Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci.
Zahájíme proto rozpravu.
Dříve však navrhuji podle usnesení předsednictva,
aby lhůta řečnická stanovena byla
20 minutami.
Námitek není? (Nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu je přihlášena na straně "proti"
pí. posl. Landová - Štychová.
Dávám jí slovo.
Posl. Landová - Štychová: Dámy
a pánové! Formálně používám
této příležitosti, kdy pan zástupce
ministerstva zahraničí jest nebo má býti
přítomen, abych v zastoupení poslanecké
frakce komunistické strany Československa tlumočila
s tohoto místa protest celé dělnické
veřejnosti v Československu proti teroru ve státech
fašistických a proti persekuci dělnického
a malozemědělského hnutí i v těch
t. zv. státech demokratických. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Chci tu při této příležitosti
a to pro krátkost vyměřené lhůty
jen stručně poukázati na poměry alespoň
ve dvou zemích, a to v republikánském Polsku
po revoluci soc.-demokratického jenerála Pilsudského
a ve fašistickém Rumunsku resp. Bessarabii, prý
"osvobozené" od tak zv. bolševického
teroru sovětského Ruska, a zcela krátce pak
chci poukázati na případ Sacca a Vanzettiho
v Americe. V Polsku byl letos generálem Pilsudským
proveden známý květnový převrat
a pracující lid polský jistě vším
právem mohl očekávati alespoň amnestii
pro všechny politické vězně proletářské
a ochranu proti vyděračské kapitalistické
politice věřitelů polské republiky
a držitelů hospodářské mocí
v ní. Na místě toho stala se otázka
bílého teroru v Polsku opět aktuelní
otázkou pro celý dělnický svět.
Neboť z 8000 politických vězňů
amnestováno pouze 2000 měšťáckých
oposičníků. Ostatních 6000 proletářů
v těch proslulých 341 vězeních zůstává
na pospas hladu, špíně a rafinovanému
mučení, ve kterém jsou strážci
vězňů již z dřívějška
dokonale vycvičení. To je, pánové,
fakt zjištěný zvláštní komisí,
která byla ustavena pod tlakem protestu francouzských
spisovatelů a politiků r. 1923 a která teprve
r. 1925 navštívila ze 341 vězení v Polsku
sice pouze 24 vězení, ale ve vydané zprávě,
psané posl. Thuguttem formou úmyslně velmi
mírnou a opatrnou, jsou přesto uvedena data taková,
že nad nimi normální člověk trne
hrůzou a hnusem. Političtí provinilci zejména
z dělnického hnutí byli a jsou dosud při
výslechu i ve vězeních trýzněni
specielními mučednickými nástroji,
takže mnozí zemřeli v rukou katanů.
Ti, kdož protestovali hladovkou, byli při umělém
vyživování velmi často zadušeni.
Jiní opět umírali zimou a nedostatkem lékařského
ošetření. Zpráva byla vydána
letos a komise po zjištění všech těch
surovostí připojila ke zprávě návrhy,
směřující k odstranění
těch, kdož tyto zhovadilosti prováděli,
i těch, s jichž vědomím a souhlasem
se tak dělo a dosud děje. Leč návrhy
tyto byly zamítnuty parlamentní většinou,
prý s ohledem na zvláštní poměry
v Polsku panující. Tyto zvláštní
poměry záležejí v tom, že se polský,
ukrajinský, běloruský a židovský
proletariát brání před nemocemi a
předčasnou smrtí z podvýživy
a bídy vůbec, že se drobní sedláci
brání katastrofálním důsledkům
daňové a vůbec velkostatkářské
politiky. Proto se i za sociálního demokrata Pilsudského
pokračuje v teroru proti sociálně utlačeným.
