Ale jak to vypadá v cifrách? Maďarsko dělá
politiku, aby si vybudovalo svoji vlastní národní
výrobu. Vybudování industriální
soběstačnosti v Maďarsku je jedním článkem
v řetězu jeho politiky po integritě Uherska.
O tom se nesmíme klamati, to je jasně viděti
z celního tarifu maďarského. "Pester Lloyd"
píše, že naše moučné clo,
které znamená 4 1/2násobek, bude příčinou
celní války mezi námi a Maďarskem. Co
máme říci k násobkům průmyslových
cel, které si Maďarsko před válkou postavilo?
Je známo, jak jsme interesováni na vývozu
textilií do Maďarska, je také známo,
jaké úsilí dělalo v tomto směru
Maďarsko. A cla, která nám Maďarsko smluvně
nabízí v textiliích, na př. u bavlněných
tkanin nevzorkovaných, řídkých, jest
14·4násobek, u vzorkovaných tkanin 13·5,
u bavlněných tkanin obyčejných, hustých,
nevzorkovaných 11·1násobek, u vzorkovaných
12·2násobek, u vlněných tkaniv od 11·9
až 21·4násobek, u vlněných šátků
na hlavu 17až 18násobek, u vlněné konfekce
mužské 38násobek, u tříslové
kůže svrškové 32·6násobek,
u obuvi 45násobek, u lahví 13násobek, u ohnivzdorných
cihel 12násobek, u porculánu 12násobek. -
Tedy takové násobky se nám nabízejí
pro naši industrii v Maďarsku. A my neříkáme,
že proto budeme dělati celní válku.
Přes to, že se nám nabízejí tak
vysoké násobky, jednáme na tomto podkladě,
poněvadž jsme si vědomi toho, že nemůžeme
zvrátiti hospodářskou politiku, kterou si
suverenní stát dal. (Tak jest!) Jestliže
přes to takto posuzujeme situaci, jeví se nám
ve zvláštním světle diktát, že
celé odvětví výrobní, jako
je zemědělství i s mlynářstvím,
máme obětovati, kde u mouky zavádíme
násobek 4·5. Maďaři píší
v "Pester Lloydu" že svoji mlynářskou
industrii nehodí do starého železa. My jsme
ji tam měli osm let důkladné. (Tak jest!)
Po osm let tam byla i se zemědělstvím,
ale smlouvu s Maďarskem jsme přes to neudělali.
Maďaři mají možnost, mají-li dobrou
vůli, dohodnouti se s námi na témž základě,
na jakém oni vyjednávají. Jestliže restituovali
předválečná cla, musejí nám
dáti právo, abychom totéž učinili,
ač namnoze toho nečiníme právě
u artiklů je především interessujících.
My svoji politiku děláme na základě
rovnováhy koncesí a výhod a jestliže,
prosím, ostatní státy půjdou dolů
se svou celní ochranou, my jistě mezi nimi nebudeme
chyběti (Tak jest!), protože jsme posledními,
kteří s ní v oboru zemědělském
přicházejí (Výborné! -
Potlesk.) a kteří ji v oboru průmyslovém
soustavné snižují.
Není pochybnosti, že když vyřizujeme tyto
věci, že zdaleka celní otázky nejsou
navždy vyřízeny. Musíme budovati svůj
definitivní celní sazebník, abychom si stanovili
míru celní ochrany a rozhodli problémy, které
musejí býti řešeny a abychom se konečně
usjednotili na liniích své hospodářské
politiky. Musíme dostati svoji obchodní politiku
z dnešní její stagnace, poněvadž
nám jde o zaměstnanost, o životní míru,
o obchodní bilanci se všemi jejími konsekvencemi.
Musíme to doplniti energickou a cílevědomou
tarifní politikou dopravní. Jsem přesvědčen,
že kdybychom se byli dostali k tomu, abychom dělali
opravdu velkorysou dopravní politiku tarifní, pak
jsme se mohli vyhnouti tomu, čemu se naše strana bránila,
abychom měli clo na brambory. Těch 5 korun, které
jsou v iniciativním návrhu, vyšlo jen z toho,
že bramboráři na Českomoravské
vysočině a jižních Čechách
žádají právem, aby byli přiblíženi
ke konsumním centrům. Musíme dělati
pronikavou dopravní tarifní politiku, abychom produkční
centra přiblížili ke konsumu, a to je problémem
zrovna tak historických zemí, jako je to zejména
problém slovenský. (Potlesk slovenských
ľudových poslanců.) Když se podíváme
na to, jak naše dopravní tarifní politika vypadá,
pak si musíme říci, že zde jest jeden
z největších úkolů, který
nás čeká, abychom vyhověli potřebám
svého hospodářského života.
