Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je krvavou ironií úsporných snah projevovaných panem ministrem financí, když dnes nejsilnější společník celně kongruové koalice volá velmi troufale po škole konfesijní. Tážeme se: Bude zde prostředků na tento veliký náklad? Případ zvýšení kongruy je zde jakýmsi slibným předpokladem. Je však opravdu taková nouze o hrazení nákladu 400 mil. Kč na národní školu? Nebyla by, a nejen to, opatřil by se náklad také, jak si přeje pan ministr, od majetných, ale myslím, že zde chybí nejen dobrá vůle, ale i odvaha.

Berní novelou - kdyby se skutečně chtěl hledati pramen - slevuje se akciovým společnostem, kterým se jistě nevede špatně, neboť denní kursy ukazují na vzestup papírů a dividendy ukazují, že se společnostem dobře daří, ¹/₅ předpisů na zvláštní dani výdělkové, z 10 na 8%. Tato sleva bude průměrně činiti 50 mil. Kč ročně. Při 470% autonomních přirážek znamená to průměrně, že těmto bohatým společnostem se dává ročně darem na autonomních přirážkách 235 mil. korun, tedy dohromady se dává těmto bohatým společnostem zadarmo ročně 285 mil. Kč.

Daň rentová nevybírá se z úroků ze státních dluhopisů a přece jde o obrovskou část dvou miliard, a kdybychom počítali jen se 3% daně rentové, dostali bychom 60 mil. Kč.

Na dani pozemkové je sleva 14 mil. Kč. Počítáme-li s odpadlými přirážkami 470%, dojdeme k cifře 80 mil. Kč, a jest zde pro úhradu ne 400 mil., nýbrž 425 mil. Kč bez sobotalesu, úhrada spravedlivá, poněvadž ve skutečnosti postihuje vrstvy majetné, které by tento náklad mohly nésti.

Pan ministr financí dr Engliš ve svém exposé na str. 7 citoval slavného anglického historika a politika Macaulaye, uváděje, že vše, co zlepšuje člověka, zlepšuje i to, co člověk tvoří.

Myslím, že pan ministr financí neměl by se jedním dechem dovolávati Macaulaye a zároveň usilovati o to, aby bylo zaváděno školné na národních školách. Jak soudil Macaulay o výdajích na národní, elementární školství, ukazuje jeho řeč v parlamentě z 18. dubna 1847, tedy právě před 80 lety. Macaulay tam říká: "Věřím, pane předsedo, že je právem i povinností státu opatřiti prostředky k výchově obecného lidu. Tento návrh zdá se mi býti zahrnut v každé definici, která kdy dosud byla podána o funkcích vlády. O rozsahu těchto funkcí bylo mnoho názorových růzností mezi mysliteli. V jednom bodě však všichni se shodli. Jednomyslně uznávají, že je povinností každé vlády učiniti opatření k zajištění bezpečnosti osob i majetku členů společnosti. Připustí-li se to, zdali pak může býti popřeno, že výchova obecného lidu je nejbezpečnějším prostředkem k zabezpečení našich osob a našeho majetku? Pravím proto, že výchova lidu je nejen prostředkem, ale nejlepším prostředkem k dosažení toho, co všichni připouštějí, totiž je hlavním účelem vlády."

Nato Macaulay polemisuje s manchestrovským názorem, že o výchovu svých dětí se má každý starati sám a platiti ji sám. A ke konci své řeči znovu zdůrazňuje: "Pravím, že není jediného čestného a pracovitého člověka v této zemi, který nemá prospěchu z toho, že žije mezi čestnými a pracovitými sousedy spíše než mezi buřiči a vagabundy. Tato věc je tak velice sloučena se zájmem celku, jako obrana našeho pobřeží. Dejme tomu, že bych řekl: Proč mě zdaňujete za účelem opevnění Portsmouthu? Jestliže lidé z Portsmouthu myslí, že nemohou býti bezpečni bez bašt a revelinů, ať si lidé z Portsmouthu zaplatí ty inženýry a zedníky. Nač mám nésti náklady za práce, z nichž nemám žádného prospěchu? Vy byste odpověděli, a zcela právem, že není jediného člověka na tomto ostrově, který nemá prospěchu z těchto prací, ať už bydlí uprostřed nich anebo ne. A tak jako každý, ať už bydlí v kterékoliv části tohoto ostrova, jest zavázán přispívati k vydržování tam těch arsenálů, které jsou nezbytny pro obecnou bezpečnost, tak každý člověk, ať patří k jakékoliv sektě, je zavázán přispívati na podporu těch škol, na nichž neméně, než na našich arsenálech, závisí naše obecná bezpečnost." (Výborně!)

