Proti takovému surovému postupu musí se lid
právem vzbouřiti a roztrpčiti, vidí-li,
jak se miliony ročně vyhazují na krajně
zbytečné české školy menšinové
v německém jazykovém území,
často pouze pro 5 až 6 českých dětí.
Pro nás již dávno není tajemstvím,
že tyto školy nemají sloužiti kulturním
požadavkům, nýbrž že mají
býti buňkami pro počeštění
té krajiny. Pan ministr dr Hodža odmítl
s hnusem všecky snahy odnárodňovací
ve školní politice, prohlásil při tom
činěný nátlak z právního
stanoviska za trestný, z morálního stanoviska
za zamítnutí hodný. Menšinové
školy budou v budoucnosti zřizovány jen tam,
kde jsou nutné, prohlásil velmi důrazně.
Proti tomu musí býti konstatováno, že
se četné menšinové školy při
nepatrném počtu českých dětí
v těchto obcích drží jen tím
a mohou vykazovati dostatečný a nutný počet
dětí, protože vábí německé
děti, přijímají je anebo je dokonce
násilně nutí k návštěvě.
Ve škol. roce 1925/26 bylo 7.795 německých
školních dětí, které navštěvovaly
české školy obecné a občanské.
Tím by se dalo naplniti 130 německých školních
tříd. Pan ministr, jak se zdá, také
neví, že mnozí němečtí
státní úředníci a státní
zaměstnanci, němečtí železničáři
a němečtí důstojníci jsou úředně
nuceni, aby své děti posílali do českých
škol, nechtějí-li přijíti o svůj
beztoho skrovný a dosti trpký chléb, že
se kupují duše bohatými dárky a vyhlídkami
na místa ve státní službě a že
se konečně i násilím, cestou t. zv.
reklamací, německé děti berou z německých
škol a nutí se do škol českých.
Myslí-li to pan ministr skutečně vážně
s odstraněním tohoto, do nebe volajícího
bezpráví, nechť si laskavě dá
ihned předložiti v ministerstvu spisy toho se týkající.
Dějiny utrpení, jež nemají sobě
rovna, se budou před ním rozvíjeti, jak se
ještě neodehrály u žádného
kulturního národa. Nikdy se to ve starém
Rakousku nestalo, že děti proti vůli svých
rodičů byly nuceny navštěvovati cizonárodní
školy, nikdy se nestalo, že bylo soukromé vyučování
ztěžováno nebo dokonce znemožňováno.
Že českým úřadům šlo
jen o to, aby stlačily německou úroveň
vzdělání, zatím co se předstírají
důvody úspornosti, ukázalo jasně chování
k oněm obcím a okresům, které rozhodly,
že povedou zrušené třídy na vlastní
útraty, tedy ze soukromých prostředků.
Povolení k tomu potřebné bylo ve všech
případech odepřeno. I Nejvyšší
správní soud kryl svou rozhodovací praksí
tento jednostranně šovinistický postup českých
dozorčích úřadů. Postup proti
německému kulturnímu svazu, vleklé
vyřizování, po případě
nevyřizování jeho žádostí
a zřízení německých soukromých
škol dokazuje totéž.
Žádosti kulturního svazu (obrácen
k min. dr Hodžovi), pane ministře, z r. 1922 o
zřízení německých soukromých
škol v obcích Jaronín, Trnávka a Želívsko,
z r. 1923 pro Kaproun, Nedař, Hrutkov a Poštornou,
1924 pro Horu Filipovu dodnes nejsou vyřízeny, nemluvě
ani o žádostech podaných r. 1925 ohledně
obcí Sudkov, Náhlov, Dolní Chrašťany,
Trutmaně, Hřibojedy, Kaplice, Roudníky, Dřevohryzy,
Úborsko, Kunžvald, Miličovice, Hutě
Stříbrné a Řeřichy. Není
tedy celkem dosud vyřízeno 21 žádostí
kulturního svazu, mezi nimiž některé
již po léta. Při tom předpisuje definitivní
řád školní a vyučovací
vzhledem k důležitosti věci zrychlený
postup při vyřizování takovýchto
žádostí. Prováděcí nařízení
české zemské školní rady k §
187 def. řádu školního a vyučovacího
předpisuje přesně lhůty platné
pro vyřizování takovýchto žádostí.
