Občas se pokusí živnostenská společenstva
stanoviti alespoň směrné a jednotné
ceny. Ale ihned zakročí úřady a prohlásí,
že to jest kartelování. Není, na kartelování
se tu ani nevzpomene, živnostníci se tu snaží
alespoň v této formě provésti zásadu
udržení dobrých mezd a možnost započtení
dobré režie. Ale také tady zakročí
ihned úřady a jest viděti, jak by malého
nejraději pověsili, ale velkého lumpa, který
se kryje kartely, nechají běžet.
Jak a do čeho má nyní živnostník
nebo řemeslník břímě nových
nepřímých daní započítati?
On jest to, kdo má tuto zvýšenou režii
při kalkulaci zboží započítati.
Ale co skýtá stát obchodu a řemeslům
za tuto nově uloženou výběrčí
činnost? Na podporu řemesel se vydá pouhých
5,8 milionů Kč. Na r. 1927 jest tu asi o 100.000
Kč více než v roce předešlém.
Vidíme tedy na jedné straně zatížení
daněmi, cly a poplatky vyšší o 1.095,055.000
Kč a za to přímo směšné
zpropitné 100.000 Kč na celkovou podporu řemesel
v Československu. Je nutno se vmysliti do situace řemeslnictva
a obchodnictva, jak toto musí těžce zápasiti
o svoji existenci.
Velevážení! Již dávno se snaží
živnostnictvo provésti reformu učňovských
škol. Návrh zákona, který je již
dávno vládou připraven, leží
někde v nějaké zásuvce. Jest to téměř
kulturním skandálem, jak se s učni a řemeslnickým
dorostem zachází. Jsou ještě v republice
krajiny, kde se pokračovací školy konají
v neděli dopoledne. (Posl. Patzel [německy]:
Včera to jeden řečník přímo
požadoval!) Ano. Jsou také krajiny, kde se pokračovací
škola koná večer. Obé jest nesociální
a neracionelní. Dne 6. května 1926 podal jsem ministru
veřejného zdravotnictví, ministru soc. péče
a ministru pro obchod a průmysl interpelaci, týkající
se zkoumání způsobilosti k povolání.
Do dnes jsem nedostal na ni od ministrů odpověď.
V Německu již dávno není možno,
aby se každý bez kontroly pomocí veřejně
vyhlášeného výkazu míst mohl
státi tím, čím právě
chce býti. Zákonem stanovená organisace dbá
o to, aby všichni, kdo hledají zaměstnání,
bez rozdílu věku a pohlaví, byli pracovními
úřady vyšetřeni co do své způsobilosti
a schopnosti k povoláním. Orgány, které
tuto práci provádějí, jsou veřejné
úřady opatřující práci,
jichž ideovým úkolem jest hospodaření
celkovou pracovní silou. K jejich úkolům
náleží opatřování práce,
podpora nezaměstnaných, porady v povolání
a výběr pro povolání.
Velevážení! Jest to jistě nerationelní,
právě za těchto poměrů tak
úzkého průkazu způsobilosti, rozhodne-li
se mladý člověk čirou náhodou
pro nějaké povolání. Jest snad úzkoprsý,
snad jest v době, kdy se chápe nějakého
těžkého řemesla, nedosti silného
složení tělesného; nemůže
svoji práce zastati, namáhá se přes
příliš, stává se skleslým,
nevyplní více své místo, a není
mu za nynějších poměrů v řemeslech
možno přesedlati a chopiti se povolání
jiného, jak by to jeho fysické a psychické
založení vyžadovalo.
Při vývoji tohoto systému by snad byly obavy,
že by takové zařízení mohlo zasahovati
do sféry osobní svobody jednotlivcovy. Není
to ovšem tak zlé, neboť víme, že
jen ten člověk, jehož život má
určitý obsah, stojí na pravém místě.
