Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Slavíček,
inž. Dostálek, Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Špatný, Vávra.
229 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři Černý,
dr Engliš, dr Hodža, dr Mayr-Harting,
Najman, dr Nosek, dr Spina, dr Srdínko,
Šrámek, Udržal.
Z kanceláře sněmovní: sněm.
tajemník dr Říha, jeho zástupce
Nebuška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 51. schůzi
posl. sněmovny.
Došlo sdělení ze senátu. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
Předseda senátu sdělil přípisem
ze dne 1. července 1926, že senát přijal
v 38. a 40. schůzi dne 30. června a 1. července
1926 osnovu zákona o provedení úmluvy mezi
Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím
Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem
o převodu pohledávek a deposit z hospodaření
poštovní spořitelny ve Vídni, podepsané
v Římě dne 6. dubna 1922, jakož i dodatečné
dohody k této úmluvě, sjednané mezi
uvedenými státy v Římě dne
23. února 1925 (tisk 179 senátu), a to ve znění
usneseném poslaneckou sněmovnou.
Předseda: Páni posl. dr Czech a
soudr. podali návrh podle §u 46, odst. 2 jedn. řádu,
aby se sněmovna usnesla, že předseda vlády
má se dostaviti do nejbližší schůze
sněmovny a podati zprávu o věci Cyrila Koburka.
Výboru imunitnímu přikázal
jsem k ústní zprávě do předepsané
lhůty včera došlou písemnou žádost
posl. dr Hodži, aby proti posl. Kreibichovi zakročeno
bylo podle §u 51 jedn. řádu pro jeho výroky
ve 49. schůzi posl. sněmovny dne 19. listopadu 1926.
Přistoupíme k projednávání
pořadu, na němž jakožto 1. odstavec je:
1. Zpráva výboru rozpočtového o
vládním návrhu (tisk 590) státního
rozpočtu republiky Československé a finančního
zákona pro rok 1927 (tisk 670) - pokračováni.
Budeme pokračovati v povšechné rozpravě,
započaté ve 49. schůzi posl. sněmovny
dne 19. listopadu t. r.
Další přihlášení řečníci
jsou: na straně "proti" pp. posl. inž. Kallina,
dr Szüllö, Hrušovský, dr Dérer,
Burian, na straně "pro" pp. posl. dr Hajn,
Zierhut, Prokůpek a Dubický.
Dávám slovo prvnímu přihlášenému
řečníku na straně "proti",
panu posl. inž. Kallinovi.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy
a pánové!
Po prvé od té doby, co trvá Československá
republika, máme před sebou státní
rozpočet, zastávaný česko-německou
vládní většinou. Tato vláda požaduje
také na německém obyvatelstvu tohoto státu
povolení rozpočtu.
Povoliti rozpočet znamená ve státě
s parlamentní vládou projeviti vládě
největší důvěru. Dříve
než přejdu k vlastnímu státnímu
rozpočtu, pokládám za nutno pojednati o změněných
poměrech, které vedly k utvoření českoněmecké
vlády.
Bylo by pošetilé domnívati se v okamžiku,
kdy dosavadní česká celonárodní
koalice byla vystřídána česko-německou
vládní koalicí, že by stanovisko k této
nové vládě mohlo býti diktováno
jedině s hlediska malicherných stranických
požadavků. Světová válka se všemi
svými hroznými následky změnila právě
jako mohutný přírodní zjev základy
soužití národů. Staré historické
státy, které jsme ještě před
několika málo roky viděli v železné
výzbroji a nesmírně pevně státi,
pojednou se shroutily, nové státy nastoupily na
jejich místo. Podle požadavku nejsvětějšího
přirozeného práva národů, požadavku
"sebeurčení", byli povoláni malí
národové k tomu, aby utvořili státní
celky, a tak změnila se tvářnost východní
a jihovýchodní Evropy. Požadavek práva
sebeurčení přijali za svůj také
čeští poslanci říšské
rady a usnesena byla na schůzi všech českých
členů parlamentu, svolané na den 6. ledna
1918 do Prahy, deklarace, ze které uvedu pouze tato slova:
"Vycházejíce z těchto podkladů,
ohražujeme se slavnostně proti každému
odepření práva sebeurčení národů
při mírových jednáních a žádáme,
aby ve smyslu tohoto práva byla přiznána
všem národům, tudíž také
našemu národu, účast a plná svoboda,
hájiti na mírovém kongresu svých práv."
