Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Koczor.

Posl. Koczor (maďarsky): Vážené Národné shromaždenie! Tí, čo boli pri kolíske republiky, hlasne vyznávali, že sa ona narodila v znamení demokracie a rovnosti, čo ju bude sprevádzať po všetkých jej cestách. Od tých čias stále počujeme tieto heslá, ktoré však skutočnosť podvracia. Demokracia a rovnosť sú u nás pojmy, ktoré sa rovnajú posmechu, demokraciou a rovnosťou rozumie sa už všade to, že ťa oberú o tvoje práva, založené na ľudských a božských zákonoch, že sa tvojej ľudskej podstate rúhajú, že ťa tým najrafinovanejším spôsobom donútia k veciam, ktoré sa protivia dobrým citom a pojmu cti, aby si všetkého zbavený, zlomený, stal sa prívržencom a úslužným otrokom apoštolov modernej demokracie.

Tento systém sa uplatnil tiež voči neštátnym učiteľom na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, ač asi tri štvrtiny celku patria u nás k týmto. Neupravili im platy definitívne, ale s času na čas dávali im drahotné prídavky, aby si ich takto udržovali v neistom pomere závislosti, aby mali vždy pred očima možnosť odňatia týchto podpôr a tým aby mohli byť ponížení na strannícko-politické nástroje svojich predstavených. To bol účel hlavný, vec vyučovania stala sa na veľa miestach vecou podradnou. (Souhlas.) V učiteľovi, ktorý je hmotne i morálne závislý, videli len dobrého korteša, na miesto toho, aby mu zjednali duševný kľud, nutný ku prospešnému vyučovaniu ľudu, zákonitou úpravou platov a penzií. (Souhlas.)

Neštátné učiteľstvo na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi už od dávna bojuje za rovnoprávnosť s neštátnymi učiteľmi v zemiach historických a za to, aby naň bola rozširená platnosť tak zv. paritného zákona čís. 274 z r. 1919. Sľubov dostalo sa im po tejto stránke dosť a predsa čo vidíme dnes pri všeobecnej úprave platovej? To, čo sme už do dnes mohli pozorovať: sľub zostal sľubom a pomery na miesto toho aby sa zlepšily, sa ešte zhoršily, lebo bod 2. §u 1 návrhu činí od milosti vlády závislým, do akej miery a od akej doby má byť platnosť nového zákona na nich rozšírená.

Nuž, pánovia, ďalej už to tak ísť nemôže! Nie sme ochotní trpieť, aby sa so Slovenskom a Podkarpatskou Rusou voči zemiam historickým tak macošsky nakladalo a upomíname váš, že tu je už dvanásta hodina, aby ste už raz upustili od doterajšieho systému a aby ste nahliadli, že tiež my právom požadujeme to, čo zemiam historickým patrí. Ač vidím záblesk lúča určitej nádeje v tomto smere, predsa pokladám za svoju povinnosť prejaviť, že za zákon tento postavíme sa len vtedy, ak bude podľa podaného pozmeňovacieho návrhu doplnený 1. odstavec § 1 tak, aby zákon platil aj pre neštátnych učiteľov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, a ak bude odstavec 2. tohože paragrafu škrtnutý. Tým, ako sa domnievam, poslúžime nielen maďarskému učiteľstvu, ale ešte väčšmi maďarskej ľudovýchove a kultúre.

Návrh však obsahuje ešte iné krivdivé ustanovenia. Tak odbúrava zásadu parity, založenú v zákone č. 274/1919, a ustanovením §u 23 zrušuje nadobudnuté práva, keď započítané dosiaľ válečné roky priznáva len legionárom.

Ani vec penzijná nie je upravená. Ač zákonodarstvo zmocnilo vládu na základe bodu b), §u 7 zákona č. 287/1924, aby doplnila penziu neštátnych učiteľov na mieru štátnych učiteľov, nestalo sa tak ešte ani do dneška. A tak činí penzia po 50ročnej službe nanajvýš mesačných 900 korún.