Bylo zde mluveno o clu na len a bylo to postaveno jako výtka,
že v iniciativním návrhu není clo na
len. Prosím, zemědělské kruhy žádaly
clo na len velmi energicky, my jsme se však bránili
a přesvědčovali jsme zemědělské
kruhy, že clo na len, jako na textilní surovinu, by
znamenalo tu těžkou krisi lnářské
industrie ještě zvýšiti, takže bychom
ji úplně dorazili a nakonec by z toho nemělo
nic ani zemědělství. Tedy jestliže zemědělci
toto stanovisko uznali a jestliže chtějí a
usilují o to, aby se lnářství podpořilo
positivní péčí, aby len jako textilní
surovina své postavení u nás si mohl udržeti,
pak této výtky si nezasluhují, poněvadž
kdyby clo na len bylo uvaleno, ztratilo by zaměstnání
právě dělnictvo ve lnářských
továrnách. (Tak jest!) Podobně je
tomu s mlékem. I to spadá do kategorie tarifní
politiky. Nesmíme zapomenouti, že Rakousko, které
dělá politiku soběstačnosti i v zemědělství
a zvyšuje zemědělskou výrobu všemi
prostředky, počítá na mléko
se clem 3 zl. koruny, to je 21 hal. na 1 litr. Co to znamená
pro jižní Moravu, kde odbyt mléka byl zařízen
na vývoz, netřeba zdůrazňovati. Tato
fakta musíme si uvědomiti a musíme si býti
vědomi toho, že nechceme-li hnáti i tyto věci
do sféry celní, pak jedině pronikavou tarifní
politikou můžeme způsobiti, aby to, co jižní
Morava ztrácí na Vídni, získala v
Praze a v jiných konsumních centrech.
Chtěl bych se omeziti na tyto poznámky k iniciativnímu
návrhu. Mohu konstatovati, že jsme konali svou povinnost,
jako jsme ji konali v koalici vždy až do krajnosti a
obětovali této povinnosti i zájmy své
strany, jsouce přesvědčeni, že zájem
státu a národa jest zájmem nejvyšším.
A myslím, že vývoj událostí dal
nám za pravdu. Národní koalice nebyla rozbita
naší vinou. Jsme přesvědčeni,
že aktivní politikou a positivní prací
musí býti přistupováno k otázkám,
které musí býti řešeny a usilovali
jsme o to, aby se řešení stalo dohodou, v jejímž
jméně vládlo se v tomto státě
od převratu. Byli jsme a budeme pro vládu národní,
která by pevnou rukou řídila osudy naší
republiky v demokracii čisté, pevné a sociálně
spravedlivé! (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem jest p. posl. Prokeš.
Dávám mu slovo.
Posl. Prokeš: Slavná sněmovno! Vlny
veřejného mínění v Československé
republice nebyly jistě od vzniku naší státní
samostatnosti tak zčeřeny a vysoko vzedmuty, jako
je tomu v přítomné době. Snad ani
prosincový puč z r. 1920 nezpůsobil takový
rozruch a zmatek v Československé republice, jako
je tomu dnes. Řada let uplynula od oněch chvil,
kdy buržoasie trnula hrůzou a tetelila se strachy.
