Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

My soudíme, že je nutno nastoupiti jiné cesty tak, aby se zemědělci pomohlo a neničili konsumenti. A tu tvrdíme, že zájem producenta a konsumenta se nekřižuje, nýbrž že zájem obou je týž.

Vytýkalo se, že levné zahraniční obilí způsobilo pokles cen obilin i na domácím trhu. Jak k tomu došlo a jaký tu byl postup? Jakmile stouply ceny obilí na světovém trhu, kdo to ihned pocítil? Konsument na zvýšených cenách mouky a chleba. A trvalo to hezky dlouho, nežli zvýšení cen světových dospělo až k našemu producentovi, ačli tam vůbec došlo. Ale naopak, kdo to pocítil ihned, když klesly ceny obilí na světovém trhu? Náš producent, zemědělec. A konsument? Ten to vůbec nepocítí. A dnes? Zemědělci dostávají polovinu za své výrobky, a je vůbec levněji u nás? Není. Naopak index cenový ještě stoupl. Zde je nejlepší důkaz, že malý zemědělec, který není a nemůže býti zúčastněn na agrární spekulaci, má stejný zájem jako malý konsument.

Tu by měli producenti a konsumenti dáti hlavy dohromady, podívati se, kde je příčina této disparity ceny výrobce a ceny u konsumenta a snažiti se společně odstraniti toto zlo. Šlápnouti na hlavu hydře lichvářství, bylo by zajisté záslužným činem, který by prospěl oběma stranám. A my tu přímo voláme k práci odborné instituce zemědělské, zemědělské rady v prvé řadě. Ovšem bylo by třeba zemědělské rady reorganisovati na nových moderních zásadách, aby tam přišli ke slovu také malí zemědělci. Je třeba, aby tam vyvanul ten puch, nevětraný po celé desítky let. Proto také voláme po zřízení komor spotřeby a práce, aby tak byla umožněna společná práce konsumentů s výrobci.

A provětrejte plodinové bursy, aby se skutečně staly blahodárným zařízením na regulaci odbytu i produkce a aby nebyly semeništěm různých nečistých zločinných spekulací i odbytových krisí. Stát ať vede přímý dozor nad bursami a ať buď samostatným ministerstvem pro zásobování lidu anebo jiným specielním úřadem, vybaveným co největší pravomocí, čelí nezřízené lichvě. Kdo nelichvaří, nemusí míti strachu ani obav z lichevních úřadů. Stanou-li se přehmaty, každý slušný člověk je pomůže odstraniti. Stavění se zásadně proti instituci, která chce ozdravění obchodu a novou obchodní morálku, zapáchá příliš zlým svědomím.

Kdo má zájem na zemědělských clech? Malý zemědělec? Národohospodářští učenci, ne socialisté, Bráf, Philippovich a jiní - již kdosi se o tom zmínil - dokázali, že zemědělská cla prospívala v Rakousku jen 5% zemědělcům (ovšem velkým statkářům) a dovozovali, že největší rozmach v zemědělství německém byl v dobách bezcelného dovozu.

Proč by dnes mělo býti jinak? Nejsou tedy zemědělská cla zdaleka oním stolečkem z pohádky, který by dal zemědělcům, co hrdlo ráčí.

Ale my známe kromě již známého solidárního postupu konsumenta s producentem ještě jiný prostředek, který by mohl zemědělství prospěti a který by byl v zájmu celého státu. To je reforma zemědělského podnikání ve směru hospodárnější a intensivnější výroby. Co je platno uzavírati se ochrannými cly, když nejsme ani v produkci obilní ani v produkci živočišné soběstačni.