Těmto požadavkům vděčí
také Československá republika za svůj
vznik. Český národ probíjeje se teprve
v polovici minulého století, a to s pomocí
německých učenců k novému kulturnímu
rozvoji, dovedl, maje prozíravé politické
vedení, nadchnouti masy, a to jak průmyslového
dělnictva, tak i selský stav národní
hrdostí, národní hrdostí, jíž
jsem se vždy nanejvýš podivoval. Politický
vývoj za vlády císaře Františka
Josefa I. byl pro češství mimořádně
příznivý. Rokem 1848 počalo zápolení
Rakouska a Pruska o prvenství v Německu. Když
v roce 1866 dosáhlo Prusko úspěchů,
snažili se Habsburgové vypěstovati ve svých
zemích rakušanství a neštítili
se žádného prostředku, dosíci
tohoto cíle, jenž především směřoval
k tomu, aby rakouští Němci byli roztaveni,
a to tím, že v každém směru dávali
přednost slovanským národům na úkor
německého národa. Tento výhodný
stav pro slovanské národy, zejména pro Čechy
a Poláky, a schopnost vpraviti se do daných poměrů,
jež slovanské lidové povaze jest vlastní,
ruku v ruce s politickou prozíravostí, dodávati
si v těchto dobách navenek a nahoru tvářnosti
nadšených a ponížených Rakušanů,
vynesl jim úspěch za úspěchem. Vedle
toho dovedli také Češi neúmorným
úsilím, řídíce se devisou "Svůj
k svému", pracovati k vnitřnímu zmohutnění
své národnosti a k vybudování svého
národního hospodářství. Kromě
nejvyšších osobních úspěchů
podařilo se vůdcům českého
hnutí dosíci pro svůj národ velkých
hospodářských a politických úspěchů.
Dovedli však také v příhodných
okamžicích pracovati na vybudování reálně
politických základů své národnosti
a, kde toho bylo třeba, hoditi také ucelenou sílu
svého národa na vážky. Pro veškerá
jejich jednání platily vždy jen nepsané
zákony jejich národa, nikdy však rakouské
státní zákony. Touto svou politikou domohli
se také císařského reskriptu, přečteného
na zemském sněmu českém dne 12. září
1871, ve kterém sliboval císař, že obnoví
uznání práv země České
svou přísahou korunovační. V dalším
postupu podařilo se však Čechům nejen
v Praze strhnouti na sebe moc, nýbrž i umístiti
ve vídeňských ústředních
úřadech spolehlivé české úředníky.
Od ministra až k poslednímu úřednímu
sluhovi byla pro ně všechna místa volná.
Těchto možností využili důkladně.
