Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I když uznáváme správnost zásad, které v tomto protokolu byly vytýčeny, když vidíme, že všechny ostatní státy upravily tuto otázku cestou zákonou a že klade se v tomto protokole důraz na to, že má býti otázka tato upravena cestou zákonodárnou, že smluvní strany jsou názoru, že by tyto otázky se měly státi předmětem zákonodárství a zvláštních úmluv, nevidíme příčiny, proč by právě u nás v Československu otázka ochrany domácího trhu práce cestou zákonodárnou upravena nebyla. Jestliže se poukazuje, že budou represalie, tedy represalie - které nemůžeme do slova nazvati represaliemi - byly i v minulé době, poněvadž ač jsme měli upraveny tyto otázky jen cestou administrativní, přece jen tu bylo hromadné vypovídání našeho dělnictva. A konečný cíl, totiž volný pohyb našich občanů, aby konečně byla zrušena visa pasová, donutilo naši vládu, že podala osnovu zákona o ochraně domácího trhu práce.

Jaké jsou námitky, které se uvádějí proti této osnově? V prvé řadě se praví, že doba jest nevhodná, že jest pozdě a že ani psychologický moment nikterak nepodporuje podání a projednávání tohoto návrhu a dobrou náladu pro jeho přijetí. Ale my pravíme, jestliže tím psychologickým momentem ti, kdož jej namítají proti této vládní osnově, myslí to, že u nás počet nezaměstnaných klesá, že jest to pro nás nanejvýš příznivý psychologický moment, když povážíme, že veliká summa nezaměstnaných hned po válce klesla asi na 35.000 a možná že v dnešní době nanejvýš na 30.000 nezaměstnaných. Praví-li se, že přicházíme pozdě, tedy platí-li jinde devisa: lépe pozdě, než nikdy, může platiti i při této osnově zákona.

Dále se praví, že můžeme očekávati represalie. Já se jich nebojím. Již předem jsem řekl, že hromadné vypovídání našich příslušníků z ciziny z důvodů národnostních a politických jsme přečkali, a bylo to v době, kdy jsme neměli zákonodárným způsobem upravenu otázku o ochraně domácího trhu práce. Kdo byli od nás v cizině před zákonem, nebudou se stěhovati proto, že zákon děláme, neboť musíme uvážiti, proč cizina zaměstnává naše dělnictvo. Zaměstnavatelé jistě sledují svůj určitý cíl, zaměstnávají-li a povolávají-li cizí dělnictvo, aby totiž jednak, bohužel, dostali levnější síly pracovní, jednak mohou v tom býti také důvody nacionální, že si berou dělnictvo své národnosti nazpět, ale hlavně že potřebují pro určitý průmysl kvalifikovanější síly než mají doma. Konečně ti, kdo namítají, že přijdou represálie, měli by uvážiti, že zde hraje důležitou roli hospodářský moment. Každý kvalifikovaný dělník, který od nás dostane se do ciziny, znamená pro nás jistou ztrátu odbytiště domácího průmyslu. Jestliže do Francie přišlo 400 našich sklářů, znamená to, že ve Francii mohli si založiti sklářský průmysl zrovna tak, jako to mohli udělat v Belgii, čímž my ztrácíme jisté odbytiště, poněvadž se nám zde tvoří hospodářská konkurence. Stejně je tomu v Italii, kde se vytvořily továrny na hudební nástroje převzetím našich dělníků z Rudohoří, což neznamená nic jiného, než že my zase ztrácíme pro tento obor našeho domácího průmyslu odbytiště. A tak to máme ještě v jiných oborech.

Že jiné státy vývoz těchto kvalifikovaných sil k nim podporují, jest zcela pochopitelno, poněvadž tím zakládají průmysl a nepotřebují býti stran jeho výrobků odkázáni na naši republiku. Proto také na př. Maďárie a Německo úplně zrušily cestovní průkazy k nim pro kvalifikované dělníky. Stejně to můžeme říci o Polsku, Rumunsku a Řecku. To není jen v krajkářství, to začíná v textilu, takže námitka, že by byly nějaké represalie a že by se dělníci tam nebrali, nemá naprosto místa. Neberou se tam k vůli oblibě, snad k vůli krásné tváři, nýbrž proto, že umějí pracovat práci, kterou neznají domácí dělníci tamějších států, a bohužel také z toho důvodu, že jsou lacinějšími silami než domácí dělníci.

