Mezi jiným pravil však kol. Schubert toto:
"Jděte ven a vyslechněte mínění
invalidů." Poradili bychom s tohoto místa invalidům
totéž. "Jest to mínění velice
trpké a zahořklé. Naši invalidé
volají, aby se správně a rychle provedla
všechna opatření, zákonem již nařízená,
a také obce si přejí, aby invalidé
byli vydatně podporováni, aby oklikou nebyly znovu
zatíženy a aby vláda snad nespekulovala, že
se obce postarají o jejich zaopatření."
Nyní pánové uzavřeli invalidům
dokonce tuto poslední cestu. Tím, že přijali
zákon o obecních financích, znemožnili
obcím poskytovati příště podpory
válečným poškozencům.
Ale ještě krásněji znějí
další vývody posl. Schuberta: "V
rozličných prohlášeních vládních
činitelů nechybí konejšivá ujištění
a sliby. Pokoušejí se vše vylíčiti
v růžovém světle a nouzová opatření
jako toto mají znovu na nějakou dobu uklidniti dotěrně
a nepříjemně naléhající
invalidy. Pro trvalé uklidnění nebyla tato
novela utvořena... V péči o invalidy mělo
by býti vůbec vyloučeno úzkoprsé
fiskální stanovisko a měla by zde nastati
blahovolná praxe. Šetřiti jest správné,
ale na pravém místě. K tomu jest dosti příležitosti
na jiných místech rozpočtu. Při dobré
a poctivé vůli se snadno podaří vyhověti
oprávněným přáním invalidů
a nepřitahovati při tom znovu berní šroub."
I vám schází tato dobrá vůle,
nechcete splniti oprávněných požadavků
válečných poškozenců, sami jste
se stali nevěrnými svým dřívějším
řečem a slibům.
A nyní ještě několik slov, která
jasně a zřetelně ukazují celkový
obraz tohoto panstva. "Také tato sazba" - praví
ve svých dalších vývodech posl. Schubert
- "jest příliš nízká. Ale
co to pomůže, když navrhneme vyšší
sazbu. Naše návrhy se zde a ve výboru hladce
a paušálně zamítají. Zde platí
jen vůle koalice." A jak to vypadá dnes? Jest
to pokračování téže hry, všechny
návrhy, všechny zlepšovací návrhy
jsou paušálně a hladce zamítány.
Zde platí - a to prohlašuji nyní já
vůle nové koalice. A tak bych vám mohla celou
tehdejší řečí kol. Schuberta
ještě dokázati, jaké bylo smýšlení
tehdy, dokud tito pánové byli v oposici a jak se
od té doby změnilo. Než dovolte mi učiniti
ještě další vývod, jenž válečným
poškozencům jasně a zřetelně
ukáže, co si mají mysliti vůbec o agrární
straně a co od ní mohou očekávati.
V agrárním časopise "Der Dorfbote"
odhalil své ledví jistý Karel Maschek, rolník
z Měrunic. Tento přítel obětí
války píše: "Zdůrazňuji
však, že by bylo nutno vyloučiti mnoho invalidů
ze svazu a odejmouti jim státní podporu. Jak přicházím
jako poplatník k tomu, abych pečoval o invalidy?"
Tuto nenávist vůči válečným
poškozencům musejí si váleční
poškozenci dobře zapamatovati.
Ještě jeden zcela krátký výtah
z řeči někdejšího posl. Schälzkyho,
člena křesťansko-sociální strany.
I on se zabýval otázkou válečných
poškozenců a ve své rozpočtové
řeči pravil: "V rozpočtové rozpravě
použil jsem příležitosti, abych ukázal
širší veřejnosti na nedůstojné
a nemilosrdné nakládání s ubohými
obětmi války a abych prokázal, jak tento
stát ve svém velikášství vyhazuje
ohromné částky z daní zaplacených
lidem s pyšným gestem na militarismus a zahraniční
propagandu, ale na ubohých obětech války
špinavě skrblí a šetří."
