Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Naše stížnosti proti tomuto zneužívání nejsou ovšem namířeny generelně proti zaměstnanectvu státní lesní správy, ani proti ředitelství státních lesů a statků, ani proti generálnímu řediteli dr Šimanovi, jehož snahy po urychlení industrialisace a odstranění zlořádů sami uznáváme. Avšak paušální odpověď, svalující vše na kalamity mniškové a jiné vyšší síly, znemožňuje právě, aby se stížnosti obrátily proti určitým skutečným vinníkům. Stížnosti o zneužívání státního lesního majetku na Podkarpatské Rusi padají v této zemi tím více na váhu, že se zde velmi ostře praktikuje lesní řád a že zde je chudý lid přísně trestán, když se dopouští t. zv. drobného lesního pychu. Měl jsem příležitost u dvou hlavnoslúžnovských úřadů zjistiti v každém několik set případů, které byly projednávány, a měl jsem také příležitost intervenovati - bez úspěchu ovšem - za plačící rusínské ženy z Verchoviny, které měly několik dětí doma a musily si odsedět trest za to, že odnesly s klestím z lesa také trochu dřeva.

Ukázal jsem také v této sněmovně 4. září 1924 a 21. prosince 1925, jak vysoké pokuty se ukládají podkarpatskému lidu, když si odnese kus dřeva z lesa, a jak vysokými pokutami je trestán, když pase na nedovolených místech, ač vesničky na Verchovině jsou sevřeny v lesích a jenom krajní nouze žene do lesů. Chudá úroda verchovinského lidu je stále ještě ničena dravou zvěří a doposud se nezdařilo vymoci ani náhradu lidem za utrpěnou škodu, ani povolení k nošení zbraně proti divoké zvěři. Proti starému režimu nastalo do jisté míry zhoršení i v tom směru, že lidu je dovoleno sbírati jahody, maliny a lesní plody za horších podmínek než dříve. To jsou pro nás maličkosti, ale na Podkarpatské Rusi, kde lid z lesů žije, jsou to otázky veliké důležitosti.

Vzhledem k mimořádným poměrům panujícím na Podkarpatské Rusi je věcí nejen politické moudrosti, nýbrž i spravedlnosti a lidskosti, aby se vycházelo lidu všemožně vstříc, zejména, aby bylo povoleno brát beztrestně chrást a klestí z lesů, aby dřevo na stavbu domů a oprav bylo dáváno lidu zadarmo, zvláště tam, kde se dá dokázati válečná škoda nebo živelní nehoda, aby za sníženou cenu nebo za práci bylo dáno lidu dříví jako palivo, aby dělníci ve státních lesních podnicích byli zaměstnáváni podle zákona o 8hodinné době pracovní a slušně placeni, aby byly hrazeny škody způsobené divokou zvěří a aby mohl lid sbírati beztrestně jahody, maliny a ostatní lesní plody.

Jestliže dnes musíme znovu přednášeti tyto požadavky lidu a musíme upozorňovati na zneužívání státního lesního majetku, činíme tak proto, že pokládáme právě za povinnost státní správy, aby především sama dbala o ochranu lesů, toho velikého statku republiky. Budou se jistě hledat cesty, jak dosíci více těžeb, budou se hledati příčiny k různým těm "Zwischennutzungen und Zufallsnutzungen", o nichž se obáváme, aby se nestaly za určitých poměrů, na př. v době volebních kampaní, těžbami pravidelnými.

Státní lesní správa musí předcházeti ochraně lesů nejen na papíře a v theorii, nýbrž i ve skutečnosti sama příkladem. Má-li se lid naučiti dívati na lesy jako na drahocenný statek, jenž má sloužiti obecnému blahu a jehož zachování a zvelebení má ležeti všem na srdci, musí především u státní správy viděti porozumění pro lesy, jejich šetření a úzkostlivé opatrování. Spojené státy severoamerické jsou státem hospodářsky tak mocným, že jejich rapidní rozvoj v posledních letech stal se předmětem světové pozornosti. A president Spojených států považuje za svou povinnost súčastniti se zahájení lesnického týdne a pronésti tam tato slova: "Rozumné využití lesů je jedním z hlavních základů zdravého národního hospodářství. Je základním kamenem národní spořivosti. Zneužití přírodního bohatství, vykořistění lesů ruší základy, na nichž je budován národní rozkvět. Máme-li růsti jako jednotlivci a jako národ, nesmíme dychtivě vykořisťovati, nýbrž vhodně užívati a pečlivě obnovovati lesní poklady, jimiž příroda nás obdařila a jež nám byly svěřeny k opatrování."

