Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Horák, dr
Buday, inž. Dostálek, Slavíček,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Špatný, Vávra.
218 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: náměstek min. předsedy
dr Šrámek; ministři dr Hodža,
dr Mayr-Harting, Najman, dr Nosek, dr Peroutka,
dr Spina, dr Srdínko, dr Tiso, Udržal.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupci Nebuška,
dr Mikyška, dr Záděra.
Předseda (zvoní): Zahajuji 136. schůzi
posl. sněmovny.
Přistoupíme k projednávání
pořadu.
Budeme pokračovati ve sloučené rozpravě
o prvých 3 odstavcích pořadu, započaté
ve 133. schůzi posl. sněmovny, to jest:
1. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového k vládnímu návrhu
(tisk 1473) zákona o stavebním ruchu (tisk 1484).
2. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového k vládnímu návrhu
(tisk 1475) zákona o ochraně nájemníků
(tisk 1485).
3. Zpráva výboru soc.-politického o vládním
návrhu (tisk 1474) zákona o odkladu exekučního
vyklizení místností (tisk 1486).
Přihlášeni jsou ještě řečníci
na straně "proti" pp. posl. inž.
Nečas, Škola, Koudelka, Štětka,
Zeminová, Chlouba, Kopasz; na straně
"pro" p. posl. Krumpe.
Uděluji slovo prvnímu řečníku,
zapsanému "proti", p. posl. inž. Nečasovi.
Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno!
Budiž mi dovoleno, abych k předloženým
osnovám promluvil se dvou hledisk, s hlediska nedostatku
stavebních hmot a lichvy s nimi v souvislosti s nízkými
mzdami dělnictva stavebního a cementářského
a dřevodělníků, jakož i s hlediska
státních a veřejných zaměstnanců
k osnově.
Oživení stavebního ruchu a postavení
stavebního podnikání na solidní základ
jest jedním z hlavních problémů hospodářství
naší republiky. S národohospodářského
hlediska je zvláště potřebno, aby byly
sníženy ceny stavebních hmot, aby stavebních
hmot byl dostatek, aby byl větší obrat a větší
výměna práce. Při tom je zájmem
veřejným, aby i dělnictvo bylo slušně
placeno. V těchto směrech jsou poměry v naší
republice v poslední době velmi znepokojivé,
v některých oborech kritické. Letmo dotkli
se otázky cen stavebních hmot předřečníci
mého klubu posl. Chalupa a Biňovec.
Jest jistě charakteristické, že sami inženýři
a architekti uvažují o nepoměrně vysokých
cenách stavebních hmot i mizerných mzdách
dělníků. Dr. Koněrza pravil o tom
ve schůzi Spolku čsl. inženýrů
11. února 1927, podle Věstníku inženýrů
a architektů z r. 1927, toto:
"Také u průmyslového a obchodního
podnikání není bohužel maximální
mez zisku pro všechny případy nikterak stanovena.
Podle mého soudu je to etický nedostatek našeho
zákonodárství, které jinak mnohý
zisk nad určité procento označuje za lichvu
a jako takovou stíhá. Považuji v zásadě
jak věcně, tak i eticky za nesprávné
a pro celek za škodlivé, chce-li podnikatel na př.
průmyslový získati tolik, aby z tohoto zisku
mohl svůj podnik rozšířiti, ponechávaje
cenu výrobku na téže výši. Správné
je snížení ceny výrobku při téže
kvalitě v prvé řadě. Zvýšená
objednávka dodatečně uhradí provedené
investice, čili výrobek, dílo, má
sám na sebe vydělati a nikoli těžiti
z práce jiné. To jest eticky založený
podnik. Jinak by zlevnění nikdy nenastalo. V tomto
směru je třeba velmi hluboké přeorientace
v myšlení podnikovém u nás. Je to kus
toho amerikanismu, jemuž se i Němci velmi rychle přizpůsobují.
Jako příklad budiž uveden průmysl cementářský.