A tyto strany přes své dřívější
řeči hlasovaly chladnokrevně pro ozbrojovací
fond, pro všechny vojenské předlohy, pro rozpočet,
jenž dává tak ohromné částky
k disposici militarismu. A Schälzky - vynechávám
ovšem velké části jeho řeči
a uvádím jen nejvýznačnější
místa - praví dále: "Ale tak, jak se
v této sněmovně dělají zákony,
že se rozhodnutí ťpětkyŤ vnucuje
sněmovně a všechny sebe lépe míněné
a sebe lépe odůvodněné pozměňovací
návrhy se musejí předem považovati za
odmítnuté." (Posl. Hackenberg [německy]:
Ale nyní to jest přece ještě horší!)
Hned se k tomu vrátím a prokáži,
že to je nyní ještě mnohem horší.
"Pro dějiny tohoto státu a pro zcela zvláštní
chápání parlamentarismu nutno zjistiti, jak
četné zákony jsou usnášeny. Tento
návrh n. p. byl v sobotu podán sněmovně,
pak vytištěn a ve čtvrtek večer asi
za půl druhé hodiny promrskán v soc.-politickém
výboru."
A abych se vrátila ke zvolání kol. Hackenberga,
že tomu jest nyní ještě mnohem hůře,
chci jen poukázati na příklad, který
se včera stal zde ve sněmovně. Tehdy se aspoň
předkládaly návrhy výboru. Včera
jsme poznali novou věc. Když jest obava, že jistý
návrh ve výboru neprojde, nepřikáže
se vůbec výboru, aby se o něm poradil, a
zpravodaj podává, jak tomu včera bylo s posl.
Vávrou, zprávu a začíná:
"Na rozkaz mám podati zprávu." Na čí
rozkaz? Na rozkaz "šestnáctky", či
na svůj vlastní rozkaz, či na rozkaz všech
koaličních stran? To ovšem přesahuje
ještě onu míru dřívějších
skutků, dřívějšího obcházení
a nezákonitostí. Ale to vše ještě
nestačí, abychom snad charakterisovali rozpor mezi
dřívějším a nynějším
smýšlením aktivistů. Dovolte mi přečísti
ještě několik malých výňatků
z řeči bývalého posl. Schälzkyho.
On pravil dále: "Jest hluboce politování
hodné a nemilosrdné, že se právě
nyní na vánoce" - tedy táž doba
se znovu opakuje - "připravuje ubohým obětem
války toto zklamání. Když jste státním
úředníkům a učitelům
jako vánoční dárek poskytli snížení
jejich požitků, odhodlali jste se ještě
k tomu, že ubohým válečným poškozencům
připravíte takové zklamání."
Praví dále: "V poslední hodině
zaklínáme pány ze sněmovní
většiny, z níž taková část
ve svých srdcích jest pro to, aby tyto požadavky
byly splněny, aby poslechli hlasu svého srdce a
splnili oprávněné požadavky válečných
poškozenců. Právě vánoční
doba, která nabádá k činům
lásky, měla by je pohnouti, aby vyhověli
úpěnlivým prosbám ubohých obětí
války. Váleční poškozenci neprosí
o milost, nýbrž o své dobré a svaté
právo."
Ano pánové, váleční poškozenci
nežádají milosti, váleční
poškozenci žádají, aby byly uplatněny
jejich oprávněné požadavky. Máte
povinnost, pánové, proměniti v čin
to, co jste s tohoto místa jednou slíbili - což
vám dnes ještě jednou připomínáme.
A tak bych vám mohla v dalších dlouhých
vývodech dokázati, jak ona krásná
slova zůstala jen slovy. Bylo by také docela zajímavé
zabývati se trochu vývody kol. Zajička,
jenž hlasoval proti návrhu kol. Tauba, aby
novelisace byla do 8 dnů předložena sněmovně
s odůvodněním, že doba 8 dnů
je příliš krátká, než aby
bylo lze takový zákon v této lhůtě
vypracovati. Nyní uplynul již rok, očekávaná
novelisace zákonů o péči o válečné
poškozence však nebyla dosud předložena.
Přesto dále lovíte se svými návrhy.
