Je dále výsměchem demokracie, když předsednictvo
sněmovny prostě opatřením, nařízením
nutí ty strany, které nemají více
než půl tuctu anebo tucet poslanců v této
sněmovně, tedy strany nejmenší, aby
jenom seskupeny v malé kluby po čtyřech poslancích
mohly používati výhod a zařízení
parlamentních. Byla stanovena podmínka, aby se seskupili
čtyři poslanci těchto nejmenších
stran. Nevím, zda bylo předsednictvu sněmovny
jasno, jak mají pracovati malé kluby složené
ze stran různých směrů, jaká
bude práce těchto klubů, když jsou zástupci
různých politických, často opačných
anebo diagonálně proti sobě stojících
směrů nuceni seskupovati se a pracovati. Táži
se předsednictva sněmovny, kde je poukaz anebo oprávnění
pro takové opatření obsažen v ústavě
anebo v jednacím řádě, aniž by
sněmovna byla oprávněna k tomu projeviti
svůj názor. Avšak nejen to. Předsednictvo
této sněmovny, nebo jak se často nazývá,
této demokratické sněmovny, ještě
jiným způsobem hrubě porušilo své
nejsvětější povinnosti, totiž povinnost
chrániti imunitu. My jsme sice v této sněmovně
zvyklí, že se vylučují z protokolů
slova, celé věty poslanců, jež jsou
zde mluvena s řečnické tribuny a z jakýchkoliv
důvodů nejsou vždy příjemna předsednictvu
sněmovny; avšak co jsme zažili minulého
týdne, že byla presidiem prostě konfiskována
řeč posl. dr Sterna z komunistické
strany, která snad nebyla předsednictvu vhod, to,
dámy a pánové, jistě není možno
v žádném jiném parlamentě. Myslím,
že není třeba konstatovati, že stenografický
protokol sněmovny je důležitým historickým
dokumentem, a když předsednictvo sněmovny prostě
vyloučí řeč některého
poslance, pak jej mrzačí - snad můžeme
užíti také výrazu: pak jej falšuje
- dokument, který má a musí býti v
budoucnosti příštím generacím,
příštím parlamentům směrnicí,
ukazatelem a informátorem, aspoň pro to, co se dálo
v minulosti.
Avšak předsednictvo sněmovny nevystupuje jenom
zde, jenom proti poslancům jako první censor způsobem
tak bezohledným, my můžeme konstatovati, že
i jinak se v našem státě stupňuje konfiskační
prakse. Tak před krátkým časem uveřejnily
organisace sociálně demokratické mládeže
ve svém orgánu báseň. Báseň
byla zabavena - to není u nás nic zvláštního
- poněvadž však zabavení zdálo
se bezprávím, kol. Taub, já a soudruzi
z našeho klubu podali jsme interpelaci k ministerstvu vnitra.
Tato interpelace zní - chci vás s ní seznámiti,
abyste mohli posouditi, co si tu předsednictvo sněmovny
dovolilo (čte):
"Interpelace posl. Tauba, Kaufmanna a soudr.
ministerstvu vnitra pro zabavení časopisu "Sozialdemokratische
Jugend". gend".
V č. 10 časopisu "Sozialdemokratische Jugend",
který vychází v Teplicích-Šanově,
byla konfiskována tato báseň od Johna Henry
Mackaye: (Další část řeči
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 54 této těsnopisecké
zprávy.) Censurní úřad spatřuje
v této básni přečin proti §u
15 zákona na ochranu republiky. Neprávem. (Další
část řeči byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 28. listopadu 1927 podle §u
9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 54 této těsnopisecké
zprávy.) Tážeme se tedy p. ministra, zda
tuto konfiskaci schvaluje?"
Nuže, velectěné dámy a pánové,
museli jsme se dožíti toho, že tato interpelace
ani se nedostala k ministerstvu vnitra, nýbrž byla
konfiskována předsednictvem sněmovny. (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Předsednictvo
této sněmovny snížilo se tím
na instruktora konfiskační praxe státních
zástupců. Toho nemělo předsednictvo
činiti, nechce-li šlapati po poslanecké imunitě.
