Důležitou otázkou jest také uznání
Ruska de jure. Mám ten pocit, že do vládní
formy nám vlastně nic není. Vidíme-li
v tom nebezpečí, chopme se jiných prostředků,
avšak každý stát má právo,
zvoliti si svou vládní formu a systém jaký
chce. Ale hospodářsky neměli bychom se uzavírati
úvahám pro uznání Ruska a tu nemohu
se zbaviti dojmu, že zde rozhodují dokonce osobní
věci, že nedošlo dosud k tomuto uznání.
Velkou překážkou a nezbytně nutnou pro
odstranění krise jsou cla. Cla mají svůj
podklad v celním sazebníku z roku 1896 nebo 1906,
nevím to zpaměti. Poměry se však změnily
a my jsme se domnívali, že tyto změněné
poměry zdoláme zavedením celních koeficientů.
Poněvadž se však poměry znovu změnily,
musí se ovšem celní sazebník, který
není vybudován od základu na nových
názorech nebo nepřihlíží k novým
nutnostem, bezpodmínečně ukázati nepotřebným
a musí se státi nemoderním. Podíváme-li
se na naše okolí, ať již na Rumunsko nebo
Francii nebo Italii, všude pracují nebo pracovali
o zřízení nového celního sazebníku.
To jest požadavek, s nímž jsem již přišel
soukromě před několika lety, ale vždy
se mi říkalo: Ona je to moc těžká
věc a není to tak lehké. Domnívám
se však, že právě do takovýchto
úkolů musíme se pustiti a čím
dříve to učiníme, tím dříve
s tím budeme také hotovi. Neboť náš
celní sazebník jest nemoderní a našim
vyjednavačům při vyjednáváních
s jinými státy obrovsky ztěžuje posici.
Říkám to jen proto, že jsem nestranný
a po této stránce nechci nic zamlčeti. Se
stanoviska hospodářství musím prohlásiti,
že agrární cla, jak byla zavedena loňského
roku, v době svého zavedení působila
hospodářství neobyčejné překážky
a neobyčejně ztížila právě
vyjednávání s oněmi zeměmi,
kam vyvážíme průmyslové výrobky.
Zda systém, stanovení minimálních
cen předem a s tím vázanost ministerstva
obchodu, že smí jíti jen až tam a tam,
jest správný, to je jiná otázka.
Dále máme dávku z uhlí, máme
povinné vidování pasů, potřebujeme
reformu správy, avšak opět nikoliv v tom smyslu,
jak jest nyní zamýšlena, nýbrž
rozumnou, spravedlivou správu, nevybudovanou na vzájemné
nedůvěře po stránce národní.
Potřebujeme, aby se ministerstvo financí konečně
jednou rozhodlo sanovati peněžní ústavy.
A zde prohlašuji: Právě svým okresům,
které prožívají tento smutný
stav, jsem slíbil, že celou svou životní
sílu vynaložím na to, aby toto křiklavé
bezpráví bylo konečně napraveno, a
s tohoto veřejného místa zde naléhavě
apeluji na pana ministra financí, aby konečně
jednou učinil přítrž této nouzi
a této hrůze v krajinách, kde jsou takovéto
poměry. Zde neplatí stanovisko politické,
zde dlužno postupovati jen se stanoviska hospodářského,
zde platí jen sociální potřeba rozřešení.
Proto žádám ho zdvořile a naléhavě
jménem voličů, které zastupuji, aby
se konečně pustil do této otázky a
stále ji neodkládal. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Potřebujeme ovšem také snížení
výdajů. Jestliže sledujíce tuto linii,
nebudeme se moci odhodlati ke snížení výdajů,
jestliže výdaje zůstanou na stále stejné
výši jako dosud, dále to tak u nás nepůjde,
poněvadž naše výdaje činí
mnohem více než to hospodářství
našeho státu a jeho populace snese.
Když již mluvím o výdajích, promluvil
bych nyní, když již jsem vyslovil své
stanovisko o pojmu hospodářství, jak po stránce
zahraničně-politické, tak také vnitropolitické
a jeho krisích, o předmětu samém,
o daňové reformě. O daňové
reformě lze mluviti jen, sledujeme-li ji s hlediska rozpočtu.