Dnes budete hlasovati pro tento nemorální zákon
a snad s tohoto místa budete znovu slibovati válečným
poškozencům. Vždyť přece jinak nemůžete,
ani kol. Zajiček a ani jeho straníci. Křesťanští
sociálové stali se poslušnou, povolnou, bezvolnou
vládní stranou, která musí tancovati
podle toho, jak pan předseda vlády Švehla
píská. Jsou to ti, kteří také
dělají neostýchavou vyhladovovací
politiku a hlasují pro cla a zvýšení
nepřímých daní. Oni mají vinu,
že u obětí války roste a zvětšuje
se bída a nouze. Oni za světové války
žehnali zbraním, oni nazývali válku
ocelovou lázní, spravedlivým soudem božím,
oni také velice zavinili, že statisíce lidí
v Československu přišlo o své zdraví,
o své rovné údy. Abychom však pro budoucnost
znemožnili, aby se toto strašné vraždění
lidí neopakovalo, jest také nutno, abychom řekli
několik slov všeobecně o otázce míru.
Jest příznačné, že celý
svět zachvátila zase horečka zbrojení.
Odzbrojovací konference v Ženevě neměla
kladného výsledku. Jest dále příznačné,
že předsedou odzbrojovací konference jest pan
ministr pro věci zahraniční. V Ženevě
se mluví o odzbrojení, v Československu se
vesele pokračuje ve zbrojení o závod. Tam
se pronášejí mírové řeči,
zde se buduje výzbroj a militarismus. Nahlédneme-li
do vojenského programu pro r. 1928, uvidíme jasně
a zřetelně, že vládní strany,
které se před několika dny usnesly na rozpočtu,
vědomě pomáhají připravovati
nové války. Či znamená to snad něco
jiného, čteme-li ve finančním zákoně:
V r. 1928 bude se pečlivě pracovati o zdokonalení
opevňovacích a obranných soustav, o maskování,
o organisaci pasivní ochrany proti letcům, o zemních
minách a o ochranné úkryty proti válečným
plynům. Také se pokračuje ve stavbě
vojenských vleček. My nechceme nových válek.
Stát nemůže zaopatřiti oběti
poslední války, dává jim příliš
málo, než aby z toho mohly žíti, příliš
mnoho, než aby mohly umříti. Tato bída
jest příliš veliká, než aby se
k ní měla přidružiti nová bída,
nové oběti. Potřebujeme a chceme míru.
Ještě jedno bych k tomu připojila: Také
hospodářská světová konference
v Ženevě byla by mohla, kdyby její zásady
nebyly jen teoreticky uznány, nýbrž provedeny
v praxi, přispěti k zajištění
míru a tak působiti proti hospodářským
sporům, které vedou většinou k válečným
zápletkám. Považovala jsem za nutné
říci také několik slov i o těchto
předpokladech k zachování míru a zamezení
nového neštěstí.
Konečně připomínám vládě
slib, jenž byl válečným poškozencům
dán v tomto směru: Důchody válečných
poškozenců budou zvýšeny, až bude
stát konsolidován. Nyní prohlásil
pan ministr financí již po druhé, že stát
jest konsolidován, že rozpočet jest aktivní.
Kdy bude tento slib splněn? Kdy dosáhnou oběti
války svého práva, kdy budou splněny
jejich oprávněné požadavky? Žádáme,
aby nám vláda odpověděla na naši
otázku nikoliv novými sliby, nýbrž splněním
starých slibů. (Potlesk něm. soc. demokratických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Jaša. Dávám mu slovo.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Od známého
prohlášení p. ministra financí z rozpočtové
debaty v minulém roce, kdy on projevil úmysl ulehčiti
státní pokladně snížením
důchodu válečných poškozenců,
žijí tito lidé v ustavičné nejistotě
a obavách. Ztráta pracovní schopnosti, hospodářské
poměry, nedostatečné důchody, trvale
rostoucí drahota samozřejmě tiskne tyto oběti
války k zemi. V kruzích těchto občanů
republiky a v jejich rodinách roste bída a se strany
vládních činitelů vnáší
se různými projevy mezi invalidy stálý
neklid. Ani tato osnova předloženého nám
zákona nepřinese žádoucího uspokojení,
spíše naopak. Vládní většina
přiřazuje touto osnovou k četným provisoriím
jenom ještě provisorium další, jako by
měla zvláštní zálibu v udržování
všeobecné nejistoty. Nikdo neví, s jakými
ustanoveními a změnami dlužno počítati
pro zítřek, a tak žije v nejistotě právní
i materielní dělník, družstevní
stavebník, nájemník, státní
a veřejný zaměstnanec a také invalida.
