A nyní, prosím, budiž mi dovoleno, abych ukázal
ještě na dalších případech,
jakou předlohu máme před sebou. Předloha
doplňuje zákon rakouský - jedině zákon
rakouský - kterým jsou upraveny podmínky,
pro které někdo může býti dán
do donucovací pracovny. Ona sáhla ke změně
§u 7 zák. č. 89 z r. 1885, kterým tyto
podmínky byly vymezeny. Když již tak učinila,
pak podle mého názoru měla se zabývati
vůbec otázkou, jak upraviti důvody, pro které
někdo do donucovací pracovny nebo pracovní
kolonie může býti dán. Kdyby to byla
učinila v rámci takovéto úpravy, bylo
by vysvětlitelno, že se přivádí
moment nový. Toho však předloha neučinila,
nýbrž ponechala v platnosti zákon z r. 1885
a teď k němu připojila tento odstavec, že
soud může vysloviti, že odsouzený smí
býti držán v donucovací pracovně,
"odsuzuje-li se pro zločin spáchaný
ze zahálčivosti, nebo z ničemné lehkomyslnosti,
nebo z hrubé zištnosti vinník, který
v posledních pěti letech před spácháním
zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte
trest na svobodě za zločin nebo přestupek
spáchaný z některé takové pohnutky."
Jak přišla předloha k této stylisaci?
Ona praví, že ji vzala z osnovy trestního zákona.
Je to pravda a není to pravda. Ona vytrhla z celého
systému osnovy trestního zákona, ze systému,
který je docela jinaký, než jak je vybudován
náš trestní zákon, ne jednu instituci,
nýbrž jedinou větu a ještě tu nerecipovala
úplně doslova, nýbrž podstatně
ji změnila. A teď jsem si řekl: důvody
jsou uváděny ty, že nemáme dostatek
prostředků proti recidivním zločincům.
Důvodová zpráva ministerstva poukazuje zejména
na iniciativní návrh posl. Berana a soudr.
na zřízení pracovních kolonií,
který intendoval účinné stíhání
a řekl bych, odstraňování nebezpečných
živlů. Tedy tendence tohoto ustanovení byla,
jak se tam několikráte praví, umožniti,
aby účinnějším způsobem
mohli býti postiženi zločinci recidivní,
a je pravda, že v historických zemích nám
taková instituce a nějaké podobné
ustanovení chybělo. Ale co udělala předloha?
Ona neupravila tuto materii samostatně, nýbrž
vzala z osnovy trestního zákona, vybudovaného,
jak jsem si již dovolil říci, na docela jiném
systému, jedinou větu a pan profesor Kalláb
právem proti tomu protestuje, že je to diskreditování
této osnovy, poněvadž osnova trestního
zákona tvoří celek.
Robotárny, které jaksi mají nastoupiti místo
donucovacích pracoven, jsou institucí jinakého
rázu, než donucovací pracovny u nás.
Ony se více přibližují donucovacím
pracovnám podle uherského zákona. Ony mají
býti součástí instituce výkonu
trestu, také osnova trestního zákona docela
jinak vymezuje pojem zločinu, přečinu a přestupku,
docela jinak basiruje na motivech pachatelových, než
to činí náš trestní zákon.
A teď do starého trestního zákona se
starým výkonem trestu, s institucí, která
byla sem přivedena v r. 1885 také jako příležitostný
zákon, něco se vštěpuje, co je jako
rána na tvář, nebo lépe, chcete-li,
abych zůstal u svého thematu, co je jako záplata
na roztrhaný oděv. Tato předloha vypadá
jako oděv těch osob, kterých se týká,
vypadá jako oděv tuláků, neboť
ona tady docela neorganicky, nesystematicky upravuje takovouto
materii.
Je-li potřeba takovéhoto ustanovení, pak
vzejde otázka, proč toto ustanovení o "ničemné
lehkomyslnosti" má platiti jen v historických
zemích? A proč nebude platiti na Slovensku? Řekne
se mi, že snad § 7 zák. čl. z r. 1913
má ustanovení dostatečné. Ano, ale
jaké? § 7 platného zákonného
článku na Slovensku připouští
dání do donucovací pracovny, jde-li o čin
proti životu, bezpečnosti těla, mravnosti nebo
majetku, kdežto tady jest ustanovení neobmezené.
