Vůdce svazu zemědělců ujal se včera
na tomto místě slova a podal jménem svého
klubu k brannému návrhu prohlášení
všeobecného rázu. Při tom hodně
přeháněl a mezi jiným ve svém
prohlášení řekl, že prý
většina německého lidu jest pro positivní
spolupráci ve státě, čímž
chtěl říci, že většina německého
lidu ještě i nyní souhlasí s vládní
politikou německých vládních stran.
Zcela bez starosti prohlašujeme, že jestliže spolupráce
německých celních stran, německých
vládních stran ve státě i na dále
bude se pohybovati v takových formách, jako tomu
jest dosud, jestliže i na dále budou hlasovati pro
daně, pro zlepšení vojenských zařízení,
pro omezování sociálně-politického
zákonodárství, nebude již daleko ona
doba, jak tomu jest již částečně
nyní, že netoliko průmyslový proletariát,
netoliko myslící obyvatelstvo průmyslových
krajin tohoto státu utvoří jednotnou frontu
proti této politice zrady, spáchané na národních
a sociálních zásadách mas, nýbrž
že zejména také masy pracujícího
lidu na širém venkově obrátí
se k těmto stranám zády. Nynější
návrh zákona líčí se jako pomoc
pro sedláky a vedle toho také jako pomoc pro dělníky,
kteří podle tohoto zákona mají dosáhnouti
možnosti, sloužiti u vojska kratší dobu.
My říkáme: Kdybyste chtěli drobným
zemědělcům na venkově skutečně
pomoci, byli byste to musili zaříditi trochu jinak,
aby tito malí zemědělci mohli tuto pomoc
také skutečně jako pomoc chápati a
uznati. Byli byste musili poskytnouti drobným zemědělcům
úlevy daňové. Místo toho se daně
i těmto vrstvám zvyšují. Byli byste
musili pracujícímu venkovskému lidu zlepšiti
zemědělské školství a národní
školství vůbec. Poukazuji na to, že na
příklad agrární poslanec Hodina
ve všech schůzích školního
výboru podává jménem své strany
zkormoucená a bolestínská prohlášení
o odstrkování, zejména německého
školství na venkově. Bylo by bývalo
možno pomoci snad drobným zemědělcům
také tím, že by byl býval tento parlament
za pomoci celních stran odhlasoval pronikavou kontrolu
oněch opatření, která souvisí
s pozemkovou reformou. O tom se však ani v táboře
českých vládních stran ani v táboře
německých vládních stran nemluví
a tím jest zároveň dokázáno,
že to není nic jiného než zcela obyčejná
demagogie a podvod, snaží-li se právě
vojenské předlohy vylíčiti jako pomoc
nižším vrstvám obyvatelstva. Posl. Zierhut
použil dále ve svém prohlášení
zcela podivuhodné a téměř směšně
působící věty, že prý
branné předlohy slouží míru a
učinil toto prohlášení za tím
účelem, aby poněkud oslabil provokační
řeč posl. Špačka, která
byla zahrocena proti Německu. Tedy v tomto státě
chrání se mír tím způsobem,
že se stále více a více zbrojí,
že se rychlíkovým tempem jedna vojenská
předloha za druhou přivádí pod střechu,
mír se chrání v tomto státu tím
způsobem, že se vyhazuje ohromné procento národního
jmění na militaristické šílenství.
Prohlášení posl. Zierhuta, jak již
řečeno, mělo za účel oslabiti
to, co řekl Špaček proti Německu,
a jestliže posl. Špaček potom ve své
závěrečné řeči prohlásil,
že to, co nejprve řekl, nebylo tak míněno,
že byl zcela dalek toho, aby pronesl nějaké
nepřívětivé slovo o vztazích
mezi Německem a Československem a jestliže
to bylo s vnitřním uspokojením německých
celních stran vzato na vědomí, jistě
byste také nebyli pobouřeni, kdyby jednoho krásného
dne byla československá armáda zmobilisována
proti jinému evropskému státu, totiž
proti sovětskému Rusku. Rozčilujete se nad
řečí, kterou pronesl český
vládní muž a která jest hrubě
zahrocena proti Německu, avšak nerozčilujete
se nad povšechným směrem vojenské politiky
a zahraniční politiky v tomto státě,
nerozčilujete se vůbec nad tím, že všeho
tohoto vojenského zbrojení má býti
a bude použito především k tomu, aby byl
držen na uzdě tak zvaný vnitřní
nepřítel, aby byl držen na uzdě revoluční
proletariát vlastní země, že v druhé
řadě má býti utvořen nástroj
pro budoucí velké vojenské střetnutí
mezi proletářským Ruskem a kapitalistickou
Evropou.
