Po těchto úvahách, které jsem nyní
přednesl a v nichž se jednalo o věcech, ležících
mimo Československo, promluvil bych o vnitřním
hospodářství. Posuzujeme-li vnitřní
hospodářství, musím, pokračuje
logicky ve svém myšlenkovém postupu, opakovati
větu, že všechno tu bylo a tvrdím, že,
kdyby bylo Československo jednalo rozumně, mohlo
býti nejkonsolidovanější stát
střední Evropy a mohlo býti postiženo
vlastně jen krisí světového hospodářství,
kdežto nyní za dnešních poměrů
neobyčejně trpí také nynějšími
následky krise, které mají jiné vnitřní
příčiny. Tvrdil jsem, že od vzniku tohoto
státu prožíváme hospodářsky
přímo bez přerušení stav krise,
že jsme ještě nikdy nemohli podati důkaz,
že jsme zralí pro pravidelné poměry,
že se naše hospodářství osvědčí
za pravidelných poměrů. Odporovalo se mi
sice, prohlásil jsem však na to toto: Měnovou
politikou, kterou stát provozoval odluku měny, která
nám uložila dávku z majetku asi 10 miliard,
brala se měna jinými cestami než v jiných
státech. Prodělala inflaci, která se však
zastavila ve chvíli, kdy jsme vlastně proti jiným
státům mohli ještě mluviti o plnocenné
valutě. Tento moment, že jsme neprodělávali
tento proces potopy, dovolil nám, abychom nahlédli
do inflačních zjevů v našem okolí,
které na příklad v Německu šly
do bilionů. Naše hospodářství
musilo se s počátku starati o potřeby vlastní
země a mohlo pak pro korupci hospodářského
života v našem okolí, ať již v Rakousku,
Maďarsku nebo Německu, využíti konjunktury
krise v těchto zemích, ať již myslíme
nyní na vpád do Poruří nebo na uhelnou
stávku v Anglii nebo na jiné různé
události, které pro nás znamenaly konjunkturu.
Ve svém okolí neměli jsme žádné
hospodářské konsolidace a poněvadž
jsme ji neměli a poměry u nás byly příznivější,
neboť celé hospodářství bylo
silnější, mohli jsme krisí jiných
využíti tak velkou měrou. Než máme
tu přirozený moment při zjevech vnitřní
hospodářské krise tohoto státu, který
jest nesmírně důležitý, že
jsme totiž po osamostatnění nepozorovali žádného
odhodlání obnoviti opět staré hospodářské
oblasti a při tom ponechati suverenitu jednotlivých
států. To jest chyba nezměrného významu,
které nelze již nikdy napraviti. Rakousko-uherské
mocnářství se svými asi 56 miliony
obyvatelů bylo hospodářsky na sebe vzájemně
odkázáno. Tato situace projevovala se především
v tom, že jsme, pokud jde o hospodářskou strukturu
mocnářství, nemohli vlastně mluviti
takovou měrou o vývozním státu, jakým
jest dnes Československo. Staré Rakousko-Uhersko
také vyváželo, avšak ani zdaleka tou měrou,
jak to dnes musí činiti Československo. Dřívějším
vzájemným postavením a pak rozbitím
onoho území, dále tím, že jsme
převzali 65% průmyslu, ztratili jsme s počátku
toto hospodářské území jen
politicky. Avšak každý rozumný politik
musil by přijíti k tomu, že by si řekl:
Když stát dobyl své samostatnosti a této
samostatnosti nelze již ztratiti, má zatracenou povinnost,
a to především, starati se o to, aby opět
obnovil staré hospodářské území
poskytuje celní slevy modifikovanou celní unií,
při čemž by zůstala úplně
zachována suverenita, snížením cel nebo
poskytnutím minimálních cel, zavedením
řádných jednotných železničních
a poštovních sazeb - o měně nechci vůbec
mluviti. Avšak nestalo se to. Proč? Nedovolily to
politické poměry, poměr k Rakousku a Maďarsku.
Jest to chyba, která se nedá nikdy napraviti.
