Podle pracovního programu sestaveného, ministerstvem
veř. prací r. 1926, bylo by možno úsek
mezi Mělníkem a Kolínem dokončiti
racionelně-technicky do r. 1931 a celé střední
Labe asi za dalších 6 roků, tedy asi do r.
1937. Tyto úpravy by vyžadovaly rozpočtovou
položku v celku asi 40 mil. Kč. Ale stát dává
do rozpočtu položku daleko nižší.
R. 1927 činila tato položka pouze 21,700.000 Kč,
v rozpočtu na r. 1928 byla nepatrně zvýšena
na 22,700.000 Kč. Takhle ovšem zdvojnásobí
se doba, které podle původních disposic ministerstva
veř. prací z r. 1926 bylo by třeba k dokončení
této souvislé úpravy na středním
Labi mezi Mělníkem a Jaroměří.
Myslím, že je vůbec nutno, aby vodní
stavby byly postaveny konečně na pevný finanční
základ. Dosud tomu tak není. Státní
správa vodocestná, ministerstvo veř. prací,
staví pochopitelně jen podle úvěrů
rozpočtových, pokud stačí na ten který
rozpočtový rok. Při tom nelze dělati
disposic na delší časové období,
neboť není tu jistoty, zda finanční
správa rozpočtově i v těch následujících
letech bude pamatovati na tyto investice, zejména na práce
rozestavěné. Je třeba zdůrazniti v
souvislostí s tímto stavem věcí, že
dokud nebude naše vodní hospodářství
postaveno na pevný finanční základ,
nelze také míti náležitého programu
těchto staveb. A bez programu nemůže přece
pracovati ani hokynář, natož stát ve
svém velkém hospodářství. Tedy
dalo by se souditi, že za tohoto stavu věcí
nebude přikročováno k rozestavování
nových prací, dokud staré alespoň
z většiny nebudou dokončeny. Zatím v
našich vodních úpravách máme
stav takový, že, třebaže již jsou
tu 2 až 3 desetiletí rozestavěné a nedokončené
vodní stavby, začínají se opět
stavby nové, které zase pro nedostatek finančních
prostředků není možno dovésti
ke zdárnému konci. Tak stát bude ztráceti
nové desítky milionů a místo ulehčení
politického, které páni zde sledují,
dospěje se ke stavu ještě horšímu.
Obyvatelstvo vidouc, že nejde ke konci ani stavba velenutná,
prováděná již dlouhá léta
ba desetiletí, bude tím rozhořčeněji
vytýkati státní správě nepochopení,
nehospodárnost a nedbalý postup.
V poslední době došlo na tomto poli k jistému
novému rozdělení kompetence mezi ministerstvem
zemědělství a ministerstvem veř. prací.
Pochybujeme, že by toto rozdělení kompetence
ve věcech vodohospodářských bylo věci
samé na prospěch. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by
v celku proti věci námitky. Naše ministerstvo
zemědělství snaží se dostati
do své kompetence většinu vodních děl,
široké oprávnění jen proto, aby
zde mohlo sledovati úsilněji zájmy zemědělské,
souvisící s úpravou a využitím
nových toků, lépe než bylo možno
dosud, pokud tato práce byla soustředěna
v ministerstvu veř. prací. Bylo by ovšem velmi
podivno, kdyby toho, čeho nemohla dosíci dobrá
vůle v ministerstvu veř. prací, bylo možno
dosíci nyní, kdy podstatná část
této kompetence ocitne se ve sféře politického
vlivu agrárníků.
Je zde dále nebezpečí v tom, že agrární
zájmy budou míti při úpravě
vodních toků a využití vodních
sil nezdravou převahu nad zájmy jinými, nad
zájmy obchodu, průmyslu a zejména našich
měst. Proto mělo zde býti více zdůrazněno
hledisko celostátní a méně stavovské
zájmy agrární buržoasie, které
se tu opětně v plném rozsahu uplatnily.
Řekl jsem, že bez zabezpečení finančního
základu našeho vodního hospodářství
není možna soustavná úprava našich
vodních toků a náležité využití
našich vodních sil. Stát zřídil
fond pro úpravu silnic, jistě fond naléhavý,
s jehož tendencí je třeba jenom souhlasiti.