Tolik Macaulay. Jemu stačí důvod obecné bezpečnosti k obhájení státních výdajů na národní školy. Dnes nejen socialisté, ale již pokrokovější liberálové vidí ve školách něco více, než kasárny, strážnice a bašty. Nám jsou školy národní nejzákladnější podmínkou občanské kultury a v státním hospodářství jsou primum necessarium, první potřebou. Máme za to, že návrh na zavedení školného do národních škol se v našem parlamentě neměl ani vyskytnouti, to vypadá tak, jako bychom nebyli ani tam, kde Anglie byla před 80 lety, a jako bychom musili dokazovati lidem bezdětným, že mají také zájem a prospěch z toho, že děti jejich spoluobčanů jsou řádně vychovávány.

Naše národní školství není ještě dosud dobudováno a již je zde úmysl jej škrtiti. My jsme státem exportním - to jasně v exposé pana ministra je řečeno. Vydržeti ve světové konkurenci - to znamená lépe, laciněji vyráběti. Je to možné s "roboty" při nynější strojové výrobě? Nikoliv, naše schopnost konkurence je především podmíněná vyšším vzděláním všeobecným a vyšším vzděláním odborným. Pan ministr vytyčuje jistě neúměrný náklad 16 mil. Kč na řemeslnickou školu, která byla postavena v severních Čechách. Ale proč soudobně nekonstatuje, že naše školství pokračovací nemá dílen, nemá učitelů, že kdesi v ministerstvu obchodu a živností krčí se jen nepatrná položka na toto nesmírně důležité školství, jež má vyzbrojiti dělníky průmyslu, zemědělství a obchodu tak, abychom mohli soutěžiti s cizinou. Zde bychom však mnoho prosili, aby uvedeno bylo ve skutek přesvědčení pana ministra: "Nerozhoduje cifra obětí na školství, ale rozhoduje užitek."

Souhlasíme plně s názorem, že běží o obsah a intensitu vyučování, že má býti obráceno k potřebám skutečného života. Ale má-li se toho dosíci, pak jest nutno, aby ani jediný schopný jedinec našeho státu nebyl ztracen, neboť nadané dítě jest velkým pokladem nejen národa, ale také pro lidstvo.

