Posl. David: Slavná sněmovno! Poměr
naší strany k armádě byl od zřízení
Čsl. republiky kladný a zůstal jím
i nyní, kdy jsme se octli v oposici. Dokladem toho je nejen
skutečnost, že jsme hlasovali pro rozpočet
ministerstva nár. obrany, nýbrž i stanovisko,
které jsme zaujali k otázce zřízení
zvláštního fondu pro výzbroj armády.
V přítomné době projednává
sněmovna 5 vojenských vládních předloh.
Jestliže k nim zaujímáme stanovisko zamítavé,
zdůrazňuji, neznamená to, že by naše
strana změnila svůj kladný poměr k
československé armádě.
Když se koncem r. 1922 a počátkem r. 1923 počalo
jednati o předloze zákona vojenského, kázeňského
a kárného práva při porušení
úředních a stavovských povinností
vojenských gážistů, byli jsme na této
parlamentní půdě ujišťováni,
že zákon ten je namířen proti vojenským
pensistům, převzatým ze staré rakousko-uherské
armády. Říkalo se tehdy, že vojenská
správa je bezmocná proti loyalitě těchto
starých pánů. Staří páni
se už dávno smířili se svým osudem
a se stavem věci a vojenská správa přichází
s novelou kárného a kázeňského
zákona.
Nechce však zákon z r. 1923 zmírniti nebo zrušiti,
jak bychom právem očekávali, nýbrž
zostřiti. Z toho soudím, že jsme v r. 1923
byli buď falešně informováni, nebo že
tato novela je důsledkem zjevu, který se obvykle
označuje jako vzrůstající reakce.
Kárné výbory mají souditi prohřešky
a poklesky vojenských gážistů proti
stavovské cti. Když jsme budovali za hranicemi první
prapory československé armády a když
jsme vedli tyto prapory sformované v mohutných legiích
do vlasti, domnívali jsme se, že čest všech
příslušníků branné moci
jest tatáž jako čest každého občana
Československé republiky. A ještě r.
1923 domnívali se totéž naši důstojníci
a rotmistři, když odmítali zřízení
jakýchkoli soudů, které by je lišily
od ostatních skupin státního zaměstnanectva
a od jiných tříd národa. Tehdy psaly
jejich orgány proti kárnému zákonu.
Nyní proti jeho novele, která jest ještě
reakčnější, nepíši. Zdálo
by se tedy, že s ní souhlasí nebo že,
smířivše se s ní, složili ruce
v klín. Nikoliv! Nepíší proti ní
proto, poněvadž prostě nesmějí,
protože, jak zde bylo konstatováno kol. Špatným,
censura vojenská je přísnější
než censura civilní. Všiml jsem si - když
již jsem u této věci, dovolte mi říci
o ní několik slov - že "Důstojnické
Listy" a rotmistrovský "Hlas Národní
Obrany" psaly také proti odnětí volebního
práva vojenským gážistům. Dálo
se tak klidně a věcně. Náhle umlkly.
Proč? Prostě z toho důvodu, že nechtěly
vycházeti s bílými skvrnami na zabavených
místech. Pochybuji velice, že takovýmto způsobem
prospívá se armádě. Naopak se domnívám,
že právě odborným časopisům
mělo by býti dovoleno každou vojenskou předlohu
podrobiti kritice a posouditi se všech hledisek.
V novele kárného a kázeňského
zákona jsou některé novinky, které
kárné řízení činí
jednodušším a jeho výsledky určitějšími.
Jsou tam však také takové změny, nad
kterými se každému upřímnému
demokratovi hlava zatočí. Mám především
na mysli novelisaci §u 13, odst. 2, který podle předloženého
návrhu má zníti:
"Předsedu ustanovuje velitelství (úřad),
u něhož jest kárný úřad
zřízen, z důstojníků pověřených
vyšším velitelstvím. Členy vybírá
pro každý případ zvláště
velitelství (úřad), u něhož jest
kárný výbor zřízen, ze způsobilých
vojenských gážistů svého obvodu
a co možná ze sídla kárného výboru
podle pořadu, který stanoví nařízení,
a to tak, aby pokud je to možno, byl jeden ze členů
práva znalý."
