Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Srážková daň má svoji historii. Tato daň byla zavedena v Německu zákonem z 29. března 1920. Tato daň činila 10% z hrubého důchodu nad 1500 M, bez ohledu na příslušníky domácnosti. Tehdy tento zákon narazil na odpor jak u zaměstnavatelů, tak u zaměstnanců a musel býti novelován hned r. 1921, a to zákonem z 11. července 1921, a hned zase brzy potom zákonem ze 17. prosince 1921. Za nedlouho pak upravena tato daň znovu zákonem z 20. července 1922. V těchto zákonech odstraňovaly se nedostatky daně z r. 1920, zejména vzat zřetel na příslušníky domácnosti.

U nás srážková daň byla znovu zavedena zákonem z 19. prosince 1919, č. 668 Sb. z. a n., kterým bylo zrušeno císařské nařízení z 8. července 1898. Tímto nařízením byl totiž změněn původní § 234 o osobních daních, a to tak, že z povinnosti srážeti daň zaměstnavatelem vyňaty byly platy proměnlivé, to jest tantiemy, presenční taxy, kolejné, zkušební taxy, provise, mzdy akordní a od kusu, jakož i takové časové mzdy, které jsou ujednány ve lhůtách ne delších než 4nedělních. To mělo ovšem za následek, že daň se vyměřovala normálním způsobem, a to narazilo na odpor dělnictva, které žádalo srážku jako u úředníků. Výsledkem jednání pak byl svrchu uvedený zákon. Ale zákon tento netrval dlouho, protože se potkal s obapolným odporem, jak zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců, a proto podle zákona z 9. dubna 1920, č. 313 Sb. z. a n., předpisována daň normálním způsobem. Ovšem podle zákona z 12. srpna 1921, č. 336 Sb. z. a n., mohly berní správy žádati od zaměstnavatele provedení srážky daně z příjmu i z proměnlivých platů. Ovšem vyměřování daně normálním způsobem mělo velmi neblahé následky. Všem jsou jistě známy případy, že berní správy, kterých bylo používáno ke všem možným soupisům, nedostaly se k předpisování daní včas, zůstávaly resty, pak se předpisovaly daně za několik roků najednou; ty zaplatiti dělnictvo nemohlo, docházelo k exekucím a konečně bylo nutno přece jen sáhnouti ke srážce daně z příjmu, ovšem podle dobrovolné dohody.

Na základě všech těchto zkušeností rozhodla se finanční správa navrhnouti v právě projednávaném zákoně zavedení srážkové daně. Při srážkové dani nutno vycházeti z těchto zásad: Mzda podléhá, jako každý jiný příjem, důchod, dani důchodové. Zvláštní důraz pak musí se klásti na okolnost, že má se placení této daně usnadniti, a to se stane tím, že vybere se ta daň tehdy, kdy poplatník peníze má, aby nenastal případ, který se tak často u nás opakoval, že dostal poplatník předpis daně z příjmu tehdy, kdy již měl mzdu, plat, ztrávenu a platiti pak tedy nemohl. Peníze má při výplatě, srazí se mu tedy daň hned při této výplatě. Řádný postup pak by byl ten, že by se dodatečně řádným řízením daň vyměřila a pak vyúčtovala; zrovna tak jako je to při ostatních poplatnících, kteří také musejí platiti podle posledního předpisu a pak se jim daň vyúčtuje. A tu také může nastati případ, že by někdo přeplatil a dodatečně potom by se daň vyúčtovala. Tak tomu bylo přechodně v Německu. To by ovšem byla velká vada v této srážkové dani, kdyby se měla vyměřovati znovu. Byla by to nevýhoda pro poplatníka, ale ještě větší pro finanční správu. Proto bylo nutno voliti takový způsob, aby srážka tvořila samu daň bez dodatečného výměru. Běželo ovšem nyní o to, aby nastalo zjednodušení pro poplatníka, zaměstnavatele a finanční úřad. A tu nutno omeziti srážkovou daň na poplatníky, kteří by podléhali jednotné sazbě, jinými slovy: je možno srážeti jen do určité výše. Ta se v Německu volila do 24.000 M. Ovšem vedlejší příjem nemůže býti do toho pojat, ten musí býti zdaněn zvláště. V Německu se nezdaňuje tento vedlejší příjem, nepřesahuje-li 200 M. Nyní jděme dále. Při normálním zdanění se odpočítávají od základu též srážky. To ovšem při srážkové dani možno není a proto nutno stanoviti nižší sazbu daně a pak mzdu do určité výše nechat nezdaněnu.

