Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Jos. Novák.

Posl. dr Jos. Novák: Slavná sněmovno! Reforma přímých daní, která se nyní v našem sboru projednává, je dílem tak obsáhlým materielně a tak důležitým ve svých důsledcích pro další finanční vývoj státu, že skupiny a strany, zasedající v této poslanecké sněmovně, věnují této předloze mimořádný zájem. Bylo tomu tak i ve výboru, kde byly tuhé boje a tuhá jednání, při čemž strany zaujímaly k této předloze svá stanoviska s hlediska svého programu politického a hospodářského.

Daňová předloha, jak přichází na stolky posl. sněmovny, je dílem velkého kompromisu. Přiznal to též předchůdce, řečník z řad oposičních, posl. dr Meissner, který sám pro sebe a pro stoupence své strany v rozpočtovém výboru reklamoval zásluhy na celé řadě zlepšovacích návrhů.

Velevážení! My, kteří zastupujeme zde solidaristickou stranu, československou stranu lidovou, musíme prohlásiti, že předloha ve svých paragrafech neodpovídá plně našemu solidaristickému programu, ale že mu odpovídá aspoň na tolik, že můžeme pro tuto předlohu hlasovati jako pro první stupeň k uskutečnění dalších reforem daňových, které ještě potom přijdou.

Až dosud mluvilo se zde o předloze daňové asi tak, jak by bylo na místě v části specielní. V části všeobecné bylo proneseno jenom několik málo názorů na tuto předlohu. Já hodlám, poněvadž moji kolegové budou zajímati stanovisko k jednotlivým otázkám daňovým ve specielní debatě, zaujmouti stanovisko povšechné, jaké tendence celá předloha daňové reformy sleduje a pokud ona přizpůsobuje se anebo pokud v ní jsou uplatněny programové zásady solidaristické naší strany.

Daně a daňový systém není pro nás snad něčím isolovaným. Je logickým důsledkem celého našeho nazírání na stát, na jedince, na poplatníka v něm, na práva a na povinnosti poplatníka vůči státu a na oprávnění státu oproti jednotlivci. Stát poskytuje občanům výhody, které jim nemohou dáti svazky menší, jako jsou obce, okresy, po případě celky zemské. Pečuje o veřejnou bezpečnost, chrání životy občanů svými zřízeními právními, soudy, správním zřízením, chrání právní řád, staví školy, udržuje dopravu, podniká veliká díla vodní, meliorační, na která nestačí ani jednotlivci ani korporace menší. Stát nynější, moderní, má těch úkolů daleko více, než měly státy doby dřívější. Je tady spousta různých úkolů, hlavně sociálních, jichž dbáti přísluší státu již z jeho pojmového určení a právě na úhradu těchto velikých svých úkolů musí přispívati občané svými daněmi na místě prvním. Tedy stát je přirozená a nutná organisace všech občanů v určitém obvodu. (Výkřiky na levici: Stát je násilí!) Pane kolego, vy přece nejste anarchista, abyste tuto zásadu chválil, poněvadž byste důsledně musil uznati, že váš stát bolševický v Rusku je vtělené násilí samo!