Za tu dobu vykonáno mnoho pro zkonsolidování
hospodářského a veřejného života
v Československé republice. A bez nadsázky
může býti vyzvednuto, že dělnictvo
pro konsolidaci těchto poměrů muselo přinášeti
největší oběti. Roztržkou ve vlastních
řadách jsouc oslabeno a rozvráceno, nemělo,
žel, již té síly, aby s úspěchem
odráželo útočnost kapitalistických
vrstev, které neomaleně a drze sahaly na vymoženosti
dělnické z dob před revolucí a po
revoluci dobytých. Odbourávání mezd,
zhoršení pracovních podmínek dělnických
bylo jedinou snahou kapitalistů. A tento útok na
životní postavení dělnictva byl omlouván
běžnou frásí, že tím bude
naše národní hospodářství
a průmyslová výroba uschopněny konkurence
a že tím bude přivoděno zlevnění
netoliko výrobních, nýbrž i životních
nákladů veškerého obyvatelstva. Resultát
byl ten, že dělnictvo bylo ochuzeno a kapitál
i při průmyslové depresi vykazoval stejně
obrovské zisky, jako dříve. Nepřicházím
s plačtivým naříkáním
nad tímto protidělnickým postupem kapitalistických
a buržoasních stran. Život je boj a nezná
sentimentalit. A nejméně již možno očekávati,
jak nyní se zřejmé ukazuje, sentimentalitu
kapitalistických a majetkových stran k životním
zájmům dělnictva.
Bezpočtukráte měli jsme v životě
příležitost slyšeti frási, že
vede-li se dobře podnikatelstvu, sklízí-li
dobře sedláci se svých polí, tu prý
se má i chudý lid při tom dobře. To
je lež přímo pyramidálního rozsahu.
Právě v dobách veliké konjunktury
válečného keťasení bohatli spekulanti
a ve značné míře také bohatli
sedláci měrou svrchovanou, zatím co dělný
lid a chudší vrstvy měst byly ožebračovány
a žily bídným způsobem biblického
Lazara.
V Československé republice vzplanul boj o agrární
cla a nabyl eminentně třídního charakteru.
Je tu sváděn boj chudých konsumujících
vrstev obyvatelstva, hájených socialistickými
stranami na straně jedné, proti sobectví
agrárnicko-měšťáckých vrstev,
jež se sloučily pod posvátným symbolem
nenasytného molocha, který nelítostně
a bez milosrdenství chce na sebe strhnouti výnos
práce dělníků a všech za plat
sloužících zaměstnanců. Ti všichni
mají přinášeti denně agrárnicko-buržoasnímu
molochovi tribut ve způsobu zdraženého chleba,
mouky, masa, mléka a tuků.
Majetkové vrstvy organisují tu hotové křižácké
tažení proti konsumujícím vrstvám,
to znamená proti všem nezámožným,
za mzdu nebo za plat pracujícím osobám Československé
republiky. Každému soudnému člověku
je známo, že statisíce dělníků
a další desetitisíce veřejných
nebo státních zřízenců, zaměstnanců
a úředníků prožívají
strastiplný život, který jim často neskýtá
ani možnosti ukojiti skrovné životní potřeby.
Není žádnou hluchou frásí, mluvím-li
o podvýživě v dělnických rodinách,
kde otec dělník nebo zřízenec, trpící
nezaměstnanosti anebo mizerně placený, nemůže
své rodině opatřiti ani potřeb nejnutnějších.
A zoufalý zápas, podnikaný státními
zaměstnanci za uzákonění nových
požitků a upravení jejich právních
poměrů, je nejvýmluvnějším
dokladem zbědovanosti poměrů těchto
úřednických a zřízeneckých
vrstev. Kolik je mezi nimi z části zakrývané,
ale i dosti zhusta na povrch se prodravší bídy,
v jakém prodlužení nalézají se
desetitisíce zřízeneckých a úřednických
rodin, mohla by nám potvrditi statistika, kdyby o těchto
poměrech byla vedena.