To jsou základy, na kterých musí spočívati každá srážková daň.

Právě navrhovaná daň je vykonstruována na základě zkušeností získaných jednak v Německu, jednak u nás při srážení daně z příjmu, daně ze mzdy. Řekl jsem již, že v Německu musel býti zákon z r. 1920 novelován hned r. 1921 a 1922 proto, poněvadž nebral zřetele na rodinné poměry a zdaňoval všechny bez rozdílu jednotnou sazbou 10%. Abychom se vyvarovali všeho toho, čeho jsme byli svědky v Německu, byl vzat hned zřetel na poměry rodinné. Samo sebou se rozumí, že ustanovení německá o srážkové dani nemohla býti beze všeho kopírována, bylo je nutno přizpůsobiti našim poměrům. A tak po dlouhých poradách byla formulována ustanovení o dani srážkové v dnešní podobě.

To je genese této daně. Jak jsme slyšeli z debaty právě provedené, byla to právě tato daň srážková, proti které bylo se strany oposice nejvíce námitek. S díky kvituji, že tyto námitky nebyly pronášeny proti zásadě samé; všeobecně bylo uznáváno, že tato daň má své výhody právě pro zaměstnanectvo. To jistě nepopře nikdo, že tato daň přináší veliké výhody nejenom finanční správě, nýbrž ještě větší poplatnictvu a specielně dělnictvu a zaměstnanectvu do 23.000 Kč příjmů ročně. Srovnáme-li daň důchodovou normálně předepsanou s důchodovou daní srážkovou, vynikne nám frapantně ten rozdíl, zvláště pak srovnáme-li četnější rodinu, kde vydělávají jednotliví členové. Při normálním zdanění sečítá se příjem všech členů rodiny žijících ve společné domácnosti a tento součet se zdaňuje, kdežto u srážkové daně tomu tak není. Tak na př. mají-li důchod po srážkách všichni členové rodiny, nepodrobení srážkové dani, dohromady 40.000 Kč, zdaňuje se jim tento příjem daní 1700 Kč, kdežto při srážkové dani vydělávají-li 4 členové rodiny po 10.000 Kč, dohromady tedy také 40.000 Kč, neplatí nic.

Opakuji tedy znovu, že zásadně proti srážkové dani odporu nebylo. Výtky se týkaly jen nesrovnalostí - o nespravedlnosti nemůže být řeči - které by mohly nastati v určitých případech při provádění tohoto zákona, kterým však, jak hned ukáži, naprosto nebylo možno se vyhnouti. Budiž mně dovoleno některých se dotknouti.

Tak na př. bylo vytýkáno, že progrese srážková je měřena podle výplatních období a ne podle celoročního důchodu a tím že vznikne v určitých případech nespravedlnost; tak se může stát, že jednomu dělníkovi při stejném ročním důchodu se srazí jenom 39 Kč, kdežto druhému z téhož ročního důchodu 104 Kč, tedy o 65 Kč ročně více. Je to možno, ale při řádném ukládání by každý z nich zaplatil 124 Kč, tedy o 20, resp. 85 Kč více než při srážkové dani.

Nebo byl uváděn případ: Jeden zaměstnanec by při určitém způsobu vyplácení požitků zaplatil 169.20 Kč, druhý za stejných příjmů 279.60 Kč. Ovšem při řádném ukládání by každý zaplatil 295 Kč.

Z těchto příkladů jest viděti, jaký je rozdíl mezi daní srážkovou a daní uloženou řádným řízením.

Takových případů, kde by povstaly velké diference, bude velmi málo. Takovéto diference jsou při kombinaci nižší srážkové daně s vyšší daní normální nevyhnutelné a mohly by se zredukovati jen zvýšením sazby srážkové daně a snížením daně prostého minima při této dani, což jistě není v intencích ani těch, kteří tyto jednotlivé výtky činili. Možno tedy mluviti spíše o teoretické možnosti dotyčných případů, než snad o možnosti skutečné.

