Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

To do jistého stupně připomíná případ onoho zázračného rabína, jenž se v pátek vydal na cestu, ale svého cíle nemohl dosáhnouti dříve než v sobotu, v sobotu podle božích přikázání nesměl cestovati, chtěl však rozhodně pokračovati v cestě, a při tom trval na tom, aby boží přikázání o svěcení soboty uvedl v soulad se svou světskou cestou. A hle: rabín - neboť byl to právě zázračný rabín - to skutečně dokázal. Neboť, když pokračoval v cestě, nastala mezi tím již sobota, nalevo od něho byla sobota, napravo od něho sobota, před ním a za ním byla sobota, pod ním a nad ním byla sobota, jen tam, kde jel rabí se svým povozem, trval stále pátek, a to tak dlouho, až dojel k cíli. (Veselost.) I zázračný prelát, stojící v čele naší vlády, nerad by si dal zkaziti své jubilejní slavnosti a rád by své národně-vlastenecké city uvedl v harmonický soulad s nerušeným a nezkaleným uskutečněním svého zpátečnického programu. A proto by rád, aby nalevo od něho bylo jubileum, napravo od něho jubileum, napřed a vzadu jubileum, zkrátka nikde nic jiného než jubileum, kdežto při tom zároveň všude tam, kudy jede se svou českoněmeckou družinou, nebo lépe řečeno, kde do toho vráží, aby byl obyčejný politický všední den, jenž by mu dovolil zdeptati práva dělnické třídy, její sociálně-politické vymoženosti, s pomocí německých stran nejhanebnějším ze všech finančních zákonů prostě vymýtiti kulturní a sociální zařízení německého obyvatelstva vytvořená desítky let trvající namáhavou stavbou, a pokud by se to ještě nemělo podařiti touto cestou, s pomocí správní reformy vyrvati je obyvatelstvu a postaviti pod byrokratický dozor. Co se podařilo zázračnému rabínovi, to asi nezmůže zázračný prelát.

Ale ještě o další okolnosti dlužno v této souvislosti pojednati. V nejnovější době koaliční strany a jejich tisk zase důkladně si pohrávají slovem "demokracie". Před několika týdny učinil to pan ministr Spina ve své karlovarské řeči, ve které se domníval, že může socialistickým stranám udělati morální kázání o demokracii, a v níž vykládal, že ten, kdo stojí na půdě demokracie, musí se postaviti na půdu většiny a uznávati její usnesení. Pan ministr při své úvaze přehlédl jen jedno, že většina může býti respektována jen tehdy, když jí skutečně jest, ale že to již dávno neplatí pro německočeský občanský blok, pro nějž ani nejgeniálnější matematik nedovede vypočítati většinu v obyvatelstvu. Ale i od "Venkova" dostáváme lekci o demokracii, jako jejíž jádro se líčí novela ke správní reformě. Nechci znovu rozvíjeti věci dávno minulé. K tomu dnes nemám potřebného času. Dnes přejdu klidně i nesčíslné rány, jež byly v posledním desítiletí právě v této zemi zasazeny demokracii a které mi důkladně zahnaly radost z tak zvané československé demokracie. Ale nechci mluviti ani o zkáze, jíž se dožije samospráva lidu, nabude-li správní reforma účinnosti, nýbrž chci ukázati jen podle novely, která se dnes projednává, co všechno si v této zemi a především německočeský většinový blok troufá vydávati za demokracii a co "Venkov" vyhlašuje za velký demokratický čin. Tak se oslavuje jako výron demokracie, že se správní reforma provede na Slovensku, že se v sudetských zemích neprovede. Demokracií má býti, že v sudetských zemích budou dále působiti dosavadní jmenované komise bez presidenta, na Podkarpatské Rusi president bez jmenované komise, na Slovensku president s komisí, která má býti jmenována, demokracií má býti, když se v sudetských zemích bude nejdříve voliti a pak teprve se zavede nová správa, že se na Slovensku nejdříve zavede nová správa a pak se teprve bude voliti, že se v Podkarpatské Rusi nejdříve zavede nová správa, ale pak že se sněm určený ústavou vůbec nesvolá a ani nezvolí.

