Sobota 27. listopadu 1926

Občas se pokusí živnostenská společenstva stanoviti alespoň směrné a jednotné ceny. Ale ihned zakročí úřady a prohlásí, že to jest kartelování. Není, na kartelování se tu ani nevzpomene, živnostníci se tu snaží alespoň v této formě provésti zásadu udržení dobrých mezd a možnost započtení dobré režie. Ale také tady zakročí ihned úřady a jest viděti, jak by malého nejraději pověsili, ale velkého lumpa, který se kryje kartely, nechají běžet.

Jak a do čeho má nyní živnostník nebo řemeslník břímě nových nepřímých daní započítati? On jest to, kdo má tuto zvýšenou režii při kalkulaci zboží započítati. Ale co skýtá stát obchodu a řemeslům za tuto nově uloženou výběrčí činnost? Na podporu řemesel se vydá pouhých 5,8 milionů Kč. Na r. 1927 jest tu asi o 100.000 Kč více než v roce předešlém. Vidíme tedy na jedné straně zatížení daněmi, cly a poplatky vyšší o 1.095,055.000 Kč a za to přímo směšné zpropitné 100.000 Kč na celkovou podporu řemesel v Československu. Je nutno se vmysliti do situace řemeslnictva a obchodnictva, jak toto musí těžce zápasiti o svoji existenci.

Velevážení! Již dávno se snaží živnostnictvo provésti reformu učňovských škol. Návrh zákona, který je již dávno vládou připraven, leží někde v nějaké zásuvce. Jest to téměř kulturním skandálem, jak se s učni a řemeslnickým dorostem zachází. Jsou ještě v republice krajiny, kde se pokračovací školy konají v neděli dopoledne. (Posl. Patzel [německy]: Včera to jeden řečník přímo požadoval!) Ano. Jsou také krajiny, kde se pokračovací škola koná večer. Obé jest nesociální a neracionelní. Dne 6. května 1926 podal jsem ministru veřejného zdravotnictví, ministru soc. péče a ministru pro obchod a průmysl interpelaci, týkající se zkoumání způsobilosti k povolání. Do dnes jsem nedostal na ni od ministrů odpověď. V Německu již dávno není možno, aby se každý bez kontroly pomocí veřejně vyhlášeného výkazu míst mohl státi tím, čím právě chce býti. Zákonem stanovená organisace dbá o to, aby všichni, kdo hledají zaměstnání, bez rozdílu věku a pohlaví, byli pracovními úřady vyšetřeni co do své způsobilosti a schopnosti k povoláním. Orgány, které tuto práci provádějí, jsou veřejné úřady opatřující práci, jichž ideovým úkolem jest hospodaření celkovou pracovní silou. K jejich úkolům náleží opatřování práce, podpora nezaměstnaných, porady v povolání a výběr pro povolání.

Velevážení! Jest to jistě nerationelní, právě za těchto poměrů tak úzkého průkazu způsobilosti, rozhodne-li se mladý člověk čirou náhodou pro nějaké povolání. Jest snad úzkoprsý, snad jest v době, kdy se chápe nějakého těžkého řemesla, nedosti silného složení tělesného; nemůže svoji práce zastati, namáhá se přes příliš, stává se skleslým, nevyplní více své místo, a není mu za nynějších poměrů v řemeslech možno přesedlati a chopiti se povolání jiného, jak by to jeho fysické a psychické založení vyžadovalo.

