Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Slávna poslanecká snemovňa! Už raz u nás, v bývalom Uhorsku, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, boly tie pomery také, že na poli domovského práva panoval chaos a že ľudia nestarali sa o to, aby mali nej aký doklad o tom, do ktorej obce oni patria. Jedine vtedy starali sa o to, keď museli k vojsku narukovať, lebo nechceli narukovať k niektorému pluku, ktorý sa rekrutoval z niektorej obce ďaleko mimo Slovenska a Podkarpatskej Rusi ležiacej, kde pred dlhými 10ročiami nejaký predok tohoto vojaka mal raz domovskú príslušnosť, domovské právo. Preto pri vypuknutí vojny mnohí ľudia, chcejúc aby slúžiť mohli doma na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, podali si žiadosti o priznanie domovskej príslušnosti jedine za tým účelom, aby mohli vykonávať vojenskú službu tam doma.

Podľa zákona č. 236 z r. 1920, ktorý upravuj e otázku štátneho občianstva Československej republiky, všetci tí, ktorí po 1. januári 1910 stali sa domovským právom príslušnými v niektorej obci Československej republiky, museli si požiadať o priznanie tohoto domovského práva a čsl. štátneho občianstva podľa §u 9 tohoto zákona. Kto si tú žiadosť nepodal, ten ztratil podľa zákona č. 236 túto svoju domovskú príslušnosť a tým spôsobom aj štátne občianstvo Československej republiky. Komu bola jeho žiadosť zamietnutá, ten ztratil tiež domovskú príslušnosť a československé štátne občianstvo. Na Slovensku r. 1920, keď tento zákon upravoval túto vec, boly ešte veľmi chaotické pomery, a županské úrady, u ktorých tieto žiadosti maly byť podané, nevyznaly sa v tejto úprave štátneho občianstva a domovského práva. Mnohí si podali žiadosti, ale nepodali si ich u župných úradov, ale u okresných úradov, alebo u župných úradov, ale župné úrady tieto žiadosti nechaly ležať a potom v neznalosti platného práva vybavily ich takým spôsobom, že uchádzačom žiadosti vrátily s tým, že nie je treba, aby oni požadovali o priznanie československého štátneho občianstva vzhľadom k tomu, že podľa názoru dotyčných župných úradov oni beztak už sú československými štátnymi občanmi. V tomto jednom prípade, ktorý som v úvode svoj ej reči citoval, dotyčný, dnes 76ročný penzionovaný tabulárny sudca, tiež si podal žiadosť o priznanie čsl. štátneho občianstva, ale bola mu vrátená s tým odôvodnením, že nieto pochybnosti o jeho štátnom občianstve, ale teraz podľa známej praxe ministerstva vnútra (Výkřiky.) znova vytiahnutá bola táto záležitosť a znova je v pochybnosti jeho československé štátne občianstvo napriek tomu, že už raz administratívny úrad, v týchto veciach kompetentný, mu priznal čsl. štátne občianstvo. (Výkřiky poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Slávna poslanecká snemovňa! Ja som vec v §e 9 zákona č. 236 spomenul preto, lebo je to v súvislosti s prevádzaním zákona č. 152 z r. 1926, lebo ministerstvo vnútra neuznáva nárok na udelenie štátneho občianstva osobám, hoci i bývaly na území Slovenska 1. januára 1926, hoci tu bývaly i 30, 40 až 50 rokov, jestliže ony žiadaly o prijatie len po 1. januári 1910 a jestli im vtedy nebola domovská príslušnosť a štátne občianstvo priznané. V takomto prípade ministerstvo vnútra argumentuje, že následkom neuznania domovského práva a štátneho občianstva po 1. januári 1910 ony ztratily domovskú príslušnosť a štátne občianstvo v republike a že tým eo ipso získaly si domovskú príslušnosť a štátné občianstvo mimo republiky Československej a že následkom toho nevzťahuje sa na nich ustanovenie zákona č. 152 a nemôžu dostať čsl. štátne občianstvo.