Podle tohoto paragrafu nebudou příště
vojenští gážisté voliti členy
svých kárných institucí, nýbrž
jejich členy budou jmenovati nadřízené
vojenské úřady. Dosud jmenoval příslušný
velitel jen předsedu kárného výboru,
od dnešního dne budou z moci úřední
ustanovováni všichni členové výboru.
Důvodová zpráva operuje zde důvody
velmi slabými. Je charakteristickým, že se
opět uchyluje do ciziny - do Francie.
Ve Francii je však armádní tradice. Kromě
toho záložní důstojníci - o které
také jde v této novele - mají ve Francii
značnou samosprávu svých stavovských
věcí, neboť u generálního štábu
je zvláštní sekce záložních
důstojníků, a ta jistě bdí
nad kárným řízením proti jejich
druhům.
Konečně, kde máme záruku, že
francouzský vzor bude u nás správně
aplikován? Zatím máme pouze smutné
zkušenosti, že na př. sňatkové
předpisy vydané pro vojenské gážisty,
tedy pro důstojníky a rotmistry jsou horší
než sňatkové předpisy francouzské.
A tehdy se říkalo, že prý jsme je přijali
podle francouzského vzoru.
Tvrdí se také, že se volby neosvědčily.
Není to věcná námitka, protože
za dva roky se nemohly osvědčiti; prostě
proto, poněvadž vojenská správa ani
dost málo nepečovala o to, aby se osvědčily.
Záložní důstojníci a rotmistři
o nich ani nevěděli a aktivní důstojníci
a rotmistři prostě dostávali kandidátky
teprve v poslední chvíli, kdy měli sotva
čas si je přečísti.
V důvodové zprávě se dále praví,
že volby jsou drahé. Nepovídá se proč.
Ale aby byly lacinější, stačilo by,
kdyby se nový výbor volil nikoliv každý
rok - jak se děje dosud nýbrž jednou za tři
roky.
Dříve se volili členové kárného
výboru z celé oblasti pěších
divisí, resp. zemských velitelství. Nyní
mají býti jmenováni z místa, kde má
sídlo kárný výbor. Zase proto, že
prý to bude lacinější. Ale to je nejen
nedemokratické, nýbrž také i nemožné,
neboť na př. gážistu z Mostu budou souditi
gážisté z Prahy, kteří ani z
daleka neznají osobní a místní poměry
mostecké. A to je přece velmi důležité
při posuzování stavovských deliktů.
Už na jaře r. 1923, když byl přijat kárný
zákon, žádala armádní správa,
aby členové kárných výborů
byli jmenováni. Sněmovna - budete se jistě
na to pamatovati - tehdy to prostě zamítla jako
nedemokratické. Jestliže dnešní sněmovna
to schválí, podá tím jen nový
důkaz o úpadku demokracie v Československé
republice. (Souhlas čsl. nár.-socialistických
poslanců.)
Nedomnívejte se, pánové, že přeháním.
Vzpomeňte si jen na starou rakouskou armádu. I v
ní byli členové tak zv. "Ehrenratů"
voleni důstojnictvem. Kárné výbory
jsou, jak jsem řekl, stavovskou institucí vojenských
gážistů. Tak to aspoň bylo myšleno
zákonem z r. 1923. Budou-li však jejich členové
jmenováni vojenskými úřady, je přirozeno,
že kárné výbory stanou se institucí
byrokratickou.
My si pořád stěžujeme, že se naši
záložní důstojníci neinteresují
o vojenské otázky, ale nedivte se tomu, když
jim vojenská správa vnucuje takovéto presenty,
jako je tato novela, a když jim ani nedovolí, aby
aspoň v těchto čistě stavovských
věcech mohli rozhodovati sami o sobě. Jsou to lidé
zvyklí z občanského života demokratickým
zřízením a nemají pochopení
pro byrokratické systémy.
Kapitola o rotmistrech jest zvláštní. Ti rovněž
budou jmenováni, ale nejen to! Dosavadní zastoupení
rotmistrů ve výborech je takové, že
jde-li o provinění rotmistra, pouze 2 rotmistři
jsou členy výboru a ostatní jsou důstojníci.
