Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pan ministr financí dr Engliš ve svém exposé zdůrazňoval, že na kulturní účely vydáváme velmi mnoho, t. j. v celku 2412 mil. Kč, z nichž činí školské výdaje samosprávných svazků as 1300 mil. Kč. Ostatní znamenají výdaje ministerstva nár. osvěty, 782 mil. Kč, a obdobné výdaje ostatních státních resortů 325 mil. Kč, což dohromady u srovnání s celkovým budgetem veřejným, odhadnutým dříve na 15.500 mil. Kč, činí tedy přes 15%. Nechci zde s tohoto místa tvrditi, že číslice tato se mně zdá vzhledem k naší hospodářské nosnosti příliš velikou, avšak zaráží mne ten fakt, že ačkoliv se na naše kulturní účely, jak vidno, přes neutěšenou naši finanční situaci penězi nešetří, ba odvážil bych se říci, že tato položka velmi přesahuje naše síly, marně hledám nějaké podstatné zlepšení týkající se živnostenského školství, na které, bohužel, jako vždy je oproti jinému školství velmi málo pamatováno a které zůstává nadále mezi všemi opět jen skutečnou popelkou.

Jako zástupce strany živnostenské konstatuji s největším politováním, že školy, na které je odkázán náš živnostenský dorost, totiž velký počet budoucích mistrů a mistrových, jimž se nedostává jiných vhodnějších a modernějších učilišť, jsou tak skrovným, ba řekl bych až nápadně nízkým obnosem odbývány. Živnostenské školství pokračovací, čehož nutno ještě více litovati, je svým rozvojem nadále odkázáno z valné části opět jen na příspěvek obcí, společenstev a jiných institucí, má-li se vůbec udržeti a zachovávati alespoň v tom nejnutnějším současný krok s pokrokem a má-li se také rychlému vývoji doby přizpůsobovati.

Přes tuto velikou lhostejnost i malou přízeň našich dřívějších vlád, které při sestavování státního rozpočtu vždy na všemožné pamatovaly a peníze vynakládaly, muselo se probíjeti živnostenské školství za velmi těžkých okolností a samo téměř bez pomoci budovati si základy pro opravdovou reformu, vyhovující nejširším potřebám přítomné doby.

Rozmach živnostenského školství přesto nezůstával pozadu, což nejlépe znamenati po převratu při neobyčejném vzrůstu žactva a zvýšeném zájmu všech interesovaných kruhů. A tu právě se zapomnělo, že vzrůstající návštěva živnostenských škol vyžaduje také čím dále tím větší jejich počet a že tento náhlý rozvoj, kterému nebylo možno nikterak uměle zabraňovati, ocitl se náhle v naprostém nepoměru k tomu, co bylo ve státním rozpočtu na tento rozvoj věnováno.

Již číslice samy to potvrzují. Tak r. 1921/22 bylo živnostenských pokračovacích škol celkem 1280, které navštěvovalo 139.455 žáků. R. 1924/25 bylo škol již 1862, které navštěvovalo úhrnem 167.316 žáků a na které v tomto roce činil celkový náklad více než 27 mil. Kč. Jest přirozeno, že s pokračujícím rozvojem náklad na toto školství se stále zvětšuje, takže nejsme již daleko od sumy 30 mil. Kč přesahující, jež v budoucnu bude náklad vyžadovati. A nyní, když porovnáme k tomuto nákladu položku, která je ve státním rozpočtu na r. 1927 prelimována na osobní a věcné výdaje, vidíme, že 18,424.000 Kč ani zdaleka neuhrazuje tento zvětšený náklad a že zbytek 12 mil. Kč musí zaplatiti obce, společenstva, jiné instituce a i dobrodinci, což jest velmi špatným vysvědčením pro náš smysl pro povznesení kultury v tomto směru, přesto že jest vyjádřen vydáním více než 15% celého státního rozpočtu.