Snad vás to v prvé chvíli zarazí,
ale ihned pochopíte, že v této věci
mám snad pravdu. Pan ministr financí vyjádřil
se ve svém výkladu o daňové reformě
různě, ale nejdůležitějším
momentem bylo pro mne jeho exposé k rozpočtu pro
rok 1927. Toto exposé, pokud jde o jeho základ a
jeho pojetí, jest ostatně vynikajícího
rázu. V něm tkví celý problém
i pro řešení daňové reformy.
Ačkoliv zcela chápu hospodářské,
theoretické a praktické úvahy pana ministra
financí, přes to se s ním ocitám v
ohromném rozporu, poněvadž tyto úvahy
neshodují se s praksí. Stanovisko, že daň
lze snížiti jen tehdy, lhostejno, jde-li o daň
obratovou a přepychovou nebo některou přímou
daň, jestliže se vybírá s největší
rigorosností a největší přísností,
jest nesprávné. Tím morálku nepovzneseme.
Poučuje nás o tom právě jeho výklad
v rozpočtovém výboru o názoru finanční
správy, kde prohlašuje: "Finanční
správa doufá, že přes to, že sníží
daňové sazby, bude míti tytéž
příjmy, finanční správa doufá,
že při nejpřísnějším
vybírání daně obratové a přepychové,
pro kterou byla zřízena zvláštní
revisní organisace, rozpočtenou částku
1900 milionů zvýší na 2500 milionů
a pak bude moci snížiti daň z obratu o půl
procenta." Toto stanovisko se mi nelíbí a nemohu
s ním za žádných okolností souhlasiti,
poněvadž není s to, aby mohlo povznésti
morálku, a na druhé straně způsobí
opět mnoho nespravedlnosti, poněvadž tímto
opatřením bude opět jen postižen obchodník,
který řádně vede obchodní knihy,
kdežto takováto opatření u lidí,
kteří vedou obchodní knihy v kapse u vesty,
musí úplně selhati i při největší
bystrosti.
Posuzujeme-li rozpočet, jak se nám jeví v
číslech výdajů a příjmů
tohoto státu, uvážíme-li, že na
něm závisí kulturní, hospodářské
a sociální blaho lidu, musíme prohlásiti,
že výdaje rozpočtu jsou nepoměrně
vysoké. Musíme poněkud rozebrati příjmy
a to tak, že příjmy poněkud analysujeme.
V soukromém hospodářství platí
zásada: "Moje výdaje mohou se říditi
jen podle příjmů." Ve státním
hospodářství však, jak se zdá,
platí zásada: "Příjmy řídí
se podle výdajů." Finanční literatura
prohlašuje to však za nesprávné a říká:
"Právě tak, jako v soukromém hospodářství,
tak také ve státním hospodářství
mají se výdaje říditi podle příjmů."
Tím přicházíme k poměrům,
že příjmy v poměru k nosnosti a síle
hospodářského života a obyvatelstva
musíte přepnouti a to zcela nutně. To celé
musí přece býti vybudováno na únosnosti,
na humanitě a loyalitě, mají-li býti
dány předpoklady budoucí prosperity.
Rozdělíme-li si příjmy, vidíme,
že se skládají z dávek, cel, poplatků
atd. Hned přistupuji k rozdělení daní,
jež dělíme na přímé a
nepřímé. Nepřímé daně
dělíme opět na tak zvané daně
spotřební a obchodové nebo obchodní.
Spotřební daně jsou daně z lihu, z
cukru atd., kdežto pod daněmi obchodovými rozumíme
dávku z uhlí, daň z vodní síly,
dávku dopravní, daň obratovou. Tato, pokud
jde o vývoz. Neboť daň obratová má
dvojí účinek. Působí jako daň
spotřební pro spotřebu doma a pro styk s
cizinou jako daň obchodová. A tu přicházím
ke kapitole, kde si s ministrem financí v praksi úplně
odporujeme. Teoreticky dávám mu za pravdu. On říká:
Produkci musí se ulehčiti především
u daní obchodových, poněvadž tyto zatěžuji
produkt předem, kdežto dovážené
zboží těmito daněmi zatíženo
není. Prohlašuje, že přímé
daně působí na konkurenční
způsobilost jen nepřímo. Teoreticky má
ministr financí úplně pravdu. Já však
mluvím jako praktický národohospodář
a říkám: O konkurenční schopnosti
nerozhodují ani daně obchodní ani obchodové,
nýbrž především přímé
daně. Obchodové daně neprojevují se
u praktického obchodníka nebo hospodáře
takovou měrou jako daně, pojem daní projevuje
se u něho v číselné částce
platebního rozkazu přímých daní.