Bylo vytýkáno, že vsunutím odst. 6 v §u 30 mohou nastati nespravedlnosti, a bylo dokazováno, že by se zase mohlo státi, že bude dělníku srážena daň 71.50 Kč i tehdy, když má důchod pod minimum, a to prý je tendence protidělnická a protiúřednická. Ale kdyby tohoto ustanovení nebylo, musil by tento dělník zaplatiti tutéž částku podle §u 33, odst. 1, jenom že najednou. A kdyby ani tohoto ustanovení nebylo, musel by v řádném ukládání zaplatiti 109.60 Kč, tedy o 38 Kč více.

Bylo zde také s jiné strany tvrzeno, že původní ustanovení §u 30 bylo lepší, než ustanovení přijaté většinou rozpočtového výboru, a připojeno k tomu, že "když se něco nového objeví, vždycky to odnese malý člověk". Toto tvrzení bylo dokazováno mezi jiným také výpočtem srážkové daně dělníka s týdenní mzdou 403 až 407 Kč. Při tom bylo dokazováno, že srážková daň zavedením stupnic činí u tohoto dělníka 6 Kč místo původních 4.56 Kč až 4.64 Kč. Toto tvrzení jest však naprosto nesprávné. Bylo totiž opominuto, že mzda týdenních 403 až 407 Kč činí za rok více než původní maximum podrobené srážce a že by tedy tento dělník byl musil platiti podle §u 36 týdenní částku 8.46 Kč.

Provedla-li většina rozpočtového výboru úpravu podle uvedených paragrafů a docílila-li toho, že srážkové maximum bylo zvýšeno na 23.550 Kč, takže dělník, o němž v tomto příkladu bylo mluveno, této srážce bude podroben, což pro něho znamená snížení berní povinnosti týdně o 2.46 Kč, čili o ročních 127.90 Kč, musí každý nepředpojatý uznati, že v tomto případě jistě to nebyl malý člověk, který by to opravdu odnesl, nýbrž že se právě takovým malým lidem daň i proti vládnímu návrhu podstatně snižuje.

Velmi vážná je námitka, že zaměstnanec prý pravidelně při 4 členech rodiny na srážkové dani zaplatí více nežli v řádném řízení. Nebudou-li se hlásiti, přijdou prý o tuto diferenci, nebo budou-li se hlásiti, bude míti mnoho práce s tím zase úřad.

Přiznávám, že tento přeplatek může vzniknouti, a to při důchodu vyšším než 13.300 Kč. Tu však myslím, že není třeba míti obav, že by se někdo o přeplatek nehlásil. Potom ta práce s vrácením přeplatků jistě nebude tak velká, jako eventuelní vymáhání daně při normálním zdanění.

Tato nespravedlnost se prý zvyšuje při důchodu mezi 20.000 a 23.000 Kč. Tu zase si dlužno uvědomiti, kolik zaplatí podle navrhovaného způsobu, totiž 494 Kč, a kolik by zaplatil tento zaměstnanec podle §u 36, totiž 535 Kč, tedy o 40 Kč více. Není zde tedy žádné nespravedlnosti.

Podobně velmi vážná námitka byla proti § u 35, odst. 2, protože podle něho v případě zvláště vykonstruovaném, zaplatí ze stejného důchodu jeden poplatník 115 Kč, druhý jen 5.50 Kč a ostatně týž poplatník zaplatí z důchodu vyššího o 50 Kč daň 115 Kč. Tento výpočet je teoreticky správný. Bylo zde také řečeno, že toto ustanovení je legislativní monstrum. Toto monstrum mělo býti podle návrhu oposice v rozpočtovém výboru v době, kdy maximum činilo přes 20.000 Kč, sprovozeno se světa návrhem, aby bylo o zaměstnanci, jehož požitky nedosáhly srážkové povinnosti, a jiný důchod nepřesáhl 10.000 Kč, užito ustanovení §u 34. Co by bylo nastalo v tomto případě, ukazuje příklad: V jednom domě bydlí domácí, který má roční plat 10.000 Kč a kterému nese dům bez dluhů v ceně 500.000 Kč na př. 2%, tedy 10.000 Kč; má tedy dohromady 20.000 Kč. V témže domě bydlí domovník, který vydělá také 10.000 Kč, a úředník, jehož plat činí 20.100 Kč. Podle návrhu oposice by platil domovník 160 Kč, domácí také 160 Kč a gážista, který má jen o 100 Kč více, by platil 505 Kč, tedy o 345 Kč více. Podle návrhu zákona by činila diference v nejhorším případě 115 Kč, ale podle zlepšovacího návrhu oposice 345 Kč.