Proto všichni jsou mravně zavázáni stát udržovati a daně platiti. Žádná třída z titulu své příslušnosti - třídnosti - nesmí se z placení daní vymykati. Jen nemožnost placení daní může někoho osvoboditi, že nebude platiti, ale nikoli, že platí té nebo oné třídě společenské. Jest to třeba zdůrazniti proti daňovému systému sovětového Ruska, kde jsou určité kasty, po případě určité třídy politicky organisované vyňaty z povinnosti platiti určité daně. Tato myšlenka a tento systém úplně odporuje myšlence občanské rovnosti a svobody. Podle našeho názoru povinnost placení daní nevyplývá z toho titulu, že stát tomu nebo onomu jednotlivci poskytuje určité výhody. Stát koná svou povinnost nerozděleně pro všechny a nechce odplaty podle toho, jak mnoho ochrany nebo jiného opatření poskytl tomu nebo onomu jednotlivci. Proto také každý občan, každý člen státu musí k udržení tohoto státu přispívati tím, čím přispívati může. Zde jsme v rozporu se systémem liberalismu, který hájil zásadu, že stát má právo vybírati daně v takové asi míře, v jaké míře poskytuje tomu nebo onomu ochranu. Konstatuji proti tomu, že jen ochrana života, statku nejcennějšího, převažuje všechny oběti, které stát od svých občanů v daňovém ohledu žádá. Pouze ve specielních případech, kde jde o omezený okruh občanů, na př. v obci při provádění elektrisace nebo určité meliorace nebo vůbec když se provádí nějaká opatření, která slouží jen omezenému počtu osob, mohou určitá břemena býti rozvržena právě jen na tento okruh. Pro stát však to nemůže platiti, stát musí žádati, aby daňová povinnost se vztahovala na všechny občany. Ovšem proti tomu nutno zdůrazniti, že právo státu vybírati daně není neomezené a že nesmí sahati dále, než sahá účel státu. Stát má pečovati o veřejné blaho. Pakli jednotlivci nebo menší svazy mohou provésti určitá díla bez omezení veřejného blaha, nemá stát práva reklamovati pro sebe právo monopolu a z toho důvodu nemá práva vybírati daně. Já tedy pokládám, třebaže by v našem státě ten případ nenastupoval, za docela slučitelno s vymezením plného úkolu státu, kdyby určitý okruh činnosti, na př. dráhy, pošty nebyly prováděny v režii státní jako část státní výkonné činnosti. Máme na př. státy na západě, kde dráhy jsou většinou v rukou soukromých akciových společností, a také tam své úkoly plní. Pokud se týče našeho státu, pro nás na př. by bylo zcela dobře myslitelno, kdyby stát nepřetěžoval svou agendu přibíráním nových a nových činností. Pokládám za nedosti zdravé, když stát rozšiřuje svůj pozemkový majetek, jehož obdělávání by mohl zastávati i soukromník, a stejně nepokládám za velký pokrok, když se pomýšlí na to, aby stát beze všeho, bez vážných ohledů zabíral pro sebe velké komplexy lesů a obstarával je ve svém systému hospodářském. Máme zkušenost, že často z takové činnosti, která přímo pojmově nepatří do sféry úkolu státního, vznikají velké náklady, velká břemena, která se potom musí svalovati na poplatníky ve způsobu tíživých daní. Připomínám, že první doba naší republiky byla bohatá na činnost státu v oborech, které státu nebyly zdrávy. Stát tím, že prováděl zásobování obyvatelstva buď potravinami nebo že kupoval bavlnu a prodával cukr, utrpěl v mnoha případech veliké ztráty, které nyní ve způsobu vysokých a tíživých daní od poplatníků musíme vybírati a jejichž tíži budou cítiti i generace příští.

Úkolem daní jest, aby hradily potřeby státní. Tedy úkolem daní v prvé řadě není upravovati a vyrovnávati rozdíly majetkové anebo důchody. Pravda je, že daně mají býti spravedlivé, že systém daňový po celé své stránce má odpovídati duchu spravedlnosti. Daně, když jsou spravedlivě rozvrhovány, samy sebou způsobují jisté vyrovnání v důchodech i majetku, ale daně nesmějí býti jen uvalovány za tím účelem, aby způsobily nějaké srovnání a vyrovnání majetkové. Jinak bychom si daně musili podržeti, anebo zvyšovati i tehdy, když by jich nebylo pro celou státní agendu potřebí.

Sociálně politický smysl daní, který často uplatňují strany, stojící nyní v oposici, strany socialistické, v konečných svých důsledcích by vedl ke zničení soukromého vlastnictví vůbec. Stát ze živého organismu změnil by se na strojový mechanismus, v němž žádný přičinlivý jednotlivec by nesměl získati více než lenoch.