Ale totéž je třeba žádati i pro
práce v tomto oboru. Je nutno také postaviti práce
jiné, jako je úprava Labe, Vltavy, splavnění
Vltavy mezi Prahou a Mělníkem, vybudování
Masarykova zdýmadla, vybudování vranovské
přehrady, aby byla možna regulace Dyje - a já
jen uvádím k posouzení významu této
přehrady vranovské, že jejím vybudováním
zlevní se úprava Dyje na př. o 90 mil. Kč.
Ale, velectění, nemůže býti žádné
radosti ze započetí takových velkých
prací, když není jistoty, bude-li tu peněz
v příštím nebo následujících
letech, bude-li taková velká vodní stavba
také náležitým způsobem a včas
dokončena.
Proto zdůrazňuji potřebu vodohospodářského
fondu, který by umožnil opatření potřebných
stamilionů, jichž je třeba k obstarání
nebo alespoň dokončení rozestavěných
velkých prací a k vybudování staveb
nejnaléhavějších. Ovšem nepřáli
bychom si, aby toto fondovní hospodářství
bylo útěkem před ústavní kontrolou.
Práva Národního shromáždění
tímto fondovním hospodářstvím
nesmějí býti v ničem dotčena.
Já jen vzpomínám fondu ministerstva národní
obrany, fondu silničního, a žádá-li
se nyní zcela právem vybudování fondu
pro vodní stavby, buďsi, ale tato myšlenka musí
býti rozvíjena v souhlase s demokratickou ústavou
naší a nikoliv proti ní. Zdůrazňuji
znovu, že hospodářství fondovní
v tomto nebo jiném případě nesmí
se vymykati ústavní kontrole našeho Národního
shromáždění. Slavná sněmovno!
Nebude-li s tohoto vyššího hlediska řešena
otázka velikých vodních staveb v naší
republice, pak stát bude tu v pravém slova smyslu
zahazovati desítky milionů do vody. Zemědělské
obyvatelstvo dále bude trpěti záplavami a
znehodnocováním svých pozemků i zkázou
výsledků své práce. Nebudeme moci
podpořiti svůj průmysl a obchod vybudováním
aspoň té nejnutnější sítě
vnitrozemských vodních cest. Máme veliký
plán v tomto směru do budoucnosti: průplav
labsko-oderský, průplav odersko-dunajský
a jiné a jiné ještě plány na
tomto poli. Myslím však, že to je hudba vzdálené
budoucnosti. Více nám musí záležeti
na tom, dosáhnouti v čase nejkratším
toho, co nejlevněji a nejsnáze možno dosáhnouti,
to je náležité úpravy a využití
vnitrozemských vodních cest, což by znamenalo
posunouti velikou mezinárodní vodní cestu
labskou z Mělníka do Kolína, Pardubic, do
Hradce. Posunutí toto jen do Pardubic, prosím, mohlo
by býti hotovo za několik let, což by způsobilo
velký transport dříví, stavebního
kamene, obilí a jiných a jiných našich
produktů výrobních ze Slovenska, Rakouska
a odjinud vodní cestou do Hamburku a do širokého
moře.
Pokládal jsem za svoji povinnost, abych zde poukázal
v souvislosti s projednávanou účetní
uzávěrkou státní na tento jeden úsek
státního hospodářství, a nemám
jiného přání, než aby státní
správa finanční věnovala této
otázce zaslouženou pozornost, aby úřady
technické, určené k provádění
těchto velikých stavebních projektů,
mohly konati svůj úkol a nemusily si stěžovati
na úzkoprsost státní finanční
správy, která, jak velmi dobře víme,
dovede si opatřiti peníze na projekty i méně
významnější, jenom když chce.
Končím tím, aby otázka vodního
hospodářství, úpravy vodních
toků, zabezpečení obyvatelstva před
ničivými účinky vody, využití
vodních sil k plavbě, elektrické energii
a jiným a jiným vysoce důležitým
potřebám národohospodářským
byla v čase co možná nejkratším
řešena s širokého hlediska, s hlediska
daleké budoucnosti. (Výborně! Potlesk
poslanců čsl. soc. demokratické strany dělnické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Simm. Dávám mu slovo.
Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno!
Projednávání státního závěrečného
účtu, a to kteréhokoliv roku jest podle mého
mínění právě tak důležitou
kapitolou parlamentní práce, jako projednávání
státního rozpočtu, jenž jest základem
takového závěrečného účtu.
