Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. dr Halla.
Posl. dr Halla: Slávna snemovňa! Nemienim
podporovať vývody p. referenta vládneho návrhu
o volebnom práve príslušníkov brannej
moci a četníctva, ani nechcem hájiť
a doplňovať dôvodovú zprávu vlády
k tejto predlohe zákona. Hlasovanie reprezentantov národa
ukáže, či väčšina tejto snemovne
uznáva štátne záujmy, na ktoré
poukazuje vláda, ústavno-právny výbor
a celý rad predrečníkov, za tak závažné,
aby odôvodnily úpravu volebného práva
a vylúčenie istej skupiny občianstva, totiž
príslušníkov ozbrojenej moci a četníctva,
z práva a povinnosti hlasovania. Ja len chcem vziať
v ochranu vládu, ktorej včera s tohoto miesta pán
posl. dr Dérer zazlieval, že nechová
dosť rešpektu voči parlamentnému ústavno-právnemu
výboru tým, že svoje predlohy dostatočne
neodôvodňuje, a chcem brániť aj ústavno-právny
výbor proti tvrdeniu, akoby atmosféra tohoto výboru
a jeho pojednávania zmenily sa na úkor prestiže,
ktorý si tento výbor vydobyl v periode predošlej.
Pán posl. dr Dérer indirektne vytýka,
že predloha, ktorú pojednávame, nebola odôvodnená
tak, aby rozptýlila a vyvrátila pochybnosti, či
návrh nesiaha snáď na piliere nášho
štátu, či neporušuje náš základný
štátny zákon, ktorý dekretuje demokraciu,
rovnoprávnosť občiansku za štátnu
ideu našej republiky, či totiž nenarušuje
ústavnú listinu.
Voči pánu posl. dr Dérerovi odvažujem
sa tvrdiť, že odôvodnenie vládne, ktorým
táto predloha sa odporúča, môže
úplne postačovať tým, komu na srdci
leží dobro štátu, vnútorný
pokoj a poriadok, a všetci tí, ktorí vo výboroch
už odhlasovali alebo v plénu snemovne svojím
hlasom predlohu prijmú, môžu tak urobiť
s dobrým svedomím a v úplnom presvedčení,
že nenarušia ani litierky, ale ani ducha našej
ústavy.
Nechcem proti strane, ku ktorej patrí pán posl.
dr Dérer, a tým menej proti samému
pánu posl. dr Dérerovi, ktorého opravdovú
úzkosť o blaho republiky a o demokraciu poznáme,
používať citátu z profesora Weyra, spolutvorcu
našej ústavy, z nedeľňajších
"Lidových Novín", kde v polemike proti
prof. Rauchbergovi píše, že sa u nás objavila
skupina ľudí, ktorým sa stalo hájenie
ústavy priamo mániou, ktorí v každom
počine vlády a v každom zákone cítia
útok na ústavnú listinu, a tak stávajú
sa akýmisi neoficiálnymi tovarišmi ústavnému
súdu. Nie, tak zlomyseľným nie som, ale prisvedčiť
musím menovanému právnikovi a politikovi,
že skutočne žijeme v atmosfére, kde prišlo
do zvláštnej obľuby prepínanie a zveličovanie
všetkých zjavov, ktoré môže ľahko
zkresľovať skutočnosť a zaviesť nás
na bludné chodníky.
Názor náš, väčšiny ústavno-právneho
výboru a tých, ktorí dajú svoj hlas
predlohe o odobraní volebného práva príslušníkom
brannej moci a četníctva je, že predloha nie
je v odpore so zásadným ustanovením ústavnej
listiny §u 8 a §u 13, ktoré ustanovujú,
že poslanecká snemovňa a senát volia
sa podľa všeobecného, tajného, rovného
a priameho práva hlasovacieho, podľa zásady
pomerného zastúpenia. Predloha nie je v odpore menovite
ani v §§ 9 a 14 úst. listiny, podľa ktorých
právo voliť do poslaneckej snemovne, rešp. senátu,
patrí všetkým štátnym občanom
bez rozdielu pohlavia, ktorí prekročili 21. rok
(u senátu 26. rok) a vyhovujú ostatným podmienkam
poriadku volenia.