Na tomto příkladu jsem chtěl ukázati. jak nesnadno je tuto srážkovou daň vyřešiti tak, aby nevznikly v žádném případě nějaké nesrovnalosti - podškrtávám: nesrovnalosti, nemůže býti řeči o nespravedlnosti.

To není v lidské moci. Byli jsme si dobře vědomi, že tyto nesrovnalosti mohou nastati a že také nastanou. Ovšem tyto případy budou možny jenom v množství pranepatrném, skoro mizivém. Ale aby ani v těchto početně pranepatrných případech nebyla možná jakákoli nespravedlnost, aby bylo naprosto vyloučeno, že by někdo mohl při srážkové dani platiti více než při zdanění normálním, bylo vloženo do zákona ustanovení §u 32, odst. 5, podle kterého má každý právo žádati normální řízení a event. přeplatek se mu vrátí. Je tedy naprosto vyloučena jakákoli nespravedlnost.

A měli jsme snad připraviti dělnictvo a ostatní zaměstnanectvo o výhody plynoucí z této srážkové daně jenom proto, že v některých mizivě nepatrných případech mohou nastati nesrovnalosti, které možno odčiniti podle §u 32? To jsme si nikdo na svědomí vzíti nemohli. A právě ohled na dělnictvo nás k tomu vedl. Jak jsem již řekl, byli jsme si vědomi, že mohou nastati při dani srážkové nesrovnalosti. To vyplývá z konstrukce této daně, která počítá s průměrnými poměry; proto také je nižší sazba a nemůže naprosto přihlížeti k těm nejsubtilnějším individuelním poměrům, na které se pak přihlíží §em 32. Bude jistě velmi málo takových případů, kde by nastaly ty nejnepříznivější okolnosti, na které zde bylo poukazováno.

Jako v rozpočtovém výboru, tak i zde bylo vytýkáno ustanovení o dani pozemkové, že nevyhovují požadavkům sociální spravedlnosti, jelikož podržují dosavadní systém daně katastrové, vyměřované na zastaralém základu katastrálních výtěžků, bez ohledu na subjektivní nosnost poplatníkovu. Obšírně pak byl odůvodňován návrh, podle něhož měla pozemková daň vyměřována z dosavadního katastrálního výtěžku zůstati v platnosti pro poplatníky, jejichž zemědělský důchod nepřevyšuje 15.000 Kč, kdežto důchod ze zemědělského a lesního hospodaření převyšující 1 5.000 Kč měl býti postižen všeobecnou daní výdělkovou. Držitelé půdy, jejichž celkový příjem nepřevyšuje 12.000 Kč, měli pak býti účastni dalších výhod při vyměřování daně pozemkové. Zmíněné výhody pozůstávají v tom, že při katastrálních výtěžcích do 40 Kč se pozemková daň vůbec nepředpisuje, dále že při katastrálních výtěžcích od 40 Kč do 100 Kč se předpisuje daň v dosavadní výši bez přirážky a že při výtěžcích přes 100 Kč se předpisuje daň v dosavadní výši pouze se 100% přirážkou. Pro polatníky se zemědělským důchodem od 12.000 Kč do 15.000 Kč měla by se patrně předpisovati daň v dosavadní výměře s mimořádnou přirážkou 200%.