S plánem, jak státní správa míní naložiti s lesním bohatstvím republiky, zvláště těch velkých reserv na Slovensku a Podkarpatské Rusi, dosud nesloužících obecnému prospěchu, protože z velké části neotevřených, měli by býti rozhodně seznamováni i poslanci jako zástupci lidu a neměli by býti v té věci odkazováni na prameny nepřímé, zprávy tisku atd. Právem dožadoval se toho pro všechny poslance vládní i oposiční v zemědělském výboru kol. Tománek. Máme pochopení pro těžkosti, s nimiž státní lesní správa musí zápasiti, především s rozháraným stavem, v němž byly lesy přejaty, s těžkými poválečnými poměry a nedostatkem komunikací v lesích i nedostatkem financí.

Není jistě rozumno, přechází-li se parlament při rozhodování o tom, má-li se využití lesního bohatství celých lesních oblastí prováděti ve vlastní režii státní či dáti k využití koncernům, jak o tom noviny referují. Tu je třeba uvážení nejen po stránce finanční a národohospodářské, nýbrž i sociální, státně-politické atd.

Budiž mi dovoleno, abych se dotkl ještě jedné, pro Podkarpatskou Rus velmi důležité okolnosti, totiž nutnosti přeměny části kultur lesních v půdu zemědělskou. Podali jsme v tom směru návrhy v zemědělském výboru, jež však byly, bohužel, zamítnuty. Nebyl brán ohled na požadavky podkarpatskými poslanci v zemědělském výboru přednesené, ba ani v důvodové zprávě nebylo k nim přihlíženo, ač požadavkům jiným snažil se p. zpravodaj vyjíti vstříc. Podkarpatská Rus trpí takovým nedostatkem orné půdy jako žádný jiný kraj republiky. Podle státního účetnicko-zpravovedného úřadu v Užhorodě je orné půdy na Podkarpatské Rusi jen 424.545 kat. jiter, t. j. 19·4%, čili necelá ¹/₅ celé rozlohy, lesů naproti tomu je 1,100.000 kat. jiter, t. j. 50·2%, t. j. přes polovinu veškeré půdy. Ostatek tvoří pastviny, louky, vinice a půda neplodná. Podkarpatské zemědělství vyžaduje, jak z těchto čísel vyplývá, přeměnu značné části kultur na půdu zemědělskou. Lesní odborné kruhy odhadují samy podle údajů zemědělského inspektorátu z Užhorodu, že 30% lesní půdy na Podkarpatské Rusi mohlo by býti přeměněno v půdu zemědělskou.

Situace obyvatelstva v Karpatských horách, hlavně na Verchovině, je, co se vlastnictví půdy týče, přímo zoufalá. Malý kousek pole pro mnohačlennou rodinu, který je ohrožován ještě k tomu divokou zvěří a v Karpatech často postižen živelními pohromami - dole v Potisí chronicky velkým suchem a povodněmi - naprosto nemůže stačiti k nejnutnější obživě rodiny. Uzavřen je nyní přístup do Ameriky, kam dříve lid v tisících z Podkarpatské Rusi pravidelně emigroval, také pravidelné výpravy za sezonní prací do Maďarska jsou těžko možny, nový průmysl se nebuduje a starý těžce vegetuje, obyvatelstvo se při tom rozmnožuje nejvíce ze všech krajů republiky; lze si tedy učiniti představu, v jakých sociálních poměrech lid na Podkarpatské Rusi nyní žije. Všechny zprávy, rozšiřované k zatušování skutečného stavu věci, jsou zkresleny. V celých obvodech je stav přímo zoufalý, úroveň života daleko pod životním minimem. Hladoví se tam v celých krajích a bída je tam taková, že podobné nenajdeme v žádném jiném kraji střední Evropy. Jarní měsíce jsou při tom nejhorší dobou hladu. Padlo jednou, slavná sněmovno, slovo: "Hlas svobody nic nezvěstuje ubožákovi hladem zmírajícímu". Nikde nemají tato slova toho oprávnění jako na Verchovině.