Takové poměry ovšem nejsou zdravé a
nemohou býti ani trvalé. Také poměry
invalidů musí býti konečně
upraveny už vzhledem k stoupající drahotě
a musí se těmto nejubožším z ubohých
dáti spokojenost a žádoucí klid.
S tohoto hlediska posuzujeme předloženou osnovu tisk
1384. Ani tato osnova a zejména její důvodová
zpráva nepřinese právní jistoty, ani
žádoucího klidu. Naopak, staré bolesti
budou rozjitřeny. Podle předložené osnovy
základní hranice příjmová,
vylučující z nároků na invalidní
důchod, se prozatím nemění. Ponechává
se v platnosti do 30. června 1928. Poněvadž
vláda uznává, že podmínky za
leta 1926 a 1927 se podstatně změnily, slibuje předložiti
do poloviny r. 1928 návrh na novelisaci zákona o
válečných poškozencích.
Loni měli jsme s vládní majoritou spor o
tom, změnily se poměry drahotní r. 1926 čili
nic. Vláda v důvodové zprávě
loňského roku potřebu novelisace popírala
a tvrdila, že se poměry nezmění. Tento
svůj názor tedy vláda zkorigovala. Ale vláda
ani jediným slůvkem ani v této osnově
ani v důvodové zprávě nenaznačuje,
v jakém směru se ty podmínky změnily,
a ani dechem neprojevuje, jaké dedukce z těchto
změn chce vyvoditi pro invalidy. V tom je hlavní
slabina této osnovy i její důvodové
zprávy. Naděje i strach invalidů visí
ve vzduchu a osnova mlčí, aniž by obavy rozplašila
a dala těmto lidem jistotu. Zajisté nejen podmínky,
ale vůbec všeobecné poměry drahotní
se podstatně změnily od té doby, kdy byla
zákonem stanovena hranice důchodová, a změnily
se pronikavě. Drahota stoupla, mzdy klesly a hospodářská
tíseň tiskne k zemi konsumenta. Všechny vrstvy,
žijící ze mzdy nebo důchodu, neblaze
to pociťují. Podražily zejména všechny
potřeby rostlinné a živočišné
produkce, mouka, cukr byl zdražen v jednom roce dvakráte,
zdražily se i tuky. Vláda v důsledku nových
finančních zákonů působí
na autonomní celky, aby zvyšovaly staré a zaváděly
nové dávky - přihlížím
jen k nově podanému memorandu živnosti hostinské
- a těmito novými dávkami opětně
některé poživatiny budou velmi citelně
zdraženy. V obráceném poměru k stoupání
drahoty klesají důchody, a tak kupní i životní
míra lidu se hrozivě snižuje. Zajisté
i ten nejmenší důchodce, invalida, sirotek
a vdova po padlém tento stav těžce pociťují.
Jeho dvoukorunový denní důchod nepostačuje
a nemůže postačiti ani na koupi denní
dávky bramborů pro jeho četnou rodinu. Stav
těchto lidí jest jistě zoufalý. Zdali
pak přiznává vláda změnu podmínek
v tomto směru? Zdali pak hodlá také důchod
invalidů zvýšiti přiměřeně
k vyšším cenám všech životních
potřeb? Kdyby takovéto rozpoznání
podmínek proniklo do síní vládních,
pak by nad tím zaradovati se mohl nejen invalida, ale také
dělník, veřejný zaměstnanec
a konsumentstvo vůbec. Ale zkušenosti dvou posledních
let, kdy prohlédli jsme tuto českoněmeckou
měšťáckou koalici až do jejích
útrob, nevzbuzují v nás žádných
radostných nadějí. Naopak zmíněný
projev ministra financí i nápovědi ministra
soc. péče naznačují úmysly
a snahy opačné. Ale nejen my, nýbrž
i všichni váleční poškozenci z
projevů těch vycítili neblahé úmysly
a záměry, jež teprve jasně a patrně
vyniknou, až předložena bude slibovaná
novela k zákonu o válečných poškozencích.
Vánoce invalidů nikdy nebyly radostné, nebude
radostných vánoc ani letos. Naopak, invalidům
dává se jen příčina k neklidu
a nespokojenosti. Ani jedno slůvko naděje nepřináší
ministr, vláda a většina.