Nyní další konfiskace. "Sozialdemokrat",
ústřední orgán německé
sociálně demokratické strany dělnické,
ukázal v jednom článku v čísle
ze dne 24. listopadu, jak v této sněmovně
především při provádění
zákona o pozemkové reformě opatřili
si lidé, bohužel i příslušníci
sněmovny, nenáležitým způsobem
určité výhody. V jiné zemi jsou vděčni
tisku, když takové nesprávnosti odhalí,
v jiné zemi jsou vděčni tisku za to, když
zjedná možnost kontroly a přezkoumání
činnosti veřejných funkcionářů.
Časopis "Sozialdemokrat" ve článku
s titulem "Korupce" mezi jiným napsal:
"Nutno ovšem přiznati, že korupce šířící
se na půdě Československé republiky
nalezla již od počátku neobyčejně
příznivé životní podmínky.
Obohacování českého měšťáctva,
jež se dostalo k moci, bylo co nejhorlivěji podporováno
vládami a ještě ani jedna z dosavadních
vlád neměla tolik vůle, aby rozhodně
vystoupila proti vykořisťovatelům republiky.
Jenom když bujně se šířící
korupce hrozila zažrati se do organismu armády, byli
vinníci postaveni před soud. Pro ostatní
lumpy naproti tomu se státní zástupce dosud
nenašel, oni mohou v klidu a svobodě a v občanské
cti stráviti kořist svých loupežných
výprav. Když hanebné hospodářství
některých vlastenců přivedlo jisté
bankovní podniky ke krachu, tu nebyli bankrotáři
a podvodníci posazeni za zámek, nýbrž
vláda zahájila velkou pomocnou akci a použila
sta milionů daňových peněz, aby zase
pomohla na nohy bankám, které již dohospodařily.
Malí zlodějové putovali do kriminálu,
velcí téměř pravidlem šli vedle.
To muselo působiti jako premie na korupci. Po měsíce
byla veřejnost rozrušována lihovým skandálem,
avšak marně bylo požadováno vysvětlení
o lihovém fondu. Skončilo to nikoliv snad podáním
zákona proti korupci, nýbrž změnou a
zostřením zákona, který trestá
žalobce korupčníků a působí
jako strážný anděl korupce. A co se
stane v nejnovějším skandálu s pozemkovou
reformou? Posadí státní zástupce vinníka
anebo vinníky na lavici obžalovaných, až
parlament skončí své vyšetřování
případu Dubického, které se
zajisté nikoli bez úmyslu hodně protahuje?
A budou ti poslanci a senátoři, kteří
zneužili jim svěřeného nejvyššího
úřadu, jaký může národ
dáti ke svému osobnímu prospěchu,
budou dle své zásluhy s hanbou a hanou vyhnáni
ze svých veřejných hodností? Bylo
by velmi klamným doufati v to. Kdo chce viděti odstranění
sžíravého vředu korupce, ten musí
proti ní bojovati a ona může býti potřena
jenom rozbitím všemohoucnosti občanských
stran ve státě".
Také tento článek byl konfiskován.
Tím konstruoval nejenom censor, nýbrž i jeho
nejvyšší představení, ministerstvo
a ministr spravedlnosti v zabavení nástroj, pomůcku
na ochranu a na krytí korupce.
Ministr spravedlnosti, k jehož kapitole nyní přicházím,
zavedl zajisté také zásadu, že nutno
všude šetřiti, u nejnižších
úředníků, u tažných zvířat
v ministerstvu spravedlnosti, v justiční službě;
šetří se u úředníků
konceptních i u kancelářských. Šetří
se však nejenom zmenšením počtu míst
kancelářských a konceptních úředníků,
těchto beztoho přetížených dělníků
justiční služby, nýbrž na základě
zákona platového se jejich příjem
ještě snižuje. Méně platu, více
práce, to je patrně heslo, které za nynějšího
ministra v ministerstvu spravedlnosti a v justiční
službě rozhoduje. Uvedl bych dále, že
ministerstvo spravedlnosti a jeho ministr mlčeli také
k porušení práva, jehož se v době
posledních voleb dopustilo ministerstvo vnitra. Myslím,
že by bylo povinností zástupce spravedlnosti
ve státě, aby aspoň v ministerské
radě objasnil ministru vnitra, že i jeho činnost
má určité meze a že této činnosti
nutno stanovit určité hranice. Ministerstvo spravedlnosti,
jak řečeno, k tomu mlčí.