Pan referent zemědělského výboru uvedl jako jeden důvod pro zavedení cel také úvahu, že cla ztíží dovoz a že se tak nepřímo prospěje stále klesající aktivitě naší obchodní bilance. Snad by měl pan referent pravdu, kdyby šlo o nezbytné potřeby denního života nebo aspoň o takové zboží, kde vlastní výroba stačí domácímu konsumu. Tento názor pana referenta ukáže se mylným, když si uvědomíme, že skoro 30% naší domácí potřeby musíme krýti dovozem. Věříme, že pozemkovou reformou stoupne produkce živočišná, ale i pak musíme ponechati budoucí statistice a zkušenosti, zdali a kdy dosáhneme tu soběstačnosti, aby mohl odpadnouti dovoz masa a tuku. Pokud však se týče soběstačnosti ve výrobě obilnin, bylo dosud učiněno málo, abychom se aspoň přiblížili této hranici. A přece odborníci tvrdí, že by i u nás bylo lze dosáhnouti soběstačnosti v intensivnějším hospodaření a účelnější organisací zemědělské výroby, kultivací neobdělaných pozemků, rekultivací pozemků zemědělské výrobě odňatých, melioracemi a zcelováním. Zde by měly strany hájící zemědělce nasaditi páky a našly by nás po svém boku. A jestliže zemědělci a jmenovitě malému zemědělci bude umožněno, aby ze své půdy více vytěžil, než dosud při relativně stejných základech, bude to prakticky znamenati zvýšení jeho důchodů, aniž by tím musilo nastati zdražení jeho výrobků, ba naopak bylo by možno očekávati i určitý pokles cen. Takové zemědělské politice bychom rozuměli, na cestu zdražovací však nemůžeme.

Konečně se uvádí jako důvod pro zavedení zemědělských cel také zájem státu, aby v nich měl vhodný kompensační objekt při sdělávání obchodních smluv se státy zemědělskými.

My tento moment chápeme a nenamítáme ničeho proti zemědělským clům, pokud by měly býti instrumentem pro naše obchodní smlouvy. Jenže účel, proč právě mají býti cla zavedena, jest jiný. Ne proto, aby vymohly výhody pro naše průmyslové výrobky, nýbrž aby se zvedla hladina cen domácích výrobků zemědělských tím, že bude ztížena konkurence zemědělským produktům z ciziny.

To dokazuje ono zavedení dvojího tarifu maximálního a minimálního, při němž článek V. přímo obmezuje hranici smluvní při některých právě nejdůležitějších číslech sazebníku na hranici tarifu minimálního. Nevíme, zdali toto ustanovení je právě zvláštní podporou uzavírání obchodních smluv. Spíše se zdá, že je nutno v tomto ustanovení viděti obavu navrhovatelů, aby se cla nestala příliš působivým instrumentem při smluvním jednání.

Kromě zásadních námitek máme ovšem proti navrhované osnově velmi vážné námitky rázu věcného i formálního. Ve stanovení výše sazeb celních není viděti žádné systematičnosti, jako by byla čísla zařazena do starého sazebníku čistě nahodile. Alespoň tu zůstali páni navrhovatelé dlužni jakékoliv vysvětlení. Není nám dosti jasno, proč u některých druhů obilnin byl vzat šestinásobek starého rakouského sazebníku, jinde opět násobek jiný. Důvodová zpráva je vůbec skoupá na slova. Kratičká a sporá, jak je možno vysvětliti ji jen spěchem, s jakým se tak důležitá otázka projednává. Je bez věcného i číselného materiálu. Jistě nedostatek, který jí vážnosti nepřidá. Že vytýkáme tomuto návrhu také protiústavnost, sdělil za členy našeho klubu dr Patejdl a my po této stránce podáváme určité návrhy.

Vážení pánové, nemohu skončiti, aniž bych se nezmínil o způsobu, jakým byla tato předloha sjednána a sněmovně předložena.

Strana československých socialistů nenechala stranu republikánskou a celou naši veřejnost ani na okamžik na pochybách, že je pro ochranu zemědělské práce, že tedy chce a bude jednati o každém návrhu, který má za účel chrániti zemědělce. Přirozeně, že toto stanovisko strany neznamená souhlas s názory strany republikánské na způsob této ochrany.