Je také velmi zajímavo, porovnáme-li poměry ve školství lidovém, které v pouhých 4 letech mělo příležitost za vydatné pomoci státu - a konstatuji, že za vydatnější pomoci než se dálo pro živnostenské školství - za tuto dobu ve svém rozvoji daleko předčiti školství živnostenské, které, ač existuje již přes 50 let, nemohlo dosáhnouti ani výše této úrovně, tím méně dosáhlo toho, co mu dávno bezesporně patří.

Za těchto okolností jsou podobné poměry nadále neudržitelny, zvláště hrozí-li veliké nebezpečí se strany obcí, které podle možnosti a místních poměrů toto školství hleděly co nejvíce finančně podpořiti, poněvadž vzhledem k novým ustanovením právě předložené daňové reformy, jež vydání obcí ve velké míře omezuje, nebude možno napříště již s touto podporou počítati. Je proto nanejvýše nutno, aby konečně bylo vyhověno dávným a spravedlivým požadavkům těchto škol, které jsou také vážnými požadavky veškerého našeho živnostnictva, aby konečně byl vydán nový zákon, jenž by tyto neudržitelné poměry upravil a tím, aby konečně jednou bylo živnostenské školství navždy zbaveno stálých a vzrůstajících starostí, nejen o další rozvoj, nýbrž i o další svou existenci. Jest proto nutno, aby pokud možno v čase co nejkratším konečně bylo živnostenské školství postaveno na pevný základ zákona, aby nebylo po osmiletém trvání republiky nadále spravováno podle zákonů starorakouských, jež se pro dnešní naše zřízení a dobu naprosto nehodí a jsou anachronismem. Ovšem, že nový zákon o živnostenském školství, který byl již vypracován a také podán, musí býti ještě v mnohých směrech změněn, neboť není myslitelno, aby se nepřihlíželo k tomu, že je především nutno odstraniti katastrofální nedostatek vhodných místností, jichž opatřování pro zřizování nových nutných škol setkává se stále čím dále tím více s nepřekonatelnými překážkami. Nelze se sice dále brániti nevyhnutelné nutnosti výstavby samostatných budov a také musí býti v nejbližší budoucnosti pamatováno při stavbě nových školních budov podle poměru alespoň na přístavbu zvláštních místností pro školy živnostenské, jak to ostatně mělo v plánu již bývalé rakouské ministerstvo kultu a vyučování.

Nelze dále také přehlížeti kritickou otázku vzrůstajícího počtu žactva. Dnes chce ministerstvo školství a nár. osvěty, aby na př. paralelka zřídila se teprve při počtu 45 učňů, což je nemyslitelné a neproveditelné. Jest z toho viděti, že takovéto nařízení může vydávati jen ten, o němž by se mohlo říci, že to se živnostenskými školami příliš dobře nemyslí nebo poměry na těchto školách prostě nezná. Má-li se vyučovati řádně, je přípustno nejvýše jen 30 učňů, zvláště když tito musí z nedostatku místa často seděti v lavicích pro žáčky 8 až 11leté. Až bude otázka umístění a stavby nových budov vyřešena, bude ovšem nutno prodloužiti i školní rok na 10 měsíců a snad potom bude možno zmenšiti týdenní počet hodin a tak, jak toho doba a technický vývoj řemesel vyžaduje, rozšířiti i vyučovací obor učňů, jak je potřebí. Nejbližší budoucnost, jak patrno, bude potřebovati dokonale připravený dorost pro pružnější podnikavost.

S novým zákonem o živnostenském školství anebo ještě před ním bude nutno též přehlédnouti a opraviti osnovy učebné, které dnešní době nevyhovují jednak ani výběrem látky ani počtem hodin. Bude nutno, ačkoliv se již tak pozvolna děje, zaopatřiti tyto školy vhodnými učebnicemi pro žactvo. Nedostatek v odborném vyučování možno nejlépe posouditi z toho, že pro nedostatek místa nelze zřizovati namnoze ani cvičné dílny, bez nichž si nelze moderní odborné vzdělávání učně ani představiti.