Podľa uhorských zákonov platných pre neštátnych učiteľov, a to zák. čl. XXXVIII/1868, § 140, a zák. čl. XXVI/1893, § 1, náleží učiteľskej vdove celý plat a byt do pol roka, počítaného od umretia manžela. V praxi prevádza sa to tak, že vdove poukážu len polročnú sumu štátnej podpory zomrelého ako doplnku k platu, čo i v najvýhodnejšom prípade činí na celý polrok iba 100 až 1400 korún a nestačí ani na pohreb. (Souhlas.),

Náramne krivdivé je ustanovenie bodu 3., § 7, obzvlášte pre profesorov meštianskych šköl, absolvovavších uhorské paedagogium, ktorí svojej kvalifikácie nadobudli trojročným vysokoškolským štúdiumom po získaní učiteľského diplomu. Títo v porovnaní s rovnakými profesormi zemí historických boli čo do svojho platu zkrátení, ba keďže môžu svoje pôsobenie započať až o tri roky pozdejšie, zostanú pozadu voči tým svojim vrstovníkom, s ktorými zároveň získali učiteľský diplom pre ľudové školy (Maďarské výkřiky: Nie je pravda!) a čo by prídavok, preliminovaný v návrhu vyrovnal až vo veku, ktorého väčšinou už nedosiahnu. (Souhlas.) Pokladám preto za minimálny požiadavok, aby boly do služby započítané aspoň tie tri roky na paedagogiume ztrávené.

Návrh nepokladáme v každom ohľade za vyhovujúci, keďže však s hľadiska maďarskej ľudovýchovy a maďarského učiteľstva po zmene § 1 znamená predsa len pokrok návrh zákona o úprave pomerov štátnych a cirkevných učiteľov, prijímame ho, pri čom si však ponechávame voľnú ruku. Vážené Národné shromaždenie! Hospodárske a politické pomery v Europe, ako aj vnútorné pomery republiky sú nadovšetko závažným mementom, že ani v tejto republike nemôžu byť panujúce a utlačené národy. (Souhlas.) Poslúchnite tedy povelu rozumu, otvorte oči a presvedčte zaslepených, že útisk nevedie nikdy k dobrému a dajte trpiacemu maďarskému ľudu rovnoprávnosť v mierových, smluvách a zákonoch zaistenú a tým otvorte mu cestu ku tvorivej práci. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo paní posl. Pechmanová.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Paní a pánové! Řada řečníků přede mnou a jistě že ještě mnozí, kteří budou po mně hovořiti, podrobili předlohu zákona, o němž právě jednáme, velmi dokonalé kritice a snažili se osvětliti ji se všech stran. Nechtěla bych do této debaty tímto způsobem zasahovati, nýbrž chtěla bych se omeziti pouze na určitý úsek otázek, jimiž se právě předložená osnova zabývá a chtěla bych se zabývati právě tímto úsekem jednotlivých otázek specielně.

Týká se to osudu těch, o nichž buď málokdo nebo nikdo dosud se nezmínil a jejichž hlasu varovného, prosebného, povzbuzujícího nebo protestujícího také málokdo nebo nikdo nedbal v době, kdy se tyto předlohy připravovaly a odborně i politicky projednávaly a kdy se rýsoval konečný výsledek tohoto jednání i osud těch, jichž se tyto předlohy velmi úzce dotýkají. Z oboru otázek státně zaměstnaneckých ještě dnes část pro sebe tvoří otázky, týkající se ženských zaměstnanců státních a veřejných, a bohužel, že soubor otázek sám o sobě tvoří i otázka učitelek a bude tvořiti i do budoucna tím spíše, poněvadž právě předložené návrhy zákonů hřeší velmi mnoho na stavu dosavadním, zejména pokud se týká učitelstva a učitelek.

Dosud zákon 455 jasně a nedvojsmyslně přiznával zásadu, která v ústavě naší v §u 106 velmi jasně určuje vývoj naší demokracie do budoucna. Zákon číslo 455 jasně řekl, že ustanovení §u 106 ústavy nemá a nesmí pro nás nikdy zůstati frází a že ztělesnění této zásady v §u 106 znamená vtělovati projevené tam zásady v praksi i při projednávání a zpracovávání jednotlivých zákonů.

