Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tak u kap. 15. "Ministerstvo obchodu" vzrostla aktiva sestávající z pohledávek ze 14,872.228 Kč 70 h na 21,348.353 Kč 83 h, tudíž o 6,476.125 Kč 16 h. Ve vysvětlivkách se povídá, že je to zejména následkem poskytnutí zápůjčky Svazu slovenských živnostníků a obchodníků v Turč. sv. Martině (Slyšte!) a půjčky Dunajské akciové společnosti v Bratislavě. (Slyšte!)

U kap. 18. "Ministerstvo zemědělství" vzrostla aktiva pozůstávající z půjček z 23.740.390 Kč 87 h na 29,204.474 Kč 29 h a v závorce jest uvedeno, že jsou to zápůjčky zemědělským družstvům a Jockey-clubu. (Slyšte!)

Z účetní závěry tedy vidíme, jak se s úvěry parlamentem jednotlivým ministerstvům povolovanými hospodaří. Překvapí jistě, že stát dělá záložnu nejen zemědělským a živnostenským družstvům, ale ještě více překvapí, jestliže stát půjčuje peníze z poplatníků na daních vymačkané Jockey-clubu a dokonce jednotlivcům. Chtěli bychom věděti, jaké to byly motivy, které vedly ministerstvo zemědělství k tomu, aby poskytlo půjčku Jockey-clubu, v jaké výši tato půjčka byla poskytnuta, jaké garancie má ministerstvo, že půjčka bude zaplacena, jaké úroky jsou z ní zaplaceny a jakými náležitostmi je tato půjčka doprovázena. (Výkřiky posl. Pika.)

Není na tom dosti, že ministerstvo zemědělství vynakládá na chov koní, z něhož malý zemědělec nemá docela nic, přes 20 mil. Kč ročně a že dokonce r. 1924 rozpočet překročilo o 736.463.76 Kč, nýbrž pokládá ještě za nutno, poskytovati kobylkářům půjčku na jejich drahé zábavy. Kolega Chalupa již ve výboru žádal velmi resolutně vysvětlení v tomto směru. Nedostalo se mu ho však. Bylo mu slíbeno, že mu bude dáno cestou písemnou, dosud však na ně marně čeká. Páni se pravděpodobně domnívají, že se na věc zapomene a tím bude vyřízena. Ubezpečujeme, že neustaneme usilovati o podání vysvětlení, dokud se nám ho nedostane. A jako ochránci zájmů obyvatelstva musíme pak co nejrozhodněji protestovati proti tomuto neslýchanému nehospodářství s penězi poplatníků, jimž častokráte berní nebo soudní exekutor na zaplacení dlužných daní zabaví poslední kousek dobytka nebo potřebného nábytku v domácnosti. (Post. Pik: Domkář, vyhoří-li, nedostane nic, kobylkáři však ano!) To je půjčka, prosím!

Nejvyšší účetní kontrolní úřad konstatuje, že aktiva skládají se jako v letech předešlých hlavně z nesplacených právních poplatků, příspěvků zájemníků na veřejné stavby a z pohledávek ze záloh a půjček, poskytnutých různým korporacím a jednotlivcům z důvodů hospodářských a sociálních. Škoda, že nám nejvyšší účetní kontrolní úřad nepředložil seznam těch jednotlivců, abychom zvěděli, kdo jsou ti šťastní vyvolenci, kteří si chodí do státní pokladny vypůjčovati jako do Reifeisenky s tím rozdílem, že u státu nemusejí míti kaventy, že smažou se jim úroky a po čase pravděpodobně také celý kapitál.

V hospodářství r. 1924 překvapuje neobyčejně vysoký počet virementů, t. j. úchylek od rozpočtu, jichž bylo v účinech na rozpočet 469 a u investičního rozpočtu 191, tedy celkem 560 případů. Tento velký počet virementů svědčí o tom, že nebylo preliminováno nebo hospodařeno svědomitě. Virementy týkaly se dohromady částky 312,943.790 Kč 55 h. Zejména nutno se ohraditi proti tomu, aby nové výdaje, které teprve během roku povstaly, hrazeny byly virementy. To je obcházení řádné ústavní cesty. Parlament musí trvati na tom, aby každý nový rozpočtem nekrytý výdaj byl bezpodmínečně schválen ústavní cestou. Parlament nemůže si dáti také líbiti, aby byl těmito cestami obcházen a přezírán.