Jak jsem již měl příležitost zde připomenouti, byla otázka, má-li se daň pozemková v novém zákoně řešiti jako daň katastrová či má-li tato daň býti nahrazena daní výdělkovou, předmětem dlouhých o podrobných studií a úporných debat již ve stadiu přípravy daňové reformy za předešlé vlády a znovu opět při projednávání v rozpočtovém výboru. Důvody, které vedly většinu rozpočtového výboru k vyřešení, jež navrhováno je v projednávané osnově, byly již několikráte zde opakovány a jsou samy o sobě zajisté tak přesvědčivé, že stačí, připomenu-li jen zcela stručně, že poměry, ve kterých dochází k reformě přímých daní, nejsou dosud tak konsolidovány, aby zaručovaly, že zásadní uchýlení se od osvědčeného způsobu vyměřování pozemkové daně na základě katastrálního výtěžku nepřinese nepříznivých výsledků pro státní správu a zvláště pro finance autonomních celků, jelikož mnohé okresy a převážná většina obcí jest především odkázána na přirážky k dani pozemkové. O pravděpodobném výsledku ukládání daně výdělkové ze zemědělské držby vyslovila se jak finanční správa tak i odborníci zemědělští s velikou reservou, ba posudky vážných znalců vyzněly přímo v tom smyslu, že nelze od výdělkové daně zemědělců očekávati příznivých výsledků, které by změnu systému odůvodňovaly. Bylo zde ukazováno na příkladech, že výdělková daň ze zemědělských výtěžků přinesla by státní pokladně značně větší příjmy nežli daň pozemková upravená projednávaným návrhem a že zdanění živnostníka při výtěžcích 60.000 Kč a 150.000 Kč bude podle návrhu projednávaného větší nežli zdanění zemědělce, jenž dociluje týchž výtěžků. Výpočty, na kterých spočívá důkaz o tomto tvrzení, nejsou však správné, jelikož zdanění živnostníka je uváděno skorem o polovici většími obnosy, než jaké skutečně se budou podle návrhu reformního platiti. Sazba daně výdělkové činí totiž při výtěžku 60.000 Kč nikoliv 2.5% z celé částky, nýbrž ze 30.000 Kč pouze 1/2% a teprve z druhých 30.000 Kč 21/2%; rovněž z výtěžku 150.000 Kč nečiní daň výdělková 4%, nýbrž ze 30.000 Kč jen 1/2%, z dalších 110.000 Kč jen 2.5% a teprve ze zbývajících 10.000 Kč 4%. V důsledku toho činí zdanění při 60.000 Kč výtěžku u živnostníka na státní dani pouze 900 Kč (místo uváděných 1500 Kč) a na dani s 500% přirážkami 5.400 Kč (místo uváděných 9.000 Kč); při výtěžku 150.000 Kč činí zdanění živnostníka na státní dani pouze 3.300 Kč (místo uváděných 6.000 Kč) a na dani s 500% přirážkami 19.800 Kč (místo uváděných 36.000 Kč).

Při správném výpočtu sazeb daně výdělkové bylo by prokázáno, že při 60.000 Kč výtěžku je zdanění zemědělcovo daní pozemkovou daleko vyšší než zdanění živnostníkovo daní výdělkovou (8.100 Kč proti 5.400 Kč) a že i při výtěžku 150.000 Kč zaplatí zemědělec ještě o něco více, než živnostník (20.250 Kč proti 19.800 Kč). K vyššímu zdanění daní výdělkovou nežli daní pozemkovou dospělo by se podle těchto správných propočtů teprve u výtěžků přesahujících částku 150.000 Kč, u kterých se uplatňuje teprve vyšší sazba 4% ve značnější míře. Bylo zde však právě s této strany řečeno, že u zemědělců hranice důchodu 150.000 Kč jest již velmi řídkým zjevem. Myslím tedy, že při správném počítání by se sotva podařil důkaz, že by daň výdělková ze zemědělských výtěžků přinésti mohla státu a tím i autonomním celkům lepší výsledky finanční nežli navrhovaná úprava daně pozemkové. Z čeho by hradily své potřeby zemědělské obce v chudých krajích, kde katastrální výtěžky jsou nepatrné, když by se daň pozemková do 40 Kč katastrálního výtěžku vůbec nevybírala, to ovšem jest otázka, na kterou zde odpověděno nebylo.

