Pán kol. posl. dr Slávik dišputuje vo
svojej včerajšej reči so zákonom Apponyiho,
odpovedajúc na jednu moju drievejšiu reč, v
ktorej som na známe a opovážlivé útoky
Hrušovského tvrdil, že zákon Apponyiho
vyhovuje všeobecnej mentalite Europy predválečnej
do tej miery, ako dnešný jazykový zákon
a ako vyhladzovacia válka štátnej príslušnosti
a domovského práva vyhovuje demokracii tak veľa
reklamovanej. Pri tomto mojom tvrdení sotrvávam,
avšak pridávam k tomu, že kým uhorské
zákony boly vtesané do kameňa, avšak
prevádzané boly vrelým srdcom, dotiaľ
dnešné zákony namažú sa masťou
demokracie, aby sa zdaly byť na vonok v Europe krásnymi,
avšak prevádzajú sa srdcom z kameňa,
na čo je trpkým príkladom štvanica príslušenská
a štátno-občianska. Koľko tisícov
je tých hláv, nad ktorými visí meč
Damokla? Na to nech mi odpovie pán posl. Slávik,
kde sa nakladalo liberálnejšie s otázkou príslušnosti,
či v Uhorsku alebo v Čechách? Maďar
doprial Slovákovi živobytie, kdežto vašou
prácou ako riaditeľa prieplavnej spoločnosti
Senna-Blatta bolo, že ste strážnikov prieplavu,
starých to Slovákov, bez akýchkoľvek
okolkov odohnal. (Výkřiky posl. Füssyho.
- Posl. dr Slávík: To nie je pravda!) Dôkazom
toho je prípad Juraja Jenča z Jenkoviec. Či
nevidíte, že z naších dedín snažia
sa Slováci ešte vo väčších
massách ako predtým vysťahovať sa do Ameriky
a poneváč do Spojených štátov
sa nedostanú, idú do Argentiny, Kanady, zkrátka
z "oslobodenej " zemi do neznámej budúcnosti.
A predsa pokladal som vás za človeka praktického,
keď som čítal, že sa snažíte
sriaďovať družstvá pre blaho ľudu,
na čo však obyvatelia Ptrukše a Ruskej a iných
mnohých okolitých obcí hovoria, že nech
ich Boh zachráni od takýchto družstiev.
Vy útočíte na Apponyiho, ja sa ho však
nezastávam, lebo váš útok ho nemôže
zasiahnuť. (Posl. dr Holota [maďarsky]: Tak jest!)
Veď jeho kvality uznáva Europa a celý
veľký svet a vašej peršpektíve vadí
zaiste len tá vzdialenosť, v ktorej ste od neho následkom
niválnej diferencie. (Posl. Füssy [maďarsky]:
Tak jest!)
Vo včerajšej reči kol. posl. dr Slávika
je jedna veľmi ošklivá stať, v ktorej
vyslovuj e úsudok, že my, maďarskí poslanci,
páchv neme nadržovaním zločinu vo frankovej
afére. (Výkřiky posl. dr Holoty.) Odmietam
to a útok ten môže poraniť len vás,
lebo je podlým, podozrievavým utrhačstvom,
ktory nesluší poslancovi, ktorý bol županom
a ako advokát počíta sa k právnickej
inteligencii, obzvlášte nie vtedy, ak kryje sa niekto
bez konkrétnych údajov rúškom imunity.
(Výkřiky posl. dr Slávika.)
Nereagujeme na ne, lebo veď naše obecenstvo nás
zná, avšak váš prejav ukazuje len na to,
že vôbec nie ste spôsobilým a oprávneným
prenášať kritiku, ktorá sluší
len vážnemu politikovi, lebo ste sa ponížil
na nivo tlače vládou zakúpenej a v jej tóne
ste hovoril v parlamente, ktorého si vy tak vážite.
Návrh prijímam. (Potlesk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je paní
posl. Karpíšková. Uděluji jí
slovo.
Posl. Karpíšková: Slavná sněmovno!
Páni a dámy! Zákonodárná činnost
našeho parlamentu měla by samozřejmě
vyrůstati z potřeb a zájmů našeho
státu, z potřeb československého národa
ovšem bez opomíjení menšin stát
obývajících. Na místě toho
však vidíme v poslední době, že
zvýšená politická moc strany agrární
a obou stran lidových vnucuje nám zákony,
jež nejen že nevyrůstají z potřeb
a zájmů tohoto státu a národa, nýbrž
naopak jsou namířeny proti jeho zájmům
a potřebám.