Nesmíme si mysliti, že praktik může při
kalkulaci prostě vypustiti daně, které mu
byly předepsány hromadně tak vysoko od roku
1914. Tyto daně jsou jedním bodem kalkulace a zároveň
rozhodují o vývozní ceně zboží.
S názorem ministra financí na daně obchodové
souhlasil bych ještě v něčem, ale něco
mi v tom brání. Daň z vodní síly
neodstraňuje, jen ji snižuje, dávka z uhlí
se také jen snižuje pouze nařízeními,
které vývozci věc již předem
přímo ztěžují. Jednu věc
musím však zvláště zdůrazniti,
poněvadž právě jako daň jest
rozhodující pro celý hospodářský
život, jest to daň obratová.
Jest rozpočtena 1900 miliony; doufáte, že dosáhne
2500 milionů. Teprve pak ji chcete o půl procenta
snížiti. Zjistil jsem, že pan ministr financí
byl kdysi při prvním zákonu o dani obratové
zpravodajem a tuto daň pokládal tenkráte
za přechodnou, kdežto dnes, projednávajíce
daňovou reformu, právě finanční
hospodářství samosprávných
těles založili jsme na dani obratové. Nelze
přece vybudovati nějaký zákon na dani,
která vlastně z hospodářských
důvodů byla dána na index. Z toho dovozuji,
že národní hospodářství
nebude ještě moci dlouho počítati se
zrušením daně obratové a přepychové.
To překáží nejen obchodu s cizinou,
nýbrž, poněvadž také u nás
činí 5 až 8%, jest těžkou překážkou
domácího obchodu.
Poněvadž právě zde takové úlevy,
jaké vyžaduje národní hospodářství,
nevidím, musím ovšem klásti důraz
na to, aby finanční správa snížila
daně přímé. Během podrobné
rozpravy ještě dokáži, že finanční
správa nevychází národnímu
hospodářství tak vstříc, jak
by se to na první pohled zdálo. Protesty, které
došly ze všech hospodářských vrstev
kterékoliv národnosti, pokud jde o všeobecnou
nebo zvláštní daň výdělkovou,
daň důchodovou atd., ukazují vám,
že hospodářství s touto úpravou
nesouhlasí. Prohlašuje-li pan zpravodaj, že tato
daňová reforma jest nutná, poněvadž
výroba jest přetížena, a prohlašuje-li
dále, že tato daňová reforma jest provisorium,
že se udělá nová a že budeme míti
stabilisované poměry, prohlašuji, že z
těchto nutností byli bychom především
počítali s nižšími daněmi,
aby celý hospodářský život mohl
se dostati do chodu. Ovšem setkáváme se zde
s věcí, která dělá finanční
správě značné potíže.
Nestranně posuzováno, finanční správa
na počátku vyšla z nesprávného
stanoviska. Vybudovala totiž výdaje z části
na příjmech, které byly mimořádné.
Podle stavu věcí finanční správa
měla své výdaje vybudovati na rozpočtených
příjmech pro rok 1919 a odtud pro všechna příští
léta. Co však učinila finanční
správa? Svou finanční politiku, zda právem
či neprávem, vybudovala také na příjmech
od roku 1914, pokud je staré Rakousko nepředepsalo.
Toto stanovisko jest nesprávné. Tyto daně,
mohla-li je právem předepsati - o čemž
pochybuji a popírám to - měly tvořiti
reservu, právě tak jako se od podnikatele a jednotlivce
v hospodářství žádá: "Nesmíš
si stěžovati na kumulaci daní, měl sis
dělati reservy, jak se patří na řádného
obchodníka." Kdyby se bylo těchto daňových
nedoplatků od r. 1914 použilo místo dávky
z majetku, ať již ve prospěch měny nebo
na úhradu státovkového dluhu, což jest
opět podmínkou stabilisace naší měny,
bylo by to podstatně ulehčilo našemu hospodářství.