Na druhé straně jsme viděli, že tím,
jak se nakládalo s hospodářsky slabšími
nástupnickými státy, tyto byly nuceny se
osamostatniti. To bylo příčinou vzniku nových
průmyslových podniků v těchto trpasličích
státech, ať již to je Maďarsko, Rakousko,
Rumunsko nebo Jugoslavie. A tak vidíme ve zchudlém
Rakousku, že od roku 1919 do 1922 vzniklo 1136 nových
průmyslových závodů. To jest ovšem
šílenství, odnětí kapitálu
národnímu hospodářství, neb
se musí za všech okolností více nebo
méně počítati s tím, že
nebudou schopny života a z velké části
- prohlašuji to docela otevřeně - tento vývoj
jsme zavinili. Kdybychom byli v pravé chvíli zahájili
rozumný obrat, byli bychom mnohému zabránili
a sami hospodářsky pomohli. Zkrátka politické
poměry to nedovolily. O zahraniční politice
v této věci budu ještě mluviti.
Vy však namítnete: Má to skutečně
tak velký význam, že jsme tak odkázáni
na tyto nástupnické státy? Jako obchodník
stojím na tomto stanovisku. Ať je odbyt jakýkoliv,
jako obchodník musím se snažit, abych si udržel
zákazníky. Nečiním-li to, jestliže
zákazníky odbývám, jdou k jinému
a já mám pak škodu. Jak jsem již dříve
řekl, pro svou malou početnost, 131/2
milionů obyvatelů, a na druhé straně
pro svůj velký hospodářský
aparát, stali jsme se vývozním státem,
který jest asi ze 70 až 75% více méně
odkázán na vývoz svého zboží.
Vedle toho proti Německu a také proti dřívějším
poměrům nemáme organisace svého vývozu.
Nemáme na příklad vyvinutého vývozního
střediska jako Hamburk, Brémy, Lübeck atd.;
to jsou věci, o nichž se musím zmíniti
jen krátce, které však hospodářsky
jsou neobyčejně závažné. Jablonec
nad Nisou má sice organisaci svého vývozu,
tato však nedovedla převzíti vývoz také
v jiných hospodářských odvětvích.
Nesmíte si mysliti, že jest to tak lehké, jen
tak bez takovéto organisace úspěšně
vyvážeti. Byly učiněny pokusy a přišel
jeden úpadek za druhým. Nesmíte přehlížeti,
že právě pro vývoz, na nějž
jsme pro nynější poměry převážně
odkázáni, právě organisace nabyla
ohromného významu. Není možno, aby jednotlivec,
není-li jeho podnik náležitě velký,
jen tak beze všeho mohl vyvážeti do Jižní
Ameriky nebo Kanady nebo kamkoliv jinam. K tomu jest třeba
zachycení celého vývozu, neboť jinak
hrozí ohromné ztráty. Uvážíme-li
to, musíme se tázati: Jaký význam
mají tedy nástupnické státy Rakousko,
Maďarsko atd. pro naše hospodářství
v poválečné době?
Počítám-li do toho také Německo,
dovezli jsme - nám záleží především
vlastně na vývozu - r. 1920 z Německa asi
23,6% celého dovozu, r. 1921 26,13%, 1922 27,85%, 1923
40,42%, 1924 35,22%, 1925 31,27% 1926 21,21%. A nyní slyšte,
kolik jsme vyvezli: 1920 12,8%, 1921 11,27%, 1922 18,84%, 1923
20,35%, 1924 19,49%, 1925 22,4%, 1926 19,9%. To odpovídá
u Německa poklesu z 35,1% na 19,9% v r. 1926. A nyní
pohlédněme na nástupnické státy:
Co znamenalo pro nás Německo jako dovozní
země? Z Rakouska jsme dovezli r. 1920 13,01%, 1921 8,84%,
1922 7,77%, 1923 6,52%, 1924 7,84%, 1925 7,36%, 1926 7,37%. Kdežto
tedy u Rakouska náš vývoz tam činil
r. 1920 35,1%, 1921 28,6%, 1922 21,9%, 1923 20,9%, 1924 20,6%
a r. 1925 17,28%, r. 1926 činil 16,26%, klesli jsme tedy
ve vývozu do Rakouska z 35% na 16,26%. Pohlédnete-li
tedy na výkazy našich obchodních bilancí,
vidíte - mám zde výkazy obchodních
bilancí z r. 1920 až 1926 - že ve všech
dobách dováželi jsme především
do Německa, Rakouska. Maďarska atd. Budu ještě
o tom mluviti, jak se příkře zacházelo
právě s těmito zeměmi, pokud jde o
cla a obchodní smlouvy.