Netýká se jen deliktů majetkových,
a nikdo nám nezaručuje, že jednou v budoucnosti
bude tomuto ustanovení dán výklad, že
se toto ustanovení týká také deliktů
politických. (Výkřiky na levici.) Tvrdí-li
se v důvodové zprávě, že se to
politických činů netýká, pak
na to odpovídám, že důvodová
zpráva nebývá vždy směrodatná
pro soudce, jak vyslovil Nejvyšší správní
soud. A pánové z agrární strany mně
prominou, jestliže je pochválím, když
konstatuji, že návrh p. posl. Berana je lepší
a liberálnější, než je návrh
vládní, že návrh republikánské
strany výslovně stanoví: "Pro delikty
politické a trestné činy s nimi souvislé
není odsouzení do pracovní kolonie přípustno."
(Výkřiky na levici.)
Motivy praví, že předloha je míněna
jako ochrana proti recidivním těžkým
zločincům a také návrh posl. Berana
má na mysli těžké zločince.
Ten upravuje věc docela jinak, stanoví totiž,
že dání do pracovní kolonie může
se státi, byl-li někdo dvakráte odsouzen
během 5 let pro zločin a znovu je trestán
pro zločin trestem na svobodě v trvání
aspoň jednoho roku. Tedy recidivní zločin,
a třetí trest nejméně jeden rok. Ale
podle osnovy stačí, že je někdo dvakrát
odsouzen pro přestupek a po třetí pro zločin
ze zahálčivosti. (Výkřiky na levici.)
A jak tento motiv je snadno konstatovati, to si dovedeme z
prakse snadno představiti. To znamená, že toto
ustanovení může právě postihnouti
menšího delikventa a naproti tomu vůbec se
netýká těžkých recidivních
zločinců. Během 5 let si musil odpykati dva
tresty. Když někdo dostal pro těžkou krádež,
opětovanou krádež 6 let, nemůže
býti dán při opětném odsouzení
do donucovací pracovny, poněvadž se to nestalo
v době pěti let. Prosím, zloděj ze
zvyku, který dostane 8 let pro opětované
krádeže, který je nebezpečný
cizímu majetku, před kterým společnost
se má chrániti, nemůže přijíti
do donucovací pracovny. A jiných institucí,
které by umožnily odstraniti tohoto zločince
ze společnosti a odstraniti jeho nebezpečí
pro společnost, nemáme. Tedy proti recidivním
zločincům vlastně žádných
institucí nezavádíme. Můj návrh
v tom směru byl zamítnut. My tu vlastně zavádíme
instituci právě proti těm méně
nebezpečným osobám a ne proti těm,
proti nimž se chtěl chrániti návrh posl.
Berana. Tady vidíte s hlediska čistě
právnického - já tu věc posuzuji jen
s hlediska právnického - jakou předlohu máme
před sebou. A kdybych šel do dalších podrobností,
viděli byste ohromné rozdíly. Na př.
v uherském zákoně, platném na Slovensku,
nenajdete pojmu "ničemná lehkomyslnost",
tam najdete jen pojem "zahálčivost". (Různé
výkřiky na levici.)
Já jsem již vytkl, že když již tuto
materii upravujeme, máme přece k ní přikročiti
s větší seriosností. Pánové,
jsme si vědomi toho, že to je jedna z nejtěžších
materií - to jest výkon trestu a polepšování
nebezpečných osob - že máme nejprve
míti po ruce statistiku z donucovacích pracoven.
Donucovací pracovny na Slovensku vůbec nejsou. Máme
nejprve věděti, jak pracovní kolonie mají
vypadati. To má říci teprve nařízení?
Má to býti ulehčení? Ulehčení
je to, když osoba taková místo v zavřené
místnosti bude venku. Má to býti přechodný
ústav, jako byl na Slovensku při výkonu trestu?
Musíme věděti, jak se díváme
na trest. Je to jen odplata, či je to prostředek
k polepšení? Jaký účel mu přikládáte?
A podle toho posuzujeme celý trestní výkon.
Vždyť si musíme uvědomiti: Mají
donucovací pracovny nahrazovati výkon trestu nebo
má býti vedle něho řada otázek,
kterými se vědecké kruhy zabývají?
Nechci citovati řadu článků, které
se tím zabývají docela jiným způsobem.
To je problém velmi těžký.
V ústavně-právním výboru tento
problém jsme promrskali za několik málo hodin,
poněvadž jsme povzneseni nad všechny ty vědecké
kapacity. My to všecko známe a nepotřebujeme,
abychom se touto věcí zabývali takovýmto
způsobem. (Výkřiky na levici.)
Žádal jsem, abychom také zrevidovali ustanovení
§§ 1 až 6 zák. č. 89 z r. 1885. Marně.