Je známo, že některé cementárny
vyplácejí 40% dividendu vedle obrovských
80 % investic na rozšíření výroby,
aniž by cena cementu podstatně klesla. Vím,
že se pravděpodobně vztahují udávaná
procenta na nominelní hodnotu základního
kapitálu bez ohledu na valorisaci. Ale valorisace předválečných
anebo i válečných majetků a pohledávek
není u nás vůbec dotčena a i v tomto
směru nastalá nerovnováha znemožňuje
zavedení normálního života.
Ale přesto je na př. jisto, že by i 10% dividenda
znamenala velmi slušný zisk. Uváží-li
se dále, že, kdyby se o zbývající
část dividendy cement zlevnil, nastal by obrovský
rozmach ve stavebním podnikání a podstatně
zvýšené objednávky dovedly by jistě
umořovati potřebné nové investice
a zmnohonásobily by nakonec výnos. Uvažme,
jaký důsledek mělo by toto snížení
ceny cementu na stavební ruch vůbec. Nastala by
konkurence betonu s ostatním zdivem, nutnost racionelnější
výroby a zlevnění cihel, rozhojnění
a podstatné zvýšení stavebního
ruchu. Kdyby při tom neracionelně a draze pracující
cementárny zašly, nebylo by žádnou škodou
pro celek. Přírůstek zaměstnání
vlivem snížených cen opatřil by práci
i zaměstnancům těchto neracionelně
pracujících podniků. Ovšem americký
Ford by jistě takto postupoval. My máme k tomu ještě
daleko, zvláště když celostátní
hospodářský plán není u nás
promyšlen a sestaven, naopak, jak už jsem dříve
řekl, poválečný duch panuje stále.
S etického hlediska všeobecného prospěchu
plyne, že nadměrný zisk, poněvadž
není oprávněným honorářem
za práci, má býti lidstvu vrácen ve
zlevněném výrobku. Zvyšovati výnosnou
produkci za těchže cen značí jen zařizování
se na další hromadění peněz,
ochuzování lidstva, jemuž se za peníze
poskytuje méněhodnotná práce nebo
výrobek. A myslím, že je dnes levného
staviva zrovna tak k životu lidí třeba jako
chleba, poněvadž je bytová nouze.
Je povinností podnikatelů stavebních i státu,
aby se snažili ceny všech hmot přivésti
a udržeti v mezích, které připouštějí
větší oběh, více práce,
více zaměstnanosti a schopnost konkurence i za hranicemi
státu."
Tato slova pronesena byla ve schůzi Spolku inženýrů
a jsou varovným mementem, neboť poměry se u
nás v poslední době stále zhoršují.
Když konán byl mezinárodní sjezd bytový
ve Vídni, sestavil sekční šéf
dr Kubišta data o stavebních nákladech a uvedl
jako indexní číslo stavebních nákladů
v republice Československé 891 až 945. Tenkráte
činilo indexní číslo mezd dělnictva
stavebního necelých 600 - valorisování
mezd bylo tedy jen dvoutřetinové proti valorisaci
cen stavebních hmot.
Od vídeňského sjezdu se poměry velmi
zhoršily. Budiž mi dovoleno uvésti poměry
v hlavních oborech: v cihlářství,
cementárnách, vápenkách a konečně
v dřevoprůmyslu. Především v
cihlářství: Mzda dělníka cihlářského
za vyražení 1000 cihel pohybuje se mezi 48 Kč
až 55 Kč. Cihlářská rodina, t.