Další věcí, která vám
musí řádně otevříti
oči, jsou číslice vývozu textilního
průmyslu právě do těchto zemí.
Textilní průmysl činí asi 80% veškerého
našeho průmyslu. Nástupnické státy
zařízeními na tomto hospodářském
území měly v něm přirozeně
své hlavní odbytiště. A nyní
slyšte! Do Rakouska vyvezli jsme r. 1920 za 5539 milionů.
Tato číslice vývozu poklesla do r. 1925 na
1613 milionů. Do Maďarska vyvezli jsme textilního
zboží za 1693 milionů, r. 1925 pokleslo to
na 608 milionů. R. 1920 vyvezli jsme do Polska za 349 milionů,
r. 1925 poklesla tato číslice na 222 milionů,
do Jugoslavie činil vývoz r. 1920 600 milionů,
r. 1925 klesl na 543 miliony. Při vývozu do Rumunska
vidíme malé stoupnutí ze 302 na 469 milionů.
A u Německa stoupnutí z 503 na 1141 milionů.
Při tom nesmíme ovšem přehlížeti,
že mezi tím jest také období hospodářské
krise, která se projevila do té míry, že
jsme na příklad ve vývozu do Jugoslavie,
který činil r. 1920 600 milionů, r. 1924
přišli na 91 milionů. Podobně je tomu
s Polskem. Do Německa vyvezli jsme r. 1923 pouze za 315
milionů textilního zboží. To jsou, pánové,
číslice, které musí ovšem každému
laikovi ihned otevříti oči. Budu o tom ještě
mluviti, proč se to u nás vlastně tak stalo.
Jsem velmi rád, že zde dnes vidím pana ministra
obchodu, jehož si neobyčejně vážím,
který ovšem jako ministr obchodu jest z 90% závislý
na ministrovi pro věci zahraniční a sedí
zde vlastně jako jeho zajatec. Tvrdím totiž
toto: Pro naše hospodářské poměry
ministerstvo pro věci zahraniční dělalo
od základu špatnou politiku tím, že ministerstvu
obchodu neopatřilo žádný podklad pro
zahraničně-obchodní politiku. To jest nesmírně
důležitá věc. Zahraničně-obchodní
politika našeho státu byla dělána na
útraty národního hospodářství
státu a postihla také jen národní
hospodářství. Tím ovšem nastala
v pracích ministerstva obchodu nesmírně veliká
mezera a nesmí se - to musím poctivě prohlásiti
- při posuzování této věci
jednostranně bíti do ministerstva obchodu, nýbrž
především jest zde třeba popadnouti
za vlasy ministerstvo zahraničí a hnáti je
k odpovědnosti. Také o této věci budu
ještě mluviti.
Další příčinu naší
vnitřní krise dlužno ovšem hledati také
v projednání otázky válečných
půjček, dále v dávce z majetku, zákonu,
o němž samy české časopisy psaly,
že byl usnesen pod nátlakem demagogie a teroru. Na
druhé straně vidíme naprostý nedostatek
porozumění pro sanaci peněžních
ústavů, které se dostaly do této situace
opět jen vládními opatřeními
v otázce cenných papírů a válečných
půjček. Velectění, politicky posuzováno,
bylo tohoto problému využito, avšak nechápu,
že za nynějších poměrů,
kdy jste zaujali stanovisko rovných mezi rovnými,
když kursy cenných papírů octly se na
takovém základě, kdy bylo by lze vlastně
sanaci provésti obratem ruky, že jste se dnes ještě
nemohli k tomu odhodlati, ačkoliv na druhé straně
dlužno uznati, že právě toto jest prvou
příčinou, jest klíčkem ke smyslu
obyvatelstva pro spořivost a že příliv
kapitálu jest nezbytný. Jednostrannost jest zde
od základu chybná, lhostejno, jde-li o české
nebo německé peněžní ústavy,
neboť jsou přece především reservoirem
pro přijetí cenných a státních
papírů; po této stránce právě
tento zdroj se nechává vyschnouti, ačkoliv
by se ho mělo využíti pro národní
hospodářství při uzavírání
hypothekárních úvěrů a podobně.