Posl. Zierhut zabýval se také otázkou
podržení 18měsíční služební
doby a poukázal na to, že jeho strana tím spíše
mohla dáti souhlas k tomuto zákonu, že tak
jako tak jest myšlen jen na krátkou dobu. Já
myslím, že se německé vládní
strany budou poněkud mýliti, jestliže budou
žíti v důvěře, že jest možno
vady na kráse tohoto československého militarismu
a československého státu vůbec postupně,
takřka po splátkách opravovati. Budou se
velmi silně mýliti a zejména se budou mýliti,
jestliže se domnívají, že zákona
o certifikatistech bude používáno podle národnostního
klíče. Ani pro jedno ani pro druhé není
žádné záruky, to znamená, že
německé vládní strany nemají
dnes v rukou žádné záruky, že zákonů,
s nimiž dnes souhlasí, bude ve skutečnosti
používáno také tak, jak by to bylo v
zájmu německého lidu, v zájmu německé
menšiny v tomto státě.
Posl. Zierhut věnoval ve svém prohlášení
také několik slov úžas budícím
služebním předpisům. Řekl, že
podle mínění jeho strany bude nutno služební
předpisy v budoucnosti reformovati především
v tom směru, že jejich tendence nebude provokovati
občany a vojáky v tomto státě, kteří
jsou jiné řeči. Změna služebních
předpisů má se státi jistě
takovým způsobem, aby jinojazyční
vojáci tohoto státu nebyli provokováni, avšak
hlavní věc, a o tom všem nezmiňuje se
německé prohlášení ani jediným
slůvkem, by byla především v tom, že
by bylo nutno reformovati tyto služební předpisy
zejména v tom směru, aby bylo v budoucnosti znemožněno,
aby vojáci zasahovali do třídního
boje mezi dělníky a podnikateli, aby vojáků
bylo používáno k boji proti revolučnímu
proletariátu. Avšak na tom nemají ani německé
ani české vládní strany žádného
zájmu, stačí jim, budou-li předpisy
poněkud změněny tak, aby neobsahovaly národnostní
provokace. Mezi tím, co řekl posl. Zierhut a
tím, co v novinách psal o již odhlasovaných
vojenských předlohách před několika
týdny poslanec téže strany, totiž posl.
Jos. Mayer ze svazu zemědělců, jest
nerozřešitelný rozpor. Kdežto pan posl.
Zierhut kladl velkou váhu na to, že právě
jeho strana musí dáti státu to, čeho
potřebuje, aby byly zjednány příslušné
předpoklady pro obranu vlasti, kdežto tedy on kladl
hlavní váhu na nutnost obrany vlasti proti eventuálním
vnějším válečným útokům,
pan posl. Jos. Mayer zcela chladně a suše,
tak jak jest to jeho zvykem, prohlašuje, že účel
českého militarismu přece jen především
záleží v tom, aby krotil vnitřního
nepřítele, - a já připojuji, především
revoluční proletariát. Pan posl. Jos. Mayer
jinými slovy vlastně připustil to, co
jsme my vždycky již říkali, totiž,
že účelem a smyslem československé
vojenské politiky a československé odzbrojovací
politiky není obrana vlasti proti vnějším
útokům, nýbrž že účelem
všech vojenských zbrojení jest obrana kapitalistického
peněžního žoku bez rozdílu národnosti.