Jest také někdy potřebí provésti korekturu majetkovou. Kdyby bylo nutno to z důvodů bezpečnosti státu a k ozdravění špatného rozvrstvení majetkového v občanské pospolitosti provésti, pak se to má provésti způsobem jiným, a zákonodárný sbor nemá se schovávati za fikci nějakých daňových experimentů. Náš stát provedl na počátku svém novou úpravu rozvrstvení majetkového do jisté míry tím, že byl přijat zákon o pozemkové reformě a že byla stanovena dávka majetková. On se k tomu přihlásil přímo a proto nynější další systém daňový, když jsou již poměry klidné, nesmí býti uzpůsoben jen za tím účelem, aby on způsoboval nivelisaci majetkovou a aby tím snižoval občany svobodné na pouhý druh zaměstnanců státu, kterým není možno soukromou přičinlivostí získati více, než určitá státní norma dovoluje. To ovšem platí nejen u daní státních, nýbrž zvláště u dávek samosprávných svazků, kde právě socialistický nivelisační duch působil vlivem pronikavějším, než to bylo možno v celém systému daňovém, pomocí zákonů, odhlasovaných oběma sbory Národního shromáždění.

Jakožto stoupenec programu křesťanské solidarity musím poukázati na jednu cennou věc a cenný dar, který my, zastánci křesťanského názoru, přinášíme státu i v ohledu daňovém. My učíme, že platiti daně je mravní povinností občanů. Učení katolické církve váže ve svědomí poplatníka platiti poctivě státu daně, což nemůže vykonati žádná strana, která stojí na programu materialistickém. Ovšem při tom všem také připomínáme těm, kteří mají státní moc, že právo vybírati daně není neomezené, že nikdy nemůže stát jíti až za hranice možnosti a že stát nemůže žádati od občanů daně, které jsou nad jejich síly.

Když s tohoto hlediska posuzujeme předlohu, která je na stolcích poslanecké sněmovny, tu vidíme, že reforma daňová přináší proti dřívějšímu daňovému systému už všeobecně veliké ulevení, poněvadž podle výpočtu ministerstva financí přinese úlevu ve výši asi 500 mil. Kč. Ty se vrátí národnímu hospodářství každý rok a budou sloužiti ke zvýšení výroby, hospodářské prosperity, která se projeví ve snížení výrobních nákladů, v oživení vývozu našeho do ciziny a dále ve zvýšeném důchodu všech vrstev pracujících v naší občanské pospolitosti.

Při rozvrhování veškerých daňových břemen má se stát říditi jedinou nejvyšší normou, to jest spravedlností. Spravedlnost je základem státu. Odporovalo by tedy určení státu, kdyby hledal prostředky své pouze tam, kde je najde nejsnáze.

Když se uvažuje o tom, jak nejsnáze docíliti daně, je nasnadě zavésti daně nepřímé, z nichž obzvláště u některých s vynaložením nejmenších obětí administrativních se docílí veliké zisky. Ale daňové zatížení má býti všeobecné a stejnoměrné. Má tedy stát vyšetřovati hospodářský stav jednotlivých vrstev a podle toho určovati a rozvrhovati daně. Prvním hlediskem tedy, podle něhož má stát určovati výši daní, má býti poplatní schopnost občanů. Členové státního svazku mají přispívati na potřeby státní podle své možnosti, a to pokud možno stejnoměrně.

Ale zde musíme učiniti jisté omezení. Stát může žádati od občanů jen tolik obětí, kolik je jim snesitelno. Stát může žádati daně teprve od určitého existenčního minima. Náš teoretik programu křesťanské solidarity Jindřich Pesch definuje existenční minimum v podstatě asi takto: "Existenční minimum je souhrn materielních statků, které lze považovati za zcela nutné k uchování života. Jsou to existenční a přirozené potřeby lidské, jež existenční minimum ukojuje." Existenční minimum přirozeně nesmí se ztotožňovati s minimem daněprostým, jak jest stanoveno v naší předloze a nesmí se také ztotožňovati s minimem stavovským, které jest u různých stavů a povolání různé. Tedy minimum existenční se týká nejnutnějšího: pokrmů, šatů a obydlí, a jest takové, že by každé jeho snížení znamenalo pro dotyčného občana již nikoliv život, nýbrž pouhé živoření. Na toto existenční minimum nesmí stát daňově sahati, jinak se prohřešuje proti úkolům, k jejichž plnění jest povolán. Stát má pečovati, aby třídám, které jsou majetkově i důchodově nejméně obdařeny, bylo zajištěno živobytí odpovídající kulturnímu stupni, v němž žijeme, při nejmenším však žití, důstojné člověka. Dotýká-li se stát i existenčního minima, sráží celé široké třídy do živoření a do bídy. Kde jsou široké vrstvy ohroženy na existenčním minimu, tam se má stát zříci podniků, které jej zatěžují, jež však přímo nejsou nutny k udržení jeho existence.