Bylo by po mém názoru naprosto falešné
domnívati se, že by bylo lze, aby tuto činnost
Čechů v Rakousku napodobovali i Němci v československém
státě. V zásadním omylu jest, kdo
by chtěl jen porovnávati poměry zde zavládnuvší
s poměry ve starém Rakousku. Především
jsou mocenské poměry zcela odlišně rozděleny,
neboť nad národy vespolek zápolícími
stála ve starém Rakousku panovnická moc vladařova,
opírající se o vojsko, úřednictvo,
úzkostlivě pečujíc o zajištění
mocenských zájmů rodových, jež
všem vladařům byly svatými. Jen tímto
způsobem bylo lze si vysvětliti, že císař
Vilém I. mohl rakouskému císaři raditi,
aby vůči německému rakouskému
obyvatelstvu postupoval obezřetně. Pro rozvoj národů
ve starém Rakousku mělo tedy stanovisko vladařovo
a soustředění tak ohromné moci v jeho
rukách rozhodující význam. Že
císař celou svou moc uplatnil proti národně
uvědomělému němectví, nebylo
a není nikomu tajemstvím. Největších
výhod dosáhli osobně pro sebe bezpohlavní
Němci a slovanští národové, kteří
svou přizpůsobovací schopností doved!i
si většinou hráti na věrné poddané,
kdežto doma podporovali a vychovávali hrdé
národní uvědomění. To, co jsem
uvedl, nebudiž vykládáno jako předhůzka,
účelem toho jest pouze prokázati, že
světová veřejnost byla nejvyšší
měrou uvedena v omyl, když si Češi stěžovali
do útisku ve starém rakouském císařství,
a že se překrucuje pravda, jestliže dnes ještě
Češi vystupují a snaží se svůj
brutální a znásilňovací systém
proti nám sudetským Němcům obhajovati
bajkou, že prý byli od Němců ve starém
Rakousku utlačováni a nynější
jejich postup že jest jen odplatou za naše tehdejší
jednání. S touto lží musí se
již jednou přestati, neboť nic neškodí
více rozvoji národů než takováto
zášť, hlásaná na podkladě
nepravdivých tvrzení, jež národy jen
navzájem rozdvojuje, úžasné síly
národní váže a vzájemný
klidný vývoj brzdí ke škodě obou
národů.
Stará císařská moc shroutila se v
r. 1918, poddaní dosáhli svobody a právo
sebeurčení, požadované naším
vůdcem dr Lodgmannem ještě ve starém
Rakousku, bylo by bývalo mohlo upraviti národům
cestu ke zdravému hospodářskému a
politickému rozvoji. Poukázal jsem již dříve
k tomu, že čeští členové
parlamentu požadovali dne 6. ledna 1918 právo sebeurčení
národů, a dlužno jen hluboce toho litovati,
že nezůstali věrni tomuto požadavku, nýbrž
že ve vítězném opojení, aniž
by přece sami nějakého vítězství
byli dobyli snad až na vítězství ze
dne 4. března 1919, kdy ve slepé zběsilosti
česká soldateska postřílela bezbranné
německé muže, ženy a děti - pojednou
pošlapali svaté právo sebeurčení
a vytýčili požadavek, že má k jejich
státu z hospodářských a strategických
důvodů býti přičleněno
3 1/2 milionu sudetských Němců. Až
do onoho dne měl jsem jen obdiv pro český
národ, od té doby však - nemějte mi
to ve zlé - opovrhuji těmi muži, kteří
svatý prapor práva sebeurčení strhli
do bláta a zneuznávajíce tohoto práva
proti naší slavnostně projevené vůli,
spekulujíce s protiněmeckým stanoviskem západních
mocností, sevřeli nás do českého
státu. V pařížských mocenských
diktátech bylo vyhověno těmto přáním,
aby německé národní těleso
ve střední Evropě bylo oslabeno, část
německé národní síly podvázána,
aby obávaný opětný rozmach německého
národa byl pokud možno zadržen. Naším
osudem mělo býti odnárodnění,
použito moderních demokratických mocenských
prostředků, mocenských prostředků
centralistické státní moci, aby se dosáhlo
tohoto cíle. Naše z tisíce ran krvácející
tělo národa jest výsledkem jejich tolik vychvalovaného
českého humanismu, jest důsledkem zaslepeného
záští, které učinili základem
method svého boje. Heslem jejich bylo: Rychle jednati,
dříve než obr německý rozlomí
otrocké okovy v Paříži mu připiaté,
dříve než se objeví opětný
rozmach Německa, který i oni viděli přicházeti.