S velikou oblibou pan ministr soc. péče přednáší
nám příklady z péče invalidní
v republice Rakouské. Proč tak činí
a neobrátí své zory na př. k Německu,
Anglii, Francii, Jugoslavii a pod.? Našel tu prostě
příležitost, aby aspoň jediným
příkladem mohl podepříti svůj
úmysl snížiti invalidům důchod.
Rakousko jest jediným státem, kde u invalidů
svobodných do 50% jsou důchody o něco nižší.
Pravím, je to jediný stát, který tuto
kategorii invalidů honoruje hůře. Ale pan
ministr nereferuje, že v Rakousku zato všichni invalidé
těžší a zejména 100%ní jsou
honorováni dvakráte lépe než naši.
Důchod našeho invalidy 100%ního nečiní
ani polovinu důchodu takového invalidy v Rakousku.
Důchod roční u nás činí
3600 Kč, v Rakousku 12.000 Kč. Srovnání
naší invalidní péče se státy
jinými je takřka vůbec nemožné.
Důchod 100%ního invalidy na př. v Anglii,
převedeme-li to na naši valutu, činí
42.000 Kč.
Na mezinárodním sjezdu vál. poškozenců
ve Vídni, konaném 29. až 30. října
t. r., mohl se zástupce rakouské vlády, sekční
šéf ministerstva soc. péče pochlubiti,
jak se prakticky poměry válečných
poškozenců v Rakousku řeší: V Rakousku
dostali invalidé 11 zámků a bývalých
císařských statků, z jejichž
výnosu jsou živeni. Byly pro invalidy vybrány
nejlepší, mezi nimi Laxenburg, sídlo bývalého
císaře Karla atd. U nás ovšem v análech
naší pozemkové reformy opatřování
půdy pro invalidy a vál. poškozence bude vypadati
zcela jinak, zejména v praksi. Nárok na půdu
invalidům zajisté byl přiznán, a to
§ 81 záborového zákona, jenž zajišťuje
invalidům a legionářům přednostní
právo. Ale ustanovení to zůstalo jen na papíře.
Velkorysého, plánovitého postupu, jaký
byl v Rakousku nebo v Jugoslavii ohledně přidělení
půdy invalidům, nebylo u nás vůbec
a v drobném přídělu, kde stáli
proti sobě na př. legionář nebo invalida
proti zájmu domovináře, vyhrával pravidelně
zájem domovináře. Ba ani vládní
nařízení, dle něhož nemusil invalida
splnit veškeré podmínky - nemusil na př.
býti vybaven inventářem - tu nepomohly. Sobectví
triumfovalo nad zájmem charitativním, sociálním
a státním. Jen úporným tlakem a nesčetnými
intervencemi v jednotlivých případech podařilo
se tu a tam zjednávati zákonu platnost a průchod.
Otázku invalidní nutno studovati až na kořeny
a nelze, aby zejména činitelé vládní
odbývali ji povrchně. Nelze jen říkati:
v Rakousku berou invalidní důchody teprve od 36%
pracovní neschopnosti, ale nutno také říci:
v Jugoslavii, Francii, Italii i jinde dostávají
důchody už od 15%.
Jest rovněž pozoruhodné, že ve státech
jiných, jak již bylo připomenuto, kromě
Německa, žádná hranice příjmová
neexistuje, pouze u nás vylučuje se z důchodu
invalida výdělečně činný.
A při tom se započítává do
této hranice příjem všech členů
rodiny, manželky i dětí, jsou-li výdělečně
činni. Jinde naopak výdělečná
činnost invalidů se podporuje a zvlášť
honoruje. Francie podporuje výdělečnou činnost
invalidy a pracuje-li, poskytuje mu ještě prémie.
A právě tu dlužno zdůrazniti, že
naši invalidé nežádají důchody,
žádají a žádali vždy práci.
Po pět let volají po zákoně o povinném
zaměstnání válečných
invalidů. Také jinde jsou v tom směru zákonné
normy, tak ve Francii, Anglii, Německu i jinde. Ve Francii
všichni podnikatelé na 10 zaměstnanců
musí zaměstnávati jednoho invalidu, na 30
zaměstnanců 3 invalidy, z toho jednoho těžkého.