j. muž, žena, syn nebo dcera zhotoví za týden
4000 nejvýše 5000 cihel. Nikoliv ovšem za 8hodinovou
dobu pracovní, nýbrž od slunka východu
do slunka západu při těžké namáhavé
práci. Hodinové mzdy cihlářů
jsou 2 Kč až 2.50 Kč, nejvýše 3
Kč. Naproti tomu ceny cihel, zejména v Praze v poslední
době stouply, takže se dnes prodávají
za 400 až 440 Kč, v posledních dnech až
za 470 Kč na staveništi. Podle zpráv jest již
celá výroba letošní v Praze zaprodána
dokonce na 6 měsíců napřed. Poslední
praxe majitelů cihelen jest taková, že prodají
celou výrobu povozníkovi, který pak vydělává
dvakrát, jednou že cihly vozí, a podruhé,
že cenu, za kterou cihly koupil, ještě zvýší,
když se jeví po nich poptávka. Do jaké
výše ceny cihel ve Velké Praze letošním
rokem dostoupí, lze velmi těžko pověděti.
Dělnictvo cihlářské naproti tomu nemá
z vysoké konjunktury nic, neboť mzdy dříve
již mnou uvedené od r. 1925 se nezvýšily.
Letos opět odmítají podnikatelé zvýšiti
mzdy. Jeví se naléhavým ustavení cenového
soudu, rovněž tak snížení tarifů
železničních pro dovoz stavebního materiálu
do Prahy, zejména cihel, neboť jen tak může
býti učiněna přítrž řádění
spekulantů s cihlami, jichž nedostatek v Praze se
jeví velmi citelně.
Jak vyhlížejí byty naturálních
dělníků cihlářských,
jest všeobecně známo. Podobají se spíše
všemu jinému než bytům. Jsou to hotová
semeniště nemocí a obrazy nejhorší
bídy.
Stejně zlé poměry jsou v průmyslu
cementářském a ve vápenkách.
Odbyt cementu ihned na začátku letošního
roku jest přímo skvělý a, jak situace
v tomto oboru ukazuje, bude výroba v tomto průmyslu
roku letošního vyšší než roku
loňského. V žádné cementárně
nejsou zásoby cementu, cement vyrobený nakládá
se ihned do vagonů. Před válkou prodával
se cement v továrně za Kč 3,70 a také
laciněji 100 kg, dnes prodává se cement za
100 kg od 29 až do 33,50 Kč. Mzdy dělnictva
před válkou byly průměrně 4,40
K za den, nyní pohybují se v průměru
22 Kč za den. Jedině v cementárně
Králův Dvůr jsou mzdy dělníků
stálých 37 Kč, ale za to tento podnik zaměstnává
sezonní dělníky, kterým platí
24 Kč denně. V řadě cementářských
závodů, zejména na Moravě a na Slovensku
platí se mzdy u mužů průměrně
18 Kč za den a u žen 13 Kč za den. Zaměstnavatelé
cementáren v prosinci 1927 propustili ze všech závodů
téměř 40 % zaměstnanců,
které nechávají doma 6 neděl, aby
ztratili nárok na dovolenou, ač před uzákoněním
dovolené se toto v cementářských závodech
nedělo. Ba máme zjištěné případy,
že zaměstnanec byl propuštěn ze závodu,
a když přihlásil se u nemocenské pokladny
prostřednictvím jiného zaměstnavatele
a byl tam několik dnů přihlášen,
nastoupil opět místo v cementárně,
ovšem že bez nároku na dovolenou. Dnes podalo
dělnictvo ve středních Čechách
požadavek na úpravu mezd, t. j. pro závody
Králův Dvůr. Beroun, Čížkovice,
Radotín a Podolí, a žádá úpravu
denních mezd. Dělnictvo v cementárnách
svádí tedy těžký mzdový
boj nyní, kdy cementárny výborně prosperují.
Je opravdu již neuvěřitelno, co se trpí
v době, kdy celý život je rozvrácen
bytovou nouzí a kdy státu i obcím se nedostává
ani nejnutnějších peněz. Státní
orgány vybíjejí svoji energii v pronásledování
malicherných přestupků lichevních,
zatím co na druhé straně se dějí
věci bezpříkladné. Budiž mi dovoleno
všimnouti si několika dat z minulých let. Králodvorská
cementárna investovala r. 1925 ze svých zisků
obnos téměř 20 mil. Kč do staveb třetí
rotační pece v Čížkovicích,
páté rotační pece v Král. Dvoře
a do zmodernisování výroby, dále přidělila
reservnímu fondu Kč 457.104, podpůrnému
fondu zaměstnanců půl milionu Kč a
na nový účet převedla Kč 510.513.