Neutěšená situace živnostenského školství je zřejma, kamkoli jenom pohlédneme. Tak na př. ředitelé pražských živnostenských škol jsou nuceni úřadovati v nevytopených chodbách, nemají ani vyhovující počet skříní a jiného zařízení, a mají-li je, je v nejlepším případě umístěno na školních chodbách. Není ani vytopených místností na opravu úkolů, není kabinetů pro ukládání pomůcek, kterých je citelný nedostatek, ba velká většina škol jich vůbec postrádá.

Ze sociální stránky vzato, jsou poměry ještě daleko horší, neboť honorování za řízení a vyučování na školách živnostenských není dosud přiměřeně upraveno vzhledem k nynějším drahotním a valutovým poměrům. Tak na př. před válkou činily honoráře za řízení školy: u živnostenských škol pokračovacích o 2 třídách ročně 300 Kč a za řízení trojtřídky 400 Kč. Aby nynější honoráře vyrovnaly se před válečným, měly by činiti při relaci 7krát vyšší v prvém případě 2100 Kč a ve druhém případě 2700 Kč, činí však jenom 400 Kč a 500 Kč. Jsou tedy tyto honoráře 4 až 5¹/₂krát menší oproti předválečným poměrům a valutě a nehledě ani k tomu, že cena nejdůležitějších životních potřeb je nyní až desetkráte vyšší než dříve. Honoráře za vyučování před válkou činily za týdenní vyučovací hodinu ročně 74, 84 a 98 K. Měly by tedy dnes činiti 490, 558, 786 Kč, aby se vyrovnaly honorářům předválečným, činí však pouze 196, 224, 252 Kč, čili dosahují přibližně toliko jedné třetiny předválečné výše. Práce na živnostenských školách je velmi těžká a namáhavá nejenom po stránce vyučovací, ale i pokud jde o udržení kázně, která se nyní následkem poválečných poměrů značně zhoršila, na čemž nese pohříchu největší vinu komunistická propaganda, která se neštítí nižádných prostředků, aby výchovu našich učňů zvrátila. Je to nejlepším dokladem a naší vládě důrazným upozorněním, aby měla více ohledu na těžkou práci odborných učitelů, která není v nižádném poměru dosud oceňována.

Jest mi ctí s tohoto místa projeviti vřelé uznání veliké a odpovědné práci těchto učitelů, která je plna sebezapření a sebeobětování. Učitelé, zvláště ze řad praktiků, vydělávají si ve svých dílnách mnohem větší obnosy, nežli získávají za ztracený čas vyučováním ve škole, neboť zanedbávají svoji práci ve svých živnostech a přicházejí tak o mnoho zisku. Je potom samozřejmé, že za takových poměrů nemohou školy získávati nejlepší učitele, a těm, kteří se pro vyučování obětují, chybí základní podmínka pro řádnou práci - spokojnost. Takoví učitelé potom po vysilující dlouholeté práci, ve které, když sestárnou a musí se vzdáti školní služby, nedostávají ani pense, ani odbytného nebo jakékoliv sebe menší odměny jako ocenění svých velikých zásluh. Když na př. dnes onemocní učitel živnostenské školy, nedostává nižádné podpory a zůstává bez chleba, je-li jeho jediným povoláním vyučování na živnostenské škole. Dnes každý dělník dostává nemocenskou podporu, jen na učitele živnostenských škol se úplně zapomnělo. Mám za to, že úprava honorářů těchto učitelů nevyžadovala by tak velkého nákladu vzhledem k našemu rozpočtu, který obnáší skoro 10 miliard. Pro jiné účely našly se obnosy daleko větší a krátkou cestou. Pro uzákonění sestátnění našeho živnostenského školství nacházíme jen málo zastánců, zvláště když uvážíme, že obnos na zvýšení honorářů za vyučování by nečinil snad ani 20 milionů, kdyby tito učitelé byli pojati do rámce požitkového systému státních zaměstnanců. Učitelé živnostenských škol jsou poctivými pracovníky národa. Vzpomeňme jen, že za války, když rakouská vláda chtěla zrušiti vyučování na školách živnostenských pro nedostatek peněz, usneslo se učitelstvo učiti zdarma a také nějakou dobu učilo, až se vládě podařilo najíti úhradu. Takových krásných činů a obětavé lásky vedené duchem vlasteneckým nemá a nesmí se zapomínati.