To všechno pro české školní šovinisty
neplatí. Nejnicotnější záminky
a zdánlivé důvody byly přitaženy,
aby se činily vždy nové obtíže,
jen aby se žádané německé učiliště
nemohlo zříditi. Jen národní šovinismus
a záštiplná zlomyslnost zamezuje, aby si německý
národ sám vlastni obětavostí a na
své útraty udržel své školství
v nezkráceném objemu. Německý kulturní
svaz dnes vydržuje 22 škol s 34 třídami
a 87 mateřských škol s 94 odděleními.
Mimo to uděluje soukromé vyučování
v 18 místech 20 učiteli. To všechno jsou úkoly,
které vlastně patří státu,
a to tím spíše, že týž stát
na rok 1927 opět podle státního rozpočtu
vydá 64 miliony na české školy menšinové.
Při tom podle článku 9. smlouvy mezi velmocemi
spojenými i sdruženými a Československem
ze dne 10. září 1919, tak zv. smlouvy o ochraně
menšin, je Československo zavázáno dáti
menšinám národním, náboženským
a jazykovým přiměřený podíl
na užívání a použití částek
určených podle státního rozpočtu
pro výchovu, náboženské a humanitní
úkoly.
Toho ovšem celá ta léta nebylo dbáno,
a při tom si nikdo nedělal předhůzky
svědomí. Přiměřený díl
znamená přece logicky podle smyslu slova podíl,
který odpovídá menšině podle
percentuálního složení obyvatelstva
a se zřetelem na poplatnost a hospodářskou
sílu. Vedlo by příliš daleko, kdyby
se zde dnes mělo zkoumati, o kolik milionů jsme
byli ročně jenom v školním rozpočtu
státem ošizeni, po případě oč
naše školství bylo hůře dotováno.
Vezmeme-li pouze školní rozpočet pro rok 1927,
činí přibližně vypočtený
německý podíl okrouhle 102 miliony Kč
při celkové částce 667,222.962
Kč, t. j. 151/2% proti průměrnému
počtu obyvatelstva 23,4%, jeví se tedy zkrácení
o skoro 8%. V některých kapitolách rovná
se německý podíl nule (Výkřiky),
na příklad v ústřední správě
s 12,777.176 Kč, při stycích školních
a kulturních s cizinou s 5,130.000 Kč, při
jiných kapitolách velmi nepatrný. Z 7,420.000
Kč zařazených pro péči o studentstvo
obdrží Němci sotva 1 milion, z 6,680.000 na
ochranu památek činí německý
podíl asi 500.000 Kč, z 16,240.786 Kč pro
umění asi 750.000 Kč, při národní
osvětě s 4,090.000 korunami přibližně
90.000 korun. Zvláště nápadná
je újma německého školství v
investičním rozpočtu. Investiční
náklad na školství činí pro historické
země a Slovensko 97,782.133 korun, a to pro účely
vysokoškolské v Čechách 20,535.422 korun,
z toho pro německé účely 1,227.170
korun, na Moravě 11,806.673 korun, z toho pro německé
účely 476.673 korun, na Slovensku 3,475.000 korun,
z toho pro německé účely nic. (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Na odborné
školy v Čechách 2,250.000 korun, z toho pro
německé účely 400.000 korun, na Moravě
3,850.000 korun, z toho pro německé účely
700.000 korun, na Slovensku 1,300.000 korun, z toho pro německé
účely nic. Na střední školy v
Čechách 27,232.271 korun, z toho pro německé
účely 24.278 korun, na Moravě 4,300.109 korun,
z toho na německé účely nic, na Slovensku
1,540.000 korun, z toho pro německé účely
nic. Pro menšinové školství celková
částka 36,000.000 korun, z toho pro německé
účely nic. Celkem tedy 97,782.133 korun, z toho
německý podíl 2,828.121, to nejsou ani celá
3%, tedy zkrácení o více než 20% včetně
Slovenska, v historických zemích samých přes
30%. (Výkřiky.) Kdybychom spočítali
částky, o které bylo zkracováno naše
školství po celých 8 let, dostali bychom
se zajisté daleko přes 1 miliardu. To jest však
jenom skutečné zkrácení v oboru školství,
kdyby se k tomu vzaly ještě ostatní četné
obory státní správy, dostali bychom se
k číslům závratné výše.
Co toto zkrácení znamená pro celé
německé národní hospodářství,
nemůže se v této souvislosti dnes vyložiti.