Zatím co orgán Pilsudského "Głos
Pravdy" považuje za samozřejmé, že
nezaměstnaným se podpory zmenšují a
současně generálům se gáže
zvyšují, protože prý nelze porovnávati
nezaměstnaného dělníka s pracujícím
generálem, zatím co Pilsudského režim
rozpouští stranu nezávislých socialistů
pro styky s komunisty, zatím co novým náhubkovým
zákonem chce znemožniti kritiku vlády a poměrů
v tisku - dochází denně k novým hromadným
zatčením dělníků, sedláků
a intelektuálů, kteří se brání
chudobě a hladu a jsou proto obviňováni z
úkladů proti státu. Pro účast
na demonstraci nezaměstnaných ve Varšaku odsouzeni
byli dělníci Merer a Cin k 2 letům káznice,
9 ostatních dostalo po 3 až 5 měsících.
Vězením v Lucku prochází denně
200 až 300 vyšetřovanců, jimž vyšetřovací
vazba není započítána do trestu, ač
mnohý strávil tu 2 léta. Ve Varšavě
u apelačního soudu souzeni byli 2 dělníci
Schucht a Kovalčík, kteří jsou ve
vězení už od r. 1921, na nichž byly výpovědí
vynuceny mučením, a nyní se teprve pod tlakem
protestů zjistilo, že byli žalářováni
neprávem. V poslední době dochází
k hromadnému zatýkání zejména
komunistických dělníků a hlavně
mládeže pro činy aranžované a páchané
agenty provokatéry. Během pouhých 10 dnů
počátkem září t. r. zatčeno
bylo jen ve Varšavě 233 osob. Poměry ve vězeních
se vůbec nezměnily. Tak na př. z října
došla zpráva, že v lodžské káznicí
byl nalezen politický vězeň A. Ouser ve své
cele mrtev s velkou ranou v hlavě a s krvácejícími
ústy. Poloha mrtvého i způsob smrtelného
zranění vylučuje výklad o sebevraždě,
kterým chce úřední list zločin
zahladiti. Proto není divu, že dělnický
svět je pobouřen a protestuje proti této
obnovené teroristické praksi v Polsku, že na
př. 50.000 amerických new-yorkských dělníků
odeslalo telegram polské vládě, v němž
vysloven protest proti teroru v Polsku, žádána
amnestie pro politické proletářské
vězně a vyslovena jim sympatie. Podobné resoluce
odeslány i z jiných dělnických středisk
amerických a podobné projevy odeslány polské
vládě i z kruhů amerických intelektuálů,
na př. protest z řad kanadských redaktorů
a chicagských universitních profesorů. Stejně
protestuje veřejnost evropská a také dělnictvo
pražské bez rozdílu stran, přes odpor
přítomného komisaře, jednomyslně
pověřilo předsednictvo veliké protestní
schůze, konané 22. září t.
r. v Plodinové burse, k odeslání protestních
telegramů a resolucí jednak vládě
československé, jednak vládám polské
a rumunské, jednak jich vyslanectvím v Praze. Neboť
stejně jako v Polsku, ba snad ještě hůře,
postupuje se proti ožebračovanému lidu v Rumunsku
a Bessarabií, jestliže se opováží
brániti se proti bídě a proti teroristickým
provokacím. Historie poválečného Rumunska
je zejména pro socialistické strany velmi poučná.
Bessarabíe byla součástí ruské
říše. V době rozkladu carství
reklamovali Bessarabci své právo na autonomii, kterého
dosáhli v listopadu 1917, a 2. prosince 1917 byla slavnostně
prohlášena autonomní multanská republika
v rámci Sovětské Unie. Sovětské
zřízení v Bessarabii bylo by pochopitelně
velkým nebezpečím vykořisťovatelskému
zřízení v Rumunsku, neboť spokojený
dělník a sedlák bessarabský byl by
nebezpečným příkladem pro zbídačelého
a ujařmeného sedláka a dělníka
rumunského.
Tak pod rouškou boje proti bolševickému nebezpečí
ruskému dosáhlo Rumunsko svolení k obsazení
Bessarabie vojskem, což bylo provedeno 28. ledna 1918. Obyvatelstvu
bylo slibováno, že rumunské vojsko zavede prý
pořádek, že bude chrániti železniční
tratě a skladiště vojenských zásob.
Zatím rumunská vláda obsadila svými
lidmi všechny úřady a konala přípravy
k úplnému opanování a rumunisaci Bessarabie.
