Posl. Schweichhart (německy): Slavná
sněmovno! Přítel z mé politické
strany Pohl pojednal již o vysoce politické
stránce celní otázky. Dovolte mně,
abych k tomuto bodu ještě několik málo
poznámek přičinil. Především
vzpomínku. Po náhlém shroucení starého
systému koncem října 1918 stáli tu
Němci v sudetských zemích jako na hlavu poražení
bez rady a pomoci, zejména však německo-občanské
strany, které spadly se všech koutů nebeských,
neboť ztratily všecko, co znamenalo jejich ideál:
císařství, monarchii a domnělou německou
nadvládu v Rakousku. Tehdy byli pánové daleko
přístupnější sociálně-demokratickým
radám, než jest tomu nyní. Když se Němci
pokusili vstoupiti ve styk s českou národní
vládou v Praze, aby uzavřeli vyrovnání
mezi národy nového státu, zazněla
k nim zlá, neopatrná a nesmiřitelná
slova Rašínova: "S rebely nevyjednáváme!"
A na místo státnické politiky dorozumění
byla provozována zavržitelná politika odplaty.
Od té doby bylo na Němce, na tyto tak zvané
rebely, štířeno, tisíce jich bylo vystaveno
bezmeznému pronásledování. Nesčetné
pozavírané školní třídy,
mnoho tisíc zničených existencí německých
státních zaměstnanců, velkostatkářských
úředníků, ke kterým se čítá
také p. Krumpe, křesťansko-sociální
poslanec, velké pozemkové lány, o které
bylo německé obyvatelstvo při pozemkové
reformě podvedeno, to vše svědčí
o strašné cestě utrpení a stavu bezpráví,
kterou dosud prošel německý lid v tomto státě.
Stále ještě není konce tomuto bezpráví.
Tak mluvily dosud všechny německé občanské
strany. Nyní přichází náhle
obrat. Vidíme, že četné německé
strany tento vládní systém, pro národní
menšiny tak osudný, kryjí, tísní
donuceny krýti musí. Němečtí
členové Svazu zemědělců, němečtí
křesťanští sociálové a němečtí
živnostníci zašli politicky tak daleko, že
nemohou více ani připustiti sebe oprávněnější
kritiku vlády. Dovedli to tak daleko, že fašistické
hospodářství, že jazyková nařízení,
že dokonce úžasná korupce Pozemkového
úřadu při přídělu zbytkových
statků nesměla býti ve sněmovně
podrobena kritice. Vyumělkovaný, každou volnost
pohybu zamezující jednací řád
nyní schvalují a využívají ho
proti zbylé německé oposici, pokud jen možno
omezováním řečnické doby atd.
Jak mohutně zněly kdysi řeči německých
členů svazu zemědělců, od Křepka
počínaje až k Mayerovi, proti českému
systému násilí! Tito mluvili za veškeré
zájmy německého lidu plamennými slovy.
Nemělo býti v tomto státě klidu, dokud
by se neuskutečnilo právo sebeurčení,
základ každé skutečné demokracie.
V boji proti dosavadnímu systému sáhali němečtí
křesťanští sociálové a členové
svazu zemědělců k nejostřejším
prostředkům. Poslanci bývali svolanou parlamentní
stráží ven vláčeni a dávali
se pak venku od voličů jako praví zachránci
německého lidu opěvovati. Poslanci Msgr.
Feierfeilovi provolala německo-nacionální
strana pro jeho statečné zakročení
v zájmu nejvyšších národních
cílů, důležitých národních
potřeb, hřímavé "Heil".
Jak vypadá naproti tomu smutná přítomnost?
Ani slova více v tomto okamžiku o národní
tísni německého lidu, žádné
obžaloby pro opatření, jimiž byli postiženi
němečtí státní zaměstnanci,
žádné obžaloby pro zavírání
škol, pro šovinistické zneužívání
pozemkové reformy a všech ostatních věcí,
do nichž právem kdysi tak živě si bylo
stěžováno. Zapomenuto jest také krvavých
obětí dne 4. března 1919. Ovšem, podle
výroků jistého známého člena
svazu zemědělců jest politika obchodem, tudíž
asi to, čemu se v kruzích členů svazu
zemědělců říká kravský
obchod. Musí to býti nějaký velmi
zvláštní, světla veřejnosti se
štítící obchod, který zde byl
uzavřen mezi německými, českými,
slovenskými a maďarskými občanskými
stranami a vládou. Prozatím jest prý to arciť
jen časový a společenský obchod, předem
pro agrární zájmy na jedné a pro klerikální
zájmy na druhé straně, avšak jak ve
výborech, tak i v novinách svazu zemědělců
byla otevřeně projevena naděje, že z
tohoto dočasného spojení stran cla schvalujících
vzejde trvalý svazek, že by se mohla z toho vyvinouti
trvalá protisocialistická občanská
vládní většina. Víme, kdo jsou
zájemníky na tomto kravském obchodu o cla.