Po celním zákoně je to zejména zákon
kongruový, který nemá naprosto žádného
zdůvodnění a je pouhým justamentem
stran klerikálních, justamentem vyrostším
ze zvýšené politické moci těchto
stran. Dokumentuje jasně, že naše klerikální
strany používají vlivu, k němuž
jim pomohla důvěřivost voličů,
hlavně také voličů ženských,
jenom a jedině k upevnění privilegovaného
postavení římské církve.
Slavná sněmovno! Kdyby tato snaha znamenala současně
zvýšení náboženskosti a z ní
plynoucí mravnosti, bylo by to aspoň z části
omluvitelné, ale pravdou jest pravý opak.
Kněží, tedy služebníci církve,
zákonem tímto stávají se státními
zaměstnanci, ovšem bez zaměstnanosti, neboť
ta nepatrná činnost s vedením matrik nemůže
se přece nazývati činností a tím
také odpadá u kněze nutnost, věnovati
se péči o duchovní blaho a prohloubení
náboženského cítění svěřených
mu oveček, neboť duchovní dostane svůj
plat od státu i tehdy, když činnost jeho bude
minimální nebo dokonce pohoršující,
kteréžto případy nejsou žádnou
zvláštností.
Návrh tohoto zákona, podepsaného v dojemné
snaze po souladu i našimi pokrokáři z řad
národní demokracie, je skutečně drzou
provokací všech za mzdu a plat pracujících
občanů. Zatím co po bolestné a krutě
postihnuvší restrikcí zvyšujeme platy
státních zaměstnanců pouze šestkráte,
dává kongruový zákon sankci k tomu,
aby přes restrikční zásady byl vytvářen
nový typ státních zaměstnanců,
totiž tisíce administrativních úředníků
církevních, církevních profesorů
a zřízenců seminárních a aby
kongrua byla 11 až 15 1/2kráte zvýšena.
Podle zákona z r. 1898 činila totiž kongrua
u duchovních správců 700 až 1200 zl.,
u pomocných sil 350-400 zl., podle tohoto zákona
má však činiti nejnižší kongrua
11.148 Kč a nejvyšší 26.400 Kč,
a to v době, kdy mzdy dělníků jsou
pouze čtyřikrát až šestkrát
znásobeny a nákupní silou rovnají
se pouhé desetině nebo dvanáctině
hodnoty předválečné. A to dále
v době, kdy vražednou celní politikou zdražují
se chudině základní součástky
výživy a ochromuje se výrobnost průmyslu
a jeho možnost vývozu nesmyslnými celními
šraňky.
Věru, čistě se tu vybarvila před zraky
užaslých voličů a voliček strana
lidová i ľudová, vymáhající
všemi politickými prostředky nezasloužené
odměny kněžím, jež v praksi budou
zaplaceny největšími chudáky na daních
spotřebních, neboť směšný
výnos Náboženské matice, necelých
2 3/4 milionu Kč, není ničím
v poměru k vysoké úhradě vydání,
jež vzrostou tímto zákonem, a o níž
se páni neodvažují ani vysloviti.
Zdražený chléb, cukr, tuky a mouka zaplatí
líným, duchovně impotentním kněžím
katolickým jejich dobré bydlo. Socialisté
mohli by býti vděčni pánům
ze strany klerikální za to, že tak otvírají
svými činy v tomto parlamentě oči
oněm voličům a voličkám, kteří
z důvodů náboženských je volili.
Provedením tohoto zákona však utrpí
stát na své prestiži, utrpí i hmotně.
Ale což je vážnější, utrpí
také náboženství, z něhož
se tu dělá služka světské moci
a výnosné řemeslo pro katolické kněze,
a jeho duchovní hodnoty se zlehčují.