Proč při nejmenším - nejsem snad nadšen
uher. zákonem z r. 1913 - nevezmeme pro úpravu za
základ tento zákon? Tento zákon je aspoň
potud lepší, že nepřipouští
vykázání do donucovací pracovny pro
nepatrné delikty po prvé spáchané,
že žádá recidivu anebo kvalifikovaný
čin, jde-li o první odsouzení a že dokonce
stíhá osoby, které jsou společnosti
nebezpečné jinakým způsobem, když
využívají lehkomyslnosti občanů,
jako na př., kteří provozují hru v
karty a pod., což všechno u nás nemáme
podrobeno ochraně.
Nic se nesmělo změniti. Dovolte, pánové,
kteří vždycky se díváte a priori
- jakmile jde o nějaký argument pro dělníky
- s jistou nedůvěrou, prosím, abyste i vy
uvážili případy, které se udály
za Rakouska. Podle rakouského zákona, u nás
ještě platného, může býti
dán do donucovací pracovny ten, kdo po prvé
odsouzen je pro tuláctví anebo po prvé jest
odsouzen pro žebrotu, páchanou nejen z důvodů
zahálčivosti, nýbrž z jakýchkoli
jiných motivů i z bídy. Řeknete mi,
že tu je ochrana, spočívající
v tom, že o těch věcech individuelně
rozhodne soud. Přednesu vám tu z prakse rakouských
soudů příklady, ze kterých shledáte,
jak je tento zákon nebezpečný. Pro svou osobu
prohlašuji, že se nestavím proti institucím,
které mají učiniti neškodnými
elementy, které se štítí práce
nebo které jsou nebezpečnými společnosti,
já jsem pro to, aby do našeho systému institucí,
určených pro výkon trestu, zařazena
byla i instituce další. Vždyť jsem docela
otevřeně ve výboru projevoval názor,
že určití těžcí, recidivní,
nenapravitelní zločinci, společnosti lidské
nebezpeční, mají býti odstraněni
takovým způsobem, aby nemohli býti společnosti
nebezpečni, neboť oni nejsou nebezpečni jen
bohatým, oni přepadají, okrádají
a olupují také chudáky. Ale tak, jak uznávám
potřebu takové instituce, tak také považuji
za nutno zdůrazniti, že všechno zákonodárství,
upravující tyto instituce, musí býti
takového druhu, aby postižen byl toliko vinník
a osoba nebezpečná a ne poctivý dělník.
A o to nám zde jde, aby předloha ta nemohla postihnouti
poctivého dělníka, který následkem
těžkých poměrů, v nichž
dělník vůbec žije, dostane se nezaviněně
do situace, ve které ocitne se v kolisi se zákonem.
Když vešel v platnost zákon z r. 1885, stalo
se v několika případech, že byli dělníci
odborově organisovaní, kteří šli
na vandr od města k městu a hledali práci,
zadrženi a odsouzeni podle zákona o tulácích.
A proto ministerstvo spravedlnosti v r. 1901 vidělo se
nuceno, uveřejniti ve Věstníku výnos,
ve kterém upozornilo na to, že dělník
odborově organisovaný, mající narok
na cestovní podporu od své odborové organisace,
nemá býti posuzován jako tulák. To
bylo nutno, prosím, v Rakousku výslovně vytknouti.
A přes tento výnos stal se tento případ,
který vytrhávám jako charakteristický,
ne jako výjimečný, nýbrž jako
případ, jichž se stalo několik. Právě
touto otázkou zákona z r. 1885 zabýval jsem
se dříve velice často a poznal jsem jeho
nebezpečí. Stal se zde případ, u něhož
budu citovati značku spisovou, aby mohlo býti moje
tvrzení kontrolováno. Dvacetiletý Karel Štögermayer,
vyučený barvíř z Vídně,
zachovalý, poctivě se živící,
šel na vandr a konal práce ve Švýcarsku.
Ušetřené peníze posílal své
matce ve Vídni. Když si ušetřil 35 franků,
šel pěšky zpět do Vídně
přes Cheb. Tam mu došly peníze. A teď
byl před rozhodnutím: buď krást anebo
žebrati. On se rozhodl, že zůstane poctivým
člověkem a že nebude krásti. Kdyby byl
kradl, mohl pro přestupek krádeže dostati vězení,
ale nemohl podle zákona býti dán do donucovací
pracovny. Poněvadž se však rozhodl nekrásti,
nýbrž žebrati, byl chycen, postaven před
mladého soudce v Kynžvartě a byl rozsudkem
ze dne 13. dubna 1904, č. j. U 99/1906, odsouzen přes
svoje mládí, přes své doznání,
přes zachovalost do vězení v trvání
8 dnů. Soudce zároveň vyslovil, že může
býti dán do donucovací pracovny. Policie
vídeňská konala v této věci
šetření a nešťastnou náhodou,
ačkoliv tento dělník po svém návratu,
provedeném postrkem, ve Vídni zase našel práci
a poctivě se živil, podala komisi u místodržitelství
českého referát, že nepracuje, nýbrž
že jest u svých rodičů a jimi je vydržován.