Při vývoji tohoto systému by snad byly obavy, že by takové zařízení mohlo zasahovati do sféry osobní svobody jednotlivcovy. Není to ovšem tak zlé, neboť víme, že jen ten člověk, jehož život má určitý obsah, stojí na pravém místě. Obsah života tu tvoří splněné povinnosti, a plnění povinností jest nejsnadnější pro toho, kdo koná správnou práci a kdo se cítí k ní povolán. Jediné tak jest řemeslné zaměstnání základem lidského štěstí. Mnoho lidské nespokojenosti a bídy vzniká tím, že nemálo lidí bylo náhodou nebo domácími, hospodářskými neb místními poměry postaveno k povolání nebo práci, jež neodpovídá ani jejich tělesným, ani duševním schopnostem. Právě v Československu, kde jsou tak zařízeny živnostenské zákony, kde platí průkaz způsobilosti, kde, jak jsem již zdůraznil, jest velice nesnadno v pozdějších letech přesedlati, ježto jest právě podle živnostenských zákonů nemožno chopiti se jiného řemesla, bylo by povolání a určení povolání v tomto směru z hospodářských důvodů v zájmu celého státu a celého státního hospodářství, v zájmu veškerého živnostnictva velice nutné. Jest dokázáno, že tělesná nezpůsobilost vede k předčasné únavě, k skleslosti, k poklesu výdělečných schopností a konečně k předčasnému shroucení, k invaliditě a brzké smrti. Nezpůsobilost duševní vede k nejmenší výkonnosti pro sebe i jiné, k ohrožení lidí i materiálu, k závisti a šplhounství, k malichernosti a úzkoprsosti, k nespokojenosti se sebou a se světem, k zaostalosti a hospodářskému shroucení. Právě dnes, kdy zdokonalením techniky v se stává průmysl nebezpečným konkurentem řemeslníků, jest nutno hledati nové cesty školního vzdělání ke zvýšení výkonnosti v praktickém provozování řemesla. Stojíme dnes před nutností hospodářského a odborného školení řemeslnických účedníků a mladých pracovníků. Otázka jejich vzdělání se stala naléhavou. Přítomnost klade na německé řemeslnictvo a na rodiče učedníků vzhledem k jejich vzdělání daleko vyšší požadavky než před 100 lety, kdy řemeslník ještě mohl své řemeslo provozovati oním stálým a klidným způsobem zděděným z dřívějších časů. Především jest nutno zaříditi návštěvu škol tak, aby se mládež v dílnách prakticky připravila na budoucí existenční boj a vydělávání. Zákonem o osmihodinné době pracovní, zákonným stanovením dovolených v učňů a pomocníků a konečně nemalými výdaji podnikatelovými na nemocenské a sociální pojištění stoupl nesmírně náklad spojený s držením učně. Proto žádáme, ne že bychom snad chtěli z reakčních důvodů útočiti proti těmto sociálním pokrokům, aby to vše bylo přiměřeně uspořádáno a přiměřeně prakticky organisováno. Víme všichni, že mistři i rodiče jsou pod trestem povinni podle § 75 a) živ. řádu posílati pomocníky a učně až do dokonaného 18. roku do všeobecné živnostenské školy pokračovací a do odborné školy pokračovací. Víme také, že jest povinností mistrů dbáti o řemeslné vzdělání učňů a především neodnímati jim čas k tomu nutný jinými služebnými úkony. Ve skutečnosti však vidíme, že se mnoha učňům starým systémem vyučovacím a i pokračovací školou odnímá nutný čas a příležitost k praktickému naučení se řemeslu tím, že na mnohých řemeslných školách pokračovacích nebylo až dosud zavedeno praktické odborné vyučování v dílnách. Jsme všichni pevně přesvědčeni o tom, že dobře promyšlené vyučování řemeslné technice ve školních dílnách by pro národní hospodářství mělo velikou cenu. Stát se až dosud staral velice málo o to, aby se na lidových školách vzdělávacích uplatnila tato praktická řemeslná technika a nauka. Víme ze statistiky, že v Československu vstupuje každoročně do učení 200.000 mladých lidí. Mistři učí všemu tomu, co se sami kdysi naučili. V pravdě by se mládež měla ve mnohých případech vlastně přeučovati. Všecky dovednosti, hmaty, dílny a postupy práce, jež nutno zachovati, aby ruční výrobek byl účelný a dokonalý ve formě a technice, nutno prakticky vědychtivé mládeži ukázati. Množství těchto dovedností a znalostí není možno naučiti se z učebnic a nelze je také pouhým písemným podáním sděliti. Jedině vyučování a učení rukou a ústy; praktické vzdělání může vypěstovati práci úspěšné řemeslné píle. Pak vzniká přiměřený pracovní výkon, pak jest možno to vše, co tu jest sociálním břemenem, opět odčiniti zvýšením produktivity a důkladností na svém působišti. Na základě této mohutné řemeslné nauky vzroste tisícům mladých lidí základ pro povolání, jež dovede jen tenkráte opravdu uspokojiti, je-li možno plně rozvinouti schopnosti. Pro řemeslo a průmysl jest vhodná praktická odborná výchova učňů na řemeslnických pokračovacích školách nevysýchajícím pramenem důkladné řemeslné maximální výkonnosti. Bohužel bylo až dosud odborné školení na většině řemeslnických pokračovacích škol všech povolání čistě teoretické. Vychovávali jsme až dosud většinou na mnoha pokračovacích školách jen řemeslníky teoretiky a málo praktiky. Toto čistě teoretické školení nestačí více v těžkém hospodářském boji. Potřebujeme pravidelnou praktickou odbornou výchov u našich učňů pro dílenskou praksi. Do školní dílny pokračovací školy patří praktický řemeslník. Požadavky dnešní doby vyžadují přeměnu dnešního teoretického školního systému na praktickou učební dílnu.