Neboť nezapomínejte, že žijeme pod uznaným
tlakem, jímž dnes hospodářský
život trpí. Jako vývozní stát
jsme odkázáni ze 70 až 75% na vývoz.
Naše měna závisí na zdaru obchodní
bilance nebo platební bilance a poněvadž tato
z 84% jest odkázána na obchodní bilanci,
především na zdaru hospodářského
života. Na tom závisí také stabilita
měny a tu můžete prováděti tyto
problémy, jak chcete. Nepodaří-li se vám
udržeti obchodní bilanci v této míře
a tím upraviti platební bilanci, musí se
vaše měna bráti jinou cestou než stability,
pak budeme opět odstrčeni, poněvadž
budeme musiti prodělávati proces, který naše
okolí již má za sebou.
Pánové, snad mi namítnete, že jsem škarohlíd.
Jeden časopis to totiž, když jsem mluvil k daňové
reformě, napsal. V novinách se psalo: Dr Rosche
maluje černě. Pánové, to nemám
naprosto v úmyslu. Mohu vám čestně
prohlásiti, že na to jsem příliš
nestranný, naopak maluji podle nejlepšího svého
vědomí a svědomí věci tak,
jak ve skutečnosti jsou. Prohlašuji vám docela
upřímně, jako oposičníkovi
nepotřebujete mi vůbec věřiti. Ale
tu vám říkám, že musíte
se říditi tím, co říká
ministr financí, který výslovně konstatuje
přetížení produkce, jak souhlasně
zjistil ve svém výkladu v rozpočtovém
výboru z prosince minulého roku, tak také
ve velikonočním článku v "Lidových
Novinách" a při všech jiných příležitostech
také v rozpočtovém výboru. Dále
poukazuji zde na memorandum Československé vlády,
které odevzdala na světové hospodářské
konferenci a které projevuje podobnou tendenci, a upozorňuji
dále na článek dr Kramáře,
který jako člověk zabývající
se politikou 40 let, má jistě náležitý
vliv a úsudek a který 1. ledna 1927 napsal v "Národních
Listech":
"Nový rok měl by pro nás býti
rokem konsolidace, politické i hospodářské,
a sice nejen proto, že toho sami potřebujeme po bouřných
letech popřevratových, kdy se nepočítalo
ani hospodářsky ani politicky, poněvadž
jsme byli přece jen zelenou oasou v poušti, nýbrž
hlavně proto, že se okolo nás všecky státy
politicky i hospodářsky konsolidovaly a my tedy
dávno už ztratily své výjimečné
postavení.
O konsolidaci politické nechci mluviti, neboť hlavní
její problém je Slovensko, a o tom už jsem
řekl, čeho je v dané chvíli potřeba.
Hospodářská konsolidace znamená u
nás především zabezpečení
odbytu našemu průmyslu, příliš
velkému na počet obyvatelstva našeho státu,
tedy problém, který je stále ostřejší,
poněvadž státy, vzniklé z Rakousko-Uherska
nebo jako zeměmi zvětšené hledí
se všemi prostředky opatřiti vlastním
průmyslem a proto se stávají ze států
agrárních státy s vysokou celní ochranou
výrobků průmyslových, jež jsme
dříve my tam z největší části
dováželi. A k tomu musíme tam nyní konkurovati
s průmyslovými státy, Švýcarskem,
Italií, Německem, které nemají ani
tak vysokých sociálních nákladů,
ani daní stupňovaných nemírnými
přirážkami, ani tarifní politiky výrobu
tak jako u nás zatěžující."