Namítá se dále proti této předloze, že poplatky za povolení jsou tam stanoveny vysoko. Jest to do jisté míry pravda, ale jsou stanoveny zákonem. Přítomná osnova stanoví jen, že se poplatky vybírají. Máme zvláštní zákon o poplatcích za úřední výkony. Zdají-li se tyto poplatky absolutně vysoké, bude věcí novelisace toho zákona o poplatcích, který platí již daleko dříve, a nemá tudíž s touto osnovou co dělat.

Namítá se dále, že den účinnosti zákona je stanoven dosti dozadu a že naše vládní osnova v této věci je málo liberální. Dovoluji si tedy upozorniti, že den účinnosti zákona, 1. května 1923, byl stanoven vzhledem k příslušnému jednání s Německem, poněvadž od téhož dne máme v této otázce volnou ruku, a poukazuji dále, že v Německu platí za rozhodující den u dělnictva zemědělského 1. leden 1913, u nezemědělského 1919, v Rakousku 1. leden 1923. Tedy když byl volen den účinnosti zákona, bylo zde postupováno úplně liberálně.

Prohlédneme-li celou osnovu, vidíme, že se tímto vládním návrhem chrání vlastně nejen domácí dělnictvo manuelní, nýbrž že se hlavně a silně chrání i domácí pracovníci duševní. Nesmíme zapomínati, že od nás do ciziny jde nejvíce dělnictva manuelního, ale že k nám z ciziny do závodů, které jsou ovládány cizím kapitálem, jdou na přední místa duševních pracovníků, ať je to v dílnách jako přední dělníci, mistři nebo inženýři, ať v kancelářích jako přední síly vedoucí, kancelář a obchodní organisaci závodu, že nejsou tu zaměstnáni naši lidé, ač máme dostatek kvalifikovaných domácích sil, nýbrž cizinci.

Jinak celá osnova zákona je pro nás přijatelna. Hlavní ještě námitky, které byly učiněny, vyzněly v ten smysl, že se nedává zúčastněným organisacím zaměstnanců a zaměstnavatelů pražádného vlivu na praktikování zákona. Vyhověl jsem tomu ve výboru jako zpravodaj tím, že do §u 13 vložil jsem dodatek, že ministr soc. péče se zmocňuje, aby v důležitých věcech, k nimž je zmocněn §em 13, vyžádav si vyjádření ústředen odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení určil rozsah provádění zákona, zejména

a) aby použití zákona na určitou nebo neurčitou dobu zastavil;

b) aby určitá zaměstnání, druhy zaměstnání, nebo výkony z platnosti zákona nebo z platnosti jednotlivých ustanovení zákona vyjmul, případně tyto výjimky opět odvolal;

c) aby stanovil pro zaměstnání příslušníků jednotlivých států podmínky obdobné, jaké platí v dotyčném státě pro zaměstnání příslušníků československých;

d) aby vydal zvláštní předpisy pro cizince, kteří nebydlíce trvale na území Československé republiky přecházejí hranice za zaměstnáním.

To je tedy jistě důležité zmocnění, které se dává ministru soc. péče a když při provádění tohoto zmocnění je povinen vyžádati si vyjádření a dobrozdání ústředen odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských, soudím, že v této věci bylo vyhověno přáním jak organisací zaměstnaneckých, tak i organisací zaměstnavatelských.

Jestliže se praví, že konečným cílem ochrany trhu práce musí býti volnost trhu práce, můžeme, díváme-li se na tento zákon, říci, že považujeme tento zákon za přechodný. Máme-li dosíci ve vyjednávání s ostatními státy této volnosti práce, můžeme ji dosíci jen tehdy, když budeme vyjednávati s ostatními státy jako kompaciscenti rovnocenní. Pokud u nás je tato otázka upravena nedostatečně cestou administrativní, nejsme žádným způsobem rovnocenným kompaciscentem s ostatními státy, které mají tuto otázku upravenu cestou legislativní. Proto je viděti, že může býti tento zákon jen přechodný a že teprve na základě úpravy legislativní můžeme vstoupiti ve vyjednávání, abychom dosáhli toho konečného cíle, totiž té volnosti, o které tolik a tolik se mluví.