Dále se chci tázati, co pan ministr spravedlnosti
říká požadavku, který jsme již
často kladli a který on sám jako politik
a příslušník strany křesťansko
sociální s námi opětně uplatňoval
a který on ostatně sám vytýčil,
totiž požadavku zrušení trestu smrti. Pan
ministr spravedlnosti dosud nevyřídil dotaz, jak
se k této otázce staví. Dosud mlčel
na všechny naše dotazy a výzvy, aby se o tom
vyjádřil. Dále bych se chtěl pana
ministra spravedlnosti zeptati, zda jako ministr odložil
své křesťansko sociální svědomí,
nebo zda pro něho již neplatí slovo boží
"Nezabiješ", nebo zda toto slovo boží
neplatí již pro něho aspoň od toho dne,
kdy se stal ministrem. Z poslední řeči kol.
Viškovského mohli jsme zjistiti, že většinové
strany mají patrně v úmyslu zrušiti
důležité dobrodiní našeho soudnictví,
totiž tak zvané podmíněné odsouzení
anebo aspoň je omeziti. Kol. Viškovský
zde totiž řekl před několika dny, že
podmíněné odsouzení je pro justici
škodou. My můžeme jistě konstatovati opak
a já tvrdím, že by 99% našich soudců
stejně mohlo potvrditi opak tvrzení kol. Viškovského.
Tisíce poklesků, jež se morálně
trestají podmíněným odsouzením,
tisíce poklesků, vůbec poklesky první
a to lidí, kteří v nějaké tísni
anebo v nějaké svůdné situaci byli
příliš slabí, aby odolali pokusům
a pokušením, odsuzují se podmíněně
a podmíněné odsouzení vykonává
na ně mimořádný morální
vliv, a právě ta okolnost, že nemusí
jíti do vězení, nýbrž že
jim bylo pohrozeno nebezpečím žaláře,
působila u nich více, podporovala jejich morální
uzdravení více, než by učinil odpykaný
trest žaláře, když by svůj trest
museli odpykávati ve společnosti s individuy mravně
sešlými. Na mladší lidi působil
takový žalář mravně ničivě
a byl často prvním návodem, prvním
krokem k trvalé zločinnosti. Doufáme, že
kol. Viškovský zůstane se svými
výroky, náměty a se svým přáním
a nadějemi osamocen, že ministr spravedlnosti jim
nevyhoví a že podmíněné odsouzení
jako pokrok v soudnictví bude dále zachováno.
Podle našeho přesvědčení jest
ohroženo i další důležité
zařízení v soudnictví. Pokud jsme
mohli zjistiti, obírá se ministerstvo spravedlnosti
myšlenkou, omeziti u soudů ústní řízení.
Ministerstvo odůvodňuje tento úmysl tím,
že prý asi 7.400 aktů zůstalo u nejvyššího
správního soudu nevyřízeno. 7.400
aktů, to je práce jednoho roku. A tak, jak je to
u nejvyššího správního soudu, tak
to vypadá také u soudů druhých. Spisy
se všude hromadí, všude je den ze dne jasnější,
že nynější stav úřednictva
není s to, aby včas a řádně
práci zmohl. Místo, aby byly rozmnoženy senáty
a zdokonalena technická zařízení,
chystá se ministr spravedlnosti omeziti ústní
řízení, aby byl získán čas
a tím bylo možno zmoci práci nahromaděnou.
Tím by se jistě zničilo poslední demokratické
zařízení veřejného soudnictví.
Přeložením soudnictví z veřejnosti
do tajných schůzí bylo by především
omezeno, ba úplně odstraněno obhajování,
došlo by k omezení důkazů, ale také
odpovědnosti soudcovské. Myslím, že
by to byla věc v našem soudnictví nejnebezpečnější
a naprosto ničivá. Ke konci této kapitoly
- není bohužel možno zabývati se podrobně
všemi těmito otázkami při tak omezeném
čase - chtěl bych na pana ministra spravedlnosti
učiniti ještě dotaz, jak je to s jmenováním
německých vicepresidentů u zemských
soudů. Jde o požadavek, který uplatňoval
svého času i nynější ministr
spravedlnosti společně s námi, když
byl ještě oposičním poslancem. Muselo
by se míti za to, že tato jmenování,
jež jsou právě tak nutna, jako oprávněna,
nutna v justiční službě sama o sobě
a oprávněna, jakmile tento požadavek vznesly
německé strany v tomto státě, budou
urychleně projednána a provedena za vedení
německého ministra spravedlnosti.