Ja som si kládol za povinnosť, aby som upozornil slávnu poslaneckú snemovňu na túto, podľa môjho názoru nemožnú prax ministerstva vnútra pri prevádzaní zákona č. 152, lebo touto praxou sa nedosiahne účel ten, ktorý mal tento zákon, totiž ukľudnenie myslí a vyhovenie oprávneným právam a nárokom tých, ktorí na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi už dlhú dobu žijú a pracujú a ktorým následkom toho treba priznať nárok na to, aby boli považovaní nie za cudzincov, ale za našich občanov. Teraz, slávna poslanecká snemovňa, týmto zákonom oni majú byť znova postavení do toho položenia, v ktorom boli pred vynesením zákona č. 152, majú byť považovaní oni, ktorých ústavný zákon č. 152 považuje za našich československých štátnych občanov podľa tohoto zákona za cudzincov, ktorí prácu v republike dostať nemôžu a nesmú.

Slávna poslanecká snemovňa! My na tento zákon dívame sa ako na zákon, ktorý znova znekľudňuje mysle na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a preto budeme hlasovať proti tomuto zákonu. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Gáti.

Posl. dr Gáti: Paní a pánové! Po vydání celé řady výjimečných zákonů reakčních proti dělnické třídě namířených, snaží se měšťácká vláda vzbuditi zdání, že jí leží na srdci ochrana dělníků. Pod záminkou ochrany tuzemského trhu práce předkládá návrh zákona, jehož důvodová zpráva snaží se dokazovati, že po této stránce jest zákonodárství Československa nejliberálnější na celém světě.

Nezamýšlím opakovati řadu důvodů, které soudr. Stern uvedl. Tento návrh jest typicky jedovatým produktem kapitalismu, který jest v rozkladu a který pomíjeje vypočtení příčin krise hospodářské udává jakožto příčiny krise zaměstnance z cizích zemí, proti kterým prý je nutno chrániti naše tuzemské dělníky, mající československé státní občanství.

Vláda svými výjimečnými reakčními zákony jasně dokázala, že stěžejním bodem jejího programu jest persekuce dělnické třídy a dělnického hnutí. Nasazuje-li si tedy masku ochrany dělnictva, jest oprávněné podezření, že také v pozadí tohoto návrhu skrývají se tajné nepřátelské tendence. A skutečně tyto tendence jsou:

Zintensivnění persekuce dělnictva na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině (Posl. dr Slávik: Čo je to?) pod záminkou, že jsou to cizinci, znemožnění práva asylu, stupňovaná policejní kontrola katastru cizozemských proletářů a revolucionářů nikoliv s hlediska zaměstnávání, nýbrž s hlediska policejního; dále zaměstnávání cizích dělníků na úkor dělníků tuzemských s hlediska politického přesvědčení; výhody pro protirevoluční emigranty, již obdrží povolení k pobytu beze všech podmínek; častější příležitost ke vměšování se v otázky dělnické se strany administrativy a jednostranné disposiční právo pro zaměstnavatele, kteří bez souhlasu dělnické organisace mohou přijímati cizí dělníky na úkor dělníků tuzemských, jakmile jde o mzdový boj, o snížení mezd, o výluku neb o stávkokazectví. Jest nade vši pochybnost, že u administrativního úřadu rozhoduje vždy návrh zaměstnavatele, a jde-li o zlomení dělnického hnutí, jsou úřady tyto velmi ochotně k disposici zaměstnavateli ve smyslu tohoto zákona.