A to byl důvod komisi, že vyslovila, že do donucovací
pracovny má býti dán, a byl do donucovací
pracovny odveden. (Výkřiky čsl. soc. demokratických
poslanců.)
Prosím, zde vidíte, že dělník,
který přece velmi často se může
dostati do situace, že nemá práci, že
nemá dostatečného výdělku,
je vydán nebezpečí, že bude nejen potrestán
za čin méně vážný, přestože
je ochoten pracovati, nýbrž že bude ještě
dán na dlouhou dobu a dnes až na 5 let - teď
prozatím na 3 roky - do donucovací pracovny. (Výkřiky
na levici.)
Má někdo interes, takovýmto způsobem
dělati zákony? A přece jsme podrželi
takové zákony rakouské. Upravujeme na jedné
straně a na druhé straně si nevšimneme
této vady v zákonodárství?
Nechci jíti do všech podrobností a chci se
ještě dotknouti jedné okolnosti. Budiž,
kdyby byla již předloha se omezila alespoň
na onu látku, kterou upraviti měla za úkol,
to jest zavésti pracovní kolonie a upraviti to,
co s tím souviselo, ale ona najednou naprosto nesystematicky,
bez logické vnější i vnitřní
souvislosti upravuje také zákon, kterým je
stanoveno, že samovazbou trest může býti
zkrácen.
O tom může býti debata, o tom mohou býti
různé názory, má-li samovazba zkracovati
trest či nikoli, ale jak to souvisí s donucovacími
pracovnami a s pracovními koloniemi? Vnitřně
nijak. Jestliže tedy již předloha upravovala
vazbu a výkon trestu vůbec, proč si nevzpomněla
na jinou závadu, kterou máme při výkonu
trestu, proč si nevzpomněla na politické
odsouzence? (Výborně!) Proč si nevzpomněla,
že za Rakouska jsme měli poměry lepší,
než je máme v Československé republice,
že jsme měli dekret z r. 1849, který dával
politickým delikventům jisté výhody
nepatrné: míti papír, míti tužku
a moci čísti noviny vládní, což
byla výhoda velmi pochybného rázu, a podobné
věci? A nyní, prosím, poněvadž
v onom císařském listě jsou jmenovány
určité paragrafy trestního zákona
a poněvadž tyto paragrafy byly změněny
zákonem na ochranu republiky, dedukuje nyní justiční
správa, že na ostatní delikty se onen dekret
nevztahuje? Zákon, který jsme tu projednávali,
o úlevách politickým delikventům,
padl pod stůl, a to neuznala justiční správa
za potřebné přijíti s předlohou
jinou? Cožpak pánové z vládní
majority nebyli již v politických kriminálech?
Cožpak nejsou mezi nimi mnozí, kteří
si už odpykávali tresty pro politické delikty
a mají jistotu, že jednoho krásného
dne zase se nedostanou do konfliktu s trestním zákonem?
Dokud budou v majoritě, nic se jim nestane, ale budou-li
v oposici, v menšině, může se jim to státi.
A nevzpomene se, že by bylo bývalo na čase
v době, kdy byli u moci, opatřiti to, co má
každý moderní stát, t. j. jisté
samozřejmé úlevy pro politické delikventy.
Slyšeli jsme, že byly úlevy poskytnuty (Hlasy:
Svátkovi!) - nechci jmenovati - a nebyli to političtí
odsouzenci. (Výkřiky na levici.) Tedy správa
má jistou možnost i v cestě administrativy,
a v této věci nedělá nic.
Vážení pánové! Byl to jenom krátký
obraz - podotýkám znovu, že jsem nerozebral
předlohu do všech detailů - abych vám
mohl ukázati, s jakou předlohou přišli
jsme před vás se žádostí, abyste
jí dali svoji sankci. Jak je to možno? Vždyť
to není první předloha, která naráží
na velmi ostrou kritiku z kruhů praktických právníků
a vědátorů a která způsobuje,
že se tyto kruhy dívají na práci v tomto
zákonodárném sboru - budiž mi prominuto,
řeknu-li to otevřeně - s jistým despektem.