Konečně nasvědčují tomu i resoluce soc.-politického výboru, které doporučuji ku přijetí. V první resoluci se vláda vybízí, aby použila vší možné příležitosti, aby zahájila s ostatními státy, zvláště se sousedními státy, hraničícími s Československou republikou, vyjednávání stran uzavření smluv o vzájemném zrušení nebo zmírnění zákonodárství o cizincích.

V resoluci druhé vybízí soc.-politický výbor vládu, aby na základě usnesení Mezinárodní hospodářské konference, konané roku 1927 v Ženevě, dala podnět k mezinárodní konvenci, upravující právní a pracovní poměry cizích zaměstnanců.

Ještě na jednu námitku a na jeden námět z řad obchodních komor chci poukázati. Byla to zejména obchodní komora brněnská, která podala námět, že snad by bylo lépe, kdyby platnost tohoto zákona se omezila na určitou dobu, snad 5 nebo 6 let. V §u 1 vládní osnovy se totiž praví, že ta lhůta platí po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce; a poněvadž toto ustanovení je dosti široké, byly snad pochybnosti, co má znamenati rčení "doba nepříznivého stavu na domácím trhu práce". Myslím, že vysvětlení je snadné. Doba ta by mohla minouti dříve, nežli by byla předem stanovená lhůta platnosti pro tento zákon, a proto z toho důvodu pokládám ustanovení vládní osnovy za lepší než všechny odchylné návrhy, které zde jsem citoval, a které proti této osnově zákona byly podány.

Ze všech těchto důvodů dovoluji si doporučovati slavné sněmovně, aby vládní návrh zákona tak, jak uveden je ve zprávě soc.-politického výboru, tisk 1439, schválila. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 40 minutami.

Jsou proti navržené lhůtě nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Navržená lhůta jest přijata.

Ke slovu jsou přihlášeni řečníci: na straně "proti" pp. posl. Klein, Horpynka, Schäfer, Můňa, Tučný, Krebs, Tayerle, dr Stern, dr Gáti, dr Dérer, Schmerda; na straně "pro" pp. posl. Schubert, Eckert a dr Wolf.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti" panu posl. Kleinovi.

Posl. Klein: Slavná sněmovno! Problém ochrany cizinců je staršího data. Víme, že mezinárodní právo nejdříve řešilo právo asylu a že nová epocha mezinárodního práva je zaznamenána po konci války existencí Společnosti národů a Mezinárodního úřadu práce, kteréžto mezinárodní oficielní instituce věnovaly ochraně cizinců náležitou pozornost. Poukazuji zejména na četné konvence a mezinárodní úmluvy, sdělávané na mezinárodních konferencích práce, kde jde hlavně o stejné zacházení se zaměstnanci v oboru sociálně pojišťovacím. Poukazuji dále na obdobné úmluvy, jež se týkají otázek hygienických, vystěhovalců a pod.

Je pochopitelno, že všeobecná snaha po rekonstrukci poměrů v Evropě a v ostatních částech světa je úzce spjata s nutností, aby příslušníci cizích států nalezli ve kterémkoli dílu světa náležitou ochranu. Proto je třeba posouditi tuto osnovu, zdali neporušuje nějakou mezinárodní úmluvu ať přímo či nepřímo, zda také nevyvolává těžší situaci na mezinárodním foru, jde-li o to, aby překážky poválečné byly odstraněny, t. j. s hlediska mezinárodního, a s hlediska vlastní potřeby státu našeho, zda opravdu je třeba podobného zákona v této době, máme-li na mysli všeobecné sociální a hospodářské poměry.

Předesílám, že strana soc. demokratická jistě má nesmírný zájem, aby nezaměstnaní dělníci a zaměstnanci soukromí měli zaměstnání. Měl jsem čest několikráte s tohoto místa prohlásiti, že otázku podpor v nezaměstnání není pro nás řešením nezaměstnanosti, že naopak žádáme, aby veškerá státní opatření směřovala k zaměstnávání našeho průmyslu a tím k zaměstnávání našeho dělnictva, a proto jsme vždy volali po dobré hospodářské politice a ke všem jednáním, zejména pokud jde o obchodní smlouvy, zaujali jsme vždy positivní stanovisko. Zde jsme také viděli pramen nápravy těch těžkých hospodářských otázek. Proto jistě bychom beze všeho souhlasili s tímto zákonem, kdyby jeho konsekvence vyvolávaly v nás naději, že odpomůže tísnivé situaci na trhu práce. Ale zdá se mně, že argumenty, které uvedl pan zpravodaj a stejně i důvodová zpráva, která se opírá o důvody, které je třeba registrovati, nejsou úplně správné.