Při té příležitosti nemohu opominouti poukázati, že v pozemkové dani katastrální jest již sama sebou uplatněna progrese daňová pro výtěžky, dosahující značnějších obnosů, jelikož větších výtěžků dociluje se jen v rozsáhlejších hospodářstvích, která se nemohou již obejíti bez cizích placených sil, následkem čehož docilují na stejné jednotce výměry pozemků daleko menšího skutečného výtěžku než malý zemědělec, který svoji půdu stačí obdělati sám se členy vlastní domácnosti. Daň je však z téže jednotky výměry při stejné bonitě půdy stejná, jak u malé, tak i velké držby, což vede k tomu, že při větším skutečném výtěžku, docíleném na jednotce výměry, činí daň menší procento tohoto skutečně dosaženého výtěžku, než bylo-li na téže jednotce výměry následkem vysokých výloh režijních dosaženo výtěžku nižšího. Ostatně přináší osnova podstatnou úlevu pro malé držitele půdy v osvobození od zvláštního příspěvku při držbě nepřevyšující 120 Kč katastrálního výtěžku.

Další důvod, který byl rozhodujícím pro setrvání na systému katastrální daně pozemkové, jest její snadné a beznákladné ukládání. Je to výhoda, kterou nelze přehlížeti, jelikož vyměřovací úřady místo nákladných a pracných individuelních odhadů a šetření u statisíců poplatníků daně pozemkové mohou se věnovati produktivnější činnosti jiné.

A ještě jeden důvod: Náklad na pozemkový katastr by se nezmenšil ani při provedení zmíněného návrhu, jelikož pozemkový katastr bylo by nutno vésti v patrnosti z mnoha jiných důvodů, i kdyby se stal pro zdaňování držby pozemkové zbytečným.

Tyto všechny okolnosti byly při řešení otázky daně pozemkové koalovanými stranami uváženy a výsledkem bylo poznání, že řešení, jež pak přijala také většina rozpočtového výboru, třebaže by snad nevyhovovalo všem kladeným požadavkům, jest za dnešních poměrů jediným možným řešením, jež vyhoví jak potřebám státu a autonomních svazků, tak i zájmům širokých vrstev poplatnictva.

Jedné důležité okolnosti je však nutno s tohoto místa se dotknouti, že totiž drobní přídělci, kteří dostali půdu pozemkovou reformou, nemají dosud provedenou intabulaci a následkem toho neplatí pozemkovou daň, která pak se od nich bude vybírati najednou. Zde je nutno učiniti opatření, aby byla daň placena alespoň prozatímně, na základě operátů státního pozemkového úřadu. V zákoně samém tuto otázku nebylo možno řešiti, poněvadž zákon sám je dělán pro normální poměry a to, o čem jsem právě mluvil, jest stav dočasný, který možno řešiti cestou administrativní.

Při všeobecné dani výdělkové nebylo, pokud jsem mohl sledovati jednotlivé pány řečníky a pokud jsem mohl pozorovati ze stenografických protokolů, které jsem bedlivě pročetl, podstatných výtek. Zde jistě nutno uznati snahu rozpočtového výboru, že přičinil se ze všech sil, aby zjednal nápravu v těžkých poměrech poplatníků daně výdělkové.

U zvláštní daně výdělkové byl výslovně na mne jako referenta vznesen dotaz, jímž jsem byl žádán o vysvětlení k §u 79. Tento paragraf určuje položky, jež do daňové základny se nezapočítávají a uvedeny jsou pod lit. g) a h), totiž tantiémy vyplacené jednak úřednictvu, jednak správním radům. Tu prý je komplikace, která vzniká tím, že někteří úředníci bank, akciových společností jsou nejen úředníky, nýbrž jsou dáváni i do představenstva, kde fungují jako členové tohoto představenstva a jako takoví dostávají podle smlouvy mezdní také tantiémy. A nyní nastává otázka, zda tantiémy, které jsou vypláceny úřednictvu, vpočítávají se v základ daňový čili nic. Na tento dotaz odpovídám toto: U společností s omezeným ručením přicházejí v případě §u 79, lit. h) v úvahu jen odměny jednatelů-společníků a nikoliv také odměny jednatelů, kteří nejsou společníky, nýbrž jen placenými zaměstnanci podniku. Obdobně je tomu, pokud jde o členy představenstva u podniků akciových. Zde mohou přijíti v úvahu jen odměny členů, valnou hromadou volených, a nikoliv i odměny úředníků podniku, kteří se stávají členy představenstva nikoliv volbou, nýbrž podle znění stanov. Odměny, které dostávají tito členové představenstva z titulu své služební smlouvy, nespadají pod ustanovení §u 79, lit. h).