Z tohoto všeobecne vysloveného znenia §u 9 je
predsa zrejmé, že nie je myslené ako právne
pravidlo, ktoré má bezprostrednú záväznosť,
ale je jasné, že ústavná listina predpokladá
a očakáva, že iné právne opatrenia,
iné zákony určia bližšie podmienky
volebného práva. Ústavné listiny stavia
len zásadu, že volebné právo je všeobecné,
že patrí mužom ako ženám, ustanovuje
direktívu budúcemu zákonodarstvu, že
nesmie ani snížiť ani zvýšiť
vekovú hranicu. Všetky ostatné podmienky ustanoviť
ponecháva ústavná listina zákonom
iným, na prvom mieste ovšem poriadku volenia a zákonu
o soznamu voličov. Sú teda tieto zákony volebný
a zákon o sozname voličov prevádzacími
zákony ku všeobecným ustanoveniam ústavnej
listiny, bez ktorých by podľa samého §u
9 ústavnej listiny ani voliť sa nedalo a bez ktorých
by princípy vyslovené v §§ 9, 10, 14,
15 a 17 nemaly ani žiadneho skutočného právneho
obsahu.
To znamená, že nárok na voličské
právo nevyplýva zo všeobecného ustanovenia
ústavnej listiny, ale zo zákonov zvláštnych,
z konkrétnych noriem poriadku volenia a zo zákona
o stálych voličských soznamoch. Týmto
zákonom ústavná listina sverila podrobnejšiu
a určitejšiu úpravu volebných a voličských
oprávnení. (Předsednictví převzal
místopředseda dr Buday.)
Zákonodarca, ktorý vydal ústavnú listinu,
iste vedel, že nebudú k právu volebnému
pozvaní všetci, ktorí dosiahli 21, rešp.
26 rokov, že bude stanovená ešte iná kvalifikácia
voliča, ešte iné podmienky, teda isté
obmedzenia, že budú jednotlivci, áno celé
skupiny jednotlivcov vylúčené z práva
volebného bez toho, že by bol narušený
princíp všeobecnosti volebného práva.
Túto voľnosť vylučovať ponecháva
ústava zákonom prevádzacím, pokiaľ
ovšem budú sa držať vyslovenej direktívy.
Skutočne vyššie záujmy štátne
kázaly, aby vo volebnom poriadku bola celá rada
občanov z volebných práv vylúčená.
Menujem len výlučne tých, ktorí nemajú
aspoň 3mesačný stály pobyt v určitej
obci, ktorým sa okruh osôb oprávnených
značne snížil.
Takýchto vylučovacích podmienok môže
byť viac, koľkokoľvek, môže to byť
zvýšenie doby stáleho pobytu na 6 mesiacov,
áno aj na rok, ako je to v Rakúsku, beztoho, že
by sa tým ústava narušila. Preto ani dnes,
keď osnovu prijmeme, nehrešíme proti litere ústavnej
listiny.
Opozícia nemôže teda právnickými
dohodami posilovať svoje námietky proti prejednávaným
návrhom, nemôže svoj odpor proti ním
podoprieť poukazom na vedu, na literatúru a názory
učencov, okrem prof. Rauchberga.
Môže ovšem mať rozdielné stanovisko
s nami v posudzovaní a hodnotení vyšších
štátnych záujmov, ktoré vyvolávajú
tento návrh. Môže považovať strannícku
agitáciu v armáde za zjav pre štát potrebný,
môže sa jej páčiť strannícka
predpojatosť u strážcov bezpečnosti -
četníkov, môže pokladať za užitočné
štátu, aby eventuelná niektorá skupina
mala k zdôrazneniu svojich politických argumentov
kulomety a delá. Snáď sa niekomu môže
zdať výhodným pre poplatníctvo a verejnosť,
keď bude musieť platiť žold a odev a stravné
sborom mladých politikov v uniforme. To je vec názoru
a vkusu a politických zámerov!
Konečne musel by som honorovať odpor opozície,
keby vyplýval z odôvodnených obáv,
že hoci litera zákona zostáva neporušená,
predsa duch ústavnej listiny sa predloženými
zákonmi ruší. To by bolo v tom prípade,
keby okruh občianstva z práv volebných vylučovaného
bol tak veľký, že by občianstvo k voľbe
oprávnené mohlo stvoriť novú politicko-sociálnu
štruktúru štátu. V našom prípade
však ide len o niekoľko desiatok tisíc hlasov,
z ktorých prevažná väčšina
patrí občanom pre svoju mladosť a nezkúsenosť
menej dôležitým pre rozhodovanie o osudoch štátu.