Přes toto zásadní stanovisko strany hledala a našla strana republikánská pro svůj návrh seskupení stran, které se v tomto slavném shromáždění objevilo po prvé. Po prvé byla opuštěna tradice národní koalice a zahájen postup, o němž dnes těžko říci, jaké budou jeho důsledky. Litujeme, že strany bývalé národní koalice dospěly až tam, že pro zájmy stavovské zapomněly na programy a hesla, tak dlouho a houževnatě hlásané a ještě dnes těmito stranami šířené. Je dlužno litovati, že vzájemné ústupky a kompensace dnes lze v celní koalici označiti za upuštění od hlediska národního a pokrokového.

My ovšem odmítáme odpovědnost za následky tohoto hříchu proti přírodě, tohoto seskupení, které naprosto zapomnělo na starou zásadu všenárodní koalice, že nejpřednější povinností koalice jest hájiti zájem státu, t. j. všech jeho obyvatel, bez rozdílu stavů a povolání, stojících na půdě tohoto státu. Celní koalice zapomněla na staré heslo: Salus rei publicae suprema lex esto! My toto heslo nezradili, opět je zvedáme a ve jménu jeho jdeme v zápas. (Potlesk poslanců čsl. strany socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Tučný. Dávám mu slovo.

Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Hlásím se za svoji osobu i za stranu, kterou zde zastupuji, nejen k uznávání, ale i k provádění nutné ochrany zemědělské výroby. Nejednou jsme to závazně prohlásili, že nebudeme dělati jednostrannou politiku průmyslovou, ale objektivní politiku národohospodářskou. S tohoto stanoviska také tryskl náš souhlas k revisi celního sazebníku a ke zkoumání možnosti postupného odstraňování disparity mezi zemědělskými a průmyslovými cly. Kdyby však byl někdo vyslovil heslo nebo položil požadavek důsledné parity mezi cly zemědělskými a průmyslovými, nemohli bychom dáti souhlasu z příčiny na první pohled patrné, jestliže srovnáme oba druhy výroby v naší republice: na jedné straně nesoběstačná výroba zemědělská, na druhé straně nadvýroba průmyslová. Tento zásadní rozdíl mezi oběma druhy výroby musí býti také základem k posuzování politiky ochranářské. A kdyby za tohoto poměru někdo tvrdil, že oba druhy výroby potřebují stejné ochrany, pochybovali bychom o jeho zdravém smyslu národohospodářském.

Při nesoběstačnosti zemědělské výroby stačí po našem názoru držeti ochranářskou politiku v takových mezích, aby ceny domácí produkce byly chráněny s přiměřeným občanským ziskem. Toho lze docíliti i bez cel obezřetnou politikou obchodní při sjednávání obchodních smluv zejména za těch okolností, že nemáme u nás uvolněného dovozu a že při sdělávání obchodních smluv stanovíme na dovážené zboží přesné kontingenty.

Politika, která je sledována projednávaným návrhem té pestré a pikantní celní koalice, není politikou ochranářskou, nýbrž politikou zbytečného zvyšování zisků a útočnou politikou stavu proti stavům. Je to politika třídní zaujatosti a mstivosti, politika hegemonických záchvatů stran buržoasních proti stranám chudého pracujícího lidu, politika promísená i řadou podnětů osobních a také obchodních, politika nepromyšlená v důsledcích, které těžce dolehnou na zdravý hospodářský vývoj našeho státu.

Touto politikou jde zemědělství bezohledně proti zájmům výroby průmyslové i proti zájmům chudého konsumentstva, jde bezohledně za svým stavovským egoismem. Bezohlednost už je zejména v době, ve které se s tímto požadavkem přichází.

Výroba průmyslová je v krisi, tím ocitá se v krisi většina obyvatelstva naší republiky, spiatá existenčně s touto výrobou. Na této krisi má lví podíl celní koalice, jejíž složky sabotovaly projednávání obchodních smluv s dobrými a vydatnými odbytišti pro průmyslové výrobky, dokud nebude prosazen diktát ve věci zemědělských cel. Touto sabotáží bylo zpomaleno tempo v naší obchodní politice, co zatím jinde toto tempo bylo urychleno. A dnes už může každý větší průmyslník naši celní koalici přesvědčiti, že odbytiští za bezesmluvních poměrů ztracených, která už zaujal čilý konkurent, bude velmi těžko dobývati, zejména když přistupují ještě nové podmínky, které znovudobývání ještě více ztěžují.

