Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Biňovec: Slavná sněmovno! Jestliže změna politické konstelace dotkla se citelně některé ze státně nezbytných otázek, pak je to v prvé řadě problém bytový, k němuž se nynější vládnoucí režim zachoval až dosud naprosto macešsky. Účelné, bytové kalamitě odpovídající, intensivni řešení bytové krise mělo své nepříznivce již v minulé koaliční soustavě, v občanských stranách. Tato nepřízeň občanských stran, dnes znovu panem zpravodajem potvrzená, přesto že šlo v této věci vždy o nezbytný zájem státní, byla a dosud je tak vážnou, že se stala jednou z příčin rozporů a rozchodu dřívější koalice.

Když nyní oficielní orgány vedoucích činitelů nynějšího vládního systému téměř denně snaží se svalovati vinu rozbití staré koalice na socialisty, pak naskýtá se jim příležitost a tím i možnost, aby svou přízeň k nebydlícím a k draho bydlícím občanům nyní projevili a ukázali, že mají smysl pro utrpení občanů, postižených bytovou nouzí, a vybudují společně s námi nebo proti nám takové zákonodárné opatření, které po stránce finanční a technické umožní další žádoucí řešení bytové nouze. Skutečnost mluví o jiném. Z pestré a poměrně vydatné kytice našeho bytového zákonodárství, časovým terminováním bohužel ochromeného, předložila nám vláda jen stonek ve způsobě osnovy zákona o mimořádných opatřeních bytové péče. Je to paskvil na celkové poměry bytové a umožňuje jen disposiční právo státu na byty obydlené státními zaměstnanci, rozšířené nyní též na byty učitelstva veřejných škol obecných a občanských. Tímto dodatečným opatřením doznává vláda sama, že se na nouzi bytové nejen dosud nic nezměnilo, ale že bylo potřebí rozšířiti působnost našeho zákonodárství o bytové péči i na obvody a odbory, jichž se až dosud toto netýkalo. Pravda, stát ve svých správních a administrativních funkcích potřebuje usnadnění při služebních přesunech svých zaměstnanců, ale má tak učiniti pokud možno bez újmy na nárocích těch občanů, kteří v bytové krisi prožívají a prodělávají pravou Kalvarii. Tak zejména při provádění restrikčních zákonů nedbaly státní orgány starostí a nemožností propouštěných nebo pensionovaných zaměstnanců a zachovaly se ve velice četných případech k těmto dříve v naturálních a služebních bytech bydlícím starým služebníkům velice macešsky. Tito staří služebníci státu, již tomuto dali vše, co měli, jsou nyní po 30 i 35leté službě vyexpedováni z bytů na ulice, vehnáni k neúčelnému a k předraženému získáváni bytů v narychlo podnikaných novostavbách, nebo ke koupi předražených domků v době, kdy úlevy a výhody bytového zákonodárství a stavebního ruchu neexistují. Na místo aby se nuceně pensionovaným služebníkům a zřízencům umožnilo na sklonku jejich života po vyčerpání duševních a fysických sil na prospěch státu nějaké uklidnění a snesitelné dožití, po případě aby z životních úspor, mnohdy z úspor celé rodiny mohli si k nedostatečné pensi dopřáti nějakého přilepšení, brakují se jim úspory a vhánějí se do dluhů a starostí, které předčasně hroutí jejich život. Domáhali jsme se vždy dlouhodobé působnosti zákonodárství bytového, zejména také z toho důvodu, aby se stavební ruch mohl normálně a účelně rozvinouti. Odpor občansko-agrárních stran proti tomuto zákonodárství zkracoval časovou působnost tohoto zákonodárství a tak vždy přivodil horečné a tím i předražené stavby, s nimiž se počítalo vždy jen na využití zákonů s omezenou dobou.

Tato národohospodářská neprozíravost zavinila, že v době vážných starostí a akcí deflačních rostla nám ve stavebnictví inflace, která v tomto oboru až po dnešní dobu trvá a stala se nyní téměř nepřekonatelnou překážkou v účinném řešení bytové krise. Že toto spěšné využívání zejména zákonů o stavebním ruchu nepřidalo na podnikatelské a dodavatelské morálce, je samozřejmé. Dnes už jsou případy na mnohých podle zákona o stavebním ruchu podporovaných stavbách, jež vyžadují rekonstrukce, a zejména dřevěné součástky vyžadují výměny z té příčiny, že jejich hodnota při jich dodání byla naprosto nedostatečná.