Roku 1919 dovedla býti republika Československá tomuto §u 106 a jeho ustanovení věrna. V dnešní době ovšem pozorujeme, že i někteří vynikající členové naší vysoké byrokracie se začínají domnívati, že § 106 dostal se do ústavy pouhým přenáhlením a podle toho také vypadají směrnice, na nichž se naše zákonodárství buduje a na nichž vzhledem k zaměstnancům státním, veřejným a učitelkám vybudovány byly zásady předložených zákonů. Kdybychom byli už snesli a b li ochotni kompromisovati vzhledem k požadavkům veřejných a státních zaměstnankyň. nemůžeme přejiti mlčky přes faktum, pokud se týče zákona č. 455 a pokud se týče §u 46 osnovy číslo tisku 100, poněvadž znamená zrušení a odvolání zákona 455, mezeru velmi nebezpečnou, že znamená také do budoucna, že je po všech nadějích.,jimž se oddávaly státní a veřejné zaměstnankyně vzhledem k tomu, že platnost zákona číslo 455 bude mementem všem těm, kteří chtějí pokroku sloužiti, aby nezapomínali. že ne na všechny kategorie státních a veřejných zaměstnankyň vztahuje se zákon číslo 455, aby cítili povinnost v duchu tohoto zákona upraviti všechny nedostatečné poměry těchto veřejných a státních zaměstnankyň, jež dosud v tomto duchu upraveny nebyly.

My dnes víme, že nikdy v tomto duchu upraveny nebudou, a to je to nejsmutnější faktum. My dnes. činíce bilanci své práce, nejen že si musíme říci. že se nám nepodařilo na té cestě pokroku vnésti úspěchy nové, my si musíme říci, že ani tam, kde jsme byli v defensivě a bránili něco, co bylo již dáno zákonem, určitá vydržená práva, se nám nepodařilo, aby oficielně náležitou cestou do zákona tato naše snaha byla vtělena a aby tomuto našemu spravedlivému přání bylo vyhověno.

Mluvilo se velmi často o nákladech, s kterými budou tyto úpravy spojeny. Konstatuji docela otevřeně. že v této věci nejednalo se o náklady. V této věci nejednalo se o jakékoliv nové zatížení. Vzhledem k učitelkám náklad ani nestoupá. ani se nezměnil, nedělo se docela nic nového. nebyl to nový vývoj na cestě pokroku a demokracie, znamenalo to pouze udržeti to. co zde jednou bylo dáno, znamenalo to udržeti tuto věc bez obětí finančních, a výsledek je. že ani bez těchto finančních obětí nepodařilo se pokrokovým směrům, a řeknu otevřeně, socialistickým stranám tuto věc udržeti.

Vážená sněmovno! Pan kol. G. Navrátil řekl výslovně, že stranu nár.-demokratickou velmi neuspokojuje, že požadavky ženských kategorií veřejných zaměstnankyň nebyly v plném rozsahu uspokojeny. Zdá se mi, že kdyby byly všechny politické strany měly dosti odvahy. dosti chuti a vůle postaviti se na stanovisko těchto požadavků. převzíti tyto požadavky za své v duchu těch slibů, jež byly politickými stranami v předvečer voleb dány, kdy se otevřeně přiznávalo, že politické strany pověřují své zástupce hájením požadavků, jež ženské organisace veřejných a státních zaměstnanců a učitelek předkládaly, kdyby bylo bývalo ještě po volbách dosti odvahy k tomu, pak jsme nemusili tento smutný výsledek zaznamenávati.

Ale, vážená sněmovno, neomezuje se to pouze na zrušení zákona č. 455. na uvedení v život §u 46 předlohy zákona tisk č, 101. jdeme ještě dále v těchto předlohách zákona. Zrovna tak nejednalo se o jakékoliv hmotné finanční náklady vzhledem k § 144, odst, 7. Tam se zhoršuje zněním stylisace tohoto odst. 7 mravně i morálně celý stav tím, že v původním znění osnovy nebylo konstatováno záporné stanovisko, že veřejné zaměstnankyně nesmě, jí pobírati příspěvky výchovného na děti. Vsunutím této prvé věty do odst, 7 morálně neobyčejně se tento odst, 7 zhoršuje, nabývá daleko ostřejšího výrazu a říkám otevřeně, že nabývá výrazu protipokrokového, protidemokratického. Důsledky toho se přirozeně také budou objevovati.

My dnes už víme ze zkušenosti, že není pravda, že takováto stylisace paragrafů je právě jenom stylisací a že se jedná pouze o vyjádření určité věci. Zrovna tak nevěříme tomu v §u 145, kde se jedná o ustanovení mateřské dovolené. Víme dobře, že na této stylisaci mnoho záleží a že záleží nesmírně mnoho na výkladu, který se zákonu dává právě na základě stylisace určitého bodu, na základě stylisace určitých směrnic v zákoně obsažených. V tomto odst. 7 §u 144 bude se jednati o tento výklad také. Nechci býti špatným prorokem, ale jsem přesvědčena, že v mnoha a v mnoha případech nabudeme velmi smutných zkušeností právě z výkladu tohoto odst. 7 §u 144, kde může vláda, resp. nadřízený úřad uvážiti, může-li část výchovného býti přiznána veřejné nebo státní zaměstnankyni, jestliže dítě je odkázáno převážně nebo zplna na to, aby jí bylo vyživováno.