Uvádí se především, že musíme míti zákon proto, že podobné zákony a podobná opatření legislativní jsou i v jiných státech. Mám za to, že je to argument příliš chabý, není-li ještě jinak doložen. Proto, že jiný stát má obdobný zákon, ovšem staršího data, není ještě pro nás důvodem, abychom také u nás vyvolávali podobný zákon.

Uvádí se dále, že otázka odstranění vis pasových je spojena s existencí tohoto zákona. Já jsem nenalezl v návrhu zákona ustanovení, která by se týkala pasových vis. To je řešení čistě interní a nemá s tímto zákonem nic společného. Tedy zákon o ochraně domácího trhu práce neřeší odstranění pasových vis, ani nedává možnost úřadu, aby jakýmkoliv opatřením tuto jistě naléhavou otázku, kterou jsme několikráte urgovali a která je dávno splatná, v našem státě vyřídili. Proto mám za to, že tento argument nesouvisí úplně se zákonem, který projednáváme. Je pravda, že v posledním okamžiku, kdy již vláda předložila návrh, přispěchal Nejvyšší správní soud se svým nálezem ze dne 25. října 1927, kde rozhodl, že direktivy, které dává Zemský úřad práce, nelze považovati za právní normu, a že tudíž veškerá opatření tohoto úřadu jsou právně neúčinná. Doznávám tedy, že Nejvyšší správní soud zrušil vlastně všechno, co až dosud konal Zemský úřad práce, ale ještě bych uvažoval, zda proto je nutno vyvolati zákon či nemá-li vláda jiných možností, aby svým interním opatřením si opatřila nutnost kontroly cizinců a zamezení přílivu zaměstnanců cizích.

A tu bych přece jen se domníval, že by bylo lépe pro nás, kdyby vláda buď zmocňovacím zákonem nebo jiným způsobem, který jest jí k disposici, tuto otázku vyřešila. Mám totiž obavu, že zákon sám, protože je to zákon, a poněvadž o něm jedná posl. sněmovna, může v cizině vyvolati nepříznivou náladu vůči československým zaměstnancům. A já považuji důvodovou zprávu za neúplnou, jestliže nám neříká, kolik čsl. dělníků a zaměstnanců je mimo hranice zaměstnáno. To je velká chyba! Nemůžeme posuzovati ochranu domácího trhu práce v Československu bez ohledu na to, jak se daří našim příslušníkům v cizině. Pan referent citoval zákon rakouský, opatření vlády polské a rámcový zákon Německa, Francie, Švýcarska a jiných států. Tam tedy mají taková opatření. My jsme je také měli, neboť, co Zemský úřad práce dělal jako opatření administrativní, je konec konců totéž, co je v tomto zákoně. Mělo to pouze charakter administrativní, a nebýti toho, že Nejvyšší správní soud prohlásil svým nálezem, že rozhodování Zemského úřadu práce není legální, prohlásil bych, že by nám dosavadní administrativní opatření, pokud jsou vůbec nutná, naprosto postačila, a my bychom nevyvolávali zbytečných konfliktů a nevydávali se v nebezpečí, že proti československým zaměstnancům bude na základě fakta, že děláme takový zákon, aniž by se zkoumal třeba obsah, postupováno daleko tíživěji než dosud podle oněch zákonů, které zde byly již citovány. My bychom tudíž raději vítali nějaké opatření čistě interní a ne zákon.