Političtí jejich vůdcové počítali
se lhůtou 30 až 40 roků. Osud chtěl
tomu však jinak. Neuplynulo ještě ani 10 let
a pracovní duch Německa, pracovní síla
Německa dokázala, že si dobyla opět
úcty světa. Francie, největší
odpůrce Německa, nemohla než s touto skutečností
počítati a vidíme, že po Locarnu a Thoiry
počínají se pomalu, avšak jistě
poměry lepšiti ve prospěch Německa.
Vy jste jen dovedli od založení českého
státu na úkor utlačených národů
se obohacovati, desetitisíce německých dělníků
vytlačiti z jejich pracovišť, české
hospodářství posilovati na úkor Němců,
avšak současně nesmyslnou zahraniční
a obchodní politikou vyvolati vnitřní hospodářskou
krisi, která se začíná projevovati
proti vám samým. Vzrůst komunistické
strany jest pouze důsledkem tohoto vývoje. Záští
jste rozsévali tam, kde jen hojně lásky a
největší ochota snad by mohla zajistiti váš
stát v budoucnosti. Skutkem stalo se to, o čem se
žádnému z vašich politických vůdců
před pěti roky ani nezdálo. Nezbylo vám
než dovolávati se německých stran, aby
se vašich státních nezbytností zastali,
nezbylo vám než přibrati německé
strany ke spolupráci ve vládě. Vím,
nejednali jste z vnitřního přesvědčení,
aby se konečně dostalo sudetským Němcům
rovnoprávnosti státními základními
zákony jim slíbené, rovnoprávnosti
v národnostních, hospodářských
i kulturních oborech, nejednali jste v úmyslu, zmírniti
hroznou bídu tisíců německých
rodin, zahojiti hluboké rány, kteréž
jste našemu národu způsobili, nýbrž
pouze z nouze, abyste mohli vládní záležitosti
po těžkou dobu této hospodářské
krise bez otřesů vésti dále. Němci
vstoupili do vlády nikoliv jako rovnoprávný
činitel, nýbrž jako kajícníci,
mající vyplniti mezeru po českých
socialistických stranách, jimž se mělo
takto umožniti, aby jako polooposiční strany
lépe mohly čeliti komunistickému náporu.
My sudetští Němci vstoupili jsme do československého
parlamentu v r. 1920, učinivše státoprávní
prohlášení, a na tomto prohlášení
setrváme, pokud nás osud bude nutiti, abychom žili
v tomto státě. Právě jako jste vy
trvali na svém státoprávním prohlášení
svého času v rakouské říšské
radě učiněném, zachováme se
i my. Pro nás zůstane směrodatným,
na čem se sudetsko-němečtí říšští
poslanci usnesli dne 22. října 1918 jako zplnomocnění
zástupci rodných našich oblastí, když
se utvořil národní stát rakouský:
Sloučení německých sudetských
zemí s republikou rakouskou, a dále zůstává
pro nás směrodatným státní
akt republiky rakouské ze dne 12. listopadu 1918, podle
něhož bylo Rakousko prohlášeno za součást
německé říše. Všechna tato
usnesení jsou pro nás jako dříve,
tak i nyní závazná, abychom jich nemohli
provésti, bylo nám dosud zabráněno
jen násilím pařížských
diktátorů.
Považoval jsem za nutné učiniti tato zjištění
právě v tomto okamžiku, kdy dva němečtí
ministři pod nátlakem poměrů zasedli
na vládní lavici.
Od doby, kdy se sestoupilo Národnostní shromáždění
v květnu roku 1920, bylo nám českonárodními
vládami předloženo 6 státních
rozpočtů. Zástupci všech německých
stran zaujali až dosud vždy společně stanovisko
proti brutálnímu zanedbávání
oprávněných německých požadavků
ve státních rozpočtech a vznášeli
před celým světem obžalobu proti znásilňovacímu
a počešťovacímu systému.
Ještě dne 18. listopadu 1924 to bylo, když vůdce
Svazu zemědělců posl. Křepek jménem
své strany, německé křesťansko-sociální
lidové strany a německé živnostenské
strany pronesl nejostřejší kritiku nejen pro
úplné opomíjení německých
životních zájmů, nýbrž i
zejména pro nedůstojný způsob projednávání.