Toto je možno dosíci jenom poskytnutím všeobecné příležitosti ku vzdělání. Žel, že cesta v exposé pana ministra naznačená je dosavadní cesta učiniti vzdělání přístupným jenom bohatým. V demokracii vzdělání, v demokracii vědění vidíme my socialisté onu revoluci ducha a srdce, jež položí spravedlivější základy lidské společnosti. A proto přirozeně musíme se ocitnouti v krajním rozporu s dosavadní kapitalistickou společností, jež vyhrazením prostředků vzdělávacích pro sebe, chce udržeti i vládu v této společnosti. Nic dokonaleji necharakterisuje tuto celně kongruovou koalici, jako projevený názor na školství v ministrově exposé. Nás ani nemate to, že pan ministr vyučování dr Hodža odříká se tohoto fiskálního stanoviska pana ministra financí. On patrně chtěl jen na oko prokázati větší pokrokovost a učiniti do jisté míry stravitelnější novou objevenou ideu svatováclavskou v československém národě. Tato idea svatováclavská jest ovšem žalostným neporozuměním ducha českých dějin. Každý Čechoslovák ví, že u osob nábožensky založených bylo by možno navázati na velikou dobu velké reformace, jež byla skutečnými dějinami duchovními, kulturním projevem českého lidu a české národní síly. To ovšem dnešní celně-kongruová koalice potřebovati nemůže. Rozhodující vliv klerikalismu v koalici už je dnes tak troufalý, že nám bude také předpisovati naše idee a národní tradice. Ministr vyučování postavil se proti ministru financí, ale ovšem jenom zdánlivě. Je to prostá dělba práce. Práce obou směřuje k jednomu cíli: ke ztížení vzdělání, nebo při nejmenším k vyvolání nepřátelství k národní škole a dále k odtrhnutí od živého pramene národní kultury. Je to krátce příprava pro budoucí věk tmy v Československé republice. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Náklad na sociální a zdravotní potřeby činí 17¹/₂%. A tato cifra 1200 mil. Kč je jednou z největších výdajových položek vedle státního dluhu. Cifra tato na sociální potřeby je úmyslně vyzvedována, aby se veřejnosti ukázalo, jak veliké jsou náklady na potřeby sociální. Můžeme konstatovati s určitým zadostiučiněním, že v tomto rozpočtu nedošlo zase k hrozbě, že budou sníženy důchody invalidů, bez kteréhožto snížení, jak se v loňském exposé pamatujeme, nebylo možno docíliti rovnováhy v rozpočtu na r. 1927. Než i při vyzvedování nákladů na sociální a zdravotní péči zůstává částka věnovaná daleko za tím, co skutečně zde kapitalistická společnost na svých příslušnících páše. Dnešní sociální péče v jádře nese břemeno světové války, vedené kapitalistickými státy, nese břemeno neschopnosti zaměstnati své příslušníky, nese břemeno sociálních nemocí, poněvadž neposkytuje dělnictvu dostatečné mzdy a životní potřeby za snesitelnou cenu a poněvadž dělnictvu nezajišťuje ani řádných příbytků.