Na konec bych připojil ještě několik
poznámek k oněm vývodům, které
přednesli řečníci, jak z české,
tak také z německé strany soc. demokratické
k tomuto zákonu. Pan posl. dr Meissner stěžoval
si ve své řeči, že vojenskými
předlohami a vůbec řadou jiných předloh,
které byly v posledních měsících
v parlamentě projednávány, byla porušena
ústava. A tutéž píseň hudl také
mluvčí německých sociálních
demokratů posl. Heeger. Také on poukazoval
na to, že tímto zákonem se porušuje ústava.
Já myslím, že jak čeští,
tak také němečtí sociálně
demokratičtí vůdcové budou asi věděti,
že jeden ze zakladatelů sociálně demokratického
dělnického hnutí ve střední
Evropě, Lassalle, tak jasně osvětlil podstatu
ústavy v kapitalistickém státě, že
po tomto Lassallově osvětlení jest podle
mého mínění téměř
nepochopitelné, jestliže se sociální
demokraté podivují, když občanské
kapitalistické strany porušují ústavu.
(Výkřiky něm. soc. demokratických
poslanců.) Lassalle ve své proslulé řeči
o podstatě ústavy zcela jasně a zřetelně
vyjádřil... (Výkřiky něm.
soc. demokratických poslanců [německy]: My
jsme jen řekli, že by bylo povinností Čechů,
aby respektovali svoji ústavu!) Jest zajímavé,
že se pánové rozčilují již
při pouhém věcném zjištění.
(Výkřiky posl. Hackenberga.) On charakterisoval
občanské ústavy, jako to, čím
jsou, totiž, jako výraz toho času převládající
politické a hospodářské moci, kterou
vykonává buržoasie. Poukázal na to,
že právo v kapitalistickém státě
bude vždycky na straně těch, kdož mají
ve svých rukou přiměřenou moc hospodářskou,
a jestliže zejména české soc.-demokratické
noviny se rozčilují, že české
občanské strany porušily věrnost, jestliže
dnes ústavu kousek po kousku házejí přes
palubu, poukázal bych přece jen na to, že ani
v tom není naprosto nic podivuhodného a že
proletariát samozřejmě nikdy se nemůže
spoléhati na nějaké papírové
smlouvy, které ujedná proletářská
strana se stranami občansko-kapitalistickými. Takové
papírové smlouvy jsou úplně bezcenné
a není to nic divného, nýbrž jest to
naprosto normální zjev, že buržoasie si
bude samozřejmě vždycky podle přítomné
situace pozměňovati ústavu a že této
buržoasii ani dost málo nezáleží
na nějakých papírových smlouvách,
na zásadách ústavních ve chvílích,
kdy jest buržoasie přesvědčena, že
z hospodářských zájmů jest
nezbytno, aby udržela svoje hospodářské
a politické panství, aby tyto papírové
smlouvy byly roztrhány a na cáry rozedrány.
Můžeme říci, že stížnosti
se strany sociálně-demokratické neobyčejně
dobře charakterisují poměry v tomto státě.
Dnes opravdu všechno visí ve vzduchu, buržoasie
pozměňuje si zákony jak potřebuje
a nezalekne se ovšem ani v budoucnosti ještě
většího a neomalenějšího
porušení ústavy, bude-li nucena kráčeti
touto cestou násilného měnění
ústavy.