Vylučování z důchodu u invalidů
nedošlo nikde toho rozsahu jako u nás. U trafik se
vylučuje z nároku na důchod invalida-trafikant,
jakmile jeho příjem překročí
jednou tolik, kolik činí jeho důchod, a požitky
jsou mu ihned zastaveny. V praxi věc vypadá tak,
že válečná vdova, dosáhne-li
u trafiky měsíčně příjmu
150 Kč, ztrácí ihned důchod, neboť
tento přiznaný důchod vdovy činí
75 Kč měsíčně. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Nelze pouze poukazovati na to, že snad v Rakousku na př.
nárok na důchod počíná teprve
u vyššího stupně invalidity. Vždyť
je také velmi důležité, jak se každý
stupeň pracovní nezpůsobilosti stanoví.
A tu objevují se zjevy opravdu zarážející.
Srovnáváme-li už, tedy v Rakousku invalida
se ztrátou jednoho oka se klasifikuje 55%, u nás
33%, a to jednou pro vždy, a teprve oslepne-li úplně,
dostane 100%. V žádné jiné kategorii
důchodců neřádila tak restrikce, jako
právě mezi válečnými poškozenci.
Vždyť jen za dva roky 1923-1924 vyloučeno bylo
z nároku na důchod přes 45.000 válečných
poškozenců. Při tomto vylučování
z důchodu sociálně lékařskými
prohlídkami byl mnohdy zjištěn postup velmi
bezohledný, ba možno říci krutý.
Byly takovéto prohlídky v mnohých případech
přímo rozsudky smrti nad těmito ubožáky.
Sociální a lidský cit bouří
se proti tomu, když na př. vdovy 50až 60leté
jsou volány k soustavným prohlídkám
a tam jsou nuceny obnažovati své vetché tělo.
Mnohdy procenta pracovní neschopnosti jsou snižována
tak, že to všeobecně vzbuzuje úžas
nejen u invalidů, nýbrž i ve veřejnosti.
Právem řada poslanců stěžovala
si v rozpočtovém výboru i za rozpočtové
debaty v plenu sněmovny nad skutečností,
že položky na válečné poškozence
rok od roku klesají. Položka na invalidy pro r. 1928
je proti r. 1926 nižší o 52 mil. Kč. Vždyť
p. ministr soc. péče v rozpočtovém
výboru pravil, že úmrtnost válečných
poškozenců není větší než
jiných vrstev občanských, že z válečných
poškozenců umírají pouze 4% právě
tak jako z ostatních občanů. A při
tom rozpočtové položky na válečné
poškozence neúměrně klesají.
Kde je toho příčina? Právě
v tom, že váleční poškozenci jsou
z nároků na důchod vylučováni
nejrůznějším způsobem a hlavně
těmito lékařskými prohlídkami.
Nemohla-li vláda provésti úmysl p. ministra
financí, snížiti důchody cestou zákonnou
do této doby, děje se tak cestou administrativní,
při čemž se snižuje často procento
výdělečné neschopnosti lékařem
jednou a úřadem nato po druhé.
Právem očekáváme, že slíbenou
novelou uveden bude v soulad duch zákona i jeho litera
se sociálními potřebami válečných
poškozenců. V republice počítá
se na 250.000 invalidů, 200.000 vdov a předků,
300.000 sirotků a z těch 30.000 bez otce i matky.
Neslouží vládě ke zvláštní
cti, jsou-li oběti války nuceny jíti na ulice,
aby tam manifestovaly za uchování svého nepatrného
důchodu a tím svého holého života.
Každý, kdo prožil, zejména osobně,
děs války v plném rozsahu, nejen v průběhu,
ale také v důsledcích hospodářských,
a pozoroval v to všeobecné ničení hodnot
a zdraví, musí se pozastaviti nad projeveným
úmyslem vlády, v snižovati důchody,
vlastně almužny invalidům. Bráti těmto
lidem důchody znamenalo by v mnohých případech
bráti jim život. Byla by v to bezohlednost kolektiva
ke slabému, bezbrannému člověku podle
zásad známé filosofie založené
jen na právu silnějšího.
Domnívali jsme se, že úmysl, odnímati
invalidům s nižší pracovní schopností
důchody a drahotní přídavky, byl již
opuštěn a že zejména v 10., jubilejním
roce republiky nebude zmenšováno jejich nepatrné
sousto. Naopak jistě právem požadujeme, aby
poměry všech invalidů byly aspoň snesitelně
upraveny. Ale předpovědi a nápovědi
odpovědných ministrů v a zejména nápadná
mlčelivost důvodové zprávy k této
osnově vnucují nám opětné obavy.