Při debatě o této hlavě bylo hlavně zdůrazňováno zvýhodnění výdělkových a hospodářských společenstev. Požadavkům, aby výdělková a hospodářská společenstva požívala při zdaňování výhod oproti ostatním útvarům hospodářským, vychází návrh zákona vstříc a přináší jim proti dosud platnému právu značné výhody. Pokud jde o t. zv. družstva zvýhodněná, t. j. družstva, která omezují svou činnost podle stanov i ve skutečnosti na členy, upouští u nich návrh zákona od zjišťování daňové základny vůbec a vyměřuje jim paušálně, bez zřetele na výši docíleného zisku, nepatrnou daňovou sazbu 2 promille ze základního kapitálu bez přirážky rentabilitní.

Družstvům na Slovensku a v Podkarpatské Rusí, požívajícím dosud osvobození od daně zárobkové podniků veřejně účtujících, ponechává se toto osvobození na přechodnou dobu 5 let. Ustanovení návrhu zákona, že družstva ztratí jmenované výhody nízké daňové sazby, jestliže proti ustanovení stanov rozšíří ve skutečnosti svou činnost na nečleny, jeví se nutným, aby se výhody té nezneužívalo. K odnětí výhody přikročí se však teprve tenkráte, nepodaří-li se podniku průkaz, že rozšíření činnosti na nečleny se neděje soustavně, nýbrž že se tak stalo jen v ojedinělých případech, a to následkem omylu.

Avšak i družstva nezvýhodněná, t. j. taková, která neomezují své činnosti na členy a jsou útvary čistě výdělečnými, doznala v návrhu zákona daňových úlev. Kdežto podle platného zákona o přímých daních činila u nich daň výdělková 4% až 10% vyšetřeného výnosu, bude podle návrhu zákona činiti daň 2% až 5% - tedy polovinu; mimořádná přirážka činila dosud 80% daně, v budoucnosti bude rentabilitní přirážka činiti 2% až 4% výnosu.

Pokud jde o otázku zdaňování spořitelen, dává návrh zákona možnost, aby spořitelny, které omezí se na činnost spořitelním regulativem vytčenou, byly od daně výdělkové z části neb i zcela osvobozeny.

Požadavku, aby přenesená ztráta roku předchozího byla odčitatelnou položkou při vyměřování daně výdělkové na rok příští, nelze vyhověti, poněvadž se každoročně zdaňuje výtěžek určitého obchodního období a v důsledku toho nelze přihlížeti ani k ziskům, ani k ztrátám z období dřívějších.

K §u 78, lit. f), o placení daně výdělkové z reservy, byl učiněn návrh, aby lhůta k placení byla prodloužena na 6 měsíců po uplynutí obchodního období. Tomuto požadavku jest však v návrhu zákona plně vyhověno, poněvadž § 307, odst. 1, č. 1 stanoví lhůtu 15 dní, nejdéle však 6 měsíců po obchodním období.

K návrhu, aby byla škrtnuta ustanovení §u 85, odst. 6, stanovící, že za určitých podmínek má býti při dělbě daně přihlíženo i k obcím, v nichž sice není provozoven, ale v nichž bydlí určitý počet zaměstnanectva, podotýkám, že tato ustanovení pojal návrh zákona na přání řady obcí, které podle platného práva neměly nároku na daňovou tangentu, ale byly zatíženy různými břemeny, vyplývajícími z toho, že v nich bydlí zaměstnanci různých podniků. Musely na př. zřizovati větší školy, opatřovati chudinství, kanalisaci, což je spojeno s velkými náklady. Požadavky těchto obcí jsou tedy zajisté spravedlivé a nelze tudíž navrhnouti škrtnutí těchto ustanovení.