Náklad na sociální úkoly je honosivě vyzvedán, ale ve skutečnosti je odezvou dnešní společnosti a její neudržitelných kapitalistických řádů. Položíme si otázku: Když zde onen náklad 1200 mil. Kč je vyzvedán, zda skutečně tento náklad stačí aspoň na nejprimitivnější potřeby? Ukazuji zde na jednu z největších otevřených ran na naší společnosti a také v našem národě, na hrozný zjev tuberkulosy. R. 1923 z celkového počtu našeho obyvatelstva 13,611.340 zemřelo tuberkulosou 26.626 osob. R. 1926 však již 28.077 osob. Na 100.000 obyvatelů připadá úmrtí tuberkulosou r. 1923 195,5, r. 1926 se tento počet nezmenšil, nýbrž vzrostl na 196.36. Počet tuberkulosou nemocných u nás vůbec odhaduje se na 250.000. Také jiné státy stály před tímto problémem, ale dovedly si racionelně pomoci. Na př. v Anglii, ve Walesu, v letech 1851 až 1860 zemřelo tuberkulosou dokonce ze 100.000 obyvatelů 348,1. Ale za 60 roků, r. 1925, vykazuje se už trojnásobné zlepšení, umírá pouze 103,9. Ovšem v boji proti tuberkulose v Anglii, ve Walesu, pracovalo 263 úředních lékařů, bylo tam 483 poraden, 473 léčeben pro tuberkulosní s 21.723 lůžky. V Dánsku dokonce, tedy malém státu s prostředky poměrně malými, připadá jenom 95 úmrtí tuberkulosou na 100.000 obyvatelů. Táži se, co máme my? R. 1926 bylo u nás poraden 224, jedna poradna na 64.000 obyvatelů. V Německu naopak připadá jedna poradna na 20.000 obyvatelů. U nás je potřebí nových 500 až 600 poraden a na 1000 obyvatelů potřebovali bychom aspoň jedno lůžko. Pro Prahu samu bylo by potřebí 700 lůžek, pro celou republiku bylo by potřebí aspoň 13.000 lůžek. Na zřízení 10.000 lůžek bylo by potřebí nákladu 100 mil. Kč. My se tážeme, kdy k tomuto nákladu, jak dovodím, nejen ze skutečného citu, aby zabráněno bylo utrpením, nýbrž skutečně z důvodu národohospodářského bude přikročeno? Jak my na to odpovídáme? Odpovídáme na to prostě tím, že v sociálním pojištění rušíme onen 100 mil. fond, který měl především sloužiti k tomu, aby těmto nakažlivým nemocem bylo čeleno. Co znamená pro nás zhoubné rozšíření tuberkulosy nejen pro lidské utrpení, ale také pro velké škody hospodářské, které zde vznikají v léčení, ztrátou dělnické mzdy, ztrátou životů, dovoluji si stručně ukázati na následujícím: Kdyby se nám podařilo stlačiti úmrtnost tuberkulosou na 100 ze 100.000 obyvatelů, zachránili bychom ročně 14.000 životů práci a kdybychom počítali s minimální produkcí, jen s minimem, jež podle zákona o dani důchodové je 7000 Kč, znamená to, že každým rokem uchází nám 98 mil. Kč jenom skutečně na této produkci. Ale musíme počítati s tím, že tito lidé mohli by býti výkonnými nejméně ještě 10 let, a to znamená pak ztrátu 1 miliardy. Každým rokem umírá předčasně 14.000 životů, což znamená obrovské ztráty pro tuto republiku, za 1 miliardu produktivní práce, a tu se ptám: byl by opravdu onen náklad 100 mil. Kč nějak neužitečný a byl by snad nějak skutečně těžko opatřitelný, když skutečné důsledky a výsledky této péče jeví se nám na dosah ruky? Že se při této příležitosti zase poukazuje na stoupající náklady sociální v obcích, tomu se již ovšem nedivíme. Divíme se však troufalosti, s jakou se tak činí. Podle §u 20 novely k obecnímu zřízení má náklady na chudinství převzíti stát. Než, jaká je skutečnost? Déle než rok máme již předlohu na zaopatření přestárlých a déle než 5 let máme povolenou úhradu na více než 3 léta, ale tato předloha je pečlivě uschována v zásuvce p. ministra soc. péče.

Sociální pojištění, jež by značně přispělo k řešení chudinské otázky, je právě vylučováním zemědělského dělnictva a dělnictva při práci sezonní touto vládou zhoršováno a účinky jeho oddalovány. A tak věc jest táž, jak byla zdůrazněna již při školství. Obce konají sociální povinnosti za stát, ale p. ministr financí jim to otevřeně vytkne.

Nevím, kolikátý již slib má Národní shromáždění a kolikátý slib mají všechny organisace staropensistů na zlepšení svých neutěšených poměrů. Než i tento poslední slib nás nemůže žádným způsobem uspokojiti, i když čteme ve zprávě důvodové k rozpočtu na r. 1928, že předloha dostala se do meziministerského projednávání, že se hovoří o nákladu 70 mil. Kč, dokonce i o minimu, jehož se má dostati i těm nejmenším. Splnění oprávněného požadavku, žel, podle exposé p. ministra financí je vázáno na úhradu, které má býti dosaženo úsporou v oboru vydání příbuzných. Byli bychom velmi zvědavi, které jsou to obory, a ještě zvědavější, jak v takových oborech dosáhne se úspor. Forma tohoto slibu, jehož splnění závisí od věcí nevyzpytatelných, musí do duše roztrpčiti vždy řídnoucí řady staropensistů, poněvadž to jediné, z čeho čerpaly síly k dalšímu životu, to je naděje na zlepšení svých poměrů, jest jim krutě brána.