Obsah života tu tvoří splněné
povinnosti, a plnění povinností jest nejsnadnější
pro toho, kdo koná správnou práci a kdo se
cítí k ní povolán. Jediné tak
jest řemeslné zaměstnání základem
lidského štěstí. Mnoho lidské
nespokojenosti a bídy vzniká tím, že
nemálo lidí bylo náhodou nebo domácími,
hospodářskými neb místními
poměry postaveno k povolání nebo práci,
jež neodpovídá ani jejich tělesným,
ani duševním schopnostem. Právě v Československu,
kde jsou tak zařízeny živnostenské zákony,
kde platí průkaz způsobilosti, kde, jak jsem
již zdůraznil, jest velice nesnadno v pozdějších
letech přesedlati, ježto jest právě
podle živnostenských zákonů nemožno
chopiti se jiného řemesla, bylo by povolání
a určení povolání v tomto směru
z hospodářských důvodů v zájmu
celého státu a celého státního
hospodářství, v zájmu veškerého
živnostnictva velice nutné. Jest dokázáno,
že tělesná nezpůsobilost vede k předčasné
únavě, k skleslosti, k poklesu výdělečných
schopností a konečně k předčasnému
shroucení, k invaliditě a brzké smrti. Nezpůsobilost
duševní vede k nejmenší výkonnosti
pro sebe i jiné, k ohrožení lidí i materiálu,
k závisti a šplhounství, k malichernosti a
úzkoprsosti, k nespokojenosti se sebou a se světem,
k zaostalosti a hospodářskému shroucení.
Právě dnes, kdy zdokonalením techniky v se
stává průmysl nebezpečným konkurentem
řemeslníků, jest nutno hledati nové
cesty školního vzdělání ke zvýšení
výkonnosti v praktickém provozování
řemesla. Stojíme dnes před nutností
hospodářského a odborného školení
řemeslnických účedníků
a mladých pracovníků. Otázka jejich
vzdělání se stala naléhavou. Přítomnost
klade na německé řemeslnictvo a na rodiče
učedníků vzhledem k jejich vzdělání
daleko vyšší požadavky než před
100 lety, kdy řemeslník ještě mohl své
řemeslo provozovati oním stálým a
klidným způsobem zděděným z
dřívějších časů.
Především jest nutno zaříditi
návštěvu škol tak, aby se mládež
v dílnách prakticky připravila na budoucí
existenční boj a vydělávání.
Zákonem o osmihodinné době pracovní,
zákonným stanovením dovolených v učňů
a pomocníků a konečně nemalými
výdaji podnikatelovými na nemocenské a sociální
pojištění stoupl nesmírně náklad
spojený s držením učně. Proto
žádáme, ne že bychom snad chtěli
z reakčních důvodů útočiti
proti těmto sociálním pokrokům, aby
to vše bylo přiměřeně uspořádáno
a přiměřeně prakticky organisováno.
Víme všichni, že mistři i rodiče
jsou pod trestem povinni podle § 75 a) živ. řádu
posílati pomocníky a učně až
do dokonaného 18. roku do všeobecné živnostenské
školy pokračovací a do odborné školy
pokračovací. Víme také, že jest
povinností mistrů dbáti o řemeslné
vzdělání učňů a především
neodnímati jim čas k tomu nutný jinými
služebnými úkony. Ve skutečnosti však
vidíme, že se mnoha učňům starým
systémem vyučovacím a i pokračovací
školou odnímá nutný čas a příležitost
k praktickému naučení se řemeslu tím,
že na mnohých řemeslných školách
pokračovacích nebylo až dosud zavedeno praktické
odborné vyučování v dílnách.
Jsme všichni pevně přesvědčeni
o tom, že dobře promyšlené vyučování
řemeslné technice ve školních dílnách
by pro národní hospodářství
mělo velikou cenu. Stát se až dosud staral
velice málo o to, aby se na lidových školách
vzdělávacích uplatnila tato praktická
řemeslná technika a nauka. Víme ze statistiky,
že v Československu vstupuje každoročně
do učení 200.000 mladých lidí. Mistři
učí všemu tomu, co se sami kdysi naučili.
V pravdě by se mládež měla ve mnohých
případech vlastně přeučovati.
Všecky dovednosti, hmaty, dílny a postupy práce,
jež nutno zachovati, aby ruční výrobek
byl účelný a dokonalý ve formě
a technice, nutno prakticky vědychtivé mládeži
ukázati. Množství těchto dovedností
a znalostí není možno naučiti se z učebnic
a nelze je také pouhým písemným
podáním sděliti. Jedině vyučování
a učení rukou a ústy; praktické vzdělání
může vypěstovati práci úspěšné
řemeslné píle. Pak vzniká přiměřený
pracovní výkon, pak jest možno to vše,
co tu jest sociálním břemenem, opět
odčiniti zvýšením produktivity a důkladností
na svém působišti. Na základě
této mohutné řemeslné nauky vzroste
tisícům mladých lidí základ
pro povolání, jež dovede jen tenkráte
opravdu uspokojiti, je-li možno plně rozvinouti schopnosti.