S hlediska mezinárodního poukazuji na usnesení Mezinárodního odborového sjezdu z r. 1919, kde byly vytýčeny směrnice stejného zacházení s cizími zaměstnanci. My chápeme, že resoluce Mezinárodního sjezdu všeodborového nemohla býti v krátké době všude realisována, ale považujeme ji za podklad našeho řešení. Pokud tu zvláště byli akcentováni soukromí zaměstnanci, vzpomínám usnesení internacionálního sjezdu soukromých zaměstnanců, který se konal r. 1925 v Kodani, kde bylo zvláště jednáno o ochraně cizích zaměstnanců. Tento sjezd, který byl obeslán evropskými organisacemi soukromých zaměstnanců, učinil velmi závažná usnesení, která bych považoval stejně tak za směrodatná pro řešení této otázky v republice Československé. Rozhodl totiž, vyskytne-li se krise hospodářská, že nemají se cizinci vypovídati ze státu a noví cizinci se nemají vpouštěti do státu, a že se má pomocí mezinárodních dohod sjednati v tomto směru vzájemný poměr mezi státy. Tedy to, co r. 1925 navrhoval tento kongres soukromých zaměstnanců v Kodani, bylo shodou okolnosti o 2 léta později potvrzeno na mezinárodní hospodářské konferenci v Ženevě. Konference ženevská sama za účasti delegace československé schválila podnět, aby pomocí konvencí bylo dosaženo dohody o stejném zacházení s cizinci. A jestliže projednáváme právě tento zákon 9 měsíců po tom, kdy se mezinárodní konference ženevská usnesla na tomto podnětu, domnívám se, že vláda měla uvážiti také tento moment, poněvadž republika Československá je prvním státem, který po ženevské hospodářské konferenci projednává zákon podobného druhu. A proto jsem řekl, že i z těchto důvodů bylo by nám milejší, kdyby administrativní opatření, která se úplně kryjí s obsahem tohoto zákona, vyřešila pro dobu potřeby otázku domácího trhu práce.

Mezi argumenty uvádí se také hospodářská krise proto, aby zákon byl u nás v této formě realisován. Musíme objektivně posuzovati všechny tyto podněty a zjišťujeme podle statistických zpráv, že jsme v lednu 1923 měli zaznamenáno 321.020 nezaměstnaných, v listopadu 1927 - to je poslední naše statistika - máme 38.220 nezaměstnaných, tedy oficielně skoro o 300.000 méně než r. 1923. A tu jistě každý se může otázati: Proč jste nevydali zákon r. 1923, když jste měli 321.000 nezaměstnaných a proč jej vydáváte r. 1927, když jich zaznamenává oficielní statistika 38.000? Jistě bylo tehdy uvažováno velmi důkladně o prostředcích proti nezaměstnanosti. A jestliže tehdy se nesáhlo k tomuto opatření, byla to právě obava, aby československým příslušníkům, dělníkům a zaměstnancům našim v cizině nevedlo se hůře než se jim vedlo právě podle různých legislativních opatření v příslušných státech. Tyto obavy tu hlavně rozhodovaly.

Je zajímavo také sledovati číslici podporovaných prostřednictvím odborových organisací. V lednu 1927 bylo podporováno prostřednictvím odborových svazů 33.371 nezaměstnaných a v listopadu 1927 10.839. Snad pro charakteristiku dnešních poměrů je zajímavá také statistika práce přes čas. V lednu 1927 máme 606.902 a v listopadu 1927 1,977.243 hodin přes čas odpracováno, což je oficielně zjištěno, než v lednu 1927. Kvantum práce přes čas jest ovšem daleko větší, poněvadž statistika zaznamenává jen to, co povolily dozorčí úřady. Všeobecně tedy víme, že hospodářská konjunktura se v Československé republice zlepšila. Mohl bych zde citovati i prohlášení p. gen. tajemníka dr Hodače a i prohlášení jeho kolegy ze Slovenska p. dr Hexnera, kde všichni mluvčí našich průmyslníků prohlašovali, že žijeme v dobré konjunktuře, že je zde naděje na větší zaměstnanost. Dokonce v jedné statistice bylo zjištěno, že kapacita našeho průmyslu je zvýšena o 110%.