Vidíme, že vnitřní příčiny
krise projevují se ovšem také častokráte
a zvláště právě ve vývoji
naší měny.
Prohlédneme-li si hospodářská léta
od roku 1919, vidíme: 1919, 1920 hradí se potřeby
poválečných poměrů, 1921 vidíme
počáteční konjunktury v začínající
inflaci, 1922, 1923 vidíme přechod od inflace k
deflaci, 1924, 1925 atd. vidíme blížiti se
dobu, kdy podle názoru finanční správy
jest zaručena stabilisace a má se dosíci
konsolidace. To, že vnitřní cena české
koruny stoupla proti inflační ceně troj násobně,
bylo by musilo ovšem míti v zápětí
opatření, která měla tento postup
uvésti do normálních kolejí, jak pro
národní hospodářství, tak také
pro hospodářství státu. Zde prohlašuji
a nedám si to vyvrátiti ani od pana ministra financí:
Celý proces přechodu od inflace k deflaci vybil
se na bedrách národního hospodářství.
Zaměstnanec musil slevit ze své mzdy, zaměstnavatel
musil snížiti ceny svých výrobků.
Uplatnily se však ještě jiné věci.
Naproti tomu dokáži, že právě stát,
přes to, že se soukromé hospodářství
přizpůsobilo zlepšené měně,
nechal své výdaje na stejné výši.
Jest nesprávné, prohlašuje-li pan ministr financí,
že není pravda, že se deflace provedla jen na
účet národního hospodářství
a že nebylo postiženo státní hospodářství.
To není správné. Při tom se ovšem
dovolává dluhů nebo zúročení
dluhů a účinku vyšší ceny
koruny na to. Táž věc platí však
také pro soukromé hospodářství.
Zde není přece výjimek. Budeme viděti,
že daně, které byly předepsány
v době inflace, byly vybírány v době
deflace s vyšší korunou ve stejné výši,
že státní hospodářství,
vlastně finanční správa neučinila
ani jedno opatření, že nedbala tohoto procesu
a zákonem nesnížila válečné
přirážky atd. Ty byly vybírány
klidně dále až do reformy. Co se stalo, byl
pouze zákon z roku 1924, kde donuceni musili jste se rozhodnouti,
poskytnouti hospodářsky slabým podnikům,
které by byly jinak zašly, daňové úlevy.
A můžete býti ujištěni, že
tyto daňové úlevy, poskytnuté ve formě
zákona a nařízení, tak, jak jsou dány,
poskytnou se ovšem teprve tehdy, abych tak řekl, kdy
již se nelze vyhnouti vyrovnání nebo úpadku.
To jsou ovšem velmi závažné okolnosti,
které všechny dohromady, zvláště
v měnové politice, hospodářství
neobyčejně postihly.
Vedle toho nesmíte ještě zapomínati,
že tímto zjevem, stabilisací měny, udržením
měny na 15 nebo 16 centimech - o tom, bylo-li lépe
zůstati při 10 nebo 15 centimech, lze býti
různého názoru - těmito poměry
dostalo se hospodářství do nesmírně
těžké krise, která způsobila,
že na příklad celá průmyslová
odvětví stála celý rok nebo že
průmyslové závody pracovaly týdně
jen 2, 3 až 4 dny a na druhé straně vidíme
opět ohromnou ztrátu na devisách a valutách
v nástupnických státech, poněvadž
odběratelé ve své nesvědomitosti a
protahováním úvěru činili odpovědnými
za to, že česká koruna tak vysoko stoupla,
dodavatele, a ztráty nechali nésti pouze dodavatele,
kdežto dodavatel při vysokých valutách
jako u libry atd., od svých dodavatelů nedostal
ani nejmenší slevy jakékoliv povahy. To už
je tak při charakteru obchodníků, zde nebo
tam, každý musí potvrdit, že v této
věci mám pravdu.
Tyto poměry projevily se pak v hospodářství,
a to dosti významně, mám zde na mysli zvláště
vyrovnání a konkursy. Uvedu vám zde jen příklad
z r. 1926, abyste viděli, jak se krise projevovala v národním
hospodářství. R. 1926 měli jsme 2092
vyrovnání s pasivem 691 milionů a předlužením
340 milionů. Máme 405 konkursů s pasivem
105,4 milionu a s předlužením 58,9 milionů.