Pro řemeslo a průmysl jest vhodná praktická
odborná výchova učňů na řemeslnických
pokračovacích školách nevysýchajícím
pramenem důkladné řemeslné maximální
výkonnosti. Bohužel bylo až dosud odborné
školení na většině řemeslnických
pokračovacích škol všech povolání
čistě teoretické. Vychovávali jsme
až dosud většinou na mnoha pokračovacích
školách jen řemeslníky teoretiky a málo
praktiky. Toto čistě teoretické školení
nestačí více v těžkém
hospodářském boji. Potřebujeme pravidelnou
praktickou odbornou výchov u našich učňů
pro dílenskou praksi. Do školní dílny
pokračovací školy patří praktický
řemeslník. Požadavky dnešní doby
vyžadují přeměnu dnešního
teoretického školního systému na praktickou
učební dílnu.
Zkoumáme-li s tohoto stanoviska navržené sumy
státního rozpočtu, nabudeme přesvědčení,
že také letos byla stanovena přímo směšná
suma na podporu řemeslnických pokračovacích
škol.
Velevážení! Právě dnes, kdy bylo
znovu zjištěno, že nová daňová
břemena postihnou zase jen chudé, musím se
ještě zabývati neudržitelnými poměry,
jež zaviňují kartely a trusty. Kartely mají
v Československu děsné účinky
na obchod a průmysl. Víme všichni, co bylo
až dosud možné v Československu - zemi
cukru. V zemi, kde roste cukrovka a kde se vyrábějí
miliony metrických centů cukru, máme nejdražší
cukr a nejhorší dodávky. Zvláště
nepříjemná jest věc, jež se znenáhla
stává zvykem, že obchodník jest při
odběru určitého druhu nucen přijmouti
také jisté množství druhů jiných,
třeba by na ně neměl odbyt. Působí
také přímo groteskně, jak se rok od
roku mění nedostatek určitých druhů.
Na př. v loni v létě, v době zaváření,
chyběl cukr krystalový a práškový,
letos zase byl nedostatek cukru homolového a kostkového.
Není divu, že detailní obchod, jenž přece
nemůže každoročně míti veliké
zásoby, bojuje stále s nedostatkem cukru a jen ztěžka
může uspokojiti poptávku netrpělivých
zákazníků, kteří jen zřídka
rozumí této souvislosti.
Totéž, co se děje s cukrem a hospodařením
s ním, nalézáme i u ocele, u železa.
Když před lety vyzvala vláda producenty, aby
se svoji potřebu snažili hraditi především
u pramene produkce, snažili se řemeslníci,
zpracující kovy, organisací úvěrního
a nákupního družstva kupovati potřebné
hned u výrobce, u kartelu. Tu se však stálo
na stanovisku, že prý podle staré tradice -
bylo to stanovisko hlavních členů kartelu,
židů železářů z Prahy -
zde v tomto směru se nesmí systém organisace
prolomiti. Vidíme tu tedy systematický souhlas a
přihlížení vlády. Všechny
výklady a pokusy byly marny. Totéž však
najdeme u železa, u gumových podpatků, u koží,
v průmyslu textilním a papírnickém
- zkrátka všude. Všechny státy, v nichž
se drobní nepronásledují, nýbrž
které mají také zájem o to, co vlastně
provozují bursiáni a bankovní spekulanti,
se již dávno zabývaly důkladně
kartely. Ale u nás v Československu stále
ještě vládne systém, který věší
malé a velké nechává běžet.
My němečtí národní socialisté
tedy žádáme, aby konečně tomu
byla učiněna přítrž, žádáme
především kontrolu produkce a stanovení
cen a žádáme za uspíšení
protikartelového zákona. Německo mělo
odvahu vydati již 13. října 1923 nařízení
proti bursovním spekulantům a keťasům,
vyslovující se zásadně proti zneužívání
hospodářské moci. V Československu
se však o tom toliko mluví, snad se o tom trochu diskutuje
v tisku, ale o nastávajícím kartelovém
zákonu se neslyší nic a až dodnes se s
ním také nic nestalo. Zdůrazňuji to
proto, že nový rozpočet jasně ukazuje,
že nesmírné břímě daní,
jež se tu objevuje, ponesou zase jen drobní producenti
a konsumenti a obchodníci.