Zkoumáme-li s tohoto stanoviska navržené sumy státního rozpočtu, nabudeme přesvědčení, že také letos byla stanovena přímo směšná suma na podporu řemeslnických pokračovacích škol.

Velevážení! Právě dnes, kdy bylo znovu zjištěno, že nová daňová břemena postihnou zase jen chudé, musím se ještě zabývati neudržitelnými poměry, jež zaviňují kartely a trusty. Kartely mají v Československu děsné účinky na obchod a průmysl. Víme všichni, co bylo až dosud možné v Československu - zemi cukru. V zemi, kde roste cukrovka a kde se vyrábějí miliony metrických centů cukru, máme nejdražší cukr a nejhorší dodávky. Zvláště nepříjemná jest věc, jež se znenáhla stává zvykem, že obchodník jest při odběru určitého druhu nucen přijmouti také jisté množství druhů jiných, třeba by na ně neměl odbyt. Působí také přímo groteskně, jak se rok od roku mění nedostatek určitých druhů. Na př. v loni v létě, v době zaváření, chyběl cukr krystalový a práškový, letos zase byl nedostatek cukru homolového a kostkového. Není divu, že detailní obchod, jenž přece nemůže každoročně míti veliké zásoby, bojuje stále s nedostatkem cukru a jen ztěžka může uspokojiti poptávku netrpělivých zákazníků, kteří jen zřídka rozumí této souvislosti.

Totéž, co se děje s cukrem a hospodařením s ním, nalézáme i u ocele, u železa. Když před lety vyzvala vláda producenty, aby se svoji potřebu snažili hraditi především u pramene produkce, snažili se řemeslníci, zpracující kovy, organisací úvěrního a nákupního družstva kupovati potřebné hned u výrobce, u kartelu. Tu se však stálo na stanovisku, že prý podle staré tradice - bylo to stanovisko hlavních členů kartelu, židů železářů z Prahy - zde v tomto směru se nesmí systém organisace prolomiti. Vidíme tu tedy systematický souhlas a přihlížení vlády. Všechny výklady a pokusy byly marny. Totéž však najdeme u železa, u gumových podpatků, u koží, v průmyslu textilním a papírnickém - zkrátka všude. Všechny státy, v nichž se drobní nepronásledují, nýbrž které mají také zájem o to, co vlastně provozují bursiáni a bankovní spekulanti, se již dávno zabývaly důkladně kartely. Ale u nás v Československu stále ještě vládne systém, který věší malé a velké nechává běžet.

My němečtí národní socialisté tedy žádáme, aby konečně tomu byla učiněna přítrž, žádáme především kontrolu produkce a stanovení cen a žádáme za uspíšení protikartelového zákona. Německo mělo odvahu vydati již 13. října 1923 nařízení proti bursovním spekulantům a keťasům, vyslovující se zásadně proti zneužívání hospodářské moci. V Československu se však o tom toliko mluví, snad se o tom trochu diskutuje v tisku, ale o nastávajícím kartelovém zákonu se neslyší nic a až dodnes se s ním také nic nestalo. Zdůrazňuji to proto, že nový rozpočet jasně ukazuje, že nesmírné břímě daní, jež se tu objevuje, ponesou zase jen drobní producenti a konsumenti a obchodníci.