Nemusím ani podotýkati, že předložená
novela jejich zastoupení v kárných výborech
nezlepšuje, ačkoliv by to odpovídalo dosavadním
zkušenostem.
Dodám-li, že i "Národní Listy",
tedy orgán vládní, před časem
nabádaly k opatrnosti při hlasování
o §u 13 této novely, uznáte, že jen po
zralé úvaze naše strana se rozhodla nehlasovati
pro novelu a naopak předložiti slavné sněmovně
tyto pozměňovací návrhy:
1. V §u 13, odst. 2. nemá zníti druhá
věta tak, jak je uvedeno v tisku 752, nýbrž
má zníti tak, jak jest uvedeno v zákoně
ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., a to:
"Tyto kárné výbory I. stolice jsou složeny
ze stálého předsedy a 4 členů.
Předsedu ustanovuje velitelství (úřad),
u něhož je kárný výbor zřízen,
z důstojníků pověřených
vyšším velitelstvím; členy vybírá
pro každý případ zvláště
velitelství (úřad), u něhož je
kárný výbor zřízen, ze zvolených
vojenských gážistů svého obvodu
podle pořadu, který stanoví nařízení,
a to tak, aby pokud je to možno, byl jeden ze členů
práva znalý."
2. K témuž paragrafu zákona ze dne 4. července
1923, č. 154 Sb. z. a n., navrhujeme jako dodatek a jako
odst. 8. tuto větu: "Členy kárných
výborů pro závěrečná
jednání proti vojenským gážistům
mimo služební třídy buďte kromě
předsedy a jednoho důstojníka znalého
práva nebo důstojníka zbraní vesměs
rotmistři."
Oba tyto návrhy jsem již odůvodnil dříve
a nemám, co bych dodal.
Vláda předkládá dále návrh
zákona o délce presenční služby
vojenské. Podle tohoto návrhu nemá býti
přikročeno ke 14měsíční
službě vojenské, jak to žádá
§ 17 branného zákona, nýbrž osoby,
odvedené roku 1926 a později, mají býti
povinny po skončení pravidelné presenční
služby 14měsíční ještě
k další činné službě v trvání
4 měsíců. Tedy podle tohoto návrhu
má služba vojenská trvati 18 měsíců
i v příštích letech.
Dík skvělému aranžmá byl branný
výbor sněmovny se studiem této osnovy a s
debatou o ní hotov v jedné schůzi. A přece
jde, slavná sněmovno, o novelu zákona, který
má zůstati betonovým pilířem
ve vývoji naší branné moci. Zatím
co jinde tíha délky presenční služby
vojenské jest odvažována na miligramy, zatím
co jinde každému paragrafu vojenské předlohy
se věnují celé měsíce podrobného
studia, u nás o tak důležité otázce
vláda politikaří za zavřenými
dveřmi dvou německých poslaneckých
klubů. (Výborně!) Zatím co
ve Francii socialistické zásady o délce služební
doby přijal za své celý zákonodárný
sbor, u nás se vykupuje souhlas politické strany
s ponecháním 18měsíční
služby presenční podmínkou, že
ve vojenských zátiších nebude čepováno
pivo. (Skandál!)
Hlavní vinou zůstane jednou pro vždy, že
vojenská správa přišla teprve v poslední
době, kdy zkrácená presenční
služba 14měsíční měla
býti realisována, s návrhem o její
oddálení. Buď byla vojenská správa
přesvědčena, že k výcviku vojenskému
stačí 14 měsíců, a pak nebylo
třeba nic na ustanoveních branného zákona
měniti, anebo bylo jí jasno, že tato výcviková
doba bez určitých předpokladů není
myslitelna, pak však bylo její povinností včas,
to je před několika lety již, tyto předpoklady
realisovati, aby prostě mohlo býti zákonu
učiněno zadost. Ať je tomu tak, či onak,
vojenskou správu rozhodně v tomto ohledu v ochranu
bráti nelze.
V důvodové zprávě, která je
velmi stručná, nikde nelze se dočísti,
proč teprve nyní vojenská správa tento
návrh předkládá a proč nebyla
učiněna všechna včasná opatření,
aby ustanovení branného zákona zůstala
nedotčena.
