Politická orientace německých většinových
stran vyvolala v rozpočtovém výboru některá
mínění německé oposice, která
přispěla podstatně k oživení
rozpravy tam konané.
Jedno mínění přišlo z tábora
německé strany národní ústy
kolegy dr Rosche, který se odvrátil od iredenty
a přihlásil se ke spolupráci. (Posl. dr
Schollich [německy]: Ale k jiné než vy!) Jaké
pak jsou zde rozdíly? Máte příležitost
podati zde přesněji definici. (Výkřiky
posl. dr Schollicha.) Výroky dr Rosche byly
od té doby zdůrazněny ještě také
řečí senátora dr Brunara v
Litoměřicích, který dovozoval, že
jeho strana není ani negativní ani iredentistickou.
Jeho strana stojí prý také na půdě
reálných skutečností a z toho posuzuje
se možnost politiky. Podle mínění dr
Brunara za daných poměrů nelze na
násilnou změnu ani mysliti.
Kolega dr Rosche v poslední své řeči,
kterou zde ve sněmovně pronesl v sobotu, opakoval
své dřívější výroky
a znovu prohlásil, že jeho strana pod podmínkou
vyrovnání od národu k národu jest
ochotna spolupracovati. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)
Podle mého mínění toto prohlášení
jest příliš všeobecné, než
aby mohlo míti praktického účinku.
Bylo by třeba, aby dr Rosche vylíčil
zároveň svůj plán, jak si představuje
vyrovnání od národu k národu, jak
jej chce zahájiti a provésti. Já si nedovedu
provádění tohoto plánu představiti
jinak, než že se zástupcové německého
národa sejdou se zástupci českého
národa a že na základě připraveného
materiálu najdou společnou cestu, po které
chtějí oba národové příště
spolu a vedle sebe jíti. K tomu však byl již
učiněn počátek tím, že
Svaz zemědělců a ostatní německé
většinové strany již před lety
zrevidovaly své původní politické
názory a svou politiku přizpůsobily skutečným
poměrům. Německá strana národní
činila právě proto Svazu zemědělců
velmi těžké výtky a musili jsme s tohoto
místa často slyšeti, že provozujeme nedůstojnou
politiku bratříčkování. (Výkřiky
posl. dr Schollicha.)
A tu přichází táž německá
strana národní, která chce svou změněnou
politickou orientaci okrášliti různými
doložkami a prohlašuje ústy dr Rosche,
že upustila od své dosavadní zásady
"Všechno nebo nic", neboť Němci podle
jejího mínění rádi by také
přijali obolus, který by jim pan předseda
vlády na konci každého týdne vyplatil
za jejich služby. (Posl. dr Schollich [německy]:
To jest zkrucování, pane kolego!) Prosím,
byl jsem při tom, slyšel jsem to na vlastní
uši, vím zcela přesně, že tento
výrok učinil a nemohu zde opakovati nic jiného,
než co jsem mohl slyšeti v rozpočtovém
výboru. Vás to ovšem bolí, avšak
jest to důkazem toho, že jste od té doby také
slevili. (Posl. dr Schollich [německy]: Ale přestaňte
již jednou s těmi hloupostmi! Jste stará baba!
Po každé opakujete stejný nesmysl!) Snad
jest vám, pane kol. Schollichu, konstatování
těchto věcí trapné. (Výkřiky
posl. Hodiny a dr Schollicha.)
V zájmu věci sudetských Němců
musíme skutečně litovati, že německá
strana národní neměla stejné názory
již před vstupem Svazu zemědělců
a německé křesťansko-sociální
strany lidové do nynější vlády.
Tím zesílený vliv Němců byl
by se mohl projeviti docela jinak než se to děje ve
skutečnosti. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)
Myslí-li to německá národní
strana se žádaným vyrovnáním
od národu k národu poctivě, nechť se
také stará, aby si našla u Čechů
společníky, kteří by ji pochopili,
jaké Svaz zemědělců a německá
křesťansko-sociální strana lidová,
německá strana živnostenská a dělnické
strany již našly. Snad se jí podaří
najíti mezi českými národními
demokraty věřící, kteří
jsou přesvědčeni, že má nejlepší
úmysly. Ale pouhým mluvením se sněmovního
řečniště nedosáhne se ničeho.