Mimo položky investic vyplatila čistého zisku
Kč 10,142.089 čili 40 %. Jelikož investovaný
obnos činí skoro přesně dvojnásobek
čistého zisku, je každému patrno, že
vlastní zisk byl přibližně 120 %.
Není to příliš křiklavé?
Vrcholem všeho však je zpráva "Prager Tagblattu"
ze dne 20. října 1926, že správní
rada králodvorských cementáren se nyní
usnesla postaviti další továrnu z výtěžku
prvního pololetí r. 1926, který je přes
nepřízeň počasí letos ještě
větší než r. 1925. Je možno nadále
trpěti tyto nejvýše nezdravé zjevy?
Zde je přímo povinností vlády, aby
sama vykonávala vliv na uvedení podobných
křiklavých případů do normálních
kolejí. Není to snad lichva vydělávati
přes 100% a vypláceti dividendu 40 %? Zde
je viděti jasně, oč by bylo možno snížiti
ceny cementu, dnes tak důležitého staviva,
a není pochyby, jak veliký rozvoj stavebního
ruchu právě v době bytové nouze všemi
vrstvami nezaměstnaných i nebydlících
tak vroucně žádaného by mělo
toto velmi oprávněné zlevnění
za následek. Kolik tisíc stavebních živností,
kolik set tisíc dělníků a řemeslníků
by v důsledku zlevnění našlo zaměstnání,
o kolik tisíc domů by bylo každý rok
možno postaviti více! Také příjmy
státu i obcí by byly z rozkvětu mnoha tisíc
živností mnohonásobně větší
než z tohoto jednoho podniku - a což všechny ty
normální i praktické výhody odstranění
bytové nouze i nezaměstnanosti atd. Zde je třeba
energických skutků k nápravě.
Stejně zle je tomu ve vápenkách. R. 1927
bylo v provozu asi 250 vápenek, z nichž řada
má býti vyřazena z provozu jednak pro nedostatek
dobrého kamene, jednak pro nedokonalé zařízení.
Výroba vápna činí ročně
asi 850 tun. Cena vápna před válkou byla
nejvýše 1,60 K za 100 kg a letos prodává
se 100 kg průměrně za Kč 15. Mzdy
dělnictva činily před válkou průměrně
3.60 K a nyní 20 Kč denně. Nejvyšší
mzdy v tomto oboru jsou v bránické vápence,
kde dnes činí hodinová mzda Kč 4,90.
Je však řada závodů, kde muži mají
mzdy Kč 14 denně, ba jsou i závody, zejména
na Slovensku, v Čechách na Šumavě i
v některých krajích Moravy, kde je mzda 12
Kč denně. Smlouva je uzavřena v málokterém
závodě.
Stejně i v dřevoprůmyslu je třeba
upozorniti na vysoké ceny stavebního dřeva,
jeho nedostatek, zaviněný u nás okolnostmi,
jež si dovolím dále uvésti, a na žebrácké
mzdy dělnictva v dřevoprůmyslu zaměstnaného.
Od státního převratu bylo postupně
převzato do státní správy asi 16,3
% celkové lesní plochy a tím zároveň
mnoho pilařských podniků. V poslední
době jsme svědky nezdravého zjevu, že
státní správa, resp. ministerstvo zemědělství
svým hospodařením zvyšuje ceny stavebního
dříví a omezuje zaměstnání
dělnictva na pilách i ve stavebním truhlářství.