Tak vážně to berou Čechové s
odpřísáhnutými závazky a ustanovenými
zákony!
Ale všechno se má teď změniti a zlepšiti,
neboť podle dr Hodži prý stojíme
před řešením otázky samosprávy
škol. Tato samospráva je prý naléhavá
a proto bude provedena před aktivováním žup,
a to 1. červencem 1927. Samospráva prý bude
provedena reformou částečně v okresích,
částečně v zemích. O jednotlivostech
prý se ještě nedá mluviti, protože
se o věci ještě jedná, ale již
dnes se může prohlásiti, že všechny
vrstvy obyvatelstva bez rozdílu národnosti obdrží
samosprávu škol. Zákonem se má zatím
provésti sjednocení škol.
K tomuto prohlášení pana min. školství
třeba především říci,
že je krajně opatrné a zdrženlivé
a že mi není pochopitelné, jak němečtí
národovci z toho mohli vyčísti, že se
tím oznamuje sudetským Němcům kulturní
samospráva. Přílišné nadšení
německých novin, které tuto událost
oznamovaly velkými písmeny a tím oklamaly
německou veřejnost, jako již tak často,
je zcela nepochopitelné. Bylo by bývalo lépe
po tolika smutných zkušenostech především
seznati návrh této zamýšlené
školní správy a pak teprve pěti pochvalné
hymny na počínající polepšení
na české straně a na úspěchy
německé vládní politiky a sebeobětavou
věrnost k státu. Podal jsem před tím
krátký přehled stavu školského
zákonodárství ve starém Rakousku,
abych vám ukázal, že jsme tehdy stáli
národní správě školní
mnohem blíže než dnes, že by tedy bylo Československo
mělo především budovati dále
na moderních a demokratických zásadách
rakouského školského zákonodárství,
po př. by musilo dáti průchod volnému
vývinu. Pan ministr dr Hodža slíbil
školskou samosprávu v rámci okresů a
zatím zemských výborů, později
v souhlasu se zákonem o župách. To všechno
jsme již měli a znamená tento slib jenom znovuzřízení
starého stavu, napravení, ale žádný
další vývin. Zákon ze dne 9. dubna 1920,
nař. ze dne 6. listopadu 1920, č. 605 Sb. z. a n.
dávají ovšem podle výkladu možnost
utvoření národních místních
školních rad. Župní zákon netvoří
však žup podle národního usídlení,
nýbrž spojuje namnoze zcela smíšené
okresy v župy a ustanovuje pro správu škol župní
školní rady s nepatrnou působností.
Jelikož většina žup bude národně
smíšená, většinou české
- jedině dvě župy s německou
většinou, Karlovy Vary a Česká Lípa,
mají býti odstraněny a má se provésti
k tomu nutné přidělení českých
okresů - bude tedy německé školství
také v župách pod českým dozorem
a správou a vydáno blahovůli příslušníků
cizího národa, ledaže by se župní
zákon ze základu změnil a provedlo úplné
a dokonalé rozdělení podle národnosti.
Při této příležitosti by se musil
také podstatně rozšířiti obor
působnosti župních školních rad.
České zákonodárství miluje
ve všem strohý centralismus, ačkoli dříve
v Rakousku byli Čechové vyslovenými federalisty.
Tak byly zákonem ze dne 9. dubna 1920 všechny záležitosti
týkající se školství vysokého,
středního a odborného a které dosud
náležely do oboru působnosti zemských
školních rad, těmto odňaty a přičleněny
ministerstvu školství a národní osvěty,
tak jako ministerstvo si osvojilo také právo rozhodovati
o otázkách školství obecného
a občanského, jakož i v záležitostech
škol mateřských. Menšinové školství
bylo také přímo podřízeno ministerstvu
školství. Tato centralisace nemá však
podle Hodži býti odstraněna, nýbrž
naopak ještě dále provedena tím, že
i školství pokračovací má býti
zestátněno.