Katolická církev rafinovaně se tímto
zákonem zabezpečuje proti obrozujícímu
vlivu církve česko-bratrské a československé,
neboť podle tohoto zákona bude stát vydržovat
katolické kněze i tam, kde nebude dostatečný
počet katolíků, ale v důsledku minulých
nařízení státně uznané
náboženské společnosti nesmí
se ustaviti, pokud neskýtají záruky, že
si duchovního i potřeby církevní budou
hraditi samy. U těchto církví, hlavně
u československé bude doplatek státu ke kongrue
nepatrný, nebo vůbec žádný -
to nestojí za řeč - ale zkomírající
formální katolictví dneška bude stravovati
obrovské sumy od státu. A prestiž státu,
jež v poslední době neomalenými zásahy
katolické církve a papežského nuncia
byla tolikrát otřesena, utrpí tímto
zákonem v samých svých základech.
Všeobecná vůle československého
lidu i nematrikových katolíků směřovala
a směřuje k rozluce státu od církví.
Lidé nábožensky založení a věřící
považují toto oddělení věcí
božích od světských za naprosto nevyhnutelné.
Rozluka byla ze základních pilířů
našeho nově zbudovaného státu a nyní
tedy se uzákoní nová služebnost státu
církvím, z níž ovšem jedině
katolická bude nejvíce profitovat. Místo
dosavadního systému dotačního, který
byl přijatelný alespoň potud, že stát
pevně nezavazoval, zavádí se všeobecně
systém vydržování kněží
státem, jakoby oni vytvářeli větší
duchovní hodnoty, než na př. spisovatelé,
o něž není vůbec postaráno, umělci
a žurnalisté, jimž jsme také mnoho dlužni,
nebo dokonce lékaři v místech, kde klientela
je nepatrná a vyžadovala by v zájmu občanstva
doplnění příjmů se strany státu.
Slavná sněmovno! Když byl Msgr. Šrámek
ministrem zdravotnictví, marně jsme mu dokazovali,
že v zájmu rodících matek, kojenců
a dětí vůbec bylo by třeba dosazovati
porodní asistentky do míst, v nichž pro chudobu
občanstva nemohou nalézti existenci postačitelnou.
Na tyto veledůležité účely velebný
pán Šrámek peněz neměl,
zde nemohl a nesměl stát dopláceti, aby byly
při životě zachovány matky a děti,
ale na udržování lidí v zajetí
pověr katolické církve a moci jejího
kněžstva, na to peníze jsou, a nejsou-li, utrhnou
se od úst chudáků.
Slavná sněmovno! Nic necharakterisuje tvrdou bezcitnost
a nepřátelství tohoto katolického
vůdce a celé strany vůči matkám
a dětem, jako právě tento fakt. Šedesát
milionů na úpravu poměrů porodních
asistentek, jež by byly přinesly státu a všemu
obyvatelstvu nesmírné zisky, se nenašlo, ale
sta milionů na kněžské platy odhlasují
i naši pseudopokrokáři s lehkým svědomím.
A jestliže toto je přijatelné jejich kapitalistickému
ledví, nepochopitelnou zůstává zrada
na státě a demokracii, jíž se dopouští
naše městská i selská buržoasie
tím, že odsunuje vědomě a úmyslně
provedení rozluky.
Profesor dr Hobza na výsost správně
naznačil, že "rozluka je jedinou formou poměru
mezi státem a církví, která je slučitelná
s ideou demokracie. Spojení demokratického státu,
jenž uznává vládu lidu, s absolutní
monarchií papežskou, je výsměchem všem
moderním zásadám právním i
politickým a je v konkrétním případě
vysvětlitelno pouze jako zjev chorobný".
Nuže, tento chorobný zjev pomáhá u nás
i dr Kramář nejen udržovati, ale čím
dále tím více upevňovati. Od r. 1919,
kdy státní vydání na kongruu činilo
20 mil. Kč, stoupli jsme dnes až na 74 mil., a tímto
zákonem se zavazujeme k platům, jež odhadnouti
si páni sami netroufají. Poddanství Československé
republiky vůči Římu stoupá,
římsko-katolické církevnictví
se postátňuje ještě více, ač
podle dr Hobzy je státní církevnictví
velikým historickým poblouzněním státu,
díváme-li se naň očima moderního
člověka. A dále: "Organisace církve
katolické je klínem, jenž hluboko zasahuje
do právní sféry státní a jenž
brání její konsolidaci. Je to element právnímu
životu státnímu tím více cizí,
čím více se přesunuje těžisko
církevní vlády do Říma."
Potud dr Hobza, který přec není socialista.