Ať hledíme na předložený státní
rozpočet a na dosavadní hospodářství
jak chceme, vždy poznáváme a nabýváme
přesvědčení, že v příštím
hospodářském roce se zase nebude jednati
o nic jiného, než o zdolání hospodářsky
slabých. Národně socialistická strana
tedy pro předložený rozpočet hlasovati
nebude. (Potlesk poslanců něm. nár.-socialistické
strany dělnické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Koberg. Uděluji mu slovo.
Posl. dr Koberg (německy): Dámy a
pánové! Pan ministr financí považoval
za vhodné, označiti ve svém výkladu
ze dne 14. října zde ve sněmovně zcela
všeobecně samosprávné svazky jako příčinu
přespřílišného zatížení
poplatnictva, prohlásiv doslovně: "Zatížení
samosprávou jest nesmírné. Obce musí
si ukládati větší reservu ve svých
výdajích. Autonomie musí býti spojena
s pocitem odpovědnosti." Také důvodová
zpráva k novému finančnímu zákonu
pro samosprávné svazky obsahuje takovéto
fráze. Tím budí se dojem, jako by nyní
nebylo v samosprávě žádného pocitu
odpovědnosti aneb aspoň ne v dostatečné
míře a jako by země, okresy a obce opakem
proti státu nepostupovaly s potřebnou šetrností.
Opakuje stále heslo o marnotratném finančním
hospodaření v samosprávě, pokouší
se pan dr Engliš dovedně odvrátiti veřejnou
kritiku od nehospodárnosti ve státní správě.
Na místo, aby před vlastním prahem zametal
a k tomu poukázal, že by bylo především
nutno, aby státní hospodářství
samo dávalo dobrý příklad a aby konečně
jednou bylo vyvarováno nehospodárným výdajům,
jako jest 75 milionů na prach a granáty, líčí
věc tak, jako by obce peníze jim od státu
co nejmilostivěji poskytnuté jednoduše oknem
vyhazovaly a stavěly za to radnice a podobné neužitečné
budovy, kteréž neposkytují žádného
výnosu. I když se snad tu a tam něco takového
přihodilo, nelze to rozhodně nikterak zevšeobecňovati.
Právě tak, jako pan ministr financí sám
prohlásil v rozpočtovém výboru dne
26. října o zarmucujících zjevech
v pražských berních úřadech,
že by to bylo úžasným bezprávím,
činiti celek za jednotlivé případy
odpovědným, právě tak musíme
prohlásiti: Jest to úžasným bezprávím,
že pan ministr financí zde před celým
světem naší samosprávě paušálně
vytýká, že plýtvá penězi,
že nemá smyslu pro šetrnost a pocitu odpovědnosti.
To je vědomé klamání veřejného
mínění a proto ohrazujeme se co nejostřeji
proti tomuto paušálnímu podezřívání.
Již okolnost, že se všeobecně octly ve finanční
tísni naše samosprávné svazky na české,
německé, polské, slovenské a maďarské
straně, vyvrací tato obvinění a připouští
závěr, že příčiny toho
tkví daleko hlouběji, než myslí pan
ministr financí: Především ve znehodnocení
peněz, jež přimělo stát, aby
vybíral válečné přirážky
k daním, jež se však nezapočítávají
do přirážkové základny. Tím
byly naše obce vyššího i nižšího
řádu již předem nuceny, aby zvyšovaly
přirážky neb aby se zadlužovaly. Kdyby
si byla státní finanční správa
řekla: co jest pro stát spravedlivo, dlužno
shledávati slušným pro samosprávu, a
kdyby byly bývaly průměrně 100%ní
válečné přirážky započítávány
do přirážkové základny, nebylo
by mnoho obcí, ba největší část
jich, vůbec provedla zvýšení přirážek.
Omezena byla dále, jak známo, přípustnost
přirážek k činžovní dani
a k výdělkové dani podniků veřejně
účtujících, aniž by se byla poskytla
za to obcím přiměřená náhrada.