Rychlé ukončení pozemkové reformy a odevzdání půdy lidu s nutnou industrialisací lesní a zintensivněním zemědělství ve všech složkách je nezbytným předpokladem hospodářského pozdvižení lidu a jeho osvobození z hladu a nedostatku.

Jedním naprosto nutným prostředkem k odstranění bídy je také přeměna značné části lesních kultur na Podkarpatské Rusi v půdu kultur jiných a v půdu zemědělskou. Po dlouhou dobu bude dobytkářství hlavním předmětem výživy podkarpatského malozemědělce a všeho obyvatelstva. Přeměna půdy lesní v ornou nebo pastvinnou všude tam, kde nejde o absolutní lesní půdu, a pak postupná přeměna pastvin v půdu ornou je dnes jedním z nejdůležitějších problémů Podkar. Rusi. Pasenkaření slovenské a podkarpatské, jež podstatně se liší od našeho pastvinaření, je se svými stinnými i světlými stránkami otázkou speciální pro sebe samu. Nelze tu paušálně pastvinářství odsuzovati a chtíti dělati z dobytkářské země se směrem lukařsko-pastvinářským zemi polnohospodářskou. V karpatských horách je dnes situace taková, že Verchovinci mají svá skromná pole ponejvíce jen v údolích kolem řek tekoucích do Tisy. Řeky ty a bystřiny rvou, nejsouce regulovány, postupně kus pole za polem. Všude na horách jsou jinak lesy a někde pastviny - lesy jdou namnoze až k vesnicím. Jestliže úřady nutí Verchovince a obyvatele Podkar. Rusi, aby dosavadní rozměry lesní půdy byly zachovávány, dohánějí je často k zoufalství, ježto není kde obdělati pole ani kde pásti. K těm dvěma přesvědčivě výmluvným číslům ¹/₅ orné půdy a ¹/₂ lesů nutno totiž ještě dodati, že největší část té orné půdy nachází se na jihu Podkar. Rusi a že jen zlomek přijde na Verchovinu.

Tak uzavřeni v karpatských horách a lesích vegetují Verchovinci a jejich osud se z příčin dříve uvedených za nynějšího stavu postupně zhoršuje. Když pak odnímá se jim poslední kousek pole a zalesňuje se nebo nedovolí se v samé blízkosti vesnice přeměniti lesy v půdu ornou, není divu, že dochází k výbuchům zoufalství, k nepokojům a bouřím, někdy i krvavým.

Vedle církevních nepokojů byly to hlavně boje proti zalesňování Podkarpat. Rusi, boje o kus chleba a pole, které se tak neblaze zapsaly do dějin Podkarpat. Rusi po převratu. Dolha, Ardanovo, Hrušovo, Žukovce, Čapovce, Kalnik a řada jiných obcí, kde došlo k bouřím, násilnému zavírání, ke krveprolití, k malým selským vojnám a k povolávání četnictva a vojska, jsou svědectvím nade vše přesvědčujícím o nemožnosti dosavadního stavu. A budiž mi tu dovoleno, slavná sněmovno, prohlásiti, že, když jsem navštěvoval účastníky tak zv. selské vojny ardanovské v žaláři berehovském a když jsem se jim i postiženým v jiných obcích snažil pomoci, hluboce jsem pociťoval jejich osud jako nespravedlivý a krutý. Vinníky nebyli oni, nýbrž všichni, kdo je udržují v nynějším nemožném stavu nedostatku a bídy.

Dnes považuji jménem strany soc.-demokratické za povinnost protestovati proti dosavadnímu neblahému, nešťastnému stavu a žádati, aby co nejvíce bylo postupováno podle zákona z r. 1879, který umožňuje přeměnu lesní půdy na Podkarpat. Rusi v půdu kultur jiných.

Úbytek na výtěžku lesů podkarpatských byl by při tom bezvýznamný, neboť je bohužel dostatečně známo, že lesy podkarpatské nejsou ještě otevřeny. Za nynějších poměrů činí na př. deficit lesního ředitelství užhorodského od počátku republiky kolem 20 mil. Kč. Teprve vybudováním řádných komunikací, náhradou dosavadních lesů bukových a jiných méněcenných dřevin za dřeviny cennější a zorganisováním racionelního hospodářství se současně provedenou industrialisací lesní dá se odpomoci.