Vyplývá to z toho důvodu, že státní
správa má na zřeteli jen státní
pokladnu, do které mají státní lesy
přinésti co největší příjmy,
bez zřetele na celkový stav dřevoprůmyslu
a na dělnictvo, zaměstnané v dřevo
dělném odboru.
Loňského roku byl stupňován vývoz
kulatiny do ciziny tou měrou, že dřevoprůmysl
a s ním dělnictvo, zejména v oboru pilařském
a truhlářském, byly přivedeny do velmi
svízelné situace. Vývoz kulatiny jest umožněn
nízkými vývozními poplatky, čehož
vývozci plnou měrou využili. Nejen že
vyprodány zásoby, ale hlavně zvýšeny
ceny stavebního dříví o více
než 30% v druhé polovině loňského
roku a začátkem roku letošního.
Je zajímavo, jak stoupaly ceny dříví
od r. 1924 do letošního roku. U dřeva tvrdého
a kulatiny stoupl index z 652 r. 1924 na 1235 r. 1927 průměrně,
tedy o plných 100%. Stejně tomu bylo u měkké
kulatiny, kde stoupl index ze 416 r. 1924 na 813 r. 1927, tedy
také o plných 100%. Podobně je tomu u dříví
tvrdého i u dříví měkkého,
při řezivu omítaném.
Není bez zajímavosti, že to byla státní
správa, která má největší
podíl na tomto zdražení stavebního dříví.
Jako doklad státního obhospodařování,
jež ve svých důsledcích jeví
se nám jako brzdění stavebního ruchu,
slouží příklad na velkostatku Schwarzenberka
v Třeboni a Ferdinanda ďEste v Chlumu. Správa
těchto velkostatků prodala ve veřejné
soutěži veškeré borové řezivo
z loňské kulatiny do ciziny, aniž by přihlížela
k domácí spotřebě. Uvážíme-li,
že jihočeská borovice jest jako stavební
materiál pro výrobu oken a dveří velmi
hledaná pro svoji prvotřídní kvalitu,
a to nejen soukromými podnikateli, ale i samotnou státní
správou pro stavbu domů, seznáme, že
odprodej do ciziny nebyl na místě. Následek
toho byl, že ceny stavebního dříví
počaly ihned rapidně stoupati. Jelikož zásoby
kulatiny byly taktéž vyprodány, octly se pilařské
podniky v situaci, kde při značných objednávkách
musely propouštěti nebo vysazovati dělnictvo
a omezovati provoz.
Pilařské dělnictvo, které má
opravdu mizernou mzdu, jež činí v průměru
2 Kč pro pomocné a 3 Kč pro řemeslné
dělníky na hodinu, má v důsledcích
tohoto postupu státní správy reálnou
mzdu následkem vysazení z práce značně
zredukovánu na místo zvýšení,
následkem cen životních potřeb plně
oprávněného.
Nízké poplatky na vývoz kulatiny umožňují
zejména Německu, že je schopno zakoupiti veškeré
zásoby, které zpracovány tamními moderními
závody, docházejí k nám zpět
jako prvotřídní stavební materiál.
U nás naproti tomu máme na vývoz řeziva
značné poplatky, aby opravdu nemohlo býti
vyváženo v takovém množství jako
kulatina, ač Československo disponuje výbornými
pilařskými podniky, které jsou i cizinou
vyhledávány. (Posl. Srba: To je čistě
typická naše národohospodářská
politika!) Ano.
Jest nezdravým zjevem, že náš stát
se značnou plochou lesů a dlouholetou lesní
kulturou nechal dojíti k tomu, že máme u nás
bídu o stavební dříví, které
bude pomalu u nás dražší než ve státech
odkázaných pouze na dovoz. Tímto nedostatkem,
hlavně však vysokou cenou dřeva trpí
značně stavební ruch a dělnictvo,
závislé na tomto svým výdělkem.