Jde-li u rozpočtu o stanovení potřeby a její
úhrady pro ten nebo onen obor státního veřejného
života, jde u státního závěrečného
účtu o to, aby nám ukázal, jak státní
správa přihlížela ke směrnicím
o potřebě a úhradě, povoleným
parlamentem. Pro parlament, jenž aspoň poněkud
dbá svého významu, má právě
kontrola toho zcela velký význam. Svědčí
takřka o parlamentárním duchu sněmovny,
vykonává-li tuto kontrolu nebo béře-li
zcela prostě mlčky na vědomí jako
hotové věci pominutí směrnic v hospodaření
a finančnictví státu, které sama vytýčila.
Podrobíme-li ve smyslu takové parlamentní
kontroly předložený závěrečný
účet za r. 1926 rozboru, nalezneme velmi málo
potěšujícího. Ještě hůře
než závěrečné účty
z minulých let ukazuje, že se ministerstva velice
málo starají o sněmovnu a o její směrnice
a hospodaří nazdařbůh, že rozpočet
byl průměrně překročen o 50%,
že však nalezneme překročení rozpočtu
až do 1500%. Státní hodnostáři,
odpovědní za takové hospodářství,
měli by vlastně býti zbaveni svých
úřadů. Takové trestní právo
bylo by tím nejmenším, čeho by sněmovna
měla žádati pro taková vybočení
odpovědných mužů, ale parlament nevyžaduje
tohoto trestního práva, bagatelisuje sám
sebe, když bagatelisuje jitřící ránu
svévole vysoké byrokracie, která se jak parlamentu,
tak všem státním občanům jen
vysmívá, a tím tuto byrokracii stále
více vyzývá k takovým překročením
jako těm, jež ukázati budu míti dosti
příležitosti při kritice státního
závěrečného účtu za
r. 1926. Musíme to podrobiti jen přísné
kritice.
Pan ministr financí dr Engliš ve svém
výkladu dne 25. října 1927, jenž po
mnohé stránce se setkal se zájmem, vyřkl
o hospodářské stránce státního
hospodaření lapidární větu:
"Zlepšilo se to". Byl to silný úvod
k rozpočtu pro r. 1928, jejž ve své řeči
uvedl. Účinkem jeho mělo býti zajisté
uklidniti širokou veřejnost státu. Každé
mínění projevené panem dr Englišem
tehdy dne 25. října 1927 bylo podřízeno
tomuto účelu, tak když mluvil třebas
o stabilitě hospodářství, která
dosáhla vysokého stupně a statně pokračuje
a když tehdy líčil stav, o němž
se domníval, že se již co nejvíce přiblížil,
stav, o němž, kdyby byl nastal, mohlo by převládati
jen mínění, že to je stav ideální.
Škoda jen, pánové, že neustále
musíme takovým teoriím čeliti svým
úsudkem a líčením tvrdé skutečnosti,
je to škoda i pro nás, že to musíme činiti,
aby nás konečně státní odpovědní
činitelé mohli s velkým gestem odmítnouti
jako malicherné kritiky z povolání. Škoda,
neboť práce, kterou konáme, abychom nenechali
skutečnost zatemniti velikými slovy, když kritisujeme
jisté příběhy a vývoje a události
státu, jest nejvýš odpovědná.
Jest to paradoxní, ale přece jest tomu tak: Kritika
oposice obsahuje vyšší stupeň dobrého
úmyslu, než může obsahovati kritika toho
neb onoho odpovědného státního činitele
vyslovená sebe krásnějšími slovy.
Škoda tedy, že musíme panu ministrovi financí
a jeho pomahačům i při projednávání
státního závěrečného
účtu za r. 1926 poněkud zkaziti koncept,
ale nutí nás k tomu, jak jsem pravil, nejvyšší
odpovědnost.
Státní závěrečný účet
za r. 1925 ukazuje, že rozpočtené výdaje
byly překročeny o 1583.5 milionů Kč,
při čemž části určené
na investice byly k těmto účelům úplně
spotřebovány. Formální překročení
činí tedy podle státního závěrečného
účtu za r. 1925 1406.8 milionů Kč,
při čemž však nebyly vykázány
investice asi 950 milionů Kč, nýbrž
přesunuty k tíži následujících
let. Tato částka však jako úspora při
úhrnném zúčtování zmenšuje
vlastní překročení. Poněvadž
i jiná léta mají své mimořádné
výdaje jako investice, jest přesunutí 950
milionů Kč jen v účtech a vlastní
překročení rozpočtu na r. 1926 činí
tedy ve výdajích asi 2 miliardy Kč. Mimo
to se vykazuje na konci r. 1925 úhrnem 956 milionů
Kč, ke konci r. 1926 neméně než 516.4
milionů jako nezaplacené závazky.