Ať hledíme na předložený státní rozpočet a na dosavadní hospodářství jak chceme, vždy poznáváme a nabýváme přesvědčení, že v příštím hospodářském roce se zase nebude jednati o nic jiného, než o zdolání hospodářsky slabých. Národně socialistická strana tedy pro předložený rozpočet hlasovati nebude. (Potlesk poslanců něm. nár.-socialistické strany dělnické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Koberg. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Koberg (německy): Dámy a pánové! Pan ministr financí považoval za vhodné, označiti ve svém výkladu ze dne 14. října zde ve sněmovně zcela všeobecně samosprávné svazky jako příčinu přespřílišného zatížení poplatnictva, prohlásiv doslovně: "Zatížení samosprávou jest nesmírné. Obce musí si ukládati větší reservu ve svých výdajích. Autonomie musí býti spojena s pocitem odpovědnosti." Také důvodová zpráva k novému finančnímu zákonu pro samosprávné svazky obsahuje takovéto fráze. Tím budí se dojem, jako by nyní nebylo v samosprávě žádného pocitu odpovědnosti aneb aspoň ne v dostatečné míře a jako by země, okresy a obce opakem proti státu nepostupovaly s potřebnou šetrností. Opakuje stále heslo o marnotratném finančním hospodaření v samosprávě, pokouší se pan dr Engliš dovedně odvrátiti veřejnou kritiku od nehospodárnosti ve státní správě. Na místo, aby před vlastním prahem zametal a k tomu poukázal, že by bylo především nutno, aby státní hospodářství samo dávalo dobrý příklad a aby konečně jednou bylo vyvarováno nehospodárným výdajům, jako jest 75 milionů na prach a granáty, líčí věc tak, jako by obce peníze jim od státu co nejmilostivěji poskytnuté jednoduše oknem vyhazovaly a stavěly za to radnice a podobné neužitečné budovy, kteréž neposkytují žádného výnosu. I když se snad tu a tam něco takového přihodilo, nelze to rozhodně nikterak zevšeobecňovati. Právě tak, jako pan ministr financí sám prohlásil v rozpočtovém výboru dne 26. října o zarmucujících zjevech v pražských berních úřadech, že by to bylo úžasným bezprávím, činiti celek za jednotlivé případy odpovědným, právě tak musíme prohlásiti: Jest to úžasným bezprávím, že pan ministr financí zde před celým světem naší samosprávě paušálně vytýká, že plýtvá penězi, že nemá smyslu pro šetrnost a pocitu odpovědnosti. To je vědomé klamání veřejného mínění a proto ohrazujeme se co nejostřeji proti tomuto paušálnímu podezřívání. Již okolnost, že se všeobecně octly ve finanční tísni naše samosprávné svazky na české, německé, polské, slovenské a maďarské straně, vyvrací tato obvinění a připouští závěr, že příčiny toho tkví daleko hlouběji, než myslí pan ministr financí: Především ve znehodnocení peněz, jež přimělo stát, aby vybíral válečné přirážky k daním, jež se však nezapočítávají do přirážkové základny. Tím byly naše obce vyššího i nižšího řádu již předem nuceny, aby zvyšovaly přirážky neb aby se zadlužovaly. Kdyby si byla státní finanční správa řekla: co jest pro stát spravedlivo, dlužno shledávati slušným pro samosprávu, a kdyby byly bývaly průměrně 100%ní válečné přirážky započítávány do přirážkové základny, nebylo by mnoho obcí, ba největší část jich, vůbec provedla zvýšení přirážek. Omezena byla dále, jak známo, přípustnost přirážek k činžovní dani a k výdělkové dani podniků veřejně účtujících, aniž by se byla poskytla za to obcím přiměřená náhrada. Pro novostavby, pro obnovu strojů atd. byly poskytovány berní úlevy, které samozřejmě měly v zápětí ztenčení obecních příjmů. Daně byly, jak pan ministr financí sám byl nucen opětovně připustiti, neuvěřitelně pozdě předpisovány a vybírány, údaje o přirážkové základně sdělované samosprávným svazkům berními úřady bývaly pravidelně nesprávné, sestavování řádných rozpočtů bylo téměř znemožňováno. Do dnes neví mnoho obcí, jak na tom jsou. Stále ještě jsou uváděny úředně v omyl přehnanými údaji o tom, co na daních pravděpodobně dojde. K tomu přistupuje pověstný způsob splacení válečné půjčky, tíživé zdanění obecních podniků, majetková dávka a mnoho jiného. V čem záleží vina smutných poměrů ve veřejném finančním hospodářství? Také tak zvané sanační pokusy nemohly způsobiti pronikavou nápravu. Byly to pokusy provedené nedostatečnými prostředky. Nové dávky a poplatky, obcím povolované, byly pouze kapkou na rozžhavený kámen. Nebylo ulehčeno obcím tím, že se jim odňala některá odvětví jejich dosavadního oboru působnosti, jak bylo zamýšleno novelou k obecním řádům ze dne 7. února 1919. Právě naopak! V přeneseném oboru působnosti bylo všemi možnými zákony od doby trvání republiky tolik úkolů na obce naloženo, že se musí pod jejich tíhou shroutiti zvláště poněvadž nedostanou za to vůbec ani haléře náhrady. Dnes již jsou  2/3 až  3/4 všech obecních úkonů ve skutečnosti státními úkoly, obce klesají vždy více na stupeň neplacených z výkonných orgánů státních úřadů.