Jak jsem již podotkl, zasahuje předloha jen omezeným způsobem v řešení bytové otázky, a sice jen potud, pokud to potřebuje stát sám. Veliký problém bytové nouze se tu neřeší a tak zájmy širokých vrstev lidových jsou tu vydány dále na pospas nedostatku a drahotě bytů. Zastavení působnosti zákona o stavebním ruchu přivodilo nové komplikace v řešení bytové otázky. Tisíce občanů v důvěře ve spravedlnost našeho zákonodárství a v naději na soustavné řešení bytové nouze pomocí státu, donuceno jsouc poměry, vrhlo se do staveb svých obydlí. Dnes mají nedostavěné domky a přes to, že sehnali kde jaké úspory a nadělali dluhů, pokud mohli, nejsou s to stavby domků dokončiti a jich k bydlení použíti. Považujeme tento interval našeho bytového zákonodárství za největší škodu a překážku v usilovném řešení bytové krise a se vším úsilím se domáháme obnovení zákona o stavebním ruchu. Litujeme, že nynější vládní režim chová se nepříznivě i k té nedostatečné vládní předloze, kterou vláda úřednická této slavné sněmovně předložila.

Bytové poměry ve Velké Praze jsou takového rázu, že nejenom vyvolávají utrpení tisíců nebydlících, nýbrž zaviňují i veřejné pohoršení, nemravnost a zpustlost tisíců jinak spořádaných a dobrých občanů, kteří bytovou nouzí vrháni jsou na pospas všech neřestí a mravních úhon.

Ne jinak je tomu v ostatních oborech tohoto státu. Více než kdy jindy stavěny jsou na periferiích měst a obcí boudy, ba vyhrabávána jsou doupata ve skalách a stráních, a to vše z té příčiny, že se ustalo v soustavném řešení bytového problému. Žádáme proto důtklivě, aby vedle této předlohy také všecky ostatní obory zákonodárství bytového vládou byly pochopeny a radikálně řešeny.

Žádáme prodloužení působnosti zákona o stavebním ruchu s původním jeho obsahem. Podali jsme v tom smyslu osnovu zákona, která byla, bohužel, při projednávání v soc. politickém výboru nynější vládní většinou odsunuta s poukazem na vládní přípravy k řešení bytové otázky činěné. Od té doby uplynulo více než  1/2 roku a vláda neučinila nic, co by nasvědčovalo tomu, že trvá a podporuje projednávání návrhu č. 460 vlády úřednické anebo zda přijde se svými vlastními návrhy. Reklamujeme tuto povinnost vlády, kdy naše návrhy jsou en bloc zamítány. Nestrpíme, aby tak důležitý problém, jakým je otázka bytová, byl sabotován.

Řešení bytové otázky není věcí socialistických stran, je to důležitá státní nezbytnost, neboť každý občan tohoto státu má jistě aspoň to právo, aby měl kde řádně bydleti. Budeme hlasovati pro předlohu a usilovati o to, aby všecky obory bytových zájmů byly řádně a úplně řešeny.

Překvapuje nás stanovisko zpravodaje k bytové otázce, když ohlašuje nějaké podání vládní předlohy bytové až na jaře, když téměř rok leží na stolech tohoto domu předloha o bytovém zákonu tisk 460 a když už předem zamítá účast státu na finanční podpoře stavebního ruchu.