Ač je učitelstvo živnostenských škol tak málo honorováno za svou práci, je nuceno konati ještě zdarma mimořádné práce, jež se na jiných ústavech, které jsou lépe dotovány, platí. Není tedy divu, že učitelstvo formulovalo svůj požadavek zcela oprávněně, aby školy živnostenské za těchto okolností byly podřízeny raději ministerstvu obchodu a živností, které by dozajista tuto práci daleko lépe oceňovalo.

Poválečné poměry, všeobecná drahota a zvláště těžké poměry bytové zavinily, že dnes jen málo učňů bydlí u mistra a jsou u něho stravováni. A tak mnohdy učeň, sám na sebe odkázaný, trpí podvýživou. Pro mládež škol národních, ač bydlí u rodičů, vaří se ve školách polévky, obědy a jsou jim poskytovány různé nadílky, podobně pro žactvo středních škol jsou různé podpůrné fondy, pro vysokoškoláky jsou mensy, a jen pro chudé učně, kteří by měli alespoň stejná práva, ne-li větší, pro takovéto výhody, neděje se pranic nebo velmi málo. O ty se veřejnost méně stará než o samotné provinilce. Tak ku př. Praha, ač o její dobré vůli podpořiti živnostenské školství nelze do jisté míry pochybovati, nepovolí ani levnější lístek na tramway pro učně (Slyšte!), ač mnohdy učeň musí jíti i přes hodinu do školy, ačkoliv jak učitelstvo, tak i zástupci naší strany živnostenské se již několikráte toho dožadovali.

Dnes, kdy ve zvýšené míře staráme se o tělesný vývoj naší mládeže, přehlížíme, že stejně je nutno se starati i o tělesný vývoj našeho živnostenského dorostu. Bude nutno se postarati nejen o vyřešení sociálních poměrů učňů, ale bude třeba, aby za pomoci státu byla rozšířena činnost besídek, jež jediné starají se ve volných chvílích jak o tělesnou, tak i duševní výchovu učňovu.

Dále dovoluji si poukázati, že při vzdělávání učitelstva škol národních je nutno pamatovati i na školy živnostenské, ježto zvýšeným vzděláním tohoto učitelstva bezesporně školy živnostenské získávají. Při tom musí býti pamatováno i na to, aby po úpravě poměrů učitelů-praktiků se jim dala příležitost prohloubiti své všeobecné vzdělání. Zatím je třeba, aby při školách živnostenských byly zakládány knihovny jak pro žactvo, tak i učitelstvo. Zde musí zkrátka jíti stát ruku v ruce se vzdělaností.