Řekl jsem, že nynější zápas
proti clům, jež znamenají zdražení
výživy lidu, má eminentně třídní
charakter. Tak tomu ve skutečnosti je. Snaha agrárních
zemanů prosaditi vysoká cla na produkty jejich zemědělského
hospodaření, cla znamenající 6až
10teronásobek předválečných
cel rakouských, jest přímo rdousivým
hmatem na hrdla konsumujících vrstev. Výsledek
tohoto celního opatření objeví se
ve zdražení životních potřeb ve
všech rodinách o 700 až 1000 Kč ročně,
což znamená větší denní
vydání o 2 až 3 koruny. O tolik bude rodina
dělníka, zřízence a každého
zaměstnance připravena, a to v době, kdy
vzhledem k podvázanému průmyslovému
podnikání mohou dělníci stěží
pomýšleti na dobývání vyšších
mezd. Naproti tomu však bohatí agrárníci
hospodařící na větších
statcích získají zvýšenou cenou
svých produktů značné důchodové
plus. Je to nezastřený útok proti životním
zájmům chudších vrstev obyvatelstva
agrárníky vedený, do jichž služeb
postavila se veškerá měšťácky
a protisocialisticky orientovaná společnost netoliko
Čechů, nýbrž i Němců v
našem státě. Do bojovného agrárnického
spřežení nechali se připřáhnouti
národní demokraté, katoličtí
lidovci, političtí živnostníci, a poněvadž
to ještě nestačilo k prosazení protilidového
a hamižného agrárního justamentu, zesílena
byla tato společnost ještě německými
a maďarskými klerikálně-agrárními
iredentisty, tvořící dnes buržoasní
protidělnickou a protisocialistickou svatou alianci. Agrární
"Venkov", který vede tiskovou kampaň za
probičování agrárních cel,
měl ještě odvahu napsati, že v odboji
proti agrárnímu zločinu, ožebračiti
konsumentské vrstvy v Československé republice,
je pokus, aby na celé čáře byl učiněn
průlom do republiky nejrozvratnějším
protistátním a protičeským živlům.
Což pro pana dr Kramáře, Milana Hodžu
a pátera Šrámka jsou najednou páni
Hanreich, Zierhut, Mayr-Harting, Feierfeil
a Szent-Ivány živlem Československé
republice oddaným a spolehlivým, že s nimi
chtějí vésti boj proti sociálním
demokratům českým i proti českým
socialistům, které nestydatost agrárního
deníku prohlašuje za iredentisty? Iredenty zločinné
dopouštějí se agrárníci vyvoláním
celního boje a způsobenou novou konfigurací
parlamentární. A apostrofoval-li pan dr Viškovský
soudr. Tomáška, že používáním
obranných prostředků v parlamentárním
zápase ohrožuje demokracii, pak je to tartufferie
nejhrubšího rázu. Jak často pan dr Viškovský
ve funkci presidenta Státního pozemkového
úřadu zapomněl na svou služební
přísahu, že bude dbáti a chrániti
jen zákony Československé republiky? Takoví
lidé nemohou se vydávati za ochránce zákonnosti,
když plniti zákon chtějí jen tenkráte,
znamená-li to pro ně prospěch.
Jak při tom pochodí oni úředníci
a zřízenci, kteří hledají v
národně-demokratickém táboře
ochranu a zastání, když nižším
kategoriím zvýšená cla obratem ruky
zvýšenou drahotou vezmou to, co vůdcové
národně-demokratičtí pokládají
za nespornou vymoženost národní demokracie,
postavivší se v čelo boje za prosazení
požitkového systému? Nevím, jak si jednání
svých vůdců živnostensko-středostavovských
vysvětlí tisíce drobných živnostníků
a obchodníků, odkázaných celou svou
existencí na zákaznictví chudých dělnických
rodin. Nové zdražení potravin a všech
potřeb, které s sebou přinese neblahé
celní opatření, podlomí konsumní
schopnost širokých dělnických mas a
ty budou stěží způsobilými konsumu
a zaplacení potřeb, které jim maloživnostenští
výrobci dodávají. Jak to vysvětlí
klerikální či křesťansko-sociální
politikové těm tisícům chudých
věřících mužů a žen,
kterým strana katolicko-národní svými
kandidáty slibovala a živým bohem se zapřísahávala,
že chce hájiti hospodářské zájmy
chudého lidu také na zemi? Nyní se tito křesťansko-sociální
představitelé dopouštějí zrady
na svých křesťanských chudých
dělnících a domkářích
a jdou pomáhati bohatým selským magnátům
ochuzovati a ožebračovati chudý lid. Však
již teď ozývají se z řad křesťansko-sociálních
dělníků slova protestu a odporu proti oněm
kněžským vůdcům, kteří
zatahují křesťansko-sociální
politiku do služeb agrárních chamtivců.
Za zlepšení platů farářů,
za zvýšení kongruy kněžské
obětují zde kněžští politikové
a jim přisluhující poslanci-nekněží
zájmy chudého lidu, tedy těch statisíců
katolických proletářů.