K tomu připočtete 40 velkých úpadků
se 130 miliony pasiv. To dělá dohromady předlužení
asi 400 milionů, což činí asi výtěžek
zvláštní a všeobecné daně
výdělkové bez přirážek.
Pasiva činí při 2537 konkursů 926
milionů, tedy kolem 1 miliardy. Vidíme sice, že
pasivní položky poněkud ubyly, avšak vidíme
také, že počet postižených opět
stoupl. Promluvím o tom až budu mluviti o tabulkách,
které jsem vám dal předložiti. Mám
před sebou výkaz 300 bilancí akciových
společností z r. 1925 a z toho je patrno: Ze 185
akciových společností 115 dividendu nevyplácelo,
z toho 70 společností s kapitálem 938 milionů,
37 akciových společností s kapitálem
245 milionů mají 43 miliony ztrát. To dává
dohromady celkem 1183 milionů, které nic nevynesly
proti 675 milionům z roku minulého. Tyto částky
všechny činí mnoho milionů a miliard.
Musím je uvésti, aby obraz byl úplný,
abyste zřetelně viděli, jak se krise projevuje.
Musím pronésti také několik slov o
sociálních břemenech. Prohlašuji již
předem, že mne nesmíte pokládati za
tak nemoderního, že bych se postavil proti otázce
sociálního pojištění. Avšak
jako hlavní zásadu pro všechny zde uvádím,
že základní podmínkou dobré sociální
politiky jest vždy dobrá politika hospodářská
nebo obráceně, platí to stejně, že
dobrá hospodářská politika jest předpokladem
dobré politiky sociální. Neobracím
se proti dávkám ústavu, avšak domnívám
se, že nynější výše pojistného
není odůvodněna tak, jak je stanovena. Musíme
zkoumati, zda po této stránce režie na celou
správu není příliš vysoká.
Dále máme vysoké poštovní a dopravní
sazby. Musíme ovšem pojednati také o celkové
soustavě daňové, jak překáží
produkci a jak ji zatěžuje.
K tomu připočtěte velká břemena,
kterých vyžaduje vojsko. Řekněme si
mezi sebou upřímně: Uvážíte-li,
že na naše vojsko od vzniku státu bylo vydáno
asi 23 miliard, že jsme do rozpočtu na vojsko zařadili
asi 1400 milionů, což činí více
než výtěžek osobní daně
z příjmů za celý rok, a uvážíte-li,
že k tomu dlužno ještě přičísti
každoročně 315 milionů po dobu 11 let,
což činí 3465 milionů, pak vám
řeknu zcela otevřeně, že tyto výdaje
na tento bezpečnostní aparát nejsou v žádném
poměru k našemu státu. Domnívám
se, že zeměpisná poloha nikdy nedovolí,
aby stát činil taková vojenská opatření,
jak si je snad představuje generální štáb.
To souvisí s rozlohou státu, takže vždy
bude odsouzen k tomu, aby, provozuje moudrou politiku, stál
na stanovisku neutrality. Při projednávání
branných návrhů slyšeli jsme zde naprosto
nemístná slova, tam, kde o věci soudím
jinak, a, jak se domnívám, také pánové
s české strany, kdyby věc posuzovali rozumně,
dostali by o věci docela jiný názor. S tohoto
hlediska musíme se snažiti, aby zbrojení za
všech okolností bylo zmenšeno, poněvadž
to souvisí se snížením výdajů
státu. Domnívám se, že této moci
zahraničně-politicky nepotřebujete, a kdybyste
ji potřebovali zahraničně-politicky, nepotřebujete
tak dlouhou služební dobu. Kdo prodělal válku
osobně, dovede a bude moci posouditi, jak nesmírně
lehce a rychle lze se tomuto řemeslu naučiti. Jinak
se však domnívám, že k zachování
pokoje a pořádku uvnitř státu takovéhoto
aparátu není naprosto třeba, a pokud jde
o representaci, domnívám se, že by k tomu stačil
jistě i menší aparát. To jest hlavní
problém. Jestliže to přehlížíte,
jestliže vůdčí osoby tohoto státu
nepřijdou k rozumné myšlence, hlavní
výdajovou položku nikdy žádným
způsobem v rozpočtu nesníží,
což však podle mého mínění
jest nezbytně třeba, poněvadž chci dokázati
- nevím, zda se mi to podaří - že stát
žije nad své poměry.