To vše je prý demokracie. Člověku se přímo všechno motá v hlavě, aby to vše uvedl do harmonického souladu. (Veselost na levici.) Má býti demokracií, zůstanou-li v sudetských zemích do 1. prosince v úřadě komise již jmenované, jest demokracií, když nyní na Slovensku budou jmenovány nové komise, a jest demokracií, když na Podkarpatské Rusi nebude vůbec žádná komise jmenována. To vše jest obsaženo v těchto 4 řádkách. Má býti demokracií, když se v sudetských zemích volby odkládají, poněvadž se obyvatelstvo již dnes účastní zemské správy, když se na Slovensku rozepisují volby, poněvadž obyvatelstvo se teprve bude účastniti tím, že bude dosazena nová komise, a jest demokracií, když se obyvatelstvo na Podkarpatské Rusi správy beztoho neúčastní. To vše se nám předkládá se známkou demokracie. Má býti demokracií, když se v sudetských zemích, jak se praví v důvodové zprávě, přihlíží k přáním obyvatelstva, ale jest také demokracií, když se na Slovensku a na Podkarpatské Rusi k přáním obyvatelstva nepřihlíží. To všechno jest demokracie. Musím přímo zadržeti dech, abych vám mohl plasticky vylíčiti tuto přemíru demokracie. (Výkřiky na levici.) Má býti demokracií, když se, aby se zachránil občanský blok, a na pouhý diktát jedné jediné koaliční strany prostě neuskutečňuje správní reforma, jejímž hlavním obsahem jest přece zjednodušení a sjednocení správy, a když se celý správní a státní aparát mění ve zmatek a když se zájmům země a veškerého obyvatelstva velice těžce škodí. Nuže, tážeme se, slavná sněmovno, kde jest kromě naší země ještě obyvatelstvo, které by prostě tak klidně přijalo takovou kejklířskou hru s osudy lidí a zájmy národů? To velice dobře pochopil zpravodaj "Národních Listů" a proto projevil svůj úžas, že toho dne, kdy novela byla předložena, nikdo ani nehnul brvou, a že ještě i tento husarský kousek občanského bloku obě sněmovny klidně přijaly. Ale vládní strany, a především vládní Němci, špatně uvažují, když v tom vidí nový výsadní list do budoucnosti, špatně uvažují, kdyby z toho vyvodili nějaké úsudky o náladě obyvatelstva. Na neustálé útoky na dělnickou třídu již při posledních obecních volbách voličstvo odpovědělo tím, že koaliční strany, především německá křesťansko-sociální strana, utrpěly těžké ztráty hlasů. Mezitím začal působiti ještě i zákon o obecních financích, jenž veškerou autonomní správu země proměnil v hromadu trosek. Tak to nejsou dnes jen pracující vrstvy samy, které se staví na odpor vládním stranám, nýbrž dnes jsou to i třídní příslušníci a straníci stran občanského bloku, kteří se nyní začínají bouřiti a zcela otevřeně se v obecních a okresních správách účastní protestů všech jiných stran. Všechno to jsme předvídali, předpovídali jsme to: od první hodiny nebyli německé vládní strany a jejich exponenti ničím, než bezmocnými nástroji držitelů moci v tomto státě. Ze strachu, aby nebyli vyhnáni z toho ráje, podvolili se každému přání českých koaličních stran, každé přání přijali za vlastní, a jak kdysi napsal český klerikální časopis, vyčtli českým koaličním stranám každé přání s očí a slepě je plnili. Nejen že neprokázali německému obyvatelstvu v jeho zápasech o kulturní a sociální samosprávu žádných branných služeb, nýbrž neustále mu při tom vpadali do týla. Klidně přihlíželi, jak se správní reformou a zákonem o obecních financích podle všech pravidel umění rdousí národní samospráva německého obyvatelstva a úplně přeslechli výstražné hlasy přicházející z německého tábora. Klidně a nečinně přihlíželi, aniž se z toho byli něčemu naučili, aniž z toho byli vyvodili jisté důsledky pro sebe sama, jak Slováci tvrdě a nepoddajně trvajíce na svých požadavcích, svým neohroženým zápasem o zemskou autonomii přímo vysadili ze stěžejí celý stát, jak dali svůj ráz, svůj znak celé státní správě, jak to vidíme právě u této novely. Neučinili ničeho, aby i požadavky německého obyvatelstva s potřebným důrazem uplatnili a beze vší pochybnosti nechali uplynouti bez užitku příznivé politické situace, místo aby jí využili pro německé obyvatelstvo. Ony, německé aktivistické strany, se domnívaly, že úplně stačí zasednouti do ministerského křesla a vše další ponechati vývoji tak horoucně kýženého ovzduší, nechati pracovati milého Pána Boha a každý sluneční paprsek, jenž odtamtud přicházel, každý příznivý bursovní kurs a každý přátelský úsměv, každou přátelskou dirku do nosu pana dr Kramáře zapisovati na aktivistický účet. Přečtěme si jen řeč, již pronesl předseda klubu Svazu zemědělců koncem května v Hodkovicích, tedy zcela nedávno, a která vyznívá ohromným hymnem na koalici a na aktivismus. Praví se tam: Vstupem Němců do vlády začal trvale stoupati hospodářský a politický vývoj. Tomuto vstupu dlužno vděčiti za hospodářskou konjunkturu a nepatrnou nezaměstnanost, za zvýšení dopravy a rozvoj peněžního trhu, za rozhodnou pevnou cenu koruny, za snížení procentní sazby, za činnou obchodní bilanci a snížení daňových břemen. Jaká nádherná bilance, jako jejíž hlavní položka skutečně zaslouží zdůraznění snížení daní, při němž páni aktivisté německé kapitalistické buržoasii získali úspěch, ovšem na útraty ostatních vrstev obyvatelstva, které nyní zvýšeným daňovým tlakem, zvětšenými daňovými břemeny musejí sehnati to, co bylo darováno německým aktivistickým stranám. Ale posl. Windirsch ví, že od té doby, kdy pronesl svou řeč, mnohé se v této zemi změnilo. Hospodářská konjunktura, která podle ponětí pana Windirsche trvá ještě dnes, již dávno překročila svůj vrcholný bod a od té doby se velice podstatně snížila. Celá hospodářská odvětví, zmiňuji se jen o průmyslu textilním, o průmyslu lnářském, o průmyslu cukerním, jsou před těžkými krisemi. Vývoz cukru, pýcha československé obchodní bilance, dostal od Anglie přímo smrtelnou ránu. Ne lze-li této rány napraviti, znamená to velmi těžké otřesení obchodní bilance se všemi katastrofálními účinky, vyplývajícími z toho pro celou hospodářskou a měnovou politiku. K tomu se druží ještě mnoho jiných okolností, jež spolu s výše uvedenými nedávají nám pro nejbližší dobu příliš růžové hospodářské předpovědi a které se nejsilněji a přímo symbolicky projevují v dovolené a přímo formální demisi pana ministra financí, tohoto významného a hlavního sloupu československého finančního hospodářství.