Nyní, pánové, jak to vypadá v jednotlivých státech a zdali je vhodnost zákona zvlášť opodstatněna také s tohoto hlediska? Francouzská vláda podle novinářských zpráv nabízí výměnu průmyslových volontérů. Sjednává tyto podmínky s různými státy a je charakteristické, že v československé osnově je také zvláštní zmínka o učněch a volontéřích, že volontéři jsou také pojati do rámce osnovy, ačkoliv v rakouském zákoně jich nenalézáme. Považuji to za nerozumné. Když konečně chceme zamezovati přístup dospělým pracovníkům, proč jej chceme zamezovati učňům, mladým akademikům, volontérům? To je věc, která není v žádném zákoně citována a zejména ne v rakouském. Mám za to, že je to podstatná vada osnovy, a já bych ještě v posledním okamžiku apeloval na p. referenta, aby tato část z osnovy zmizela.

A nyní je třeba, podívati se ještě na některé politické momenty, které jsou spiaty s projednávanou osnovou. V "Zahraniční politice", orgánu našeho ministerstva pro zahraniční věci, v lednovém čísle shledáváme recensi Gustava Wintra o knize Charlesa Lamberta, která jedná o Francii a cizincích a projednává celý komplex otázek, které najmě zatěžkávají hospodářský život Francie.

Gustav Winter dospívá ve své recensi k velmi zajímavému závěru a konstatuje, že je povinností každého státu, aby učinil kontrolu cizinců, pokud možno příjemnou. My už máme zde první důkaz, jak ta příjemná kontrola cizinců bude se u nás asi prováděti. Policejní ředitelství prostřednictvím okresních policejních komisařství rozesílá na podniky dotazníky. Za účelem sestavení přesných statistických záznamů - říká se v dotazníku - žádá policejní ředitelství o přesné zodpovědění těchto otázek:

1.Název továrny a přesná adresa, 2. předmět výroby, 3. majitel podniku, jeho státní příslušnost, zda provádí výrobu ve vlastní režii, či jiným způsobem, 4. jméno ředitele továrny a úřadujícího člena správní rady, 5. rozvrstvení kapitálu, v jaké výši a formě zúčastněn je cizí kapitál a který, 6. politické rozvrstvení zaměstnanců podniku, 7. počet zaměstnaných a) úředníků, b) dělníků dále kolik z nich je československých příslušníků, kolik je cizinců, 8. ze zaměstnaných cizinců, kolik je úředníků a kolik dělníků, kolik je příslušníků Německa, Rakouska, Maďarska, Polska, Jugoslavie, Italie a Ruska, 9. složení závodního výboru, 10. označení komunistických buněk, jsou-li v závodě, 11. Poznámka: Pracovní poměry v továrně, stávky, výluky, redukce a pod. Zodpovězené dotazníky má podnik vydati civilnímu inspektoru, který se bude legitimovati. (Slyšte!)

Pánové, pokládáte-li tento způsob statistiky za správný, máme my o tom pochybnosti, ačkoli by se mohlo říci, co je nám do toho, poněvadž se to týká cizinců a komunistů. Ale víme, jak to bude vypadati, ponechá-li se fabrikantu, aby on označil komunistické buňky. Kdokoli bude nepříjemný v závodě, ačkoli nebude míti s komunismem nic společného, hodí se do rubriky komunistická buňka, dostane zvláštní číslo u policejního komisařství a podle toho se s ním bude zacházeti. Má-li se tedy učiniti správná kontrola, příjemná, jak o ní mluví Gustav Winter, s nimž se shodujeme v názorech, je jisto, že takový soupis neposlouží a nepřispěje ke zvýšení lásky ke státu občanů, kteří jsou odkázáni v něm žíti.

Pánové, dovolte mi ještě, abych k meritu zákona pronesl několik názorů. Především pokud jde o platnost zákona. Je pravda, že obdobné zákony v cizině mají termín 1. května 1923 nebo termíny ještě starší. Ovšem nesmíme zapomenouti, že tyto zákony byly také dříve vyvolány a tudíž rozpětí mezi platností a účinností těchto ustanovení bylo snad pochopitelné. Ale to by pro mne ještě nebylo důvodem, abych stejně mohl hlasovati pro zákon, který se týká určité zpětné platnosti. Mám za to, když už má se sáhnouti k zákonu, že by bylo rozumnější, kdyby ochrany platily ode dne, kdy zákon vejde v platnost. Jde totiž o to, že tento zákon vyvolává nový cizinecký režim, o tom není sporu, a musí se tudíž ponechati cizincům v našem státě, aby své věci si opatřili; neboť dotazník policejního komisařství pravděpodobně nebyl vyvolán podnětem tohoto úřadu, jsou zde jakési pokyny ministerstva vnitra a jiných centrálních úřadů, a proto tedy ostřejší tón ve všech těch otázkách. Proto také musíme očekávati daleko ostřejší praksi proti cizincům. Tu se mi zdá, že zpětná platnost 1. května 1923 neposlouží toleranci vůči občanům cizích států.