Přes tyto varovné hlasy nezaujatých vědců
naše vlastenecká buržoasie pomáhá
oslabovati sílu státu, ovšem nikoli zadarmo,
nýbrž pro hmotný zisk a v pošetilé
víře, že náboženský fatalism
a odvádění zájmu chudého člověka,
od jeho hmotné a duševní bídy může
býti dobrým spojencem zkomírající
nadvlády buržoasie.
Tento zákon, jejž si vynucuje kněžská
politika ve straně lidové, ne ti prosti příslušníci
lidové strany, je dále ohrožením náboženství
a bude míti v zápětí další
jeho zpovrchnění a zbahnění. To ovšem
nevadí katolickým vůdcům politickým,
poněvadž jim jde o to, aby se udrželi matrikoví
katolíci a nikoli náboženství Kristovo.
A tato stránka chystaného zákona musí
především zarážeti ženy, jimž
náboženství je přece jenom zdrojem mravnosti,
jež má lidstvo udržeti nad nízkostmi sobectví,
pudů a vášní a má býti
záštitou rodiny a dítěte. Dnešní
ženy, tolik exponované v zápase o život
a existenci, mají za sebou již určité
vystřízlivění z této naivní
víry v takovouto funkci našeho katolictví.
Církev se stala pouze formálním zřízením,
pečujícím o moc a vliv ve státě,
a nikoli nástrojem náboženské mravnosti.
Všechno je kšeft, mravnost, zbožnost a opravdovost
věřících je jenom přítěží
postátněné církvi, jak o tom svědčí
její zloba a smrtelná zášť vůči
všem, kteří se opovažovali cokoli reformovati.
Za takovéhoto stavu pouze neuvědomělá
a nepoučená žena používá
v našem státě svého volebního
práva, aby posilovala náboženskou firmu politické
strany, jež doráží svými činy
nepatrný zbytek náboženskosti církve
katolické, zbavujíc kněze odpovědnosti
vůči svěřeným mu občanům,
přetrhávajíc pouto mezi pastýřem
a ovečkami, činíc z kněze služebníka
světského státu.
Naše činnost musí nyní směřovati
k tomu, abychom ženy, jimž především
jde o zduchovnění a prohloubení náboženství,
přesvědčovali o nemorálním
paktu, jenž se zde uzavírá, aby byly dobity
poslední zbytky náboženskosti. Věčně
nelze chudé, pracující ženě,
ba ani ne ženě středních vrstev odůvodniti,
proč zvyšujeme platy kněžím bohaté
církve katolické, jejímiž oni jsou zřízenci.
A ani ta pokrytecká výmluva na chudé kaplany
nepomáhá, poněvadž církev je
dosti bohatá, a je její hanbou, že se nepostarala
o náležité platy pro své kaplany. Chudá
žena, matka několika dětí, nikdy nepochopí,
že bylo třeba přidávati katolickým
kněžím, kteří jsou bez rodiny
a bez povinností k veřejnosti v době, kdy
jí a jejím dětem se zdražuje živobytí...
(Posl. Pik: Bez rodiny nejsou, ale alimenty neplatí!)
- počkej, na to přijdu -... že se jim má
odhadovat a do příjmu započítávati
výnos polností podle zákona č. 213
z r. 1922. Tedy jako chudým pachtýřům,
pro něž zákon stanovil mimořádně
nízké pachtovné, jež se má rovnati
bursovní hodnotě 130 až 300 kg žita při
1 ha pronajaté půdy. Tato chudá žena
nikdy nepochopí, že je možno odhadovati paušálně
příjem kněze na 200 Kč ročně,
při 1.000 svěřených duší,
neboť ví, že za jedinou lepší svatbu,
vyžádá si katolický sluha páně
pětkrát tolik. (Předsednictví ujal
se předseda Malypetr.)
Slavná sněmovno! My ženy chápeme sice,
že systém kuchařek na farách a systém
nemanželských dětí je dražší
systému manželství a je také pohodlnější.
Nemanželské děti katolických kněží
trpí bídou, jsou vystaveni duchovní i tělesné
bídě. Proto podáváme návrh,
aby i na ně se vztahovalo ustanovení, které
praví, že kněžím připadá
nárok na výchovné. Nestrpíme však,
aby bylo dopláceno na všechno to, čeho je potřebí
k odčinění křivd, a k tomu životu
na farách za dnešních poměrů
z našich kapes, z kapes lidí také bezkonfesijních.