Uvedl, že to, jak se zachází s oposicí
při jednání o státním rozpočtu,
jest výsměchem každé demokracie a kritisoval
zejména ostře skutečnost, že zpravodaj
již předem prohlásil, že i ta nejmenší
změna v průběhu porad jest vyloučena.
Křepek pronesl doslovně: "Tato nevážnost
k parlamentarismu, tato nevážnost k oposici zvláště,
jest jen vyvrcholením soustavy, která zneuznávajíc
zásady většiny, považuje menšinu
v parlamentě a mimo něj pouze za předmět
politiky. Při provádění této
soustavy se předstihují zákonodárství
a správa ve všech oborech, aby menšinu ve prospěch
většiny zbavily práv. Němečtí
úředníci, zaměstnanci bývají
pod nicotnými záminkami nebo také s otevřenou
surovostí olupováni o své pracovní
místo. Česká potřeba škol se
uspokojuje, německé školy se bezdůvodně
zavírají. Německá půda se nedává
německým čekatelům, ale poskytuje
se k počešťovacím účelům.
Německým zemědělcům se odebírá
domácí půda." Ukončil své
vývody ostrým ohražením proti tomuto
neslýchanému postupu a prohlásil, že
strany jím zastupované odmítají tudíž
každou další účast na poradách.
Dnes vidíme před sebou změněný
obraz.
Dnes vidíme před sebou zástupce oněch
stran, které tehdy ústy posl. Křepka vznesly
ostrý protest proti nedůstojnému způsobu
působícímu jako výsměch parlamentarismu,
jakým se projednává rozpočet, jako
složku vládní většiny. Dva z jejich
čelných mužů zaujali místo na
ministerské lavici a nesou tudíž plnou odpovědnost
za nynější methody projednávání
státního rozpočtu. Myslím, že
veškeré německé obyvatelstvo jest stejného
smýšlení se mnou, prohlašuji-li, že
rozpočet pro rok 1927 sestaven je na témž protiněmeckém
základě, jako v minulých letech, že
rovněž úplně nepovšimnuty zůstaly
oprávněné německé zájmy,
a s politováním jsme nuceni zjistiti, že se
shora uvedené německé vládní
strany rozhodly krýti tento rozpočet svými
jmény. Stal se pokus s této strany poukazovati k
tomu, že v den vstupu do vlády, tudíž
dne 12. října, nebylo již možno dosíci
ještě před zahájením porad v
rozpočtovém výboru změny státního
rozpočtu již tiskem předloženého.
Budiž mi především dovoleno k tomu poznamenati,
že se německé vládní strany již
celé měsíce dříve, za úřednického
kabinetu Černého, rozhodly, a sice při
poradách o zákonu o agrárních ochranných
clech a zákonu o kongrui, že utvoří
vládní většinu s dnešními
českými vládními stranami, pochybno
bylo pouze, zda se zúčastní utvoření
vlády také jmenováním parlamentních
ministrů. Každému reálnému politikovi
jest jasno, že by za těchto okolností byli
bývali vůdcové německých vládních
stran povinni účastí, o kterou usilovali
a která měla býti korunována vysláním
německých ministrů, dáti především
výraz tím, že se budou snažiti uplatňovati
případný vliv na vypracování
státního rozpočtu. Odporuje nejjednodušším
zákonům logiky, mluví-li se o nutnosti účasti
na státní moci, pracuje-li se o její dosažení
a jestliže pak, aniž bylo reálně-politického
podkladu, učiní se rozhodný a odpovědný
krok tím, že se vysílají do vlády
němečtí ministři.
Po mém názoru nelze dnes protiněmeckou soustavu
celého státního rozpočtu obhájiti
výmluvou, že se tento rozpočet nalézal
dne 12. října 1926 již na vládní
lavici a že dlužno tedy s ním počítati.