Budeme sledovati tyto záležitosti velmi pozorně.
Proti úmyslům, snižovati za dnešní
drahoty nepatrné důchody invalidům, postavíme
se s veškerou silou právě tak, jako proti všem
jiným projektům sanovati státní finance
na úkor a účet nejchudších vrstev.
Loni prohlásil pan ministr soc. péče, že
obrana invalidů, kteří poukazují,
že naše invalidní péče je na posledním
místě ze všech států, je nebezpečnou
agitací. Nikoliv. Je to pouhé konstatování
skutečného bědného stavu. Lépe
by bylo, kdyby se nám z úředních míst
na základě statistického jiného materiálu
zjistilo, na kterém tedy místě ve směru
péče o invalidy jsme.
Za dnešního stavu, zejména ku projeveným
záměrům mají invalidé všechny
důvody mravní i lidské na své straně,
aby se bránili všemi zákonnými prostředky,
vidí-li zejména, že se mají snížiti
důchody největším chudákům
a na druhé straně že se vychází
všemožně vstříc zájmům
vrstev velkoproducentských a velkopodnikatelských.
Poměry našich válečných poškozenců
byly už několikráte předmětem
jednání mezinárodních sjezdů
válečných poškozenců a 3 tyto
mezinárodní kongresy obrátily se na naši
vládu s resolucemi, žádajícími
nápravu.
Tak mezinárodní sjezdy organisací válečných
poškozenců, konané dne 18. a 19. září
1925 a 1. a 2. října 1926, obracejí se svým
usnesením jak na vládu, tak i veřejnost v
republice Československé, aby upozornily na těžké
postavení těch jejich státních příslušníků,
kteří byli válkou připraveni buď
o výdělečnou schopnost nebo o živitele.
Předpokládají, že vláda republiky
Československé bude ochotna uvésti odškodnění
obětí války v souzvuk se všemi zásadami
přijatými mezinárodním sjezdem.
Mezinárodní sjezd konaný letos v září
a v říjnu ve Vídni konstatuje, že československá
vláda této žádosti bohužel dosud
nevyhověla a necítila se povinna k pronikavé
novelisaci zaopatřovacích zákonů svých
válečných poškozenců a přizpůsobení
jich mezinárodním zásadám péče
o válečné poškozence. Dále zjišťuje
se, že zaopatření čsl. válečných
poškozenců je zcela nedostatečné, takže
je nelze označiti za důstojné člověka.
Samozřejmě, že resoluce a připomínky
těchto kongresů zůstaly do těchto
časů nevyřízeny a bez odpovědi.
Očekáváme, že slíbenou novelisací
budou důchody válečných poškozenců
přiměřeně zvýšeny vzhledem
k drahotním poměrům, dále že
při novelisaci zákona bude dbáno zásady,
aby hranice příjmů osob samostatných
byla zvýšena na hranici příjmů
osob hospodářsky nesamostatných, dále
že pojato bude do zákona ustanovení, aby navrácení
vyplacených podpor nebylo vymáháno tam, kde
jmění poškozence do konce r. 1925 pravoplatně
zdaněné nepřesahuje 13.000 Kč, dále
že bude v novele pamatováno na změnu zákona
č. 146/1923, jímž by se lhůta k přihláškám
o důchod, která uplynula 31. prosincem 1923, ještě
jednou a naposledy prodloužila.
Prodloužení lhůty k přihláškám
považuje pan ministr soc. péče za neproveditelné,
poněvadž už dnes, kdy uplynulo několik
let od války, bylo by těžko stanoviti, vznikla-li
pracovní neschopnost z útrap válečných
či chorobami nebo úrazy poválečnými.
Ale stanovisko takové, jímž by pro potíže
administrativního šetření měl
býti odmítnut nárok těch, u nichž
je nepopíratelný, bylo by velmi kruté. Je
velmi mnoho takových, kde je zjištěn nade vší
pochybnost původ invalidity z útrap vojny. Celá
řada invalidů a válečných poškozenců
nároků neuplatnila jen pro určitou nemohoucnost
osobní, mnozí též pro nedostatečná
publikační opatření úřadů.