Mluvím-li o pokračovacích živnostenských školách, nemohu při této příležitosti opominouti, abych se v krátkosti nezmínil také o školách odborných a o speciálních živnostenských učilištích. Týká se to hlavně takových oborů, o jejichž odborné školy bylo až posud velmi málo se strany státu postaráno, přestože tak velikou částku věnujeme na kulturní účely. Podívejme se jen na pražský ústav pro zvelebování živností, kde v naprosto nedostatečné a nevhodné budově se krčí několik oborů pro velký nedostatek potřebných místností. Naproti tomu v Turč. Sv. Martině staví se nádherná a veliká budova pro podobný ústav, jehož náklad vyžádá si na státu několik desítek milionů. Nechci tím však nikterak dáti najevo, že bych Slovensku této nové budovy, zasvěcené vzdělání slovenského živnostenstva, nepřál, anebo chtěl tím říci, že stavba této budovy ze státních prostředků jest v této době zbytečná nebo bezúčelná. Že na stavbu tohoto nového ústavu poukazuji, má svůj důvod v tom, že Praha, jejíž kulturní prostředí k tomu jistě opravňuje, aby podobné representační budovy měla, nemá dosud takovéto budovy, a ani v blízké budoucnosti se na postavení takovéto budovy nepomýšlí, ačkoliv je všem činitelům dobře známo, že tímto škodlivým nedostatkem rozvoj zvelebovací činnosti tohoto ústavu velice trpí. Proto jeho činnost nemůže býti při nejlepší vůli přizpůsobena požadavkům doby a také nemůže vyhověti oprávněným nárokům živnostnictva na tento ústav kladeným.

Ale jděme dále. Máme obory, které také vším právem volají stát o pomoc ve svém kulturním rozvoji a na které se stále zapomíná, ač by mohly míti pro stát velikou důležitost v získávání potřebných hodnot. Tak na příklad obor zlatnický, živnost druhdy u nás kvetoucí, zaniká jen pro nedostatek možnosti uplatniti se doma, takže domácí konsum zlatnického zboží je odkázán skoro výhradně na zboží v cizích státech vyrobené a k naší veliké škodě k nám dovezené, o tomto řemesle, které vším právem možno nazvati řemeslem uměleckým, říká se, že zaniká a ustupuje moderní výrobě po továrnicku. Mám však za to, že k zániku tohoto řemesla přispívá hlavně také ta okolnost, že nedovedli jsme se postarat včas o moderní vzdělání příslušníků tohoto stavu a tím, že byla podvázána jeho podnikavost. My sice máme v Praze odborné učiliště pro zlatníky, ale to jest v tak zbědovaném stavu, že tato škola, jinak dosti ještě frekventovaná, stojí před nebezpečím zániku, nepomůže-li co nejdříve stát svou vydatnou podporou.

Každý národ, který snaží se dosáhnouti stále vyšší úrovně své vyspělosti hospodářské, jest nucen co nejvíce se uplatňovat ve světě svou vlastní tvořivostí a hledí zjednati jí odbyt i mimo své hranice. V dnešní době je to zcela přirozený zjev, vyplývající z nevyčerpatelných tužeb pokrokových, je to soutěž o hospodářské bytí či nebytí. Proto, aby stát - národ mohl zdravě soutěžiti, zavazuje k povinnosti každého jednotlivce, jenž vyrábí anebo podniká cokoliv, aby svou zdatností, vzdělaností a i technickou vyspělostí k tomu přispěl. Tedy soutěž doma vytvořenými hodnotami dnes podmiňuje beze sporu dobrou nebo špatnou existenci každého státu. Proto ten, kdo zůstává pozadu a nechává se předstihovati druhým, stává se stále slabším a neschopnějším k další existenci. Je tedy na snadě, chce-li svou hospodářskou existenci udržeti a posíliti, že potřebuje beze sporu takových hodnot, jejichž tvoření musí se díti způsobem, jaký sama doba vyžaduje. Jest proto povinností a také nejpřednějším zájmem i našeho státu, aby pokud možno nejvíce a nejúčinněji podporoval tvoření takovýchto hodnot a staral se se zvětšenou péčí právě o obory takové, které státu nejvíce hodnot přinášejí a které mají také největší možnost své tvoření stále zvětšovati a rozmnožovati.