Neboť bylo-li také již opominuto, uplatniti vliv
na sestavení státního rozpočtu v několikaměsíční
přípravné době, která předcházela
vstup do vlády, tedy v době, kdy německé
vládní strany svými hlasy kabinet Černého
několikráte podporovaly a držely, bylo
by bývalo po mém názoru povinností
těchto stran, přičiniti se v rozpočtovém
výboru, aby byly přijaty pozměňovací
návrhy, které by byly do jisté míry
zaručily rovnoprávnost sudeto-německého
národa aspoň na hospodářském
poli. Naopak dočkali jsme se toho, že již v úvodní
své zprávě generální zpravodaj
dr Hnídek pronesl, že nová vládní
většina očekává, že při
poradách o rozpočtu zůstane výbor
věren osvědčené své tradici,
a to v úvaze, že se rozpočet povoluje nikoliv
většině, nýbrž státu a vlasti.
Tato slova, vyložíme-li si je srozumitelně,
znamenají: Česko-německá vládní
většina předpokládá jako samozřejmé,
že nebudou při poradách v rozpočtovém
výboru provedeny žádné změny,
ani nejnepatrnějšího druhu, a že většina
zamýšlí každý, byť i sebe
oprávněnější pozměňovací
návrh zamítnouti.
Poukázal jsem již vpředu k vývodům
vůdce dnešních německých vládních
stran, posl. Křepka, při poradách
o státním rozpočtu pro r. 1925, který
tyto brutální ničivé methody tehdy
co nejostřeji přibil na pranýř a odmítl
jakoukoli účast na této rozpočtové
komedii, při které oposiční poslanci
byli sníženi na úroveň pouhých
hlasovacích statistů. Hle, letos dožili jsme
se toho, že stejné německé strany jako
část vládní většiny tyto
methody nejen schvalují, nýbrž i samy k tomu
napomáhaly, aby bylo oposici zabráněno v
každé věcné spolupráci. A nedosti
na tom, snížily se k tomu, že trpí, aby
jejich vlastní spolupráci byly českými
koaličními stranami kladeny překážky,
když jejich ministři i zpravodajové jsou nuceni,
aby, zapírajíce svou německou mateřskou
řeč, používali řeči, které
sami sotva rozumějí. Měli-li jsme tudíž
po celá léta rozpočtovou komedii, staly se
letošní porady rozpočtovou tragedií
pro sudetsko-německý národ. Neboť nejen,
že bylo zakázáno těmto účastníkům
státní moci užívati německého
jazyka, nýbrž byli také donuceni hlasovati
proti oněm německým pozměňovacím
návrhům, jichž přijetí bylo by
bývalo s to, aby aspoň poněkud zajistilo
rovnoprávnost německého národa na
poli hospodářském. Veřejnost očekávala,
že německé vládní strany vynaloží
svou moc ve vládě k tomu, aby elaborát státního
rozpočtu, pořízený česko-národní
vládou Černého, byl při projednávání
v rozpočtovém výboru pozměněn
aspoň zatím tak, aby se dosáhlo hospodářského
zrovnoprávnění Němců. Tato
samozřejmost se nedostavila. Právě tak bezvýhradně,
jako provedly vstup do vlády. nezajistivše si ani
nejmenší míru požadavků za aktivní
spolupráci ve státě, právě
tak bezvýhradně podrobily se také za porad
v rozpočtovém výboru diktátu českých
vládních stran a hlasovaly proti všem německým
požadavkům.
Stejný osud byl údělem všem německým
pozměňovacím návrhům bez rozdílu,
zda se týkaly požadavku zavedení úplné
německé školské autonomie, zvýšení
položek pro parlamentní tisk a ustanovení tlumočníků,
aby se rozdáváním německých
tisků umožnila věcná parlamentní
práce německých poslanců, nebo měly-li
za účel, aby zadržely dosavadní těžké
poškozování německého hospodářství
ve všech oborech státního vlivu a zajistily
spravedlivý zřetel na německé úřednictvo
podle klíče, určeného počtem
obyvatelstva.