Jak je možno, že takovou práci přinášíme
plenu, které po řeči oposičního
poslance nemůže si utvořiti okamžitě
úsudek, jsou-li jeho vývody a kritika správná,
a které nemůže, jak je to v jiných sněmovnách,
vzhledem ke komplikovaným politickým poměrům
u nás, měniti v plenu něco na zákonech.
Řekněme si to: Práce v tomto zákonodárném
sboru není postavena na zdravý základ a je
potřebí, abychom všichni, ne jen členové
majority, nýbrž i členové oposice revidovali
svou posavadní činnost, uvažovali, jakým
způsobem hledati nápravu. My tu máme jistý
důležitý úkol, za který jsme
odpovědni nejen sobě, svému svědomí
a svědomí právnickému, nýbrž
za který jsme odpovědni také celé
veřejnosti. My přes tento těžký
úkol nemůžeme přecházeti s úsměškem
a lehkomyslně, nýbrž jsme povinni, používajíce
tohoto příkladu, dáti hlavy dohromady a říci
si, jak je možno, že jsme dospěli k takovým
poměrům?
Stalo se zvykem, že vládní předlohy
jsou v poslední době považovány za něco
nedotknutelného, svatosvatého. Předloha vládní,
ať vychází z kteréhokoliv ministerstva,
nebývá měněna. Rozumím tomu,
jde-li o předlohu rázu politického; chápu
těžkosti majority složené z 8 stran. Vždyť
jsem byl součástí majority, znal jsem vnitřní
ústrojí a věděl jsem, co znamená
dohodování se o různých politických
sporných otázkách a jak je potom těžko,
docílí-li se dohody, od ní ustupovati. Vidíme
však, že stejný postup je volen, i když
nejde o věci politického rázu, nýbrž
o věci čistě odborné. Na př.
tato předloha má řadu ustanovení,
která nejsou vůbec rázu politického,
nýbrž čistě právnického,
která se nedotýkají většiny,
její stability, vnitřního složení,
kdy snad uvnitř většiny nebylo ani o jednotlivých
podrobnostech uvažováno, tedy věc nebyla prohlášena
za věc majority, byla změnitelná a přece
se nemění. Tato majorita zvykla si na to, že
vše, co přichází z ministerstev a je
zpravodajem ministerstva doporučováno, není
měněno, ale je přijímáno jako
nezměnitelné. V prvé řadě je
potřebí, aby referenti považovali (Výkřiky
komunistických poslanců.) za svůj úkol
ne akceptovati, co přináší ministerstvo,
nýbrž především kontrolovati. Pánové,
dovolte, u soudu, i když rozsudek vysloví nejlepší
právníci, připouštíme další
dvě instance, ve správním řízení
připouštíme kontrolu nejvyššími
soudci nejvyššího správního soudu,
ale zde nechceme připustiti kontrolu zákonodárného
oddělení ministerstev? A když majorita sama
nemění, tak považuje za vyloučeno, aby
něco měnila na popud a po kritice oposičních
stran. Snad by se mi mohlo říci, že projevy
a kritiky oposičních poslanců, buďsi
pro jistou animositu proti jistým osobám nebo následkem
nedůvěry, která vůbec je k jejich
projevům a priori, jakož i náměty a
návrhy jsou považovány za trojského
koně, který ve svých útrobách
má nepřátelské vojsko, a že příslušníci
majoritních stran a priori, i když nevědí,
co kůň v sobě obsahuje, předpokládají,
že pro ně obsahuje něco nepříjemného
a špatného - a proto se zabarikádují
za hradby trojské? Vždyť to není tak správné,
vždyť to není praktikováno jenom proti
nepříjemným a nepopulárním
členům oposice. Vždyť my jsme viděli
podobný zjev také u jiných členů
oposice. Před několika málo měsíci
při všeobecné debatě o daňové
reformě veřejnost československá,
parlamentní a žurnalistická, objevila v této
sněmovně nového muže (Slyšte!),
jmenoval se Rosche. Objevila ho po dvouhodinové
věcné řeči. Ale že před
tím tentýž muž po 5 měsíců
v rozpočtovém výboru přicházel
s různými pozměňovacími návrhy
(Tak jest!), věcně odůvodněnými,
to veřejnost nevěděla. Tu velikou práci,
kterou přinášel, tu svět neznal, přes
to, že to byly návrhy činěné
z třídního a stavovského stanoviska
této majority. (Výkřiky na levici.) To
nebyly návrhy stranické, to byly návrhy občanské,
návrhy, které sloužily k prospěchu těch
tříd, kterým má sloužiti tato
majorita. Ale přes to, poněvadž vycházely
od muže oposičního, se přes ně
přecházelo. Jeho výklady na tabulkách
byly sledovány se zájmem, ale jeho návrhy,
až na nepatrné výjimky, byly prostě
přehlasovány. (Výkřiky posl. Můni.)