Aby bylo možno učiniti si správnou představu
o stanovisku vojenské správy na základní
armádní problémy, specielně pokud
jde o délku presenční služby vojenské,
výcvik a pohotovost armády, bude nejlépe,
když k jednotlivým vývodům oficielní
zprávy ministerstva nár. obrany připojím
své názory.
V důvodové zprávě mezi jiným
se praví: "Vojenská správa již
r. 1920 při projednávání branného
zákona netajila se obavami před výsledky,
jaké bude míti pravděpodobně v zápětí
zkrácení presenční služby Národním
shromážděním schválené.
Již tehdy bylo možno předvídati, že
zkrácení presenční služby v tak
krátkých etapách se neobejde bez značných
potíží, jejichž plný rozsah ovšem
nebylo možno v tehdejší době ani přesně
odhadnouti."
Na tyto vývody důvodové zprávy nutno
se podívati také trochu s jiného hlediska.
Jistě, že přechod ke zkrácené
presenční službě vojenské musí
vyvolati automaticky správné odhady o všech
důsledcích a tudíž i o nutných
opatřeních, ať již jde o instrukční
personál, o jeho školení, celkový výcvikový
program, početní stavy jednotek, reorganisaci atd.,
aby byly prostě potíže, o nichž se důvodová
zpráva zmiňuje, vůbec vyloučeny.
Je samozřejmo, že receptu pro 24měsíční
vojenský výcvik nelze použíti pro 18měsíční
nebo dokonce pro 14měsíční výcvik.
Ježto však k přechodu ke 14měsíční
presenční službě měl generální
štáb k disposici 3 roky, měl v této
době také možnost vypracovati taková
opatření, která by zaručovala plný
úspěch bez jakýchkoliv potíží.
Toto zanedbání vojenské správy bylo
též mnohými denními časopisy
vojenské správě právem vytýkáno.
Hlavní generální štáb má
vynikati předvídavostí; měl tudíž
včas postarati se o to, aby přechod ke zkrácené
presenční službě nezanechal neblahých
následků, to znamená, že vše mělo
býti připraveno již předem do všech
podrobností, že vše mělo býti vyzkoušeno.
Praktické zkoušky se zkrácenou presenční
službou vojenskou, o nichž se též předseda
naší strany, sen. Klofáč, ve
svém návrhu branné reformy zmiňuje,
byly by se staly vojenské správě výborným,
ba nepostradatelným vodítkem pro definitivní
vypracování výcvikového vojenského
programu. Nováčkové cvičili by podle
předem vyzkoušeného a propracovaného
programu bez jakýchkoliv potíží.
Důvodová zpráva dovolává se
některých států, v nichž 18měsíční
služba vojenská nebyla snížena. Tak tedy
proto, že určité státy v organisaci
svých armád přidržují se dosud
principu poměrně dlouhé presenční
služby, jest nutno je bezpodmínečně
napodobovati? Když mnohé státy svou katastrofální
politikou finanční řítily se do zkázy,
měli jsme je následovati? Volili jsme svou vlastní
cestu a možno říci, že s úplným
zdarem. I v jiných oborech státní správy
jdeme svou vlastní cestou, bez ohledu na cizinu, ať
jde o řešení otázek rázu hospodářského,
sociálního atd. Není jistě důvodů,
proč bychom právě ve vojenských věcech
neměli míti svého vlastního, nám
plně vyhovujícího řešení.
Jest známo, že snahy po zkrácení služby
vojenské nabývají právě u velmocí
značného ohlasu, pochopení a podpory, o čemž
se však důvodová zpráva vůbec
nezmiňuje. Tak na př. nemluví vojenská
správa o tom, že Belgie zavádí 9měsíční
presenční službu a zrušila mnoho pluků,
Francie zamýšlí uskutečniti 12měsíční
presenční službu a snížiti počet
divisí z 36 na 20. Pokud jde o Italii, i zde není
důvodová zpráva úplná, neboť
se nezmiňuje o fašistické milici, která
je podobně jako milice v Rusku velmi důležitým
faktorem a doplňkem regulérní armády.
Z těchto několika vývodů plyne, že
armády - hlavně velmocí - spějí
ke zkrácení presenční služby
tak, jak náš zákon předvídal.