K tomu musí přistoupiti ještě také
agitační činnost v užším
kruhu. Jestliže německá národní
strana nalezne u Čechů žádoucího
porozumění, pak nebude jistě již těžké
uskutečniti také vyrovnání, o něž
usiluje. (Posl. dr Schollich [německy]: Vy sami tedy
to nemůžete!) Ale vždyť víte,
že, je-li ve voze zapřaženo o jednoho koně
více, jde to rychleji. (Výkřiky posl.
dr Schollicha.)
Nastoupila-li německá národní strana
tuto novou politickou cestu, myslím, že příčinou
toho byl výsledek posledních obecních voleb.
Snad německá národní strana také
poznala, že politická strana, která žije
jen z negace, a jinak nevyvíjí žádné
činnosti, musí konečně zajíti
osamocením. Vyskytuje se však také myšlenka,
nemá-li se nyní změnou její dosavadní
politické taktiky zdiskreditovati německý
aktivismus a zanésti zmatek mezi německé
většinové strany. K tomuto názoru přivádí
mě to, že dr Brunar, který kdysi před
sněmovními volbami na podzim 1925 byl nejhorlivějším
zastáncem německé jednotné kandidátky,
který tím chtěl učiniti počátek
k odstranění nynějších německých
měšťanských stran, stal se nyní
nevěrným své původní idei a
usiluje o jiný způsob, jak by přes to dostal
všechny německé měšťanské
strany pod vedení německé strany národní.
(Posl. dr Schollich [německy]: A kdo zradil jednotnou
frontu?) Skutečnosti mluví jinak, pane kolego,
to víte z vlastní zkušenosti. K této
myšlence dospěl jsem však také zjištěním,
že se ukazují tytéž tajné vlivy,
které se již jednou pokusily zahájením
příliš rychlého tempa přivésti
německý aktivismus ad absurdum.
Je-li úsilí německé národní
strany míněno poctivě a má-li svůj
počátek na svém posledním sjezdu strany
v Šumperku, pak bylo napřed potřeba, aby tento
sjezd strany provedl také jisté změny programu
strany. To se však nestalo a proto také k jejich ochotě
musíme býti opatrní. Teprve čas nás
poučí, co dobrého jest na úmyslech
německé národní strany. Naproti tomu
dr Roschemu, který žije uprostřed hospodářského
života, věřím, že jest ochoten,
postarati se o takový stav, který pomáhá
zajistiti německou kulturu a německé hospodářství
na půdě státu. Po této stránce
máme společné cíle.
Jiný názor pronesli němečtí
národní socialisté, jejichž zástupce
kol. Knirsch rovněž vyslovil ochotu ke spolupráci.
I když později vzhledem k zaraženému členstvu
strany učinil několik výhrad, jest jisto,
že stát uznal a že němečtí
národní socialisté jsou ochotni za zvláštních
předpokladů zanechati vzdoru.
Kol. Knirsch byl tak laskav, že v generální
rozpravě zde ve sněmovně odmítl moje
úvahy, které jsem přednesl v rozpočtovém
výboru. Zmínil jsem se tam, že Německo,
které by mohlo sjednotiti všechny své dítky,
ještě nikdy neexistovalo. To jest také správné,
neboť množství Němců stále
bydlilo mimo hranice německé říše.
Nestačí uváděti příklady
německé říše do roku 1806 a německého
spolku do roku 1866, poněvadž v obou případech
nešlo o národní státy, jak si je představuje
posl. Knirsch.
Kol. Knirsch mluvil také o novém uspořádání
věcí, k nimž dojde smírnou cestou nebo
které si prorazí cestu mořem krve. Připomínám
k tomu, že jsme již často slyšeli řeči
překypující "krví a slzami".