Pánové, u nás jsme zvykli tomu, že se
majorita domnívá, že každý návrh
učiněný oposicí a přijatý
majoritou je koncesí oposici. U nás se považuje
za koncesi oposici, když místo obratu: "když
může" - dá se obrat navržený
oposičním poslancem: "může-li".
(Veselost.) Krátce, u nás se na návrhy
ty nedíváme se stanoviska věcného,
nýbrž odkud přicházejí. Raději
zákon špatný a s chybami, než aby majorita
přiznala, že oposice přinesla něco dobrého
do kterékoliv předlohy.
Pánové, mohou vycházeti z ministerstev návrhy
velmi dobré - přiznávám, že některá
ministerstva jsou obsazena ve svých zákonodárných
odděleních velmi dobře - a rovněž
neváhám zde říci, že onen úředník
z ministerstva spravedlnosti, který tuto předlohu
vypracoval, kterou takto ostře kritisuji, podle mých
zkušeností patří mezi velmi svědomité,
pilné a vynikající právníky.
(Výkřik posl. Bolena.) Ale to nesmí
nás svésti k chybě, abychom tyto předlohy
přijímali bez kritiky. Jeden z vynikajících
politiků této koalice jednou řekl, že,
i když má svůj vlastní názor,
mluví-li jeho důvěrníci nebo prostí
lidé, nastaví ucho, neboť tito lidé
jsou hlasatelem velmi zdravých názorů; mám
za to, že by bylo velmi zdravé a rozumné, kdyby
majorita, když již sama nemíní kritisovat,
nastavila k vývodům oposičních poslanců
ucho a přesně rozlišovala... (Posl. Koudelka:
Ani ministr spravedlnosti zde není, ani zpravodaj a z ostatních
ministrů zde rovněž nikdo není!) Konstatuji,
že p. ministr spravedlnosti se omluvil. (Výkřiky
posl. Koudelky.)
Je tedy třeba, aby vláda dobře kontrolovala
- neříkám: přijímala všechno,
co vychází z oposičních stran - zdali
náměty oposičních poslanců
jsou jen v jejich zájmu, či v zájmu všeobecném.
(Posl. Myslivec: Jaké chcete míti ještě
auditorium, vždyť vás poslouchají všichni!)
Pan posl. Myslivec mi promine, mně nejde o to,
abych byl slyšen, mně jde o to, abych byl vyslyšen.
(Výborně! Potlesk poslanců čsl.
soc. dem. strany dělnické.)
Uvádí se dále, že proto snad není
možno měniti něco na předloze, poněvadž
předloha prošla již senátem. Pánové,
prosím za prominutí, ale stojíme-li na tomto
stanovisku, zrušme dvoukomorový systém. Dokud
trváme na systému dvou komor, musí býti
přípustna kontrola právnické činnosti
jednoho sboru druhým sborem. Jako nic nevidíme v
tom nesprávného, když senát kontroluje
právnickou činnost poslanecké sněmovny,
také opačně není v tom závada,
když to činí poslanecká sněmovna
při předlohách projednávaných
senátem. Ale pak se táži, jaký význam
vůbec má přikázání této
předlohy různým výborům, znamená-li
přijetí jedním výborem nebo sborem
její nezměnitelnost?
Pánové a dámy, mně věru nejde
jen o tuto práci. Chci zcela nepokrytě říci,
že považuji atmosféru, která jest v této
sněmovně, za dusnou a nesnesitelnou, že jest
tato atmosféra přivoděna chováním
vládní majority a že tato atmosféra
není zdravá našemu parlamentnímu a politickému
životu vůbec. My jsme, vážení pánové,
vstupovali do oposice, domnívajíce se, že jest
možné vytvořit jistý snesitelný
život v tomto parlamentě a jistou, chcete-li, součinnost
mezi majoritou a oposicí. My, jsouce v oposici, jsme stranou
a lidmi positivní práce; nejsme lidmi negace státu
a pouhé kritiky. Nechceme bourati a jen kritisovati, nýbrž
chceme budovati a spolupracovati. Ze slov pana ministerského
předsedy, učiněných před více
než rokem, mohli jsme čerpati naději, že
opravdu poměry mezi majoritou a oposicí, která
chce pracovati a nejen hlučeti, budou upraveny snesitelným
způsobem. Vstupovali jsme do oposice s rozhodnutím,
řekl bych, nevybočiti z mezí slušnosti
a věcnosti. A když dnes pozorujete, jak se náš
postup zostřuje, jak jsme nuceni od svých předsevzetí
upouštěti a jak jsme čím dále
hlučnější, pak, vážení
pánové, je to ozvěna, která se ozývá
z lesa na vaše volání, pak to není něco,
co by vyplynulo z nějakého lehkomyslného
rozhodnutí, nýbrž něco, co jste si sami
vyvolali.