Podívejme se, jakého uplatnění nalezly tyto myšlenky v nynější daňové reformě. Daňová reforma nemluví o existenčním minimu. Mluví o daněprostém minimu, které vyměřuje částkou v té nejnižší stupnici 7000 Kč. Když bychom odhadovali, kolik je minimum existenční, musíme říci, že za nynějšího stavu věcí daněprosté minimum jest sice větší než existenční minimum, ale velice se blíží existenčnímu minimu. Je to důsledek velkého ochuzení, které způsobila všem národům válka a které teprve dlouholetou prací, činností a musíme říci - velkým šetřením může býti nahrazeno a opět vyrovnáno do takové míry, kde by daněprosté minimum mohlo se vzdáliti značně od výše minima existenčního.

Že nebylo možno ministerstvu financí jíti výše s daněprostým minimem, to konečně souvisí s majetkovým a důchodovým rozvrstvením našeho obyvatelstva. Jsme národem, v němž mají převahu drobní poplatníci a proto každé zvýšení daněprostého minima, třeba bychom si toho ve sněmovně všichni snad bez rozdílu přáli, způsobilo by takový úbytek státní pokladně, že by nemohl potom stát plniti ty nejnaléhavější úkoly, k jejichž plnění jest povolán.

Daňová síla poplatníků se měří výší jejich příjmů. Ale poplatní síla nestoupá se stoupajícím příjmem rovnoměrně, proto nutno při úvaze o procentu daňovém při důchodu i při jiných zdrojích daní přihlížeti k naléhavosti životních potřeb. Čím je příjem menší, tím větší díl z něho je vázán na ukojení nutných potřeb. Čím je příjem větší, tím větší díl z něho je volný, to jest, zbývá i po ukojení nutných životních potřeb pro potřeby již ostatní a tento volný příjem je spravedlivě podle našeho názoru zdaniti vyšším procentem daňovým, než příjem vázaný nutnými potřebami našich občanů. Je známá paralela, která se provádí nyní v této daňové předloze. Kdyby měl někdo příjem 10.000 Kč a nastoupila by zde daňová povinnost 1000 Kč, t. j. 10%, tedy jest tíživěji a tísnivěji postižen daňově, než ten, kdo by měl příjem 100.000 Kč a byl postižen stejným daňovým procentem. Jednomu by zbylo 9000 Kč a druhému 90.000 Kč. Ten první bude žíti velice skromně, kdežto tomu druhému po ukojení potřeb, které patří už k životu lepšímu, bude ještě dosti zbývati. Je potřebí proto, aby daně, u nichž je to možno provésti, byly progresivní, aby se stoupajícím příjmem stoupalo daňové procento. Víme, že to v daňové reformě provedeno je, ovšem nemůže se jíti až tam, kde by vysoké daňové procento znamenalo konfiskaci celého volného příjmu. Daně nejsou samy sobě účelem. Daně se vyměřují proto, aby stát mohl dostáti určitým sociálním a národohospodářským úkolům. Ovšem procento, kde se má tato progrese zastaviti, závisí jednak od poměrů hospodářských ve státě a konec konců také na politickém rozvrstvení stran, které stojí za předlohou, jež se stává zákonem.

Podívejme se proto, jak této myšlenky progrese je dbáno v našem daňovém systému. U první předlohy daňové, u daně důchodové, vidíme, že progrese je navrhována procentem velmi značným. Při příjmech do 6000 Kč je daňová sazba 1% a stoupá při velikých příjmech až do 29%; tedy přesahuje daleko ¹/₄ celého důchodu. Je to progrese velmi značná, která ukazuje, že strany, které uzákoňují zde předlohu, byly si dobře vědomy sociálního rozložení společnosti v naší republice Československé.