Podobně mluvili již také poslanci Kreibich
a Lodgman. O tom mluvili tedy lidé, pro něž
tyto výroky zůstaly vždy jen řečnickými
obraty. Kdo však stojí na odpovědném
místě, mluví jako říšskoněmecký
ministr věcí zahraničních dr Stressemann,
který při své návštěvě
v polovici listopadu t. r. ve Vídni prohlásil mezi
jiným k zástupcům tisku, kteří
se k němu dostavili: "Kdo po tom, co jsme zažili
za poslední války, zdvihl by ještě někdy
k tomu ruku, aby se rozpoutala nová válka, toho
musíme nazvati zločincem." (Výkřiky
posl. Wünsche.)
Jedině cesta dorozumění nás může...
(Posl. Wünsch [německy]: Daňová reforma,
cla, správní reforma, to je cesta, která
nás vede k dorozumění!) Na to přece
ničím nepřiplácíte, pane kolego.
(Veselost. - Výkřiky posl. Wünsche.)
Jedině cesta dorozumění nás může
dovésti kupředu. Také němečtí
sociální demokraté použili projednávání
v rozpočtovém výboru k pronikavým
kritikám německých většinových
stran. Jim odpověděl však v poslední
době jeden jejich soudruh, a to bývalý rakouský
státní tajemník dr Renner, který před
několika dny poukázal v rakouské Národní
radě na to, že to působí dojmem, že
Němci v Československém státě
aspoň ponenáhlu mohou dospěti k režimu
účasti na státní moci. Odkud to ví
dr Renner? Odpověď jest velice lehká. Dr Renner,
který byl naposled v Praze při obecních volbách
v říjnu tohoto roku, musil dostati své informace
od německých sociálních demokratů
v Československu, kteří tím jako informátoři
dra Rennera mluvili vlastně jinak, než co obyčejně
ve svých řečích pronášeli
v rozpočtovém výboru a zde ve sněmovně.
Jedině cesta dorozumění nás může
dovésti kupředu. V tomto smyslu byly pronášeny
také naše řeči v rozpočtovém
výboru a rovněž i vývody předsedy
vlády Švehly. Předseda vlády
našel tentokráte velmi vřelá slova o
poměru Čechů k Němcům. Jest
ovšem třeba, aby jeho slova byla oživena a uskutečněna.
K tomu patří, aby okruh spolupracovníků
předsedy vlády mající plné
porozumění a ochotný k dorozumění
byl rozšířen a aby se z bázlivců,
kteří se domnívají, že, kdyby
se přihlíželo k oprávněným
německým přáním, vznikla by
vzpoura, stali konečně také muži. Neboť
chtíti sloužiti pravdě a při tom chtíti
dobro, k tomu jest ovšem třeba odvahy i u Čechů.
Ostatně minulost nás učí, že
vstup Němců do vlády, jejž jednotlivé
části českého národa označovaly
za důvod k rozpoutání revoluce, neměl
tohoto účinku vůbec. Dnes jest mnoho rozumně
smýšlejících Čechů rádo,
že k tomu došlo, poněvadž spoluúčast
Němců na odpovědném vedení
státu přinesla všem citelné ulehčení.
Německé většinové strany nezemdlejí
trvale opakujíce oprávněné nároky.
Účinek jejich konečného splnění
poučí však znovu českou veřejnost,
že to nebude státu na škodu, nýbrž
že tím počet spokojených občanů
v zájmu státu na obou stranách vzroste. (Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo má dále p. posl. inž. Kallina.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy
a pánové! Pro Němce je to hluboce zahanbující,
má-li se ujmouti slova po vývodech řečníka
přede mnou, oplývajících ponížeností.
Jménem sudetskoněmeckého obyvatelstva národně
uvědomělého odmítám co nejrozhodněji
toto pokálení sudetskoněmeckého hnutí
osvobozenského.