Třída dělnická nezná cizince. Slovo to jest produktem kapitalistickým. Dělnická třída je mezinárodně solidární a má jednotně bojovat proti mezinárodnímu kapitalismu. Jestliže mezinárodní buržoasie ve vzájemné soutěži o větší profit uzavírá hranice v zájmu monopolu surovin a obchodních trhů a chrání se cly, znesnadňuje vystěhovalectví a přistěhovalectví, činí rozdíly na poli občanských práv mezi státním občanem a cizincem, vykořisťuje nezaměstnanost, jest přirozeným důsledkem toho, že chce také dělnictvo, jež má zájmy společné, rozeštvati, a to pod záminkou, že tuzemské dělníky chrání. Činí tak nikoliv pouze s dělníky tuzemskými a cizími, nýbrž také v tuzemsku s dělníky různých národností, ba co více, v zájmu většího profitu a za účelem lámání mzdových bojů štve proti sobě také dělníky ze zemí historických a dělníky na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. (Výkřiky posl. dr Slávika.)

Není mým úmyslem zabývati se osnovou do podrobna, nýbrž pouze chci ukázat na otázku: 1. Jaký je trh práce na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině? 2. Kdo jsou to ti "cizozemští dělníci" v těchto zemích a kdo jsou tam vůbec ti plnoprávní bezesporní státní občané, kdo jsou dále ti "tuzemci-cizozemci" tam rození a usedlí a od starodávna za bezesporné státní občany uznávaní cizinci, kdo jsou tam psanci práva občanského zbavení?

Na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině (Posl. dr Slávik: Čo je to? Nepoznávame to!) kvetl za maďarské éry průmysl a obchod, ježto značná část velkoprůmyslu usazena byla na tomto území. Nový státní útvar cílevědomě odboural velkoprůmysl v zájmu buržoasie národa panujícího, zničil maloprůmysl a tím učinil nezaměstnanou nikoli pouze starou dělnickou generaci, nýbrž koloniálním režimem nezaměstnanost ještě stupňoval, jelikož kolonisační politika neprojevuje se toliko v pozemkové reformě, nýbrž i na poli průmyslovém. Při státních dodávkách vítězí všude nabídky kapitalistů a podnikatelů zemí historických. tito přivezou si ssebou buď personál a své zaměstnance nebo také své dělníky a současně také své dílovedoucí. V důsledcích toho stávají dělníci se na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině nezaměstnanými. (Posl. dr Slávik: "Zakarpatská Ukrajina" je nesmysel, pane kolega!) Ať se to líbí, či nelíbí, my rozhodujeme, jak se nazývá naše země. (Výkřiky posl. dr Slávika.)

Malí, jakož i velcí průmyslníci zahynou, ježto také práce truhlářské, zámečnické a jiné práce dá zhotoviti podnikatel v zemích historických. Je samozřejmé, že slabší místní průmysl nemůže soutěžiti s kapitálově silnějším a lépe protežovaným, a tudíž také i případně na Slovensku a Zakarpatsku za cenu těžkých lacinějším průmyslem v zemích historických. Fakt tento vyvolává nezaměstnanost masy dělníků na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině. K tomu se ještě přidružuje to, že drahota jest větší a životní podmínky těžší u nás nežli v zemích historických, a dělnické hnutí jest proto jednotnější. Proto také dělnické hnutí na Slovensku a Zakarpatsku za cenu těžkých obětí vydobylo si výhodnějších námezdních podmínek, výhodnějších kolektivních smluv, nežli v Čechách a na Moravě. Jelikož tedy na př. stavební podnikatelé nechtějí kalkulovati se mzdami a výrobními náklady místními, nýbrž se mzdami a výrobními náklady v zemích historických, soutěží i s reelními nabídkami, obdrží práci, a aby dosáhli co největšího profitu, snaží se stlačovati pracovní mzdy tím. že využijí jednak bídné situace místních dělníků a projeví ochotu přijímati je do práce za mzdu nižší, než jest určena smlouvou kolektivní. Takovýmto způsobem ničí výsledky organisace dělnické a štvou dělníky proti sobě, současně však vyvážejí ze zemí historických nezaměstnané dělnictvo, jež jest ochotno pracovati levněji, čímž uvrhují místní sezonní dělnictvo v nesmírnou bídu.