Přepočítáno na hlavu obyvatelstva
činí zatížení státními
výdaji v r. 1926 podle rozpočtu 714 Kč. Podle
sestavení ročního závěrečného
účtu z tohoto roku již 820 Kč. (Posl.
Krebs [německy]: Což jest rozhodující!)
Ano, rozhodující, kol. Krebs má
pravdu, ve skutečnosti 925 Kč a s připočtením
nezaplacených závazků 950 Kč. Připočítají-li
se k tomu ještě výdaje samosprávných
sborů, připadá na hlavu 1375 Kč. Scházejí
mi v této chvíli příslušná
čísla jiných států, abych mohl
srovnati zatížení našich občanů
a občanů jiných států, ale,
pánové, nechybím, domnívám-li
se, že v žádném evropském státě
nepřipadá na státního občana
takové břemeno na daních dávkách
a poplatcích jako v Československu. Patří
k tomu velmi málo národohospodářského
porozumění, aby z uvedených číslic
byl vyvozen důsledek, pokud jde o jejich účinek
po stránce hospodářské. Každý
laik ví, že účinek vedl v katastrofální
míře k finanční nehybnosti hospodářství
a všech, jimž bylo odňato příliš
mnoho, bohužel velice mnoho krve, než aby se mohli ještě
udržeti při zdraví.
Abychom došli k částkám, jichž
stát potřebuje, aby uhradil své výdaje
podle směrnic státního závěrečného
účtu, postupuje se beze všeho omezování.
Jest to hrůzný obraz bezohledného fiskalismu,
vymačkávání poplatníka až
do poslední kapky krve, jejž nám poskytují
výdajové stránky státního závěrečného
účtu pro r. 1926. Vycházejí přes
návrh státního rozpočtu, právě
ve svévoli byrokraticko-teoretického státního
vedení, o němž jsem se zmínil. (Posl.
Geyer [německy]: Administrativní vrchnost!) Ano,
právě vrchnosti, která nedbá poslanecké
sněmovny a i druhé sněmovny, senátu,
tedy vůbec Národního shromáždění
takovým způsobem, o němž se domnívám,
že jistě jinde možným není. Tak
bylo na př. proti schválené rozpočtové
částce v r. 1926, a to jest příznakem
svévole správy, která přímo
plivá na usnesení parlamentu, tak bylo proti schválené
rozpočtové částce v r. 1926 činící
9537 milionů na daních, dávkách a
poplatcích, vymačkáno neméně
než 12.840.34 milionů Kč. Pravím vymačkáno,
neboť o vybírání daní ve výši
této částky nelze mluviti, uváží-li
se způsoby, jež jsou venku zavedeny, aby takové
částky byly shrábnuty. (Posl. Krebs [německy]:
Kol. Windirsch sám prokázal ve svém okresu,
že v četných případech byly lidem
zabaveny krávy ve stájích!) Kol. Krebs
má pravdu. Jde to až k tomu, že se odnímá
poslední kráva ze stáje. Teprve nedávno
dožili jsme se toho, když jsme konali schůzi
ve Chvalšinách v jižních Čechách,
že tam byla chudému sedláku zabrána
poslední kráva z chléva. (Posl. Krebs
[německy]: Pan Windirsch se ani nestyděl říci,
že byla zabrána poslední kráva z chléva.
- Posl. Geyer [německy]: Exekuce byla vedena i proti
mrtvým!) Budu míti ještě příležitost
ve svých dalších vývodech ukázati
způsoby, jež zde kol. Krebs a Geyer
vytýkají a ilustrují.
Přihlédneme-li k úhrnným příjmům,
bylo v r. 1926 přijato o 3.4 miliard Kč více
než bylo stanoveno v rozpočtu, to jest o 14 % této
částky. Zajímavý jest zde zajisté
i přehled státního rozpočtu a roční
účetní uzávěrky jako ročního
výsledku, pokud jde o nejdůležitější
daně. Uvádím tento přehled tak krátce,
že se v mezích mého dnešního stanoviska
ukáže praktickým, nikoliv bezúčelně,
nýbrž abych z tohoto přehledu vyvodil důsledky.