Nyní k ministerstvu zahraničí. Vedle ministerstva
národní obrany zatěžuje rozpočet
nejvíce ministerstvo zahraničí. Obě
tato důležitá ministerstva spotřebují
dohromady asi jedné pětiny veškerých
státních výdajů, kdežto ústřední
správa participuje na všech státních
výdajích 1% a osvěta 1/10.
Musíme konstatovati, že sněmovna nemá
téměř žádného vlivu na
činnost našeho ministra zahraničí a
vůbec na naši zahraniční politiku. Pan
ministr zahraničí neobjeví se také
v parlamentě po celé měsíce a nepovažuje
po celé měsíce za nutno podati zde zprávu.
Po měsíce spolupůsobí pan ministr
zahraničí při celé řadě
důležitých zahraničních akcí
a nepovažuje za nutno přijíti sem a nejenom
podati plenu zprávu, nýbrž opatřiti
si také od parlamentu souhlas k dalším akcím.
Nyní v rozpočtové debatě podal zběžně
zprávu ve výboru o akcích nejdůležitějších.
Tím však nejen není vyčerpána
jeho činnost vůči parlamentu, nýbrž
ministr nezachoval ani předepsané formy, kterou
by měl zachovati. Počet ze svého jednání
a konání má podati zde v plenu sněmovny.
Ministr nepřichází a nepřišel,
ačkoliv zasedala odzbrojovací konference - abych
uvedl pouze několik příkladů z velkého
počtu - která má mimořádnou
důležitost pro naše hospodářství
a jejíž rozhodnutí by mělo vliv na to,
zda naše vojenská břemena se zvýší
nebo sníží, zda má býti více
státního jmění vydáno na vojenské
zbrojení anebo ho může býti více
použito k účelům hospodářským
a soc.-politickým. Ministr prohlásil sice ve výboru,
že odzbrojovací konference skončila kompromisem.
Dle našeho názoru byl to ovšem kompromis, avšak
jenom kompromis klamu o všeobecné bezvýslednosti
konference. Byla projednávána afera Marmaggiho,
kterou se náš stát velmi blamoval, aniž
se parlamentu o ní bylo dostalo náležité
zprávy, ačkoliv i Vatikán je pro nás
zahraniční mocí a svým zástupcem
a událostmi, které se tu v Československu
staly, dal podnět k tomu, aby ministr zahraničí
podal ve sněmovně zprávu a opatřil
si souhlas její pro svá jednání a
intervence.
I v jiné velmi důležité věci
neudělali jsme žádného pokroku. Po léta
již žádá velká část
sněmovny, nejen oposiční, nýbrž
i celá řada zástupců hospodářských
skupin zájmových, aby byl konečně
ujasněn náš poměr k Rusku, aby také
náš parlament usnesl se na uznání de
jure. Ministr zahraničí prohlásil ve výboru,
že bylo dosud nemožno opatřiti pro to většinu
ve výboru a v plenu. Domníváme se, že
ministr neučinil všech pokusů a že k opatření
většiny pro uznání Ruska de jure není
třeba jenom majority ze stran většinových,
nýbrž že by mohly býti přibrány
k tomu i strany oposiční, a pochybujeme, že
by nebylo možno opatřiti s oposičními
stranami a s hospodářskými zájmovými
skupinami většinu pro usnesení, aby Rusko bylo
uznáno de jure.
Avšak zajímavé a důležité
jsou některé položky z dosti rozsáhlého
rozpočtu pana ministra zahraničí. Nacházíme
tu položku "zahraniční propaganda a informační
služba" na 11,680.000 Kč. Dále položka
"kulturní styky s cizinou" 2,600.000 Kč
a nyní opět "zpravodajství a služba
propagační" 14,000.000 Kč, dohromady
28,280.000 Kč. Při tom je zajímavo, že
po prvé v rozpočtu shrnují se všechny
položky, týkající se propagační
služby. Položka 14 milionů korun je bez bližších
specifikovaných údajů. Jsme přesvědčeni,
že není ničím jiným než
jako podobný fond u presidia ministerské rady, který
jsme vždy nazývali fondem pro plazy. Zde vznikl nový
fond pro plazy. Položka 14 milionů bez bližšího
označení poskytne ministru možnost dělati
výdaje bez kontroly podle svého uvážené.