Svědčí to o úplném zneuznávání pravých poměrů, myslí-li ministr financí, že celková vydání samosprávných svazků, tudíž obcí, okresů a zemí, jež pro rok 1927 odhaduje na 5717 milionů Kč, jsou příliš vysoká v poměru k vydáním pro státní správu. Pan dr Engliš v počítá tento poměr jako 54:100. O správnosti tohoto odhadu lze více méně pochybovati, rozhodně však dlužno uvážiti, jak mnoho úkolu státní správy provádí nyní naše samospráva bez odměny, že tudíž k nákladu asi 10 miliard Kč na vlastní státní správu dlužno ještě připočísti dobře  2/3 nákladu samosprávou neseného, tudíž ještě asi 4 miliardy Kč a že tento obnos dlužno odečísti při jejích vydáních. Pak ukáže se hned docela jiný obraz. Z 15 1/2 miliard Kč, které prý stojí podle dr Engliše veřejná správa v tomto státě, připadá pak 13 1/2 miliard Kč na státní správu a pouze 2 miliardy Kč na vlastní samosprávu, tudíž na země, župy, okresy a obce, dohromady tedy ani ne  1/6 toho, co státní moloch pohltí. Nebo jinak vyjádřeno, jsou vydání samosprávných svazků pro obor jejich vlastní působnosti proti státním vydáním přímým a nepřímým v poměru 15:100.