Konečne ako aj mnohí predrečníci z
opozície potvrdili, vojsko nepatrí vo svojej masse
jednému politickému názoru a smeru, ale ku
stranám všetkým a úbytok hlasov postihne
všetky strany proporcionálne k stavu dnešnému.
Nehrozí teda žiadny štátny prevrat alebo
porušenie rovnováhy strán. Preto nevidím
dôvodu k obavám, že duch ústavy prijatím
predlohy utrpí.
Rozhodne nemôžem uznať námietku, že
pojednávaná predloha odporuje §u 106 ústavnej
listiny, podľa ktorého zrušujú sa privilegiá
pohlavia, rodu a povolania.
Je predsa evidentné, že náš nový
štát reagoval tu na politicko-právny stav starého
režímu, vyvinuvší sa z historických
sriadení štátnych feudálnych alebo monarchistických,
ktoré dávaly istým osobám alebo skupinám
prednosti a právne výhody, iným zase obmedzenia
a privilegiá odióza. V našom prípade
však nemožno hovoriť o privilegiách stavu
vojenského, lebo vtedy podľa dôsledkov názorov
opozície musela by sa žiadať rovnosť žien
a mužov i vo službe vojenskej, nech už by sme považovali
za privilegovaný stav vojenský alebo nevojenský.
Ale i v tomto prípade ústava vyslovuje len zásadu,
ktorú upravovať má zvláštné
zákonodarstvo.
Vo verejnosti vidíme a ako docela prirodzené pochopujeme
zákonné obmedzenia, ktoré má skoro
každý stav bez toho, že by sme ich považovali
za porušenie rovnosti občianskej. Pripomínam
len úradnícku pragmatiku a rôzne inkompatibility,
ktoré i v zákonodarstve našly svoje vyjadrenie.
Keď môže byť vojenské súdobníctvo
slučiteľné s ústavou, teda aj predpisy
o výkone politických práv nemusia budiť
hrôzu obhájcov ústavy.
Slávna snemovňa! Predloha o odobraní volebného
práva vojsku a četníctvu v činnej
službe neodporuje ústavnej listine, keďže
dáva len vo vnútri všeobecných zákonov
štátnych a v ich medziach určité predpisy.
A tieto medze neprekročujú direktivy §§
9 a 14.
Predloha je teda len doplnok volebných poriadkov a zákona
o stálych soznamoch voličských, ktoré
sú zákony jednoduché, nie ústavné,
a preto môžu byť menené prostou väčšinou.
Štátne záujmy, ohľad na prospech štátu,
ohľad na nebezpečenstvo, ktoré skrýva
v sebe zpolitizované a politizujúce vojsko pre pokoj
a bezpečnosť štátu z historie národov
i z poučenia cudzích ríší dneška
známe, ohľad na armádu samú, ktorú
prajeme si mať ovládanú jedným duchom,
nezaťaženú stranníctvom a bočnými
záujmami, teda disciplinovanú, spoľahlivú
a silnú, káže nám, aby sme hlasovali
za predlohy. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zaznamenaným rečníkom
je pán posl. Muna. Dávam mu slovo.
Posl. Muna: Hned na počátku své řeči
jsem nucen promluviti o konkretním opatření
vlády, které v souvislosti s projednávanými
vojenskými předlohami musí působiti
dojmem krajně znepokojujícím a pobuřujícím.
Jedná se opatření vlády vůči
tisku. Podobná opatření v minulosti vždy
ohlašovala blízkost bezprostředně válečné
situace. Jde o toto:
V těchto dnech rozeslalo ministerstvo vnitra okresním
politickým správám a státním
policejním úřadům reservát,
který obsahuje opatření proti tisku povahy
přímo válečné. Jsou to opatření
daleko ostřejší, než byla opatření
rakouské vlády v r. 1908, v době anexe Bosny
a Hercegoviny, a v roce 1912, v době válečného
konfliktu na Balkáně. Opatření proti
tisku, obsažená v reservátu ministerstva vnitra,
který byl v těchto dnech rozeslán, jsou takové
povahy, jako byla opatření rakouské vlády
při vypuknutí světové války
v r. 1914.