Pozemková a lesní reforma nebyla jistě uzákoněna
proto, aby stát z důvodů vyšších
zisků, bez zřetele na celkové národní
hospodářství vydělával i za
cenu nedostatku stavebního dříví na
domácím trhu na škodách tímto
nedostatkem vzniklých, zejména na snižování
beztak nízké úrovně dělnictva,
zaměstnaného v dřevoprůmyslu a pomáhal
tak brzditi stavební ruch, na kterém jest mnoho
jiných odborů závislých. Postihují
se tak opětně nejslabší ze sociálně
slabých, neboť jednak se jim béře částečně
zaměstnání, a jiným opět znemožňuje
se opatření obytné místnosti, potřebné
pro založení vlastního krbu, nikoli ve prospěch
státu, nýbrž ve prospěch několika
majitelů lesních ploch v republice, kteří
náležejí převážně
k bývalé šlechtě, našemu státu
až do převratu nepřátelské.
Budiž mně dovoleno, abych se nyní obíral
předloženými osnovami s hlediska státních,
veřejných a jiných zaměstnanců.
Předložené osnovy zákona dotýkají
se i v jiných směrech těžce širokých
vrstev lidových, všech těch, kdo patří
do tábora sociálně slabých. Předešlí
řečníci z řad socialistických
vylíčili již důkladně a podepřeli
daty, jak vyhlížejí bytové poměry
mezi dělnictvem, malozemědělci, živnostníky
a jak těžce dolehnou na tyto vrstvy, jichž životní
úroveň se v posledních letech značně
snížila, projednávané osnovy, povolující
zvyšování činží a omezující
v mnohém směru dosavadní práva nájemníků.
Při projednávání zákona o prodloužení
účinnosti a doplnění zákona
o mimořádných opatřeních bytové
péče v prosinci minulého roku došlo
v parlamentě k zajímavé debatě, v
níž řečníci různých
stran ukazovali na veliké svízele bytové,
s nimiž se setkávají zaměstnanci státní,
zvláště v německých částech
Čech a Moravy. Drastickými barvami líčil
tu zejména kol. inž. Ježek se strany nynější
vládní koalice, jak hrozné jsou na severu
bytové poměry zaměstnanců tam exponovaných,
a zdůraznil doslovně: "Ve zněmčeném
území, tak jak dnes poměry jsou, není
absolutně možno nějakou dohodou docíliti
soukromého bytu pro státní zaměstnance."
Nuže - a nyní přichází naše
vládní koalice s osnovou zákona, která
ve všech místech republiky povoluje zvýšení
činží o 40% a vedle toho neurčitým,
příliš volný a široký výklad
dovolujícím způsobem dává možnost
dalšího zvyšování činží
částkami, jež má majitel domu právo
na opravu domu vybírati.
Vedle toho však ve zdrcující ještě
většině obcí - 12.000 počtem
- všech obcí do 2000 obyvatel - dává
osnova obcím právo zrušiti vůbec ochranu
nájemníků. Co to znamená pro malé
drobné lidi v obcích, pro zemědělské
dělníky a malozemědělce bez vlastního
domu, je na bíledni a bylo tu již dobře a široce
vylíčeno. Co to znamená pro zaměstnance
státní v celé republice, zejména však
v německém území, dále pak
na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro zaměstnance
tam exponované, dovede si představiti ten, kdo zná
tamní poměry bytové i politické.
Správně bylo vytčeno nahoře citovaným
výrokem koaličního předáka,
že ve zněmčeném území,
tak jak dnes poměry jsou, není možno absolutně
nějakou dohodou docíliti soukromého bytu
pro státní zaměstnance. Totéž
platí v některých krajinách, dokonce
v míře ještě větší
než na severu, pro zaměstnance slovenské a
podkarpatské, kteří rovněž bytu
namnoze dostati nemohou nebo jen za drahé peníze,
jež daleko převyšují meze možností
platových těchto zaměstnanců.