Nedá se tedy zatím ještě vůbec
odhadnouti, v čem má záležeti ohlášená
samospráva školy a zamýšlí se pravděpodobně
pouze změna a zlepšení v tom směru,
že obecné a občanské školy budou
všeobecně podřízeny zase místním
školním radám, kteréžto sbory sestávají
z příslušníků vlastního
národa a volí se na základě volby
poměrné, a že budou i okresní a zemské
výbory tvořeny, po př. voleny podle týchž
hledisek. Jasnější představa podle krajně
opatrných slov pana ministra není ještě
možná. Doufáme, že ve své nedůvěře
budeme jednou příjemně překvapeni
skutečností, a ne, jako dosud již často,
nepříjemně. Ostatně při poradách
a vypracování tak důležitého
zákona měli by býti slyšeni zástupci
jednotlivých národů tohoto státu a
vzaty na vědomí jejich názory a přání,
kdyby se chtělo skutečně demokraticky postupovati
a utvořiti něco dobrého a potřebného
pro budoucnost. Zásady skutečné národní
samosprávy, národní autonomie školní
naznačil jsem ve své řeči k rozpočtu
dne 23. listopadu 1921 a podal tehdy příslušný
návrh, jenž stanovil tyto zásady, které
platí i dnes ještě: 1. Stát uznává
každý národ za nositele a správce celého
školství. 2. Pro správu celého národního
školství utvoří se, po př. zvolí
národní říšské rady školní
ze zástupců příslušného
národa. 3. Těmto říšským
radám školním náleží péče
o veškeré školství všeho druhu, školy
menšinové v to počítaje, rozhodují
samy o zřízení, správě a zrušení
škol, provádějí nutná obsazování
a jmenování učitelů, úředníků
a školních inspektorů. 4. Každý
národ hradí sám svůj školní
náklad, proto se mu dává daňová
výsost, aby se postaral o nutný náklad. Říšské
školní rady jsou tedy oprávněny, aby
předepisovaly příslušným příslušníkům
národa školní příspěvky
a od nich je vybíraly. 5. Školní dozor státu
se omezuje toliko na dodržování povinností,
jež mají národní školní
orgány. 6. Pro příslušnost k národu
státem uznanému jest rozhodné pouze prohlášení
svobodně a nezávisle podané.
Kdyby Čechové přijali tyto zásady
a kdyby ministerstvo vybudovalo samosprávu škol podle
německých hledisek, byla by škola jednou provždy
vymaněna z národního boje. Více než
pouhé ujištění pana ministra by nás
tento čin přesvědčil o tom, že
nám nechcete bráti naše děti, že
je nechcete odnárodňovati. Tak nevidíme však
v prohlášení pana ministra nic jiného
než vědomé klamání milého
dobrého německého Michla, jenž se ještě
vždycky dal klamati v přirozené lehkověrnosti
a lehkověrné hlouposti krásnými sliby
a směnkami s dlouhou splatností. Chybí nám
víra tím více, že i doba česko-německé
vládní většiny ještě nepřinesla
odstranění českého školního
šovinismu. Jelikož pan ministr prohlašuje, že
se nebudou více zrušovati školy - za školního
roku 1925/26 jsme ztratili opět 49 škol s 911 třídami
- pokračuje se zatím klidně ve zrušování
škol, protože celá moc na základě
zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n.,
leží v ruce jediného úředníka,
předsedy zemské školní rady, po př.
je vykonávána šovinistickým presidiálním
úředníkem. (Výkřiky.) Pan
min. rada dr Beran v Brně se na každý způsob
ještě nestaral o slova pana ministra, sic by se nebylo
mohlo státi, že opět bylo zrušeno několik
tříd ve školním okrese novojičínském,
v Moravské Ostravě, v Životicích u N.
Jičína a j., ačkoli v letošním
školním roce je tu více dětí
než lom. Tak i ve školním okrese Č. Lípa
byly zrušeny 4 třídy, v Něm. Jablonném
5 tříd, jakož i v mnohých jiných
krajích. Vzhledem k stoupajícímu počtu
dětí by se bylo dalo očekávati, že
nebudou zrušeny třídy, kde spojením
s druhou třídou vznikne počet žáků
přes 60. Bohužel se i na to nebere ohled. Tak byla
zrušena, aby byl uveden jen jeden příklad z
mnohých, v Kůzové (okres Jesenice) druhá
třída tamní dvoutřídní
školy obecné českou zemskou školní
radou, protože tato třída má letos jenom
35 dětí a může býti podle ustanovení
zákona teď platných býti znovu otevřena
teprve tehdy, až bude míti zase 60 žáků.