Pojednav v hlavních rysech o vnitřních příčinách
krise, musím ovšem nyní předložiti
si také otázku, co by mohlo zameziti tyto krise,
které nechtějí dovoliti, aby se národní
hospodářství rozvíjelo, nebo musíme
uvažovati, co by mohlo dopomoci, aby se národní
hospodářství zotavilo. Již dříve
jsem prohlásil, že se domnívám, že
naše zahraniční politika není řízena
šťastně, a to zvláště proto,
poněvadž úplně opomněla vytvořiti
základnu pro zahraničně-obchodní politiku,
že jest tedy třeba, aby v této věci
nastala bezpodmínečně změna, změna,
kde by nejvíce záleželo na tom, aby se nezaujímalo
jednostranné politické stanovisko prestiže,
které neodpovídá nutnému poměru
velikosti státu, nýbrž spíše snad
jen osobním poměrům, že jest třeba,
abychom tyto politické poměry přizpůsobili
spíše poměrům hospodářským.
To jest prvá podmínka, poněvadž v této
věci jsem s panem zpravodajem dr Hnídkem
úplně za jedno, že bez podporování
hospodářských důležitých
věcí jest nemožno splniti věci politické,
poněvadž spolu úzce souvisí právě
tak jako souvisí hospodářství státu
s hospodářstvím národů, které
jsou na sobě právě tak závislé,
jako souvisí politika s hospodářstvím.
O této věci ještě promluvím až
budu mluviti o hospodářství a tu musím
otevřeně prohlásiti, že zdar ozdravění
každého národního hospodářství
spatřuji ve spojení nebo v zachycení všech
sil, které mohou spolupůsobiti v národním
hospodářství. Jsou to především
na jedné straně tito hlavní činitelé:
obchod, živnosti a průmysl a na druhé straně
zemědělství. K oběma těmto
složkám připojuji zaměstnance a dělníky
v nich pracující, pokud jde o zaměstnání,
stojí asi v poměru dvou pětin k jedné
třetině. Domnívám se, že ozdravění
celkového národního hospodářství
může nastati jen tehdy, jestliže obě tyto
složky do sebe zapadají jako kolečka a jestliže
se konečně propracujeme k myšlence, že
zdar závisí na vzájemném porozumění,
na vzájemném chápání, že
nikdo sám o sobě nic neznamená, nýbrž
že souvislost celého národního hospodářství
musí vlastně rozumně vésti k této
myšlence. Zůstaneme-li při obou těchto
složkách, musíte mi dáti za pravdu,
že zemědělství závisí
na zdaru obchodu, průmyslu a živnosti, poněvadž
podle toho spotřeba buď vzrůstá nebo
klesá. Musíme se probojovati k myšlence, že
živnosti nejsou dnes na žádný způsob
možny samostatné, jsou závislé na průmyslu,
průmysl jest opět závislý na zaměstnancích
a obráceně. Vidíme tedy vzájemnou
závislost průmyslu a obchodu a vidíme vzájemné
zasahování hospodářství, jak
jsem to již řekl, jako u hodinového stroje.
Nejde-li, musí se ovšem celý aparát
zastaviti. Nepřevládne-li tento názor, musí
to vždy způsobiti hospodářské
újmy.
Tvrdím jen, že u nás politické mocenské
poměry nejsou v souladu s hospodářskými
nutnostmi. Podíváme-li se na skutečný
obraz, musíme uznati, že vnitřní konstelace
zjednala zemědělství, politicky vyjádřeno,
nesrovnatelně větší převahu proti
jiným složkám obchodu, průmyslu a živnostem.
Musím prohlásiti, že obchod, průmysl
a živnosti nemají v obou sněmovnách,
jak v poslanecké sněmovně tak v senátě,
téměř žádného zastoupení,
kdežto zástupců zemědělství
s jeho vedlejšími zjevy, které jsou snad organisovány
u jiných stran, poněvadž u nich princip strany
má přednost před vlastním principem
hospodářským, jest asi 90 až 97. To
má ovšem nesmírně velký význam
a pokud tato konstelace bude vyjádřena touto formou,
což jest ovšem opět přivoděno systémem
stran, musí tyto jiné složky representované
obchodem, průmyslem a živnostmi za všech okolností
apelovati na rozum zemědělských vrstev. Nemá
to býti prosba, nemá to býti žádný
nářek, musí to vyplynouti z nezbytné
nutnosti, poněvadž se domnívám, že
nedojde-li k takovémuto vzájemnému porozumění,
druhá část musí ovšem dostati
nazpět políček, poněvadž se pod
určitou výdajovou částku nedostaneme.