Pro novostavby, pro obnovu strojů atd. byly poskytovány
berní úlevy, které samozřejmě
měly v zápětí ztenčení
obecních příjmů. Daně byly,
jak pan ministr financí sám byl nucen opětovně
připustiti, neuvěřitelně pozdě
předpisovány a vybírány, údaje
o přirážkové základně
sdělované samosprávným svazkům
berními úřady bývaly pravidelně
nesprávné, sestavování řádných
rozpočtů bylo téměř znemožňováno.
Do dnes neví mnoho obcí, jak na tom jsou. Stále
ještě jsou uváděny úředně
v omyl přehnanými údaji o tom, co na daních
pravděpodobně dojde. K tomu přistupuje pověstný
způsob splacení válečné půjčky,
tíživé zdanění obecních
podniků, majetková dávka a mnoho jiného.
V čem záleží vina smutných poměrů
ve veřejném finančním hospodářství?
Také tak zvané sanační pokusy nemohly
způsobiti pronikavou nápravu. Byly to pokusy provedené
nedostatečnými prostředky. Nové dávky
a poplatky, obcím povolované, byly pouze kapkou
na rozžhavený kámen. Nebylo ulehčeno
obcím tím, že se jim odňala některá
odvětví jejich dosavadního oboru působnosti,
jak bylo zamýšleno novelou k obecním řádům
ze dne 7. února 1919. Právě naopak! V přeneseném
oboru působnosti bylo všemi možnými zákony
od doby trvání republiky tolik úkolů
na obce naloženo, že se musí pod jejich tíhou
shroutiti zvláště poněvadž nedostanou
za to vůbec ani haléře náhrady. Dnes
již jsou 2/3 až
3/4 všech obecních
úkonů ve skutečnosti státními
úkoly, obce klesají vždy více na stupeň
neplacených z výkonných orgánů
státních úřadů.
Svědčí to o úplném zneuznávání
pravých poměrů, myslí-li ministr financí,
že celková vydání samosprávných
svazků, tudíž obcí, okresů a
zemí, jež pro rok 1927 odhaduje na 5717 milionů
Kč, jsou příliš vysoká v poměru
k vydáním pro státní správu.
Pan dr Engliš v počítá tento
poměr jako 54:100. O správnosti tohoto odhadu lze
více méně pochybovati, rozhodně však
dlužno uvážiti, jak mnoho úkolu státní
správy provádí nyní naše samospráva
bez odměny, že tudíž k nákladu
asi 10 miliard Kč na vlastní státní
správu dlužno ještě připočísti
dobře 2/3 nákladu
samosprávou neseného, tudíž ještě
asi 4 miliardy Kč a že tento obnos dlužno odečísti
při jejích vydáních. Pak ukáže
se hned docela jiný obraz. Z 15 1/2
miliard Kč, které prý stojí podle
dr Engliše veřejná správa v tomto
státě, připadá pak 13 1/2
miliard Kč na státní správu a pouze
2 miliardy Kč na vlastní samosprávu, tudíž
na země, župy, okresy a obce, dohromady tedy ani ne
1/6 toho, co státní
moloch pohltí. Nebo jinak vyjádřeno, jsou
vydání samosprávných svazků
pro obor jejich vlastní působnosti proti státním
vydáním přímým a nepřímým
v poměru 15:100.
Z toho je patrno, jak jest problematickou statistika profesorem
dr Englišem použitá a jak ve skutečnosti
nanejvýš šetrně v samosprávě
se hospodaří - v pravém opaku ke státu,
jenž by zcela dobře mohl se naučiti od samosprávy,
jak šetřiti. Poukazuji v tomto směru jen na
příklad k vydání na státní
policii, jež činí pro sedm ředitelství
a 10 komisařství 135 milionů Kč, k
čemuž přistupuje v ještě 5 milionů
Kč na zřízení nových státních
policejních úřadů, takže stojí
státní policie úhrnem přes 140 milionů
Kč. Na jeden státní policejní úřad
připadá průměrně náklad
téměř 8 milionů Kč. Kdyby se
byla veškerá policie ponechala dotyčným
obcím, jistě nebylo by o toto právní
odvětví hůře postaráno než
nyní, náklad na ně činil by však
jistě sotva 1/3.
Ovšem pak neměl by každý policejní
úřad vlastního auta, také nebyla by
tu armáda špiclů, bez kteréž, jak
se zdá, nemůže tento stát existovati.
(Výkřiky na levici.) Jaký nesmysl
tito špiclové často za drahé peníze
dodávají, o tom dovedl bych z vlastní zkušenosti
vypravovati celou litanii, poněvadž jsem též
byl vydán na základě takovéto špiclovské
zprávy, přímo groteskně vylhané.
