práce je čím dále tím
rychlejší a počet úrazů se dnes
všude množí. Nejhroznější
ovšem jsou důsledky této rychlé práce
na mateřství dělnic. Počet mrtvě
narozených dětí u žen zaměstnaných
v tkalcovnách u strojů jest 16krát větší
než u žen, které nepracují v závodě.
Kapitalisté dnes používají žen
ku stlačení dělnických mezd, využívajíce
při tom výchovou ženám vcepované
skromnosti a nenáročnosti. Využívají
však též ženy k prodlužování
osmihodinné doby pracovní. (Výkřiky
posl. Jurana.)
Státní statistický úřad na
př. sám uvádí ve své statistice,
že r. 1927 pracovalo se u nás 17,787.426 hodin přes
čas, což rovná se 2,223.428 osmihodinným
pracovním dnům. Zde jde ovšem jen o práci
přes čas úřadům hlášenou,
neboť počet hodin práce přes čas
jest ve skutečnosti daleko větší a úřady
k tomu mlčí. Poukazuji zde na případ
ústecké sklárny, kde přes protest
závodního výboru pracovalo se i v neděli
a k této práci byly přitaženy hlavně
ženy a mladiství dělníci. Poukazuji
dále na systematické odbourávání
volného sobotního odpoledne pro ženy a vyzdvihuji
případ u firmy Fleming v Rýmařově.
Loňského roku zakročil zástupce MVS
jak u živnostenského inspektora, tak i u politické
správy a dosáhl po udání jen toho,
že práce byla na tři neděle v sobotu
zastavena, po třech nedělích opět
zahájena a pracuje se tam po dnes v sobotu až do šesti
hodin večer. Na zakročení zástupce
MVS u vedoucího okresní správy dostalo se
mu odpovědi, že práce žen v sobotu odpoledne
není překročením zákona.
V Československu jsou dělány zákony,
zejména sociální, ne k ochraně pracujících
mas, zejména žen, ale k ochraně kapitalistů
a všech vydřiduchů proti dělnické
třídě, jmenovitě proti ženám.
Toho nejlepším důkazem jest nejen zákon
o osmihodinné době pracovní, o dělnických
dovolených a jiné, nýbrž i zákon
o sociálním pojištění. Všechny
jeho nedostatky, na které naše strana r. 1924 poukazovala,
se v praxi velmi brzy projevily. A byly to především
dělnické ženy, které na tento zákon
nejvíce doplácely. Rodinné pojištění
bylo tímto zákonem, jehož hlavním tvůrcem
byl pan dr Winter, zhoršeno.
Vůdcové socialistických stran, kteří
tehdy opěvovali zákon o sociálním
pojištění jako velkou vymoženost, zavírali
oči před všemi nedostatky, ba ochotně
přistoupili na různé kompromisy.
Jeden takový kompromis doznal sám pan dr Winter
v soc. politickém výboru, když prohlásil:
"Mně tehdá bylo z loyality svěřeno,
abych byl nejenom zpravodajem změny k nemocenskému
zákonu, ale z loyality mi bylo svěřeno, abych
vypracoval návrhy na změnu zákona, které
pak byly také přijaty. Měli jsme také
tehdá naprostou většinu pro přijetí
změn v zákoně a mohli jsme bez národních
demokratů zákon udělati. Ale mně se
jednalo přece jenom o to, když jsem viděl národní
demokraty v koutku, jak protestovali, a abych docílil jednotného
hlasování, proto jsem připustil změnu,
také navrhovanou národními demokraty, t.
j. zachování života jejich pojišťovny."
Zde jde o pokladnu pro služebné a pomocnice v domácnosti
ve Velké Praze. Čí zájmům právě
tato pokladna slouží, dokázal min. rada dr
Brablec. Jsou to především zájmy buržoasních
synků, různých těch zkrachovaných
existencí, kteří jsou zde umístěni,
a teprve pak slouží pro ony ubohé otrokyně,
které svou prací starají se o to, aby líná
buržoasní čeládka nezahynula ve špíně.
Dr Brablec poukázal na to, že podle zprávy
této pokladny jest její stav neutěšený
a nesrovnávají se režijní náklady
s pojišťovnou vůbec.
Tak na př. měla tato pojišťovna:
Správní náklady činily ročně:
r. 1924 222.000 Kč, t. j. 34.4% ročně, r.
1925 190.000 Kč, t. j. 53%, r. 1926 139.000 Kč,
t. j. 48%, r. 1927 109.000 Kč, t. j. 42% ročně.
Tedy r. 1927 zdvojnásobily se příspěvky
na jednoho člena a kdyby byly zůstaly ve stejné
výši jako r. 1924, znamenalo by to, že z celkových
vybraných příspěvků za rok
130.000 Kč vydalo by se na správní náklady
109.000 Kč a zůstalo by na léčebnou
péči a podporu nemocenskou 21.000 Kč, tedy
jen 15% příspěvků vybraných
bylo by věnováno a 85% příspěvků
vybraných pohltily by správní náklady.