Kromě toho musíme však konstatovati, že
pro službu propagačné je v tomto roce preliminováno
o 7 milionů více než v roce 1927. Podobnou
položku máme, jak jsem se již dříve
zmínil, u presidia min. rady, kde je rozpočteno
na disposiční fond nebo fond pro plazy bez údajů
o použití jeho 8 mil. Kč, k tomu 400.000 Kč
na propagandu a 400.000 Kč na subvence, dohromady 8,800.000
Kč. U ministerstva nár. obrany shledáváme
zase na zpravodajství 2,000.000 Kč, na nepředvídané
výdaje 1,317.600 Kč. Celková částka
na zahraniční propagandu u těchto tří
ústředních úřadů činí
40,397.600 Kč. Podle našeho přesvědčení
jsou to většinou peníze na podplácení
krmivo pro tak zvaný vládní tisk, který
ponejvíce jako "Saazer Anzeiger" a tak zvaný
tisk Wolffův dostává ročně
přes milion korun. "Prager Presse" dostala na
jediné vydání přes 20.000 korun příspěvku
a přes to prohlásil pan ministr zahraničí,
že informační služba v cizině provádí
se věcně, bez humbuku atd. Pan ministr zahraničí
nečte patrně tisku jím placeného,
neboť jinak by jistě nic takového netvrdil.
Kromě toho se vydává 15 časopisů
v cizině, vyšlo 124 knih o Československu,
v cizině běží 69 filmů a je tam
v užívání 14.743 diapositivů,
aby se ukázalo, že v Československu je všechno
konsolidováno a že došlo k národnostnímu
smíru.
Nechci se zabývati podrobnostmi, avšak myslím,
že mohu opravdu bez námitky konstatovati, že
přehlédneme situaci správně teprve
tehdy, až jednou velký hráč šachu,
pan ministerský předseda dr Švehla,
dá mat aktivistům, svým nynějším
partnerům ve vládě, a až vyhodí
šachové figurky, které jsou dnes na ministerské
lavici. Až vyhození budou zase křičeti,
až budou patřiti zase k utlačovaným,
pak přiznají, co měli sjednáno a usneseno
nyní s kontrahenty na druhé straně a čeho
se súčastnili ve věci naší zahraniční
propagandy.
Ministerstvo vnitra, jež patří ke skupině,
o níž nyní jednáme, stalo se teď
nástrojem reakce, jak bych chtěl krátce konstatovati.
Dříve tu bylo ministerstvo vnitra k tomu, aby stát
chránilo uvnitř, aby udržovalo klid a pořádek,
aby u nás v Československu kromě toho působilo
ještě k tomu, aby byl zachováván zákon
na ochranu republiky, dnes stalo se ministerstvo vnitra nástrojem
vládnoucích stran. Příklad: Naše
poslední volby do obcí. Ministerstvo vnitra znemožnilo
všechno, co bylo nutno, aby se voličům dostalo
vysvětlení a aby byli informováni, každé
veřejné provolání, jakékoliv
kontroverse se stranami vládními. Bylo znemožněno
ukázati, co je shnilého ve státě Československém,
ukázati, jak se korupce pořád ještě
šiří a jaká protiopatření
požaduje oposice od státu. U nás byly zabavovány,
konfiskovány, zakazovány obrázkové
plakáty, které byly vylepeny ve všech ostatních
zemích bez závady. Volební provolání
byla censurována, filmy byly zakazovány, avšak
nikoliv od podřízených okresních orgánů,
které se snad snažily zalíbiti se nadřízenému
úřadu, nýbrž, jak jsme mohli zjistiti,
na přímý poukaz ministerstva vnitra okresním
správám politickým, bylo k těmto opatřením
sáhnuto a byla provedena. Můžeme zajisté
říci, že vládní většina
dnes pro sebe zneužívá zákona na ochranu
republiky téměř ve všech jeho bodech
a že policejní moc v tomto státě zuří
více než svého času ve starém
Rakousku anebo v pověstném pruském Německu.
Policie a četnictvo rozmnožuje se co do počtu
mužstva, ale v téže chvíli odnímá
se četnictvu a policii svoboda koaliční.