V r. 1926 bylo rozpočteno a ve skutečnosti více
nebo méně vybráno, jak ukazují tyto
číslice v milionech Kč: Na pozemkové
dani bylo rozpočteno 139.8 milionů, vybráno
105.56 milionů, tedy bylo vybráno o 34.2 milionů
méně než bylo rozpočteno, takže
nedoplatek ke konci r. 1926 se zbytky z předešlých
let činí 290 milionů. U všeobecné
daně výdělkové bylo ve státním
rozpočtu na r. 1926 rozpočteno 250 milionů,
skutečně vybráno bylo 213 milionů,
to jest o 37 milionů méně než bylo rozpočteno,
takže u výdělkové daně ke konci
r. 1926 podle státního závěrečného
účtu činí nedoplatek ovšem i
s nedoplatky z jiných let 290 milionů. U zvláštní
výdělkové daně bylo na r. 1926 rozpočteno
280 milionů, vybráno bylo 166 milionů, takže
bylo vybráno o 113 milionů méně než
bylo rozpočteno. Nedoplatek výdělkové
daně v této kategorii činí ke konci
r. 1926 podle státního závěrečného
účtu 309 milionů. Na dani rentové
bylo rozpočteno 98.9 milionů, vybráno bylo
96.4 milionů Kč, tedy proti rozpočtené
částce o 2 miliony 400.000 Kč méně.
U daně důchodové to vypadá poněkud
jinak. Zde bylo rozpočteno 993 milionů a v r. 1926
bylo skutečně vybráno 3.191 milionů
(Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!), to jest o 2.196 milionů více
než bylo rozpočteno. (Posl. Geyer [německy]:
To jest 5%ní daňově vyrovnání
dělnictva!) O tom budu ještě mluviti, pane
kolego Geyere. Na válečné dani bylo
v r. 1926 rozpočteno 115 milionů, skutečně
bylo vybráno 21 milionů, takže již v tomto
roce nedoplatek proti rozpočtené částce
činí 93.68 milionů. Ke konci r. 1926 činí
nedoplatky válečných daní vůbec
720 milionů Kč. Na daň obratovou a přepychovou
bylo v r. 1926 rozpočteno 1950 milionů, skutečně
vybráno bylo 2130 milionů, tedy o 540 milionů
více nežli na této dani bylo rozpočteno.
Nedoplatek daně obratové a přepychové
činí ke konci r. 1926 1069 milionů. Na úrocích
z prodlení a pokutách - i to jest velmi zajímavá
kapitola - bylo ve státním rozpočtu pro r.
1926 rozpočteno 5.2 milionů, ve skutečnosti
však bylo vybráno 43 milionů Kč, (Německé
výkřiky na levici: Neslýcháno!) tedy
podstatně více než bylo rozpočteno.
(Posl. Krebs [německy]: To jest velice příznačné!)
To jest velice příznačné pro celé
finanční hospodářství tohoto
státu. Na clech bylo rozpočteno 805 milionů,
ve skutečnosti bylo v r. 1926 podle státního
závěrečného účtu vybráno
989.7 milionů, to jest o 184.2 milionů více
než bylo rozpočteno. U daně z cukru není
tomu jinak. Tato byla rozpočtena na 172.4 milionů,
vybráno bylo 306.9 milionů, tedy o 134.46 milionů
více než bylo rozpočteno. U poplatků
za úřední výkony bylo tomu právě
tak. Tu bylo rozpočteno 584 milionů Kč, ve
skutečnosti bylo vybráno 795 milionů, to
jest o 210 milionů více proti rozpočtené
částce.
Nyní přicházím k logickým důsledkům
těchto ovšem velice suchých číslic,
k důsledkům, jež nám jasně ukazují
tendenci finančního a hospodářského
vedení státu. Nepřihlížíme-li
k daním, jež jsem zde uvedl a které proti rozpočtu
pro r. 1926 podle státního závěrečného
účtu letošního roku vynesly méně,
bylo na výnosných daních vybráno o
3631 milionů více než ustanovoval rozpočet.
Ovšem, finanční správa bude asi chtíti
dokazovati, že tento o 3631 milionů větší
výnos daní za r. 1926 jest výsledkem depurační
akce, pod kterýmžto cizím slovem rozumí
se vymáhání nezaplacených daní.
Jak známo, finanční úřady byly
po léta pozadu s pravidelným předpisováním
daní poplatníkům. Teprve v r. 1924/25 podařilo
se berním úřadům své práce
poněkud dohoniti a pak vydaly poplatníkům
předpisy za poválečná léta.