Až do té doby zůstane ovšem škola
jednotřídní, i když tato třída
bude míti 80 nebo 100 žáků. V trojtřídních
obecných školách v Starém Rokytníku,
Maršově, Radči a Žďáru byly
druhá a třetí třída na příkaz
zemské školní rady spojeny, protože tyto
dvě třídy náhodou neměly dohromady
více než 60 žáků. Takových
a podobných případů je mnoho. Ze všech
dílů země slyšíme o novém
zrušení tříd, zatím co se nutné
rozdělení při přeplnění
tříd často odepře, byť by scházelo
jen jedno dítě na zákonem stanovený
počet. Pan ministr Hodža by našel se svými
krásnými sliby lepší budoucnosti mnohem
více víry u německého národa
často obelhaného a klamaného, kdyby nařídil,
jelikož je jako nejvyšší přednosta
veškerého školství za to odpověden,
čeho třeba, aby se konečně upustilo
od této nesmyslné prakse při rušení
škol, která právem vzbuzuje rozhořčení,
a aby činy české školní správy
byly přivedeny v souhlas s jeho krásnými
slovy. Moje strana se ovšem drží jen činů
a již předem má největší
nedůvěru ke každému českému
zastoupení, tedy také k tomuto dnešnímu,
i když toto má dnes dva německé ministry
na okrasu ve svých řadách. Jak se ostatně
tito dva pánové, ještě k tomu jako vysokoškolští
profesorové, z toho všeho chtějí před
německým národem odpovídati, co se
proti nám spáchalo v oboru školství,
a co se ještě stane, musím ponechati jejich
svědomí. Víme, že se vstupem německých
ministrů do vlády v systému tohoto státu
nic, ba pranic nezměnilo a že tento systém
v oboru školství spěje k tomu, aby sudetsko-německý
národ během vývoje byl učiněn
národem nižší kultury, povolným
bezkulturním otrokem a, abychom užili slov Spinových,
upotřebitelným Čechoslovákem, a aby
byl vlastní, vyšší možností
vzdělání přitažen a ztráven,
ačkoli president tohoto státu jednou vyslovil tato
slova: "Je prvním požadavkem lidskosti, nejvyšší
normou sociologie, aby každý měl možnost
se vzdělávati. Kdo jednotlivci nebo národu
překáží ve snaze po vzdělání,
dopouští se smrtelného hříchu.
Právo vzdělati se má každý člověk
zrovna tak jako právo žíti."
Jelikož nám však Čechové právo,
abychom jako Němci svobodně a nezávisle žili
v tomto státě, z pudu sebezachování
dáti nemohou a nedají, nedají nám
logicky ani práva, abychom se vzdělávali
a pokud možno dobře vyzbrojili dary ducha do boje
o svobodu, ale budou stále bažiti po tom, aby na německé
možnosti vzdělání podle svých
zásad měli vliv, je řídili a vedli
podle svého uznání. My však chceme bojovati,
až dosáhneme úplné nezávislosti
svého školství na každém cizonárodním
vlivu, protože to patří k nejvlastnějším
a nejsvětějším právům
každého národa. Jen ve svobodě a nezávislosti
může prospívati německý duch,
může býti vychována německá
mládež pro boj za svobodu a lidská práva
německého národa. Smírné vyrovnání
a dorozumění je jenom tam možno, kde každý
se poctivě drží práva a kde je také
každý ochoten dáti poctivé právo.
Jelikož však Československo vzniklo zradou, spočívá
na neprávu a udržuje se surovým násilím
a porušováním práva, je boj proti němu
mravní povinností a nutností až k jeho
zničení. Tento neohebný a neustálý
boj povede německá strana národní
až k dosažení našeho cíle: Svobody.
(Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Sivák.
Dávám mu slovo.
Posl. Sivák: Slávné Národné
shromaždenie! Štátny rozpočet my Slováci
berieme do rúk každoročne s obavami a odkladáme
ho so sklamaním. So sklamaním, lebo Slovensku v
štátnom hospodárení našom nevenuje
sa od počiatku toľko pozornosti, koľko by si
ako významná časť republiky zasluhovalo
a koľko by mu podľa daňového zaťaženia
percentuálne prináležalo.
Tak je to i s rozpočtom na rok 1927.
Známe sú rozličné definície
pojmu štátneho rozpočtu. My definovali by sme
rozpočet najpriliehavejšie tak, že je to dielo,
pomocou ktorého sa Slovensku systematicky, s roka na rok
utŕha, ktorým sa ochromuje krajina táto vo
svojom vývoji kultúrnom, sociálnom, hospodárskom,
a to so schválením legislativy.