Pan zpravodaj dotkl se otázky vydání jednotného lesního zákona pro celou republiku. Budiž mi ke konci dovoleno urgovati co nejrychlejší vydání tohoto zákona. Dnes projednávaný zákon o zatímní ochraně lesů znamená jen řešení částečné a provisorní.

Strana soc.-demokratická bude pro zákon hlasovati přes jeho neúplnost a provisorní ráz, ježto při řádném provádění a dodržování mohl by zákon znamenati určité zlepšení proti dosavadnímu stavu. (Výborně! - Potlesk čsl. soc.-dem. poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Schweichhart. Uděluji mu slovo.

Posl. Schweichhart (německy): Slavná sněmovno! Předložený zákon o ochraně lesů sám se charakterisuje tím, že je provisoriem. Provisoria jsou vždy vadou, již proto, poněvadž často trvají mnohem déle, než se na to původně pomýšlelo. V podstatě je tento návrh slabým pokusem učiniti přítrž kapitalistické chamtivosti a tím národní hospodářství ochrániti před škodou. Pro agrární kapitalisty není les, jenž musí plniti tolik užitečných funkcí ve veřejném zájmu, ničím jiným než uložením kapitálu, pramenem pokud možno vysokého zisku. Tento zisk a všeobecně obvyklá úroková míra jsou vzájemně v jistém poměru; čím vyšší totiž je všeobecně obvyklá úroková míra, tím větší má býti výnos lesa, tím kratší musejí býti obmýtní doby, tím větší však je také nebezpečí vykořistění lesa. Lesní hospodářství má však své vlastní přírodní zákony. Tak zvané hospodářství čistého výnosu z lesa pokouší se udržeti lesní hospodářství mimo obor, kde se úroky a zisky stále hledí vyrovnávati. Žádá se od kapitalisty, aby uložil své peníze v pěstování dříví, i když by mu to zde přineslo méně než na trhu obvyklý úrok. Zákon, jejž projednáváme, jest, jak se zdá, také poněkud veden touto zásadou. Proti tomu tak zvané hospodářství čistého výnosu z půdy je pokusem pojmouti lesní hospodářství do oboru, kde úroky a zisky se vyrovnávají. Je-li úroková míra vyšší než výtěžek z lesního hospodářství, což je skorem pravidlem, usiluje vykořisťující kapitalista, aby svůj zisk uměle zvýšil. To se však děje na útraty podstaty a odporuje to přirozeným předpokladům zdravého lesního hospodářství.

Čistě kapitalistická tendence lesního hospodářství vede zpravidla k příliš rychlému vykácení našich lesů, zvláště v pohraničních horách bohatých lesy. S tím je spojeno nebezpečí zpustnutí. Co znamená nedostatek lesů, musila se na svou velkou škodu teprve v posledních týdnech dověděti Severní Amerika. Ohromná záplava Mississipi nebyla by nikdy bývala možná v tak ničivé míře, kdyby nebyly dříve bývaly bezohledně zničeny lesy z kapitalistické touhy po zisku. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Ke všeobecné kapitalistické pohnutce, aby se za každou cenu vytloukly z lesního hospodářství pokud možno vysoké zisky, přistupuje v naší zemi ještě zvláštní úsilí umožniti všem velkostatkářům, podléhajícím pozemkové reformě, aby před převzetím zabraných lesů státem ještě rychle mohli z nich vytlouci zvláštní tučný zisk. Na druhé straně jsou to noví agrární boháči, tak zvaná nová česká šlechta - co na ní jest šlechetného, lze ovšem těžko říci - kteří drancují lacino získaný les, aby se rychle dostali k bohatství nebo aspoň k větší hotovosti. Zákon o zatímní ochraně lesů má působiti proti všem těmto zhoubným úsilím. Děje se to ovšem zcela nedostatečně. Ostatně podle našeho mínění vláda, která směřuje napravo, která jest naladěna úplně kapitalisticky a zpátečnicky, je ovšem neschopná také po této stránce energicky učiniti přítrž zisku agrárních kapitalistů. Předpokladem pro skutečně zdravé lesní hospodářství byla by kromě již provedeného zrušení svěřenství a odstranění honebního práva na vlastních pozemcích socialisace lesů. Les vypočítaný na výnos musil by se proměniti v les pro obecné blaho. Dnes se však hospodaří nejen v soukromých lesích, nýbrž i ve státních lesích v jádru jako v lesích pro výnos. S lesy pro obecné blaho musila by býti spojena soustavná podpora chovu dobytka, lesy a pastviny musily by se vzájemně doplňovati, aby se národohospodářsky získal nejvyšší výtěžek.