Protestujeme proti takovému řešení lidské bídy a voláme do boje úředníky v aktivitě, neboť tristní obraz jejich ustaraných, vyčerpaných kolegů jest obrazem také možné jejich budoucí vysloužilecké bídy. Úžasný osud pilných, vysloužilých pracovníků státu jest obžalobou a ostudou dnešního režimu vládního, jenž dovede sice sytiti kapitalisty tohoto státu slevami na daních, slevou dopravních tarifů i přímými subvencemi, ale pro bídu staropensistů nemá porozumění.

Jsem velmi povděčen, že v exposé p. ministra financí v oddílu výnosu státních podniků, třebaže se nechválí tyto státní podniky, přece se nehovoří o státním výprodeji přímo. Veřejnost naše byla velmi vzrušena poslední dobou pověstmi o pronájmu nebo prodeji státních drah. Mezi interesenty nebyla prý jen cizina, ale také konsorcium našich domácích bank za pomoci amerického kapitálu. Tato nabídka je pozoruhodná. R. 1924 vydalo se dlužních úpisů na záchranu bank za 1600 mil. Kč a ještě dnes každým rokem přispívá stát 50 mil. k náhradě úroků z těchto dlužních úpisů, a prosím, netrvá to ani celé 3 roky a tyto banky, které se doprošovaly pomoci státní, jsou již dnes tak silné, že se chystají spolknouti s cizím kapitálem největší náš podnik dopravní. Agrární tisk byl a možná, že ještě dnes jest tímto projektem nadšen, ale zdá se, že francouzští generálové v Paříži byli trochu jiného názoru, že dali včas odtroubiti, poněvadž vedle zisku domácího a cizího kapitálu rozhodují také cosi strategické důvody. Zdálo by se tedy, že do americké zastavárny už nepůjdeme, aspoň by to bylo v divném kontrastu s úsilím pana ministra financí dr Engliše, který ohlásil konversi především zahraničních půjček, aby zvedl naši platební bilanci, zatím co agrární finančníci chystali se vyvézti stamilionový zisk našich drah do ciziny.

Zájem státu, který jako štít ve věci pronájmu drah byl nesen agrárním tiskem, je značně průhledným trikem. Běželo o upokojení materielních zájmů určitých politických kruhů, jimž pramálo jde o hospodářskou samostatnost tohoto státu. Celá akce jest jen novým dokladem neschopnosti koaliční vlády. Státní dráhy mají býti zašantročeny, poněvadž málo vynášejí, ale zapomíná se, že tyto státní dráhy platí více než ³/₄ miliardy do pokladny pana ministra financí a konečně malér, který potkává čsl. státní dráhy, potkal také již jiné státy. Jakým způsobem počínala si Kanada? Také tam nevyhovovaly státní dráhy, byly podnikem pasivním a přece Kanada nepomýšlela ani na pronájem ani na výprodej. Prostě povolala si odborníka, který je dal do takového pořádku, že vedle těchto státních drah kanadských zmizely všechny soukromé, poněvadž nesnesly konkurence.

Věty, které jsou uvedeny v exposé pana ministra financí, hovoří také pro náš názor. Pouhé napodobení podnikatelských správních orgánů nestačí. Kvitujeme jeho volání po interesu veřejnosti, ale žel nemáme naděje, poněvadž správa železniční nedá si poraditi ani od svých zaměstnanců, tím méně od někoho jiného.

V exposé pana ministra financí je zdůrazněna aktivnost rozpočtu, jež se stává trvalou a to za splnění dvou velmi důležitých předpokladů. Pan ministr financí říká, že při této rovnováze je také pamatováno na plnění úkolů kulturních a sociálních a že v tomto směru držíme krok s cizími pokročilými státy, dále že rovnováha není vykoupena přílišným tlakem, jenž by ohrožoval výrobnost země.

Myslím, že neubližuji pravdě, označím-li tyto podmínky za přání a tužby, za nimiž má se naše finanční politika bráti. Fakta jsou taková, že ministr financí chce plniti úkoly kulturní zaváděním školného, že celně-kongruová koalice zhoršuje sociální pojištění, zatím co okolní státy je zlepšují, a to se nazývá eufemisticky držením stejného kroku se státy pokročilými.