A pan dr Kramář vidí překážky
hospodářského života především
v daních a sociálních břemenech a
prohlašuje, že státní příjmy
nemohou býti sníženy, čemuž se
ostatně neobyčejně divím, a mluví
dále o tom, že pomyslíme-li na reparace, vážně
uvažujícímu člověku musí
býti přímo úzko z budoucnosti. A prohlašuje
pak:
"Jsme v této příčině v
bezvýchodném položení, dokud se nezmění
mentalita těch, kteří zastupují zájmy
širokých vrstev lidových, a sice tak, že
se nebudou na ně dívati jen jako na konsumenty,
nýbrž že uvidí v nich především
a hlavně neodlučnou část hospodářské
výroby, jejíž nezdar a pokles zrovna tyto široké
vrstvy nejvíc a nejdřív pociťují.
Zmenšiti státní příjmy nemůžeme
a když pomýšlíme na reparace, dělá
se vážnému člověku z budoucnosti
přímo úzko".
Prohlašuji výslovně znění a obsah
článku pana dr Kramáře za závažnou
část dnešních mých vývodů.
Dr. Kramář, který jest přece
vaším vynikajícím vůdcem, má
zde úplně pravdu a jednou řekl zcela nestranně
pravdu. Pánové, vidíte, chci vám tím
dokázati, že nemaluji černě, neboť
jinak musili byste říci, že pan dr Kramář
maloval mnohem černěji než já. Je-li
tomu tak, musili bychom si přece vlastně říci,
že musíme počítati s hmatatelnými
výsledky celé daňové reformy.
Přicházíme-li nyní k přímým
daním, jest ovšem pochopitelné, že finanční
správa musila přikročiti k úpravě
této otázky. Tato úprava byla nutna z mnoha
důvodů a již z nutnosti kodifikace, unifikace
a z hospodářských poměrů. Celá
věc musí býti kodifikována, poněvadž
systém sám o sobě, vlastně nekonečné
množství zákonů z doby předválečné,
z doby války a z doby po válce nabyly tak ohromného
rozsahu, že se úplně ztratil jejich přehled.
Tvrdím, že v celé republice není finančního
úředníka, který by, byť i jen
přibližně, ovládal veškeré
daňové zákony. Jest to naprosto nemožno,
pomyslíme-li jen na činžovní daň,
kterou upravuje 534 zákonů a nařízení,
které byly uveřejněny, naprosto nehledě
k vnitřním nařízením a instrukcím.
Jest tedy také třeba unifikace. Není možno,
abychom měli rakouské a maďarské právo
a musí se to ovšem postaviti na jednotný základ.
To jest očividné. Vyložil jsem vám již
nutnost daňové reformy z důvodů hospodářských
poměrů. Než však o tom promluvím,
uvedl bych finanční správě ještě
jiný názor. Vidím, že jest nejprve nutno,
aby za všech okolností byly sníženy státní
výdaje. Vidím však také, že jest
nutno, aby státní podniky byly racionalisovány
a tím že by prospívaly, pokud to neohrožuje
veřejný zájem, - a tento požadavek jest
splniti především - uvolnily by daňovému
tlaku. To jest nutno, neboť tento stav se nedá udržeti,
uvážíme-li, že státní podniky,
nebledě k tabákovému monopolu, který
se svými 1100 miliony příjmů jest
vlastně jen daní spotřební, vynášejí,
a to u pošt a železnic a cel asi 50 milionů,
tedy téměř nic. Proto musí ovšem
celé břemeno býti rozvrženo na jiné
daně.
Posuzuji-li nyní daňovou reformu, musím vám
přiznati, že k vládnímu návrhu
byla připojena skutečně podivuhodná
důvodová zpráva. Práce obsažené
v této důvodové zprávě, jak
se domnívám, jsou většinou osobní
prací pana ministra financí a, pokud jde o jejich
základ, jest to práce skutečně vynikající.
Jednu věc musím však přece konstatovati.
Shledal jsem, že tyto teorie, které by se neobyčejně
hodily pro hospodářský život, nedají
se v praksi použíti tou měrou a také
se neuplatňují, jak toho žádá
důvodová zpráva a jak by to rovněž
tak naléhavě potřebovalo hospodářství.