Že nebylo správně budgetováno, o tom svědčí ta okolnost, že státní výdaje byly rozpočteny na 16.993,976.905 Kč, skutečné výdaje však činily 18.544,219.852 Kč 69 h, tedy o 1.550,242,947 Kč 69 h více, než bylo preliminováno. Připočítáme-li k tomu 1.377,000.000 Kč nad rozpočet vydaných peněz, ukáže se nám, že skutečná potřeba byla o 2.927,000.000 Kč, tedy skoro o 3 miliardy vyšší, nežli byla rozpočtem preliminována. Pro spolehlivost rozpočtu není to jistě žádným zvláštním doporučením.

Bylo by velmi zajímavo obírati se jednotlivostmi státní účetní závěrky, která poskytuje velmi bohaté a vděčné pole k účinné a oprávněné kritice. Lituji, že na ni není potřebného času, měli bychom velmi mnoho k ní co říci. A jestliže přes všechny tyto ne dostatky, o nichž jsem zde hovořil, jsme se rozhodli, že budeme hlasovati pro schválení závěry, činíme tak jen s výhradou, že se nám dostane dodatečně žádaných vysvětlení a že pro příště budou učiněna všechna opatření, která by již předem znemožňovala tolik oprávněné kritiky, kolik jí zavdává účetní závěra za r. 1924. (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Kreibich.

Posl. Kreibich (německy): Nejvyšší účetní kontrolní úřad předložil nám v červenci 1926 závěrečný účet za rok 1924. Dnes máme již duben 1927 a teprve nyní vyřizuje plenum poslanecké sněmovny tento závěrečný účet, ačkoliv rozpočtový výbor vyřídil jej již před několika měsíci. Z toho patrno, jak málo záleží vládním stranám na kontrole státního hospodářství. Vůbec se zdá, že u vládních stran slovo "kontrola" má velmi špatný zvuk. Vysvítá z toho, že vládním stranám není nic nesympatičtějšího a nebojí se ničeho více, než důkladné kontroly všech odvětví státního hospodářství a uveřejnění výsledků takové kontroly. Jak velice dnešní vládní soustava zanedbává provádění kontroly státního hospodářství, velmi živě nám vyložil přednosta státního kontrolního úřadu pan dr Körner při projednávání státního rozpočtu pro r. 1927 v rozpočtovém výboru, kde především velmi podrobně dokázal, že celé státoprávní postavení účetního kontrolního úřadu k vládě, k ministerstvům a sněmovně jest úplně nevyjasněné, že vůbec ještě nebyla učiněna zákonná opatření, ba nebyl ještě ani vypracován návrh, který by vůbec přesně vytýčil postavení státního účetního kontrolního úřadu a to po stránce ústavní, státoprávní a zákonné. A pak nám pan president účetního kontrolního úřadu také velmi podrobně vyložil, jaký jest následek takového nevyjasněného poměru, že tím provádění prací kontrolního úřadu naráží také na celou spoustu překážek u jednotlivých ministerstev, u jednotlivých státních úřadů, podniků atd. a že tedy také nelze tuto kontrolu prováděti s náležitou důkladností a rychlostí. Jest zajisté příznačné pro tento režim, že se projednává otázka kontroly státního úřadu, veřejných financí, s takovou povrchností a že se tato kontrola a její postavení ponechávají v takové nejasnosti.