Byl učiněn pokus, označiti tento postup za
prozíravou taktiku, každému soudnému
pozorovateli jest však jasno, že číslice
státního rozpočtu a určení
jich k účelům převážně
českým v r. 1927 znemožňuje spravedlivý
zřetel k německým nárokům,
zejména přihlédne-li se ku čl. VII
finančního zákona, kterýž stanoví,
že jest přípustno použíti povolených
obnosů jen k účelům v dotčených
kapitolách, titulech, paragrafech a pododdílech
uvedeným, a to odděleně podle řádných
a mimořádných, osobních a věcných
potřeb. Tím jest tudíž vůbec
vyloučen pozdější přesun a jest
vědomým klamáním, tvrdí-li
někdo opak. Poněvadž jsem již ve svých
řečích pronesených v rozpočtovém
výboru při rozpravě o jednotlivých
kapitolách státního rozpočtu doložil
a prokázal těžké poškozování
sudetsko-německého národa ve všech oborech,
a to číselně, vrátím se dnes
jen všeobecně k rozpočtu jako celku. Jak známo,
rozpočet má výdaje v částce
9.703,505.151 Kč a příjmy v částce
9.723,914.485 Kč, tudíž okrouhle přebytek
20 milionů, při čemž se nesmí
zapomínati, že pan finanční ministr
ve své zprávě výslovně prohlásil,
že bez reformy zákona o válečných
poškozencích nemohl by zůstati rozpočet
aktivním, což přece nemůže nic
jiného znamenati, než že bude zákon o
válečných poškozencích změněn
v tom směru, že budou těmto největším
ubožákům dosavadní jejich požitky
ještě sníženy. Finanční
ministr dr Engliš jest nesporně jedním
z předních českých odborníků
svého druhu, čímž však naprosto
nemá býti řečeno, že bychom my,
sudetští Němci, mohli jeho činnost,
byť i co nejskrovněji pochváliti. Neboť
celé jeho smýšlení a jednání
spěje rovněž k vybudování českého
národního státu a celá jeho činnost
směřuje k tomuto cíli. Letošní
rozpočet vybudoval na novém základě
a doufá, že touto úpravou znemožní
v budoucnosti překročování rozpočtu
a uvede české finanční hospodářství
do správných kolejí. Tu pak není nikomu
tajemstvím, že tohoto cíle lze dosáhnouti
jen úsporami, jež pro dotčené kruhy
jsou přirozeně nutně spojeny s nejtěžšími
újmami. Vedoucí zásadou, které se
i on rád podrobuje, zůstává i nadále:
Podporování českého hospodářství,
české kultury, následkem toho těžké
újmy pro německé hospodářství,
německou kulturu. Při oněch velkých
položkách rozpočtových, kde skutečně
bylo by lze ušetřiti sta milionů, vědomě
se nešetří, poněvadž není
ochoty upustiti od velmocenských spádů. Tak
pohltí výlohy na diplomacii a obranu tohoto státu
více než 1/5 veškerých státních
výdajů, druhou pětinu úrokování
a amortisace státních dluhů, pokud. jsou
dosud známy, jejichž výše se uvádí
toho času číslicí 35 miliard, při
čemž se opětné nesmí zapomínati,
že ministr zahraničí dr Beneš sám
reparační dluhy, které budou Československu
ještě předepsány, odhadl okrouhle na
30 miliard. Již z těchto zjištěných
okolností lze usouditi, jak ohromně jest celé
hospodářství zatíženo a jaké
částky mají býti v budoucnosti na
poplatnících vymačkány.