Musím to konstatovati, poněvadž toho potřebuji
pro další myšlenkový pochod. Řekl
jsem vám již, že v exposé k rozpočtu
vyjádřeno jest stanovisko pana ministra financí
v tom smyslu, že prohlašuje, že přes to,
že budou sazby sníženy, doufá, že
udrží příjmy na téže výši
a to tím, že bude daně co nejpřísněji
vybírati. To znamená jinými slovy: "Poplatníci
jsou tak nemorální, že je musím k morálce
donutiti přísnými opatřeními."
Nuž, o kapitole daňové morálky, která
vlastně pro celou daňovou reformu má nejdůležitější
význam, rovněž i o trestních ustanoveních,
jako na příklad řízení, lze
ovšem býti různého názoru. První
názor by na příklad byl ten: Ty, státe,
budeš ihned míti morální poplatníky
ve chvíli, když ty sám jako stát budeš
morální a jako vydavatel mých daní
budeš je také vydávati skutečně
na věci účelné a nutné a nebudeš
se pouštěti do ničeho, co jest nepotřebné
a neužitečné. Pak však musí býti
také na druhé straně vybudována vzájemná
důvěra poplatníků ke správě.
Dnes finanční správa spatřuje v poplatnících
zpravidla defraudanty a podvodníky, s nimiž musí
člověk jednati s plnou nedůvěrou,
a obráceně zase ani poplatník při
svých administrativních pracích nemůže
postupovati s nutnou důvěrou, jaké by bylo
třeba ke vzájemnému styku mezi oběma
stranami. Kdyby tomu tak bylo, nepotřebovali bychom mluviti
o daňové morálce, neboť, jak prohlašuje
finanční správa, jest známým
pravidlem, že lež při přiznávání
důchodové daně má vážného
průvodce, který záleží v daňové
nemorálce a v nutných zjevech, projevujících
se daňovým tlakem, který tato nemorálnost
většinou opět má v zápětí.
Třebas se to zdálo absurdní, nemohu se naprosto
stotožniti s finanční správou, neboť
tvrdím, že daňová morálka všeobecně
ohromně stoupla. Zda speciálně, to je jiná
otázka. Tvrdím však, že všeobecně
daňová morálka stoupla ohromně, neboť
kdyby byla tolik nestoupla, nebylo by bývalo vůbec
možno, aby stát mohl míti tak velké
příjmy. Většinou dostává
je pomocí revisních komisí. V rozpravě
o nich ještě promluvíme. Proč to říkám?
Uvádím totiž povznesení všeobecné
daňové morálky v souvislost s daňovým
tlakem a s daňovou nerovností a tu tvrdím,
že jest veliký rozdíl mezi osobním,
věcným, místním, národním
a mezinárodním daňovým tlakem a příslušnou
nerovností. Nuž slyšte! Pod osobní nerovností
rozumím případy protežování
zvláštních tříd.
Tak zemědělství podle platných zákonů
bylo na tom lépe než obchod, průmysl a živnosti.
Pod věcnou rozumím případy dvojitého
zdanění, na příklad vedle daně
důchodové a daně výnosové ještě
také druhou výnosovou daň. Vezměme
jen obchodní jednatele, kteří musí
platiti nejen daň důchodovou a výdělkovou,
nýbrž ještě daň obratovou, kterou
nemohou přesunouti. Pod místní daňovou
nerovností rozumím místně různě
rozdělený daňový tlak. Jsou-li zde
zástupci ze Slovenska, můžete mi věřiti,
že to nemá býti útok, co zde uvádím,
nýbrž konstatování holé pravdy.
Máme takovouto populační kvotu: v Čechách
činí populační kvota 48,6%, na Moravě
19,5%, ve Slezsku 5%, v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku dohromady tedy 73,1%. Na Slovensku činí
22,3% a na Podkarpatské Rusi 4,6%, dohromady tedy 26,9%.