Nechť se církev katolická přizpůsobí
normálním požadavkům života, nebo
nechť se vzdá svého obrovského jmění,
aby sanovala nákladný život na farách.
Víme však, že nečiní jedno ani
druhé. Zatím co v sovětském Rusku
pravoslavná církev národní se přizpůsobila
a od r. 1922 uznává tak ohromný převrat
ve vládě řídíc se zásadami
ruské revoluce, katolická církev u nás
nechce chápati, nechce viděti onoho přerodu,
jenž se v našem národě udál, zavírá
oči před skutečnostmi a těžíc
z rozervanosti socialismu v našem státě, který
ji učinil nepostrádatelnou jako politickou stranu,
nastavuje ruku nestydatým způsobem, aby proti duchu
naší ústavy, proti zásadám československé
revoluce upevňovala své poloshnilé posice,
jež drží jménem hlouposti a povrchnosti
svých věrných, dík své troufalosti
a podpoře zpátečnické buržoasie.
Církev katolická staví se nechápavou
k dnešnímu stavu vývoje náboženství,
jež, jsouc dílem lidí a nikoliv zjevením
božím, podléhá zákonům
vývoje, na kterýžto vývoj vykonává
největší vliv stoupající vzdělanost
a kultura lidstva. Nechce viděti, že náboženskost
uvědomělého člověka nepotřebuje
nákladných církevních aparátů,
že se jí z duše protiví katolické
modlářství a výroba zázraků
a znásilňování zdravého rozumu.
A proto jediná z církví vybudovala si politickou
moc, aby se udržela světskou mocí, když
nemá pro svou existenci již mravního odůvodnění
a když přestala tvořiti duchovní hodnoty,
ulpěvši na středověku. Zuby nehty se
drží státu, jejž odírá,
profanujíc tak slova Kristova: "Království
mé není s tohoto světa." Chce býti
na dále spojencem válek a nechati svůj kropáč
asistovati šavlím. Proto si vynutila tento zákon
a korumpuje jím i ostatní církve. Ženy
sledují toto počínání s odporem
a krajní roztrpčeností. Plýtvání
penězi státu v době, kdy se hádáme
o každou korunu s válečnými invalidy,
kdy odpíráme státním zaměstnankyním
právo na výchovné, vymlouvajíce se
na bídné finance státu, působí
jako nestydatá provokace. Strany, jež se náhodně
sloučily, aby tomuto zákonu daly sankci, zatěžují
se velkou odpovědností za toto ohavné dílo,
jež je namířeno proti náboženství,
proti státu, ale i proti dobré, prosté víře
statisíců voliček lidových stran.
Odmítáme tento zákon co nejrozhodněji
jako nepotřebný a škodlivý justament
lidových stran, zpitých volebním vítězstvím,
jež bude v budoucnu anulováno silnou a sjednocenou
posicí socialismu v našem státě. (Potlesk
čsl. soc.-demokratických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Wünsch.
Dávám mu slovo.
Posl. Wünsch (německy): Starý
Göthův výrok, že církev má
velmi dobrý žaludek, nebyl nikdy tou měrou
oprávněn jako právě nyní. Proti
molochu militarismu na jedné straně stojí
moloch klerikalismu na straně druhé.
Podle výpočtů odborového přednosty
dr Müllera v Praze činil náklad na všecka
náboženská společenstva r. 1919 přes
20 milionů, roku 1920 okrouhle 30 milionů, r. 1921
- 54 miliony, r. 1922 - 60 milionů, r. 1923 - 67 milionů,
r. 1924 přes 70 milionů a loni 71,830.000 korun.
(Výkřiky posl. Schmerdy.) Vedle toho jsou
tu ještě na podporu církevních škol
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zvláštní
výdaje přesahující 60,000.000 Kč,
takže církev na státních výdajích
v posledních osmi letech pohltila téměř
půl miliardy.