Bude aktivismus ochoten - tážeme se když se po hospodářské stránce věci ostře změnily, dáti na svůj účet i kritické zjevy československého národního hospodářství? Ztotožňuje se pan posl. Windirsch s konstatováním, obsaženým v čísle křesťansko-sociálního časopisu "Deutsche Presse" ze dne 24. t. m., že vnitřní politické a částečně i hospodářské poměry i naší země nejsou naprosto tak konsolidovány, abychom si mohli dovoliti přepych příliš silného sebevědomí a příliš sebevědomého vystupování?

Tak se vše kolem aktivismu rozkládá v pouhou páru. Daleko a široko nelze nic z aktivistických úspěchů viděti a nezbývá, když se seškrábe omítka, nanesená pány Spinou a Mayr-Hartingem, nic jiného než velký zločin, nic jiného než četné útoky, které občanský blok jako celek a zvláště jeho německé součásti spáchaly na veškerém obyvatelstvu země, především však na dělnické třídě. Všechny tyto zločiny musejí býti odpykány. Nechť se německé a české vládní strany ještě dnes chytají za stéblo jubilejních slavností, nechť si vymohou ještě i poslední šibeniční lhůtu, nakonec jim ani tato kafrová injekce nepomůže. Rozklad občanského bloku neudržitelně pokračuje, blok jest již dnes živou mrtvolou a brzy bude patřiti minulosti. A jako jinde, tak i v naší zemi povalí ho sociálně-demokratické strany jako vykonavatelé vůle všech pracujících vrstev této země. (Souhlas a potlesk poslanců něm. a čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Klapka. Dávám mu slovo.

Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno! Teorie veřejného práva rozeznává v moderním státě tři období. Moderní stát přechází od státu policejního ke státu právnímu a ze státu právního tvoří se právní stát sociální. Ve státě policejním je veřejná správa v rukou držitele moci, který řídí stát podle svého rozmaru. Občan nemá ochrany proti policejní libovůli, kterou Němci případně označili termínem "Polizeiwillkür". Je to francouzská revoluce, která přináší osvobození moderního občana a národa a která uplatňuje idee právního státu, ve kterém moc výkonná podléhá plně moci zákonodárné. Stát právní přetvořuje se v právní stát sociální, jak vidíme v říšské ústavě německé v čl. 151, kde se výslovně zdůrazňuje, že jednotlivec podléhá určitým všeobecným principům právním a hospodářským a že hospodářská svoboda v právním státě sociálním zůstává pouze právní společenskou funkcí.

Základem našeho právního řádu jest ustavní listina, která ve svém úvodu vztýčila zásadu národní suverenity. Přesto, že nepokládám naši ústavní listinu za instrument zcela dokonalý, že zůstává za ústavními listinami moderních států, přece musím na ni pohlížeti jako na základní právní fundament. Československé republiky. Jestliže dnes vidím, jak tato koalice českoněmecká velmi ostře útočí na tento základní zákon republiky, jak jest jí nepohodlné každé slovo o demokracii v naší ústavě, pak si živě vzpomínám na korespondenci tvůrce americké ústavy, kde píše Madison r. 1788 Jeffersonovi: "Kde jest úmysl a moc k páchání zla, zpravidla se zlo koná, a koná je mocná a třídně zaujatá strana zrovna tak ochotně jako mocný a zaujatý monarcha."

Slavná sněmovno! Nynější vládní většina je, pokud jde o tato slova, skutečně argumentum ad oculos. Nebýti ústavní listiny, jsem přesvědčen, že by nynější českoněmecká koalice velmi ochotně a bez rozpaku zničila demokracii, zničila sociální pokrok, ba sáhla na jednotu našeho státu. A jestliže ji poutá, bohudíky, ústava, k jejíž změně nemá kvalifikované většiny, postupuje tato koalice aspoň tím způsobem, že cestou obyčejného zákonodárství zbavuje celé vrstvy obyvatelstva volebního práva, že těžkými kvalifikačními podmínkami stěžuje jeho výkon nemajetným vrstvám a že na místo volených sborů nastoluje vládu byrokracie.

V 10. výročí trvání republiky Československé docházíme ve veřejné správě k trapnému zjevu, že v Podkarpatské Rusi a na Slovensku vládne výhradně byrokracie a že v zemích historických zasedají v samosprávě za pomoci násilných výkladů zákonů ještě z doby rakouské jmenované komise. Ale nejen to; není téměř zákona v poslední době, který by nedelegoval moc zákonodárnou moci výkonné, a řada důležitých právních norem nevychází z parlamentu, nýbrž je dílem byrokracie.