Ne nadarmo a zcela oprávněně bylo zde včera voláno jedním zástupcem republikánské strany zemědělské: "Dejte nám řádné odborné školy, abychom v nich získané poznatky mohli ve zvětšené míře využitkovati a tyto co nejlépe uplatňovati při tvoření těch hodnot, které jsou pro existenci našeho státu nezbytnou podmínkou."

Mám za to, že nemenší oprávněnost mám dnes k tomu i já, volám-li podobně: Vybudujte nám řádně živnostenské školství pokračovací a naše odborná učiliště, aby živnostnictvo rovněž mohlo využitkovati všechno to, co tato učiliště pro jeho vzdělání a povznesení přinášejí, pro tvoření cenných hodnot, bez kterých se rovněž hospodářství našeho státu nemůže obejíti.

Po výtce musím říci a konstatovati, že bývalý rakouský stát, o němž většina z nás se zálibou tvrdí, že nepřál pokroku a byl v mnohém velmi zaostalý, přece jenom měl zvláště v poslední době vřelé pochopení pro otázku vzdělání živnostnictva, zvláště těch oborů, ve kterých spatřoval všechny schopnosti a možnosti k vytváření důležitých hodnot, kterých potřeboval nejen pro svou dobrou pověst za hranicemi, hlavně však také pro posílení a udržování svého finančního hospodářství.

Chci jenom namátkou poukázati, jak na př. dovedlo se bývalé Rakousko postarati o obory náležející k módnímu odvětví. Vídeň velmi dobře pochopovala, čím Paříž stala se slavnou a bohatou. Chtěla prostě ji v tom napodobovati a státi se jakýmsi druhým střediskem módního světa, který přináší do hlavního města Francie mnoho bohatství, ježto právě bohatě zhodnocuje onu tamější vysoce vyspělou tvořivost na poli módního umění. Rakouský stát také nešetřil na vybudování odborných i vyšších učilišť pro vzdělání příslušníků tohoto stavu, poněvadž byl přesvědčen, že mu to přináší nemalý prospěch. U nás marně se dosud volá po vybudování podobných škol. Je sice pravda, že náš stát po převratu zřídil jakousi t. zv. vyšší státní školu krejčovskou, která se však vlastně minula se svým účelem. Byla zřízena při skomírající odborné tkalcovské škole v Prostějově, tedy v prostředí, které naprosto neodpovídá takovémuto učilišti, ježto Prostějov je známým městem, kde se vyrábí po továrnicku konfekce podřadných kvalit, na které ovšem nelze absolventům tohoto vyššího učiliště tříbiti svůj vkus a povzbuzovati vlastní tvořivost. Stát zde tedy platí na něco, co zůstává bez užitku.

Zde bude nutno také, v době pokud možno nejbližší, zjednati pronikavou nápravu, a to tím, když stát vybuduje v Praze, jakožto v hlavním středisku naší kultury, podobné vyšší učiliště krejčovské, jehož se všichni příslušníci tohoto oboru již po léta domáhají. Dalo by se ještě mnoho mluviti o podobných povinnostech našeho státu, které stále našemu živnostnictvu dluhuje.

Přesto, že nemůžeme býti spokojeni z uvedených důvodů s položkou, jež je ve státním rozpočtu věnována na odborné a pokračovací školství živnostenské, uznáváme dobrou snahu našeho finančního ministra a nemůžeme, než pro předložený státní rozpočet hlasovati v naději, že příštím rokem se opět příznivěji naše finanční situace vytváří a že živnostnictvu bude možno konečně splniti alespoň ty nejnutnější jeho požadavky. (Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan posl. Sladký.

Posl. Sladký: Slavná sněmovno! V soumraku doby pobělohorské, na prahu Temna, pevně věřil Jan A. Komenský, že zase jednou vrátí se vláda českých věcí do českých rukou a že zase budeme pány ve svém domě. Proto ukázal jedinou spolehlivou cestu vedoucí ke světlu ze smutného současného přítmí. Jest to: "mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení", než dříve bývalo, a "snažnost v pulérování, vyčištování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka".