A poněvadž by ani tento protisocialistický
konglomerát ještě nestačil na prosazení
agrárnického celního náporu, museli
pan dr Kramář s monsignorem Šrámkem
a s dr Milánem Hodžou jíti na námluvy
do řad německé buržoasie, aby také
v zájmu bohatých sedláků bez rozdílu
národnosti pomohla plésti provaz, jímž
má býti jak český, tak i německý
konsumující lid v Československé republice
rdoušen. Klerikálové čeští,
němečtí, maďarští pomohou
českým sedlákům uskutečniti
zdražovací zločin a za to jim naši protiřímští
a husitští sedláci a národní
demokraté povolí desítky milionů korun
na zvýšeni farářských platů.
Škoda, že viditelná a skutečná
hlava agrární strany v Československé
republice pan Antonín Švehla pro chorobu není
nynějšímu zápasu přítomen.
Snad ve svém nitru daleko od české své
vlasti cítí se šťasten, že je mimo
bojovný vír, inscenovaný jeho bojovnou kohortou.
Jak přímo zázračně změněné
poměry by tu nyní našel! Když 17. prosince
1925 zahajoval ve funkci min. předsedy zasedání
v nové zvolené poslanecké sněmovně,
byl německými poslanci všech politických
odstínů, vydatně komunisty podporovanými,
přímo uřván. Nemohl si ani zjednati
sluchu k přednesení vládního programu.
A jak němečtí poslanci s nesmiřitelnou
nenávistí a téměř s pocity
vnitřního hnusu se dívali na novou vládu,
na vládní koalici a na jejího představitele
ministerského předsedu Švehlu, dokumentovala
nejlépe něm. poslankyně pí. Weberová,
která, když musela při skládání
slibu podati svou ruku p. min. předsedovi Švehlovi,
demonstrativně si šátečkem utírala
onu ruku, jíž se dotkla ruka pana min. předsedy.
Byla to odporná demonstrace fanatické dámy,
která svým činem dala najevo, jak se štítí
ruky náčelníka vlády, jako by to byla
ruka nečistá. Celá sněmovna byla nad
tím pobouřena a projevila nepokrytě svou
nevoli. Dnes by snad paní Weberová vůči
Švehlovi podobně asi stěží
jednala. Národnostní nepřátelství
mezi Čechy a Němci, zaujatost vyplývající
z národnostních poměrů mezi oběma
národy se zúžila. Z německé,
protičeské a protistátní iredenty
vypadly dvě skupiny, agrární a klerikální.
Maďarští klerikálové jsou v této
vzácné pro českou buržoasii společnosti
třetím z pomocníků v boji rdousiti
konsumující lid. A tento zázrak byl přivoděn
jen tím, že český sedlák dohodl
se s německými selskými boháči
na tom, že budou společně chudému lidu
prodávati dráže žito, pšenici, mouku
a že jejich telata, prasata, krávy a voli zdraží
se o několik set korun v celním sazebníku
zvýšených a každý konsument v Československu
tuto novou mezinárodní českoněmeckou,
selskou lásku zaplatí denně dvěma
až třemi korunami zvýšených výdajů.
Dne 17. prosince 1925 jevila poslanecká sněmovna
přímo zoufalý obraz. Vybíjely se tu
nacionální a protistátní vášně
přímo nejfanatičtějším
způsobem. Němečtí poslanci bez rozdílu
stran - viděli jsme mezi nimi dr Hanreicha, Zierhuta,
dr Korlátha, dr Petersilku i dr Feierfeila
- na znamení odboje vůči československému
státu a vůči vládě spustili,
jako by to bylo v nějaké hospodské knajpě
"Deutschland, Deutschland über Alles". V lavicích
koaličních stran a jmenovitě v lavicích
ministerských probudil se spravedlivý hněv.
Vše bylo ohromeno, ne tak pro neparlamentní postup
německé iredenty, ale proto, že zákonodárný
sbor, v němž se mělo jednati o těžkých
problémech doby, o velikých úkolech, které
nová sněmovna měla řešiti, dík
nacionalistickému furoru se proměnil v hulákající
knajpu.