Toho času jsme my němečtí nacionálové
ve Slezsku pod stálým dozorem jistého Kunzendorffa,
říšského Němce, zaměstnaného
ve službách opavského policejního ředitelství,
velkého, vychrtlého, modrookého pána,
nesporně pruského původu. Škoda peněz!
Rozhodně nebylo by to pražádným neštěstím
pro veřejný řád, klid a bezpečnost,
kdyby aspoň část těchto tajných
agentů byla propuštěna, a to nejdříve
oni policejní zaměstnanci, kteří se
vlekou přes systemisovaný stav. Je jich více
než 500, takže by se jedině tím mohlo
ušetřiti více než 5 milionů Kč.
Odpovídalo by to také restrikčnímu
zákonu ze dne 22. prosince 1924, č. 286. Škrtne-li
se mimo to ještě 5,124.000 Kč na zřízení
nových státních policejních úřadů,
lze při jediné kapitole "Státní
policie" ušetřiti bez dalšího přes
10 milionů Kč. Současně bylo by lze
povlovnou další restrikcí státní
policie připraviti cestu k obnově obecní
autonomie, jistě ke cti demokratické republiky a
ku blahu občanstva. Nesmělo by v žádném
ministerstvu býti 8 milionů nevyřízených
spisů, kdyby se takto nezkracovala práva samosprávě
příslušející.
Pouze zarytí centralisté nedovedou zhodnotiti, jaká
nesmírná práce se zdolává v
samosprávě výkonem čestných
úřadů nebo za nepatrnou náhradu a
jak úzce souvisí rozmach státu s tím,
že obce vyššího a nižšího
řádu obdrží, čeho k životu
potřebují. V Německu na př., jehož
rozkvět před válkou a také nyní
i popírati nelze, dostávají země a
obce přes dvě třetiny všech daňových
příjmů, kdežto u nás jest odbývána
samospráva pouhými drobty, jež spadnou s bohatě
obloženého stolu státního. Při
tom neustávají snahy systematicky umrtvovati pocit
odpovědnosti v obcích, kteréž jsou vždy
více dávány pod kuratelu dozorčích
úřadů a se kterými se nakládá
jako s nedospělci nebo blbci, nezpůsobilými
obstarávati samostatně vlastní své
záležitosti. A při tom ozývají
se ještě farisejské stesky, že mizí,
v samosprávě vědomí odpovědnosti!
Mnoho bylo by lze říci o návrhu zákona
na novou úpravu finančního hospodářství
územních svazků samosprávných.
Poněvadž však tento návrh se dnes ještě
neprojednává, nechci zabíhati do podrobností.
Jen tolik chci již nyní přede zjistiti, že
rdoušení obcí, o něž jest v něm
postaráno, jest nesnesitelno, a že tímto postupem
nelze docíliti ani sanace veřejných financí,
zejména financí samosprávných svazků,
ani snížení všeobecného přespřílišného
zdanění.
Pan ministr Engliš zcela správně prohlásil,
že autonomie musí býti spojena s pocitem odpovědnosti.
Ubije-li se autonomie, ubije se současně i pocit
odpovědnosti v obyvatelstvu. Proto neměl by žádný
návrh zákona obsahovati takováto ustanovení,
která nahrazují samosprávu správou
shora řízenou, sebeurčení státní
policejní péčí a vlastní odpovědnost
"důvěrou ve vysokou vládu". Nechť
pan Engliš přece jednou prostuduje anglické
poměry, nechce-li si již z říšsko-německých
poměrů vzíti příklad. Tam ukázalo
se již od staletí, že silná samospráva
velmi dobře jest slučitelná se silnou státní
mocí. Heslo zdejších centralistů: "Čím
slabší jest samospráva, tím silnější
jest státní moc!", heslo, jež patrně
z Paříže bylo přivezeno, jest tím
vyvráceno. Decentralisace zjednodušuje správu
a činí ji lacinější, podporuje
smysl pro celek, iniciativu a spolupráci všech občanů
pro obecné blaho. V odrakouštěném Československu
naproti tomu rozmáhá se vždy více duch
Metternichova policejního státu. Kdežto již
ve starém Římě platila zásada:
Minima non curat praetor - o maličkosti se pretor nestará
- jde u nás sebe nicotnější věc
až do Prahy a při tom plýtvá se zbytečně
časem, silou a národním jměním.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Jakožto dlouholetý člen zemské správní
komise pro Slezsko vím zcela přesně, že
pražská byrokracie nemá celkem ani jiskřičky
porozumění pro důležitost pravé
samosprávy a že si často podřízený
úředník v ministerstvu dovolí v zemském
rozpočtu snížiti některé položky
bez odůvodnění o několik set korun,
pouze aby dal pocítiti autonomnímu zemskému
úřadu svoji moc. Právě nedávno
byl ministerstvem vnitra vrácen zemi slezské rozpočet
pro rok 1927 s podotknutím, aby se zemská správní
komise předem postarala o odstranění schodku,
dříve že nelze rozpočet vládě
předložiti. Při tom bylo uvedeno již v
předkládací zprávě zcela jasně,
že a proč nelze neuhrazeného schodku 10 milionů
Kč jinak uhraditi než státním přídělem.