Úlohou mojou chce byť, aby som sa so štátnym
rozpočtom zaoberal po stránke kultúrnej.
Za bývalého maďarského režímu
práve v tomto ohľade zanedbávané bolo
Slovensko najviac. Je tedy samozrejmé, že po zdravom
pokroku a vyššej vzdelanostnej úrovni na Slovensku
je dnes snaženie veľké. Žiaľ, že
toto snaženie naráža na odpor štátneho
rozpočtu, ktorý na kultúrné potreby
Slovenska málo čo pamätá. Je pravda,
akési merítko Slovensku patriacej kvóty určiť
v tomto smere je ťažko, nepoznáme percentuálné
prispievanie Slovenska k štátnym ťarchám,
nemôžeme tedy určiť podľa tohoto ani
nárok participovania Slovenska na rozpočte. Odkázaní
sme tedy len na percentuálné výpočty
podľa množstva obyvateľstva jednotlivých
zemí, ktoré výpočty sú však
tak žalobyplné, že nemožno ich mlčaním
obísť.
Na nespravodlivé sostavenie štátneho rozpočtu
žaluje slovenské školstvo, vysoké práve
tak ako stredné, odborné a národné,
žaluje sociálna pečlivosť o študentstvo,
žaluje slovenské umenie, ochrana slovenských
pamiatok, muzejníctvo ako i rímsko-katolícky
kultus. Škoda, že i samy fyzické príčiny
vylučujú, aby som mohol na tomto mieste dopodrobna
zmieniť sa o všetkých ponosách slovenských
tohoto rázu a dokazovať ich oprávnenosť.
Uvediem len niektoré nápadnejšie, krikľavejšie
a najnaliehavejšie a žiadam, aby krivdy ešte v
tomto rozpočte boly odčinené.
Slávna snemovňa! Ako je známo, Slovensko
má len jednu vysokú školu: univerzitu Komenského
v Bratislave, sriadenú r. 1914 zák. čl. XXXVI
z r. 1912. Nová maďarská univerzita bola umiestená
len provizórne, čiastočne v starej budove
bývalej právnickej akademie, čiastočne
po iných verejných budovách kdekade po meste.
Tak na pr. filozofickú fakultu umiestili Maďari v
rímsko-katolíckej ľudovej škole pri Dóme.
Provizórium toto bolo trpené, lebo v najkratšom
čase s ohromným nákladom mala sa postaviť
univerzita nová, moderná. Na tento cieľ bol
kúpený už i pozemok, avšak prevratom sa
pomery zmenily a zmenily sa i plány a projekty Maďarov.
Pravda, po prevrate bolo by sa dalo očakávať,
že Slovensko s univerzitou dostane i nové univerzitné
budovy, vyhovujúce požiadavkom pokročilej vedy.
Žiaľ, nestalo sa tak. Čo nového sa postavilo
pre univerzitu, je budova lekárskej fakulty v Sasinkovej
ulici. Ostatné zostalo všetko pri starom, pri nemožnom
provizóriu. Že je umiestenie univerzity Komenského
absurdné, ukazuje i tá okolnosť, že na
príklad jej filozofická fakulta je pod prístreším
dievčenského gymnázia v ulici Dunajskej a
dekanát tejto fakulty v kláštore Františkánskom.
A jednako na stavebné ciele univerzity v Bratislave preliminuje
štátny rozpočet len 3,475.000 Kč, kdežto
na vysoké školy v zemiach historických, dáva
sa súhrnom 32,242.095 Kč, z toho pripadá
na Čechy 20,435.422 Kč, na Moravu 11,806.673 Kč.
Ak sa na univerzitu v Bratislave takýmto, tempom bude investovať,
Slovensko nebude mať ani za 100 rokov vhodných univerzitných
budov.
Pre bagatelizovanie slovenskej univerzity padly ostré výčitky
už i v rozpočtovom výbore. Pán minister
školstva a nár. osvety biedy tieto uznal a vo svojom
expozé vyjadril sa, že školské pomery
v Bratislave sú z pedagogického stanoviska naprosto
nemožné. Ja však sa i pri tom všetkom obávam,
že tieto pedagogické nemožnosti zostanú
i naďalej v sídelnom meste Slovenska.
Priznám sa, slávna snemovňa, že o univerzite
v Bratislave nemalo by sa ani hovoriť ako o univerzite slovenskej.