Tato stylisace není jen tak nevinná. Výklad, který bude v budoucnosti dáván, bude ukazovati, mnoho-li poctivosti a pravdy bylo v těch ujišťováních, jichž se nám dostalo při projednávání tohoto zákona.

Zrovna tak výklad, jehož se dostane §u 145 vzhledem k dovolené, udělené pro mateřství, bude svědčiti o tom, je-li tu opravdu ta dobra vůle, jíž jsme byli ujišťováni, ta dobrá vůle, která shledávala zbytečným, aby v tomto případě měněna byla stylisace tak, aby zde stálo jasně, že tu jde v každém případě o tříměsíční dovolenou, jestli tato ujištění byla míněna upřímně a poctivě. Výmluva na to, že kdyby v zákoně stálo výslovně, že musí býti udělena dovolená trvající tři měsíce, že tato výmluva mohla by někoho odrážeti, že by se mohl někdo domnívati, zejména některé ženy, které mohou anebo které chtějí dříve nastupovati službu a míti zkrácenou dovolenou pro mateřství, že tak nemohou učiniti, poněvadž zákon výslovně stanoví, že to musí býti dovolená tříměsíční. To je po mém názoru výmluva naivní.

Již dnes dopoledne ve zdravotnickém výboru této sněmovny jsem prohlásila, že je nutno s politováním konstatovati, že ministerstvo zdravotnictví v těchto zásadních důležitých otázkách neuznávalo za potřebné zasáhnouti. To není otázka, která se dá jen tak zlehka odbývati. To není otázka, která se dá odbýti nějakým posměchem o feministických snahách a frásích. Je to otázka, která jde na kořen lidu, která jde na kořen celého národa. Nesmíme zapomínati, že dnes nežijeme v těch idylických dobách, kdy jen ten, kdo měl chuť a mohl si žádati z těch nebo oněch důvodů dovolenou, že jen taková žena je dnes ve veřejném životě a že dnes tato žena uplatňuje svoje vzdělání a schopnosti za účelem výdělečným. Musíme počítati, bohužel, s takovým, smutným stavem, jaký je, že dnes rapidně rychle vývojovými poměry překonávají se různá stanoviska zastaralých zákonů a že vlivem poměrů sociálních u nás do značné míry, bylo překonáno stanovisko našeho občanského zákoníka, kde muž je výhradně živitelem rodiny. Dnes máme, bohužel, co činiti s poměry, že práce mužova a mužův výdělek nedostačuje a že i žena je nucena výdělečně pracovati.

I když si spočítáte, zač ta žena pracuje, zač pracuje veřejná nebo státní zaměstnankyně nebo učitelka, když si spočítáte, o mnoho-li je tu rodina ochuzována, a když k tomu připočtěte, že v době, kdy rodině nastávají nové starosti, kdy na rodinu se valí příval nových povinností tím, že tato rodina vzroste o jednoho člena, že v této době přichází zákonodárce a restringuje požitky takovéto rodině tím, že odbourává požitky ženy veřejně činné ve státních službách anebo jako učitelky, že jí snižuje její požitky v době její snížené normální pracovní schopnosti, v době jejího těhotenství nebo mateřství, pak myslím, vážená sněmovno, že při veškeré loyálnosti, kterou jsme vždycky prokazovali, při veškeré dobré vůli podřizovati se tomu, dáti jen, co tento stát snese, jsou na místě nejpřísnější slova kritiky, která jen můžeme v kterémkoliv případě pronésti. (Výborně!)