Podle důvodové zprávy nelze prý souhlasiti
s tvrzením, že vojína lze vycvičiti
v několika měsících. K tomu podotýkám,
že presenční služba 14měsíční
prakticky vyzkoušena nebyla. Jak jinak by mohla nyní
vojenská správa vládní osnovu odůvodniti,
kdyby mohla poukázati na výsledky pokusů
a zkoušek, které snad neuspokojily a vyžadují
tudíž nezbytně přidržení
se dlouhé presenční doby! My jsme vyzývali
již před několika lety vojenskou správu,
aby v tom směru činila u určitých
jednotek pokusy a zkoušky. Správným výcvikovým
programem by se bylo bývalo rozhodně dospělo
k žádoucím úspěchům; vojenská
správa však v tom ohledu nepodnikla nic a její
papírová argumentace nemůže býti
proto směrodatná.
V důvodové zprávě se dále praví,
že prý není správným dovolávati
se zkušeností z války a že jestliže
prý po 5 neb 6měsíčním výcviku
byli nováčkové posíláni na
frontu, tu to neznamená, že tito muži byli považováni
za dobře vycvičené. Jak jsem se již
zmínil, zavádí se v Belgii fakticky výcvik
9měsíční a ve Francii se uvažuje
o 12měsícní presenční službě.
Pokud se týče přirovnání za
války, možno říci, že na obou válčících
stranách byly výcvikové poměry přibližně
stejné. Na výsledek války neměl však
rozhodující vliv toliko odborný výcvik,
jako spíše morálka armády. (Tak jest!
Výborně!) Uváží-li se, že
ve válce tvoří armádu mobilisovaní
občané, kteří za dlouhých mírových
let z vojenského odborného výcviku již
hodně zapomněli, dospěje se k názoru,
že v prvé řadě morálka a duševní
převaha to jsou, které zaručují úspěch
a vítězství. V tom směru mluví
k nám jasně nejen naše dějiny, nýbrž
i světová válka.
Vzpomeňme jen husitských vojsk. Nemožno přece
tvrditi, že by husitská vojska byla lépe vyzbrojena
a vycvičena, nežli vojska nepřátel,
než vojska křižácká, a přece
zvítězila! A za světové války?
Naši legionáři u Zborova byli slabě
vyzbrojeni, na Sibiři bojovali mnohdy holýma rukama.
Co z toho vyplývá? Že stát nezachrání
armáda s dlouhou dobou výcvikovou, nýbrž
v prvé řadě občanstvo se svými
morálními kvalitami. (Výborně!)
Jsou-li tyto kvality státu nepřátelské
nebo indiferentní, vylučující předem
zapření a oběti, pak ani několikaletá
presenční služba vojenská nebude nic
platna.
Zkrácená presenční služba vojenská
neznamená pro nás a naše spojence nebezpečí.
Zvláštní zřetel měl by se věnovati
duchu občanstva celého státu. To jest ovšem
věcí výchovy od mládí až
do nejpozdějšího věku. Po zralém
uvážení můžeme prostě prohlásiti,
že dlouhá presenční služba vojenská
skýtá více nevýhod než výhod.
V prvé řadě zbytečné zatížení
jednotlivců a v druhé řadě plýtvání
státními penězi, jichž by se dalo jinak
použíti. (Souhlas čsl. nár. socialistických
poslanců.) V důvodové zprávě
se také mluví o ochraně a ostraze hranic
a praví se: "Důsledky zkrácené
služby vojenské byly by v prvních mobilisačních
dnech nanejvýše zhoubny." Člověk
přímo žasne nad těmito důvody.
Je s podivením, jak možno vůbec mysliti, že
by mírová armáda, byť by byla sebe větší,
sebe silnější početně, při
ohromné rozsáhlosti našich hranic byla s to
požadavek ochrany hranic splniti. Poukazuji jen na naše
vlastní zkušenosti z r. 1919 na Slovensku. Tehdy vojenské
velení mělo několik divisí roztříštěno
kolem celých hranic. Hranice byly sice střeženy
těmito roztříštěnými divisemi,
ale to nezabránilo vpádu Maďarů na určitém
úseku malého rozsahu se značnou přesilou.