Zde ve sněmovně každé chvíle propukají hádky, za kterých slyšeli jsme i fráse o socialistickém teroru. Zde je doklad, na které straně se teror skutečně provádí. My jsme od r. 1921 musili se značnou pasivitou přihlížeti k bolestnému vývoji hospodářské politiky, aby krisí nebylo a aby objevivší se krise byly zmírněny. Ten bolestný vývoj nezasáhl jen nás, nýbrž celou průmyslovou výrobu.

Několik číslic velmi přesvědčivě ukáže tragiku tohoto vývoje: R. 1921 vyvezli jsme 108.000 q bavlněného zboží a dostali jsme za ně 2526 mil. Kč, r. 1925 jsme vyvezli 782.000 q téhož zboží a dostali jsme za ně 3208 mil. Kč, tedy v množství jsme vyvezli o 700% více, ale v ceně jsme dostali pouze asi o 25% více. U vlněného zboží je posice ještě horší. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

V roce 1921 jsme vyvezli 105 tisíc q za cenu 6684 mil. Kč. V r. 1925 jsme vyvezli 235 tisíc q, ale za obnos pouze 1797 mil. Kč, tedy o 100% větší množství, ale v hodnotě jen za 1/3 hodnoty z r. 1921. Tentýž poměr, snad jen o něco mírnější, je u skla, papíru, železa, strojů a také u dříví. Na první pohled je patrno, že tu není jen vliv valutových změn, ale že je tu také železný tlak, přizpůsobovati se konkurenčním nabídkám, za kterého se potom provádí bezohledné snižování výrobních nákladů. A že bylo toto snižování bezohledné, to pociťovalo dělnictvo každým rokem od onoho roku 1921 a také dvakráte do roka požadovaným anebo přímo diktovaným snižováním mzdy. Za takových bolestných podmínek jsme zabraňovali krisím a zmirňovali propuklé. A dnes je dovoleno, aby zištný rozmar jedné nebo dvou stran krise vyvolával a udržoval.

Ale tyto číslice také přesvědčují, zdali je potřebí pro výrobu průmyslovou intensivní ochrany či nikoliv a zdali můžeme dopustiti, aby přepiatými a falešnými prostředky prováděnou ochranou zemědělské výroby byla poškozována výroba průmyslová. Dnes nebude jediného odvětví exportního průmyslu, jež by nebylo krisí zachváceno. Nebudu se příliš rozšiřovati o těžbě uhelné, která prožívá krisi nejtěžší, protože by se namítlo, že tato krise je způsobena zčásti důsledky přirozeného vývoje, to jest stálým zmenšováním potřeby uhlí a zčásti následkem neobezřetného ujednávání obchodních smluv. Je skutečně neslýchané, aby do naší republiky, v níž je nadbytek uhlí, dovezlo se jen kamenného uhlí v r. 1925 1,522.000 tun, tedy třikrát větší množství oproti r. 1922, když naproti tomu vývoz domácího uhlí kamenného rok od roku klesá. Dovoz k nám už převýšil vývoz od nás. Za takového stavu právě máme tím ostražitěji si chrániti každé odbytiště, jež jsme dosud drželi. Musím upozorniti, že na příklad do Maďarska jsme přece jen dováželi slušné kontingenty koksu a také uhlí, jakož i do Rumunska.

V textilním průmyslu je krise, jaké od r. 1922 ještě nebylo. Řada továren úplně zastavila provoz. Ve velkých továrnách pracuje se pouze 3 nebo 4 směny týdně. A žádná z našich továren nepracuje na plném počtu stavů nebo vřeten.