Zřejmě v důsledcích tohoto reservátu
včera byli povoláni na policejní komisařství
v Kladně, které je expositurou policejního
ředitelství v Praze, redaktoři tamních
časopisů a správce policejního komisařství
oznámil jim obsah tohoto rozsáhlého reservátu,
v němž se praví:
Tisk nesmí psáti o přesunech vojenských
těles anebo jejich částí. Nesmí
psáti o výzbroji a výstroji vojenských
těles, nesmí psáti o počtu zbraní,
o nářadí a vojenských potřebách
jakéhokoliv druhu, nesmí psáti o obranných
zařízeních, opatřeních a zřízeních;
nesmí psáti o mobilisačních přípravách.
Tiskem nesmí býti uveřejňován
počet odvedených branců, nesmí býti
nic psáno o kontingentu branců, ať se týká
záloh nebo aktivních vojáků. Nesmí
býti psáno o zásobách zbraní
a výstroje. Mezi zbraně se počítají
pistole, pušky, bajonety, pobočné zbraně,
plynové masky, děla, reflektory atd. Mezi výstroj
se počítají předměty ženijního
oddělení: krumpáče, motyky atd. Ani
ze závodů, ve kterých se pracuje pro cizí
mocnosti, jako je na příklad Škodovka, nesmí
býti oznamováno nic o omezování práce,
propouštění dělnictva a tak podobně.
Nesmí býti také ničeho sdělováno
o výrobě tanků.
Ve výnosu se praví, že náš stát
musí míti zájem na tom, aby všechna
výzbroj byla utajena cizím mocnostem. Má
prý to velikou cenu, když stát může
ve válce překvapiti cizí mocnosti neznámou
zbraní. Klasickým dokladem toho bylo použití
tanků ve světové válce francouzskou
armádou.
Dále nesmí býti ničeho sdělováno
o postavení obranných opatření proti
letadlům, zejména nic o postavení kulometů,
odrážecích děl a světlometů.
Redaktoři byli upozorněni, že otištěné
zprávy o shora uvedených skutečnostech nejenom
že propadnou konfiskaci, ale redaktoři a pisatelé
budou subjektivně trestně stíháni
na základě zákona na ochranu republiky.
Tedy zdá se, že i vydavatel Batovcova kalendáře,
kde je uveřejněn mírový stav vojska
a podobné věci i vydavatel vojenského schematismu
může býti trestně stíhán
na základě zákona na ochranu republiky.
Tento reservát má povahu prováděcího
nařízení k vyhlášce ministerstva
národní obrany ze dne 27. ledna 1927 uveřejněné
v Úředním listě. Dělnická
třída tohoto státu a s ní jistě
celá veřejnost chce věděti a s úžasem
se táže, jaké se to dějí přesuny
vojenských těles nebo jejich částí,
že se o nich nesmí psáti a že musí
zůstati skryty před zraky celé veřejnosti.
Jaké mobilisační přípravy a
proti komu tyto přípravy jsou namířeny
a proč se o nich nesmí psáti? Proč
tisk nesmí tyto zprávy sdělovati veřejnosti?
Celá dělnická třída chce a
musí věděti, zda tyto mobilisační
přípravy jsou v určité souvislosti
s konfliktem italsko-jugoslavským či zda Československo
získáno bylo pro anglickou orientaci a zda tyto
přípravy jsou součástí velikého
protisovětského plánu. Proč se nesmí
psáti o vojenské výstroji a výzbroji,
jestliže nejde o zbrojení přesahující
daleko rámec normálního zbrojení.
Proč se nesmí psáti o počtu odvedenců,
proč se nesmí psáti o vojenských dodávkách,
o rozsahu těchto dodávek a o tom, pro koho pracují
naše závody? To jsou otázky, na které
žádáme důrazně bezodkladnou odpověď.
Z vládních lavic a z vládního tisku
často slýcháme, že politika komunistů
je politikou přehánění a že komunisté
malují válečné nebezpečí,
které de facto neexistuje. Reservát ministerstva
vnitra vydaný v souhlase s ministerstvem nár. obrany
však dokazuje, že jsme ani nepřeháněli,
ani se nemýlili, když jsme poukazovali na hrozící
nebezpečí nových válečných
konfliktů, ba že jsme tohoto nebezpečí
ani nedocenili. Opatření, která se dějí,
jsou dokladem toho, že jsme zcela správně a
kriticky posuzovali výrok presidenta Masaryka o
stoletém míru. Jsou snad opatření
chystaná ministerstvem vnitra v souhlase s ministerstvem
nár. obrany a ministerstvem věcí zahraničních
v určité souvislosti s výsledkem zájezdu
presidenta Masaryka do Ženevy a jeho rozmluv s vedoucími
evropskými státníky? Kdyby tomu tak bylo,
potvrdil by se opět názor komunistů na Svaz
Národů, potvrdilo by se opět, že Svaz
Národů není nástrojem míru,
nýbrž že schůze Svazu Národů
jsou nejvhodnější příležitostí
k intrikám, při nichž se kují a osnují
válečné plány. Stupňování
mezinárodní politické nervosity, italská
ratifikace uloupení Besarabie, konflikt italsko-jugoslavský,
široce založená akce proti Svazu sovětských
republik, protisovětské intriky v okrajových
státech přibaltických, jsou plody a bezprostředními
důsledky posledního zasedání Svazu
Národů.