Teprve sloučením těchto roztříštěných
vojsk v silné jednotky mohli jsme Maďarům úspěšně
čeliti. Ostraha hranic - o ochraně hranic vůbec
nelze mluviti - byla tím automaticky pohřbena.
Dejme tomu, že by mobilisace byla jak u nás, tak také
v nepřátelském státě vyhlášena
současně. V tomto období jsou oba státy
v téže nepříznivé situaci, pokud
jde o ochranu hranic. Je-li možnost je střežiti,
neznamená to ještě možnost je obhájiti,
byl-li by někde podniknut útok silnější
skupinou. Průlom se musí zdařiti jak nepříteli
tak i našim vojákům, kdybychom chtěli
býti agresivními a kdybychom chtěli podniknouti
útok. Proto názoru vojenské správy,
že by mírová armáda při 14měsíční
službě vojenské nepostačila k ostraze
hranic, nelze ze shora uvedených důvodů sdíleti.
Řekl jsem již, slavná sněmovno, že
na kvalitu armády mají značný vliv
ještě jiné předpoklady, než je
délka presenční služby vojenské.
Řekl jsem, že jsou to hlavně kvality morální,
které však nutno pěstovati od mládí
a nikoliv teprve v armádě. Presenční
služba 18měsíční v tomto směru
nám celkem nikterak neprospěje, nebudou-li naší
mládeži a dorostu již ve školách
a před nástupem vojenské služby vštípeny
ony vysoké morální kvality a vojenské
ctnosti, které v prvé řadě mají
vliv na porážku neb na vítězství
armády. (Výborně!)
Podrobil jsem kritice aspoň některé části
důvodové zprávy, abych prostě dokázal,
na jak vratkých základech spočívá.
Nahlížím ovšem, že za daných
okolností, kdy nebylo postaráno vojenskou správou
o hladký přechod ke 14měsíční
službě vojenské, tato ihned uskutečnitelná
není, ale přes to, právě vzhledem
k tomu, že bylo možno i v posledních měsících
učiniti rychlá a správná rozhodnutí
pro zkrácenou službu presenční, aniž
by, čehož si jistě my, českoslovenští
národní socialisté, nepřejeme, byla
pohotovost armády ohrožena, nelze československé
straně národně socialistické, straně
to státotvorné, byť dočasně oposiční,
hlasovati jinak, než proti ponechání 18měsíční
presenční služby.
Stanovisko naší strany k odnětí volebního
práva příslušníkům branné
moci a četnictvu vytýčili již moji klubovní
kolegové bři posl. Špatný a posl.
Bergmann. Omezím se proto pouze na několik
slov.
My, českoslovenští národní socialisté,
odmítáme tuto vládní předlohu
nejen jako čin nedemokratický, nýbrž
i jako hrubé porušování ústavy
Československé republiky. (Výborně!)
Podle našeho hlubokého přesvědčení,
byť by to i popírali řečníci
z vládních stran, porušují se touto
předlohou zřejmě §§ 9, 14 a 106
úst. listiny.
Zaznamenati dlužno, že při jejím projednávání
v ústavně-právním výboru nikdo
z přítomných ministrů a zástupců
ministerstev nepokusil se o vyvrácení výtek
oposičních řečníků,
že odnětí volebního práva porušuje
ústavu. Teprve v plénu poslanecké sněmovny
někteří páni z vládních
stran snažili se dokázati, že toto tvrzení
není správným. A přece ústavní
listina jest základním kamenem republiky. Všichni
odpovědní činitelé ve státě
měli by chrániti její pevnost a neměli
by dopustiti, aby byla podle libosti měněna. (Výborně!)
Projednávaná předloha vzdaluje národ
od ideí zahraniční revoluce a porušuje
základní principy washingtonské deklarace,
v níž stojí: "Demokracie v Československé
republice bude spočívati na všeobecnosti práva
hlasovacího." Pro ponechání volebního
práva příslušníkům branné
moci a četníkům mluví důvody
mravní. Ten, kdo v případě nebezpečí
má svou oddanost, svou lásku k republice zpečetiti
svojí vlastní krví a svým vlastním
životem, má míti také právo,
spolurozhodovati hlasovacím lístkem o veřejných
otázkách ve státě. (Potlesk poslanců
čsl. strany nár.socialistické.)