Tato majorita měla před půldruhým
rokem posici v tomto směru výhodnou: Ve věci
bychom byli odpůrci a nepřáteli bezohlednými,
ve formě bychom byli bývali tolerantní, slušní
a mírní. Tato majorita, početně ne
příliš silná, která by si měla
vzíti příklad z mnohého obecního
starosty, který se nespoléhá jen na svou
majoritu, nýbrž který také přihlíží
k tomu, aby přibral k práci minoritu, (Potlesk
čsl. poslanců soc. demokratických.) se
domnívá, že může postupovati způsobem
docela jiným. Místo spolupráce s oposicí,
slíbené panem min. předsedou, stálé
briskování, bičování, píchání,
bodání.
Jakou chcete, vážení pánové,
odpověď od těch, kteří chtějí
býti zváni vždy seriosními a positivními
pracovníky? Chcete, abychom ještě pak zůstali
klidnými, mírnými a všechno snášeli?
Vážení pánové, byli jsme svědky
toho, že tu briskována byla oposice v nejkardinálnějších
věcech. Po daňové reformě a po osekání
samosprávy přišla neblahá reforma o
správní reformě, která Nejvyšším
správním soudem byla odsouzena takovým způsobem,
že nevím, zda právníci, kteří
jí vypracovali, budou se s pýchou k ní hlásiti.
A vy, pánové, jak pozorujeme, chcete na této
cestě jíti dále. Nedávno přítel
Bechyně mluvil tady o vlasu. Tak se mi zdá,
že ten vlas nepovažujete za vlas, nýbrž,
poněvadž se domníváte býti v
posici vítězného Alexandra Velikého,
považujete tento vlas za gordický uzel, který
musí býti rozťat. Nuž, pánové,
mnoho štěstí na této cestě velikášství
Alexandra Velikého. Čím více zuří
bouře, tím dříve se utiší,
přesto že nadělá velmi mnoho škod.
Neujal jsem se slova proto, abych snad znovu přednesl nějaká
varování politická, (Výkřiky
komunistických poslanců.) poněvadž
to považuji za zbytečné, za naprosto marné.
Prohlašuji také otevřeně, pokud jde
o politickou diskusi, pokud jde o naděje nějaké
změny, nějakého uznání stanoviska
oposice, dělám tlustou čáru. Vy nejste
schopni k takovéto vyšší politice, poněvadž
vedoucí vaší myšlenkou je zášť
proti socialistům a proti dělníkům.
Pak je zbytečno o této věci diskutovati.
Vážení pánové, prosím,
když uzavřeme diskusi o této věci, dovolte
mně, abychom diskutovali o něčem jiném.
Politicky se rozcházíme na hony, nežádáme
žádných milostí a otevřeně
prohlašujeme zápas, kterému se nevyhýbáme,
jenže chceme zápas ne kyjem, nýbrž zápas
jako mezi slušnými lidmi na kordy, podle všech
pravidel slušného zápasu. (Hluk. - Výkřiky
poslanců strany komunistické.)
A tu, vážení pánové, uvažme,
nepoškozujeme-li nějakým způsobem svým
postupem ještě jiný statek vysoce cenný,
to je náš parlamentarismus a náš parlament.
Uvažme, že náš parlament a formy jeho jednání
jsou navštívenkou republiky do ciziny. My, kteří
tu vstupujeme na tribunu a kteří jednáme
v této sněmovně, nejednáme již
jako jednotlivci, nýbrž všichni máme svoji
jistou odpovědnost nejenom uvnitř tohoto státu,
nýbrž i na venek. Tato slova nevznáším
jenom do řad koalice, ačkoliv největší
část viny spočívá v ní.
Mám za to, že je potřebí také,
aby jistá část oposice důkladně
si rozvážila, je-li rozumným podkopávati
ještě tu jedinou instituci demokratickou, kterou v
republice máme, to je tento parlament. (Potlesk poslanců
čsl. strany soc. demokratické a nár. socialistické.),
zda je rozumné způsobem, který není
parlamentárním, zdiskreditovati parlament. Já
bych, vážení pánové, nerad, aby
se při nějakém výstupu v hospodě
říkalo: Chovej se slušně, nejsi v parlamentě.