Ne nadarmo jsem tvrdila, že ministerstvo zdravotnictví mělo povinnost zde ukázati všem těm jednotlivcům a politickým stranám, které se nedovedly postaviti na stanovisko alespoň poněkud povýšené a nedovedly se připraviti alespoň tak daleko, aby seriosním, vážným způsobem o takových důležitých věcech mluvily, co mají činiti. Zde bylo přímo povinností ministerstva zdravotnictví, aby řeklo svoje stanovisko k této věci. Bylo jeho povinností, aby řeklo, že se tu nejedná jen o ženu, že se nejedná jen o zdraví ženino, o zdecimování její životní a pracovní energie, o to, zdali ta žena, jsouc výdělečně činná či nikoliv, bude tím škoditi svému zdraví, nýbrž že jde v prvé řadě o novou generaci, že ta mateřská dovolená, kterou žádáme, není žádána jen k zotavení a znovu nabytí sil ženy, která rodila, nýbrž tato mateřská dovolená po narození dítěte je žádána s ohledem na ten nový život, je žádána s ohledem na novorozené dítě, které bezpodmínečně potřebuje mateřské péče a které jí nemůže míti, když výdělečná povinnost odvádí ženu v těchto týdnech a měsících od dítěte. Vážená sněmovno, co je nám platno, když na jedné straně budujeme zdravotní péči, všechny možné oficielní a neoficielní korporace, staráme se o kojence, novorozeňata, konstatujeme, že máme potěšitelné výsledky, že nám neumírá tolik kojenců do roka jako dříve, ale na druhé straně, kde stát má korektiv přímo v rukou, kde prostřednictvím svých zaměstnanců může působiti k tomu, aby povinnost matky k dítěti byla cítěna správným, opravdovým, hlubokým způsobem, nejen že se nepřičiní o zlepšení, ale učiní všechno, aby se nemohl i tam, kde je k tomu vůle a snaha, tento nový život udržeti. Je to velice zajímavá věc, že projednáváme dvě tak velice různé věci, téměř současně, a ukazuje to, jaký buď chaos panuje u nás v názorech, nebo jak se různé třídy, resp. vrstvy našeho občanstva těší zvláštní přízni. Mluvíme ustavičně o mateřství, o budoucím pokolení a generacích, mluvíme rozumně a věcně o populaci, ale nečiníme nic tam, kde bezprostředně, bez obětí bychom tak mohli činiti, abychom dali výraz svému přesvědčení. V téže době, kdy se se státní zaměstnankyní a učitelkou, odpusťte tomu výrazu, handrkujeme o několik haléřů, které se mají strhnouti z jejich příjmů, kdy se máme domnívati, že zachráníme státní finance, kdy ženě veřejné zaměstnankyni a učitelce v době narození dítěte srážíme 160 Kč z jejich požitků, kde máme býti přesvědčeni, že se to děje ve prospěch státních financí, v téže době, kdy v těchto místech projednáváme takovéto důležité věci, za zdí těchto síní a za chvíli v těchto síních samých budeme jednati o návrhu, který objímá také část občanů tohoto státu. A kdybychom v tuto chvíli chtěli položiti na váhu závažnost úkonů pro lidskou společnost vzhledem k mateřství a závažnost úkonů pro lidskou společnost vzhledem ke službám, které prokazuje kněžstvo tomuto státu, veřejnosti a lidstvu, nevím, na kterou stranu by se tato vážka sklonila. Ale kdybychom současně potom položili ty ohledy, jimž se těší mateřství v tomto zákonodárném sboru a státu, na jednu misku a ohledy, jimž se těší kněžská kongrua v tomto státě, na druhou, tu vážky by se prapodivně zvážily a ukázaly prapodivný odstup od praktického života, od mravních a demokratických zásad, které ovládají naši veřejnost. (Výborně!)