Dělají se z nich občané druhého
řádu, ti nepotřebují práva
koaličního, neboť mají pendrek a šavli,
a aby tu bylo dosti šavlí, preliminuje se v rozpočtu
ministerstva vnitra 1,794.000 Kč na nové šavle
pro četnictvo. Celkem spotřebuje ministerstvo vnitra
na příští rozpočtový rok
více o 61 milionů. Tím nezavádí
se více klidu a pořádku více policejních
šavlí znamená větší nebezpečí
porušení klidu a pořádku. Domníváme
se, že kdyby se použilo částek na militarismus
a částek, jichž se používá
ke zmíněným účelům na
podporu hospodářství, aby velké masy
dělnictva a zaměstnanectva měly snesitelnější
život, aby bylo mezi nimi méně bídy
a zoufalství, pak by se snáze takovým preventivním
a zajišťovacím opatřením udržel
ve státě klid a pořádek. Vládním
stranám nejde však o to, aby takovým zařízením
chránily pokoj a pořádek, nýbrž
aby posílily vnitřní mocenské prostředky
státu a je rozmnožily, aby mohly na uzdě držeti
křičící dělnické a zaměstnanecké
masy. Jak to bude, až vstoupí v platnost správní
reforma, tím není možno se dnes baviti. Avšak
my už máme jakousi předtuchu o tom.
Nyní k ministerstvu národní obrany. "Jestliže
žádný jiný stát, pak my jsme
zásadně povinni zaříditi svoji politiku
na mír. Bezpečnost státu může
býti zajištěna jenom mírem." To
neřekl nějaký německý pacifista,
nýbrž tak se vyjádřil pan ministr nár.
obrany, pan Udržal, ještě v revolučním
národním shromáždění.
Pakli to pan ministr národní obrany dnes ve svých
orgánech popírá a prohlašuje, že
nikdy nemluvil pro milici, pak můžeme uvésti
dále, co kromě toho prohlásil pan ministr
roku 1920: "My víme také, že již
sama naše strategická poloha nás nutí,
abychom nejtěžší problémy obrany
státu předkládali k rozluštění
spíše ministru zahraničí, než ministru
vojenství." Tím je přiznáno,
že nejdůležitějším činitelem
pro obranu státu není ministr nár. obrany,
nikoli opatření velkého vojska, nýbrž
jedině obratná, upřímná a poctivá
mírová politika ministra zahraničí.
To se ještě také přiznává
ve zprávě, kde se praví: "Více
převahou ducha, než hrubou mocí fysických
zbraní podle Palackého vítězili naši
předkové." To je vzato z protokolu revolučního
Národního shromáždění,
je to tedy jistě autentické a nepopiratelné.
Z tohoto stanoviska byla také jako řešení
v § 1 zákona o organisaci vojska uvedena milice a
nynější organisace vojska považována
jenom za formu přechodní. Zatím však
ujasnil se ovšem názor obzvláště
i pana ministra Udržala. Dnes je pro stálé
vojsko a pro vysoký stav presenční. Tato
změna názoru pana ministra je vyjádřena
v pěti zákonech, jimiž se zabývati bylo
by velmi lákavé, avšak není na to čas;
a není tomu příliš dlouho, ještě
ve všenárodní koalici byli to naši čeští
přátelé, čeští sociální
demokraté, kteří v prudkých a dlouhých
bojích s názorem tehdejší vojenské
správy, s názorem generálů zvítězili
a zajistili 14měsíční služební
dobu, 14měsíční službu ještě
r. 1926. Dnes je jiné hledisko. Ačkoliv se v řadě
jiných zemí zápasí o zkrácení
vojenské služby s parlamentem, ačkoliv se v
Belgii vede boj o šestiměsíční
službu presenční, přes to dnes hájí
se u nás stanovisko osmnáctiměsíční
služby a teprve pomocí německo-občanských
stran bylo umožněno, čemu ve všenárodní
koalici dříve čeští sociální
demokrati zabránili, aby se uskutečnilo, totiž
18měsíční služba. Tytéž
strany, které ještě na jaře 1926 hájily
názor a při volbách v roce 1925 vykřikovaly:
Ani muže a ani haléře českému
militarismu, tytéž strany se nyní usnesly,
aby v tomto státě jako zákonná služební
doba platila doba 18měsíční. Dnes
se již nemluví o milici, dnes je militarismus ve své
nynější formě stabilisován. Mluví-li
se o tom, co má na příklad vyznívati
z řeči kol. Hakena, že není možna
milice, poněvadž Haken ukázal na nebezpečí,
že by dělníci použili pušek, jež
by jim byly dány, k třídnímu boji,
pak, dámy a pánové, jsou tyto obavy přece
směšné. Udělejte z tohoto státu
stát dělníků a zaměstnanců,
udělejte z něho stát občanů
tohoto státu a nepotřebujete se báti na ochranu
státu dát občanům do ruky i pušky.