V Kišiněvě dala zatknouti "nespolehlivé"
členy selského sjezdu, kde měli býti
voleni noví delegáti do Sfatul Cerije. Předsedu
a dva tajemníky dala zastřeliti, z ostatních
celou řadu vypověděla ze země. Hrozbou
smrti zastřelením donutila vláda zemské
zastupitelstvo "Sfatul Cerij" 27. března 1918
k hlasování pro připojení Bessarabie
k Rumunsku. Vojsko kolem budovy, četnictvo v zasedací
síni a hrozba vládního zástupce způsobila,
že ze 147 delegátů hlasovalo 86 pro okupaci,
3 měli odvahu hlasovati proti a 36 jich odmítlo
za těchto okolností vůbec hlasovati. A podobným
způsobem odhlasováno 28. listopadu 1918 48 ze 150
delegátů, že se bessarabský lid vzdává
i svého práva na autonomii, kterou mu s počátku
rumunská vláda zaručovala. Pak byla Sfatul
Cerije rumunským generálem rozpuštěna
a nastala soustavná, neslýchaná persekuce
pracujícího lidu. Známý generální
sekretář rumunské Ligy pro hájení
lidských práv Costa-Foru žaluje ve své
brožuře "Z rumunských mučíren"
takto: "Hromadné prohlídky, organisované
vydírání obyvatelstva, provokativní
inscenace spiknutí, pak hromadná zatýkání,
bití a mučení ve vězeních,
popravy bez rozsudku - tomu se říká boj proti
bolševismu, ochrana státu a pořádku.
Ani stáří, ani dětství, ani
veřejné postavení, ani loyalita neuchránila
od pronásledování. Žandarm má
ve vsi právo jako kníže: trestati i milovati."
Pánové a dámy! Costa-Foru není komunistou, ani dělníkem, nýbrž je potomkem ze starého rumunského šlechtického rodu. A já vám doporučuji, zejména pánům a dámám ze socialistických stran a všem, kdož nechtějí pochopiti rozdíl mezi krvelačným fašismem a spravedlivým bolševismem, abyste si brožuru Costa-Foru přečetli a promyslili. Poznali byste aspoň, čemu se říká boj proti komunismu.
Zde několik ukázek z protokolů v brožuře
uvedených, na př.: Naděžda Grünfeldová,
poslanec Sfatul Cerije, ortodoxní menševička,
byla znásilněna, zastřelena a vhozena do
Dněstru, protože hlasovala proti okupaci. Redaktor
Kavsan ze "svobodné" Bessarabie, příkrý
antikomunista, byl pro oposiční stanovisko k rumunské
vládě zastřelen. 80 bessarabských
vojínů zastřeleno proto, že neumyli
podlahy na rozkaz důstojníka rumunského,
tedy vlastně důstojníka cizí ještě
vlády. Tisíce Bessarabců pobito a popraveno,
ač o komunismu nemělo ponětí a reklamovali
jen právo autonomie a požadavku: "Bessarabie
Bessarabcům". Celá řada kulturních
pracovníků, kteří se komunismem a
politikou vůbec nezabývali, vypovězena ze
země pod heslem t. zv. kulturní ofensivy. Byl zahájen
ostrý boj proti kultuře národa, hlavně
proti kultuře ruské, zavírány národní
školy všech stupňů, bibliotéky,
sesazováni učitelé a rozpouštěny
kulturní organisace - zkrátka rumunisace země
prováděna drakonicky a soustavně i násilnou
restrikcí bessarabských úředníků
a učitelů. Tato pověstná rumunská
kulturní ofensiva podkopává nejen v Bessarabii,
nýbrž i v Rumunsku všechen kulturní život
a rozkládá jej. A stejným švindlem je
t. zv. agrární reforma, umožňující
bohatému rumunskému bojarovi rozmnožovati majetek
podle počtu členů rodiny, zatím co
okupovaná země je takto kolonisována a domorodý
lid ožebračován.
Takové jsou důsledky terorem chráněného
vykořisťovatelského systému, velkoagrárního
a velkokapitalistického. Bessarabie, tato dřívější
ruská bohatá obilnice, stala se dnes zemí
hrůzy a spouště - dnes i mnohé obory
technického průmyslu, který se začal
vyvíjet a které byly v souvislosti s rozvojem zemědělství,
úplně odumřely. Není tedy divu, že
lid se brání, že poznává nutnost
spojiti své síly, soustřediti je a zachrániti
nejen holé životy svých dětí,
nýbrž i budoucnost pro ně. A tak došlo
k protestům a povstáním, jimž pak následovaly
známé hromadné procesy z r. 1918 se 108 obžalovanými,
z r. 1921 se 48 obžalovanými, z r. 1922 s 272 obžalovanými
a z loňského roku při procesu kišiněvském,
jemuž byl přítomen spisovatel světového
jména Henri Barbusse, stalo se 500 obžalovaných
žalobci, kteří poučili veřejnost
o poměrech ve státě a o kultuře vězeňských
ředitelů a dozorců do té míry,
že ministr války nařídil zbaviti obžalované
práva sebeobhajoby a zkrátiti celé líčení.
Strach o dobrou pověst Rumunska donutil i samu rumunskou
inteligenci k tomu, že protestovala proti teroru u min. předsedy,
u předsedy parlamentu, u ministerstva spravedlnosti a u
velitelství vojska v Bessarabii kterými byla rumunská
vláda upozorněna, že otázka "osvobozené"
Bessarabie stala se pro Rumunsko světovou ostudou. To ovšem
na čas působilo, že teror zdánlivě
polevil, ale zdá se, že se nyní rumunská
vláda domnívá, jako by dělnická
a kulturní Evropa pro své bědy a boje už
zapomněla na maličkou Bessarabii a že snad
lze opět strašiti evropské diplomaty bolševickým
nebezpečím a domáhati se za svou roli "přední
stráže" dalších výhod v Evropě
a dokonce i v Americe.
Faktem je, že rumunská vláda svým krvavým
režimem nejlépe propaguje nutnost sjednocení
pracujících vrstev k boji proti strašlivému
politickému útlaku a hlavně proti hospodářskému
úpadku. Stávky dělnictva i bouře sedláků
jsou sice lámány terorem, ale přes to sahá
k nim dělnictvo i rolnictvo opět, poněvadž
zdlouhavá smrt hladem zdá se mu býti nesnesitelnější
než risiko smrti kulkou nebo na popravišti. V poslední
době všechna zášť pověstné
bukurešťské Siguranzy obrátila se proti
vůdcům lidu Pavlu Tkačenkovi a Borisi Stefanovu.
Oba byli ve svých bytech zatčení, těžce
zraněni, odvlečeni do budovy Siguranzy a nelidsky
mučeni. Boris Stefanov byl pak odvlečen do podzemního
vězení jihlavské pevnosti, Pavel Tkačenko
byl převezen do t. zv. "posledního poschodí",
kde se nacházejí známé rumunské
mučírny, vybavené ředitelem Siguranzy
Romulem Voinescuem nejrafinovanějšími moderními
mučidly, od t. zv. železné panny až k
vytápěcím židlím a různým
elektrickým aparátům. K smrti zmučený
Pavel Tkačenko byl pak při převážení
mezi Kišiněvem a Jassami úkladně zavražděn,
prý při pokusu o útěk, ač byl
tak zmučen, že sotva stál na nohou a útěku
tudíž schopen nebyl. Takovému osudu měl
propadnouti i Boris Stefanov při transportu z jihlavské
pevnosti do Bukurešti. Ubránil se mu jedině
tím, že odepřel jíti pěšky
a bez pout, zdůrazňuje, že nechce uprchnouti,
nýbrž před soudem veřejně vypovídati.
Neboť tento před válečným soudem
započatý proces opětně je soudem nikoliv
nad obžalovanými zastánci utlačovaného
lidu, nýbrž nad hanebným zločinným
systémem, proti němuž se lid zoufale brání.
Ale nejen ve staré Evropě uplatňuje se násilnický režim proti proletariátu, nýbrž i v té opěvované svobodomyslné, hyperdemokratické Americe, jak o tom svědčí případ dvou italských dělníků Sacca a Vanzettiho. Oba stali se americké plutokracii pro svou účast v americkém dělnickém hnutí nepohodlnými a ochotná americká justice chce své pány uspokojiti čistě po americku. R. 1920 byli oba dělníci zatčeni a r. 1921 odsouzeni k trestu smrti pro vraždu, kterou nespáchali. Pravý vrah Celestino Madeiros se k vraždě té doznal. Na základě nezvratných důkazů o nevině Sacca a Vanzettiho podána jejich obhájci již vícekráte žádost o obnovu procesu. Dík mohutnému vlivu projevů mezinárodní solidarity dělnictva bez rozdílu států, národností a stran zabráněno dosud, aby rozsudek smrti byl nad oběma soudruhy proveden. Zabráněno i tomu, aby byl pravý vrah dříve popraven pro jinou ještě vraždu, dokud nebude s ním zavedeno řádné vyšetřování o vraždě, k níž se doznal a za kterou jsou nevinně odsouzeni Sacco a Vanzetti. Ale zdá se, vážení pánové a dámy, jakoby ta americká spravedlnost oslepla i ohluchla, neboť nechce připustiti obnovu procesu, nechce vyslechnouti skutečného vraha, zdá se, že chce svým nabobům aportovati hlavy nevinných za každou cenu. Milionové masy amerického dělnictva zdvihly se k protestům a žádaly pobouřeně okamžité propuštění soudce Thayera, který revisi procesu odmítl. K protestům dělnictva amerického připojuje se i dělnictvo ostatních států celého světa a k těm se připojují i čelní právníci a jiní intelektuálové ze všech zemí a států světa, Anglie, Francie, Německa, Itálie, Belgie, Holandska atd., kteří zaplavují guvernéra státu amerického protestními projevy proti chystanému justičnímu zločinu. Používáme této příležitostí, abychom i my jménem třídně uvědomělého proletariátu Československa co nejdůrazněji protestovali jak proti chystané justiční vraždě nevinných italských dělníků v Americe, tak proti persekuci a fašismu v Polsku a Rumunsku, zejména také proti šílenému řádění fašistického teroru v Itálii a v jiných zemích. A současně také přes hranice a řády všech států i stran vzkazujeme pozdrav statečným bojovníkům světového revolučního hnutí dělnického, abychom je povzbudili příslibem proletářské solidarity.
Pánové a dámy, k těmto projevům
máme plné právo a povinnost. Vy nám
vyčítáte princip diktatury proletariátu.
Jsme jím pevni ve své linii, víme, jak jím
dojíti cíle. Ano, jsme pro persekuci lichvářů
a spekulantů, kteří ohrožují
svým zločinným působením zdraví
a životy pracujících vrstev. Jsme proti takové
konsolidaci ve státě, která se děje,
jak řekl p. posl. Stříbrný,
za nejtěžších obětí pracujících
vrstev, kterou ohrožujete nejcennější
majetek pracujícího lidu, totiž jeho zdraví,
a kterou děláte z Československa velkou nemocnici.
Jsme pro teror oproti těm, kdož chrání
a omlouvají tuto zločinnou konsolidaci zneužíváním
vojska, policie, četnictva a kriminálů, neboť
není trestu dosti přísného pro zločince,
kteří zaviňují notorickou chudobu,
hlad a degeneraci nejširších vrstev lidových.
Není opatření dosti bezpečných
proti těm, kdož mají nevyléčitelnou
vlastnost, vykořisťovati a spekulovati s poctivou
prací druhých. Sentimentálním voláním
po demokracii nezmůžete vy, socialističtí
reformisté, ničeho. Nemůže-li buržoasie
dnes už potřebovati hesel demokracie pro udržení
své moci, může proletariát této
opotřebované děravé dekorace potřebovati
tím méně. Ani k politickým manévrům
se již nehodí a je buržoasii jen pro smích
ten, kdo se na ni ze socialistů odvolává.
Proto také náš protest zde není prosbou
o milost pro oběti třídního boje,
ba ani ne výstrahou, nýbrž připomínkou,
poukazem na účet, který jednou bude pracujícím
lidem likvidován. (Tak jest! Potlesk poslanců
strany komunistické.) Ať zítra nebo za
5 nebo za 10 let, lid bude jednou spláceti svým
trýznitelům podle zásluhy a bez pardonu.
(Výborně! Potlesk poslanců strany komunistické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Krebs. Uděluji mu slovo.
Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno!
Obchodní smlouva s Tureckem, vlastně vládní
návrh, jímž se má vysloviti souhlas
s uzavřením prozatímní obchodní
smlouvy Turecka s Československou republikou, ukazuje nám,
jak zdlouhavě se navazují řádné
obchodní styky s cizími státy. Na několika
příkladech chci vylíčiti hospodářskou
škodu, která se tím páše na našem
průmyslu a hospodářství. Turecko není
ovšem ze států, s nimiž máme největší
a nejdůležitější obchodní
styky, než náš vývoz do těchto
států přes to není bezvýznamný.
Vyvážíme z Turecka tabák, koberce, koloniální
zboží, hrozinky, fíky, kůži atd.,
kdežto Turecko kupuje u nás hlavně cukr, vlněné
zboží, klobouky, boty, nábytek, sklo, porculán
a jiné průmyslové výrobky. Všeobecně
lze shrnouti naše stanovisko k této předběžné
smlouvě tak, že máme velmi velký zájem,
abychom dosavadní prozatímní smlouvu přeměnili
v obchodní smlouvu definitivní, že však
není nutno uzavírati velkou celní tarifní
smlouvu, nýbrž že s nepatrnými výjimkami
stačí uzavříti smlouvu o nejvyšších
výhodách, podle níž se československým
obchodním výrobkům dostává
stejných výhod jako všem ostatním smluvním
státům. Smlouva o nejvyšších výhodách
měla býti nahrazena celní tarifní
smlouvou a několika celními tarifními položkami.
K tomuto stanovisku dospělo se na základě
úvahy, že sice náš zájem na vývozu
do Turecka v jednotlivých odvětvích, zvláště
u cukru a textilního zboží, jest dosti značný
a že by bylo možno vývoz ještě zvýšiti,
že turecké clo není všeobecně příliš
vysoké a že snížení přišlo
by k dobru státům, které mají na vývozu
do Turecka ještě větší zájem
než my, jako Itálie, Německo, Anglie, Francie
a Belgie. O významu obchodního styku Československa
s Tureckem podávají zprávu některá
čísla, která bych vám dále
rád přednesl. R. 1920 vyvezli jsme z Turecka za
17,221.000 Kč zboží a dovezli jsme za 134,552.000
Kč. R. 1921 dovezli jsme z Turecka za 13 mil. Kč
a vyvezli za 86 mil. Kč. R. 1922 činil náš
dovoz 31 mil. Kč a vývoz 86 mil., r. 1923 dovezli
jsme z Turecka za 43 mil. Kč a vyvezli za 91 mil. Kč,
r. 1924 činil náš dovoz z Turecka 30 mil. Kč
a vývoz tam 126 mil. Kč. Zahraniční
obchod s Tureckem byl tedy po všechna léta vysoce
aktivní. Tak r. 1920 máme při obchodní
bilanci s Tureckem aktívum 117 mil., r. 1921 73 mil., r.
1922. 55 mil., r. 1923 48 mil. a r. 1924 96 mil. Vše to nám
ukazuje, jak bylo by bývalo důležité
uzavříti tuto smlouvu s Tureckem již mnohem
dříve. Co však zde vidíme u Turecka,
státu, s nímž jsme poměrně v
nepatrných obchodních stycích, ukáže
se nám v celé své velikosti teprve, pozorujeme-li
ony státy, s nimiž jsme v mimořádně
úzkém a rozsáhlém obchodním
styku. Jsme sousedními zeměmi a starými zákazníky
a dodavateli těchto států, zvláště
Německa, Rakouska a Maďarska, a jest příznačné
pro ducha, jímž se navazují obchodní
styky se sousedními státy, že právě
s těmito třemi nejdůležitějšími
odběrateli, avšak také nejdůležitějšími
dodavateli naší země, nemáme v této
chvíli vůbec smluv. Prožíváme
krisi smluvních poměrů, jimiž lze vysvětliti
velkou část nynější hospodářské
krise v naší zemi.
Především chci vzpomenouti obchodních
styků s německou říší.
Podle úředních šetření
činí podíl Německa na celkovém
dovozu do Československa ne méně než
30% , kdežto Československo vyváží
do Německa 23% veškerého svého
vývozu. Tak v lednu 1925 činí podíl
Německa na dovozu do Československa 5109 mil. Německo
jest tedy ve skutečnosti v Československu na prvém
místě jako kupec zboží, avšak také
jako dodavatel. Staré obchodní styky z doby bývalého
Rakousko-Uherska obě země k sobě poutají.
Touto dobou obchodní styky zakládají se na
prozatímní hospodářské dohodě
obou států z 29. července 1920, která,
ačkoliv byla provisoriem, ukázala se účelnou
a jest podkladem vyjednávání, jež se
právě nyní konají v Berlíně.
Postupem času měli jsme bohatou příležitost
přivésti k platnosti všechna ona přání
našeho hospodářství, abychom tímto
způsobem ustálili obchodní styky s Německem
a mocněji je upevnili. Ministr obchodu prohlásil
před několika dny v rozpočtovém výboru,
že vyjednávání nemohla se dostati kupředu,
poněvadž Rakousko vypovědělo smlouvu,
poněvadž úředníci ministerstva
obchodu jsou příliš silně zaměstnáni,
neboť řídí celou spoustu vyjednávání.
Avšak to jest právě to, co nejvíce kritisujeme.
Víme, že vyslaní zástupci mají
nyní ohromnou spoustu práce, avšak příčinou
toho jest to, že po celá léta kladli nesmírně
malou váhu na zachování a připravení
skutečných řádných obchodních
styků se sousedními státy a poněvadž
nyní náhle musí Československo poznati.
že není ostrovem blažených, jak bylo nazýváno
v době po válce. Právě na obchodní
smlouvě s Německem vidíme, jak nám
nyní vznikají určité značné
potíže. Německo učinilo veliký
krok k upevnění dalších obchodních
vztahů zvláště téměř
úplným uvolněním dovozu dnem 1. října
1925. Tím se nesmírně zlepšily vztahy
mezi námi a Německem a nebylo by bývalo obtížno
uzavříti v této době smlouvu s tímto
důležitým odběratelem a důležitým
dodavatelem naší země. Bylo to však zanedbáno.
Rovněž tak právě nyní, když
Rakousko vypovědělo obchodní smlouvu, můžeme
konstatovati, že také zde bylo v minulosti mnoho zanedbáno.
Rakousko se mnoho měsíců již namáhá,
aby dosáhlo v Praze revise nynější smlouvy,
poněvadž na této revisi závisí,
kdy nabude účinnosti rakouská novela k celnímu
sazebníku. Pražská vláda přislíbila,
že se začne s vyjednáváním teprve
v září a pak v říjnu, a konečně
ustanovila jako lhůtu k vyjednávání
8. leden 1927. Jest jasné, že to byl pro tento stát
přímo nesnesitelný postup, který musil
vésti k vypovězení smlouvy. Rakouská
Národní rada se usnesla dodatečnou dohodu
ke smlouvě mezi Československem a Rakouskem vypověděti
s tříměsíční lhůtou
od 1. prosince 1926. Kdyby nedošlo k nové tarifní
smlouvě, platila by od 1. března 1927 pro nynější
obchodní styky jen všeobecná doložka o
nejvyšších výhodách. Rakousko se
v posledních letech celou spoustou obchodních smluv
zvláště s Německem, avšak i s Belgií,
Itálií a Švýcarskem nesmírně
uvolnilo od spojení, na něž musilo přistoupiti
pod tlakem poválečných poměrů.
Československo musí konečně poznati,
že není již v onom mimořádně
příznivém postavení, v jakém
bylo v letech 1919 a 1920, a že sjednávajíc
obchodní smlouvy se sousedními státy, musí
projeviti mnohem více ochoty a především
mnohem více konciliantnosti. Jasně si uvědomujeme
krisi obchodních styků se sousedními státy
zvláště tím, že s Maďarskem
je náš styk neupraven. Všechny tyto poměry
mají u nás za následek poruchy naší
průmyslové výroby, tedy opět nezaměstnanost,
hospodářskou krisi, bídu a nouzi nejširších
vrstev obyvatelstva. V poslední své řeči
poukázal jsem s tohoto místa na strašlivou
nezaměstnanost u nás, která se zatím
naprosto nezlepšila, nýbrž naopak zhoršila.
Naprosto nesmíme nynější okamžitě
období konjunktury, které nyní prožívá
uhelný průmysl, posuzovati za stav trvalý,
nýbrž v několika týdnech, až se
skončí stávka anglických horníků,
ocitneme se před novou těžkou krisí
našich uhelných dolů, kterou ucítíme
plnou měrou. To vše mělo by ukázati
rozhodujícím činitelům v zemi, že
ta tam jest doba. kdy se tento stát mohl domnívati,
že bude moci diktovati politické a hospodářské
poměry ve střední Evropě. Není
to velký stát, avšak ani stát, který
by mohl hospodařiti nezávisle na sousedních
státech, nýbrž část střední
Evropy, která se hospodářsky připravuje
a kterou evropskému lidstvu přinese, ať to
mocní této země chtějí či
nikoliv, budoucí vývoj. Pokud jde o podanou obchodní
smlouvu s Tureckem, budeme meritorně pro návrh hlasovati.
(Souhlas na levici.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Ke slovu není již nikdo přihlášen.
Rozprava je skončena.
Žádám prvého zpravodaje - pana posl. dr Hnídka - aby se ujal slova k doslovu.
Zpravodaj posl. dr Hnídek: Vzdávám
se slova.
Místopředseda inž. Dostálek: Pan zpravodaj posl. dr Hnídek vzdává se slova.
Žádám druhého pana zpravodaje - p. posl.
Petrovického - aby se ujal slova k doslovu.
Zpravodaj posl. Petrovický: Slavná sněmovno!
Paní posl. Landová - Štychová ujala
se slova k úmluvě mezí Československem
a Tureckem, kterážto úmluva dnešního
dne slavnou sněmovnou má býti schválena.
Paní posl. Landová - Štychová při
té příležitosti vznášela
protest proti teroru, který prý je v Polsku a v
jiných zemích, jako v Americe, proti dělnickým
massám, zejména proti komunistům. Očekávalo
se, že pí. posl. Landová - Štychová
bude se zabývati hospodářskými
věcmi, že bude mluviti k dotčené úmluvě
mezi republikou Tureckou a Československem. Tomu však,
kdo poslouchal její řeč, zdálo se,
že poslouchá zprávu ze Sovětského
Ruska, kde právě podobným terorem bylo a
je postupováno proti občanům všech tříd
a kde jistě spíše by se měl vznésti
protest. Tolik jsem chtěl poznamenati k řeči
pí posl. Landové - Štychové.
Doporučuji slavné sněmovně, aby úmluva
mezi Československem a Tureckem byla schválena.
(Souhlas.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Přistoupíme k hlasování. Sněmovna jest schopna se usnášeti. Schvalovací usnesení má jeden odstavec a budeme hlasovati o celém usnesení najednou. Námitek proti tomu není? (Nebylo.)
Námitek není. Kdo souhlasí se schvalovacím
usnesením ve znění doporučeném
pány zpravodaji, nechť pozvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala schvalovací usnesení ve čtení prvém.
Čtení druhé navrhnu na pořad příští
schůze. Tím vyřízen jest první
odstavec pořadu.
Přistoupíme k dalšímu odstavci, jímž
jest:
2. Zpráva výborů ústavně-právního
a rozpočtového k vládnímu návrhu
(tisk 311) zákona o sčítání
lidu (tisk 426).
Zpravodajem ústavně-právního výboru je p. posl. dr Halla, zpravodajem výboru rozpočtového je p. posl. dr Hnídek za p. posl. dr Noska.
Uděluji slovo zpravodaji výboru ústavněprávního,
panu posl. dr Hallovi.