Jako jakási matná odpověď na německou
zpěvní produkci ozvala se z řad koalice národní
hymna "Kde domov můj". Tklivé a krásné
melodie Škroupovy hymny nezněly tu jako chorál
osvobozeného národa, nýbrž spíše
byl to zpěv žalu a bolesti nad ponížením,
jakého se český parlamentarismus v nové
republice dožil od německých sveřepých
iredentistů. Dnes za nových, celní horečkou
vytvořených, poměrů snad by již
Němci nesáhli k podobné zpěvné
produkci. Klidně mohou upustiti od "Deutschland, Deutschland,
über Alles", a hymnou pro ně i pro pány
české agrárníky spíše
může býti selský popěvek: "Sedlák,
sedlák, sedlák je velký pán".
A pan dr Kramář, jakouže to hraje roli
v této nové politické tragikomedii? On, který
si po celá desítiletí hrál na národně
nesmiřitelného Joviše, on nesmiřitelný
průbojník ideí národního státu,
stojí tu vlastně jako novodobý Jeremiáš
plačící nad zkázou československého
Jerusaléma, nad národnostně ideovou zkázou,
k níž způsobem přímo vynikajícím
spolupomáhal. Ve slavné době mladočeských
bojů na počátku let devadesátých,
kdy pan dr Kramář jako mladý právník
probojovával si cestu na politickou arénu, ubíjeni
byli staří vlastenci dr Rieger, Mattuš, jako
političtí zrádci za punktační
dílo vyrovnání s Němci v Čechách.
Nevím, jak daleko pan dr Kramář, který
tenkráte jevil sklon k realistům, na této
popravě staročechů a na štamprlové
zradě Riegerové spolupůsobil. Zdá
se mi, že porazil dr Riegera v Semilech. Já bych se
jen pana dr Kramáře skromně tázal,
pokládá-li nynější česko-německou
koalici, stvořenou za jediným účelem
obohacení se agrárníků a poškození
milionů českých konsumentů, za menší
zločin protinárodní, nežli byly punktace
na počátku let devadesátých? Nemohu
si pomoci a musím pana dr Kramáře ještě
jednou apostrofovati. Jsem nucen učiniti tak z důvodů,
které by pan dr Kramář musil pochopiti.
Vždyť právě v poslední době
- a o tom chci jenom tak mimochodem mluviti - býval dr
Kramář ostravskému dělnictvu
svou stranou vyhlašován jako spasný genius,
jenž s vroucím srdcem lne ke zbědované
třídě dělnické a nejen chce,
nýbrž prý také dovede zbaviti ji všech
hospodářských běd.
R. 1922 objevil se pan dr Kramář na veliké
schůzi v Mor. Ostravě, jíž se zúčastnil
obrovský počet českých soc. demokratických
dělníků, kteří byli dychtiví
osobně poznati dr Kramáře a slyšeti
z jeho úst ono evangelium vlastenecké spásy.
A co tenkráte prohlásil pan dr Kramář?
Musím oživiti poněkud jeho paměť.
Řekl: "Vše bych pochopil v boji organisovaného
dělnictva, jen to ne, že hledá pomoc a podporu
u dělníků jinonárodních".
A pak s velikým pathosem obrácen k přítomným
sociálním demokratům dále pravil:
"Nač hledáte pomoc jinde? Nač se organisujete
se živly cizími? Či nedají vám
české strany vše, co sami potřebujete?"
Proto bych se nyní směle mohl tázati pana
dr Kramáře, co on vůdce české
kapitalistické buržoasie a nacionalistické
inteligence našemu českému dělnictvu
dává a s kým mu to dává? Nechci
býti osobním, ale ponechám dr Kramářovi,
aby si sám uvědomil, jaký úsudek české
dělnictvo na Ostravsku si musí o něm činiti,
když princip tehda na veřejné schůzi
prohlášený, nyní sám opustil
a postavil se do jedné fronty s německými
odpůrci jen k tomu účelu, aby zbídačenému
dělnictvu na Ostravsku, které ho tenkráte
vlídně přijalo, pomáhal zhoršovati
existenci a názorně je o tom poučil, jak
"panská láska po zaječích skáče".