Pan zpravodaj potvrzuje tu znovu, že nynější vládní soustava je reakcionářská a že nemá porozumění pro nejoprávněnější potřeby širokých vrstev pracujícího lidu tohoto státu. Stanovisko pana zpravodaje dotvrzuje znovu, jak nemožné a nesnesitelné bylo udržení dřívější koaliční formy a tím i součinnost socialistických stran se stranami občansko-agrárními, odhaluje tu vinníky na rozbití koalice státotvorných stran, kteří nejsou na straně socialistů, nýbrž na straně občansko-agrárních stran, které pro své sobecké zájmy nevidí potřeb ostatního obyvatelstva. (Potlesk poslanců čsl. strany soc.-demokratické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Ježek. Uděluji mu je.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Mám promluviti jako příslušník klubu nár.-demokratického k právě projednávané předloze, resp. právě k tomuto zákonu, který má býti opětně na rok prodloužen. My k tomuto zákonu a vůbec ke všem zákonům, které zabývají se důležitou bytovou otázkou a které zasahují do normálního chodu hospodářského života, stavíme se principielně negativně. Ale na druhé straně musíme uznati, že poměry jsou takové, že ještě stále poválečná doba zanechala u nás takový stav, že skutečně musí býti použito jakéhosi nouzového práva. které by určité věci regulovalo. A právě u zákona ze dne 11. července 1922, který v novém znění podle zákona z 26. dubna 1923 má býti prodloužen do konce r. 1927, uznáváme, že jest velmi důležité, aby tento zákon byl prodloužen, a to zejména pro § 13, který velice dotýká se státního zaměstnanectva, kteréžto trpí nejvíce bytovou nouzí a poměry, které zde jsou. Upozorňuji, že tento zákon, který se prodlužuje na rok, neodstraňuje nouze bytové, nýbrž stará se jen o náhradu, když některý státní zaměstnanec jest úředně přeložen, aby na místo něho přišel jiný státní zaměstnanec, který by skutečně mohl bydleti

Ovšem, jak dokáži na některých číslicích, vlivem nedostatku hlavně v řízení, poměrný počet zabraných bytů jest malý a ještě k tomu řízení samo o těchto bytech neobyčejně dlouho trvá. Abych dovodil zásadní důležitost prodloužení tohoto zákona, zmíním se zejména o stavu bytovém, jaký vládne u železničních zaměstnanců, a ještě více, jaký vládne u železničních zaměstnanců zejména v župě, kterou mám čest zastupovati, t. j. na českém severu. V obvodu ředitelství Praha-Sever, které má celý český sever ve svém obvodu a zejména místa, která po sloučení jednotlivých drah jako ústecko-teplické, buštěhradské bylo nutno převzíti do státní správy, bylo počátkem r. 1926 celkem 598 železničních zaměstnanců ženatých neubytováno. To jest strašná číslice, skoro 600 zaměstnanců v jednom obvodu, z nichž mnoho rodin v mnohých případech s dětmi bydlí značně vzdáleně od služebního místa svého živitele.

Počet neubytovaných roste pensionováním vysloužilých a také tím, že pro neznalost jazyka a neschopnost zaměstnanců musí se někteří lidé pensionovati a na jejich místa musí se dosaditi nástupci, kteří bohužel zůstávají po celé měsíce a roky neubytováni a v mnohých případech požívají diet z titulu nemožného ubytování. Konstatuji, že těchto 600 je jenom skutečně nebydlících, do tohoto počtu nejsou počítáni ti, kdož špatně bydlí. Kdybychom počítali ještě ty, kteří špatně bydlí a kteří na př. mají jednu místnost a mnoho dětí a pod., tedy bychom došli k číslicím skutečně velmi nepříznivým.

Ve zněmčeném území, tak jak dnes poměry jsou, není absolutně možno nějakou dohodou docíliti soukromého bytu pro státní zaměstnance. Já toho velmi lituji, poněvadž, kdyby se skutečně vycházelo státním zaměstnancům právě ve zněmčeném území více vstříc, tedy by vůbec nebylo prodloužení tohoto zákona třeba. Já konstatuji jeden takový klasický příklad, abych dokázal, že skutečně zde ve zněmčeném území je vina na tamním obyvatelstvu a ne na státních zaměstnancích. Majitel domu Herman Kraus v Černovcích u Chomutova měl byt po oficiálu Karlu Kalippovi zabrán a zajištěn politickou správou v Chomutově a toto zajištění bylo potvrzeno po odůvodnění zemskou správou politickou, ale při stěhování tohoto Kalippy dal domácí zbylý nábytek vyhoditi a nastěhoval tam cizí stranu.

To jsou věci skutečně strašlivé a ukazují, jaké je to martyrium pro státního zaměstnance, jestliže má býti v smíšeném území ubytován. (Tak jest!)

V roce 1926 bylo na českém severu vzhledem k těmto poměrům a ke dlouhému řízení zajištěno jen 54 soukromých bytů a ve 37 případech z těchto 54 podali domácí odvolání prostřednictvím právního zástupce, aby zajištění ztížili, resp. prodloužili nebo znemožnili. Uvažte, jak tím ohromně služba trpí, jestliže tyto věci se do nekonečna prodlužují, nebo je-li na konec správa donucena k tomu, aby přeložení zrušila.