Vážená sněmovno! Tyto věci neodbudou se jen zde, ty neodbudou se jen diskusí, ty nebudou potom míti výsledek jen v tom, že v zákoně bude takový či onaký paragraf. Tyto věci z těchto síní půjdou do praktického života. V tom praktickém životě se nám ukazuje již dnes, že žádným zabraňováním práce ženám výdělečné práce schopným nedosáhneme, aby tam, kde železná nutnost nastupuje, žena se této výdělečné práce nechopila. Tento praktický život nám ukazuje dále, že dokud v praxi se bude objevovati tato potřeba, do té doby se bude před očima celé naší veřejnosti odbývati životní soutěž, která sice může korunovati úspěchem někdy tu a jindy onu stranu, ale že na konec vždycky prokáže, že v této soutěži vítězí jen ten, kdo je opravdu práce schopný, kdo je k této soutěži vybaven. (Výborně!) Velevážená sněmovno! Vždyť my si nevšímáme ani po této stránce věcí, jak se patří. Páni řečníci se strany národně-demokratické velmi si tu pochvalovali, že prý tyto předlohy zákona mají tu přednost, že spojují hodnocení práce a výkonu a předběžného vzdělání toho, který tento výkon obstarává, a že tedy tím vnáší novou mravní zásadu do celého systému. Vážená sněmovno, především si dovoluji tvrditi, že tomu tak není a že je to ve velmi příkrém rozporu se skutečností. Jsem přesvědčena, že ani z tohoto zákona nikdy nebude plynouti nic jiného, než takovéto příkré rozpory s tím, co bylo mylně vykládáno pány řečníky se strany národnědemokratické. Jestliže se tu jedná jenom o hodnocení práce a výkonu a jestliže tato kvalifikace práce a výkonu má býti spojena s kvalifikací předběžného vzdělání, kdybychom stáli na této zásadě, pak musíme široce otevříti dvéře všem těm, kteří jsou schopni v této soutěži kvalifikace a výkonu a předběžného vzdělání obstáti. (Tak jest!) Ale co děláme? Zavíráme celé části občanstva dvéře k tomuto výkonu. Je to v prvé řadě státní správa, která se staví a mluví ústy vysoké byrokracie proti tomu, aby ženy, jimž jsme na jedné straně učinili přístupná učiliště a učinili přístupné středoškolské a vysokoškolské vzdělání, se dostaly do veřejných a státních služeb. Tam, kde jsou ženy přijímány do jiných služeb veřejných a státních, do zemských služeb, jak jsou tam přijímány? Jako bezplatné praktikantky. Ve službě soudní máte dnes celou řadu bezplatných praktikantek právniček, jimž se dostává ne písemně toho, že za to budou jednou honorovány, ale písemně toho, že nemají nároku proti státní správě. (Výkřiky.) A to v tomtéž státě, v němž se chlubíme, že jsme dali ženě možnost toho nejvyššího vzdělání, které vůbec kultura dnešní může poskytnouti. (Výkřiky posl. Zeminové.) Já jsem se již o tom zmínila, jak se dnešní vysoká byrokracie dívá na § 106 naší ústavy, že je toho názoru, že se tento paragraf do ústavy dostal nedopatřením. (Výkřiky.) Všimněme si dále, jak to vypadá vzhledem k středoškolskému vzdělání. Máme celou řadu odborů práce a služeb veřejných a státních, kde se vyžaduje přímo středoškolské vzdělání. Ale tento požadavek platí jedině vzhledem k mužům, a jenom vzhledem k mužům se uplatňují důsledky této zásady, poněvadž ještě dnes máme ve státních službách středoškolačky podle dnešního systému zařazené do skupiny E, ačkoliv jim plným právem a dávno patří skupina C.

Tento zákon chce tuto otázku rozřešiti tak, že je zde kvalifikován výkon a práce a stupeň předběžného vzdělání, ale pro ženy tyto věci neplatí. Tady se docela klidně udělá čára a řekne se: až potud. Ale nejen ve službách státních, ale, i v jiných službách veřejných byli jsme několikráte svědky toho, a sama jsem v této věci osobně intervenovala, kdy zemské správy přijímaly lékařky. Pro muže platila zásada jednoho roku služby a po roce ustavení definitivní. Ženě, když se udělilo toto místo, napsali do dekretu, že je to jeden služební rok na zkoušku, ale že z toho neplyne. že po roce bude ustanovena definitivně. (Slyšte!) To jsou věci, které se dají prokázati. Tyto věci ukazují, jaká je u nás prakse a jsem přesvědčena, jestliže duch zákonů příštích a budoucích bude takový, jako je právě duch osnov, jež se nyní zpracovávají, že nedopracujeme se výsledků lepších. (Tak jest!) Roku 1921/22 předložila vláda republiky Československé vládní návrh na úpravu poměrů veřejných a státních zaměstnankyň. Roku 1921/22 jsme zamítli tyto vládní návrhy proto, poněvadž se nám nelíbili, poněvadž nevyhovovaly tomu, po čem ženy plným právem volaly. Zamítli jsme je proto, poněvadž jsme tvrdili, a to zcela oprávněně, že tyto návrhy nejsou způsobilými k tomu, abychom je v demokratické republice mohli bez skrupulí a výčitek přijmouti. A, vážená sněmovno, když dnes vedle těchto návrhů z r. 1921 a 1922 postavíme ty zásady právě projednávaných zákonů, jež obsahují stejnou materii a jež řeší stejné otázky, vidíme, že o tisíc procent jsou zhoršeny! (Tak jest!) To není nadsázka.