A ještě bych poznamenal. Uvědomí-li
si vůdčí mužové českých
občanských stran, jaké důsledky musí
jejich postup v boji o agrárnický celní justament
nezbytně přivoditi? Co nastane, když v koalici
s německými agrárníky a klerikály,
s maďarskými iredentisty proti spravedlivému
rozhořčení zástupců všech
socialistických stran prosadí zvýšení
celních sazeb? Po těch vašich líbánkách
nepřijde potopa, která by zahladila vše se
světa a přivodila naprosté zapomenutí
všeho, co se stalo, a dala jen vyrůsti novým
poměrům bez jakékoliv souvislosti s nedávnou
minulostí. Bude stěží možno protloukati
se na dlouho s úřednickou vládou. Jaká
nová konstelace vládní soustavy a s jakouže
většinou tato soustava bude moci býti vytvořena?
Jsou páni dr Kramář, dr Hdža
a Msgr. Šrámek tak prostoduší,
že by mohli počítati s nějakou novou
kooperací socialistických stran společně
ve vládě? Což by mohli zástupci socialistických
stran po takovém zápase přímo dějinného
významu, po takovém brutálním útoku
na životní míru chudých dělnických
vrstev znovu zasednouti do bývalé všenárodní
koalice?
Nevím, zdali by široké vrstvy dělníků
z měst i venkova po příšerném
políčku, jenž jim byl vmeten buržoasní
českoněmeckou koalicí v tomto boji ve tvář,
mohly snésti, aby jejich zástupci znovu zasedli
si ke společnému stolu s českou buržoasií,
která, když šlo o egoistické zájmy
agrárníků, nerozmýšlela se ani
chvíli spojiti se se zástupci německých
a maďarských sedláků a klerikálů.
Páni dr Kramář, dr Hodža a
Msgr. Šrámek ukázali českému
pracujícímu lidu, že pro hospodářské
výhody majetných vrstev dovedou se spojiti netoliko
s čertem, nýbrž i s těmi Němci,
které prohlašují za iredentistické nepřátele
a zrádce československého národa a
jeho státu. A nacionalističtí vůdcové
našich německých stran touto ad hoc vzniklou
koalicí s Němci, vzniklou jedině ze zištných
pohnutek, spletli si pro budoucí časy na sebe důtky,
které snad často a velmi nepříjemně
ne pouze na jejich záda, nýbrž přímo
na jejich lebky a svědomí budou dopadati. Neboť
tímto jednáním vyvrátili vlastní
tvrzení, že s Němci v republice nelze se dohodnouti,
nelze spoluvládnouti.
Nejkrutěji budou tímto agrárním nadělením
postiženi obyvatelé průmyslových měst
a středisk. Desetitisíce rodin dělnických,
zaměstnaneckých a úřednických,
odkázaných jen na mzdu nebo na měsíční
plat, budou nejvíce potrefenými obětmi této
protilidové a hamižné celní politiky.
Sociální demokraté nestavěli se nikdy
proti oprávněným a spravedlivým zájmům
drobného venkovského lidu. Pro ten také novopečená
celní ochrana neznamená žádných
výhod. Náš odpor není namířen
proti malým zemědělcům, nýbrž
jedině proti bezmezné chamtivosti bohatých
sedláků, směřujících
k tomu, aby nadměrnou celní ochranou vytvořili
tu podmínky pro život jakýchsi selských
bojarů a vladyků a uzpůsobovali skvělé
podmínky novodobé zemanské šlechtě,
šlechtě sice bez predikátů, zato však
bohaté, avšak stejné tvrdé, jako byli
páni s modrou krví.
Československá republika měla agrární
reformou provésti spravedlivé vyrovnání
a měla odčiniti zločin spáchaný
před třemi staletími rodem habsburským
a jejich hierarchickými našeptávači
a pomáhači v protireformační persekuci.