Z toho je patrno, jak jest problematickou statistika profesorem dr Englišem použitá a jak ve skutečnosti nanejvýš šetrně v samosprávě se hospodaří - v pravém opaku ke státu, jenž by zcela dobře mohl se naučiti od samosprávy, jak šetřiti. Poukazuji v tomto směru jen na příklad k vydání na státní policii, jež činí pro sedm ředitelství a 10 komisařství 135 milionů Kč, k čemuž přistupuje v ještě 5 milionů Kč na zřízení nových státních policejních úřadů, takže stojí státní policie úhrnem přes 140 milionů Kč. Na jeden státní policejní úřad připadá průměrně náklad téměř 8 milionů Kč. Kdyby se byla veškerá policie ponechala dotyčným obcím, jistě nebylo by o toto právní odvětví hůře postaráno než nyní, náklad na ně činil by však jistě sotva  1/3. Ovšem pak neměl by každý policejní úřad vlastního auta, také nebyla by tu armáda špiclů, bez kteréž, jak se zdá, nemůže tento stát existovati. (Výkřiky na levici.) Jaký nesmysl tito špiclové často za drahé peníze dodávají, o tom dovedl bych z vlastní zkušenosti vypravovati celou litanii, poněvadž jsem též byl vydán na základě takovéto špiclovské zprávy, přímo groteskně vylhané. Toho času jsme my němečtí nacionálové ve Slezsku pod stálým dozorem jistého Kunzendorffa, říšského Němce, zaměstnaného ve službách opavského policejního ředitelství, velkého, vychrtlého, modrookého pána, nesporně pruského původu. Škoda peněz! Rozhodně nebylo by to pražádným neštěstím pro veřejný řád, klid a bezpečnost, kdyby aspoň část těchto tajných agentů byla propuštěna, a to nejdříve oni policejní zaměstnanci, kteří se vlekou přes systemisovaný stav. Je jich více než 500, takže by se jedině tím mohlo ušetřiti více než 5 milionů Kč. Odpovídalo by to také restrikčnímu zákonu ze dne 22. prosince 1924, č. 286. Škrtne-li se mimo to ještě 5,124.000 Kč na zřízení nových státních policejních úřadů, lze při jediné kapitole "Státní policie" ušetřiti bez dalšího přes 10 milionů Kč. Současně bylo by lze povlovnou další restrikcí státní policie připraviti cestu k obnově obecní autonomie, jistě ke cti demokratické republiky a ku blahu občanstva. Nesmělo by v žádném ministerstvu býti 8 milionů nevyřízených spisů, kdyby se takto nezkracovala práva samosprávě příslušející.

Pouze zarytí centralisté nedovedou zhodnotiti, jaká nesmírná práce se zdolává v samosprávě výkonem čestných úřadů nebo za nepatrnou náhradu a jak úzce souvisí rozmach státu s tím, že obce vyššího a nižšího řádu obdrží, čeho k životu potřebují. V Německu na př., jehož rozkvět před válkou a také nyní i popírati nelze, dostávají země a obce přes dvě třetiny všech daňových příjmů, kdežto u nás jest odbývána samospráva pouhými drobty, jež spadnou s bohatě obloženého stolu státního. Při tom neustávají snahy systematicky umrtvovati pocit odpovědnosti v obcích, kteréž jsou vždy více dávány pod kuratelu dozorčích úřadů a se kterými se nakládá jako s nedospělci nebo blbci, nezpůsobilými obstarávati samostatně vlastní své záležitosti. A při tom ozývají se ještě farisejské stesky, že mizí, v samosprávě vědomí odpovědnosti! Mnoho bylo by lze říci o návrhu zákona na novou úpravu finančního hospodářství územních svazků samosprávných. Poněvadž však tento návrh se dnes ještě neprojednává, nechci zabíhati do podrobností. Jen tolik chci již nyní přede zjistiti, že rdoušení obcí, o něž jest v něm postaráno, jest nesnesitelno, a že tímto postupem nelze docíliti ani sanace veřejných financí, zejména financí samosprávných svazků, ani snížení všeobecného přespřílišného zdanění.