Upozorňujeme na tyto skutečnosti celou veřejnost
a voláme zejména dělnickou třídu
tohoto státu na stráž. Válečné
nebezpečí je bližší, větší
a bezprostřednější, nežli si dělnická
veřejnost uvědomuje. Ministerstvo vnitra zapovídá
tisku, aby včas informoval veřejnost o hrozícím
nebezpečí. Komunistická strana nedá
si zapovídati a najde vždycky cesty a prostředky,
aby dělnickou třídu o tom, co se chystá,
informovala přes všechny zákazy všech
ministerstev, které zde máme. (Souhlas a potlesk
komunistických poslanců.)
V souvislosti s touto věcí chci promluviti ještě
o druhé věci, bezprostředně před
hlasováním o vojenských předlohách.
Je to poměr Československa k západoevropským
kapitalistickým státům, zejména k
Anglii, a na druhé straně poměr ke Svazu
sovětských socialistických republik. Vojenské
předlohy samozřejmě úzce souvisí
se zahraniční politikou státu. Jak je možno,
že právě teď, kdy vláda opovažuje
se naléhati na odhlasování vojenských
předloh, mlčí, jakoby ji zařezal,
o mezinárodní politice? Jak to, že není
možno dostati zahraničního ministra ani do
sněmovny, ani do výboru, aby tam zaujal stanovisko
k akutním zahraničním otázkám?
A jestliže snad již dnes dr Beneš nepovažuje
se ve vládních stranách za způsobilého,
aby plnil tento úkol, proč neujme se slova k projevu
o zahraniční situaci a o zahraniční
politice státu min. předseda dr Švehla?
Komunistická strana v posledních měsících
znovu a znovu naléhala na vyjasnění příčin,
pro které není provedeno právní uznání
Svazu sovětských socialistických republik
Československem. I na psaní vážné
části tisku buržoasních stran možno
vycítiti, jak právě nyní jest tato
otázka akutní. My jsme před krátkou
dobou s této tribuny položili vládě
zcela formálním způsobem otázku, zda
jest ochotna uznati Kantonskou vládu v Číně.
V obou směrech vláda tvrdošíjně
mlčí. Nenaléháme na odpověď
proto, že by snad od československého uznání
závisel osud SSSR, nebo osud kantonské vlády.
Ale i poměr ke SSSR, i poměr k revoluční
Číně je v dnešní situaci příznačným
proto, jsme-li opravdu samostatným státem a můžeme-li
dělati samostatnou zahraniční politiku. Mlčení
vlády je pro nás znamením, že samostatnými
nejsme. Jakmile však zjišťujeme, že nejsme
samostatní, pak není také samostatnou ani
naše vojenská politika a ve vážné
chvíli nebude také samostatně určována
případná naše účast na
válečných událostech. Politiku, která
zavléká nás do takové odvislosti,
že pro cizí zájmy máme nésti
břemena velkého militarismu a zítra snad
ohromné oběti krvavé války, nelze
nazvati jinak než zločinem. Vláda, která
žádá na sněmovně schválení
vojenských předloh, jest povinna také jasně
informovati veřejnost o svém poměru k Německu.
Máme dojem, že také v tomto ohledu jsou ukrývány
tajnou diplomacií skutečnosti, které nesnesou
dobře světla veřejnosti. Dnešní
večerník "Národních Listů"
bije na poplach případně prudkým článkem,
nadepsaným "Je naše armáda pod kuratelou
Německa?" Nemáme dojmu, že by šlo
jenom o to, že ve vojenské příručce
byl nějaký citát z Palackého. Proč
v posledních dnech zasypal nový československý
vyslanec v Berlíně, osobní důvěrník
min. předsedy Švehly, bývalý
poslanec této sněmovny, dr Chvalkovský takovou
záplavou pochvalných a přátelství
Československa zaručujících slov krvavého
psa německé říše Hindenburga,
že celá veřejnost byla tím zaražena?