V obvodě ředitelství Praha-Sever vleče se 22 případů, z nichž mnohé vlekou se  3/4 roku. To je skutečně velmi dlouhá doba při přeložení, když je třeba, aby tam státní zaměstnanec přišel a nemůže se do svého služebního místa pro nedostatek bytu dostati.

Konstatuji jen, že je skutečně velkou obtíží pro správu státních drah, když slyší mnohé ty výtky, že na př. železniční zaměstnanci mnoho jezdí, že používají sníženek a pod., ale při tom na př. jen v obvodu ředitelství Praha-Sever jezdí 5000 až 6000 zaměstnanců do služby. To je při bytové krisi ovšem věc velmi tíživá a znamená výpravu celé řady vlaků, dáte-li dohromady 5 až 6 tisíc zaměstnanců, kteří jezdí každý den do služby a ze služby. A mezi těmi jsou zaměstnanci, kteří dojíždějí do Prahy z Ústí, Tábora a Loun. Jak může vypadati služba, jak může býti řádně zastávána, když zaměstnanci každého dne z Ústí, Tábora nebo Loun dojíždějí do Prahy? Nejtísnivější poměry máme právě v severočeských velkých střediskách: v Ústí nad Labem, v Děčíně, Podmoklech, ve Střekově. Do Střekova bylo svého času zapotřebí poslati asi 200 železničních zaměstnanců. Ředitelství je s největší námahou skutečně sehnalo, poslalo je do Střekova, ale zaměstnanci přes veškeru dobrou vůli, kterou měli, musili se vrátiti, poněvadž neměli bytů.

Velmi tísnivé poměry jsou také v Mostě a v Lounech, v průmyslových a železničních střediskách, zoufalé poměry jsou v Chomutově a v Chebu. Zde stává se věc ještě komplikovanější tím, že se nemůžeme dostati ku předu s otázkou chebského nádraží, které zůstává stále v říšsko-německých rukou. Já apeluji při této příležitosti na správu státních drah, aby tuto otázku hleděla rozřešiti, poněvadž jen když dostaneme v Chebu nádražní budovu, budeme moci ulehčiti našim železničním zaměstnancům službu a budeme je moci umístiti.

Na druhé straně musím konstatovati, že takové zoufalé poměry nejsou pouze na českém severu. U ředitelství státních drah v Olomouci jest nebydlících nebo špatně bydlících zaměstnanců přes 500, zabraných bytů však bylo v roce 1926 pouze 66. V obvodu plzeňského ředitelství státních drah nebydlí nebo špatně bydlí 500 železničních zaměstnanců, zabrány byly však pouze 73 byty, ovšem určitá část v českém území byla získána dohodou mezi domácími a ředitelstvím státních drah. V obvodu brněnském bylo 650 nebydlících a špatně bydlících železničních zaměstnanců, mohlo však býti zabráno pouze 6 bytů. V obvodu ředitelství košického bylo nebydlících nebo špatně bydlících železničních zaměstnanců 500, zabráno bylo pouze 5 bytů. O obvodu bratislavském ani nemluvím. Na př. v tomto obvodě v Trnavě, jak známo, zřídila se dílna státních drah, je zařízena na větší počet státních zaměstnanců, ale nemůže se tam nic dělati, poněvadž se nepamatovalo na otázku bytovou. Máme tam tedy dílny, ale nikoli dělníky.

V obvodu ředitelství Hradce Králové, oddělení sedmé, při nynějším převádění do soukromopodnikatelského systému u drah velice důležité, musí býti umístěno pro bytovou nouzi mimo sídlo ředitelství, totiž v Praze. Oddělení 7, které má kontrolu příjmů, máme v Praze, kdežto ředitelství samo je v Hradci Králové.

Nejhorší a nejbolestnější je při tom otázka smluvních dělníků. Na celou řadu míst, poněvadž není dostatek sil, vysílají se smluvní dělníci, namnoze i na práci, která smluvním dělníkům ani svým významem, ani odbornými požadavky nepřísluší.