Původně žádali klerikálové
zvýšení tohoto obnosu o 150 milionů
ročně. Pan dr Nosek pak nyní prohlašuje,
že by zařazení kněží všech
vyznání do IV. hodnostní třídy
vyžadovalo většího nákladu pouze
54-50 milionů. Aby se protestanti a židé usmířili,
jest úmyslem pustiti také i je ke státnímu
žlabu. I když mezi jednotlivými náboženskými
vyznáními dochází častěji
ke rvačkám nikoli nepatrným, poněvadž
se navzájem s nesnášenlivostí velmi
nenáboženskou tahají o kořist, dovedou
přece flanďáci jak ti načesaní,
tak i ti ostříhaní společně
s rabíny a talmudisty žádati, aby každému
jednotlivému z nich bylo umožněno stát
absolutně demokraticky vyžírat. Při
tom žádá panstvo od státu, aby jim platil
také pense. Do požadovaných peněz nejsou
ještě nikterak započítány poplatky
za vyučování náboženství.
Od státu se žádá, aby napříště
vůbec platil církevní správu na př.
správce kněžských seminářů,
vikáře a konsistorní rady, které si
dosud platili biskupové. Při tom nemá jak
známo stát nejmenšího práva,
aby do správy církevních věcí
byť i jen slůvkem promluvil.
Celá nestydatost, jež jest obsažena v předloženém
návrhu, projeví se nejlépe, otážeme-li
se: Jak velký jest nyní fond náboženské
Matice, jakou cenu představuje nemovitý majetek
katolické církve v Československé
republice? Musím připojiti, že stoupenci Říma
právě tak jako židovští kapitalisté
nejsou přirozeně příliš velkými
přáteli nahlédání do knih,
že vůbec naprosto nedovolují nahlédati
do knih vztahujících se na obchodní jejich
podniky a že následkem toho nebylo až dosud možno
přímo obrovské bohatství církve
statisticky zachytiti a že také údaje, jež
nyní přečtu, nemohou činiti nikterak
nároku na úplnost. Vychází zde najevo,
že církev jest největší velkostatkářkou
v tomto státě. V Čechách jedině
římsko-katolická církev vlastní
150.345 ha pozemků, t. j. tři procenta veškeré
půdy. Všechny řády, v čele pražské
arcibiskupství, mají úžasný pozemkový
majetek, jmění jejich činí 208,965.000
mírových korun. Na Moravě mají církevní
velkostatky rozlohu 81.857 ha, v čele jest i zde arcibiskupství
olomoucké. Jak tito bratří lpí na
majetku, vysvítá z toho, že počátkem
tohoto roku byl dopaden jistý dr Fried při tom,
když chtěl peněžitý obnos 900.000
Kč náležející arcibiskupství
olomouckému podloudně přenésti přes
hranice. Poněvadž církev sama je vlastnicí
těchto obrovských lánů, jest stanovisko
její k pozemkové reformě veskrze pochopitelné.
Pan Šrámek, jako český klerikál
a vládní muž, spolupůsobil při
podvodu dr Viškovského prováděném
s pozemkovou reformou a podporoval jej, poněvadž při
tom církevní vlastnictví zůstalo nedotčeným
a celá zločinná akce směřovala
podstatně proti malorolníkům a pachtýřům
po půdě lačnícím. Německý
klerikál monsignore dr Feierfeil častěji
dosti ostře se vyslovil proti pozemkové reformě,
avšak přesto zcela chladně hlasoval v celní
otázce s vládou. Že Šrámek byl
pro pozemkovou reformu a dr Feierfeil proti ní,
svědčí sice na jedné straně
o jistém rozporu v klerikální politice. avšak
rozpor ten kněžourská uhlazenost úplně
zahlazuje tím, že co do předlohy kongruové
a ve snaze uchvátiti státní peníze
pro křesťansko-sociální stranické
účely, jsou úplně za jedno a na obou
stranách vyvíjejí naprosto stejnou energii,
aby vítězně skončili hrdinné
loupežné tažení proti bezbranným
masám. Křik a chamtivost po pozemském majetku
a po penězích přehlušuje veškeré
fráze o křesťanské prostotě,
kterými jinak klerikálové se ohánějí.
Hrabě Thun, který jistě plakal pro každý
čtvereční sáh půdy odňatý
mu státem při provádění pozemkové
reformy, ukázal se ke katolické církvi potud
uznalým, že poskytl stavební místo pro
zřízení jesuitského kláštera
v Podmoklech. Vždyť ví, že si malou obětí
na jedné straně opatří pomoc a podporu
křesťansko-sociální strany v boji proti
zlým bolševikům, kteří proti
všem předpisům křesťanské
snášenlivosti trvají na záboru a vyvlastnění
veškerého soukromého a církevního
velkostatkářského majetku bez náhrady.