Pokusím se za náhubkového jednacího
řádu této sněmovny o to, abych promluvil
o vlastním tematu a abych pojednal také o zahraničním
zastoupení a - co je u státu doby poválečné,
tedy v době Svazu národů, samozřejmé
- o obraně země, tvořící část
zahraniční politiky a zahraničního
zastoupení státu. V zásadě vzato,
mělo by býti možno promluviti mimořádně
stručně při projednání tohoto
temata, neboť při počátku tohoto období
bylo hlasitě a slavnostně prohlášeno,
že militarismus bude odstraněn a že na základě
všeobecného míru teď nebude již zapotřebí,
věnovati těmto oběma odborům, zahraničnímu
zastoupení a obraně země, tak jako v době
předválečné tak veliký zřetel.
Vezmeme-li však do ruky projednávaný státní
rozpočet, musíme zjistiti, zvláště
pokud jde o poplatníky, že ve skutečnosti nastal
opak. Náklad, který se věnuje v tomto státě
zahraničnímu zastoupení a obraně země,
vykazuje tak vysoká čísla, že si člověk
mimoděk myslí, že se octnul v předválečné
době zbrojní horečky.
Když se tento stát zakládal, bylo vedoucími
osobnostmi prohlášeno, že nejbližším
cílem je odstranění stálého
vojska a zavedení miliční soustavy. V rozpočtovém
výboru prohlásil pan ministr nár. obrany
Udržal, byl předešlého týdne
na to tázán, že je sice správné,
že ministr nár. obrany Klofáč
svého času mluvil o zavedení miliční
soustavy, ale že poznal po důkladném studiu,
že tato soustava pro český stát - má
asi zníti: pro český národní
stát - se nehodí a že nyní také
dospěl k tomu, že odmítá miliční
soustavu. Ministr nár. obrany Udržal pro svou
osobu prohlásil, že sice také mluvil o miliční
soustavě, ale jen v souvislosti s obtížemi,
které se staví jeho zavedení v cestu. Vidíme
tedy, že zuřivý antimilitarista Klofáč
se obrátil v novém státě v nadšeného
ctitele militarismu, a to - řekněme to docela otevřeně
- v tom okamžiku, kdy tento militarismus může
býti dán do služeb jeho česko-národních
cílů.
Pan ministr zahraničních věcí dr Beneš
mluvil v posledních letech neobyčejně mnoho
o odzbrojení. Zasadil se, jak známo, podle všech
pravidel diplomatického umění o zajištění
světového míru. V roce 1924 sestavil, jak
známo, svůj pověstný ženevský
protokol.
Velevážení přítomní! Podle
mého názoru nelze rozděliti zahraniční
zastoupení země od obrany země, a musila
by se při poctivém snažení o odzbrojení
politika obrany země vésti touž cestou a ne,
jak to vidíme právě v tomto státě,
právě naopak.
V státním rozpočtu 1927 - pro krátkost
času mohu mluviti jen v náčrtcích
- byl snížen rozpočet vojenský o 460
milionů, aby se oklamala světová veřejnost.
Zákonem ze dne 17. prosince 1926 byla nejvyšší
hranice vojenského rozpočtu pro následujících
11 let stanovena na 1400 milionů. Ovšem současně
bylo postaráno o to, aby v jiné kapitole, kap. 22.,
bylo umístěno na dobu 11 let 315 milionů
korun pro účely zbrojení. Na venek odzbrojení,
uvnitř zvýšené zbrojení!
Nejmilejší přání pana dr Beneše,
ženevský protokol, ztroskotal se, jak známo,
na odporu anglických dominií. Francie je dnes vojensky
nejlépe vyzbrojený stát světa. Německo,
Bulharsko, Rakousko a Maďarsko jsou dnes docela odzbrojeny.