Dříve dostávaly země takovéto
příděly pravidelně vzhledem k inkameraci
různých daní. Od roku 1924 bylo to však
krátkou cestou zastaveno přes veškeré
protesty, ačkoli mezi tím byla odňata zemím
dávka ze zábav, z přírůstku
hodnoty a zemská pivní dávka. Takovýmito
dovednými kousky patrně chtějí páni
centralisté dokázati, že hospodářství
jednotlivých zemí jest neudržitelno a že
dlužno je nahraditi co nejdříve župní
správou z Prahy řízenou. Pan ministr vnitra
Černý sice sám připustil, že
župní zřízení ve svém
nynějším útvaru nemůže v
historických zemích naprosto býti uvedeno
v život. Přes to považuje se stále ještě
samospráva v kruzích vysokého úřednictva
v Praze za nutné zlo, jež má býti co
možná nejdříve vyhlazeno a jež
nanejvýše lze ponechati jako do jisté míry
decentralisovanou státní správu. Při
tom se zapomíná, že samostatná, žádnému
vlivu nepodrobená správa vlastních věcí
přísluší přece obcím vyššího
a nižšího řádu důsledkem
vlastního jich práva zásadně jako
věc samozřejmá. Na místo aby uznávala
tento ode dávna trvající stav a aby si ho
vážila, na místo aby si připomínala
větu, jež byla uvedena v čele březnové
ústavy z r. 1849 a jež dosud platí: "Základem
svobodného státu jest svobodná obec",
spoutává stále silněji samosprávu
velikášstvím posedlá kasta úřednická
a odnímá jí dokonce nejprimitivnější
právo svobodné správy majetku. Namísto,
aby byrokratická správa ustupovala ponenáhlu
demokratické správě, namísto, aby
se konečně přikročilo k reformě
správy, která podle moderních zásad
považuje samosprávu za rovnoprávného
spolupracovníka, zachází se s ní jako
s podřízeným. Stejně jedná
ostatně vláda také s parlamentem, přecházejíc
prostě přes zákonný příkaz,
týkající se jednotné úpravy
řízení správního a provedení
správní reformy, ke kterémuž byla jí
určena lhůta nejdéle do 31. prosince 1925.
Do dnes nebyla ani ustanovena v zákoně požadovaná
komise znalecká. Nezlehčuje se takovýmto
patrným podceňováním vážnost
parlamentu? A nepodrývá se takovýmito ministerskými
slovy a návrhy zákonů, kteréž
nepřímo předhazují samosprávě
chronické hlupáctví, ještě dále
úcta před jejími zástupci? Proto vidíme
v tom svoji povinnost, abychom se hlasitě a zřetelně
s tohoto místa proti tomu ohradili. Žádáme,
aby již jednou byl konec s tímto otevřeným
a skrytým podrýváním samosprávy
a aby také bylo dáváno zemím, okresům
a obcím, co jim náleží a co k životu
potřebují.
V tomto směru jest státní rozpočet
naprosto nedostatečný. Pohřešujeme tam
zvláště větší obnos na sanaci
samosprávných celků. Chceme viděti
konečně činy, jimiž se pomáhá
našim obcím, okresům a zemím, a poněvadž
podle toho, co bylo právě řečeno,
zaviňuje stát, že nejdůležitější
zdroje příjmů naší samosprávy
vysýchají a že s druhé strany jsou obce
nuceny konati proň zdarma spoustu prací, jest neodvratitelnou
povinností, přestati konečně s tím
věčným protloukáním a na místo
laciných rad vydati peníze na fond, z něhož
by mohla býti v historických zemích ozdravěna
samospráva stojící před shroucením.