Závěrečný účet za r. 1924 ukazuje nám však také, jak se lze spoléhati na státní rozpočty předkládané vládou. Vidíme, že výdaje byly zde překročeny celkem o 1550 milionů, příjmy naproti tomu překročeny o 1616.5 milionů, čímž závěrečný účet proti rozpočtu, který byl kdysi vyřízen, vykazuje stoupnutí výdajů ze 17 na 18¹/₂ miliardy a příjmů ze 16¹/₂ asi na 18 miliard. Tohoto zvýšení příjmů, jímž bylo vyrovnáno toto překročení výdajů, bylo dosaženo jedině tím způsobem, že berní šroub byl ohromně přitažen, že částka, která měla býti podle státního rozpočtu vybrána z hospodářství státních občanů, byla daleko překročena. U přímých daní vidíme rozdíl mezi státním rozpočtem a závěrečným účtem 571 milionů. O 571 milionu přímých daní bylo sehnáno utažením berního šroubů více, než bylo ustanoveno ve státním rozpočtu! To jest zvýšení z 1760¹/₂ milionů na 2332 milionů. Příjmy z cel stouply z 603 milionů podle státního rozpočtu na 930 milionů podle závěrečného účtu, takže příjem z cel stoupl o 326 milionů. U daní spotřebních vidíme schodek 240 milionů. Místo rozpočtených 1593 milionů sešlo se jen 1353 milionů - ovšem podotýkám, že se při vypočítávání těchto různých druhů daní řídím tím, jak jsou zařazeny ve státním rozpočtu. Příčinou tohoto schodku 240 milionů byl však menší příjem daně z uhlí o 274 miliony vzniklý snížením daně z uhlí. Zajímavý jest také detail, že jednak všeobecná daň nápojová vykazuje proti rozpočtu stoupnutí o 43 miliony, naproti tomu daň z vína v lahvích úbytek o 6 milionů, poněvadž se pokládalo za nutné ubohým spotřebitelům lahvového vína daň snížiti, aby jejich hospodářská existence nebyla ohrožena. U poplatků, kolků atd. - v to jsou zahrnuty také daně dopravní - vidíme stoupnutí z 2667 milionů, které byly rozpočteny, na 3486 milionů, které se ve skutečnosti sešly, tedy stoupnutí o 819 milionů. Také příjmy z tabákového monopolu vykazují stoupnutí o 28 milionů. Vidíme tedy, porovnáme-li závěrečný účet, s rozpočtem a vyjmeme-li jen několik těchto čísel, že stát toto hanebné hospodářství, překročení rozpočtu napravil tím, že daňový šroub prostě silně přitáhl; nejvíce přitáhl ovšem u těch daní, které musí zaplatiti velké masy lidí: u cel, poplatků a jiných nepřímých daní a především také mezi tak zvanými daněmi přímými, u daně z příjmu, kterou dnes musí vět šinou platiti pracující třídy.

Porovnáme-li výsledek státního finančního hospodářství s rozpočty, které nám byly předloženy od skončení účetního roku 1924, tedy za léta 1925, 1926 a 1927, pozorujeme-li vývoj daňové politiky od oné doby, vidíme, že právě v těchto třech létech došla skutečně plného uplatnění tato tendence, směřující k tomu, aby daně musily velkou měrou platiti pracující třídy a tendence, aby daňová břemena pro majetné třídy byla snížena. Zvláště se to ukáže teprve v závěrečném účtu za r. 1926. Podobný zjev vidíme také u závěrečného účtu pro r. 1925, o čemž budeme musiti mluviti ještě při projednávání ve výboru a v plenu. Ale podle závěrečného účtu z loňského roku se ukáže, jak bezcenný byl pro skutečné posuzování, pro utvoření si obrazu o státních daních, rozpočet pro r. 1926, poněvadž na příklad v rozpočtu pro rok 1926, aby se mohlo tvrditi při všeobecných volbách do Národního shromáždění, že máme aktivní rozpočet a aby tak voliči byli oklamáni, celá spousta důležitých výdajů, které byly nevyhnutelné, především však výdaje na úpravu platů státních zaměstnanců, nebyla prostě pojata do rozpočtu. Na druhé straně závěrečný účet za rok 1926 nám ukáže, pokud jde o nepřímé daně, jak tyto daně stouply, neboť právě rok 1926 byl ještě starou koalicí zahájen zvýšením nepřímých daní a konečně se ještě také ukáže, jak právě daňové platy pracujících tříd právě v roce 1926, v roce ohromného vymáhání dlužných daní z příjmů, srážkami z dělnických mezd a platů, jak u nepřímých daní, tak také u přímých daní, nesmírně stouply. Jest to důkazem, jak se státní finanční politika postavila nejen úplně do služeb kapitalismu, nýbrž, jak se zvláště postavila do služeb kapitalistické stabilisační politiky. Také z nynějších zákonodárných prací sněmovny vidíme, z prací, jimiž nás obšťastnila od svého vzniku nová německo-česko-slovenská občanská vládní koalice, jak tuto tendenci ze všech sil provádí právě nynější vláda, jak tato vláda promyšleně pracuje o tom, aby vší silou podporovala stabilisační politiku kapitalismu. Dokázali jsme to také v rozpočtu pro r. 1927 při rozpočtové rozpravě, již mnohem dříve projednali jsme zákon o sanaci bank, o válečných půjčkách, o pohledávkách válečných dodavatelů za starým režimem a t. d. a nyní máme před sebou celý komplex daňové reformy.

Při projednávání budeme viděti stále zřetelněji, jak tato daňová reforma jest přizpůsobena stabilisační, vládní politice kapitalismu. Tato daňová reforma spolu se zákonem o stabilisačních bilancích a zákonem o úpravě finančního hospodářství samosprávných sborů, až bude hotova, ukáže se se vší zřetelností jako ohromný dar kapitalistům, jako ohromná podpora kapitalistické stabilisační politiky. V poslední době vyřídili jsme v rozpočtovém výboru smlouvu s cedulovou bankou, čímž měnová politika státu byla vydána na pospas ještě také soukromému kapitálu, bankovnímu kapitálu, vidíme to také u tak zvaných fusí, u zákona o úlevách při slučování podniků, při čemž vedle snížení poplatků škrtá se ještě také daň z obratu. Tento zákon nám ukazuje, že se stát svým zákonodárstvím snaží podporovati koncentraci kapitálu, podporovati tendenci, kterou vidíme v dnešním hospodářském životě, že totiž vláda nad veškerým hospodářským životem jest vkládána do rukou velkokapitálu, finančního kapitálu. Vidíme to také v zákoně o přímých daních. Podniky, akciové společnosti, které na př. mají ve svém držení desítinu akcií cizích podniků, neplatí z příjmu z těchto akcií zvláštní daň výdělkovou, tento příjem nezapočítává se do daňové základny při vyměřování zvláštní daně výdělkové. Není to nic jiného, než podporování snah bankovního kapitálu, aby získáním akcií průmyslových podniků dostal do rukou panství nad veškerým průmyslem a tím nad veškerým hospodářským životem. Poukazuji jen na toto, jsou však různé způsoby, jak jest chráněn a protežován daňovým zákonodárstvím zvláště velkokapitál. Dnes není k tomu podnětu, abych o tom mluvil, o tom se bude ještě mluviti při projednávání daňové reformy. Uvádím to jen, abych ukázal tendenci státní finanční politiky a zákonodárství, směřující k podporování koncentrace kapitálu a k podporování stabilisace kapitalismu. Jak velice potřebuje bankovní kapitál zvláště vydatné státní podpory, vidíme na příklad z bilance Agrární banky, která vykazuje 6,171.381 Kč čistého zisku. Z tohoto čistého zisku věnuje se 2 miliony pro vnitřní reservy, 500.000 Kč reservnímu fondu a 300.000 Kč pensijnímu fondu úředníků a vedle toho 3 miliony na vyplácení 5%ní dividendy. Vidíme zde, že se bankovnímu kapitálu velmi dobře daří při takovéto péči, již mu věnuje vláda a státní zákonodárství. Vládní strany provozují toto podporování stabilisační politiky kapitalismu a koncentrace kapitalismu s heslem, že dlužno podporovati hospodářský život a průmysl. Vidíme však, že výsledek této politiky jest jednak, že zisky kapitalistů stoupají, na druhé straně však hospodářský život sám se naprosto nezdvihá. Vidíme, že proti stoupání zisků jednotlivých podniků na druhé straně neustále klesá celý náš hospodářský život a náš průmysl a především neustále vzrůstá zbídačení pracujících tříd. Pracující třídy nemají z tohoto tak zvaného podporování hospodářského života vůbec žádného prospěchu, zato však musí především daněmi, které musí platiti, hraditi náklady tohoto podporování kapitalistické stabilisační politiky ze státních peněz. Nejen samotní dělníci, nýbrž i střední vrstvy jsou daňovým zákonodárstvím nuceny hraditi tyto náklady; avšak jsou k tomu nuceny vedle toho ještě také tím, že se jim stále více a více znemožňuje, aby samy spravovaly své vlastní kapitály a úspory a samy jimi disponovaly. Děje se to tím, že stát zařízení a podniky, které si tyto vrstvy opatřily, aby těchto úspor užívaly ve vlastním zájmu, spořitelny a družstevní organisace, naprosto nepodporuje, naopak, poškozuje je daňovým zákonodárstvím, na druhé straně pak podporuje vzrůst a koncentraci bankovního kapitálu, takže bankovní kapitál shromažďuje ve stále větším rozsahu úspory středních a chudších vrstev obyvatelstva, drobných producentů a jejich vlastních peněz používá k tomu, aby tyto vrstvy zničil a hospodářsky podrobil své nadvládě.

Právě nyní vidíme na jednom příkladu, jak v praksi vypadá tak zvané státní podporování průmyslu, a to na příkladu sklářského průmyslu v Jizerských horách. Je to průmysl, jehož výrobků se podle statistiky odbude doma jen 8%, kdežto 92% musí býti odbyto v cizině. Nuž, jak vláda podporuje tento průmysl? Výsledek celého podporování tohoto průmyslu, o němž vláda neustále mluví, výsledek této politiky jest, že se krise ve sklářském průmyslu v Jizerských horách, která se od r. 1922 stala trvalou a vleklou krisí, každým rokem zhoršuje, vývoz trpí čím dál, tím více a upadá. Především jest však příznačné, že neustále upadá vývoz výrobků tohoto průmyslu, a to, pokud jde o jeho jakost. Pohlédneme-li na číslice vývozu, zvláště ve sklářském průmyslu v Jizerských horách, vidíme, že pokud jde o množství, tento vývoz příliš neklesl. R. 1924 činil 6460 q, 1925 5162 q a 1926 5952 q. Zkoumáme-li však cenu vyvezených výrobků, vidíme, že cena těchto výrobků činila roku 1924 ještě 183³/₄ milionů, 1925 již jen 165¹/₂ a 1926, kdy vývoz co do množství stoupl asi o 800 q, cena vyvezených výrobků klesla ze 165¹/₂ na 111³/₄ milionů. Jeví se v tom především zhoršení jakosti vyváženého zboží; ve sklářském průmyslu v Jizerských horách nabývá převahy výroba méněcenného zboží, kdežto výroba zboží umělecky cenného, kvalifikovaných drahocenných výrobků, neustále klesá a dnes stojíme před skutečností, že rozšířením tovární výroby zboží na různé výrobky, které dosud nebyly vyráběny po továrnicku, celé jedno pracovní odvětví jest úplně ponecháno na pospas smrti hladem. Neboť tito dělníci, brusiči, nemají již při tovární výrobě těchto výrobků prostě práce.

Co to však znamená pro sklářský průmysl v Jizerských horách? Tento průmysl mohl se udržeti jen tím způsobem, že vyráběl určité jakostní zboží, které bylo zvláštností Jizerských hor. Jestliže tento průmysl bude zničen a přejde se k výrobě méněcenného zboží, znamená to, že se nebude moci udržeti ani výroba tohoto méněcenného zboží, poněvadž soutěž ciziny v tomto oboru jest mnohem silnější, než mohla býti dosud v oboru kvalifikovaných drahocenných výrobků tohoto průmyslu.

Někteří lidé říkají, že zde jde o technický pokrok. Ve skutečnosti nejde zde o technický pokrok. Neboť to, co se vyrábí tímto továrním způsobem, není to, co se vyrábělo broušením ručně. Vězí za tím jen to, že kapitalistická soustava sedí zde na podřezané větvi, prodělává stadium úpadku, poněvadž se výroba uměleckých předmětů nemůže již v této celé hospodářské soustavě vůbec udržeti. Jest zde také nemožno otázku technického pokroku ve výrobě položiti dnes mechanicky tak, jak ji bylo lze dáti ještě před 10 lety, v době vzestupu kapitalistického hospodářství a průmyslu. Neboť když v létech 30. a 40. minulého století a v pozdějších desítiletích bylo domácí tkalcovství zničeno mechanickým stavem, bylo to zbídačení jen přechodné. Neboť další hospodářský a průmyslový vývoj dokázal, že na mechanických stavech pracovalo později mnohem více lidí než dříve v textilním průmyslu na ručních stavech. Proč? Poněvadž tenkráte kapitalismus prodělával ještě období, kdy si dobýval trhy, rozšiřoval své odbytiště a kdy měl před sebou ještě ohromnou možnost rozšíření a dobytí trhů. Dnes jest tento vývoj uzavřen. Dnes vidíme, že kapitalismus nemůže si již dobývati nových oblastí. Naopak vidíme, že jednak dalšímu rozšířování kapitalismu byly nejen postaveny hráze, nýbrž vedle toho ještě v celé spoustě států vzniká nová mocná soutěž v průmyslu, který tam vzrůstá. Na jedné straně kapitalistický systém ochuzováním pracujících mas čím dále tím více omezuje odbytiště ve vlastních kapitalistických zemích, poněvadž spotřeba těchto širokých vrstev pracujících tříd neustále klesá jejich ochuzováním. Proto zavedení nových, lepších pracovních method neskytá již vyhlídky na podporování hospodářského rozvoje, neznamená východisko, není opatřením směřujícím k novému hospodářskému vzestupu, nýbrž není to nic jiného než zvýšení kapitalistického zisku, než nové ochuzení pracujících mas a zhoršení celkové hospodářské krise. Proto nelze již dnes zkázu celého hospodářského odvětví zavedením nových výrobních method posuzovati se stanoviska, z něhož bylo lze posuzovati krisi při zavedení na příklad mechanických stavů. Jestliže se dnes pracující třídy, dělníci onoho průmyslového odvětví brání proti zavedení nových pracovních metod (Výkřiky komunistických poslanců.), není to hnutí, jehož bylo by lze srovnávati s revoltami domácích tkalců v létech čtyřicátých, nýbrž jde zde o odpor pracujících tříd proti tomu, že se na jejich zádech vyřizuje boj kapitalistické soustavy proti smrtelné krisi, jde o to, že se dělnické třídy orání proti tomu, že se stabilisační politika kapitalismu na záchranu bořícího se kapitalistického systému provozuje takovým způsobem, že náklady této politiky musí nésti pracující třída. (Výkřiky na levici.)