Německo přistoupilo nadto k locarnské smlouvě,
čímž dobrovolně, tedy bez donucení,
uznalo východní hranice Francie. Locarnská
smlouva je zaručena Anglií a Francií a přes
smlouvu locarnskou, přes úplné odzbrojení
Německa, nebylo vyklizeno Porýní a - což
je význačné - nebylo sníženo
zbrojení v ostatních státech, které
jsou povinny taktéž odzbrojiti na základě
smlouvy Společnosti národů. Místo
odzbrojení, místo činného osvědčení
pravé lásky k míru, vidíme, že
Francie se zabývá vybudováním spolčovacího
systému, především se svými východními
vasalskými státy, a tvrdím, že v takovémto
vybudování spolčovacího systému
je největší nebezpečí pro světový
mír vůbec.
Dr Beneš prohlásil v rozpočtovém
výboru, že se na otázku odzbrojení musí
hleděti nejen s hlediska vojenského, ale i hospodářského
a že to již je velký úspěch, že
tato otázka je dnes vůbec předmětem
jednání na mezinárodním foru. Tažme
se však jen po praktickém výsledku tohoto jednání!
Zbrojení, přes vynucené odzbrojení
Rakouska, Maďarska a Bulharska. A není přece
nikomu neznámo, konstatuji-li dnes, že přes
odzbrojení jmenovaných států dnes
stálé armády ostatních států
evropských, pokud se týče úhrnného
čísla, jsou značně větši,
než je mohla vykázati celá předválečná
Evropa. Vidíme tedy, že celé ty šalmaje
odzbrojení a míru slouží jenom komedii,
sehrané, aby se zajistilo hegemonické postavení
Francie na další desetiletí a jaksi zpečetilo
ponížení německého národa
ve střední Evropě.
Dnes bych se jen chopil příležitosti, abych
poukázal, že výslovně podle čl.
VIII, odst. 1 stanov Společnosti národů tak
zvané vítězné státy jsou povinny,
aby odzbrojily. Poukázal bych k tomu, že všechna
ta hesla jako: "Svatost mírových smluv",
"odzbrojovací snahy, udržení všeobecného
míru světového" a pod. konec konců
neslouží k ničemu jinému než k
zajištění lupu z r. 1918 a 1919. Z toho důvodu
také dobře sehrané rozhořčení
proti všem snahám po revisi mírových
smluv. Je příznačno, že dnes ještě
se najdou vedoucí státníci, kteří
apelují na svatost těchto mírových
smluv, ačkoli vedoucí mužové z tábora
odpůrců, jmenuji toliko Angličana Keynesa,
se vyslovili o tomto diktátu míru slovy, že
bychom my se nemohli o něm vysloviti ostřeji. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
Uvádím jen: "Politika, aby se Německo
pro jednu generaci uvedlo v otroctví, aby se jedna celá
generace připravila o štěstí, aby se
zničil život milionů lidských bytostí,
měla by býti zavržení hodna, i kdyby
takováto politika byla možná, i kdyby nás
obohacovala, i kdyby neměla za následek zkázu
celého civilisovaného života Evropy."
Že jsou ustanovení mírových smluv neproveditelná,
je uznáváno všemi rozumnými lidmi celého
světa a jen váleční zbohatlíci
mezi státníky lpí ještě na těchto
ustanoveních diktátu. Jejich revise není
jenom v zájmu přemožených, ale v zájmu
celého člověčenstva. Nejlepším
důkazem, že nikdo, ani zuřivý nepřítel
Němců Clémenceau, nevěřil nikdy
v nezměnitelnost mírových smluv, dokazuje
nota ze dne 16. června 1919, v níž doslovně
stojí: "Mírová smlouva zjednává
současně aparát pro smírné
vyřizování všech národohospodářských
otázek vzájemnou shodou, čímž
úprava utvořená roku 1919 může
sama býti občasně změněna a
přizpůsobena poměrům."
Velevážení pánové! Je příznačné,
že se zmocňuje právě české
veřejnosti největší vzrušení,
kdykoli se mluví o revisi mírových smluv.
To poukazuje k tomu, že v tomto státě právě
vedoucí státníkové asi mají
neobyčejně špatné svědomí.