Gymnasiální profesor ve starém vagoně
za městem v Užhorodě nedaleko cikánské
čtvrti, železničář, dojíždějící
do bytu a odervaný od rodiny, zaměstnanec finanční
pohraniční stráže a četník
bydlící v ubikacích, jež nezasluhují
často názvu domu, zaměstnanec státní,
bydlící v Terešově v domě bez
střechy, již odnesla vichřice, přeplněné
malé byty ve městech Podkarpatské Rusi, nevyhovující
základním předpisům hygienickým
- jsou velkou obžalobou a měly by pohnouti svědomím
těch, v jichž rukou leží možnost
urychlení staveb obytných pro zaměstnance
na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Přes provedené již obytné stavby pro
zaměstnance slovenské a podkarpatské, nestačí
ještě daleko vystavěné již budovy
pro zaměstnance, a o každý dům, o každý
byt je sváděn zoufalý přímo
boj mezi uchazeči. Jak to bude vyhlížeti nyní
v těchto krajinách, když se dává
obcím do 2000 obyvatel právo zrušiti ochranu
nájemníků vůbec, a jak bude toho zneužíváno
při požadování přemrštěně
vysokého nájemného, nedá se dnes vylíčiti
ani barvami velmi černými.
Některými řečníky bylo již
zdůrazněno, jak řádí nemoci
a jak se šíří rozvrat a ničí
rodinný život mezi zaměstnanci na severu i
jinde, kde není řádných bytů.
Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi mohl bych uvésti
řadu drastických dokladů o nápadně
vysokém počtu zaměstnanců onemocnělých
tuberkulosou a zničených jiným způsobem
pro člověka nedůstojnými bytovými
poměry.
Podle dnešních zpráv koaličních
listů o včerejší schůzi politické
"osmy" setkaly se s částečným
úspěchem důrazné protesty socialistických
stran o úplném odbourání ochrany nájemníků
v obcích pod 2000 obyvatel v tom smyslu, že má
býti přihlíženo k tomu, aby zaměstnanci
státní byli bytem zaopatřeni. Tato neurčitá
zpráva - konkrétních návrhů
ještě neznáme - znamená ovšem v
praksi velmi málo. Přál bych si, aby ti kolegové
z řad strany agrární, jež zvláště
s takovou vehemencí prosazuje zhoršení osnovy,
hledali byt jako státní zaměstnanci v těch
obcích, v nichž ochrana nájemníků
bude odbourána. Přál bych si dále,
aby oni z čistého platu zaměstnaneckého
platili ty velké částky nájemného,
jež budou požadovány.
Strašnou statistiku ukazují i v historických
zemích na př. železniční zaměstnanci.
U ředitelství Praha-Sever bylo podle údajů
v tomto parlamentě učiněných r. 1927
kolem 700 zaměstnanců bez bytu a 2000 jich dojíždí
ze vzdálených míst do úřadu.
U ředitelství Praha-Jih bylo r. 1927 kolem 1000
zaměstnanců bez bytu - v Praze samé 500 -
a počet několikráte větší
je nucen dojížděti i ze vzdálených
míst, nechce-li se odloučiti od rodiny. V ředitelství
hradeckém potřebuje 1000 železničářů
byty, Česká Lípa samotná 300, brněnské
ředitelství má více než 500 železničářů
bez řádného bytu a olomoucké ředitelství
přes 700. Do Mor. Ostravy dojíždí denně
do služby asi 1800 zaměstnanců, do Olomouce
800, do Bohumína 600. Jak vyhlíží život
těchto dojíždějících zaměstnanců,
není snad třeba blíže objasňovati.
Nepoměrně horší jsou poměry u
bratislavského a košického ředitelství
- nechci uváděti další data - kde bude
možno hovořiti o situaci skutečně kritické
a zoufalé pro velké řady železničních
zaměstnanců.
Tato data z jednoho oboru státní správy,
citovaná zúmyslně z údajů poslance
koaličního, aby tu nebylo výtky nějakého
přehánění, ilustrují, jak se
dnes daří bytově státním zaměstnancům.