Naši pracovníci z tisíce důvodů nemohou jíti do práce v zemích historických, protože nemají peněz na cestu, nerozumějí řeči, nemohou své vzdálené rodiny vyživovati ze své hubené mzdy, naproti tomu neuvědomělí a často neorganisovaní dělníci zemí historických mohou v případě nezaměstnanosti učiniti tak, že na útraty podnikatele přijdou k nám levněji pracovati.

Musím zdůrazniti, že v otázce této nejsme vedeni nějakým šovinismem neb lokálním patriotismem. Naše dělnictvo jest naprosto jednotno s třídně uvědomělými snahami českého a moravského dělnictva, ba co více, i s tak zvanými cizími dělníky celého světa, a jest vždy odhodláno bojovati za společné zájmy, pracovati společně v závodech, avšak musím zdůrazniti, že v důsledku koloniálního režimu tuzemské buržoasie štvou kapitalisté za účelem stupňování svých zisků a za účelem zamezení nespokojenosti proletariátu národa panujícího na sebe navzájem pracovníky různých národností téže země, aby tím v neuvědomělém dělnictvu vyvolali národnostní zášť a v boji o chléb vydráždili jej mnohdy k bojům krvavým.

Jakým právem tudíž přizvukuje tuzemská buržoasie k tomuto návrhu na ochranu tuzemského trhu práce, když také v tuzemsku sleduje cíl, který má vůči dělnictvu cizozemskému a nemůže, ba ani nechce chrániti pracovní trh dělníků na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině, naopak ze zájmu profitového a za účelem vykořisťování systemisuje stlačování mezd a vyvolává nenávist mezi dělníky různých národností.

My vůbec nejsme nepřáteli dělnické fluktuace a naši snad slabší dělníci ochotně se dají poučovati vzdělanějšími dělníky českými nebo cizozemskými. Naše organisace s radostí vítají české soudruhy, kteří naše dělnické hnutí řídí a podporují. Avšak jest společným zájmem dělnickým, abychom podlé plány buržoasie křížili a proto i naši čeští i moravští soudruzi schvalují, aby dotud, dokud na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině budou nezaměstnaní místní dělníci v určitých pracovních oborech, povinny byly státní a soukromé podniky v prvé řadě tyto zaměstnávati.

Nesmí se najíti ani jediný sebevědomý český, moravský neb německý stavební, dřevopracovní, kovopracovní dělník, jenž by se dal v zájmu buržoasie využíti k poškozování organisací, ke stlačování mezd a vyvolávání národnostní nenávisti v bratrovražedném boji na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině. Naopak zase naše dělnictvo bude ochotně podporovati veškeré boje dělnického hnutí v zemích historických a nedá se zneužíti ku stlačování mezd nebo ke stávkokazectví.

Druhou otázkou obrovského dosahu jest, že koloniální systém až do doby 10letého trvání republiky důsledně a protizákonně restringoval uznávání práva na státní občanství a domovskou příslušnost na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině, takže dnešní stav je takový, že státní občanství více než poloviny obyvatel těchto částí země jest sporné a lidé tito stali se psanci na své vlastní zemi!

Československý stát převzal naši půdu, naše lesy, statky eráru, převzal také staré daně a to se zpětnou platností, pouze v obyvatelích si vybírá a jeho tendencí jest, aby tak zvané "protistátní" obyvatelstvo zbavil státního občanství, nakládá s ním jako s cizinci, jednak, aby je zdržoval jakéhokoliv politického hnutí, jednak však také, aby je v případu potřeby vyhostil ze země, zbavil nároku na pensi a invalidní rentu a na místo něho, po příkladu kolonisační politiky anglické buržoasie, zajistil přednostní právo členům panujícího národa a tím zažehnal nespokojenost, jež vzniká v národě panujícím, a tím urazil hrot třídnímu boji.