Ale, velectění, vedle této daně jest ještě pamatováno i na ostatní případy. My víme, že máme zde daně druhé. Je zde rentová daň, daň z vyššího služného, zvláštní daň výdělková, která postihuje vrstvy zámožnější a kde se právě ukazuje, že se tam šlo se zdaněním značně vysokým a že sociální ráz této předlohy už z této ukázky je velmi jasný.

Předřečník pan posl. dr Meissner mluvil o tendenci celé daňové osnovy. Ale podával ji jinak. Já se nebojím ji charakterisovati. Naše daňová reforma, jak ji předložila vláda a jak se na ní koaliční strany usnesly, má snahu pomáhati vytvoření pokud možno nejsilnějšího středního stavu.

Je to vidno už u daně důchodové, kde progrese, která je s počátku malá, jak toho vyžaduje zájem středního stavu, tedy lidí nepříliš bohatých, teprve u vyšších příjmů, u vyšších důchodů začne stoupati ostřeji.

Dalším hlediskem, kterým nutno posuzovati každou daňovou předlohu, je, že daňová předloha má dbáti - pokud je to možno provésti mechanismem daňovým - osobních poměrů poplatníkových. A tu my, zástupci lidové strany, často jsme naléhali, aby všechny daně a hlavně daň důchodová dbala a přispívala obzvláště k udržení rodiny. Rodina je základem dalších společenských svazků a na jejím zdravém trvání závisí všechny další svazky. Jako se určuje existenční minimum pro občana samého, tak jsme usilovali, aby se stanovilo daněprosté minimum, určené pro toho, kdo založil rodinu. Už při prohlídce osnovy daně důchodové jste seznali, že této myšlence je tam učiněno zadost způsobem vynikajícím a že daněprosté minimum dosahuje při četných rodinách až částky kol 25.000 Kč. Tedy je viděti, že opět sociální charakter a zájem, aby byla udržena rodina, způsobil, že při tvoření zákona o reformě daní přímých této myšlenky v duchu programu křesťanské solidarity bylo dbáno měrou velmi význačnou.

Na poplatní sílu působí také povaha příjmu, zda příjem je zajištěn na dlouhou dobu, jako je renta, úroky z kapitálu, nebo majetek produktivní, nebo zda je nejistý, jako je mzda dělníka, nebo nezajištěný příjem soukromého zaměstnance a podobně. Takový nezajištěný příjem bývá ohrožen proměnami a může dokonce i zmizeti. Stát proto má postupovati proti tomuto příjmu nezaloženému, nezajištěnému pro budoucnost, způsobem blahovolným a má napomáhati, aby dotčení mohli si část svého příjmu ať ve formě pojištění nebo úspor uložiti tak, aby byli aspoň chráněni před tím nejhorším, když dojde k nějaké nezaviněné krisi a obtížím. Za tím účelem máme při dani důchodové zvláštní část daně srážkové, u níž se jde s percentuelní sazbou daňovou hluboko pod sazby normální daně důchodové. Musím proti vývodům pana posl. dr Meissnera trvati na stanovisku, že srážková daň - i přes ty matematické konstrukce, on je také tak nazýval, které možná, že vůbec nepřijdou nebo v mizivém počtu případů - znamená velikou výhodu pro dělníky a zaměstnance, kteří budou této srážkové daně užívati.

Je nebezpečno prováděti kasuistiku při daňové předloze. Je to nebezpečno proto, poněvadž se ztrácí potom hlavní myšlenka daňové reformy. I kdyby všecky případy byly takové, jak je vykládal p. posl. dr Meissner, přece můžeme říci, že v žádném případě dělník nebo zaměstnanec nebude na tom nikdy hůře při stejném příjmu, než osoba hospodařící samostatně, malý živnostník a malý zemědělec, poněvadž on, pakli by mu vyměřování daně podle srážkové škály bylo nevýhodné, může na své přání obdržeti menší daň podle škály všeobecné. A potom ještě něco je třeba zdůrazniti. Musíme se varovati zde nesprávného názoru na daně. Daň má býti spravedlivá, spravedlivě rozvržena, ale daň má v první řadě úkol opatřiti státu nutné prostředky. Musíme se vzdáti bludu, že by se daň mohla státi universálním prostředkem k dělání spravedlnosti. Žádné zřízení lidské a také ne žádná reforma daňová nemůže uchrániti jednotlivého občana - toho neb onoho - od nějaké nespravedlnosti. Je to už v přirozenosti věcí lidských, že jsou nedokonalé. A z tíživých nesrovnalostí, jež sebou lidský život nese, nebudou nejtíživější ty, které snad se přihodí v důsledku daňového zákona. Kdybychom měli dbáti vývodů p. posl. dr Meissnera, pak bychom si způsobili to, před čím on varoval, že by totiž aparát státní, určený k vybírání daní, stal se tak komplikovaným a tak drahým, že by ztrávil všecko, co může stát získati v nižších třídách daňových a že by celá správa daňová stala se nepřehlednou a přímo nemožnou.