Přílišný tlak na výrobnost země je v exposé přímo konstatován také velikým útiskem výroby a spotřeby. Toho jasným dokladem jsou daně spotřební, které jsou zatemňovány daněmi obchodními, na které jsem poukázal. Podle našeho soudu výrobnost naše a konkurence schopnost v cizině má trochu jiné kořeny a především jsou to nízké mzdy, jimiž konkurujeme práci spoludělníků za hranicemi, dále vysoká celní ochrana průmyslových výrobků, jež způsobuje zdražení konsumu domácího a dovoluje naše výrobky prodávat v cizině laciněji. Vzbuzuje opravdu lítost, díváme-li se na vzestup mezd a kupní síly mzdy ve státech jiných. Mám zde data o tomto vzestupu v Americe, jsou to mzdy během celého dvacetiletí, základem jest rok 1913 a v stručnosti uvádím: Ve 20 letech v Americe hodinová mzda stoupla z 85 bodů na 237,9, to znamená třikrát. Ceny životních potřeb stouply ze 78,7 na 173,5, t. j. dvakrát. Než při tom přece kupní síla mzdy ze 108 bodů na 137,1 stoupla o ¹/₃. Jak jest to u nás? Stále stojíme před problémem vyrovnati kupní sílu koruny doma s kupní silou koruny v cizině. Disparita mezi cenovým indexem a hodnotou koruny jest zatvrzele udržována. R. 1925 kurs naší koruny v Curychu pohybuje se okolo 16, což odpovídalo našemu indexnímu číslu 625 až 650. Index průměrných maloobchodních cen v listopadu 1925 činil 863, neboli kupní síla koruny u nás proti cizině je o 213 až 238 bodů menší než v Curychu. Činila-li spotřeba dělnické rodiny v listopadu 1925 na týden 167,64 Kč, odpovídá tomu znehodnocená cena koruny 121,40, neboli kupní cena koruny u nás při týdenní spotřebě 167,4 poklesá o 46,24 Kč proti Švýcarsku. Přirozeně musíme se ptáti, co skutečně působí tento pokles kupní síly koruny proti jejímu kursu. To je především fiskální a hospodářská politika státu a v tomto směru především jsou to daně spotřební a cla. Obě tato břemena plnou tíhou dolehnou na konsumenta, dělníka, učitele, úředníka, který nemá možnosti a v převážné většině ani síly, aby tato břemena vyrovnal zvýšenou mzdou a platem. Pokusili jsme se r. 1926 zjistiti tuto kvotu daňovou a dávkovou, abychom viděli, jak také finanční politika státu jí s konsumentem z jedné mísy. Za podklad šetření sloužila nám spotřeba 5tičlenné dělnické rodiny v Praze podle Státního statistického úřadu v Praze v měsíci říjnu 1926 a tu jsme došli ovšem při neúplném výčtu břemen dávek spotřebních státních a také břemen obecních k tomuto obrazu:

Pětičlenná dělnická rodina potřebuje plného uhrazení čtyř druhů potřeb. Na výživu spotřebovala v listopadu 1926 176,65 Kč, na topivo 18,08 Kč, na byt 17,64 Kč, na šatstvo 29,06 Kč, na různé 35,96 Kč, celkem 277,39 Kč. Již tato cifra jest obžalobou dnešního systému. Kolik dělníků může dnes vykázati tento příjem? Než jakým procentem z úhrnné spotřeby dělí se jednotlivé položky? Výživa vyžádá 63,68%, topivo 6,52%, byt 6,36%, šatstvo 10,48% a různé 12,96%. A nyní, prosím, jaké je zatížení daňové nejvyšší spotřeby? Na výživu je zatížení na daních 26,72 Kč, na topivu 1,08 Kč, na bytu 10,70 Kč, na šatstvu 1,74 Kč a na různé 4,96 Kč, neboli tato dělnická rodina zatížena je na daních 45,20 Kč týdně. V procentech vyjádřeno: Potraviny stíženy jsou na daních 9,63%, topivo 0,39%, byt 3,86%, šatstvo 0,62%, různé 1,79%, celkem 16,29%. Tedy resumé: 5 členná dělnická rodina při týdenní spotřebě 277,39 Kč zaplatí v ceně těchto potřeb na daních 45,20 čili 16,29%. O tuto částku měly by býti potřeby lacinější nebo aspoň měly by býti daně rozvrženy podle únosnosti.