Kapitalistická společnost a kapitalistický
stát mohou jen tehdy existovati, jestliže nemilosrdně
vykořisťují široké masy, je utlačují
a teroristickými prostředky vykořisťují.
Tu přicházejí křesťanští
sociálové a kážou, jak to učinil
posl. Scharnagl při celní debatě,
podvodné evangelium o vyrovnání všech
pracujících tříd. Takovéto
vyrovnání znamená v praxi, že by se
zvěčnily sociální rozpory. Jejich
zásadní boj proti vyřešení pozemkové
reformy znamená trvalou bídu po půdě
lačnících malorolníků. Zřídili
křesťanské odborové organisace, aby
se také uchytili v průmyslových krajích
a aby kromě sedláků ohlupovali také
ještě dělnictvo. Avšak oněch několik
málo dělníků, kteří
v rumburské krajině a ve Slezsku náležejí
k těmto tak zvaným odborovým organisacím,
velmi brzo na vlastním těle pocítí
účinky křesťanskosociální
politiky. Křesťanští sociálové
mluví jen o vyrovnání sociálních
protiv, avšak jejich souhlas s agrárními lichvářskými
cly tyto protivy jen značně přiostří.
Také se nepodaří křesťanským
sociálům pomocí svých ubohých
organisací zadržeti dělnictvo, aby se zřetelem
na celní předlohu již promrskanou nezahájilo
boj za vyšší mzdy na celé čáře.
V Chicagu bude se konati eucharistický kongres. Tam budou
asi raženy nové formule, aby se v sociální
otázce mohl prováděti ještě obratnější
tanec mezi vejci než dosud. Páter Hlinka, jehož
strana dnes táhne za jeden provaz s celní většinou,
vrátí se z Ameriky chytřejší,
než tam jel, a bude na slovenské půdě
pomocí svého církevního aparátu
a své stranické organisace prováděti
docela stejnou ohlupovací práci a v ní pokračovati
jako čeští a němečtí kněží
v sudetských zemích. (Posl. dr Juríga
[německy]: Vy chcete niekoho urobíť ehytrým
a ste ešte sám hlúpy!) Pan dr Juriga
měl by používati svých vtipů
k tomu, aby hájil dole na Slovensku zločinnou politiku
křesťanských sociálů proti svým
vlastním stoupencům, a možná že
mu vtipy přejdou, otáží-li se ho slovenští
dělníci, jak lze politiku slovenských křesťanských
sociálů v celní otázce sloučiti
se zájmy velkých mas slovenského lidu. Křesťanští
sociálové by rádi zdrželi masy od boje
a mluví-li o vyrovnání třídních
protiv, myslí nanejvýš na to, že nejnuznějším
z obětí kapitalismem vykořisťovaných
poskytnou jako dobrodiní nějakou řídkou
žebráckou polévku. Nemyslí na skutečný
boj o zlepšení stavu nuzných mas, nýbrž
mají na mysli, řídíce se božskou
dobročinností, nikoliv uspokojiti masy, nýbrž
je uklidniti, aby oni sam1 nadále mohli s křesťanskou
pokorou pokračovati ve vykořisťovacích
praktikách kapitalistické třídy.
Křesťanští sociálové bojují
proti zrušení §u 144 a uvádějí,
že dovolené vyhnání plodu u těhotných
žen rovnalo by se vraždě klíčícího
života. Při tom je jim jistě dobře známa
kletba proletářských rodin přespříliš
dětmi požehnaných. Kapitalismus potřebuje
laciné vykořisťovací objekty a proto
jsou křesťanští sociálové
pro to, aby byl zachován § 144. Od množství
těchto žen žádají však tito
lidé, aby líbaly tytéž ruce, jež
lakotně chňapou po veřejném majetku
a snaží se uchvátiti kongruové miliony.
Napříště bude ještě patrnějším
falešné hlášení, kterého
se dopouští křesťansko-sociální
strana, dávajíc si do svého označení
slůvko "sociální". Křesťansko-sociální
strany, ani česká, ani německá ani
slovenská nemají práva nazývati se
sociálními. Nejsou sociální, nýbrž
jsou, jak jejich chování za světové
války prokázalo, veskrze monarchistickou, ba lze
dokonce říci, přímo imperialistickou
stranou.