Náš kovoprůmysl je zaměstnán sotva na 50% své výrobní kapacity. Krise menších rozměrů je v chemickém průmyslu a papírnictví. Z oděvního průmyslu rekrutuje se veliký počet nezaměstnaných, poněvadž vázne odbyt konfekce. Sklářství zápasí houževnatě o udržení normální výroby, leč bez úspěchu. Všechen tento průmysl jest svým vývozem orientován do Maďarska, Rumunska, na Balkán, tedy do států, s nimiž dnes máme bezesmluvní poměr. A co to znamená, osvětlí za obsáhlou statistiku jediná číslice. My jsme do samého Maďarska dovezli v r. 1925 jen textilií za 528 milionů Kč. Takový konsument přece může velmi citelně zasáhnouti do naší výroby textilní a nám nemůže býti lhostejno, zdali s ním máme pokojný nebo neklidný a dráždivý poměr obchodní.

Taková krise, jejíž obraz jsem jenom stručně načrtl, projeví v prvé řadě důsledek ve hmotném postavení v těchto odvětvích zaměstnaných pracovníků. Kolikráte jsme zde slyšeli vyčítati horníkům mzdy a kousek sociální ochrany, kolikráte jsme zde slyšeli řeči o nesnesitelném zatížení všeho průmyslu i zemědělství břemenem sociálních opatření a vysokými mzdami. Mám výplatní listiny a jsem ochoten jimi kdykoli posloužiti, kdyby snad někdo bral v pochybu moje tvrzení. Horník vydělá dnes za celý měsíc 322 Kč a má k tomu 46 Kč rodinného příplatku. Uprostřed měsíce béře si zálohu 230 Kč, protože počítá, že aspoň kolem toho sta korun týdně si přece jen vydělá, a po skončení 4. týdne pracovního dobírá po srážce příspěvků na nemocenské pojištění a na provisní fond 49 Kč, ze kterých musí živiti sebe a rodinu a ze kterých musí sebe a rodinu zaopatřiti. (Slyšte!)

Tisíce textilních dělníků chodí dnes od výplaty se 48 Kč mzdy, průměrné mzdy při plném týdenním zaměstnání jsou už jen 115 Kč. Ale kdyby mohl vydělávati aspoň to! Omezování výroby sráží jim týdenní výdělek na 60, 70 nebo 80 Kč. V kovoprůmyslu došly mzdové poměry k takovému stupni, že dělník se cítí šťastným, nese-li od výplaty 160 až 180 Kč.

Za takových mzdových poměrů přichází celní koalice se svým "blahodárným" nadělením. Je v tom špetka lidskosti? Nebo snad věří někdo z celní koalice, že konsumenti zaplatí pouze clo z dovezených poživatin a jinak zůstanou ceny nezměněny? Domnívám se, že v tom ohledu jsme shodni i s celní koalicí, že tento požadavek nebyl postaven proto, aby stát získal 260 až 300 milionů Kč nového příjmu z cel, nýbrž proto, aby se cenová výše domácí produkce zdvihla a konsumenti zaplatili zemědělským výrobcům kolem 3 miliard. (Slyšte!) Ještě cla nejsou odhlasována a konsument už cítí jejich účinek. Ve velkém zvýšila se cena mouky z 290 Kč v dubnu na 317 Kč v květnu, v drobném platí konsumenti 1 kg už dnes o 50 hal. dráže. Vepřové maso zdražilo nám místy až o 6 Kč na 1 kg. A kdyby se mi namítlo, že je to pravidelný zjev, že v době předžňové cena za obilniny a moučné výrobky stoupá, tož konstatuji hned, abych tuto námitku odmítl, že loňského roku byla její cena v únoru a březnu vyšší než v dubnu a dalších měsících, že v dubnu naopak klesla z Kč 4.50 na 4,10 a udržela se až do července.