Je to univerzita česká celým svojím
duchom. Na univerzite prednáša sa česky, úraduje
sa česky, vyhlášky svoje vydáva univerzita
v reči českej, ba ešte i zkúšobné
vysvedčenia sú českého znenia. Univerzita
v tomto ohľade nevšíma si vôbec ani nedávno
vyšlého rečového nariadenia vlády.
Ako je známo, univerzita v Bratislave má tri fakulty:
právnickú, lekársku a filozofickú,
na ktorých podľa výkazu rozpočtu účinkuje
47 riadnych a 12 mimoriadnych profesorov, medzi nimi však
sú len dvaja Slováci, ale i z týchto účinkuje
len jeden. Môžeme zistiť, že vláde
naprosto nezáleží, aby bratislavská
univerzita mala profesorov Slovákov. Naopak. Keby jej bolo
záležalo, bola by sa postarala o profesorský
sbor slovenský takým spôsobom, že hneď
v prvých rokoch boli by sa vybrali učení
ľudia Slováci, poslali do cudziny na ďalšie
štúdia, a ako takým dala by sa im bola možnosť
stať sa univerzitnými profesory. Pravda, takéto
opatrenie od dnešného režimu márne by
sme čakali, dnešný systém je na tom,
aby i na elementárkach bolo čím menej učiteľov
Slovákov, tým menej teda na univerzite. Keď
som sa však rozhovoril o veciach bratislavskej univerzity,
nemôžem to učiniť bez toho, aby som nevzpomenul
i našu slovanskú univerzitnú mládež,
poťažne jej sociálné položenie. Nehovorím
o veci tejto s tohoto miesta po prvý raz. Už lanského
roku urgoval som postaviť internát pre vysokoškolskú
mládež, žiaľbohu, volanie moje odznelo na
prázdno, ačkoľvek sociálne pomery slovenskej
univerzitnej mládeže sú také, akých
nenájdeme ani v jednom kultúrnom štáte.
Obyčajný drevený barák na Prayovej
ulici pomenovať vysokoškolským internátom,
vyžaduje hodne bezočivej smelosti a odvahy tak nízko
uponížiť našu univerzitnú mládež.
V rozpočte na r. 1927 preliminované je na stavbu
akademického a stredoškolského internátu
100.000 Kč. Suma smiešna, keďže podľa
projektu vysokoškolský internát sám
ma stáť 6 milionov Kč. A mládež
univerzitná darmo sa radí, anketuje, protestuje,
prosí, volá, pomoci nedostáva sa jej odnikiaľ.
Ale nadovšetko nie od vlády.
Keď porovnáme, aká je sociálna pečlivosť
Nemcov, Francúzov alebo Angličanov o akademickú
mládež a porovnáme pečlivosť túto
s našou, od hanby vzbĺkne nám tvár. V
Bratislave postavilo sa policajné riaditeľstvo,
akých málo je v Europe, stálo 18 milionov
- málo stáť len 6 mil. (Výkřiky
posl. dr Kubiše.) ale na univerzitný a stredoškolský
internát dáva sa žobráckych 100.000
korún. To najlepšie charakterizuje naše pomery.
Upozorňujem vládu, aby otázku stavby internátu
mala na dennom poriadku a postarala sa o úhradu, že
by sa so stavbou internátu započať mohlo na
budúci rok. Ja by som sa nijako nečudoval, keby
naši univerzitáni v rozhorčenosti svojej jedného
dňa sa chytili a podpálili tú drevenú
búdu na ulici Prayovej. Azda by sa takto internátu
nového, moderného skôr dožili.
Keď som sa však už odvolával na nariadenie
vlády zo dňa 20. októbra 1926 ohľadom
užívania slovenčiny na Slovensku, musím
protestovať proti výpovedi p. kol. dr Hajna,
ktorý v utorkovej svojej reči v súvise s
otáznym rečovým nariadením povedal:
"A najnovšie obežníky rozposielané
župami, opierajúce sa o oné usnesenie vlády
z r. 1922, a opätovne pripomenuté dnešnou vládou
zo dňa 20. októbra 1926, a o prípis ministerstva
pre správu Slovenska, sú dokonca už hrubým
porušením §u 4 jazykového zákona."
Človek by skoro ani neveril, že sú to slová
dr Hajna, ktorý je členom strany národno-demokratickej,
totiž tej strany, ktorá neprestáva prízvukovať
svoje sympatie k Slovensku. Veru, nie je to nijakým dôkazom,
pane posl. dr Hajn, že vy nás Slovákov
máte príliš radi, ako ste v reči svojej
spomenuli.