Habsburkové za asistence katolické hierarchie po
porážce na Bílé Hoře a v dobách
protireformačních zabírali statky českým
rebelům. Československá pozemková
reforma z části vzala potomkům starých
rakušáckých rodů a španělské
nebo cizinecké soldatesky zkonfiskovaná panství
a sídla. Český lid se domníval, že
půda bude vrácena lidu, ale vedením agrárnickým
zašantročeno toto obrovské bohatství
několika set zámků a zbytkových statků
agrárnických a s nimi na tomto v novém chabrusu
zúčastněným agitátorům
a rejtarům, zrovna tak, jako se to dělo po bělohorské
bitvě. Ferdinand Habsburg s Lichtensteinem a Michnou z
Vacinova, podělovali si statky českých rebelů,
zabrané svými soldáty. Nyní se historie
opakuje s tou malou změnou, že na tytéž
zámky a statky dosazeni byli soldáti agrárničtí
a nár. demokratičtí.
Clary, Aldringen, Buquoy, Maradas, Ditrichstein a jak se ta cizácká
žoldácká společnost nazývala,
nahrazena je tu novodobými agrárními majiteli
velkostatků, ať se již jmenují Křemen
nebo Bergman, Vraný nebo Špaček,
Macek či Branecký, jak se nazývají
naši poslanečtí a senátorští
kolegové, jimž agrární reforma přinesla
zbytkové statky a krásné zámky jako
skvostný dárek. Půjde-li vývoj událostí
v Československé republice tímto směrem
dále, pak se u nás vynořuje perspektiva obnovy
starých zašlých šlechtických časů
a nové zámecké panstvo snad se dožije
i získání nových šlechtických
predikátů. A ještě malou otázku:
Jsou ještě nějací příbuzní
pana dr Milana Hodži, kteří nějaký
zbytkový statek neb jiný příděl
nedostali?
Jest zcela pochopitelno, že tato nová zemanská
šlechta, která nenabyla mečem, nýbrž
protekčním přídělem nebo vyděračským
výkupem svých statků téměř
za babku, chce je nyní pro sebe a své potomky zhodnotiti
znásobením výnosu, jehož chce dosáhnouti
zavedením nových cel.
Drobným zemědělcům, chalupníkům
a držitelům menších hospodářství
celní politika, vynucená agrárně-buržoasní
koalicí, nepomůže. Drobný zemědělec
je více konsumentem nežli producentem.
Prožili jsme již přece období horentně
vysokých obilních cel. Což neprodávali
sedláci za války a bezprostředné po
převratě pod rukou 1 q pšenice za 500 K, ba
za daleko větší částky? Což
nebyli nuceni dělníci a lidé z měst
platiti, ovšem pod rukou, za 1 kg mouky až 20 Kč?
Komu tato drahota zemědělských plodin v době
válečné a poválečné
přišla vhod? Chudí domkáři, kteří
vlastně byli na vojně, z toho nic neměli.
Jejich ženy hynuly bídou a bohatí selští
starostové v obcích ještě jim upírali
nárok na vyživovací příspěvky.
Za to však sedláci vesměs zbohatli. Malým
lidem ohromná a nebývalá cena zemědělských
produktů nic neprospěla. Malí zemědělci
na Valašsku, na Těšínsku, v Podbezkydí
nebo na kopcovitých stráních Opavska a jinde
z agrární politiky nezískají nic,
naopak bude pro ně zabijákem. Malý domkář
v horách nesklidí se svých políček
ani tolik, co potřebuje jeho rodina. Musí denně
nakupovati, a odchová-li jeden nebo dva kousky dobytka
za rok, a strží-li o 200 neb 300 Kč za to více,
troji čtyřnásobně to zaplatí
za zdražené poživatiny, poněvadž
je dělníkem v průmyslovém závodě
a většinu potravin pro sebe a rodinu musí kupovati.
Zvýšením cel zdraží se vše.
Je-li zdražen chléb, znamená to zdražovací
lavinu, takže to způsobuje nekonečný
circulus vitiosus dalšího zdražování.
Domnívám se, a myslím, že plným
právem, že ostravský průmyslový
kraj je nejprůmyslovější oblastí
celé Československé republiky. Kraj ten do
nedávna rozkvétající vadne a odumírá.
Nové uhelné šachty se více neprohlubují.
Nezřizují se nové železářské
závody a hutě, které by nové houfy
dělníků k sobě vábily. Nadchází
stagnace a přímo katastrofální pokles
výroby. Řada šachet zastavila těžbu
a téměř na všech šachtách,
kde dosud je provoz, obmezuje se výroba maximálně
na 4 směny za týden.