Kromě prozatímního rázu zákona jest největší jeho vada, že předepsaná ochrana lesů není stejnoměrná, nýbrž jednostranná. S malými lesy zachází se méně pečlivě než s velkými. Vláda se podle tohoto zákona zmocňuje nařízením rozšířiti povinnost hospodařiti podle hospodářských plánů také na majitele lesů, kteří podle nyní platných předpisů této povinnosti nemají, a určiti lhůtu, do které hospodářské plány musejí býti pořízeny. Jde-li o lesy vysokého tvaru, při nichž povinnost majitelů hospodařiti podle hospodářského plánu není stanovena, smí roční mýtní těžba činiti nejvýše šedesátý díl plochy - aspoň to byl návrh, jak byl předložen v zemědělském výboru. V ostatních lesích tvaru vysokého smí roční mýtní těžba činiti nejvýše 80. díl plochy, při tom však nesmí přesahovati celkový roční mýtní přírůstek. V lesích tvaru nízkého nesmí roční mýtní těžba přesahovati v akátových pařezinách desátý díl, v loupenictví dubovém patnáctý díl a v ostatních tvarech lesa nízkého dvacátý díl plochy. Všem majitelům lesních parcel pod 50 ha se poskytuje úleva ve spletitých úředních činnostech. Získá-li tím selský les, co se s druhé strany očekává, jest otázkou pro sebe. Agrární tvrzení, že selský les je dnes dobře pěstován, lesní technikové ostře popírají. V anketě uspořádané "Národními Listy" v březnu 1926 o lesní reformě bylo totiž prohlášeno, že malé lesy jen do 10 ha patří v Čechách asi 125.000 majitelům. Při této anketě byly malé lesy označeny jako největší zlo československých lesů vůbec. Kolega ze Svazu zemědělců, jenž v zemědělském výboru poněkud přehnaně pěl chválu selského lesa, může si bližší o této anketě přečísti v "Národních Listech" ze dne 20. a 27. března 1926, čís. 79 a 86.

Jistá ustanovení návrhu, na př. o probírkách, činí dojem příliš šablonovitý, příliš byrokratický. V praxi naskytnou se určitě jisté rozpory. Je přece známo, že odborná kritika tento návrh částečně ostře odsoudila. Ale proti čemu dlužno zde stále znovu bojovati, jest, že také při tomto zákoně se zase jednou poskytuje široké pole působnosti vládní libovůli a to tak, že se úprava jistých podrobností ponechává nařízení. Osudné slůvko "může" má zde zase velký význam. Podle resoluce přijaté zemědělským výborem má sice ministerstvo zemědělství jen zcela výjimečně snižovati obmýtní dobu, ale víme již, že se to v praxi stane častěji, než bude lesnímu hospodářství zdrávo, a to tím spíše, že nelze říci, že by státní lesní hospodářství bylo zcela na výši doby, že by bylo všude vzorné. Řečník, jenž mluvil právě přede mnou, zabýval se již podrobně touto otázkou. Dalo by se i jinak ještě mnoho říci o správě státních statků a lesů. Také ve státních lesích bylo by si ještě mnoho přáti, pokud jde na př. o pracovní poměry. V tomto oboru nelze pozorovati příliš velkou sociální péči. Dále se musíme energicky obrátiti proti tomu, že tresty, jimiž se hrozí, do tří měsíců vězení a 100.000 Kč pokuty, mají ukládati nikoliv řádné soudy, nýbrž politické úřady I. stolice. Máme zde již malou otázku, jak bude účinkovati správní reforma. Také zde jsou vrata dokořán otevřena libovůli. Kdo ví, jakou rozhodující osobou jest na venkově a v malých městech bohatý velkostatkář, před nímž se všecko ohýbá a jemuž se klaní i političtí úředníci, kdo ví, jak v jistých okolnostech malé dárky udržují přátelství, pozvání na hon atp., ví také, že se všem těmto pánům nestane mnoho a že se leckdy vyvede leccos proti zákonu. Je příznačné, pánové, že v úředním ohlášení o provádění lesní reformy a o vytvoření definitivního lesního zákona se mluví také o tom, že orgány pověřené ochranou lesů budou učiněny úplně nezávislými, že tedy budou chráněny před nebezpečím podplácení. To dává nahlédnouti velice hluboko.