Neboť kdyby tomu tak nebylo, mohli by klidně připustiti,
aby se učinil pokus, neboť konec konců by došlo
při takové změně mírových
smluv v rámci Svazu národů k lidovému
hlasování v dotčených oblastech, a
spoléhají-li se dr Beneš a jeho
druhové tak pevně na to, že všechny části
národů tohoto státu jsou spokojeny s touto
vládní soustavou, pak ať tedy konečně
pomůže k tomu, aby k takovému hlasování
došlo. Naše stanovisko k akci lorda Rothermera jsem
již obšírně vyložil v poradách
rozpočtového výboru. Pro krátkost
doby, která mi jest dána, nechci zde opakovati svých
vývodů. Na jedno chci toliko poukázati, že
je příznačné, jak daleko se dnes již
jde v starosti o případnou změnu těchto
mírových smluv. Před nedávnem byla
z článku, který jsem uveřejnil pod
názvem: "Sudetští Němci a lord
Rothermere", konfiskována tato místa, a to
s odůvodněním, že ohrožují
bezpečnost státu. Napsal jsem: "která
byla vedena po několik měsíců lordem
Rothermerem ve prospěch Maďarska, t. j. ve prospěch
částí maďarského národa
u příležitosti pařížských
smluv od Maďarska odtržených a cizovládě
jejich (Další část řeči
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. (Viz str. 54 této těsnopisecké
zprávy.) nepřátel podrobených."
Zde bylo zabaveno: (Další část řeči
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 54 této těsnopisecké
zprávy.) Dále bylo zabaveno: "Zjištění,
že 31/2 mil. sudetských Němců
(Další část řeči byla
usnesením předsednictva posl. sněmovny ze
dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz
str. 54 této těsnopisecké zprávy.)
V tomto zjištění se spatřuje ohrožení,
výrok ohrožující bezpečnost tohoto
státu. To je docela příznačné
pro poměry zde panující. Ale zajímalo
by nás, co říká takové konfiskační
praxi německý místopředseda Zierhut.
Zhroucení odzbrojovacích snah znamená podle
mého názoru také zhroucení celé
politiky Svazu národů. Ministr nár. obrany
Udržal prohlásil v rozpočtovém
výboru, že Československo musí zbrojiti,
protože je malé, a že by mohlo odzbrojiti teprve
tehdy, kdyby velcí národové dali dobrý
příklad. To znamená jinými slovy:
Odpovědný muž v tomto státě prohlašuje,
že Československo nikdy neodzbrojí, neboť
prakticky jeho výrok k ničemu jinému nesměřuje.
Po tomto všeobecném zaujetí stanoviska k oběma
kapitolám "národní obrana" a "ministerstvo
věcí zahraničních" poukázal
bych k tomu, že částky pohlcené zahraničním
zastoupením země a zemskou obranou jsou ve skutečnosti
značně větší, než jsou v
těchto dvou kapitolách vykázány. Poukazuji
k tomu, že celková částka vykázaná
v kapitole "národní obrana" činí
1400 milionů, ve skutečnosti však v jiných
kapitolách dobře zastřená jsou obsažena
rovněž vydání na vojenství pro
vědomé klamání světové
veřejnosti. Tak jde zde o částku v ministerstvu
sociální péče, pro starobní
a invalidní pojištění vojínů,
16 milionů, vojenské pense 186 milionů, udržování
vojenských budov v kapitole "ministerstvo veř.
prací" 26 milionů, výzbrojní
fond 315 milionů, celkem 1943 milionů. Ve skutečnosti
k tomu přistupuje ještě amortisace a zúrokovací
kvota podílu ministerstva národní obrany
na všeobecném státním dluhu v částce
6 miliard, kterážto kvota činí asi 300
milionů, takže s připočtením
164.9 milionů pro zahraniční věci
dospějeme k celkové částce těchto
dvou kapitol 2.4 miliard. Je jasno, že tato obrovská
částka musí těžce doléhati
na celé státní hospodářství,
ale tím tíže na německé národní
hospodářství a německého poplatníka.