"Protistátními" jsou samozřejmě třídní bojovníci dělničtí kterékoliv národnosti a pak ty vrstvy utiskovaných národností, jež požadují svá práva národní a nejsou ochotny se asimilovati. Důsledkem toho jest samozřejmě, že v prvé řadě dělnické třídě znesnadňují uznání a nabývání státního občanství, v druhé řadě pak členů národa maďarského, německého a ukrajinského, po případě také slovenského. Štvanice ta se stupňuje a dnes jest již přiostřena tak, že vyvolává takové antipatie a roztrpčení, které se pak projevují ve výbuších masových zvláště na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině.

Je nemožno v rámci této řeči posvítiti na celý materiál s hlediska právního a lidského. Zcela zkrátka musím opakovati důkazy uvedené v důvodové zprávě k iniciativnímu návrhu zákona ze dne 23. května 1923 (tisk 4690), které dokazují, že právo státně-občanské restringuje vláda, úřady, ba i Nejvyšší správní soud protizákonně a že můj návrh zákona vyhovuje správnému hledisku lidskému a uspokojuje obyvatelstvo. Samozřejmě musím jej doplnit dalšími bezprávími, k nimž došlo od doby podání mého návrhu.

Podle čl. III smlouvy saint-germainské "Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez jakékoliv formality příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají podle okolnosti bydliště nebo právo domovské na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, s Rakouskem a s Maďarskem nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů."

Podle toho, kdo zde bydlil, musil by již být uznán státním občanem. Avšak Československo vybudovalo zákon o státním občanství č. 236 z r. 1920 nikoliv na principech mírových smluv saint germainských, nýbrž trianonské smlouvy, kterážto smlouva uznávala státními občany z hořejších jednotlivců pouze ty, jež nabyli na tomto území domovského práva před r. 1910.

To neznamenalo pouze neštěstí, nýbrž také bezpráví, ježto otázka bydliště byla pomíjena a za podklad bylo vzato domovské právo, ač toto bylo v uherské právní praksi pojmem úplně bezpodstatným, což jest prokázáno důvodovou zprávou k zák. čl. XVIII z r. 1871. Podle důvodové zprávy - a teď cituji "obecní příslušnost nemá ni nejmenšího významu v provozování práv občanských a politických".

Zák. čl. XVIII z r. 1871 zbaven byl platnosti zák. článkem V z r. 1876 a tento pak zák. článkem XXII z r. 1886. Veškeré tyto zákony zabývají se také právem domovským, kterého lze výslovně nabýti, žádá-li o to někdo v obci, ve které bydlí 4 roky a přispívá k obecním břemenům, neb mlčky a automaticky, jsou-li tu tyto zmíněné podmínky.

Tedy již v prvních letech republiky byly tu nesnáze s domovským právem, o které se za maďarských dob nikdo nestaral, ježto bylo třeba vrátiti se až do r. 1906 a dokazovati 4letý pobyt a přispívání k obecním břemenům, což bylo těžkým úkolem u dělníků, měnících stále místo pobytu, u úředníků a jiných vrstev, když mimo to ještě vrstvy tyto na základě zákona, na př. dělníci podle §u 2 zák. čl. X z r. 1883. byly daně zproštěny v tom feudálním Maďarsku; dnes je republika tím silněji zatěžuje. Úředníci, učitelé atd. daní vůbec neplatili. V Československu kromě toho přes nespočetná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyžadovalo se dokazování 4letého stálého placení daní, ač podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu maďarského toto placení daní vůbec nebylo podmínkou a k obecním břemenům bylo lze přispívati také veřejnou prací, školní taxou, ba také úřadováním. Tedy již do r. 1924 bylo mnoho tisíc rodin, zvláště proletářských, učiněno běženci tímto protizákonným a násilným výkladem zákona, který odporuje mírové smlouvě.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. prosince 1923. č. 16.455, však dovršil všechno toto bezpráví. Podle toho Nejvyšší správní soud odepřel v §u 10 zák. čl. XX z r. 1886 jasný a na nespočetných starých rozhodnutích spočívající výklad, že domovského práva nabývá se automaticky po 4letém pobytu a přispívání k obecním břemenům a učinil podmínkou také žádost za udělení domovského práva. Avšak ani 5% obyvatelstva měnícího místo svého pobytu na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině nepožádalo tímto způsobem o domovské právo, ježto toho nebylo zapotřebí podle zákona. (Výkřiky.) To uznává také strana agrární. A proč nepodává iniciativní návrh? Podle toho bylo lze napadnouti státní občanství otce a dítěte žijícího již od půl století v tomto území a tam narozeného nejméně do 70%.