Ministr dr Engliš ohlásil, že chce vláda
utvořiti z prostředků sociálního
pojištění silniční fond na vybudování
silnic, od dr Spiny slyšeli jsme, že má
býti na to věnováno 400-500 milionů,
pro věcnou potřebu ministerstva nár. obrany
jest již zřízen fond pro výzbroj, jemuž
- jak známo - bude odevzdáváno po 11 let
ročně 315 milionů pro účely
výzbrojové. Podle návrhu zákona o
finančním hospodaření územních
samosprávných svazků mají býti
utvořeny vyrovnávací fondy a fondy pro poskytování
příspěvků při živelních
pohromách a také pro zkrachované peněžní
ústavy byl dávno již zřízen sanační
fond. Při nejmenším jest však právě
tak nutným takovýto fond pro samosprávu.
Neboť, jak jinak lze započíti s novým
vybudováním, obnovou pořádku v hospodářství,
není-li opatřen pro ně předem pevný
základ, není-li provedena "seisachtheia",
vybavení z dluhů, není-li zjednána
rovnováha v obcích, okresech a zemích, není-li
napraveno staré bezpráví a samospráva
osvobozena aspoň od nejtísnivějších
břemen prvých poválečných let!
Samozřejmě jest k tomu potřebí velkých
prostředků, aspoň 500 mil. Kč. Při
dobré vůli bylo by však lze i tento obnos uhraditi
z výnosu daně obratové a přepychové
tím spíše, poněvadž finančním
ministrem očekávaný větší
příjem na daních bude míti nutně
v zápětí přebytky, a snadně
lze dosíci úspor ve státní správě
u ministerstva zahraničí, ve vojenství, u
policie, četnictva a finanční stráže.
Správu tohoto sanačního fondu samosprávných
svazků měl by vésti zvláštní
výbor, skládající se ze zástupců
zemí a samosprávných svazků jakož
i ministerstev financí a vnitra a to úplně
nestranně, přihlížeje jedině
ku prokázané potřebě. Předpisy
o tom, jak má výbor svou činnost prováděti,
nechť obsahuje jednací řád, který
vypracuje výbor do 2 měsíců po vyhlášení
tohoto zákona. Sanační fond pro samosprávné
svazky byl by samostatnou právnickou osobou se sídlem
v Praze a požíval by osvobození od daní
a poplatků. Po skončeném rozdělení
tohoto fondu v obnosu 500 milionů Kč, nejdéle
však 31. prosince 1928, zanikla by právní osobnost
tohoto fondu. Parlamentu musela by se každoročně
předkládati zevrubná zpráva o hospodaření
fondovním a při zrušení fondu musilo
by býti předloženo konečné vyúčtování.
Dámy a pánové! Podali jsme takový
návrh a varujeme vás, abyste nepřecházeli
prostě k dennímu pořadu přes tento
požadavek na zřízení takovéhoto
sanačního fondu pro samosprávu.
Záleží-li Vám poněkud na ozdravění
naší samosprávy, nevyhnete se nutnosti, abyste
jí jednou neposkytli důkladné podpory. Čím
rychlejší bude pomoc, tím bude lépe.
Nepodniknete-li opětně ničeho, budou obce,
okresy a země dále bezmocně chřadnouti,
duch pospolitosti, životodárné jeho síly
ponenáhlu odumrou, a zda to poslouží vašemu
státu, ponechávám vaší úvaze.
My, stoupenci německé národní strany,
nemáme žádného zájmu na trvání
tohoto státu v nynější jeho formě,
stát má však zájem na dalším
trvání oněch prvků, ze kterých
se skládá. Nechá-li je uschnouti, stihne
ho týž osud. Nám může to býti
vhod, neboť víme, že pak naše německá
samospráva pozvedne se z prachu jako Phönix, jako
tomu jest nyní již tam v německé říši.
I když v této zemi bude svoboda obcí sebe více
deptána a potlačována, jedna věc je
jistá: Naše obce zde byly dříve než
tento stát a zůstanou zde, i kdyby tohoto státu
více nebylo.