Splnila se slova velké víry a neochvějného optimismu nesmrtelného učitele národů! A spravedlností dějin byl to jiný velký učitel a evropský myslitel ujařmeného národa, prof. Masaryk, který uskutečnil v osudové chvíli přerodu světa sen Komenského o osvobození zpobělohorštěného národa a převedl vládu do československých rukou. Jsme zase rovní mezi rovnými. Jsme zase pány, zejména tam, kde byli jsme jen z milosti trpěni, kde jsme byli vyděděnci, kde jsme směli jenom tiše žíti, tiše dýchati a jen tiše mluviti.

Mám při těchto slovech především na mysli naše moderní Chody, naše československé hraničáry ve zněmčeném a zmaďarštěném území, tane mně na mysli také území do nedávna tolik ujařmeného Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vítězné v těchto krajích dobojováváme mnohaletý úporný zápas o československé dítě kdysi odnárodňované a duševně mrzačené ve školách cizího jazyka, které byly té dětské zakřiknuté duši spíše mučírnou nežli učírnou a dílnou lidskosti. Čí dítě, toho budoucnost, a tedy budoucnost republiky je v dětech československého národa! (Výborně!)

Proto se zadostiučiněním a s teplem v duši čteme ona výmluvná čísla popřevratového rozvoje státního školství v oněch zanedbaných krajích, zvláště pak školství národního. Je radostno, čteme-li na př., že na Podkarpatské Rusi je 743 škol s preliminovaným nákladem 26,676.000 Kč, že na Slovensku má dnes československý stát 4038 škol národních s preliminovaným nákladem 135,800.000 Kč řádného vydání a mimořádného vydání skoro 8 mil. Kč. K tomu přistupuje 36 středních škol slovenských, 11 učitelských ústavů. 11 obchodních a 9 průmyslových škol, 11 rodinných, i když nemáme na mysli Komenského universitu v Bratislavě. Ale ještě nejsme u cíle a ještě nelze říci: dokonáno jest!

Jsou ještě v oněch krajích místa, zvláště na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku, kde podnes od r. 1914 není škol - byly zničeny válkou - a tudíž i školního vyučování. Byly-li peníze na nákladné zemědělské museum v Bratislavě, musí se najíti příslušné obnosy i pro národní školství, tento základ duševního chleba pro každý národ, tím spíše tedy pro národ Komenského a Masarykův. (Výborně!) Slovensko, tato země netušených a dnes ještě nezměnitelných hodnot hospodářských, má naprosto nedostačující počet škol odborných, tak jako pro 2milionový slovenský lid jest 11 rodinných škol teprve pouhopouhým začátkem budoucí výchovy nadané slovenské ženy!

A otázka postátnění jak učitelstva na nestátních veřejných školách národních, tak i těchto škol jest jak v zájmu republikánské školy, tak i v zájmu státní myšlenky a v zájmu státního jazyka vůbec. Nelze přece odbývati aktivní učitelstvo těchto škol trvale dobrovolnou drahotní státní výpomocí a hladovějící ubohé učitelské pensisty, zvláště staré národovce slovenské, žijící v bídě a nouzi, jednorázovými výpomocemi ku starým pensím, takže při většině učitelských míst uhrazuje stát dnes více než 90% požitků, pense pak uhrazuje téměř celé, aniž by učitelé těchto škol byli podrobeni týmž služebním předpisům jako učitelé státních škol. Stát platí, ale ani nedohlíží ani neporoučí. - Věc nemožná a proto neudržitelná!

Mimo neurovnané právní a hmotné poměry nestátního slovenského učitelstva a vedle nemožného poměru státu ke slovenské škole, strádá školství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi i roztříštěností. Jsou obce, kde najdeme tři a i čtyři školy jednotřídní nebo dvojtřídní, ačkoli by sloučením těchto málotřídních škol mohly se utvořiti školy výše organisované, pro výchovu mládeže daleko cennější a hodnotnější. I zde je třeba urychlené nápravy v zájmu zlepšené výchovy slovenské a karpatoruské mládeže.