A úřady také použily tohoto práva podle své libovůle. Lze si představiti to hrozné utrpení a hrůzy, kterými bylo obyvatelstvo postiženo a lze si představiti tu svévolnou štvanici, jež byla zahájena.

Nestranní právníci a spisovatelé v seriových článcích útočili na tento protizákonný výklad, až nakonec pojednávalo Národní shromáždění - ovšem ne o návrhu mém, jenž by upravil poměry definitivně, nýbrž o návrhu Dérera a Sentiványiho, jenž je prací slátanou, požaduje obrovské množství podmínek a výkladů a dává ministerstvu vnitra na vůli, zdali ono uzná státní občanství osob, jež zdržovaly se před r. 1910 4 roky nepřetržitě v tomto území.

Návrh tento stal se zákonem č. 152 z r. 1926, avšak nepomohl ani 5% osob práva zbavených, ježto tajné dobrozdání četnictva a policie značně rozhodovaly o žádostech a tudíž neuplatňovaly se podmínky objektivní, nýbrž úřední blahovůle a svévole. Proti této praksi podal jsme interpelaci, dokazoval jsem, že také podávání dobrozdání je protizákoným. ježto nelze jich kontrolovati a hodí se k politické persekuci. Pan ministr vnitra nestyděl se cynicky odpověděti. že dobrozdání je pro něj závažným, státní občanství není právem objektivním, a i když někdo má veškeré podmínky k tomu, i tehdy závisí to na jeho blahovůli, a jestliže dobrozdání nelze kontrolovati, pak má každý zamítnutý právo stížnosti u Nejvyššího správního soudu tam pak může si dobrozdání přečísti a proti němu se brániti.

Největší právnickou absurdností, ale úřední praksí jestliže úřady vrátily se k zákonu z r. 1871, již dávno neplatnému. a ten, kdož jinak dokazovati nemůže, musí dokazovati. že buďto on sám, jako zletilec, neb jeho otec po případě jeho děd r. 1871 zdržoval se v některé obci na území republiky a byl zletilý.

Čeští, němečtí a moravští soudruzi vše to nevědí a proto jsem musel krátce poukázati na tyto kalvariové cesty. Teď tedy my, jimž počátkem r. 1918 se ani nezdálo, že se dostaneme do svazku jiného státu, jimž se nezdálo o nových hranicích. a kteří nemohli jsme si zaříditi věci podle zákona, jenž bude vynesen po několika letech - již nepatříme sem, nejsme tuzemci, nýbrž podle měnící se právní prakse musíme běhati za různými spisy. Byli bychom se museli naroditi alespoň už r. 1840, abychom v r. 1871 byli zletilými a byli bychom museli v r. 1871 věděti kde budou nové hranice, ježto jinak nenabyli bychom automaticky domovského práva podle nové právní prakse, i kdybychom platili daně a bydleli od té doby bez přestání v některé zdejší obci a tudíž musili bychom se vrátiti o 80 let nazpět, musilo by nám býti 80 let a i v tomto případu bychom musili vše svědky dokazovati. (Slyšte!)

Jestliže jsme se však narodili později a jsme mladší o 80 let, pak musíme dokazovati hořejší okolnosti našeho otce aneb děda, ačli se nám to podaří.