Když vidíme tak přesvědčivě, že pouhé položení celního požadavku je signálem ke zdražovací horečce, potom chápeme, proč do celní česko-německo-maďarské koalice vklouzla i strana středostavovská. Máme už přebohaté zkušenosti o tom, jak se hned přihlásí řada ochotných pomocníků, když jde o útok na chudé konsumentstvo a jak dovedou každé takové příležitosti využíti až do krajnosti. Loni stálo naše zemědělství se svou živočišnou výrobou ve znamení těžké konkurence s dobytkem polským. Cena živé váhy byla stlačena až na Kč 3,80. Před prováděním československo-polské obchodní smlouvy platilo se za živou váhu 5, 8, ale také 10 Kč, avšak mrtvá váha, která v červenci a srpnu 1924 byla na 17 Kč, držela se celým rokem 1925, v době velikého dovozu polského dobytka do Československé republiky, na 18 Kč. Kdo shrábl, pánové, ten veliký rozdíl mezi cenou domácího a polského dobytka? Co mělo konsumentstvo z toho, že zemědělství trpělo cizí konkurencí? Neměly by takovéto momenty, takovéto zjevy jistě velmi časté poučiti i zemědělské producenty, že jejich nepřítelem není konsument, nýbrž zprostředkovatel, parasit, který se vpil stejně bezohledně do těla konsumenta, jako se vpil do těla výrobce? (Výborně!)

Jak bude pokračováno ve zdražovací horečce, jestliže si celní koalice svůj návrh přece jen odhlasuje, do tohoto smělého proroctví se nechci ani pouštěti. Ale buďme chvíli optimisty a věřme, že bude smysl pro to, aby následky této bezohledné protikonsumentské politiky dolehly na chudé obyvatelstvo v rozsahu co nejmírnějším.

Státní statistický úřad na základě šetření, prováděného záznamy ve spotřebních knížkách, zjišťoval u rodin dělnických týdenní, u úřednických měsíční spotřebu poživatin. Vezmeme-li za podklad tyto číslice, tož dělnická pětičlenná rodina spotřebuje týdně: mouky a moučných výrobků 13.80 kg, masa hovězího i vepřového dohromady 1.80 kg, másla, sádla a margarinu dohromady 1.10 kg. Počítáme-li jenom takové zdražení v důsledku cel, které by se analogicky jako ve velkém projevilo v drobném prodeji, tož to znamená u mouky a moučných výrobků 13,80, u masa 1,80, u másla 2,40, což činí dohromady rovných 18 Kč týdně. Vzal jsem pouze tři předměty, ty nejzákladnější pro výživu rodiny a u těchto tří to bude dělati 18 Kč. K tomu ještě přistoupí zvýšené clo na luštěniny, na zeleninu, také na brambory, kterých na př. dělnická rodina spotřebuje týdně 7,5 kg, uzeniny atd. Myslím, že se vším dohromady obnos 20 Kč týdenního zvýšeného vydání je minimálním následkem politiky agrárnické a s ní spojené česko-německo-maďarské buržoasní koalice. U 4členné rodiny úřednické objeví se takovéto následky: mouky a moučných výrobků potřebuje 44 kg měsíčně. Počítejme zase co nejmírnější zatížení 44 Kč. Maso hovězí i vepřové, dohromady 15,5 kg. Počítejme naivně mírné zatížení 15,50 Kč, máslo, sádlo a margarin celkem 5,6 kg, počítejme 12 Kč zatížení, dohromady 71,50 Kč měsíčně pouze u těchto tří artiklů denní potřeby. Nepočítám ani zde brambory, kterých úřednická rodina měsíčně spotřebuje 40 kg, zeleninu, luštěniny a ostatní podřadnější předměty. A když to spočítáme všechno dohromady, tož myslím, že číslice 80 Kč měsíčního zvýšeného vydání bude nejmírnějším odhadem. Dělník, který vydělá týdně 300 korun anebo více, snesl by tento zvýšený náklad na výživu, ale máme dnes ještě takové dělnictvo, které vydělává 300 Kč týdně? Úředník s 3000 Kč měsíčně také tento zvýšený náklad unese, ale kolik máme těch šťastných s takovouto měsíční gáží? Ať nám nezapomenou obhájci tohoto útoku zodpověděti otázku, jak unese toto zatížení dělník, který vydělá 48, 60 a 80 Kč a jak unese toto zatížení úředník, který má měsíčního platu 628 Kč a v příznivém případě 1000 Kč? Tyto kategorie převládají. A kdyby se tato celní koalice aspoň na okamžik chtěla postaviti na lidské stanovisko a s něho chtěla posouditi svoje dílo, otřásla by se a myslím, že aspoň by neprovokovala smíchem, když slyší zvěsti, že protest proti této bezohledné protikonsumentské politice vede ke srážkám, za kterých teče nejen dělnická krev, ale také krev státních zřízenců, kteří musejí poslechnouti.