Je zajímavo, že p. generální referent dr Hnídek poznamenal, že u nás drahota stoupla, ale považte, že tato drahota podle pana generálního referenta stoupla proto, poněvadž bylo zdraženo nájemné, které z celkové potřeby vyžaduje skutečně z dělníkových potřeb 6,36%, a ze zdražení textilií, jež vyžaduje 12,60% celkových potřeb. Ale myslí-li pan generální referent, že skutečně jen zdražení bytů a textilií zvýšilo drahotu, budeme velmi dychtivě očekávati, zda při prodloužení zákona na ochranu nájemníků vláda se přičiní, aby nájemné nebylo žádným způsobem zvýšováno a tím do značné míry odčiněno to, co p. kol. Hnídek ve svých vývodech konstatoval.

Je zajímavo, že pan ministr financí dr Engliš jest si zcela dobře vědom neutěšeného stavu, v němž 62% obyvatel tohoto státu se nalézá. V polemice s dr Kollarem o daňovém zatížení a únosnosti vytýká pan ministr financí dr Kollarovi, že pouze zjistil, oč vzrostla kupní síla daní na jednu hlavu připadající před válkou a dnes. Ale zatížení daněmi touto cestou nezjistil. Měl by jen pravdu - říká pan ministr dr Kollarovi - kdyby byl i průměrný a celkový peněžní národní důchod vzrostl v témže poměru, v jakém stoupla hladina cenová. Tomu tak není. Nezbývá než přirovnati desateronásobné zdanění k sedmeronásobnému důchodu, a tu se ukáže, že zdanění nyní tlačí na důchody o polovinu tíživěji, než bylo tomu před válkou.

Pan ministr financí dr Engliš má pravdu. V lednovém čísle Věstníku ministerstva sociální péče z r. 1925 (Mezinárodního úřadu práce), ukazuje reálný index mezd při základu 100 pro Londýn, pro Prahu jenom 53 a tím se ocítáme na pověstném místě 14. Přes to, že jest si pan ministr financí toho stavu vědom - upozorňuji na jeho vývody na str. 19 v jeho exposé - přičiňuje se dále o zdražení potravin a především hledí, aby skutečně byla podporována vrstva majetná. Zcela cílevědomě podporuje zde vzrůst kapitálu u nás a pro majetné podniká vše možné. Především udržuje tento nesprávný stav zdražením všech životních potřeb - opatrně se tomu říká: Nemůžeme se důchodu celního činícího 11,5% všech ostatních příjmů zbaviti. Na jiném místě se uvádí: Kdyby nebylo té vysoké celní ochrany, nebylo by možno, aby některé daně byly u nás udrženy, zejména se myslí daň obratová.

Dále snížením daní výnosových a podetnutím samosprávy odnětím hlavních finančních prostředků vychází se vstříc bohatým, dále zhoršením sociálního pojištění, jímž má býti ušetřeno podnikatelům, a konečně poskytováním zvýšených kapitalistických zisků bankám, akciovým závodům, jak snížením daní tak i stabilisačních bilancí.