K přímým daním přispívají
Čechy 63%, Morava 20% a Slezsko 4,7%, tedy platí
na přímé daně Čechy, Morava
a Slezsko dohromady 87,7%, Slovensko přispívá
11,3% a Podkarpatská Rus 1%. Tolik činí
všechny státní daně, přímé
daně i s daněmi spotřebními. Přímé
daně činí v Čechách 63%, na
Moravě 23,8%, ve Slezsku 4,3%, dohromady tedy 91,1%, kdežto
Slovensko s Podkarpatskou Rusí platí 8,9%. Namítnete
mi, že daňová síla Podkarpatské
Rusi a Slovenska není tak velká jako Čech,
Moravy a Slezska. To vím také, avšak tvrdím,
že při populační kvotě 26,9%,
8,9% neshoduje se s pravou skutečností. Namítáte,
že administrativa selhává. Připusťme
to, avšak to není přirozeně žádným
důvodem proti mému tvrzení. Vezmu-li 91,1%
z Čech, Moravy a Slezska za 100%, tvrdím, že
daňový tlak po stránce národní
činí 50% u hospodářství sudetských
Němců, ačkoliv populační kvota
činí jen asi 23,5 až 23,6%. Tu máme
národní nerovnost v rozdělení daní.
Po stránce mezinárodní poukazuji na to, že
pro náš daňový systém zvláště
u zvláštní a všeobecné daně
výdělkové nejsme způsobilí
konkurovati s cizinou, poněvadž systém všeobecné
a zvláštní výdělkové daně
u našich sousedů jest mnohem levnější.
A nyní mi řekněte, jak vlastně finanční
správa dochází k tomu, aby předpokládala,
že máme tak strašlivou daňovou morálku.
Podnět k tomu dává výpočet
pana ministra financí. Pan ministr financí totiž
tvrdí, že roční národní
příjem - prosím, nezaměňujte
s národním majetkem - činí 60 miliard
a že se z tohoto národního příjmu
přiznává jen šestina, to jest 10 miliard.
Zbývá tedy 50 miliard. Z toho ovšem připadá
velká část na lidi, kteří pro
své existenční minimum nemají platiti
žádné daně a o zbytek jest stát
podváděn, zkracován, defrauduje se. Vím
velice dobře, že ani při nejmazanějších
zákonech není na celém světě
státu, který by nepočítal s defraudací.
Něco takového neexistuje na celém světě,
a proto musí finanční správa již
předem počítati s jistou hranicí chyby
ve výpočtu. Jak velká jest tato hranice chyby,
to je ovšem jiná otázka. Šel jsem tedy
za věcí a snažil jsem se ji zkoumati podle
nejlepšího svého přesvědčení.
A tu jsem zjistil, poněvadž jsem neměl tolik
statistického materiálu k disposici, že, porovnal-li
jsem statistický materiál Německa, musíme
dojíti asi k tomu závěru, že skutečný
národní příjem činí
u nás v pravidelných poměrech 54 miliard.
Udeřil jsem na pana ministra financí a řekl
jsem: "Pane, jak velký jest náš národní
příjem?" A tu mi musil přiznati, že
podle odhadu československého státního
úřadu nebo podle nějakého prozatímního
odhadu, to nyní již nevím, národní
příjem činí 52 miliard, že se
však počítá s malou chybou nahoru asi
8 miliard, takže se došlo asi k 60 miliardám.
8 miliard zdá se mi příliš velkou částkou,
skok z 52 miliard na 60 příliš velký.
Proto také výpočet bude jiný. Finanční
správa dělala rozpočet asi tak, že řekla:
Československo má 131/2 milionů
obyvatelů, 3 1/2 milionů jest
osvobozeno od daní a ostatní mají minimum
6000 Kč. A máte odhad 60 miliardami hotov. Nuže
pokusil jsem se o analysu této věci a zkoumal jsem,
zda to souhlasí. Bude se mi to musiti teprve vyvrátiti,
zda to souhlasí či nikoliv. Dosud mým vývodům
v rozpočtovém výboru v této věci
ještě nikdo neodporoval. Zjistil jsem, že národní
příjem činí asi 54 miliardy. Tam musím
začíti s výpočtem. To jest hrubý
příjem, kdežto 10 miliard, které předpokládá
finanční správa, jsou přiznány
jako čistý příjem, tedy jest zde mezi
hrubým příjmem a čistým příjmem
velký rozdíl 5,4 miliard, tedy 10%. Počítám,
že třetina jest osvobozena pro existenční
minimum, to jest 16,2 miliard. A počítám,
že přiznaný příjem nečiní
10 miliard, nýbrž 25 miliard. Tu ukázala se
mi velmi pěkná věc, že pan ministr financí
stojí na stanovisku, že přiznaný čistý
příjem činí 10 miliard. Vychází
z toho, že v důvodové zprávě
pro rok 1920 bylo udáno 9.939,085.000. Já jsem však
v důvodové zprávě našel, že
přiznaný a zdaněný čistý
příjem pro rok 1920 byl udán částkou
19.653,000.000. Řeklo se mi, že je to chyba a že
to není správné, avšak důkaz
nesprávnosti jsem stále ještě nenašel,
proto nejdu daleko, tvrdím-li, že přiznaný
příjem činí 25 miliard. Počítám-li
nyní s chybou, totiž s tím, co může
býti defraudováno, činí to také
10%, tedy 5,4 miliard, docházím tedy ke schodku
2 miliard. Snad jsem se o miliardu nebo více méně
zmýlil, to nemá významu. Chci však dokázati,
že není správný názor finanční
správy, že takovýmto opatřením
lze čeliti špatné daňové morálce.