A teď si představte, když posílá správa státních drah takového smluvního zaměstnance z Moravy nebo odjinud někam na český sever, kde ten člověk vůbec nemá kde bydleti, neví, co si tam počíti, ale musí tam službu dělati, jestliže vůbec nějakého zaměstnání chce dosíci.

To jsou poměry skutečně velmi prekérní, které, myslím, že ani tímto prodloužením zákona nedají se nijakým způsobem řešiti. Podotýkám jen, že na př. zde v Praze u ředitelství Praha-Jih, které má v rukou a ve své správě všechna pražská nádraží, jsou poměry obzvláště kritické. V Praze samé je železničních zaměstnanců nebydlících nebo špatně bydlících 500, tedy to je počet velmi silný. A když počítáme počet nebydlících nebo špatně bydlících železničních zaměstnanců v celém obvodu ředitelství Praha-Jih, tedy dojdeme k číslu téměř 1000. Naproti tomu toto ředitelství mohlo zajistiti jenom 36 bytů.

Tedy vidíme, že tento zákon skutečně vypomáhá jenom z nouze, že stará se vlastně jen chatrně o náhradu pro ty, kdož byli přeloženi.

Jenom en passant uvádím, že na př. u pražského magistrátu je 1500 žádostí státních úředníků o byty, že je tam 107 žádosti učitelských a že u zemské správy politické je na 4000 žádostí státních zaměstnanců o byty.

Z toho nejlépe vidíme, že skutečně bytová krise pro státní zaměstnance je velmi těžká a že tento zákon skutečně splňuje jenom nejmenší částku toho, co státní zaměstnanci skutečně potřebují.

Ovšem myslím, že budou nutné některé věci, aby intence tohoto zákona podpořily. Je to zejména podle mého názoru uvolňování losů při losové akci, kde na zaměstnance státních drah tím, že se začalo poměrně velmi pozdě, dostalo se velmi malého přídělu. A v důsledcích toho tato řádná, vlastně svépomocná akce je nyní ministerstvem financí do jisté míry pro železničáře znemožňována. Myslím, kdyby se přikročilo k tomuto uvolňování losů, že při obětavosti železničních zaměstnanců dalo by se docíliti určitých výhod, daly by se sehnati peníze, ze kterých by se mohly domy na určitých místech postaviti.

Konečně další velmi důležitá věc je - a myslím, že by se tento zákon buď při jeho projednávání nebo jinou cestou dal doplniti aby řízení této bytové otázky bylo zjednodušeno, aby nebylo tak dlouhé a aby zejména nebylo možno dělati to, co dělají mnozí, totiž že odvolávají se ne z nějakých věcných důvodů, nýbrž jen proto, aby celkové jednání zdrželi.

Konečně apeluji na státní správu, aby skutečně v těch místech, kde situace pro státní zaměstnance je kritická, co nejvíce domů stavěla, poněvadž, když, bohužel, nebyl odhlasován v této sněmovně zvláštní kvalifikační přídavek pro smíšená území, který by nahradil práci a námahu, kterou tam státní zaměstnanci mají, aspoň státní správa by mohla na těchto výspách státních a národních výstavbou domů podpořiti práci našich státních zaměstnanců. (Výborně!)

Chtěl bych se ještě zmíniti o jedné ožehavé otázce, která nesouvisí s tímto zákonem přímo, ale přece jen do jisté míry se ho dotýká. Týká se to totiž pensistů, kteří poctivě ve státní správě sloužili a kteří čekají, že za svoji skutečně poctivou námahu dostane se jim aspoň určité odměny, aspoň dobrého zacházení. Bohužel, že namnoze děje se právě naopak, že pensisté za svou dlouholetou práci musejí potom, když dosloužili, opustiti naturální byt a při tom, když nejsou jiné byty, jsou tito pensisté v pravém slova smyslu vyhozeni na ulici. (Slyšte!) To je velmi těžký problém, který se musí řešiti, a doufám, že skutečně státní správa i tuto důležitou otázku vezme v úvahu a nějakým způsobem ji rozřeší.