Dále protestujeme co nejrozhodněji proti tomu, že na příště povolení k zaměstnání cizince udělují politické úřady II. stolice. Až dosud rozhodoval o podobných žádostech Zemský úřad práce, v častých případech v dohodě s příslušnými odborovými organisacemi, a praxe, která se zde objevila, pokud ochrana byla nutna, celkem vyhovovala. Je-li však tato kompetence vyrvána Zemskému úřadu práce a dána politickým úřadům, máme znovu oprávněné obavy, že jednak politické úřady zbytečně se zatěžují - to je ta reforma veřejné správy - jednak vylučují se odborové organisace z positivního řešení celého zákona. Pan zpravodaj souhlasil s tím, aby v §u 13 bylo také pamatováno na vyjádření odborových ústředen, jenom že nám to, pane zpravodaji, nestačí. Nám by bylo milejší a je to také oprávněnější, kdybyste nám mohli dáti takové oprávnění do § u 5, kde se jedná o positivním provádění zákona. Jestliže nás vylučujete z §u 5, kde zákon se provádí, kde jeho důsledky objevují se právě u zaměstnanců, a připouštíte nás pouze tam, kde zákon buďto se má týkati určitých skupin nebo má býti omezen, nemůže nám toto řešení naprosto dostačiti a my v tom vidíme - račte odpustiti - útok na odborové organisace, jsou-li vyloučeny z praxe tak významného zákona.

Pánové! Dovoláváte-li se rakouského zákona, prohlašuji vám, že rakouský zákon jest prováděn za plné účasti a kompetence odborových organisací. (Slyšte!) Lituji, když p. dr Brablec měl možnost na sjezdu Associace pro sociální pokrok ve Vídni osobně z úst jednoho kompetentního činitele se přesvědčiti, že provádění rakouského zákona o ochraně domácího trhu neprojevilo příznivé důsledky na cifry nezaměstnanosti a když zejména ukazoval na příznivá opatření, že se nemluví v důvodové zprávě o praktických zkušenostech.

Domníváte-li se, že politický úřad bude ve své kompetenci rozhodovati o existenci zaměstnanců, dobře, my to registrujeme jako jeden z činů proti dělníkům, proti zaměstnancům, a podle toho se také zařídíme. (Výkřiky posl. Tomáška.)

Vážení pánové! Zmínil jsem se, že § 4 mluví také o pracovním a učebním poměru. To týká se také oněch volontérů, praktikantů a jiných mladistvých lidí, kterým pedagogika světová káže: Jděte do světa, učte se, zejména vy, mladí obchodníci, jděte do světa! Říkáme to také, ale nechceme je k nám pustiti, poněvadž § 4 tuto možnost úplně podlamuje, neboť jim zamezuje příchod do povolání nebo praxe.

Zdá se, že § 10 má určitou souvislost s dotazníkem, který jsem zde citoval, neboť v této formě předkládati seznamy cizinců, zdá se mi, že jest registrací zase t. zv. nespolehlivých živlů, které namnoze budou trestány vypovídáním z republiky proto, že snad domáhali se zlepšení své existence nebo že byli solidárními se svými spoludruhy dělníky, příslušníky státu československého. Tedy i zde navrhujeme změny, které by měly vyloučiti podobné obavy a nebezpečí pro zaměstnance.

Resoluce, která byla přijata ve výboru soc. politickém, je vlastně urgencí onoho usnesení, o kterém jsem se zmínil a které se týká mezinárodní hospodářské konference v Ženevě. Kdyby naši činitelé po konferenci ženevské ihned se uchopili iniciativy a sjednávali se státy určité podmínky zaměstnávání cizinců, mám za to, že nebylo třeba tohoto zákona a že zejména nebylo třeba obav, které máme vůči obsahu tohoto zákona.