Celkem musíme tedy říci: Vzorným tento návrh není naprosto.

V této souvislosti musíme říci také něco o zamýšlené lesní reformě, která pro nás všechny má veliký význam, a to již proto, poněvadž zde jde o vysoce důležitou národohospodářskou otázku. Neméně než 2·1 milionu hektarů lesní půdy jest při lesní reformě ještě k disposici, a jsou rozděleny asi mezi 1700 majitelů. Státní pozemkový úřad nedávno prostřednictvím oficiosního časopisu "Prager Presse" uveřejnil své plány s lesní reformou. Máme zde tedy co dělati se zcela zřetelným projevem vůle pozemkového úřadu, s úředním oznámením. Tu musíme říci: Pro skutečnou pozemkovou reformu nejsou tato oznámení naprosto nijak potěšitelná. Mají se vytvořiti nové hospodářské jednotky a potom mají se k tomu hledati vhodní majitelé. Poněvadž se počítá, že tito majitelé nemají tradičních vztahů k lesnímu hospodářství, jest úmysl vytvořiti přísná opatření proti osobním, stranickým a sobeckým vlivům. To ovšem nezní tak, aby to vzbuzovalo důvěru. Proti čemu se musíme ostře obrátiti, jest úmysl ponechati zabrané lesy majitelům až do 1500 ha, ačkoliv zákon mluví o nejvyšší výměře 500 ha úhrnného majetku. Neméně dlužno bojovati proti úmyslu, aby se dohodami zvýšily přejímací ceny lesní půdy přesahující majetek 1500 ha. Velice vášnivě musíme odmítnouti i pokus, aby se přednostní právo obcí a veřejných svazků na zabranou lesní půdu, jak to ustanovuje § 10 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, sprovodilo se světa. Tím by se ovšem stala všeobecným pravidlem praxe, která se dosud provozuje proti německým obcím, že totiž se jim lesní půda nepřiděluje. Úhrnem bylo do konce r. 1926 přiděleno obcím 19.833 ha lesní půdy. Z toho připadá na německé obce nejvýše pětina. Naproti tomu přivlastnil si stát do konce loňského roku 156.000 ha zabrané půdy, ačkoliv vlastně pro to není zákonitých podmínek. Schází totiž zvláštní zákon o postátnění lesů, co doznal kdysi sám bývalý předseda pozemkového úřadu pan dr Viškovský. K odůvodnění ohromné akce k postátnění lesů spokojují se s polovicí úvodní věty §u 1 přídělového zákona, která se však ani slabikou o podobné akci nezmiňuje.

Stát má již v rukou 905.000 ha, to jest skorem 20% veškerého lesního majetku, kdežto obce mají většinou vyjíti úplně naprázdno. Jako přívrženci pozemkové reformy musíme proti tomu rozhodně protestovati. Všechny řeči, že obce nedovedou hospodařiti, jsou většinou plané žvanění. Tak dobře jako stát, dovedou to obce také. Nároky všech obcí na příděl lesů mohly by býti hravě splněny, kdyby k tomu byla dobrá vůle. Českým politikům však jde o to, aby neomezená moc státu jimi ovládaného byla stupňována do nesmírné výše na škodu menšin, jejichž síla tkví především v samosprávných sborech.

Celý plán lesní reformy je krvavým paškvilem skutečné pozemkové reformy v sociálním smyslu, jejímž konečným účelem je přece podrobiti pozemky zájmům veškerenstva tím, že se odejmou soukromokapitalistickému vykořisťování. Zameziti to, zdá se mi hlavním úkolem státního pozemkového úřadu, jehož činnost, ač prý na ni mají vliv německé vládní strany, vyzývá k ostré kritice.

Dámy a pánové! Stále ještě platí, co doslovně pravil pan kol. Zierhut ve své interpelaci ze dne 12. června 1925: "Stále je patrnější, že se ve státním pozemkovém úřadě zahnízdilo nejhorší kupčení půdou a nabylo tam moci. Protekce, korupce, český národní šovinismus a keťasování s půdou, lačnost poválečných zbohatlíků po půdě a udávání německých uchazečů o půdu jsou výstřelky takového provádění pozemkové reformy. Proti německých uchazečům o půdu užívá se již neomaleně státní moci přes všechny zákony."