Nám je jasno, že po tomto opatření dojde k novému zhoršení životní úrovně milionů konsumentů. Jestliže dnes trpěli podvýživou, bude po zavedení cel ještě hůře. A nikdo nám nevyvrátí, že takový stav u nás je a bude. Jak vypadáme u srovnání s ostatním světem, když indexové číslo mzdové u nás je 48 proti 100 v Anglii a proti 189 ve Filadelfii? Jen v pěti státech, ale s hospodářstvím válkou rozvráceným, je hůře nežli u nás. Německo, Francie, Švédsko, Holandsko, Belgie platí lépe svoje dělnictvo a dává mu také více prostředků k fysické existenci. My se chlubíme všestrannou vyspělostí v kultuře, politice, v hospodářství, ale jsme-li ve mzdové statistice na 14. místě, není to pro nás vysvědčení zrovna nejlepší. V indexu životních nákladů předčí nás Anglie, Amerika, Švýcarsko, Finsko, Německo, Polsko, Italie i Bulharsko a my jsme na stejné úrovni s Maďarskem, proti Anglii o 72% horší.

Snad máme i my neodborníci - abych respektoval ohražení se pánů kolegů z republikánské strany - právo zkoumati otázku, proč najednou s takovou vehemencí a za tak riskantních podmínek šlo se do té ochranářské politiky? Je snad zemědělství také v krisi? Je v krisi výrobní anebo odbytové? V krisi výrobní rozhodně není. Naopak, statisticky je dokázáno, že ačkoli se osevná plocha zmenšuje, výnos sklizně stoupá. Na doklad uvedu několik číslic: V r. 1921 bylo pšenicí oseto 631.700 ha, výnos byl 8,850.000 q pšenice, v r. 1922 osevní plocha činila pouze 618.000 ha, tedy o 13.000 ha byla menší, ale sklizeň byla 9,150.000 q a v r. 1923 zase o 9.000 ha byla osevná plocha menší, ale sklizeň stoupla na 9,859.000 q. U žita je průměrně stejný vzestup sklizně. A to jsme teprve za samostatné správy veškerých našich věcí začali trochu intensivněji prováděti melioraci, a já doufám, že v ní bude také pokračováno. Výsledek této snahy jeví se i při výnosnosti z jednoho ha. Do r. 1921 byl průměr u pšenice 14 q, v r. 1922 již 14,8 q, v r. 1923 16.2 q, v r. 1925 už 17.33 q. U žita stoupl oproti 13,57 q r. 1924 na 17.44 q v r. 1925. A při tomto stále zvyšovaném výnosu půdy je charakteristickým jiný zjev, že totiž počet v zemědělství zaměstnaných sil klesá. Úbytek v desetiletí 1890 až 1900 činí 5,07%, v dalším desetiletí 1900 až 1910 nové 3.09% a v desetiletí 1910 až 1920 klesl počet zaměstnaných sil o 9.36%. Tedy v těchto třech desetiletích dohromady byl pokles o celých 17%. Přiznávám, že je to rovněž důsledek vytlačování manuelní práce strojem. Ale pro nás je tento zjev charakteristickým s jiného stanoviska. On nás přesvědčuje, že kdybychom na nejvyšší dosažitelný stupeň vyhnali výnosnost ve výrobě zemědělské, přebytek pracovních sil z průmyslu, zvláště v době pokleslé konjuktury, nám zemědělství nezaměstná. I tento důvod nás nutí k opatrnosti, aby politika zemědělské ochrany nezasahovala nebezpečné základy normálního vývoje pro výrobu průmyslovou.