Stalo se také, že starostové nekonali v této
věci vždy svou povinnost. Také u některých
dřívějších invalidů hmotné
poměry toho nevyžadovaly a v četných
takových případech původ invalidity
a tedy i nárok je nepopíratelný. Je dosti
případů, kdy invalida, jsa ve vyhovujícím
zaměstnání, jen s ohledem na stát,
tedy z důvodu opravdu charakterního, nároku
neuplatnil. Zemřel a zůstavil po sobě vdovu
se sirotky ku práci neschopnými, kteří
potom byli odmrštěni, poněvadž neuplatnili
svůj nárok v zákonem stanovené lhůtě.
Na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi
je takových invalidů několik tisíc,
neboť se strany některých úředníků
přímo tendenčně nebyly přihlášky
včas vyřizovány. Je to velmi ožehavá
otázka našich východních území.
Chtěl bych připomenouti povinnost státu také
k těm, u nichž snad nikdo nebude v pochybnostech,
že jejich nárok jest oprávněný.
Jsou to naši legionáři-invalidé. Nároky
jejich upravuje zvláštní zákon, ale
máme také legionáře, kteří
již v invaliditě vstoupili do legií. Pamatujeme
se, že bylo velmi často při jednáních
sjezdů našich o této otázce jednáno.
Předpokládali jsme, že vláda Československé
republiky vyřeší tuto otázku invalidů,
kteří dobrovolně vstupovali do legií
z různých důvodů, na př. nacionálních,
poněvadž chtěli přispěti také
svými slabými silami, ale na tyto se zákon
nevztahuje. Jsme v četných případech
nuceni zachraňovati tyto lidi milodary při životě
a známe případy, které vyvolávají
přímo v oči slzy a které jsou plny
zoufalství.
Pod patrnost ministerstva soc. péče spadají
ještě legionáři-invalidé další.
Velmi často vojenské úřady a lékaři
podle zákona o zaopatřovacích požitcích
vojenských gážistů, při prohlídkách
zase z důvodů úsporných odklasifikují
legionáře-invalidu pod 15%, aby mu nemusil býti
přiznán důchod, ale poněvadž
skutečně jejich pracovní schopnost je nižší,
jsou často u sociálně-lékařských
komisí klasifikováni výše než 20%.
A tak nabývají tito chudáci alespoň
nároku na důchod v invaliditě. Případy
takových nesrovnalostí, které vyplývají
z toho, že úřady jsou v pochybnosti o výkladu
zákona, který vždycky vykládají
pak v neprospěch poplatníků nebo stát.
zaměstnanců, nejsou ojedinělé, nýbrž
naopak dosti četné. Otázka invalidů
dotýká se také velmi ostře ožehavého
problému populačního, o němž
zejména pan ministr soc. péče už dvakráte
před sněmovnou a ve výboru sněmovny
jednou se rozhovořil. Jsme toho mínění,
že nelze jedněmi ústy horovati pro zvýšení
populace a pro snížení důchodu válečných
poškozenců. Populační otázka
stává se u nás ožehavou nejen pro stálý
pokles porodů, ale zejména pro úžasně
rostoucí úmrtnost dětí, zejména
dětí invalidů, vdov a sirotků nedostatečně
živených a šacených. Neplačte pro
nenarozené, nechcete-li pečovati o živoucí!
Odpovědnost padá v tomto směru nejen na veřejné
orgány sociální, ale hlavně na orgány
státní správy, jež systematicky na př.
sociální péči o mládež
školní pomíjejí vůbec a o mládež
mimoškolní konají péči zcela
nedostatečně, jako by si ani neuvědomily
velikou odpovědnost, již mají před budoucností
za zdraví a hospodářský rozvoj lidu
a státu.
U nás vznikl dokonce spor mezi veřejností
a p. ministrem financí, má-li a pokud má
stát povinnost k invalidům. Stát prý
není úrazovou pojišťovnou, aby někomu
nahrazoval snížení pracovní výkonnosti.
Taková teorie podle našeho soudu není státnická.
Italie na př. za války provedla opatření
invalidů tak, že své vojáky pojistila.
Ale všechny státy, které vojáky nepojistily,
nahrazují jim ztráty na pracovní schopnosti
přímo buďto invalidní rentou, nebo zaměstnáním
ve veřejných nebo státních podnicích
podle jejich pracovní způsobilosti.