My máme jistou výhodu před řečníky oposice, ježto ve smyslu církevní výchovy filosofické dáváme hlavní váhu na věci zásadní a varujeme před uváděním nějakého vymyšleného případu, který v praxi třeba ani nepřijde, anebo když přijde, přijde v málo případech. Jak jsme zde slyšeli od p. dr Meissnera, všechny ty námitky zněly: "Co by bylo, kdyby bylo...!" - Tedy samá větrná konstrukce a nikoli případy typické!

Čekejme, že také se projeví zdravý rozum orgánů prováděcích, kdyby se ukázala nějaká nesrovnalost, veliká a křiklavá, že budou míti tolik rozvahy a také smyslu pro spravedlnost, dávající každému což jeho jest, aby srovnaly takové dva případy, které se zdají na první pohled nespravedlivými. A když už se zmiňuji o řeči mého předřečníka p. posl. dr Meissnera, musím trochu jinak užíti přirovnání, kterého on užil, že ta daň srážková je Popelkou oproti tomu všemu, co dostaly ostatní třídy, že je Popelkou oproti lepším sestrám. Ale pohádka se má vypravovati celá a nikoliv jen z polovice. Víme, že Popelka dopadla na konec daleko lépe, než její dvě sestry. Jedna si usekla kus paty, druhá kus palce, kdežto Popelka se stala královnou, dostala zlatý kočár a vzácné šaty posázené perlami a drahokamy. Tedy, když už se užívá přirovnání a napomáhá tím nějaké politické thesi, má se přirovnání pěkně říci celé a nikoliv jen ta část z něho, která se hodí do politického krámu.

Je třeba poukázati ještě na jistou stránku daňové reformy. Příjem z kapitálu má býti více zatížen daněmi než příjem z práce. Tu se nesmí ovšem stát při ukládání daní dopustiti závažného omylu - a to bude opět odpovědí na výtky posl. dr Meissnera, který tu vyličoval slovy velmi barvitými, že hlavní užitek z této daňové reformy si odnášejí zemědělci, a potom také něco živnostníci. Pouhé majitelství nějakého podniku, na př. malé zemědělské usedlosti nebo malé živnosti, nezajišťuje již samo sebou vždycky příjem bez práce. Tak na př. pro majitele menší zemědělské usedlosti majetek ten nepřináší sám o sobě žádného výnosu, pakli svou prací na půdě zemědělec toho výnosu nevydobude. Statek je pro zemědělce výrobním prostředkem, nástrojem, a důchod tu je vlastně mzdou za práci často velmi těžkou a dlouhodobou. A kdybychom použili method, kterých používají vždy socialisté oceňující práci podle hodin, pak při uvážení, že na takové menší usedlosti pracuje zemědělec nikoliv 8 hodin a sám, nýbrž 10, 12 až 16 hodin a se ženou a dětmi, viděli bychom, že zemědělec dostává nejmenší hodinovou mzdu ze všech oborů práce vůbec. (Souhlas.)

Proto se nesmí při zatěžování takového jmění daněmi jíti tak daleko, jako se jde při zdaňování kapitálu, který přináší výtěžek, důchod i bez práce. Jsou to akcie, státní papíry a pod.

Na daně nepřímé, které ještě touto reformou daňovou nejsou dotčeny, lze těžko užíti hledisek křesťanské solidarity, jež jsem v několika bodech uvedl. My ovšem musíme uznati, že je nemožno za daného stavu věcí ještě odstraniti daně nepřímé. A když zde se mluvilo ústy pana posl. dr Meissnera proti tomu, že obce budou uzákoněním reformy daňové, pokud se bude týkati samosprávných svazků, nuceny uhrazovati svoje potřeby dávkami rovnajícími se daním nepřímým, pak musíme říci, že zde to způsobila hospodářská politika socialistická v prvních letech naší republiky a hospodářství socialistických obcí, které se bude nyní na občanech mstíti.

Velevážení! Není možno přistoupiti, ačkoliv by se to teoreticky zdálo velice snadné, k vytvoření jednotné progresivní daně. Život hospodářský je komplikovaný a daně mají v sobě i prvek historický. Vyvinuly se dlouhým vývojem z nutnosti hospodářské a nelze jich jen tak lehce odstraniti a nahraditi daní jedinou. Bude tedy nutno, abychom v daňovém systému snažili se pokud možno zamezovati další nepřímé daně, poněvadž ještě dnes nemůžeme přistoupiti k jejich zrušování. Ostatně nesmíme zapomenouti na to, že ten rozdíl mezi daněmi nepřímými a přímými není tak strohý a nepřeklenutelný, jak by se zdálo. Je klamno souditi, že daně přímé nebudou převaleny z vrstev, na něž jsou uvaleny, na ostatní producenty. Budou-li vysoké daně výdělkové, pak jistě budou drahé potřeby životní.

Velevážení! Z řad komunistických se často žehrá proti daním nepřímým. Mimochodem připomínám, že sovětské Rusko, ten ideál komunistického státu, má daně nepřímé daleko tísnivější než má stát náš a nejenom to, ono má daně nepřímé ještě v jiné formě. Nutí totiž, aby občané za nutné průmyslové potřeby - ať jsou to stroje, textilie, či něco jiného - platili v drahotě těchto produktů deficity, které mají státní zesocialisované továrny sovětského státu. Tedy tam, velevážení, je daňový systém sociálně daleko více zpátečnický, reakcionářštější, než je daňové zákonodárství u nás, poněvadž tam mají daně nepřímé i na deficity špatně vedených průmyslových podniků a továren.

Při posuzování zatížení daňového často se vyskytuje názor uplatňovaný jednotlivými stavy, že ten který stav je na tom nejhůře. My vychováváme své stoupence, kteří jsou ze všech vrstev a ze všech stavů v našem hnutí organisováni a zastoupeni, že hospodářská situace (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) doléhá na všechny strany rovnoměrně a že není možno si mysliti, že by některý stav se měl náramně dobře, zatím co ostatní stavy trpí.

Musíme se tedy v prvé řadě starati, aby celkové zatížení státu pokleslo. To je to první. Docílíme-li toho tím, že zmenšíme zatížení státu, rozpočet státní a také rozpočet obcí, pak budeme snáze moci provésti daňovou reformu spravedlivější, poněvadž po úhradě daní bude zbývati každému daleko více, než mu zbývá nyní.

Tato daňová reforma, kterou předkládáme, má vedle rovnoměrného, spravedlivého rozvržení břemene státního přispívati tou svou velice značnou slevou 500 milionů k tomu, aby se oživila celá řada průmyslových odvětví, že budeme moci vyvážeti, že odstraníme z části alespoň nezaměstnanost, že zvýšíme výdělky dělníků v prosperujících továrnách, že zvýšíme příjem živnostníků tím, že zemědělci za částku na daních jim slevenou budou moci uhraditi ve větší míře své potřeby u živnostníků a také v továrnách, že se krátce tato snaha mnohonásobně vrátí všem vrstvám.

My proto, i když nebyly všechny naše návrhy a všechny směrnice provedeny v systému daňovém tak, jak bychom si přáli, budeme pro předlohu hlasovati a béřeme za ni odpovědnost v tom plném vědomí, že je to další krok k hospodářské konsolidaci našeho státu a že je to také splnění těch slibů, které jsme občanstvu dali před volbami, že totiž budeme pracovati o snížení daňových břemen a tak o zvýšení blahobytu všech vrstev občanů v našem státě. (Výborně! Potlesk.)