Tohoto vzájemného dorozumění bude
tedy nutně třeba. Tvrdím, že kdyby se
dnes zemědělství postavilo na toto stanovisko,
aby byla jednostranně zvýšena břemena
pro jiné hospodářské složky,
musila by býti nejprve dána záruka kvetoucího
hospodářského života. Nestane-li se
to, nedostaneme se z krisí. Tvrdím: každý
podnik, ať obchod, živnost nebo průmysl, přiměřené
velikosti, který zajde, strhne s sebou sta drobných
rolníků, poněvadž oni musí na
sebe vzíti ona břemena. A proto se domnívám,
že k vzájemnému dorozumění musí
dojíti za všech okolností, předpokládaje
ovšem, že pochopíte vážnost situace.
Druhá nezbytně nutná věc jest, že
hospodářství, ať již se jmenuje
jakkoliv, musí býti osvobozeno od každého
šovinismu. A opět upřímné slovo.
Na hospodářství bylo po této stránce
opět působeno tak velice, že to vlastně
úplně odporuje povaze celé věci. Zda
jste v této věci jednali moudře nebo zda
jste dosáhli zlepšení tím, že daňové
zdroje vyschly, to jest již jiná otázka, poněvadž
i zde opět platí a musí platiti pravidlo,
že co zničím zde, musím opět
jinde zaplatiti vlastnoručně a sám náležitými
břemeny a veřejným zatížením.
Pánové, to uhlídáte teprve tehdy,
až se dostanete pod týž tlak, jaký dosud
prodělávalo německé hospodářství.
Za žádných okolností nelze to takto
prováděti dále, poněvadž jasný
rozum musí vás přivésti k tomu, že
v tomto směru brali jste se špatně.
Mluví se o tom, že k odstranění krise
jest třeba reorganisace. Ovšem, připouštím
to. Pan ministr financí prohlásil ve svém
výkladu: Musíme zreorganisovati průmysl,
musíme jej zracionalisovati. To všechno je velmi hezké
a krásné.
My racionalisujeme, ekonomisujeme, stabilisujeme, konsolidujeme
státní hospodářství a při
tom národní hospodářství jde
k čertu. Pánové, apeloval bych na finanční
správu: Poněvadž jsou vám podřízeny
překrásné podniky, jako solní monopol,
tabáková režie, prosím, proveďte
jednou důkaz racionalisace a ekonomisace těchto
podniků, ukažte přece jednou soukromému
hospodářství, jak se to musí dělat,
aby to šlo kupředu, neboť na příklad
právě hornictví se daří špatně
a právě v této dlouhé době
bylo by musilo ukázati něco docela jiného.
Stejně je tomu u železnic a pošty. Nezneuznávám
nutnosti veřejného zájmu u těchto
podniků, avšak vždyť sami jste vytýčili
směrnice pro komercialisaci těchto závodů
a tu opět jest na vládě, aby jednou ukázala
soukromému hospodářství, jak lze racionalisovati
a ekonomisovati, neboť soukromé hospodářství
v mnoha případech nemůže tuto nutnou
racionalisaci dnes provésti. A proč? Poněvadž
se mu na druhé straně daněmi a vůbec
veřejným celkovým zatížením
odnímají kapitály v takové míře,
že jest nemožno utvořiti kapitál. Avšak
tvoření kapitálu nemůže postrádati
žádné hospodářství a nebudeme-li
moci tvořiti kapitál, ztratíme veškerou
konkurenční schopnost, budeme se stále více
vzdalovati od jakékoliv racionalisace našich závodů.