Schválením této osnovy stanou se příslušníci
jedné, a to velice důležité vrstvy národa
občanskými eunuchy, oni nebudou již patřiti
do řad "lidu, který je zdrojem vší
moci v republice Československé".
Důvodová zpráva ministerstva nár.
obrany snaží se dokázati oprávněnost
podání této předlohy o odnětí
volebního práva příslušníkům
branné moci a četníkům opětně
poukazováním na poměry ve státech,
v nichž vojáci volebního práva nemají.
Ale důvodová zpráva neuvádí
oněch států, kde vojáci vykonávají
volební povinnost a také p. kol. posl. Ježek
ve své středeční řeči
opomenul tak učiniti. Vedle anglické armády,
jak zde již bylo konstatováno, vojáci volili
tam za světové války i na frontách,
má volební právo vojsko kanadské,
švýcarské, novozélandské, australské,
jihoafrické, severoamerické, švédské,
norské, dánské a rakouské. A je zajímavým,
že ve všech jmenovaných státech ani jednou
nezasahovali vojáci do vnitřní politiky.
(Souhlas poslanců strany čsl. nár.-socialistické.)
Naopak, právě v těch státech, kde
vojáci jsou politicky bezprávnými, zúčastňovali
se různých pučů a zasahovali do vnitřních
záležitostí.
V důvodové zprávě ústavně-právního
výboru se praví dále mezi jiným, že
volební právo v Československé republice
vzniklo jako důsledek výjimečných
poměrů a že vojenské části
po rozpadu armády rakouské byly složeny pouze
z Čechoslováků a nebyly pravidelnou brannou
mocí. S těmito názory ministerstva nár.
obrany nelze naprosto souhlasiti. A nemůže s nimi
souhlasiti ten, kdo zůstává věren
principům naší zahraniční a domácí
revoluce. Tyto znamenaly demokracii ve všem a všudy
a volební právo vojákům a četníkům
bylo dáno po převratě jako vymoženost
revoluce. Ovšem, slavná sněmovno, tehdy ještě
hlásili se k demokratickým principům a tradicím
našeho zahraničního odboje i mnozí pánové
z dnešních občanských vládních
stran.
Musím konstatovati s tohoto místa, že je přímo
urážkou prvních vojáků Československé
republiky tvrzení, že netvořili pravidelnou
brannou moc. Naše legie byly disciplinovanými a organisovanými
vojenskými jednotkami, jakými se nemohly pochlubiti
na konci roku 1918 a na začátku roku 1919 ani dohodové
státy. (Výborně! - Potlesk.) Po
rozvalu rakouské armády a rakouské fronty
naši domácí vojáci měli ještě
tak vyvinutý smysl pro svobodu svého národa,
pro pořádek, disciplinu a pro povinnost, že
ihned po svém návratu domů bojovali úspěšně
na Těšínsku a za několik měsíců
opětně šli bojovati na Slovensko. Celé
desítky hrobů v těchto krajích roztroušené
dokazují jasně, že v době, kdy téměř
všechny armády Evropy byly demoralisovány,
umírali čeští vojáci za československý
stát.
Dámy a pánové z vládní většiny!
Předloha o odnětí volebního práva
příslušníkům branné moci
a četníkům je dalším útokem
na vymoženosti revoluce a je činem protiústavním.
(Výborně! - Potlesk.) Vy máte
dnes moc, vy máte většinu, vy si tuto předlohu
odhlasujete! Ale vy, a to pánové je důležité,
nad tím se musíte pozastaviti, začínáte
kopati propast mezi armádou a občanstvem. (Výborně!
- Potlesk.) Vy tvoříte z armády
a četnictva zvláštní kastu; v tom vidím
největší nebezpečí pro československý
stát. Běda, pánové, budou-li široké
vrstvy lidové pohlížeti na československou
armádu tak, jako pohlížely na armádu
rakouskou! Běda proto, poněvadž následky
toho budeme cítiti všichni, my i vy, jimž záleží
na existenci československého státu. (Výborně!)
V poslední chvíli vás varujeme, abyste
netvořili z našeho republikánského vojska
starou rakušáckou armádu. (Výborně!
- Potlesk poslanců čsl. strany nár.-socialistické.)