Pan ministr Engliš zcela správně prohlásil, že autonomie musí býti spojena s pocitem odpovědnosti. Ubije-li se autonomie, ubije se současně i pocit odpovědnosti v obyvatelstvu. Proto neměl by žádný návrh zákona obsahovati takováto ustanovení, která nahrazují samosprávu správou shora řízenou, sebeurčení státní policejní péčí a vlastní odpovědnost "důvěrou ve vysokou vládu". Nechť pan Engliš přece jednou prostuduje anglické poměry, nechce-li si již z říšsko-německých poměrů vzíti příklad. Tam ukázalo se již od staletí, že silná samospráva velmi dobře jest slučitelná se silnou státní mocí. Heslo zdejších centralistů: "Čím slabší jest samospráva, tím silnější jest státní moc!", heslo, jež patrně z Paříže bylo přivezeno, jest tím vyvráceno. Decentralisace zjednodušuje správu a činí ji lacinější, podporuje smysl pro celek, iniciativu a spolupráci všech občanů pro obecné blaho. V odrakouštěném Československu naproti tomu rozmáhá se vždy více duch Metternichova policejního státu. Kdežto již ve starém Římě platila zásada: Minima non curat praetor - o maličkosti se pretor nestará - jde u nás sebe nicotnější věc až do Prahy a při tom plýtvá se zbytečně časem, silou a národním jměním. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Jakožto dlouholetý člen zemské správní komise pro Slezsko vím zcela přesně, že pražská byrokracie nemá celkem ani jiskřičky porozumění pro důležitost pravé samosprávy a že si často podřízený úředník v ministerstvu dovolí v zemském rozpočtu snížiti některé položky bez odůvodnění o několik set korun, pouze aby dal pocítiti autonomnímu zemskému úřadu svoji moc. Právě nedávno byl ministerstvem vnitra vrácen zemi slezské rozpočet pro rok 1927 s podotknutím, aby se zemská správní komise předem postarala o odstranění schodku, dříve že nelze rozpočet vládě předložiti. Při tom bylo uvedeno již v předkládací zprávě zcela jasně, že a proč nelze neuhrazeného schodku 10 milionů Kč jinak uhraditi než státním přídělem. Dříve dostávaly země takovéto příděly pravidelně vzhledem k inkameraci různých daní. Od roku 1924 bylo to však krátkou cestou zastaveno přes veškeré protesty, ačkoli mezi tím byla odňata zemím dávka ze zábav, z přírůstku hodnoty a zemská pivní dávka. Takovýmito dovednými kousky patrně chtějí páni centralisté dokázati, že hospodářství jednotlivých zemí jest neudržitelno a že dlužno je nahraditi co nejdříve župní správou z Prahy řízenou. Pan ministr vnitra Černý sice sám připustil, že župní zřízení ve svém nynějším útvaru nemůže v historických zemích naprosto býti uvedeno v život. Přes to považuje se stále ještě samospráva v kruzích vysokého úřednictva v Praze za nutné zlo, jež má býti co možná nejdříve vyhlazeno a jež nanejvýše lze ponechati jako do jisté míry decentralisovanou státní správu. Při tom se zapomíná, že samostatná, žádnému vlivu nepodrobená správa vlastních věcí přísluší přece obcím vyššího a nižšího řádu důsledkem vlastního jich práva zásadně jako věc samozřejmá. Na místo aby uznávala tento ode dávna trvající stav a aby si ho vážila, na místo aby si připomínala větu, jež byla uvedena v čele březnové ústavy z r. 1849 a jež dosud platí: "Základem svobodného státu jest svobodná obec", spoutává stále silněji samosprávu velikášstvím posedlá kasta úřednická a odnímá jí dokonce nejprimitivnější právo svobodné správy majetku. Namísto, aby byrokratická správa ustupovala ponenáhlu demokratické správě, namísto, aby se konečně přikročilo k reformě správy, která podle moderních zásad považuje samosprávu za rovnoprávného spolupracovníka, zachází se s ní jako s podřízeným. Stejně jedná ostatně vláda také s parlamentem, přecházejíc prostě přes zákonný příkaz, týkající se jednotné úpravy řízení správního a provedení správní reformy, ke kterémuž byla jí určena lhůta nejdéle do 31. prosince 1925. Do dnes nebyla ani ustanovena v zákoně požadovaná komise znalecká. Nezlehčuje se takovýmto patrným podceňováním vážnost parlamentu? A nepodrývá se takovýmito ministerskými slovy a návrhy zákonů, kteréž nepřímo předhazují samosprávě chronické hlupáctví, ještě dále úcta před jejími zástupci? Proto vidíme v tom svoji povinnost, abychom se hlasitě a zřetelně s tohoto místa proti tomu ohradili. Žádáme, aby již jednou byl konec s tímto otevřeným a skrytým podrýváním samosprávy a aby také bylo dáváno zemím, okresům a obcím, co jim náleží a co k životu potřebují.

V tomto směru jest státní rozpočet naprosto nedostatečný. Pohřešujeme tam zvláště větší obnos na sanaci samosprávných celků. Chceme viděti konečně činy, jimiž se pomáhá našim obcím, okresům a zemím, a poněvadž podle toho, co bylo právě řečeno, zaviňuje stát, že nejdůležitější zdroje příjmů naší samosprávy vysýchají a že s druhé strany jsou obce nuceny konati proň zdarma spoustu prací, jest neodvratitelnou povinností, přestati konečně s tím věčným protloukáním a na místo laciných rad vydati peníze na fond, z něhož by mohla býti v historických zemích ozdravěna samospráva stojící před shroucením.