Mohlo by se mi také namítati, že se stavím
na takové stanovisko, že zaměňuji hrubý
příjem s čistým příjmem.
Počítal jsem to jiným způsobem. Vycházím
opět z 54 miliard. Přiznaný příjem
činí 25 miliard, nezdaněný příjem,
poněvadž nedosahuje existenčního minima:
mezi ně počítám zdanění
domácnosti v historických zemích asi 1,300.000,
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bude procento asi menší,
předpokládám 300.000. Podle statistiky činí
počet domácností 1,600.000. Proti asi 3.400.000
nezdaněných domácností máme
asi 1,800.000 zdaněných. Počítám-li
je po 4 osobách, docházím k 7,200.000. Počítám-li
náklady na živobytí pro osobu 3000 - méně
jistě není možno - dává to dohromady
21,6 miliard. Odečtu-li nyní 10% na režii,
daně a pojištění, přicházíme
k částce 48,6 miliard i s nezdaněnými
domácnostmi, odečteme-li 5,4 miliard, zbývá
opět částka 2 miliardy jako hranice chyby
ve výpočtech. Domnívám se, že
jsem tím také dokázal, že finanční
správa nemá příčiny, aby takto
pohlížela a také takto nakládala s poplatníky.
A právě na tomto důvodu stavím závěr,
že přísná trestní ustanovení
a řízení jsou nevhodná. Jdu dále.
Chci-li míti obraz toho, jak se mi vlastně jeví
daňová soustava přímých daní,
musím konati různá pozorování.
K tomuto účelu opatřil jsem si nikoliv zvláště
příjemnou zábavu, sestaviti rozpočty
od r. 1919 a spočítati přímé
daně od r. 1898. Došel jsem k výsledkům,
které ovšem připouštějí
opět jiné závěry, než ke kterým
přichází finanční správa.
Dovolil jsem si předložiti svým kolegům
a žurnalistům tyto tabulky, z nichž vyvozuji
tyto závěry. Prosil bych vás o laskavost,
vezměte do rukou ta bulky, které jsem vám
předložil, jsou to ta bulky I, II a III.
Rok | |||
1919 | 8.615,345.792 | 3.709,754.500 | |
1920 | 15.287,427.032 | 10.426,500.794 | |
1921 | 18.026,460.144 | 17.298,916.630 | |
1922 | 19.812,960.479 | 18.884,209.544 | |
1923 | 19.371,030.639 | 18.812,390.860 | |
1924 | 16.993,976.905 | 16.391,494.591 | |
1925 | 15.974,168.808 | 15.701,917.429 | |
1926 | 17.098,566.595 | 17.114,047.728 | |
1927 | 15.503,505.151 | 15.523,914.485 | |
Úhrnem | 146.683,441.545 | 133.863,146.561 | |
Úbytek 12.811,495.977 | |||
Průměr 16.298,160.172 | Počet obyv. 13.5 | ||
na hlavu 10.865.44 | |||
na rok 1.207.27 | |||
V číslicích není zahrnut dodatečný rozpočet, investice a státní dluh. Ze státního dluhu jest do nich pojata jen služba úroková a amortisační. |