(Posl. Geyer [německy]: Za 3 roky najednou!) Ano,
a ovšem je vydaly s výzvou, aby zaplatili daně,
jež jim byly předepsány. Můžeme
si připomenouti tuto kapitolu, můžeme si připomenouti
úplně šílenou štvanici na poplatníky,
která v této době začala a byla by
to zvláštní kapitola, kterou bychom musili
vysvětlovati, kdybychom se ještě jednou k této
době vrátili. Ale dnes se zabýváme
pouze důvody finanční správy proti
naší kritice neslýchaného vymáhání
nezaplacených daní, kritice neslýchaného
druhu, jejž bylo lze pozorovati při tak zvané
depurační akci. Víme dosti dobře,
co na to odpoví finanční správa, že
totiž povinnost platiti daně nepomíjí,
nedojdou-li daňové předpisy nebo jsou-li
podána odvolání proti předpisům,
a že daň musí býti zaplacena i tehdy,
když nebyla předepsána. Nezaplatí-li
poplatník daně v době splatnosti, provede
se podle volby berního úřadu buď správní
nebo soudní exekuce. Víme to, ale jak jsem již
řekl, nejde v této chvíli o to, abychom se
snad hádali s finančním vedením státu
o to, má-li poplatník kromě zákonitých
závazků, jež jsou mu uloženy, také
mravní závazek zaplatiti daň, když nedostane
nebo nedostal jejího předpisu. I když to zákon
ustanovuje, pak jistě tvůrce zákona měl
něco jiného na mysli, než abnormální
dobu, jakou byla doba poválečná po stránce
daňově technické. Ale nehádám
se s finanční správou a s berní správou
a nestavím se proti jejímu mínění,
že poplatník jest povinen zaplatiti své daně,
i když mu nebyly předepsány, nebo je zaplatiti
tehdy, když mu budou předepsány za 4, 5, 6
let. To není účelem mé řeči,
já dnes jen odhaluji oponu před jevištěm
skutečnosti a ukazuji, jaký účinek
měla depurace, velké čištění
a že - o tom budiž především zmínka
- počátek depurace připadl do doby, kterou
lze hospodářsky klasifikovati jako nejhorší
dobu po válce, totiž do r. 1926, jenž nebyl rokem
konjunktury, nýbrž po stránce veškerého
národního hospodářství byl
mimořádně pasivní. Stačí,
pročteme-li jen velký počet konkursů
a vyrovnání v tomto roce, abychom dokázali
toto tvrzení. V této době začala se
depurační akce s přísností
přímo bezpříkladnou. V mnohých
krajinách obcházel v této době exekutor
přímo dům od domu. Často byl zabaven
poslední kus potřebného majetku, jak jsem
již dříve uvedl nebo jak potvrdily výkřiky,
jen aby ministr financí dostal peníze pro svou výdajovou
praksi, jež úplně nedbá hospodářství.
Jak mnoho existencí bylo tím zničeno, i takových,
které by se ještě byly mohly udržeti,
třebas obchod šel špatně, kdyby finanční
praxe ministra financí nebyla vyssála zbytku jejich
života z jejich hospodářského těla.
Jak mnoho nezměrné bídy bylo způsobeno
v době od začátku r. 1926, kdy byla zahájena
depurační akce!
Poukázal jsem na to již ve své daňové
řeči v r. 1926. V Jablonci n. N. konalo se v době,
za kterou byl sestaven státní závěrečný
účet, jenž nám byl dnes ve sněmovně
předložen, 1712 dražeb, 166 přenesení
zabavených svršků, 39 veřejných
dražeb domů a 32 dražeb svršků. Ve
Smržovce, v obci s 8000 obyvateli a 2000 domácnostmi
bylo v době, za kterou byl předložen závěrečný
účet, v několika týdnech provedeno
736 exekucí. Každý třetí poplatník,
každá třetí domácnost tohoto
města byli bezohledně exekvováni. V Rýnovicích,
v obci s 1200 obyvateli, konalo se 100 exekucí. (Posl.
Krebs [německy]: Není divu, že bylo vymačkáno
tolik peněz!) Ovšem; kdo zaplatí útraty,
jest jiná věc. Ve Mšenu n. N. s 3000 obyvateli
se konalo 300 exekucí, v Jindřichově s 530
obyvateli a 140 domácnostmi 70 exekucí. Dožili
jsme se toho, že v některých místech
bylo exekvováno 30 až 50% poplatníků.