Ministr dr Engliš ohlásil, že chce vláda utvořiti z prostředků sociálního pojištění silniční fond na vybudování silnic, od dr Spiny slyšeli jsme, že má býti na to věnováno 400-500 milionů, pro věcnou potřebu ministerstva nár. obrany jest již zřízen fond pro výzbroj, jemuž - jak známo - bude odevzdáváno po 11 let ročně 315 milionů pro účely výzbrojové. Podle návrhu zákona o finančním hospodaření územních samosprávných svazků mají býti utvořeny vyrovnávací fondy a fondy pro poskytování příspěvků při živelních pohromách a také pro zkrachované peněžní ústavy byl dávno již zřízen sanační fond. Při nejmenším jest však právě tak nutným takovýto fond pro samosprávu. Neboť, jak jinak lze započíti s novým vybudováním, obnovou pořádku v hospodářství, není-li opatřen pro ně předem pevný základ, není-li provedena "seisachtheia", vybavení z dluhů, není-li zjednána rovnováha v obcích, okresech a zemích, není-li napraveno staré bezpráví a samospráva osvobozena aspoň od nejtísnivějších břemen prvých poválečných let! Samozřejmě jest k tomu potřebí velkých prostředků, aspoň 500 mil. Kč. Při dobré vůli bylo by však lze i tento obnos uhraditi z výnosu daně obratové a přepychové tím spíše, poněvadž finančním ministrem očekávaný větší příjem na daních bude míti nutně v zápětí přebytky, a snadně lze dosíci úspor ve státní správě u ministerstva zahraničí, ve vojenství, u policie, četnictva a finanční stráže. Správu tohoto sanačního fondu samosprávných svazků měl by vésti zvláštní výbor, skládající se ze zástupců zemí a samosprávných svazků jakož i ministerstev financí a vnitra a to úplně nestranně, přihlížeje jedině ku prokázané potřebě. Předpisy o tom, jak má výbor svou činnost prováděti, nechť obsahuje jednací řád, který vypracuje výbor do 2 měsíců po vyhlášení tohoto zákona. Sanační fond pro samosprávné svazky byl by samostatnou právnickou osobou se sídlem v Praze a požíval by osvobození od daní a poplatků. Po skončeném rozdělení tohoto fondu v obnosu 500 milionů Kč, nejdéle však 31. prosince 1928, zanikla by právní osobnost tohoto fondu. Parlamentu musela by se každoročně předkládati zevrubná zpráva o hospodaření fondovním a při zrušení fondu musilo by býti předloženo konečné vyúčtování. Dámy a pánové! Podali jsme takový návrh a varujeme vás, abyste nepřecházeli prostě k dennímu pořadu přes tento požadavek na zřízení takovéhoto sanačního fondu pro samosprávu.

Záleží-li Vám poněkud na ozdravění naší samosprávy, nevyhnete se nutnosti, abyste jí jednou neposkytli důkladné podpory. Čím rychlejší bude pomoc, tím bude lépe. Nepodniknete-li opětně ničeho, budou obce, okresy a země dále bezmocně chřadnouti, duch pospolitosti, životodárné jeho síly ponenáhlu odumrou, a zda to poslouží vašemu státu, ponechávám vaší úvaze. My, stoupenci německé národní strany, nemáme žádného zájmu na trvání tohoto státu v nynější jeho formě, stát má však zájem na dalším trvání oněch prvků, ze kterých se skládá. Nechá-li je uschnouti, stihne ho týž osud. Nám může to býti vhod, neboť víme, že pak naše německá samospráva pozvedne se z prachu jako Phönix, jako tomu jest nyní již tam v německé říši. I když v této zemi bude svoboda obcí sebe více deptána a potlačována, jedna věc je jistá: Naše obce zde byly dříve než tento stát a zůstanou zde, i kdyby tohoto státu více nebylo.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP