Ve veřejnosti se rozšiřují otázky,
co dostali Němci od českých stran za vstup
do vlády a do většiny, jaké garancie,
jaké ústupky. V hlavách vynořil se
názor, že běží tu o nějaké
tajné pakty, které se zatajují veřejnosti
a které se jednou objeví ke škodě českého
národa. Zástupci německého obyvatelstva
spolupůsobili již letos při řešení
aktualit, které se netýkají jen národa
jednoho, nýbrž příslušníků
obou a více národností, pokud běželo
o význačné otázky celní ochrany,
o otázky úřednické atd. Co dostali
Němci? Možnost účasti ve vládě,
ve většině, jakožto důsledek politické
aktivity, a to má jistě pro ně cenu. Také
oni platí daně, oni nesou břemena, mají
své povinnosti ve státě a chtějí
také míti tomu odpovídající
práva, možnost kontroly, účasti a spolurozhodování
ve věcech týkajících se republiky
a také jejich národa. A to je logické, to
je věc, kterou chápe přirozený selský
rozum a kterou také svým časem bude musit
chápat i rozum ostatního občanstva. Tato
dohoda je jistě v plném souhlasu s duchem evropské
politiky, jak dnes uplatňuje se v politice mezinárodní.
Vstup Německa do Svazu národů, dohodu mezi
Francií a Německem posuzujeme jako příznivý
zjev pro Evropu. Místo Německa jest nyní
ve Svazu národů. To odpovídá idei
míru. Byla by bývala chyba, tlačiti Německo
do kouta vzdoru, tlačiti je na východ. Německo,
které je na cestě k sanaci a které nechce
býti isolováno, nemá více zájmu
na podpoře bolševismu a na rozvratu a úpadku
Evropy. My budeme pěstovati dobré sousedské
vztahy i s Německem jako s jinými státy a
nemáme zájmu na neúspěchu svých
sousedů. Jako sedlák svým zdravým
rozumem chápe, že není jeho prospěchem,
jestliže jeho soused jest se svým majetkem v rozvratu,
tak podobně stejnou logikou musíme také chápati
my, že nemáme prospěchu z rozvratu, který
by byl okolo našich hranic. Evropa bude zdravá, jestliže
všechny státy její budou zdravé. Blahobyt
sousedů zvyšuje také blahobyt náš.
Proto vítáme vše, co může posíliti
naše dobré styky se sousedy a co může
posíliti také evropský trvalý mír.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Poměr náš k Rusku bývá předmětem
častých diskusí na této straně
(obrácen ke komunistickým poslancům) a
vytýká se vládě a většině,
že dosud nepřistoupily k uznání Ruska
de jure, což je příčinou - podle jejich
názoru - že naše hospodářské
poměry nemohou býti sanovány tak, jak by
bylo žádoucno. Uznávám, že ztráta
Ruska jakožto ohromného konsumního střediska
trhu v Evropě znamená citelné manko specielně
pro nás jako pro exportní stát, zejména
stát položený geograficky příznivě
pro trh ruský. Budeme jistě sledovati vývoj
jak hospodářských, tak i politických
poměrů v Rusku s plnou bedlivostí. Máme
veliký zájem na trhu ruském, ale myslím,
že nemůže býti na nás žádáno,
abychom polykali sovětského medvěda s kostmi
a srstí. Uznání sovětů musí
býti ještě rozváženo hospodářsky
i politicky a musí býti vyčkáno doby,
kdy budou tu poměry, které pro nás budou
plně přijatelny a také příznivy.
Nenaběhneme však těm, kterým neběží
vůči Rusku v prvé řadě o hospodářské
styky, nýbrž kterým běží
hlavně o uznání bolševických
principů.
Socialistické strany jsou dnes mimo většinu.
Ony nebyly vyřazeny z této většiny,
nýbrž ony vyřadily se samy svým úporným,
nekompromisním stanoviskem k naléhavým, neodkladným
potřebám ohromné části národa
a pracujícího lidu, to je lidu zemědělského.
A bylo-li poukazováno předřečníkem
k tomu, že nelze podceňovati zájmy tak ohromné
části obyvatelstva, jako je pracující
lid průmyslový, tedy musíme my akcentovati
totéž, že stejně nelze také zájmy
této ohromné skupiny obyvatelstva podceňovati
a přecházeti. (Výborně!) To
dokazuje, že socialistické strany a jejich lidé
neprodělali dosud plně proces přeorientování
se mass pro kooperaci ve vedení státu. Není
tu ještě žádoucí zralosti pro kompromisní
řešení otázek a potřeb ostatních
vrstev, a opět shledáváme se s recidivou
k metodám diktátu, k metodám nepovolnosti
a neochoty řešiti otázky, které snad
nejsou právě sympatické, protože narážejí
po případě na odpor a demagogii zdola. Tento
proces musí býti v těchto vrstvách
probojován a strany jej musí probojovati jak v zájmu
svém, tak v zájmu státním. (Tak
jest!)
Chyby socialistických stran nebudeme spláceti svými
chybami. Jestli se dnes mluví o nastávající
reakci nynější vládní většiny
a vlády, tedy bych si přál napřed
slyšeti, v čem tato reakce má záležeti.
Myslím, že ta reakce záleží v tom,
že socialistické strany v této vládě
nejsou, ergo musí tato vláda a tato většina
býti puncována jakožto většina
a vláda reakční. (Tak jest!)
Vláda poukázala na program z r. 1925 a prohlásila,
že podle tohoto programu chce postupovati. S kým byl
ujednán a kdo spolupracoval na tomto programu? Byly to
strany socialistické. Tento program r. 1925 stačil
a byl dosti pokrokový, ale r. 1926 stává
se reakčním proto, že za ním nestojí
nynější socialistické strany. (Výborně!
Posl. Pik: Vaše činy odporuji tomuto programu!) Vyčkejte,
pánové, jak tento program bude prováděn.
Předřečník pan kol. Hampl poukázal
k jistému nebezpečí reakčnímu.
Pravil, že to leží v provádění
sociálních úkolů, a vyslovil nebezpečí,
že sociální pojištění je
touto reakcí ohroženo. Prohlašuji, že nikomu
z řad většiny nenapadá bráti
lidu ony vymoženosti sociální, které
byly zákonem již zaručeny a zejména
komoliti veliké dílo sociálního míru,
které je vyjádřeno v komplexu zákonů
o sociálním pojištění. (Posl.
inž. Nečas: Proč se mluví stále
o novelisaci?) Ale, prosím, pánové a
dámy, kdo je to, kdo viklá zásadami těchto
zákonů? Nedávno z péra vynikajícího
předáka sociálnědemokratického
byly vysloveny výtky o tom, že prý zaměstnavatelé
nechtějí platiti příspěvky
sociálního pojišťování ze
svého, nýbrž, že prý polovičku
- a týkala se tato výtka ženských pracovnic
- mají platiti tyto pracovnice. Prosím, tento pán
si nebyl vědom toho, co je výsledkem kompromisu
mezi stranami socialistickými a stranami ostatními
v příčině sociálního
pojišťování. § 162 zákona
o sociálním pojišťování
praví, že z pojistného platí zaměstnavatel
a zaměstnanci po polovině. Výjimka je připuštěna
pouze tam, kde zaměstnanci nemají mzdy, nebo kde
jde o učedníky. Nyní se jde ven a štvou
se zaměstnanci proti zaměstnavatelům proto,
že prý nechtějí platiti celé
pojistné.
Prosím, vy poukazujete pánové na potřebu
loyality. Zde je příležitost dodržeti
loyálně to, co bylo zákonem usneseno. Tento
zákon nese podpis ministra Habrmana, byl uskutečněn
za referátu bývalého ministra posl. dr Wintra
a nyní to, co v tomto zákoně je výslovně
usneseno, prohlašuje se za tvrdost a necitelnost zaměstnavatelů.
(Slyšte! Slyšte!)
Pánové, kdo vlastně viklá těmi
základy toho kompromisu sociálního? Jsou
to oni pánové, kteří v tom, co sami
učinili a za co jsou odpovědni, hledají nyní
chyby a stinné stránky těchto osnov. Jestliže
nejste spokojeni s tímto zákonem, pak jest možno
přijíti s návrhy na revisi, ale není
možno vytýkati jedné části obyvatelstva
to, pro co jste sami hlasovali.
Něco podobného jest s gentským systémem.
Gentský systém byl usnesen na základě
vašeho vlastního požadavku a nyní přichází
se s požadavkem, aby se státní podpory zvětšily.
Pomalu to půjde dále a z gentského systému
zůstane jen vliv organisací, ale stát bude
platiti veškeré podpory v nezaměstnanosti.
Takto si dodržování kompromisů ovšem
nepředstavujeme. Chci říci, ať se vládne
se socialistickými stranami nebo bez nich, že péče
o vrstvy sociálně slabé v této republice
se nezastaví a zastaviti nemůže, a to ne z
nějakého strachu, neboť nikdy nebudeme dělati
politiku strachu, nýbrž ve vědomí, že
tato cesta musí býti dále sledována
v zájmu sociální rovnováhy a co podmínka
vnitřního míru.
Nikdo nemá u nás monopol na provádění
sociální péče a také sociální
péče nemůže býti a nikdy nebude
doménou jedné strany (Tak jest!), nýbrž
musí býti prováděna s hlediska celku
a s hlediska prospěchu vrstev sociálně slabých
a ne jenom jako jediný úsek sociální
péče, to jest péče o ty, kteří
jsou orientováni námezdním poměrem.
Naše obyvatelstvo venkovské má také
své sociální otázky, třebaže
velká část tohoto obyvatelstva nestojí
v námezdním poměru, ale přece jsou
to vrstvy sociálně slabé a podpory hodné.
Bohužel, musím konstatovati, že péče
sociální o tyto vrstvy zatím učinila
velmi malé pokroky a že to, co se dělalo v
oboru sociálního pojišťování,
zákony o sociálním pojištění,
je děláno příliš jednostranně
a vystřiženo přímo na těle námezdního
dělníka a zejména továrního
dělníka, ale v mnohém nehodí se pro
pracovníka venkovského, zemědělského
a že bude potřebí v této věci
remedury, oprav, ne ve smyslu reakce, nýbrž ve smyslu
opravdového sociálního zlepšení
a úlevy. Jestliže pokládáme ženu
právě ve smyslu vývodů socialistických
- poukazuji tu na studie Bebelovy o ženě - za činitele
sociálně zvláště slabého
a podpory hodného, pak jistě nemůžeme
se srovnati s tím, jakým způsobem v zákoně
o sociálním pojišťování
je řešeno starobní a invalidní pojištění
žen. Jsem přesvědčen a bude to možno
jistě výpočty dokázati, že sociální
pojišťování žen co nejslabšího
elementu bude musiti přispívati svými přebytky
na sociální pojištění ostatních
vrstev, a to jest jistě něco, co nemůžeme
schvalovati a co jsme také nemohli chtíti.
Totéž týká se řady jiných
zjevů v příčině pracovnictva
venkovského, ať již jde o organisace pojišťování,
ať o obsah tohoto pojišťování. Organisace
pojišťování není dostatečně
přizpůsobena poměrům venkovským,
neboť je značně komplikovaná a ukládá
velmi komplikované výkony zaměstnavatelům,
zejména pokud jde o evidenci ohlašování
atd. Nehodí se proto zejména tyto formy pro pojišťování
dělníků nestálých a v té
příčině musí nastati také
náprava.
I obsahově bude třeba učiniti jisté
nápravy, pokud jde o potřeby venkovského
člověka. Ale to nejsou jen tyto otázky. Máme
řadu specielních sociálních potřeb
našeho venkova, které budou musiti býti více
respektovány, než byly dosud. Je to otázka
zdraví venkova, kterážto hodnota byla dosud
tak neobyčejně zanedbávána, kdežto
zdraví dělníka v továrnách
je pod velikou kontrolou veřejnou. Je to ochrana proti
risikům zemědělské výroby,
ať již jde o škody živelní nebo jiné,
je to otázka emancipace venkovského pracovníka
od nejhrubší a nejtěžší práce.
V této příčině poukazuji zejména
na potřebu elektrisace našeho venkova. Otázka
tato není pouze otázkou technickou a hospodářskou,
nýbrž pokládám ji za důležitou
otázku sociální. Jsou to dále otázky
komunikační a četné otázky
kulturní venkova se týkající, které
mají také svůj sociální ráz
a svůj dosah.
Celá tato skupina otázek sociálních,
které souvisí s myšlenkou udržeti člověka
na hroudě, musí býti řešena a
prohloubena, a my se domáháme toho, aby jich řešením
byl zušlechtěn a usnadněn život našeho
venkovského člověka.
To je tedy ona reakce, o které s vaší strany
(obrácen ke stranám socialistickým) se
mluví.
A což nějaká kulturní nebo politická
reakce? Chci prohlásiti jménem své strany,
že za cenu kulturního nebo politického zpátečnictví
nelze nás pro žádnou koalici získati.
Venkovský člověk je příliš
uvědomělý, než aby něco podobného
z dáli jen připustil. Dnes není tu již
zájmu, udržeti člověka venkovského
v duševní nízkosti, v duševní tmě,
jako to bylo v dobách, kdy tu byl na jedné straně
pán a na druhé straně rab na půdě.
Dnes má stát a společnost zájem na
tom, aby zemědělec vyprostil se z duševní
poroby, a my tento zájem budeme také poctivě
sledovati. (Výborně!) Proto těmto
strašákům o nějaké kulturní
reakci jistě nikdo nebude věřiti.
Co učinily socialistické strany? Dělaly obstrukci
technickou i obstrukci brachiální. Co nyní?
Jak postaví se proti rozpočtu? V rozpočtu
vyjádřena je číselně řada
jejich požadavků a potřeb. Jsou tam vyčísleny
důsledky práce socialistických zástupců
za dřívějších vlád a nyní
měli by se oni stavěti proti těmto věcem
a je opouštěti? Nyní by měli negovati
tyto věci? Dobrá, pak jsme ochotni i my sami hájiti
tyto věci, třebas i proti jejich vlastním
hlasům. (Výborně!) Jsme dosti loyální
a nesáhneme nikdy na základy oné politiky,
která tak pracně upravila dnešní sociální
rovnováhu a dnešní sociální řád.
Není nám úzko dnes z tohoto stavu, nemáme
strachu před osamocením a před jejich postupem.
Nevoláme proto: "Vrať se, synu!", neboť
ani nejsme k tomu dosti sentimentální, ani nemáme
oteckého práva, které by nás k tomu
opravňovalo. Je věcí socialistických
stran, aby posoudily, kde je jejich místo, proti čemu
strojí a brojí jejich oposice a komu ony svou oposicí
prospívají. Jest věcí jejich, aby
posoudily, co vynese jejich absence nebo jejich oposice jejich
vlastním lidem.
Slavná sněmovno! Nemám mnoho chuti šířiti
se o aférách, o kterých se zde také
stala zmínka. Byly příznakem a řeknu
skoro přízrakem letošního letního
období. Zmiňuji se o těchto věcech
jen proto, aby se nezdálo, že buď utíkáme
od této věci, nebo že děláme
politiku pštrosí, která nechce některé
věci viděti. Nemáme důvodu se vymlouvati
nebo omlouvati proto, poněvadž tyto aféry nebyly
žádnými našimi aférami. (Tak
jest!) Ale přece tyto věci nebyly a nemohly
nám býti lhostejny jako činiteli veřejného
života, neboť aféry tyto neprospěly nám
ani vnitřně, ani v zahraničí (Tak
jest!) a nezvedly nikterak naši prestiž. Myslím,
že je mohu označiti jako odstrašující
příklad pro celou další budoucnost.
(Zcela správně! Výborně!)
Z těchto afér poznáváme, že musí
se v našem státě naše mladá politika
a naše strany ještě mnoho učiti tomu,
jak dlužno řešiti choulostivé otázky
v tomto státě, abychom si neškodili na venek
a abychom také zbytečně neohrožovali
mír domácí. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
My jsme řekli o těchto věcech svůj
názor. Řekli jsme, že přejeme si klidu
v naší republice a že si přejeme slušnosti
v politice a jejích methodách a že tuto slušnost
chceme hájiti na všecky strany. (Výborně!
Potlesk.) Neděláme si žádné
iluse o vysoké politické morálce v přítomnosti
ani v budoucnosti, ale toho názoru jsme, že politika
nemůže a nesmí býti v budoucnosti semeništěm
a rejdištěm politického nemravu. (Tak jest!
Potlesk.)
Případ Gajdův, o kterém také
nechci se šířiti, jest nám přece
jenom školním příkladem pro snahy o
zpolitisování armády a musil otevříti
oči každému, kdo o tyto věci vážně
se stará a komu zdar naší armády leží
na srdci. (Souhlas.) Toto politické verbování
v armádě nemůže nikdo, kdo k armádě
má opravdovou úctu a lásku, strpěti,
a my - to prohlašuji nemůžeme trpěti žádné
politické generály, a to proto, poněvadž
jsme toho názoru, že armáda má jenom
jeden a jediný cíl, a žádné cíle
vedlejší. (Potlesk.) Když stát
je v nebezpečí, když běží
o jeho osud, pak tu nesmí býti žádné
strany a pro armádu může tu býti jen
jediná strana, a to je stát, to je republika. (Výborně!
Potlesk.)
Tyto všecky zjevy tím více nás přesvědčily
o potřebě vyřešení jedné
otázky, která již déle visí ve
vzduchu, a to je otázka zrušení volebního
práva vojínů. (Výkřiky posl.
Haruse.) Proti této věci v poslední době
opět vyskytuje se odpor a čtu tu projev z kruhů
soc. demokratických, ve kterém se praví,
že "odnětí aktivního a pasivního
práva volebního důstojníkům,
rotmistrům a četníkům nemohlo by býti
posuzováno jinak než jako projev nedůvěry
proti nim a jako vyslovení obavy, že by tito mohli
svého volebního práva proti vládě
nějak zneužíti." - Opět pokus,
pod heslem důvěry vyvolávati nedůvěru
mezi armádou a mezi většinou a vládou.
Ne, my nemáme tuto nedůvěru k armádě,
nýbrž máme nedůvěru k těm,
kteří za každou cenu chtějí v
kasárnách dělati politiku, kteří
tam chtějí agitovat a infikovat. (Výborně!
Potlesk. - Výkřiky posl. Haruse.)
Armáda musí býti odhodlána v případě
potřeby obětovati více nežli volební
lístek, a ten, kdo není k tomu ochoten, nemá
tam místo a má dosti místa uplatniti se v
republice v oborech jiných. (Tak jest! Zcela správně!
- Výkřiky posl. Kreibicha.)
Slavná sněmovno! Vláda předložila
nám rozpočet. Nezbývá mně mnoho
času, abych podrobněji charakterisoval rozpočet
a jej ocenil. Bude to jistě předmětem debaty
při podrobné debatě rozpočtové.
Chtěl bych jen říci jedno. Tento rozpočet
je školním příkladem seriosní
práce a to je potřebí konstatovati. Není
to labyrint cifer, jsou to však cifry, které mluví.
Je to rozpočet, který ví, co chce, a kam
chce. Je to rozpočet, který je zároveň
ztělesněným programem. (Tak jest!) Rozpočet
náš je aktivní, třebaže ne vysokým
obnosem. Rozpočtové rovnováhy je tentokráte
dosaženo, a to jistě musí býti oceněno,
neboť až dosud aktivita našeho rozpočtu
byla z veliké části jen titulární
tím, že vedle rozpočtu vlastního byly
tu rozpočet investiční, rozpočet mimořádný
a pod. Dnes není tedy podobných vedlejších
prostředků. Je tu otevřená poctivá
mluva čísel, a to je zjev, který tímto
chci podtrhovati a který také vítám.
Jest uznáníhodno dále, že docílili
jsme aktivního rozpočtu, - a to skutečného
aktivního rozpočtu - při dnešní
hospodářské depresi a při nutnosti
úhrady nových výdajů hlavně
na zaměstnance, které v rozpočtu pro rok
1926 činí okolo půldruhé miliardy.
Nemám a nechci šířiti zbytečný
optimismus. Netoneme v žádných přebytcích,
ale myslím, že rozpočet vychází
ze správné zásady, že si zaplatíme
to, co potřebujeme, a že budeme vydávati jen
to, co můžeme uhraditi. (Výkřiky
posl. Kreibicha. - Místopředseda Stivín
zvoní.)
Nechceme, aby rozpočet znamenal nuzování
se a škrcení a zejména aby škrtány
byly šmahem rozumné investice se zřetelem na
budoucnost, abychom se vyvarovali tímto způsobem
ničení hodnot, chátrání hodnot,
zjevů to, které viděli jsme v dobách
válečných a poválečných.
Souhlasím také s tím, jestliže ministr
financí poukázal k tomu, že nemůžeme
trvale žíti na úvěr a zejména
z úvěrů v cizině. Naše zadlužení
domácí i v cizině, třebaže nebylo
katastrofální, je přece jen velmi tíživé,
což seznáme z úvahy, že téměř
30% státních výdajů padá na
zúročení a amortisování státního
dluhu. To jest jistě memento. Musíme se pozvolna
propracovati ke zmírnění svých dluhů,
ke zmírnění úrokového břemene.
Politická samostatnost není myslitelná bez
samostatnosti hospodářské. Nechceme svoji
politickou samostatnost dávati do zástavy věřitelům
ani cizím, ani domácím. (Tak jest!) Jestliže
objevila se jednou nutnost, že jsme svůj tabákový
monopol musili dáti v záruku za svůj zahraniční
dluh, pak pociťuji tuto věc stále ještě
ne snad jako nějaké hospodářské
a finanční nebezpečí, poněvadž
k této eventualitě, jak vidíme, nedochází
a také nedojde, ale přece jenom vidím v tom
jisté minus, vidím v tom něco, co musíme
v krátké době odstraniti a nahraditi, neboť
v tomto monopolu nevidím jen tabák, nýbrž
také atribut naší samostatnosti tak těžce
dobyté. (Tak jest! Potlesk.)
Naše rovnováha rozpočtová a upevněná
valuta musí se opírati o zdravou hospodářskou
politiku, a tu myslím, že v mnohém dáváme
uzdu koni od zadu, to je, že především
provozujeme konsumentskou politiku a teprve prostřednictvím
této politiku výrobní. Myslím, že
při zdravé úvaze prvním předpokladem
dobré konsumentské politiky je starost o výrobu.
Je třeba, abychom dali již náležitý
plán a směr naší produkci. Nestojíme
jakožto zástupci zemědělského
obyvatelstva na extremním, výhradním stanovisku
zemědělském, na jiném břehu
oproti průmyslu. Nejsme slepí k potřebám
průmyslu a víme, že ani zemědělství
ani průmyslu nemůže posloužiti isolace
těchto oborů a že je zde třeba vzájemných
pojítek, ale také průmysl a jeho dělnictvo
musí pochopiti totéž a nesmí býti
slepé k oprávněným požadavkům
zemědělství.
Bude třeba, abychom provedli náležitou revisi
našeho hospodářského programu a postavili
si důkladný generální plán
obchodní a celní politiky, která by respektovala
zájmy výroby, spotřeby, vývozu, přívozu.
Bude třeba probrati si podrobně po částečné
revisi tarifu, kterou jsme letos provedli, nyní definitivně
a soustavně jednotlivé položky tohoto tarifu
a stanoviti to, co je ochrany hodno a co ne. Nepřejeme
si, aby bylo chráněno to, co není života
schopno (Tak jest!), nepřejeme si, aby byl vykupován
koncesemi vůči jiným státům
vývoz, který nemá naděje na udržení,
který jest efemerní. Také potřebu
přívozu jednotlivých artiklů dlužno
náležitě zkoumati.
Mluví se o Paneuropě a při tom státy
se obklopují celními hradbami. Pro nás tato
situace je velmi obtížnou jako pro stát, který
je odkázán z velké části na
vývoz. Vlna prohibiční politiky v Evropě
je pro nás kalamitou, třebaže je patrně
přechodným zjevem, ale s touto kalamitou musíme
počítati a dočasně také musíme
jí přizpůsobiti své hospodářství.
Z toho plyne, že zatím a po tu dobu musíme
se upevniti a posíliti doma, musíme se opříti
o své vlastní domácí trhy a o ozdravenou,
posílenou spotřebu. A tento proces přirozeně
musí začíti od půdy a u půdy,
které jsme ještě velmi mnoho obchodně-politicky
a výrobně-politicky zůstali dlužni.
Vždyť půda bude vždycky naším
nejbezpečnějším útočištěm,
na které v nejtěžších dobách
budeme moci spoléhati a které také tento
stát nezklame. (Výborně!) Pak bude
možná, abychom se v našem státě
hospodářsky přenesli přes onu dobu,
kdy uleví konečně ony celní závěry
jednotlivých států. Doufejme, že mezinárodním
obchodním stykům otevrou se opětně
dveře, neboť nechápu, aby bylo trvale možno,
aby od státu ke státu uzavíraly se politické
dohody a při tom zabedňovaly se hranice, což
není nic jiného, než přátelské
styky s kapsami těsně zapjatými.
Program vlády jest jistě střízlivý,
a bude a je chápán veřejností. Vede
nás hospodářsky do éry stabilisační
a k hospodářskému upevnění.
A k tomu, jak právem řekl premiér vlády,
je potřebí klidu a pořádku. A já
bych ještě k tomu řekl něco - a bude
to také jistě chápáno - že k
tomu je v naší republice potřebí také
pevné ruky. (Tak jest!) Ano, jsme pro kompromisy,
pro dohodu, diskusi, pro jednání na demokratickém
principu, ale čeho se obáváme a co chceme
potírati a nechceme snésti, to je slabost. Tak si
nepředstavuje lid demokracii ve svém zdravém
instinktu. On je vyléčen z představ tak často
rozšiřovaných, že lidovláda znamená,
že si každý může dělati, co
chce. Demokracie není a nemůže býti
vláda každého, kdo by chtěl ve státě
poroučeti, nýbrž jenom těch, kteří
byli povoláni k tomu, aby vládu prováděli,
kteří jsou povoláni důvěrou
těchto nejširších vrstev. A ten, který
tuto důvěru a v důsledku toho i moc obdržel,
je nejen oprávněn, nýbrž i povinen tuto
vládu vykonávati, a je povinen vykonávati
ji, jak jsem pravil a jak přeje si obyvatelstvo, rukou
pevnou. (Výborně! Tak jest!)
Jsme také pro spolupráci politickou. V zájmu
vnitřního míru vítáme také
dohodu s ostatními národy této republiky,
aby pro další úkoly republiky vytvořeno
bylo potřebné příznivé ovzduší.
Neboť konec konců, republika, to nejsou jenom ministerstva,
úřady, vojsko, dráhy, finance atd., nýbrž
je to také - a to v prvé řadě - umění
vzájemné spolupráce stran a tříd
ve státě, vzájemné pochopení,
shoda a snášelivost, ke které musíme
se nutně dopracovati a pro kterou každá strana
a každý národ musí se své strany
přinésti svoji obět a své ústupky.
My k této spolupráci jsme ochotni a voláme
k ní všecky, kteří v republice stejně
smýšlejí a stejně cítí.
Budeme hlasovati pro schválení programu vlády
a pro přidělení rozpočtu rozpočtovému
výboru. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Krebs.
Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno!
Pan ministr financí dr Engliš zmínil
se ve svém finančním výkladu několika
větami také o hospodářské situaci,
kterou pracující lidé této země
již léta brzy více, brzy méně
trpí. Dotkl se hlavního symptomu hospodářské
krise, nezaměstnanosti, a řekl, že jsme měli
v srpnu 76.000 nezaměstnaných, což prý
jest něco více než 2% zaměstnaných.
Tím chtěl dokázati, jak jest tato číslice
nepatrná. Zároveň konstatoval vůči
této úřední číslici
počet nezaměstnaných roku 1923 na 440.000,
ukazuje tím, že nyní máme jenom šestinu
dřívější nezaměstnanosti.
K tomu musíme říci, že tyto číslice
jsou mylné. Nejprve budiž zjištěno, že
v roce 1923 počet nezaměstnaných nebyl nikdy
přiznán číslem 440.000, že tehdy
počet ten byl právě tak níže
odhadován, jak je tomu v nynějších úředních
zprávách. Na základě zpráv
odborových organisací můžeme dokázati,
že nyní je v zemi skoro 180.000 nezaměstnaných
a že sotva třetina z nich dostává státní
příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti.
Bída dělníků v mnoha průmyslových
odvětvích volá do nebes. V průmyslu
sklářském klesla zaměstnanost pod
50% své kapacity. Ze 32.000 sklářských
dělníků, pracujících do srpna
tohoto roku ve sklářském průmyslu,
bylo v posledních týdnech 10.000 propuštěno.
V posledních měsících bylo uhašeno
21 vysokých pecí, ve 20 vysokých pecích
pracuje se jenom 5 dnů, v 6 pecích jenom 4 dny a
ve 3 pecích jenom 3 dny v týdnu. Krise jest tak
veliká, že část inteligentních
dělníků jest nucena se vystěhovati.
V průmyslu textilním je to ještě horší!
Máme průmyslové kraje, v nichž skoro
všechny továrny stojí. Zde příklad:
V textilním městě Cvikově v severních
Čechách stojí dvě velké továrny
úplně, sedm jiných podniků z větší
části. Z 1800 stavů pracuje již jen
320 stavů, kdežto 1480 stojí.
K bídě o práci druží se ještě
drahota všech důležitých potravin. Tak
potravinový index stoupl takto: U rostlinných potravin
v dubnu 763, v červenci 910, září
941, u potravin všeobecně v dubnu 823, v červenci
887, v září 925.
Zdražení činí tedy skoro 15 až
20%. K tomu přistupuje nesmírné zvýšení
cen bramborů v posledních týdnech a zcela
neodpovědné zvýšení cen cukru.
Cena cukru v drobném obchodě stoupla z 5 Kč
na 6 Kč za 1 kg. Tento průmysl těší
se, jak známo, zvláštní protekci vládní.
Kdežto cukr zdražil, železniční správa
povolila ve Věstníku pro železnice a plavbu
č. 75 všeobecné snížení
dovozného na řepu a řízky, které
průměrně činí 16 až 20%
normálního dopravního tarifu. Průměrné
snížení dopravného bude činiti
za každý vagon asi 50 Kč, což při
dodání asi 400.000 vagonů dělá
ne méně než 20 milionů korun, což
nutno označiti jako pouhý dar cukernímu průmyslu.
Cukerní baroni tedy nejen neplatí k cukerní
dani podíl, jak kdysi přislíbili, nýbrž
dostávají ještě zvláštní
20milionový dar! Spotřebitel však jest nejneslýchanějším
způsobem odírán tímto průmyslem,
jehož podniky sypou 25 až 30, ba z části
i 40 a 45% dividendy. Toto protěžování
cukerního průmyslu přímo dráždí
vzhledem k hospodářské situaci veškerého
obyvatelstva. Jsme zvědavi, jak to bude odůvodněno.
Tyto zjevy přinášejí nové zdražení,
nové obtíže. K drahotě druží
se nezaměstnanost a masy obyvatelstva již nevědí,
jak má býti čeleno nejistotě v nejbližší
době.