Protestujeme se vší rozhodností, aby to ujišťování
o úctě a přátelství, které
jménem republiky bylo dr Chvalkovským předneseno
krvavému Hindenburgovi, bylo vydáváno za
stanovisko obyvatelstva tohoto státu. Pracující
lid tohoto státu a veliká většina obyvatelstva
Československa chová bezmeznou nenávist k
tomuto Hindenburgovi, který hnal miliony proletářů
na válečná jatka v zájmu německých
kapitalistů a imperialistů. V době, kdy Švehla
posílá takové ujišťování
Hindenburgovi, kdy současně domácímu
tisku dává válečné úkazy
o tom, co nesmějí o vojenských věcech
psáti, v té době vojenské předlohy
musí působiti dojmem znepokojujícím
a pobuřujícím.
Konečně je nutno říci několik
slov v souvislosti s vojenskými předlohami o poměru
nynější vlády k Horthyovským
Uhrám. Jako k Hindenburgovi chová se nyní
vláda neobyčejně vlídně a přátelsky
také k Horthymu. Ani slova nevidíme ve vládním
tisku o nebezpečí monarchistické restaurace
v Uhrách a přece právě teď stává
se toto nebezpečí tak akutním, že i
druhá internacionála aspoň tady byla nucena
o něm jednati a sen. dr Soukup napsal proti němu
v "Právu Lidu" dlouhý článek.
My jsme minulý týden v interpelaci o procesu proti
soudruhům Szanto a Vagimu upozornili na mezinárodní
obnovené persekuce dělnického hnutí
v Uhrách. Upozornili jsme, že tím Horthy sleduje
dva cíle: jednak prosaditi u západních velmocí
možnost zvýšeného zbrojení v Uhrách,
jednak zkonstruovati druhý důvod pro monarchii v
Uhrách. Vláda ovšem nechala naši interpelaci
zase bez povšimnutí. Za to zakázán byl
plakát, zvoucí na schůzi o Horthyovském
režimu a o bílém teroru v Uhrách, kterou
svolává Mezinárodní rudá pomoc
na Žofín.
V těchto dnech máme zde telegramy, že velvyslanecká
konference zrušila kontrolu nad vojenským zbrojením
Maďarska, určenou trianonskou smlouvou. Také
v otázce monarchistické restaurace jsou v pohybu
temné síly, na něž znovu upozorňujeme.
Anglie a Italie chvatně obkličuje Maďarsko
a Rumunsko. V diplomatickém zákulisí se mnoho
mluví o unii mezi Rumunskem a Uhrami. Napřed unie
hospodářská a celní, později
vojenská a politická. Poněvadž se podařilo
koupiti za několik milionů lir albánského
presidenta, počítají Anglie a Italie už
zcela určitě s tím, že jen od velikosti
ceny závisí, aby pro temné plány světové
kontrarevoluce byl pevně získán i Bethlen.
Autonomie Sedmihradska pod vladařstvím Bethlena,
který jest rodem ze Sedmihradska a má tam své
velkostatky, "úprava hranic" Podkarpatské
Rusi a východního Slovenska má dokončiti
kruh kontrarevolučního obklíčení,
které z Londýna přes Řím, přes
Albanii, přes Budapešť, Rumunsko a Polsko do
Baltických států organisuje konservativní
anglická vláda.
V této situaci pro Československo jistě vážné,
není východiskem zvýšené zbrojení
a zostření policejních opatření
proti lidu, zvýšení vnitřní reakce.
Vláda, která myslí na tuto cestu, hraje hazardní
hru. Jen když se Československo opře o lid,
jen když bude dělati opravdu samostatnou politiku
vnitřní i zahraniční, když nebude
nástrojem intrik kapitalistických velkostátů,
když samo vyšedši z revoluce, nebude se báti
revolučních sil, jež jsou silami budoucnosti,
jen když svrhne nynější vládu buržoasie
a svěří svůj osud vládě
dělníků a rolníků, jen tenkráte
tato zem zachrání se před zkázou,
které kapitalism a všecky kapitalistické státy
v dějinném období revoluce neodvratně
jdou vstříc. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším zapísaným rečníkom
je pán posl. David. Udeľujem mu slovo.