V Josefodole činil počet dražeb v jednom dnu
v této době, totiž dne 11. listopadu 1925,
80. V Jabloneckých Pasekách bylo tehdy ze 700 stran
exekvováno 400. Ve Vrkoslavicích ze 600 stran bylo
exekvováno 200, v Huti z 300 stran 135. To, co zde uvádím,
jest jen částí obrazu, jejž poskytuje
jeden okres, nikoliv však celý obraz okresu Jablonec
n. N. To jsou číslice, jež jsem mohl jen zběžně
získati na základě své jednoduché
statistické praxe, nemám totiž k disposici
statistického aparátu jako státní
správa. Ale obraz, jejž jsem zde několika číslicemi
načrtl, jest právě obrazem roku, jejž
státní závěrečný účet
charakterisuje v číslicích. (Posl. Knirsch
[německy]: Bylo tomu tak i v českých krajinách?)
Kol. Knirschi, budu ještě mluviti o směru
fisku v tomto státě, o němž víme,
že není všeobecný, nýbrž že
má zajisté velké národní ostří.
Věci se mají dnes tak, že se poplatníci
stali veskrze daňovými dlužníky. Na
černých tabulích obcí jest vyvěšeno
sta jejich jmen. Ale věci se dnes mají tak, že
se nikdo nestydí býti veřejně vyvěšen.
Toto veřejné prohlášení poplatníka
daňovým dlužníkem bylo v normální
době vždy prostředkem ke kritice a výchově
poplatníka na 100 % nebo asi 100 % berní
morálky. V této době však to není
prostředkem ke kritice poplatníka, nýbrž
ke kritice státu, jenž dovolil, aby došlo k poměrům,
že se dnes musíme dožíti takových
věcí.
S těmito způsoby, jež berní úřady
zavedly v letech 1925 a 1926 a v nichž pokračují
dnes, ještě nejsme u konce. Žije-li někdo
uprostřed života - ovšem, páni teoretikové
z ministerstva financí nepřijdou nikdy do života,
tohoto života nevidí - když tedy někdo
žije uprostřed života a uprostřed života
území, jež vysoko stojí nebo stálo
po stránce hospodářské a průmyslové,
a den ode dne vidí, že se dějí vylíčené
hrozné případy fiskálního šílenství,
pak nemůže dojíti k jinému úsudku,
než že berní správa jedná podle
hesla: Po nás nechť přijde potopa! Dávno
minuly doby, kdy finanční správa opatrně
čerpala jen část výnosu z práce.
Nyní se odvažuje sáhnouti k podstatě
a čerpá také z ní. Dříve
se oposice proti takovému způsobu postavila, dnes
nacházíme v širokých vrstvách
obyvatelstva státu ohromnou resignaci k takovým
metodám berních úřadů, jež
nemohly býti zlepšeny ani nejčilejší
oposicí posledních let. Veškerá iniciativa
jest ubita, člověk, jenž má pracovati,
aby státu ve formě daní odvedl více
než činí výnos z jeho práce,
přestává konečně pracovati
i když svou berní morálku povznesl na nejvyšší
stupeň. Nakonec dávají si lidé resignovaně
odejmouti svůj majetek, jak to lze denně pozorovati.
Počet nákladních automobilů skoro
nestačí odvážeti svršky zabavené
berními úřady. Ve Chvalšinách
v jižních Čechách byla, jak jsem již
jednou uvedl, teprve v posledních dnech drobnému
rolníkovi vzata poslední kráva z chléva.
Tu již lze říci, že slovy "Po nás
nechť přijde potopa" jest stanovisko finanční
správy skorem správně označeno.
Nyní, pánové, přicházím
ke směru fisku. Kol. Knirsch svým výkřikem
mne chtěl na to upozorniti. Smím přiznati,
že sám svým pozorováním skutečnosti
přišel jsem na tuto stránku celého fiskálního
pokusu. Vážení, dožili jsme se toho, že
v posledních týdnech docházely stížnosti
na praxi berních úřadů zvláště
z německých okresů. Z toho lze vyvozovati,
že ruka ministra financí, jak to přece míní
i kol. Knirsch, ve skutečnosti tíží
německé obce více než jiné. Takové
tvrzení nebylo by postačitelné, kdybychom
je nemohli dokázati vlastními věcnými
důkazy. Ale my máme takové věcné
důkazy - a nejen jeden - které nám dokazují
tuto tendenci fisku. Uvedl jsem ve svých číslicích
výnosy jednotlivých druhů daní za
r. 1926 a stran pozemkové daně jsem uvedl, že
tato daň vybraná v částce 105.56 milionu
Kč, zůstala o 34.2 milionu Kč pozadu za rozpočtem
v částce 139.8 milionu Kč. Nedoplatky koncem
r. 1926 přesahovaly výši vybrané daně
tohoto druhu skoro o 25%. U pozemkové daně nalézáme
tedy, aniž ministerstvo financí nalezlo důvod
k zakročení, stoupání nedoplatků.