V dřívějších letech jsme nacházeli
při boji proti těmto, nehorázným a
nesmyslným vydáním dnešní německé
strany vládní po boku s námi. Loni prohlásily
německé strany vládní, bylo to několik
dní po vstupu do vlády, že takřka jako
političtí sirotci nemají viny na předloženém
státním rozpočtu, protože teprve 12.
října vstoupily do vlády a v té době
státní rozpočet byl již v tisku předložen.
Toto zjištění samo o sobě již dokazovalo
předem, do jaké míry se utvoří
jejich podíl na moci v tomto státě. Ale letos
se tyto poměry zásadně změnily, letos
prohlásily vládní strany svým ministerským
orgánem "Deutsche Presse", a to 16. října
1927, doslovně: "Že tentokráte jsou německé
strany vládní za státní rozpočet
pro rok 1928 spoluodpovědny, a to vůči celému
německému národu, a že tedy je jejich
povinností, aby státní rozpočet nejen
kritisovaly, nýbrž také se postaraly, aby se
dbalo německých minimálních požadavků."
Bezděky si tu člověk vzpomene v tomto okamžiku
na řeči pronesené také s tohoto místa
křesťansko-sociálními poslanci dr Luschkou
a panem prelátem dr Feierfeilem. Prelát dr
Feierfeil kritisoval ostře s tohoto místa
rozpočet, zvláště kapitoly "ministerstvo
zahraničních věcí" a "nár.
obrany". Prohlásil podle "Deutsche Presse"
doslovně: "Není to pro nás snadné
hlasovati pro položky ministerstva zahraničních
věcí." Úvodní věta již
byla význačná pro skutečné
záměry těchto vývodů. "Domníváme
se, že mu jest nésti nejen odpovědnost za vydání,
kterých vyžaduje vlastní resort, ale že
ministerstvo zahraničních věcí jest
z velké části odpovědno za mimořádnou
výši položek pro vojenství. My jsme již
v době, kdy jsme byli v oposici, vždy zdůrazňovali,
že nikde nevidíme dostatečného důvodu
pro zatížení, které se ukládá
obyvatelstvu vojenskými vydáními, ale že
vojenská moc jest jen důsledkem zcela francouzsky
usměrněné zahraniční politiky.
Jsme také teď ještě toho mínění."
Kol. dr Feierfeil těmito slovy docela jednosmyslně
prohlásil, že se na rozpočtu ministerstva zahraničních
věcí a ministerstva národní obrany
proti dřívějšku docela nic nezměnilo,
že však přes tuto ostrou, zdrcující
kritiku jsou ochotni hlasovati pro tento státní
rozpočet. Ale význačná jsou ještě
jeho další slova, kterými odůvodňoval
vstup své strany a ostatních německých
vládních stran, a to "s ohledem na náš
celý sudetsko-německý národ. Neopustili
jsme ani atom svých národních programových
požadavků, chceme je naopak přivésti
k splnění." Dnes, kdy berou účast
na moci v státě, jsou zastoupeny v ministerstvu
dvěma ministry, kde by přes 13měsíční
účast na moci ve státě byly bývaly
povolány, spolupracovati o tomto státním
rozpočtu, a to ve směru odstranění
Němcům nepříznivé soustavy,
dnes se vidí nuceny prohlásiti ústy dvou
vedoucích osobností, že podrobují tento
státní rozpočet nejostřejší
a zdrcující kritice, a přes to prohlašují,
že budou hlasovati pro tento rozpočet. Kol. dr Luschka
prohlásil, také doslovně: "Hlasujeme
pro propagandu v cizině, která si klade za cíl
všude se postaviti proti duchu nenávisti a nepřátelství
a posilovati hnutí odzbrojovací a myšlenku
Společnosti národů, nikdy však plány,
které jsou s to rozjitřiti mezinárodní
rány doby poválečné a působiti
proti mocenským poměrům v Evropě v
protiněmeckém smyslu." Prohlásil, že
žádají zahraniční propagandu
právě v opačném smyslu, než jakou
zastupuje ministr dr Beneš a nežli je stanovisko
ministra zahraničních věcí doslovně
prohlášené v státním rozpočtu.