Také Hlučínsko teprve před 184 lety Bedřichem Pruským násilně z českého národního organismu urvané a od časů kulturního boje Bismarckova stejně násilně jako brutálně školou a v poslední době i kostelem germanisované, podobá se dnes onomu biblickému ztracenému a kajícně se vracejícímu synu, probouzejíc se z lethargického národního spánku a uvědomujíc si zase svou prastarou moravskou příslušnost. Nebude to dlouho trvati a naši dobří hlučínští Moravci budou zase Moravci ne pouze jménem, ale i cítěním, smýšlením, přesvědčením a jednáním. (Výborně!) Hlas krve se nedá více umlčeti a myšlenka národní, myšlenka češství, je zde na nezadržitelném vítězném postupu, dík nedocenitelné, nenáročné a neúmorné práci našeho učitelstva a ostatních státních zaměstnanců, těchto průkopníků a pionýrů státní myšlenky a národního obrození popruštělého Hlučínska. Hlučínsko bylo moravským a bude zase moravským! (Potlesk.) Jest jen na vládě, aby nezdržovala a nebrzdila tento přirozený přerod zřizováním naprosto zbytečných německých škol - v Hlučíně se do ní přihlásilo 7 dětí - nebo dokonce povolováním a trpěním německého soukromého vyučování moravských dětí v obcích - letos se přihlásilo dokonce 130 dětí v 9 obcích - nákladem "Kulturverbandu", dědice to smutně pověstného "Schulvereinu". Stejně rozhodně pak varuji před zpolitisováním školství na Hlučínsku podle přání a usilování opavského politického vedení lidové strany, jemuž zejména naprosto objektivní činnost a korektnost hlučínského školního inspektora Nováka je trnem v oku. Mimo to považuji za nutno a vřele doporučuji, aby ministerstvo školství a nár. osvěty umožňovalo vydatnými státními subvencemi novostavby škol národních v tomto území, zejména důležité občanské školy v Kravařích, kde jsou tři třídy v hospodě. (Slyšte!) Jako dlouholetý menšinový pracovník těším se upřímně ze slibného rozvoje hraničářského českého spolku. Těch 114 měšťanek a 840 obecných škol, celkem tedy 954 školy nákladem 64 milionů Kč jsou dějinnou obžalobou vídeňské macechy, jak nás ve školství zanedbávala a odnárodňovala. A ani dnes nejsou ještě odstraněny všechny staré křivdy a bolesti a splněny všechny hraničářské potřeby. Zejména mnoho těchto škol má sice hrdý nápis "Státní škola", ale svým umístěním representuje tento stát a jeho prestiž v očích domácího zakřiknutého lidu a cizojazyčného zaujatého lidu velmi uboze a často i způsobem zahanbujícím. Pedagogickým výsměchem je na př. umístění 43 žáků v Mladějovicích u Šternberka v mlýnské světnici ve výměře 6.5 X 5.5 metrů. (Slyšte!) Stavíme své hraničářské školství pomalým tempem vyměřeným na dlouhá a dlouhá léta - není prý peněz - a někde zase příliš nákladně. A mluvím-li už o novostavbách škol, pak prosím, aby nebylo považováno za separatism, když důrazně žádám, aby konečně pamatováno bylo při novostavbách středních škol nyní zase na Moravu, kde od převratu nebylo postaveno ani jediné budovy střední školy. Zvláště upozorňuji na neudržitelné umístění českých středních škol v N. Jičíně, v Bohumíně a zejména pak v Českém Těšíně, kde při přeplněných třídách umístěných v úřední budově bývalé komory těšínské jsou poměry opravdu desolátní a volají po bezodkladné nápravě.