Poukázal bych ještě na to, že před
několika týdny náš tisk v souvislosti
s tehdy již projektovaným uloupením volebního
práva vojákům poukazoval na to, že se
v tomto státě vůbec pomýšlí
na změnu všeobecného, rovného a přímého
práva hlasovacího a není mi nic známo
o tom, že by byl býval některý občanský
list, některý vládní list tento neslýchaný
úmysl vážně dementoval, není
mi ničeho známo, že by bylo bývalo zejména
se strany vlády autoritativně prohlášeno,
že není takových úmyslů, připojujeme
ještě, že buržoasie bude měniti netoliko
ústavu, že bude zhoršovati netoliko volební
právo, netoliko sociálně-politické
zákonodárství, netoliko hospodářské
postavení mas v tomto státě, aby se udržela
u vesla, nýbrž že tato buržoasie, která
se dneska ještě přikrývá pláštíkem
demokratického podvodu, že tatáž buržoasie
v době nebezpečí, hrozícího
její politické a hospodářské
samovládě, nezalekne se po případě
ani veřejného spojení s fašismem. Prohlašujeme,
že podle našeho nazírání proti
pokusům buržoasie a proti jejím úmyslům,
které se částečně již
uskutečnily, prázdné demonstrace ovšem
ani dost málo ničeho nezmohou a že jenom spojení
proletářských mas celé země
bez rozdílu politických stran a bez rozdílu
národností postaví hráz proti vzmáhající
se reakci německo-česko-slovenské buržoasie
v tomto státě. Prohlašujeme, že odpověď
dělníků na tento zákon musí
býti ovšem odmítavá. Dělnická
třída odmítá švindl s tak zvanými
úlevami pro osoby povinné odvodem, poznává
v tomto zákoně naprosto třídní
ráz, poznává v tomto zákoně
nemravné privilegování majetných vrstev
obyvatelstva tohoto státu. Bude nucena zaútočiti
mocně nejen proti tomuto zákonu, nýbrž
proti veškeré reakci v tomto státě,
aby se této reakci ubránila.
V posledních dnech bylo odňato volební právo
vojákům, v posledních dnech byly ztroskotány
naděje dělnické mládeže v tomto
státě, že služební doba bude zkrácena
z 18 měsíců na 14 měsíců,
byly usneseny jiné reakční vojenské
předlohy v tomto státě. Přijde však
čas, kdy vojáci, kterým bylo odňato
volební právo a kteří tím mají
býti odloučeni od spojení s komunistickými
ideami, vykašlou se na to, zda mají možnost hoditi
do volební urny papírový hlasovací
lístek. (Další, poslední věta
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 31. března 1927 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy.) (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Horák (zvoní): Uděluji
slovo dalšímu řečníku, jímž
je p. posl. Bezděk.
Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Odpovídalo
by mnohem lépe straně a klubu, ke kterému
mám čest náležeti, kdybych mluvil k
nějaké osnově mírové, nebo
k osnově, která by stanovila odzbrojení,
než k zákonu, který projednáváme.
Ale není naší vinou, že poměry
se vyvinuly tak, že všechny státy ustavičně
zbrojí a že také konečně my poměry
jsme přinuceni, abychom svoji brannou povinnost opravovali.
Vláda předloženým návrhem praví,
že ukázala se nutnost, zrevidovati ustanovení
branného zákona a zákona o poskytování
výhod v plnění branné povinnosti a
připraviti vydání ustanovení nových,
která by vhodně modifikovala zásadu stejnosti
v plnění branné povinnosti, zvětšila
počet osob propuštěných po krátkodobém
vojenském výcviku, místo 4000 nejméně
8000 osob, při tom zkrátila tento vojenský
výcvik ze 6 měsíců na 12 neděl,
upravila vyřizování těchto věcí
tak, aby byly odklizeny potíže, které se v
praxi při provádění zákona
o výhodách v plnění branné
povinnosti vyskytly a opatřila možnost, jmenovati
vyhovující absolventy škol pro výchovu
důstojníků v záloze důstojníky
již za presenční služby. To jest přímo
příčinou a účelem této
osnovy, jak praví ministerstvo nár. obrany ve své
důvodové zprávě.
Když v branném výboru tato předloha
byla projednávána, prohlásil zástupce
komunistické strany, že československý
parlament proměnil se na fabriku na provádění
vojenských zákonů, ale že o potřeby
lidu se nestará.
Velevážení, na tuto výtku, kdyby byla
vážně míněna, musili bychom reagovati.
Ale protože myslím, že celá řada
výtek právě ze strany komunistické
není vážně míněna, tedy
ani ve výboru branném nikdo na tuto výtku
nereagoval. Jestliže jsme minulý a tento týden
věnovali čas otázkám branným,
našemu vojsku, tím jsme nikterak čas nemarnili
a na potřeby lidu také jistě nezapomeneme;
víme všichni, co je naší povinností,
a tuto povinnost také splníme.