Šetřiti by se mohlo také v oboru tak zv. státních
podniků, ze kterých jediný tabákový
monopol, který není nic jiného nežli
nepřímou daní na kuřáckou vášeň,
vynáší 1.108,876.134 Kč, pak státní
mincovna v Kremnici, jež poskytuje čistý zisk
okrouhle 1 milionu, kdežto všechny ostatní státní
podniky, státní statky a lesy, státní
lázně, státní tiskárny, pošta
a železnice pracují ponejvíce s velkými
schodky. Pouze na dráhy musí stát připláceti
za rok 136 milionů korun. Jak se hospodaří
ve státních podnicích, jest přespříliš
známo. Největší závody, státní
dráhy a pošta, nejsou přece řízeny
podle obchodních zásad, nýbrž jejich
správa spatřuje hlavní svůj úkol
v tom, aby podporovala počešťování
německého jazykového území,
aby nahradila desetitisíce německých železničářů
a poštovních úředníků
příslušníky české národnosti.
Tato opatření vyžadují přirozeně
ohromných částek, neboť i když
odpočivné požitky německých státních
úředníků jsou vyměřeny
nízko, tvoří přece s obchodního
stanoviska nepochopitelné zatížení,
s druhé strany podmiňuje přeložení
českých úředníků do
německého jazykového území
opět postavení obytných domů pro české
státní úředníky, škol
a podobné další náklady. Částky
k tomu potřebné jdou do set milionů.
Dosíci rovnováhy ve státním rozpočtu
bylo tudíž možno jen na útraty německé
části obyvatelstva. Pro české účely
připraveny však jako vždycky velkoryse všechny
ony peněžité prostředky, jako na př.
na zřízení českých menšinových
škol v německém jazykovém území
částka 36 milionů Kč. Aby nebylo nedorozumění,
prohlašuji, že přejeme Čechům z
plna srdce každé vybudování a každou
podporu jich školství, avšak žádáme
také pro sebe stejné právo a toho může
se nám na poli kulturním dostati jen tím,
poskytne-li se nám národní školská
autonomie. Pan ministr školství dr Hodža mluvil
sice ve své řeči dne 9. listopadu o školské
autonomii a ohlásil, že tato bude ke dni 1. července
1927 zavedena. Jeho vývody byly však tak nejasné,
že by bylo bývalo povinností německých
ministrů, aby se s veškerým urychlením
přičinili o úplné vysvětleni
této záležitosti. Abych tohoto objasnění
dosáhl, podal jsem resoluční návrh,
ve kterém se vláda vyzývá, aby podala
veškeré zákonné předlohy na zavedení
školské autonomie, a to na tom podkladě, že
každý národ si sám spravuje své
školství, ale že také opatří
si z vlastního peníze na to potřebné.
Většinovým stranám naskýtá
se zde příležitost, aby se nyní s veškerou
otevřeností vyslovily pro tuto školskou autonomii.
Výsledek hlasování prokáže, jednalo-li
se na straně p. ministra školství dr Hodži
o skutečný slib či pouze o pěkné
gesto. Pan ministerský předseda dr Švehla
výslovně k tomu poukázal, když se
ve sněmovně představovala nová česko-německá
vláda, že nyní na staré historické
půdě po vítězství myšlenky
demokracie mohou obyvatelé vespolek - míní
se tím především Němci a Češi
- otevřeně a přímo jednati jako svobodní
občané bez cizí patronance, jako rovný
s rovným. Této demokracie však jsme poznali
ještě málo. Po mém názoru ukazuje
způsob, kterým vedou jednání v rozpočtovém
výboru české menšinové strany,
že o takových jednáních, jaké
pan ministerský předseda ohlásil, vůbec
nelze mluviti. Ve skutečnosti se docela nic nezměnilo.
Na místě moci Habsburského domu, na kterou
jako na patronanci asi narážel, nastoupila v prvních
letech československého státu česká
všenárodní koalice, ztělesněná
"pětkou", a nyní, když se utvořila
českoněmecká vládní koalice,
myšlenka českého národního státu.
Za krvavý výsměch dlužno tudíž
pouze označiti, odvažuje-li se dr Švehla mluviti
o rovnosti občanů.