Za tuto cenu, již odnášejí dělníci na mzdách, konsumenti na drahých životních potřebách, bylo možno dosíci, jak se honosivě uvádí v exposé pana ministra financí, že stát neodčerpával dále peněz z peněžního trhu, ovšem opatřil si je z kapes konsumentů, zabrzděním drahých investic, přirozeně, poněvadž není ani na investice laciné. Banky se organisují, bankovnictví se sílí snížením režie, ovšem neříká se, že je to na útraty zaměstnanců, třeba že Národní banka skutečně ukázala cestu, kudy má správná bankovní politika jíti, a snížila již několikráte úrokovou míru. Žel, u nás není ani tolik síly, abychom bankovní kruhy dostali k ústupu před založením poštovní spořitelny, poněvadž se obávají nízkého úroku poštovní spořitelny, která by tlačila na jejich nepřirozené zisky.

Výsledky této jednostranné politiky, posilování domácího kapitálu, se pak ovšem může jeviti, jak uvádí ministr financí, v úspornosti obyvatelstva, které ukládá ročně 3 miliardy Kč, v dostatečném umožnění domácího kapitálu k podnikání, v zhodnocení ukládacích papírů, především státních, jež odhaduje na 4 miliardy a jež prý byly z velké části zrealisovány. A ruku v ruce se zhodnocením těchto papírů jde zhodnocení papírů ukládacích a dividendových.

Pan ministr jest si vědom, že jde o zhodnocení a vzrůst individuelního kapitálu, on se přiznává k tomu, že tuto beze sporu skvělou konjunkturu vědomě kapitálu připravil. Co má z této skvělé konjunktury dělník? Jedinou možnost přispívati svou prací, bídně placenou, k tomuto rozkvětu buržoasní třídy. Zaměstnanost je pro nás cenná věc. Ale nesmí býti vykupována stlačením životní úrovně. Jest zajímavo, že pan ministr financí je si také zde vědom slabosti své finanční politiky a vysokoškolský profesor národního hospodářství opouští stanovisko buržoasního ministra financí a činí gesto také k výrobcům v tomto státě na stránce 24, těmito slovy: "Poněvadž současně index cen průmyslových" - a my dodáváme také index cen potřeb zemědělských - "neklesá, je možno uvésti postupně i podíl práce v soulad s vývojem cen. Ovšem při metodě, jak se tak stane, třeba rozlišovati přechodnou konjunkturu od normálního stavu. Stejně jest žádoucno, aby se tak stalo uznáním podnikatelů, dohodou, ale nikoliv bojem." Pan dr Engliš plným právem může se dovolávati uznání podnikatelů a kapitalistů tohoto státu. On dal akciovým společnostem a podnikům veřejně účtujícím na daních a přirážkách ročně 300 milionů Kč a několik desítek milionů korun jednou pro vždy svým zákonem o stabilisačních bilancích. On dal zemědělství sníženou daň pozemkovou, jež činí s přirážkami autonomními celkem 80 mil. Kč ročně, on trpěl uzákonění zvýšených zemědělských cel, jež přinesla právě kruhům zemědělským obrovský důchod - nejsou to naše odhady, jsou to odhady bývalého ministra zemědělství dr Brdlíka - celé 3 miliardy, on zhodnotil všechny ukládací papíry o 4 miliardy, ale čeká marně, že na druhé straně kapitalisté a podnikatelé v tomto státě skutečně vyvodí z této skvělé konjunktury důsledky pro pracující třídu. Tento dravý kapitalistický řád nezná uznání, zná jen sebe a svou moc. Gesto, jež činí pan ministr financí, podobá se velmi nazírání průkopníků socialismu, kteří očekávali, že spravedlivější řád věcí přijde náhle jako zloděj v noci, nebo kteří čekali každého dne mezi 12. a jednou hodinou mecenáše, který by jim poskytl prostředky k sociálním reformám. 100 let vývoje socialismu poučilo nás o něčem jiném. Kapitalisté se nezlepšili, ba jsou daleko hesla, které kdysi otcové liberalismu razili "žíti a nechat žíti", kterého hesla se patrně také pan ministr financí dovolává. Pan ministr financí připravil skvělou konjunkturu kapitalismu v tomto státě. My si jdeme pro svůj podíl na této práci. Ovšem tento podíl nám nebude vydán po dobrém, tento podíl můžeme skutečně si jenom osvojiti bojem.