Jestliže mám posuzovati vývoj naší správní reformy a mluviti k předloze, kterou se správní reforma oddaluje, musím jedno zdůrazniti, že reforma veřejné správy nemůže se prováděti bez jasných ideí. Jasné myšlenky a jasné idee. Jestliže se však díváme na toto dítě, které se nazývá reformou veřejné správy a které přivedla na svět českoněmecká koalice a dala mu velmi honosný název s:právní reforma, pak marně hledám jasné myšlenky státovědecké. Veliký psycholog Le Bon prohlašuje, že političtí vůdcové nebývají zpravidla jen muži myšlenky, ale že jsou muži činu. Promiňte, jestliže vidím vůdce nynější slavné koalice, jestliže vidím zástupce min. předsedy, pana Šrámka, musím ke své hluboké lítosti prohlásiti, že není mužem myšlenky, ale bohužel, že jest ještě méně mužem činu. (Výborně! Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Pročtěte si starou, ale dosud výbornou knihu Laveleyovu o vládě v demokracii, a tu se dovíte od něho, od Madisona, Jeffersona a Tocquevillea, že největším nepřítelem demokracie je většina, která i ve státě demokratickém používá bezohledně své okamžité číselné převahy. "Většina ve státě demokratickém může býti horším utiskovatelem než nejabsolutnější despota" praví Laveley a jeho slova padají velmi důrazně na naše poměry, jak se tyto právě ukazují. A mluvím-li ke koalici, tedy vaše šestihlasová většina, pánové, jak ukazují výsledky volební, není již většinou, ba dovoluji si tvrditi, že nikdy většinou nebyla, nýbrž že byla uměle vytvořena nesvobodným hlasováním těch, kdož jsou hospodářsky či jinak odvislými na vrstvách majetkově silných. Pánové z nynější většiny, schází vám politická moudrost. Od r. 1926 vepsali jste na svůj štít smutně proslulé heslo "Vítězům náleží kořist" a uplatňujete je ke škodě národní a státní myšlenky ve veřejných financích, v hospodářství i administrativě. A odtud prýští úpadek parlamentarismu. Proti našim důvodům nestavíte důvody, jste hluší k veřejnému mínění. Pro vás jest jediným argumentem vaše nepatrná většina, která si zahrává s pojmem velmi nebezpečným a se zbraní, která je dvojsečná, s diktaturou většiny.

Dovolte, abych se vrátil k vlastnímu tématu své řeči. Hned po převratu bylo nám zcela jasno, že veřejná správa v republice Československé musí býti upravena jednotně. Ale bylo nám a jest nám dobře známo, že ani v Rakousku nechyběla řada reformních pokusů, a musíme prohlásiti, že za Rakouska spolupráce kruhů odborných byla daleko více ceněna než u nás. Domnívám se, že jest velmi ke škodě věci, jestliže v soc. pojištění, v reformě veřejné správy i jinde stavíme se prostě na stanovisko p. dr Kramáře, který se domnívá, že rozum jeho a jeho přátel úplně a znamenitě postačí k ovládnutí celého problému.

Jaké byly vedoucí myšlenky župního zřízení? Sjednocení veřejné správy, úprava veřejné správy, spolupráce živlu laického a úřednického. Konstatuji, že důvodová zpráva vládní vypracovaná ministerstvem vnitra k župnímu zřízení prohlašuje zemi českou za veliký obvod a ukazuje k tomu, že zemská správa politická musila r. 1918 přijati skoro půl milionu podání. Tím se odůvodňovala potřeba decentralisace státní správy do žup. Neváhám ovšem doznati, že nedostatek předchozí přípravy vynutil si, že bylo třeba uvažovati o určité reformě župního zřízení. Při župním zřízení jednoho si cením a jedno zdůrazňuji: Při jednání o této osnově zákona, o župním zřízení, byla hájena všemi českými stranami myšlenka jednotnosti československého státu. (Výborně!) Jestliže jsme dnes svědky zápasu o zemské presidenty, jichž místa strany vládní koalice nepokládají za vedoucí místa administrativní, nýbrž za politické prebendy, jestliže se díváme na to, že zemští presidenti, kteří mají vésti zemskou správu v zemích, nemají býti administrativními orgány, nýbrž jen nástrojem určitých politických stran (Tak jest!), jestliže vidíme, jak místo presidenta zemské správy politické má býti symbolem slovenského separatismu, jestliže jsme svědky toho, že na Slovensku za presidenta zemské správy politické se označuje člověk, o kterém veřejný tisk neváhá prohlásiti, že jde o muže, který má pověst typického Maďarona, u něhož není záruky, že bude zastávati svůj úřad, aniž by nepodléhal vlivu pešťskému, že je tu nebezpečí, že i státní tajemství dostanou se do rukou maďarské vlády, pak se stávají bolestnou ironií slova, která nalézáme v důvodové zprávě k župnímu zřízení, že jde tu o scelen* celého československého národa, o proniknutí jedinou myšlenkou svého vlastního, jednotného, nerozdílného státu. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Jak daleko jsme tedy zásluhou této slavné koalice od tohoto ideálu jednotného, nerozdílného československého státu?