Myslím, že tato zjištění vývodů
kol. Feierfeila a Luschky stačí za
důkaz, jak málo vážně to myslí
vládní strany se svými slovy. Před
několika minutami ještě zde prohlásil
kol. Windirsch, že stojí na stanovisku, že
je snadno prosloviti velká slova, ale pak nenásledovati
skutky. Zde vidíme, že mluvčí německých
vládních stran velkými slovy podrobili nejostřejší
zdrcující kritice rozpočet a že pak
přes to nenechají následovati skutky, leda
skutky jako souhlas se státním rozpočtem,
tedy v protiněmeckém smyslu, pro český
národní stát.
Prohlásil-li zde jeden řečník naší
strany, že v provádění říšského
usnesení strany z prosince 1926 ve Znojmě a říšského
vedení strany z měsíce září
1927 v Mor. Šumperku, jsme vždy ochotni pracovati ve
smyslu kladném pro svou zděděnou národnost,
což samozřejmě vylučuje, aby se mohlo
jen věřiti, že bychom kdy mohli býti
ochotni podporovati dnešní německou vládní
politiku, která se za vědomého opuštění
prohlášení zde s tohoto místa dne 18.
prosince 1925 slavnostně učiněného
ústy prof. Spiny a položených podmínek
postavila na půdu československého národního
státu a za těžkého poškození
rázu vnitřně i zahraničně-politického
a oklamání širokých mas lidu pro titulární
účast na moci v státě se prohlásila
ochotnou a je přes nevlivnost s tohoto místa prohlášenou
opět ochotna hlasovati pro tento protiněmecký
státní rozpočet, tedy takovou aktivistickou
činnost, která se jen jeví aktivně
ve prospěch českého národního
státu, zásadně a za všech okolností
odmítáme.
Je příznačné pro špatné
svědomí vládních stran, že se
snaží překroutiti každé slovo námi
proslovené, kterým samozřejmou ochotu prohlašujeme,
že se kladně postavíme za svou krutě
ohroženou národnost, jakožto přiznávání
se k jejich osudné politice. Myslím, že po
poukazu na obě řeči pánů kol.
dr Luschky a dr Feierfeila je zbytečno zabývati
se ještě dále touto politikou, neboť po
13měsíčním působení
podala důkaz, že tento vládní experiment
se zcela zhroutil.
A přece se chci jen krátce vrátiti k vývodům
kol. dr Luschky. Prohlašuje, že křesťanští
sociálové mohou souhlasiti jen s takovou zahraniční
propagandou a zahraniční politikou, která
se nejeví v protiněmeckém smyslu. To je příznačné
buď pro nedostatečnou vážnost účasti
na poradách nebo pro vědomé klamání
veřejnosti. Neboť v tom okamžiku, kde jako vůdce
podá takové základní vyjádření,
je povinen, odvoditi z toho také důsledky. Tu mohu
však dokázati - učinil jsem tak již k
velkému překvapení pana ministra zahraničních
věcí v rozpočtovém výboru -
že protiněmecká zahraniční politika
a propaganda českého státu je oficielně
doložena, a to ve vládním návrhu tisk
1224 na str. 200, v kap. 4. "Ministerstvo zahraničních
věcí" a v souvislosti s tím v sešitě
"Ministerstvo zahraničních věcí",
kap. 4 na str. 58. Zde stojí doslovně: "Zahraniční
politiku evropskou vyznačovala v roce 1927 jednak účinkem
Locarna a vstupu Německa do Společnosti Národů,
jednak vlivem přiostření poměrů
mezi Velkou Britanií a sovětským Ruskem větší
aktivita některých států. Republika
Československá ke všem těmto zjevům
důsledně setrvává na stanovisku zachování
mírových smluv jako pevné base pro uspořádání
Evropy. Evropa potřebuje především klidu
a míru. S toho hlediska posuzovala i veřejnost ve
státech malodohodových uměle rozvířené
otázky připojení Rakouska k Německu
a revise trianonského míru."