Představme si dělnickou rodinu, která v důsledku starosti o vezdejší chléb stěhovala se tam, kde dostala práci, která listiny nesbírala a nemá svědků z r. 1871! Představme si, že vnuk neb syn nemá ani pojmu o tom, kde byl jeho ascendent r. 1871! Představme si, kolik stojí takové cesty, takové pořizování dokladů o narození, sňatku atd., ačli takové doklady lze vůbec poříditi, ježto před r. 1896 nebyly v Maďarsku státní matriky a církevní se namnoze ztratily neb byly zašantročeny.

Jakým právem nás štvou takto? Zdali právem "osvobození" či právem "dobrovolného připojení se"? Na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině je každý český měšťák bezpochyby státním občanem. Protirevolucionářským emigrantům se dostane práva občanského, pouze nám nikoliv, nám, kteří jsme se tam narodili a nejsme domorodci, jež tam byli r. 1918 nalezeni. Máme právo platit daně, máme právo konati vojenskou službu, nemáme však práva na státní občanství.

Nesmírné svazky mohl bych psáti o svých zkušenostech, které by otřásly každým poctivým člověkem. Naše časopisy stále se roztrpčují nad touto štvanicí. V úřadech odehrávají se velmi bouřlivé scény, posledně v Užhorodě jeden muž, jenž neměl doklady, chtěl přinésti náhrobní kámen svého děda hlavnímu notáři jako důkaz.

Toto zbavování státního práva uplatňuje se také v seznamech voličských a je známo, že v Berehově slúžný Bartoněk rozpustil reklamační komisi jako protistátní, ježto tato komise vyhovovala reklamacím a toliko na náš protest a protestní tábor byla tato nezákonnost odvolána tím, že prý služný pouze suspendoval zasedání komise. Náš protest pak zmobilisoval celé město Berehovo, kde patolízač vládní komisař Vince 2210 voličů vypustil z volebního seznamu. Proti tomu protestovalo všechno obyvatelstvo avšechny strany, kromě strany vládního komisaře v jednotném táboru lidu.

Až sem vedlo bezpráví dosud páchané, a půjde-li to tak dále, může vláda skliditi to, co zasela, a postaví do bojovné fronty celé obyvatelstvo proti sobě.

Toliko mimochodem zmiňuji se, že také na př. Ondřeje Csehyho, bývalého člena senátu, chtěli přes jeho zákonité právo zbaviti státního občanství. Jen mimochodem vzpomínám, že předseda sedrie v Užhorodě vyzval podle nařízení mylně vykládaného veškeré advokáty, také mne, aby do 1. března prokázali své státní občanství. Zmiňuji se toliko o tom, že u nás ode dne 1. ledna 1928 nikdo na základě vysvědčení o obecní příslušnosti nedostane ani cestovního pasu, nýbrž musí si od župního úřadu vyžádati dříve vysvědčení o státním občanství, což však znamená výlohy několika set korun a je to požadavek nezákonný.

Za takovýchto okolností fabrikují samy úřady na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině tak zv. cizince a jestliže to tak dále potrvá, my všichni budeme cizinci v naší vlastní zemi, a toliko cizí buržoasie a její lokajové budou tam doma. Teď se táži já pana kol. Dérera:

Máme se zde opravdu tak dobře, my, dělnická třída? Jste spokojen s vaším zákonem a s praksí v otázkách státního občanství? Věříte, že třeba jen stín demokracie je lepší, než otevřená buržoasní diktatura a fašismus, avšak zdali právě takové koloniální poměry upevňují u vás tak důležitou věrnost ku státu a zdali má uštvaný proletariát vlast tam, kde ani občanského práva nemá?

Dokazoval jsem, že vláda jest daleka ochrany trhu práce a ještě i na tuzemském trhu činí cizím dělnictvo, které za krátkou dobu, nedojde-li k rychlé zákonité úpravě, octne se na rejstříku cizích státních občanů. Trh práce nelze chrániti takovými zákony, ani persekucí dělníků cizího státu, nýbrž pouze a jedině odbouráním kapitalismu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Elstner.