Slávna snemovňa! S neobyčajnou ľútosťou
konštatujem, že v rozpočte nenachádzam
ani haliera na slovenskú vysokú školu technickú.
Fakt tento je trapným dôkazom, že vláde
nezáleží na odborne vzdelanej slovenskej inteligencii,
na odchovaní slovenského inženierskeho dorastu
a zároveň na zveľadení slovenského
priemyslu. Uvádzam, že na sriadenie slovenskej vysokej
školy technickej v Košiciach dovolil som si podať
v poslaneckej snemovni dňa 26. februára t. r. návrh
zákona, vo ktorom odôvodnil som i potrebu školy
tejto. Som oprávnený vyhlásiť, že
strana naša ma sriadení školy tejto trvá
a sa pričiní, aby z návrhu stal sa zákon
a zákon aby sa čím skôr vtelil v skutok.
I popri tom, kým Nemci majú v republike i dve vysoké
školy technické, čiže odborné,
pán minister školstva sľúbil Nemcom vysokú
školu obchodnú, kdežto nám Slovákom
ani len jednej techniky nežičí. My Nemcom nezávidíme,
my Nemcom žičíme, ale si rozhodne žiadame,
čo nám Slovákom patrí.
Strana naša naliehať bude ďalej, aby na Slovensku
v krátkom čase sriadená bola štátna
umelecko-priemyselná škola. Ľud slovenský
je nadaný. Prejavuje toľko technickej zručnosti
a umeleckej tvorivosti, ako málo kde nájdeme. Naše
ľudové umenie je ojedinelé. Slovenské
čipky, výšivky obdivuje svet. Maľované
ohniská vo Vajnoroch nezabudnú si pozrieť naši
hostia Francúzi, Angličania, Američania.
Ale azda ani nieto žiakov ľudovej školy, kde by
tak kreslili a maľovali, ako žiaci vo Vajnoroch. Naši
t. zv. "ľudoví umelci" sú hotoví
majstri a jednako povolaní činitelia nevšímajú
si týchto talentov, nedajú im príležitosť
uplatniť sa a rozvinúť.
Avšak keď sa tohoto obviňovania do púšťam,
dotýkam sa vlastne otázky odborných škôl
slovenských, ak totiž možno o školách
tohoto druhu na Slovensku vôbec hovoriť. Lebo po tejto
stránke Slovensko takmer absolútne vypadá
z kultúrneho programu tohoto štátu. Pokiaľ
historické zeme sú takrečeno zaplavené
odbornými školami, Slovensko sotva má zo škôl
týchto na ukážku. Kým na príklad
vo výkaze obchodných akademií na Slovensku
vidíme len 4 obchodné akademie, v zemiach historických
je ich 26. Tu na každých 384.484 obyvateľov pripadne
jedna obchodná akadedemia, kdežto na Slovensku len
na každých 748.369. Podľa percentuálnej
kvóty obyvateľstva Slovensko malo by dostať ešte
aspoň 7 akademií. Obchodných škôl
majú Čechy, Morava a Sliezsko 43, Slovensko len
6. Na jednu obchodnú školu padne na Slovensku 498.913
obyvateľov, tedy pol miliona ľudí, kdežto
v zemiach historických 232.479 obyvatelov dostáva
obchodnú školu. Podľa procenta obyvateľstva
Slovensko má mať 12 obchodných škôl.
Ešte krikľavejší je nepomer medzi Slovenskom
a Čechami pri priemyselných školách.
Kým v historických zemiach na 12.487 obyvateľov
padne jedna obchodná škola, na Slovensku len na každých
332.608, totižto kým na Slovensku sriadené
je len 9 priemyselných škôl, v historických
zemiach najdeme ich 80. Slovensko potrebovalo by menovite väčší
počet priemyselných škôl na zpracovanie
dreva, škôl rezbárskych, výšivkárskych,
čipkárskych, keramických, mlynárskych
atď. Pre čulý priemysel i na Slovensku sú
bohaté predpoklady, ľud slovenský je pracovitý,
usilovný a keby táto jeho usilovnosť sa podoprela
i vyšším vzdelaním, časom slovenský
priemysel prerástol by, hádam, i priemysel historických
zemí.