Snad se zde ani s třídními odpůrci nemusíme příti o uznání práva, aby postižený dělník a gážista následkem cel zvýšený náklad na živobytí hleděl vyrovnati zvýšením mezd nebo platu. V tom okamžiku, kdy se roztočí kolo nutných mzdových hnutí, musíme počítati se ztížením konkurenčního zápolení našeho průmyslu se zahraničním. A těmto důsledkům již dnes se průmyslníci brání kategorickým prohlášením, že nebudou následky zavedených cel vyrovnávati zvyšováním mezd dělnictva. Jenže pud sebezachování u námezdních pracovníků je silnější, než všechna smělá gesta. K mzdovým hnutím dojde a musí dojíti, jestliže opravdu celní koalice toto zdražení provede. Na to měla pamatovati také vláda, jejíž pasivní přihlížení k tak významnému hospodářsko-politickému činu je nám opravdu nepochopitelným. Mračna nad obzorem průmyslovým se tím ještě více zatemní.

A bude dokonale temno, až se železnou koulí zemědělských cel půjdeme do jednání o nových obchodních smlouvách. Maďarsko už ohlašuje, jakou situaci si vytvořujeme pro obchodní styk s nimi. Ministr Valkó vzkazuje naší celní koalici a vládě, že je připraven k jednání. Avšak československá minimální cla jsou udržována na takové výši, že pokud trvá celní rozpětí mezi obilím a moukou, nemůže obchodní smlouva býti uskutečněna. Maďarsko musilo by si za mizející trh vyhledati náhradu jinde a uzavříti své hranice proti dovozu československého zboží. Tak to praví zatím Maďarsko. A jestliže na to naše vláda odpovídá, že je také připravena k jednání o československo-maďarskou obchodní smlouvu, myslím, že Maďarsku tato odpověď nebude stačiti a že Maďarsko chce slyšeti, zdali se umoudřila celní koalice a zdali se také umoudří vláda.

Co budeme dělati, až se tak jako v Maďarsku rozezvučí resonanční deska zemědělských cel ve všech státech, s nimiž chceme a musíme míti obchodní spojení?

Tedy, vážení pánové, není to nedostatek porozumění nebo dokonce nepřátelství k zemědělskému stavu, které nám vnucuje záporné stanovisko k projednávaným clům. Ochrana chudých konsumentů před zbytečným útokem na jejich zbědovanou životní úroveň a starost o zdárný hospodářský vývoj státu diktuje nám veto proti nim. Až zítra nebo v úterý při projednávání zákona o úpravě platových poměrů státních zaměstnanců budou se zástupci jednotlivých stran chlubiti, co jim blahovolně dávají, ať se také té gážistické veřejnosti vyzpovídají, že napřed jim vzali, co zítra jsou ochotni dáti.

Když jsme roku 1924 projednávali starobní a invalidní pojištění dělnické, slyšeli jsme nezaručené zvěsti, že zemědělští zaměstnavatelé budou chtíti za těch 200 mil. Kč, kterými budou nuceni přispívati na pojištění zemědělského dělnictva, náhradu v jakémkoliv směru. My jsme tomu nevěřili, že by český sedlák byl schopen takového jednání, aby za kus lidského cítění žádal výkupné. Ale když dnes stojíme před faktem, že političtí vůdcové českých sedláků žádají obnos desateronásobný, že pro získání tohoto obnosu zapřeli i své vlastenectví a že se k prosazení svého egoistického požadavku spojili i s nepřáteli našeho československého státu, když stojíme před faktem, že ochránci průmyslu a majitelů průmyslových výrobních prostředků této zhoubné politice napomáhají, že této bezohledné protikonsumentské politice napomáhá i strana, stmelená prý láskou k blížnímu, potom máme pro tuto celní česko-německo-maďarskou koalici jen jednu odpověď: Pánové, vy jste nás rozčarovali. Ale ne jen do října letošního roku! Pánové, vy jste nás rozčarovali na dlouho! (Výborně. Potlesk.)