Máme-li zůstati při příkladu jabloneckého průmyslu, musíme upozorniti na to, že vláda již několik let, téměř každého měsíce aspoň jednou byla upozorňována resolucemi, projevy, protesty, deputacemi a intervencemi na to, že zkázu jabloneckého průmyslu zavinily také jiné příčiny. (Výkřiky na levici.) Příčinou krise v jabloneckém sklářském průmyslu jsou také vysoké dopravní sazby, vysoké ceny uhlí, čímž se celá výroba v jabloneckém sklářském průmyslu nesmírně zdražuje. Příčina této krise tkví také ve vysoké dani z obratu, která činí sklářský průmysl v Jizerských horách úplně nezpůsobilý soutěže v cizině. Především ji však zavinila celní politika nejen dnešních, nýbrž i dřívějších vládních stran. Již všenárodní vládní koalice zavedla v celní politice mezi jiným také politiku nesmírného protežování chemického průmyslu, protekcionismus, který byl zaveden proto, poněvadž koncern Živnobanky má hlavní zájem na chemickém průmyslu a poněvadž Živnokoncern naléhavě žádal zvýšení zisků v chemickém průmyslu a poněvadž se většinové strany ve všenárodní vládní koalici, také socialistické většinové strany, prostě podřídily diktátu tohoto koncernu. A tak na chemické výrobky, které se u nás vůbec nevyrábějí, a jichž jest nezbytně třeba k výrobě skla, byla uvalena nesmírně vysoká cla, čímž výrobní náklady sklářského průmyslu v Jizerských horách značně stouply. Avšak na tom nezůstalo. Poněvadž odbíráme chemické výrobky z Německa, Německo jako odvetu na zvýšení cel na tyto německé chemické výrobky uvalilo opět cla na výrobky našeho sklářského průmyslu a tak r. 1926 vývoz našeho sklářského průmyslu jen do Německa klesl o 50 milionů. Vidíme tedy, pozorujeme-li vysoké dopravní sazby, daň z uhlí, daň obratovou a celní politiku, že krise sklářského průmyslu v Jizerských horách není jen následek celé odbytové krise v kapitalistických zemích, není jen následek mezinárodní hospodářské krise a zvláštní hospodářské krise Československa, nýbrž že tato krise sklářského průmyslu v Jizerských horách jest z části také výsledkem hospodářské a finanční politiky vlády, že vláda jest přímo odpovědna za tuto krisi sklářského průmyslu v Jizerských horách.

Na tyto okolnosti byla vláda od roku 1922, od kdy se stala krise sklářského průmyslu v Jizerských horách vleklou, stokráte upozorněna, byly podávány interpelace, byly vysílány deputace, byly podávány resoluce a vidíme, že úplně bezvýsledně. Vláda nejen nehnula ani prstem, aby skutečně něco učinila pro sklářský průmysl v Jizerských horách, nýbrž ani, aby aspoň opět nějak napravila vlastní svá opatření, jimiž způsobila poškození sklářského průmyslu v Jizerských horách. A tak vinou vlády krise sklářského průmyslu v Jizerských horách ohromně stoupla a strašlivě se zhoršila a tím se stalo, že sklářskému průmyslu hrozí dnes úplná zkáza, že nezaměstnanost nabyla dnes v tomto průmyslu tak ohromných rozměrů, že celá dělnická vrstva jest vydána na pospas smrti hladem. Jestliže teprve nyní, po pěti létech marného naléhání na vládu, jak se strany dělnictva, tak také výrobců a když protestní hnutí v Jizerských horách nabylo nyní takových ohromných rozměrů, jestliže teprve nyní dohnáni hladem a starostí o budoucnost, skláři z Jizerských hor uspořádali projevy, jest to důkazem beránčí trpělivosti sklářských dělníků v tomto území a projevy a výtržnosti, k nimž při tom došlo, nesmí se na žádný způsob vykládati tak, jak je vyložily úřady. Dne 21. března konal se ohromný projev v Jablonci n. N. Na tomto projevu, jehož se zúčastnili dělníci a výrobci z celých Jizerských hor, byla vláda naléhavě, upomenuta, aby podnikla něco pro sklářský průmysl v Jizerských horách. Vláda neučinila opět nic, na všechny ty dotazy vůbec ani neodpověděla. Vláda tím dala na jevo, že nemá vůbec zájmu na osudu sklářského průmyslu v Jizerských horách. Donuceni tímto hanebným chováním vlády skláři z Jizerských hor uspořádali 28. března jednodenní stávku a učinili velké projevy. Při těchto projevech došlo k výtržnostem, ale k výtržnostem proti podnikům, které dělnictvo svým surovým chováním prostě provokovaly.