Jak jsem řekl, župním zřízením mělo býti dosaženo úpravy veřejné správy, a to takovým způsobem, aby byla veřejná správa občanstvu co nejbližší a co nejúspěšnější. Pan sen. Dyk vytkl nám stranám socialistickým v nedělních "Národních Listech", že prý děláme demagogii s otázkou obvodů a sídla okresů a že prý strany socialistické při jednání o župním zřízení souhlasily, aby malé okresy byly rušeny. Pan sen. Viktor Dyk se velmi mýlí. Důvodové zprávy jsou k tomu, aby se jimi zákon vykládal. V důvodové zprávě k župnímu zřízení se praví výslovně toto: "Obvody okresních úřadů, tudíž úřadů první instance mají se shodovati zásadně s obvody autonomních korporací dosud působících". A praví se tu výslovně, že "obvod ten je podstatně menší než dosavadní obvod politických úřadů, že se tím však vyhovuje naléhavé potřebě, aby prvá instance o agendu podstatně rozšířená byla obyvatelstvu co nejblíže". Velmi jasně se praví v důvodové zprávě k župnímu zřízení, že sídla příštích okresních úřadů se mají zásadně shodovati se sídly a okresy dosavadních obvodů zastupitelských. Toto znění důvodové zprávy prohlašuji za slavný příslib okresům, že budou zachovány jako správní jednotky a že okresy a jejich města nebudou ničena tím, že jim bude existence obvodů a sídel okresních odňata. I nynější předseda poslanecké sněmovny p. posl. Malypetr ve své řeči ze dne 27. února 1920 výslovně prohlašuje, že správa musí zabezpečiti obyvatelstvu snadný a nikoliv nákladný styk s úřady a že musí zabezpečiti obyvatelstvu potřebný a přípustný vliv na správu samu. Musím zdůrazniti, že předseda našeho parlamentu v citované řeči velmi důrazně prohlásil r. 1920, že reforma správy musí se vyvarovati všeho, co by mohlo v budoucnu jakýmkoliv způsobem vésti k rozeskupení jednotlivých středisek našeho státu na zvláštní více nebo méně soběprávní celky. (Slyšte!)

Župním zřízením mělo býti dosaženo spolupůsobení živlu úřednického s občanstvem. V čele okresů a žup měli státi úředníci podřízení hierarchicky ministerstvu vnitra. Toto omezení samostatného rozhodování živlu lidového bylo námi přijato, poněvadž mělo býti vyváženo jeho spoluúčastí na t. zv. správním soudnictví. Bohužel zákon o správním soudnictví byl sice sněmovnou odhlasován, ale nevešel nikdy v život a místo něho dočkali jsme se pouhého příslibu jurisdikčních senátů v zákoně o reformě veřejné správy.

Zákon č. 126 z r. 1927, o jehož prodloužení účinnosti se dnes jedná, není, bohužel, reformou správy politické, nýbrž jest jejím zhoršením, posuzován se stanoviska demokracie, se stanoviska jednoty státu a účelnosti správy - správy veřejné.

Slavná sněmovno! Na počátku své řeči mluvil jsem o státu policejním jako o primitivní formě státního života. Je trpkou ironií, že přímo do zákona o reformě veřejné správy byl beze vší logické souvislosti jako úvod zařazen zmodernisovaný, lépe řečeno zhoršený "Prügelpatent". (-Výkřiky posl. Sladkého.) Táži se, zda tím snad mělo býti naznačeno, že nynější vládní většina, osnující tento zákon, chce zasednouti na stolec vladařů z boží milosti a ovládati lid Československé republiky, který je podle ústavy základem veškeré moci ve státě, policejním pendrekem? Podle tohoto zákona stávají se z ministerstva vnitra a politických úřadů strážcové veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti a veřejné mravnosti a dává se jim možnost trestati veškerá nepřístojná jednání pokutami až do 10.000 Kč a tresty na svobodě až do 14 dnů.

Vážená sněmovno, žádný stát v dějinách se neudržel a neudrží výhrůžkami a tresty. Rakousko se rozpadlo, ačkoliv jeho okresní hejtmani používali "Prügelpatentu", ačkoliv jeho justice a veřejná správa bezohledně trestaly každý protistátní projev a nechávaly umírati právě naše české lidi, naše straníky jako politické provinilce v bídě žalářů a persekucí. Bezpečnou a spolehlivou oporou republiky Československé nebude nikdy okresní hejtman, vyhrožující kriminálem a pokutami, bezpečnou oporou československého státu byl a bude toliko pracující lid československý. (Výborně!)