Na konec bych chtěl zmíniti se o něčem, co zdánlivě nesouvisí s prodloužením tohoto zákona, totiž o věci, která se dotýká jistě velmi silně veškerých státních zaměstnanců. Jestliže státní zaměstnanci nemají ve svých bytových poměrech to, co chtějí a co by při své namáhavé práci měli míti, tedy bych si přál, aby aspoň byly splněny intence tohoto slavného Národního shromáždění, intence, které projevilo toto Národní shromáždění při novém požitkovém systému. Národní shromáždění novým požitkovým systémem sjednalo platformu, na které je skutečně možno stavěti, kterou je možno dobudovávati a která nyní čeká na řádné realisování systemisací a všemi těmi věcmi, které s požitkovým zákonem skutečně souvisí. (Tak jest!) Já bych si přál, aby systemisace a všechny otázky, které Národní shromáždění si představovalo, že budou vyřízeny co nejdříve, skutečně byly řádně vyřízeny a aby celé preliminované obnosy, které Národní shromáždění usneslo se věnovati na řešení otázky státně-zaměstnanecké, byly také svému účelu odevzdány. Přál bych si, aby jich bylo skutečně dobře použito, neboť státní zaměstnanci všech těchto ohledů za svoji námahu skutečně si zaslouží. (Výborně!)

Místopředseda Stivín (zvoní): Aby bylo možno vyvětrati jednací síň, přeruším schůzi.

Pan předseda výboru iniciativního posl. Dubický svolává hned po přerušení schůze schůzi výboru iniciativního, jež se měla konati po dnešní plenární schůzi.

Přerušuji schůzi na 30 minut.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.

Budeme pokračovati v přerušené rozpravě o zprávě výboru soc.-politického k vládnímu návrhu zákona o prodloužení účinnosti a doplnění zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (tisk 744).

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, panu posl. Horpynkovi.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Nežli se budu zabývati vlastním předmětem, musím vysloviti své politování, že místopředseda, když již je nucen vyzvati mne k řeči ve státním jazyce, neučinil tak potom také v mém mateřském jazyce.

Dámy a pánové! Vládní předlohou tisku 584 má býti již několikráte pozměněný a prodloužený zákon o ochraně nájemníků prodloužen na další rok do 31. prosince 1927. Je to ovšem smutným znamením doby, v níž žijeme, že se nemůžeme v osmém roce míru stále ještě zbaviti takového zbytku doby válečné. Již za války musila býti vydávána nařízení, aby byli chráněni majetníci bytů před neoprávněným vykořisťováním a svévolnou výpovědí. A od skončení války neučinili jsme vlastně nic jiného, než že jsme tato ustanovení stále dále vytvářeli a jejich účinnost prodlužovali. Dnes shledává vláda vhodným a nutným jíti jednou nastoupenou cestou dále po celý jeden rok.

S důvodovou zprávou k předloženému návrhu zákona si to vláda udělala velmi pohodlným. S řídkou upřímností připouští, že bytová nouze stále ještě trvá, a prohlašuje, že se zákon o ochraně nájemníků v celku dobře osvědčil, takže možno jej bez pochybností prodloužiti, zvláště když se pokusí řešiti bytovou otázku, která ještě se nedostala ze stavu velmi těžké krise, v příštím roce mnoha zákony, k čemuž tvoří počátek vládní návrh tisk 460 na nový zákon o podpoře stavebního ruchu, který již byl sněmovně předložen.

A tak se dnes zde ve sněmovně nestane skutečně nic světoborného. Návrh zákona, označený vládou samou jako výpomoc z nouze, bude dobře dresirovanou vládní většinou bez odporu přijat a podle přísloví: "Tu se nedá nic dělat, tu se musí něco státi" spokojí se páni pokusem pod ochranou starého zákona o ochraně nájemníků potírati nadále trvající bytovou krisi v příštím roce důkladně v jejích kořenech a příčinách. Nebude to nikterak lehkým úkolem, zvláště když podle všeho zdání nový zákon o podpoře stavebního ruchu nemůže býti nikterak označen za prostředek způsobilý k odstranění bytové krise. Není dnes ovšem vhodná chvíle mluviti zde o tomto návrhu zákona č. 460. Avšak tolik možno již dnes konstatovati, naslouchá-li se pozorně rodákům, že nový zákon o podpoře stavebního ruchu slibuje býti unifikačním zákonem v nejopravdovějším smyslu slova, neboť již návrhu zákona se podařilo, že sjednotil majitele domů a nájemníky v jedinou obrannou frontu proti tomuto zákonu. A tak nastane oběma zákonodárným sborům těžký kus práce, jestliže se počnou vážně zabývati novým zákonem o podpoře stavebního ruchu.