U oněch druhů daní, jež musí
platiti průmysl, obchod a živnosti, toho nenalézáme.
Naopak zde lze pozorovati, že tyto daně se vymáhají
s krutostí, již jsem vylíčil, přímo
strašlivou. Tedy na hospodářství, průmyslu
a obchodu, jež jsou dnes ještě většinou
v německých rukou, tíží daňový
tlak více než na českých agrárnících.
To jest velice zajímavý směr, jejž si
fiskus zvolil.
O tomto směru fisku jsem již jednou dříve
mluvil. Bylo to v mé daňové řeči,
o které jsem se již zmínil, v r. 1926. Tehdy
prokázal jsem podle studie Ladislava Weilera, jež
v r. 1925 vyšla jako publikace ústavu pro statistiku
menšinových národů na vídeňské
universitě, národní jednostrannost československého
fisku. Kdežto německá města podle této
statistiky činí sotva čtrnáctinu obyvatelstva
státu, platí skorem čtvrtinu veškerých
daní. (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) Naproti tomu české
venkovské obyvatelstvo, které jest nejsilnějším
druhem poplatníků Čechů ... (Posl.
Krebs [německy]: Viz jejich vklady do spořitelen!)
Ano, peníze spořitelen chtějí
nyní investovati v německém území.
Tedy české venkovské obyvatelstvo, které
jest nejsilnějším daňovým poplatníkem
Čechů, musilo by podle počtu svých
hlav platiti čtvrtinu veškerých daní,
platí však ve skutečnosti jen něco přes
desítinu. Již tyto číslice dávají
podnět k domnění, že Němci v
Čechách musejí nésti nepoměrně
větší část státních
břemen. Neméně zřetelně vyplývá
to z rozličných vzájemných vztahů
číslic ve statistice. Vidíme z číslic
ve Weilerově statistice, že města s čistě
německým obyvatelstvem vykazují největší
procentní sazbu poplatníků, totiž 9.79%.
Čistě česká města zůstávají
o více než 1% za touto daňovou sazbou. Také
pokud jde o placení daní na hlavu obyvatelstva,
jsou Němci na prvém místě.
Podle toho musíme dospěti k mínění,
že nás pan ministr financí právě
tak jednostranně vyvlastňuje, jako to po léta
činil pan předseda pozemkového úřadu
a bude dále činiti a jak to bude činiti i
pan ministr vnitra, až se dostane k provádění
správní reformy. Ale chceme panu ministrovi financí
přece skromně říci, že nejsme
aspoň dosti omezení, abychom nepoznali tohoto směru
fisku. Poznáváme jej a bojujeme proti němu.
Žádáme, jako ve všech oborech tak i zde
- a žádáme to tak, že to jest užitečné
i pro stát - aby se s námi spravedlivě zacházelo.
I pro stát nemůže býti užitečným,
aby proti německému živlu zakročoval
jednostranně vedeným daňovým terorem.
Německý živel byl jistě po stránce
hospodářské a finanční tak
významný pro stát a jest jím ještě,
že by jej státníci, řídící
se rozvahou, měli ušetřiti takového
teroru.
Pánové, mluvil-li jsem nyní o národní
tendenci fisku, nemohu se nezmíniti o jeho sociální
tendenci. Také tato tendence má větší
účinek na německý lid nežli na
český, přechází tedy v tendenci
národní. Podle státního závěrečného
účtu, jenž nám byl předložen,
bylo v r. 1926 vybráno 3191 milionů Kč důchodkové
daně, 2130 milionů Kč daně obratové
a přepychové, 989.7 milionu Kč na clech,
306.9 milionu Kč daně z cukru. To jsou jen některé
číslice, které ilustrují velký
počet, jejž pracující člověk
musí platiti panu ministrovi financí. Toto mínění
o přetížení širokých vrstev
obyvatelstva neopírá se jen o ohromnou částku
snad jen daně obratové, cel, daně z cukru
atd., o nichž jsem se zmínil, nýbrž i
o oněch 3131 milionů Kč daně důchodkové,
která se dnes stala přímo daní drobného
člověka, přihlížíme-li
k části připadající na tohoto
drobného člověka.