Přečtěte si článek prof. dr Weyra ve spise o brněnském sjezdu českých právníků a poznáte, jak se užívalo prügelpatentu. Okresní hejtmani používali ho dokonce k tomu, aby občanům, kteří snad byli živější letory, zakazovali i návštěvy hostinců. Nechtějte v demokratické republice, aby okr. hejtmani vnikali do soukromého života občanů a počítali jim počet vypitých sklenic piva, ale snažte se, aby okresní hejtmani po reformě veřejné správy zanechali činnosti policejní a hlídačské a mohli se věnovati péči kulturní, hospodářské a sociální na prospěch obyvatelstva. Musíme si dále uvědomiti starou zásadu právní, že právní pravidlo zůstává na papíře, jestliže se neopírá o ethické cítění obyvatelstva. Pod pojmem veřejného pořádku představuje si nynější slavná koalice patrně jen udržení nynějšího systému. Myslím, že při pojmu veřejného pořádku používá slavná koalice dvojího lokte. Když se shromažďuje dělnictvo na táborech lidu, aby hájilo své sociální pojištění jako závazný příslib všenárodní koalice, v té době jsou pražské ulice, průjezdy a zákoutí naplněny vojskem a četnictvem a dělá se vše možné, aby byl udržen t. zv. veřejný pořádek, aby byl lid vyprovokován a aby eventuelně mohlo býti proti němu použito pušek a bajonetů. Jestliže však p. Tuka na Slovensku organisuje odbojné sbory, nemá celá nynější slavná koalice dosti síly, aby zjednala pořádek. (Výborně!) Mlčí pan zástupce min. předsedy, mlčí pan ministr vnitra, mlčí státní zástupcové i okresní hejtmani. Zatím co na schůzích, na nichž se protestuje proti zhoršení sociálního pojištění, intervenují političtí a policejní úředníci velmi usilovně, slavná administrativa a policie se ani nehne, když páni na Slovensku ze strany ľudové pronášejí velezrádné řeči a hanebně tupí republiku a nositele veřejné moci. Zdůrazňuji, že není to lid, který ruší veřejný pořádek, ale jsou to právě některé strany koaliční, jejichž mnozí představitelé, kdybychom na ně použili prügelpatentu, by z kriminálu nevyšli. (Výborně!)

Nám je velmi dobře známo, že demokratické řády volební jsou trnem v očích koalice. Jí se stýská po starých zlatých časech, kdy na příklad v zemském sněmu zasedali arcibiskupové a biskupové, velkostatkáři a zástupcové průmyslu a kdy ze 242 poslanců českého zemského sněmu toliko 79 poslanců volily venkovské obce. Stýská se jim po dobách, kdy okr. zastupitelstva byla výhradně v rukou lidí majetných a kdy v obecních zastupitelstvech sváděli jsme úporné boje o třetí sbory, a tak proti duchu ústavní listiny hledají se nejnemožnější cesty, jak oklestiti volební právo. Dr Kramář a dr Engliš zdůrazňovali ve svých řečech podmínku poplatnosti jako podmínku práva volebního; vzali jste volební právo vojsku a četnictvu, pracujete v časopisech s uměle vykonstruovanou volební geometrií. Také zákon o reformě politické správy činí průlom do všeobecného práva volebního tím, že jedna třetina členů má býti jmenována. Náhle vidíme dojemnou starost o to, aby v okresích a zemích zasedali odborníci; ale odborníci nebyli pozváni ani k poradě o tomto zákoně. A kde zůstala komise pro reformu veř. správy, jejíž zřízení bylo slíbeno zákonem o úsporných opatřeních ve veřejné správě? Tato koalice nedává nám záruky, že použije práva jmenovacího ke zvýšení kvality nových samosprávných sborů, nýbrž je jisto, že chce použíti těchto ustanovení k tomu, aby uloupila širokým vrstvám lidovým ovoce jejich volebního vítězství. (Výborně!)