To jest jistě velice ostrá a velice srozumitelná řeč, kterou pronesl kol. Zierhut teprve před dvěma lety. To bylo ovšem v době, když ještě nebylo vládní koalice a také nebylo vládních knedlíků pro německé strany. Ale tato kritika je dnes právě tak oprávněná, jako byla tehdy, na situaci se nezměnilo skorem nic.

Zmíněná již interpelace kol. Zierhuta zabývá se také dosti obšírně lesní reformou. Po této stránce byly vládě dány tři otázky: "Za prvé: Rozkáže vláda státnímu pozemkovému úřadu, aby na lesích zabraného velkého majetku pozemkového, které stát převzal postátněním lesů, bylo zahájeno všeobecné přídělové řízení, ustanovené v zákoně o pozemkové reformě a aby bylo přísně podle tohoto zákona prováděno? Za druhé: Dosadí vláda úředníky, zaměstnance a dělníky, kteří byli postátněním těchto lesů vypuzeni ze svých míst, opět na místa přiměřená jejich dřívějším místům nebo jim jinak na základě jejich plně nabytých práv zajistí úplnou existenci? Za třetí: Chce vláda v každém případě, kde jde o převzetí zabrané půdy, zahájiti prostřednictvím státního pozemkového úřadu předepsané všeobecné přídělové řízení a úplně je dáti provésti a při tom zvláště přihlížeti k přednostním nárokům obcí a okresů na příděl lesů a uspokojiti je?" Na tuto interpelaci, na tyto otázky vláda nikdy neodpověděla. Německé vládní strany mají nyní příležitost provésti to, čeho si přály. Požadavky, které byly zde vytýčeny, které souhlasí s tím, čeho požaduje také výbor německých samosprávných sborů pro pozemkovou reformu, přijímáme za své a zastupujeme to, co pánové pravděpodobně nechtějí nebo nemohou více zastupovati. V interpelaci pana kol. Zierhuta se projevující rozhořčení o zneužívání pozemkové reformy ovšem předpokládá, že je přesvědčeným přívržencem pozemkové reformy. A nyní bych rád zjistil toto: V opaku ke skutečné pozemkové reformě je rozhodnutí, jež bylo usneseno před několika dny, dne 11. června, na germánském kongresu sedláků a venkovanů v Linci, a to za účasti politických přátel pana kol. Zierhuta. Tam se praví: "Radikální hnutí pro pozemkovou reformu ve východní a střední Evropě je přímým nebezpečím pro lid a jednotlivé stavy a odmítáme všechna úsilí o socialisaci půdy, tedy také lesa, o podkopání a omezení soukromého majetku půdy. Reforma rozdělení půdy musí býti provedena ve formě neomezeného soukromého vlastnictví a při plném odškodnění předcházejícího držitele." K tomu bych prostě uvedl, že to všechno nemá již nic co činiti se skutečnou pozemkovou reformou. Zde je zřejmý rozpor. My němečtí sociální demokraté trváme ovšem podle svého programu na tom, že pozemková reforma musí býti provedena úplně v sociálním smyslu, že zabavená lesní půda nesmí vůbec přejíti do soukromokapitalistických rukou. Dále žádáme, jak to činily také německé vládní strany kdysi v lepších dnech, reorganisaci státního pozemkového úřadu, veřejné kontroly, uveřejnění celého plánu na reformu lesů a listin uchazečů se zřetelem na přednostní nároky také německých obcí a okresů. Ovšem dlužno rozhodně vydatněji pečovati také o lesní úředníky, o zaměstnance a dělníky, než tomu bylo bohužel dosud. My němečtí sociální demokraté prohlašujeme, že nikdy nedáme souhlasu ke zneužití pozemkové reformy, že je nikdy neuznáme. Náš boj o skutečnou pozemkovou reformu bude vytrvale pokračovati. Odpovědnost za provedení pozemkové reformy - a lesní reformy jako její části - mají nyní také německé strany, které sedí ve vládě, a budou se za to musiti odpovídati před voliči, před lidem.

Návrh týkající se zatímní ochrany lesů jsem již charakterisoval tak, že přes několik drobných změn v jednotlivých bodech jest ve svém celku tak nedostatečný a neúplný, že jsme nuceni hlasovati nikoliv pro něj, nýbrž proti němu. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)