Panové, v Anglii způsobilo velký rozruch,
že min. předseda Baldwin neodpověděl
na interpelaci rázu politického osobně, nýbrž
vyslal do debaty ministra obchodu. Jak jsme my v Československé
republice skromnější! V Anglii leader oposice
má své určité oficielní postavení,
má právo býti u oficielních projevů
a má právo jíti ke králi. To je v
monarchistické Anglii! A v Československé
republice demokratické nesmí oposice oficielně
ani k presidentovi. (Posl. Špaček: V Anglii nemají
vázané listiny!) To má co dělati
s vázanými listinami, zdali tu mluví ministr,
či ne? Na interpelace se neodpovídá včas,
pilné interpelace jsou rozdávány později,
stávají se zbytečnými. A jaká
je, pánové, když odmyslím si od tohoto
výjimečného dne, u nás debata? To
jsou monology, monology, které svádějí
řečníky k tomu, že již ani nepotřebují
dáti si záležeti na svém projevu, poněvadž
k nikomu nejsou pronášeny, nikým nejsou dbány,
nikdo na ně neodpovídá, majorita a koalice
mluví mimo sebe, není tu žádných
debat. Úplně se odmyslím od poměrů
na př. ve Francii, kde považuje min. předseda
za samozřejmou povinnost býti denně ve sněmovně
a sám se ujímati slova. Podotýkám,
že toho nežádám (Výkřiky
na levici.) od nemocného min. předsedy v tom
případě, kdyby se vydával v nebezpečí,
že by byl křikem umlčen. (Souhlas čsl.
soc. demokratických poslanců.)
Pánové, to vyžaduje revise, to vyžaduje,
aby se zástupcové majority a koalice sešli
a řekli si: Co z toho parlamentu chceme udělati?
Chceme, aby to byl zákonodárný sbor slušný,
který by byl postaven na výši jiných
zákonodárných sborů, anebo chceme
jej zdiskreditovati? (Výkřiky komunistických
poslanců.) Pokud jde konečně o činnost
zákonodárnou, tam je možno zjednati nápravu
nejsnazší cestou. Budeme musiti postupovati zcela
jinak, než posaváde. Není to, pánové,
nic platné, musíme se ve výborech na práci
zákonodárnou připravovati. Nikdo z nás
nespolknul všechen rozum a nikdo z nás není
schopen, když dostane předlohu do svých rukou,
aby během 5 minut podal o ní svůj úsudek.
Naše práce musí býti ze základu
docela jinaká. Ale když budeme takovým způsobem
postupovati, pak vám řeknu, že budeme míti
také větší úctu k cizí
práci a námaze a pak se budeme vzájemně
potírati věcnými argumenty, budeme se vzájemně
respektovati a nebudeme všechno prohlašovati za špatné,
poněvadž to vychází z ministerstva a
všechno za špatné, poněvadž je to
navrhováno oposicí.
Dneska, pánové, přivedli jsme tento parlament
do jistého diskreditu. Kruhy odborné dnes dívají
se na zákony, vyšlé z porad této sněmovny,
s despektem. Slyšeli byste ostré kritiky. Posl. sněmovna
nemá nejen v kruzích právních, ale
i v kruzích jiných praktických odborníků
dobrého zvuku. My všichni máme přece
jednu touhu, touhu, aby sbor, jehož jsme členy, měl
jistou váhu, měl význam, aby členství
zákonodárného sboru bylo považováno
za čest a ne za něco, za co bychom se museli styděti.
To můžeme změniti jen tehdy, když změníme
methody své práce. Byli jsme až posud na falešné
cestě. Kladu vysoko touhu, abychom parlament, první
parlament Československé republiky, pozvedli. Okolnost,
zda jsme v majoritě, či v oposici, je mi vedlejší.
Ne mé postavení dočasné mne k tomu
vede, neboť stejné návrhy činil jsem,
jak se pánové pamatují, v dřívější
koalici a zejména v desítce po roce 1925. Měl
jsem tytéž názory, dokud jsem byl členem
majority. Jde mi o to, abychom z tohoto parlamentu učinili
instituci, která by nabyla vážnosti nejen zde
před občanstvem, nýbrž také před
celým cizím světem. To není otázka
majority, ani jedné části oposice, to je
otázka všech lidí dobré vůle,
kteří sem nejdou jen proto, aby dělali kravál,
nýbrž kterým záleží na cti
Československé republiky a na positivní práci.
(Výborně! Potlesk poslanců čsl.
socialistických stran.)