Po světové válce vydáno bylo heslo
o odzbrojení států a poraženým
státům byl stav vojska snížen na počet,
který dostačí na udržení vnitřního
pořádku. (Předsednictví převzal
místopředseda Stivín.) Za to však
státy vítězné zvýšily
počet vojska v činné službě a
ještě rozmnožily horečně letecké
formace, protože se očekává, že
příští válka povede se letadly
a chemikáliemi, takže ničivost války
pocítí i neválčící obyvatelstvo
v míře dosud neznámé - a to hlavně
ženy a děti. K takovému barbarství chystá
se velebená humanita moderní doby.
Pravdivým je výrok, že člověk
ve své vášni je nejkrutějším
dravcem na světě.
Militarismus moderní, ten nemírný, toť
můra, která svírá a tíží
ve všech státech, toť železná kráva,
která sžírá do značné
míry blahobyt naší společnosti, toť
upír, jenž ssaje národům krev, jehož
brzy se nedosytíme, toť onen moderní moloch,
jemuž obětovat se musí ty nejlepší
a nejzdravější síly a paže. (Posl.
Mikulíček: To pravíte po 2000leté
výchově křesťanské!)
Pane kol. Mikulíčku, váš vzorný
příklad v Rusku právě také
zaviňuje, že takových hrůz se musíme
obávati.
Militarismus nemírný, to zdůrazňuji,
o němž tuto mluvíme, je ono zařízení
moderních států, že vydržování
moderních vojsk ohromných i v době míru
stalo se trvalým stavem. Militarismus v této formě
spočívá na bludných zásadách
o státě a poměru jeho k poddaným,
kteréžto zásady liberalismus přijal
z pohanského římského práva.
Souhrn zásad těch je, že stát sám
sobě jest účelem, že moc stojí
nad právem, že poddaní jsou pouhým slepým
nástrojem státu, že jsou zde pro stát,
nikoli však stát pro poddané, že všechna
práva, všechny svobody poddaných dlužno
podříditi a obětovati státu.
Rivalisující státy musí společně,
aspoň částečně odzbrojiti,
jinak pohltí moderní militarismus po způsobu
báječného boha Kronosa své vlastní
děti a Evropa - jak pravil již před lety Haeckel
- zničí se nejenom hospodářsky, nýbrž
i fysicky. Fakticky se to dokázalo, ve světové
válce, máme tudíž odstrašující
příklad.
Nežádáme však nikterak, aby všechny
kanony byly přelity na kostelní zvony a aby všechny
ručnice se staly kosami a srpy. Tak naivním nikdo
snad nebude, jistý počet vojska státy vždy
podrží, ale spory mezinárodní nechť
jsou rozhodovány bez prolévání krve.
Mezinárodní spory daly by se řešiti
smírným způsobem, kdyby pýcha a lakota
nezaslepovaly rozum vedoucích státníků.
Při žárlivém hájení vlastní
neodvislosti nechtějí moderní státy
podřizovati se cizí autoritě, ačkoli
je jisto, že klidný společenský vývoj
vyžaduje existence mezinárodní autority, která
by vzniklé spory smírně vyjednávala.
Byla sice utvořena po světové válce
Společnost národů, která má
úkol rozhodčího soudce v mezinárodních
zápletkách, ale působnost její není
dosud vyzkoušena, jak dokazují zvláště
poměry a události i z poslední doby.
Válka a její hrůzy bývají často
vykládány jako následek neúčinnosti
náboženských zásad. Zapomíná
se však, že náboženské mravní
zásady mohou míti vliv na společnost jen
tehdy, jestliže se jimi jednotlivci přesně
řídí. Když však lidé v životě
náboženských předpisů nešetří
a varovného hlasu zástupců církve
nedbají, nemají práva stýskati si
na neúčinnost náboženství. Ještě
větší ovšem zlobou jest, když za
hrůzy války činí se odpovědným
Bůh, církev a náboženství. Dokud
budou u vesla států evropských rozhodovati
mužové, kteří prakticky nechtějí
uznávati zásad křesťanství, hlavně
křesťanskou lásku k bližnímu, dokud
tančiti budou kolem zlatého telete a nepřestanou
se klaněti "nadělaným" milionům,
dokud pohanská zásada "politického nacionalismu"
štváti nepřestane národ proti národu,
dokud neroztaví a nerozehřeje zákon Kristův
ledová srdce vládnoucích Kroesů láskou
k lidu trpícímu, strádajícímu,
dotud živiti bude státům ohromná vojska,
by hájila a chránila majetek a bohatství
zhusta ne čestnou prací a podnikáním
získaný.
Mnozí nepřejí ani myšlence částečného
odzbrojení. O tom již v době předválečné
psal známý odborník dr Rudolf Meyer, který
činí tyto námitky:
Kdyby jedna velmoc odporovala a částečně
odzbrojiti nechtěla, pak by též ostatní
nemohly odzbrojiti anebo musily by stát takový donutiti,
což tolik jest, jako počíti evropskou válku.
A kdyby konečně všechny státy skutečně
odzbrojily a stálá vojska zmenšily, pak vzrostly
by na druhé straně průmyslové reservní
armády ve státech těch a všeobecná
bída, beztoho již veliká, byla by nutným
následkem.
Do jisté míry jsou tyto důvody velmi vážnými,
poněvadž my nepřejeme si zbrojení. Bylo
by naším nejmilejším a nejupřímnějším
přáním, abychom se mohli obejíti bez
armády, ale vidíte to při každé
státní dodávce, jak o tuto dodávku
provádějí se přímo závody.
Proč? Poněvadž lid potřebuje práce
a dosavadní naše zřízení nedovedlo
poměry tak uspořádati, aby tyto síly
k práci se nabízející mohly se uplatniti
snad produktivněji než při výrobcích
k potřebám branné moci.
Zřízení ozbrojení národního
naráží ovšem také na velké
překážky. U nás je to zvláště
jednou z nejdůležitějších překážek,
poněvadž naše vnitřní poměry
jsou toho druhu, že všichni občané nepociťují
své povinnosti a odpovědnosti ke státu. Musíme
míti na paměti když se svého času
mluvilo o národním ozbrojení, jak se na tyto
věci díval třeba tehdejší vůdce
soc. demokracie německé Liebknecht, když se
těšil, že po zavedení národního
ozbrojení bude míti soc.-demokratický volič
v ruce nejen lístek volební, nýbrž i
pušku a v brašně ostré patrony, jimiž
prý zjedná svému hlasu váhy. Dnes
toto dědictví přebrali komunisté a
jest pochopitelno, jednalo-li se o předběžnou
vojenskou výchovu dorostu, že i tyto důvody
zde snad poněkud rozhodovaly, poněvadž kdyby
byla provedena vojenská předvýchova, není
vyloučena možnost, že časem by se také
širším vrstvám lidovým do rukou
musila dostati zbraň, pak-li by milice měla býti
jedenkrát u nás v pravém slova smyslu provedena.
Tedy z toho důvodu, že náš stát
nemůže proraziti ty zásady všeobecné,
které nyní jsou, a uplatniti hledisko mírové,
musí se snažiti, aby aspoň měl náležitou
obranu pro případ potřeby. A k tomu účelu
po provedených zkouškách předkládá
řadu zákonů, jimiž má býti
u nás branná moc lépe upravena. Odborné
kruhy vojenské jsou toho mínění, že
z principu nemůže býti nikdo proti reformě
branného systému u nás. Podobné pokusy
nesmíme odmítati i z toho důvodu, že
naše branná moc jest stále ještě
ve stadiu vývoje, kdy snese každou rozumnou opravu,
ale jde o to, aby tyto reformy byly účelné
po zralé úvaze, po nestranném a odborném
zvážení všech zkušeností,
s ohledem na všechny prvky, které tvoří
armádu, zejména, aby po reformách nebylo
voláno jen z úzkých důvodů
stranických.
Bude věcí státní správy a hlavně
ministerstva nár. obrany, aby opravdu těchto reforem,
které zavádí návrh zákona o
ročním kontingentu branců a o náhradní
záloze a o některých změnách
branného zákona, nebylo v budoucnosti snad zneužito.
Ze strany vážené oposice byly zde činěny
úvahy hodné námitky a opravdu, kdyby zde
byl snad úmysl zneužívati jistých ustanovení
zákonných, pak nerozpakuji se prohlásiti,
že by takový zákon dlouhého trvání
neměl. My však přece jen vidíme v zákoně
projednávaném značný pokrok proti
stavu nynějšímu, zvláště
vzpomeneme-li, co až dosud jest nám prodělávati
s osvobozováním vojínů od branné
povinnosti. Jsou tím zatěžováni poslanci,
senátoři, úřady, min. nár.
obrany a přes to vše výsledkem je velká
nespokojenost v obcích, poněvadž v tom velkém
počtu velmi často se stává, že
dostane se výhody tomu, kdo podle názorů
místních občanů takové výhody
by nepotřeboval, poněvadž je tam člověk
výhody potřebnější. Dnes se to
bude tedy upravovati jinak, celá řada vojínů,
kteří budou těchto výhod potřebovati,
bude vřazena do zálohy, a bude pak věcí
komisí, aby nestranně, poctivě a spravedlivě
rozhodovaly a tak dokázaly, že opravdu jsou na výši
doby a že demokracii také berou vážně.
Bude-li se to s těchto hledisek posuzovati, myslím,
že odpadne řada stesků.
Ovšem o vojenské službě a o celém
vnitřním zařízení naší
branné moci mohou býti různé názory.
A také různé názory o tom jsou i mezi
odborníky vojenskými, jenže zhusta se stává,
že vládní odborníci mají možnost
svoje názory projeviti, kdežto ti, kteří
jsou opačných názorů, své názory
neprojevují z pochopitelných důvodů,
zvláště jsou-li v aktivní službě,
aby si snad nepoškodili. Mám zde na paměti
nedávný projev profesora vysoké školy
technické Vladimíra Lista, který ve svém
článku pravil: "Řada mých nejlepších
absolventů se často i se slzami v očích
přiznala, že ve vojenské službě
se jejich odborných vědomostí nejen nevyužívá,
nýbrž, že naše vojenská služba
vedena je tak slepě formálně, že se
stává útrapou nejen inteligentovi, ale každému
nepochopitelným břemenem. Podle jednomyslných
zpráv nevyužívá se tam totiž ani
schopností ani času. Talent a chuť se ničí,
takže snahou všech jest opustiti službu vojenskou
za každou cenu co nejdříve".
Myslím, že naše vojenská správa
tohoto vážného pokynu by si měla opravdu
všimnouti a přemýšleti o tom, aby opravdu
naše mládež, naši mladí synkové
nedívali se na svou povinnost brannou z takového
hlediska jako právě takový inteligent, profesor
vysoké školy české označuje.
On to zrovna odůvodňuje. Praví: "Naše
vojenská služba trpí pravděpodobně
historismem, žijíc v tradici začátku
devatenáctého století, kdy vojenská
služba byla jakýmsi poddanstvím, ke kterému
byla odsouzena pouze nepříjemná část
národa. Zdá se, že se nevžilo prakticky
přesvědčení, že v demokratickém
státě po světové válce je vojenská
služba nejen vlasteneckou povinností celého
národa, ale že armáda musí se silami
a schopnostmi každého jednotlivce zacházeti
v zájmu státu co nejúčelněji.
Je účelným, že v národě,
majícím tolik škol, tolik tělocvičných
organisací, jako Sokol, Orel, jednoty dělnické,
tolik sportů a tolik skautů, nebéře
na to armáda zřetele? V demokratickém státě
jistě nikdo nesmí míti výsad a předností
rodem, a i sebe menší muž, mající
schopnost nebo talent, musí míti možnost dosáhnouti
jako v demokratických velkých průmyslových
organisacích nejvyšších a nejodpovědnějších
míst" - jestliže se k tomu ovšem hodí.
"Proto musí býti každému dána
možnost plně uplatniti své schopnosti."
Vojenská správa snaží se vyvarovati
zaváděti výsady zaváděním
jednoročního dobrovolnického práva,
jak po něm bylo voláno, pro studovanou mládež.
Je však odhodlána řešiti otázku
postavení absolventů škol pro výchovu
důstojníků v záloze. Tato reforma
jest jistě pokrokem. Nečiní průlom
do služební doby, stejné pro všecky, může
však uspokojiti i studovanou mládež ve vojsku,
protože jí otvírá nové pole působnosti
a konečně naší branné moci pomůže
rychlejším tempem vybudovati sbor mladých záložních
důstojníků.
Co se týče jednotlivých ustanovení,
přál bych si, jakmile zákon nabude platnosti,
zvláště pokud budou jednotlivosti ještě
nařízením upraveny, aby nařízení
ta byla opravdu v duchu zákona a aby nebyly snad stížnosti
na stranický postup v dobách příštích.
P. posl. Geršl jaksi naznačil, že snad
při projednávání zákona nebylo
dosti pozorně sledováno ustanovení §u
10, oddíl XIV, jímž se mění §
27 branného zákona a kde se praví, že
v mimořádných případech může
president republiky po slyšení vlády též
naříditi, jsou-li pro to naléhavé
důvody, aby byli povoláni příslušníci
určitých specielních služebních
odvětví k výjimečné činné
službě v míru na dobu nezbytné potřeby
bez rozdílu, ke kterému ročníku zálohy
nebo náhradní zálohy dotyční
příslušníci patří.
Tu uvádím, že jsme si ustanovení tohoto
byli dobře vědomi a že dobře rozumíme,
co se tímto ustanovením míní říci,
ale jsouce si vědomi také dnešních poměrů
ve státě a znajíce namnoze neodpovědné
živly, které by byly s to, vyvolati mnohdy dalekosáhlé
konflikty, souhlasíme tedy také s ustanovením
tímto, kde i pro případy takové stát
náš má býti ochráněn.
Přál bych si také, aby zacházení
s mužstvem ve vojště bylo takové, abychom
neslyšeli různých stížností.
Víme určitě, že poměry v našem
vojště jsou zcela jiné, než byly za Rakouska,
že takových stížností naši
vojáci nemají, jako měli dříve,
ale přesto vše stávají se případy
pozoruhodné. Tu by bylo povinností vojenské
správy, aby i po té stránce v každém
směru byla zjednána náprava. Totéž
se týká poddůstojníků a důstojníků
a vyšších jejich nadřízených.
Na konec bych připomněl: Má-li občanstvo
veliké povinnosti ke státu, musí-li svými
prostředky podporovati v tak značné míře
brannou předlohu, musí-li odváděti
daň z krve, je potřeba, aby bylo také pamatováno
na ty, kteří tuto daň opravdu svědomitě
platí, t. j. na malé živnostníky a podomácké
dělníky, aby bylo na ně pamatováno
zadávkami všeho druhu pro armádu, aby jim chléb
neujímali velkoprůmyslníci, byť i dodávali
armádě poněkud laciněji. Musíme
uvážiti, že, jde-li nám o obranu státu,
musíme v prvé řadě upokojiti chudý,
drobný lid v těch krajích, kde nemá
obživy a výdělku.
Poukazuji jen na Drahanskou vysočinu, na různé
kraje kopcovité, kde není výživy, kde
ten lid čeká na pár košil, kalhot a
všelijakých těch prýmků, aby
po té stránce nebyla dávána přednost
tomu velkoprůmyslníku, který přece
jen takových zadávek nepotřebuje. I kdyby
větší oběť musela býti přinesena,
je v zájmu spokojenosti a klidu tohoto občanstva,
aby jim bylo vyhověno.
V důsledcích toho, že považujeme zákon
tento opravdu za jakousi reformu ne snad upokojující
všestranně - není nic lidského dokonalého
a víme, že s předlohami vojenskými ještě
často se zde sejdeme - ale přece jen za pokrok,
bude náš klub hlasovati pro tuto předlohu.
(Výborné! Potlesk.)