Jest zcela jasné, že také my musíme
používati bezpodmínečně technického
pokroku, že racionalisace přijíti musí
a jsem také o tom úplně přesvědčen:
čím přijde později, tím z toho
budeme míti větší škodu. Německo
použilo právě krise k rozsáhlé
racionalisaci a budeme zde viděti, co v oboru racionalisace
svého hospodářství nám a vůbec
celému evropskému hospodářství
Německo předvede. Pánové, to jsou
myšlenky, jimiž se ovšem musí zabývati
vláda, avšak i soukromé hospodářství,
avšak na druhé straně musí býti
také poskytnuty prostředky, aby bylo lze takováto
opatření činiti. Není správné,
co prohlásil pan ministr financí, když řekl:
To nejde, aby hospodářství stále běhalo,
stále žádalo a prosilo. Žádám
spíše, aby byly zachyceny vztahy mezi hospodářstvím
a finanční správou a musím žádati
podporu, nejživější a nejvřelejší
podporu finanční správy.
Budeme se musiti odhodlati k tomu, abychom navazujíce na
můj požadavek ekonomisace a komercialisace státních
závodů a podniků stlačili na rozumnou
míru také sazby poštovní a nákladní.
Nejsme daleko toho, že budeme míti nejdražší
poštovné a nejdražší telefonní
poplatky a také nejdražší železniční
sazby, kdežto Německo snižuje právě
železniční sazby a usiluje o to, aby do hospodářského
života vpravilo opět jiného ducha. Právě
totéž učinilo Německo také s
daní přepychovou a obratovou, obnovilo poštovní,
telegrafní a bankovní tajemství. O tom ještě
promluvím.
Stran našich obchodně-politických vztahů
k našim sousedům budeme musiti zaujmouti docela jiné
stanovisko. Tato kapitola znamená zdar nebo zkázu
našeho hospodářství. Před chvílí
mluvil jsem o závislosti ministerstva obchodu na ministerstvu
zahraničním. Při projednávání
obchodně-politických otázek musíme
činiti rozdíl mezi smlouvami o nejvyšších
výhodách a smlouvami tarifními. Smlouvy o
nejvyšších výhodách máme
jako většina jiných států s ostatními
státy Evropy, vyjma, myslím, Estonsko. Avšak
s jinými státy, s nimiž nás váží
úzké vztahy, jako s Německem, Rakouskem,
Maďarskem potřebujeme více než smlouvy
o nejvyšších výhodách, s těmi
musíme míti rozumné celní smlouvy.
Jestliže jich nemáme, nemůže se naše
hospodářské spojení s těmito
zeměmi dostati do chodu. To jest však tragika osudu
a potvrzuje to, co jsem již před tím řekl.
Máme sice obchodní smlouvu s Francií, obchodní
smlouvu se Španělskem, se Švýcarskem,
prozatímní smlouvu s Kanadou, ale Malá Dohoda
schází mezi obchodními smlouvami. To jest
přímo tragické a příznačné
pro naši zahraniční politiku, že právě
s těmi, kdo jsou našimi spojenci a mají jimi
býti nejen politicky, nýbrž i také po
stránce národní, že právě
s těmito státy nemáme obchodních smluv.
Pozastavme se jen nad tou věcí: Nemáme ještě
obchodní smlouvy s Německem a teprve nyní
byla uzavřena smlouva s Maďarskem. Pohlédněme
na poměry s Rakouskem. Tuto zemi jste, ačkoliv jste
více vyváželi než dováželi,
přímo odbývali, až tato chudá
země nevěděla, jak si pomoci a prohlásila:
Nyní vypovíme smlouvu, teď jest nám
to již hloupé. Nyní jsme v poměru pouhých
pravidelných největších výhod,
dnes musí se naši delegáti plahočiti
a namáhati, aby dostali smlouvu pod střechu, poněvadž
proto, že více vyvážíme do Rakouska,
máme na ní mnohem větší zájem,
kdežto Rakousko dováží k nám jen
polovici nebo třetinu. Byla to šílená
politika, která zde byla provozována, která
ubíjí hospodářský život,
neboť jsme přece odkázáni ze 70% na
vývoz. Právě vztahy k osvědčeným
sousedním zemím, jichž hospodářsky
naléhavě potřebujeme, byly zanedbány.
Proto v posuzování této otázky musí
dojíti k základní změně, musíte
zde postupovati rozumně, nechati zde mluviti nejen politická
a národní stanoviska, nýbrž musíte
se konečně také jednou rozhodnouti k tomu,
abyste přihlíželi také k hospodářským
vztahům.