Mluvíme-li o stabilisaci nynější formy
vojska, můžeme ukázati na budování
poddůstojnického sboru, na zákon o certifikatistech,
jak si představuje vojenské vedení v budoucnosti
upevnění nynější formy armády.
Tvoření výzbrojního fondu ukazuje
opak tvrzení, že snižujeme výdaje na vojsko,
což je přímo viděti v rozpočtu
ministerstva nár. obrany. Rozpočet byl sice snížen,
avšak r. 1926 bylo zase povoleno, a to zase od německých
stran vládních, 315 milionů na tak zvaný
výzbrojní fond, z něhož ministr nár.
obrany s ministrem financí bez kontroly parlamentu mohou
peníze vydávati. Přes tento fond byly výdaje
na zbrojení pro r. 1928 zvýšeny o 30 milionů
korun, t. j. z 1.370 na 1.400 milionů Kč. Pan ministr
mluvil ještě také o snížení
proti roku 1926. Máme však výzbrojní
fond a ještě o 30 milionů více, je to
snížení? Podíváme-li se dále
na rozpočet pana ministra národní obrany,
můžeme konstatovati, že výdaje na důstojnictvo
stouply ze 363 na 420 milionů, výdaje na mužstvo
však byly sníženy z 93 milionů na 791/2
milionu. Tedy pro důstojníky více, pro mužstvo
méně. Za to, dámy a pánové,
máme nyní také 28 míst systemisovaných
generálů v I. stupnici a 82 systemisovaných
generálských míst ve II. stupnici platové,
tedy 110 generálů pro malé Československo.
Jsou velké vojenské státy, které mají
méně generálů než my. Kvantitavně
máme jistě dost. Budeme-li jich míti dosti:
kvalitativně, musí nám ukázati budoucnost.
Je jisto, že u tak velkého počtu generálů,
u ciferně tak malé armády v poměru
k počtu generálů budou míti někteří
pánové málo práce, a tak je nebezpečí,
že k panu Gajdovi přistoupí ještě
pár politisujících generálů,
kteří půjdou v jeho šlépějích.
Dohromady máme 10.079 důstojníků v
našem malém státě. To znamená,
že armáda je aparátem na krmení důstojníků.
Požitky mužstva se snižují, výdaje
na mužstvo se zmenšují, soc. péče
pro mužstvo se zhoršuje, na důstojníky
vydává se o slušných pár milionů
více. Avšak při všem tom konstatování
pan ministr zahraničí vypravuje, že nemáme
stálého vojska, že naše vojenská
organisace je podobna milici, ministr zahraničí
jde na odzbrojovací konferenci, kde zaujal vedoucí
postavení, a vypravuje, že naše vojenská
organisace podobá se systému miličnímu.
Ministr Udržal mluví o snížení,
ačkoliv svůj rozpočet zvýšil
o 30 milionů korun.
Všechno to, co jsem uvedl při jednotlivých
odstavcích I. skupiny, všechny ty nedostatky a chyby,
na něž jsem poukázal, proti nimž se my
oposiční strany stavíme, musí německé
vládní strany spolukrýti. Německé
vládní strany nemohou letos říci,
že byly postaveny před hotovou věc - jako v
roce minulém, že musely přijmouti rozpočet
tak, že nebyly možné větší
změny. Tentokráte od počátku ony rozpočet
spolutvořily, o každé podrobnosti pracovaly
a o ní se usnášely a tak jsou plně odpovědny
a zatíženy vším tím, co tento rozpočet
přináší státním občanům
na břemenech a škodách. My nemůžeme
souhlasiti s tímto systémem a se způsobem,
jak se rozpočet projednává, a odmítáme
ho. (Souhlas a potlesk německých soc. demokratických
poslanců.)