My jsme se tenkráte proti tomu postavili také proto, že jsme nechtěli, aby se pro ženské zaměstnance, ať státní a veřejné, ať pro učitelky nebo profesorky či jakékoliv kategorie ženských povolání dělalo něco jiného, než pro tytéž kategorie, pokud jich příslušníci jsou muži. My jsme trvali na zásadě vyslovené v ústavě, a nechtěli jsme, aby zvyklosti, jež se u nás budou vžívati, zase znovu položily hráz a na jednu stranu oddělily muže a na druhou ženy. Řeklo se, že nemáme příčiny, abychom se báli zdravé a poctivé soutěže a naše ženy s odvahou podnikly tuto soutěž a můžeme říci, že také mravně, rozumově, kvalitativně a kvantitativně po stránce poctivé práce obstály nejskvělejším způsobem v této soutěži!

Ale nemůžeme za to, jestliže vlivem toho, že v určitou dobu nebyla učiněna určitá opatření, otevřely se dveře dokořán libovůli, že se otevřely dveře tomu, posuzovati jeden a tentýž případ vzhledem k různým osobám s různých hledisk a stanovisk, že se jiným způsobem v některých případech otevřely dveře dokořán protekci a že tento systém potom zabránil, aby náležité, poctivé a zdravé ocenění ženské práce nedošlo vždycky také náležitého poctivého a zdravého výrazu. Ale měli jsme odvahu proti těmto poměrům postupovati otevřeně a energicky, ale současně také jsme poctivě a energicky řekli, že není vina na těch, kdož zneužívají, ale kdož dávají možnost k tomuto zneužívání. My jsme volali po zákonité úpravě těchto poměrů dlouhou dobu, šest nebo sedm let, od roku 1919, kdy přijat byl zákon 455, jenž se dnes má rušiti, od té chvíle všechny ženské spolky, organisace i strana československých socialistů usilovaly o to, aby se náležitým, rozumným způsobem cestou zákona tyto věci upravily. Dodnes jsme volali po tom marně, a to ne, prosím, proto patrně, že všechny strany t. zv. pokrokové byly s námi za jedno. O této trnité cestě mohly by ženy mnoho vypravovati. Mohly by vypravovati o tom, že u t. zv. pokrokových stran byly velmi krásně přijaty, že jim byla dána ta nejkrásnější ujištění, ale že ta ujištění se rozplynula v mlhu a páru, jakmile jsme stály před skutečností. Neváhám totéž prohlásiti při projednávání těchto zákonů, poněvadž jsem byla několikráte svědkem toho, kdy proti mým námitkám a návrhům stavěla se právě strana p. posl. Navrátila a p. posl. Ježka, kteří zde tvrdili, že strana nár.-demokratická jediná razila cestu těmto věcem, a kdy právě naopak tato strana houževnatě se stavěla proti našim požadavkům a návrhům, a to ne věcně, nýbrž pánové se snažili tyto věci zesměšňovati, diskreditovati všelikými poznámkami a šmahem odsunovati do řady poslední, jak říkáme. "na zadní fůru", v přesvědčení, že se vlna času přes to přeleje, že se na to zapomene a že se bude moci znovu začíti s krásnými slovy a hesly.

Jistě dalo by se nesmírně mnoho pověděti ještě o těchto zákonech a i o věci, již jsem si za speciální úkol obrala, dalo by se velmi mnoho hovořiti. Chtěla bych však vzhledem k vyměřené mi lhůtě konstatovati toto. Byl zde se strany komunistické paní Štychovou projeven strach a obava, že socialisté a zejména českoslovenští socialisté nebudou se držeti toho, co říkali a že nebudeme důsledně postupovati tak. jak bychom postupovati měli v duchu různých projevů, jež jsme učinili. Mohu ujistiti stranu komunistickou a paní, poslankyni Štychovou, že není třeba projevovati obavy, zejména o stranu československých socialistů. Všechna práce vykonaná mluví pro to, že tyto věci jsme mínili vážně, seriosně, a jsem přesvědčena, že ani v poslední chvíli neupustíme od svých pozměňovacích návrhů, které jsme podávali s dobrým uvážením a svědomím, že prospějí dobré věci, a na nichž jsme trvali a trváme. (Potlesk poslanců strany čsl. socialistické.)