Oni státníci, kteří mají pečovati
o naplnění prázdného státního
měšce ve prospěch militarismu a pro zlepšení
důstojnických platů. Víme, kdo se
dnes označuje jako nouzi trpící. Jsou to
bohatí agrárníci, ovšem mluví
se o malých lidech, avšak ve skutečnosti míní
se tím velcí sedláci a velkostatkáři.
Dále jsou poživateli celní předlohy
jistí průmyslníci, Němci a Češi,
ti se dělí rádi o společnou kořist.
Škoda na jedné straně, pak Živnobanka
a na druhé straně mezi jinými také
dobrý německý nacionál pan Schicht
v Ústí nad Labem. Pak jest tu třetí
skupina, totiž skupina duchovních, která vždy
říká: "Moje říše
není z tohoto světa." Kam zaběhli vlastně
přívrženci cel? Nikdy neposkytla německá
oposiční strana vládě zmocňovacího
zákona, k tomu ještě takové důležitosti
a takového dosahu, jak tomu jest v tomto případě.
Vždy platila za všech okolností vysoce vytýčená
zásada, že se vládě, ke které
nebylo lze míti důvěry, nikdy nedával
do rukou zmocňovací zákon. To však bylo
vždy zásadou každé oposice. Včera
prohlásil pan kolega Böhm ze svazu zemědělců:
"Takovýto spor o zásady jest neplodný."
Naše mínění jest přirozeně
jiné, nám musí býti zásady
nade všecko. Učinil bych tu srovnání
s českými politiky. Otázal bych se pánů
členů svazu zemědělců, zda
by si byli někdy čeští politikové
pro holý obchod spojený se ziskem pro poměrně
malou skupinu celku tak nevážně počínali,
že by se za drobty dali chytiti pro vládu, že
by byli své národně politické požadavky
odstavili, že by nebyli vždy usilovali více vytlouci,
než co se zde poskytuje německým příznivcům
cel? Jistě dlužno českým politikům,
zejména ve starém Rakousku, přiznati, že
své zásadní věci vždy nade všecko
kladli a bezohledné svých národních
požadavků se zastávali. O německých
členech svazu zemědělců, křesťanských
sociálech atd. nelze dnes říci totéž.
Jsou nyní zajatci, trabanty českých stran
nakloněných clům. Tu vzpomínám
si na slovo, kteréhož se v rakouské říšské
radě o jisté skupině poslanců často
užívalo: slovo o zábradlových podpěrách.
Německé celní strany musí hlasovati,
jak se jim dá povel, ať chtějí čili
nic, jsou prostě družinou dnešní vládní
většiny, musí činiti to, co ostatní
chtějí. Kdo by chtěl býti zlomyslným,
milí pánové z druhé strany, mohl by
říci, že známé, svého
času pozornost vzbuzující slovo poslance
Mayera o vlivu Hradčan, jež svého času
vyvolalo tak zlé účinky ve Svazu zemědělců,
dnes přešlo vlastně ve skutečnost. A
ještě jedna věc: Kdo by si byl kdy mohl představiti
jednotnou frontu počínající poslancem
Böhmem, domnělým zástupcem malých
uchazečů o půdu, s předsedou Pozemkového
úřadu drem Viškovským, který
právem platí za největšího nepřítele
právě těchto malých německých
uchazečů o půdu, kdo by si byl mohl představiti
jednu linii počínající nacionálně
radikálně zaujatým panem drem Hanreichem
až k panu dr Kramářovi, zapřisáhlému
nepříteli německého národa?
To tady jistě ještě nebylo!
Nyní přijde rub medaile: Desetitisíce nezaměstnaných,
kteří příslušníkům
svých rodin sotva kousek chleba poskytnouti mohou, váleční
invalidi, sirotci a ubohé vdovy, veškeren pracovní
lid má býti znovu zatížen a vypleněn
ve prospěch číselně slabé skupiny
majetných tříd. Z doby předválečné
nám tak známé spolčení kněžsko-šlechticko-kapitalistické
jest v moderním rouchu znovu vzkříšeno.
Staří zpátečníci, nepřátelé
sociálního pokroku, nevraživci demokracie a
socialismu pracují opět na neblahém svém
díle. Bohudíky, může snad zvolati kol.
Böhm, zjišťuje tuto skutečnost, jak
to včera učinil. Jak asi jest dnes proletářským
voličům německých křesťanských
sociálů, dovídají-li se nyní,
že první starostí této domnělé
lidové strany není opatřiti chudým
chleba, mírniti jejich bolesti a odstraňovati křiklavé
bezpráví, nýbrž že hromadí
nové bezpráví, sesilují tlak a chudým
lidem ztěžují živobytí? Kdyby tito
podvedení voliči poněkud přemýšleli,
musili by se upamatovati na biblickou událost, kde se vypravuje,
jak nevinný poutník padl loupežníkům
do rukou a byl jimi oloupen. Doufáme, že tito naivní
lidé škodou skutečné zmoudří
a advokátům české vlády a mezinárodního
kapitálu zasadí při nejbližších
volbách zasloužený kopanec. U nás, venku,
slaví se každoročně den matek. Jednou
v roce ctí se ubohá matka, avšak 365krát
krade se jí chléb ve prospěch státní
pokladny, agrárníků a průmyslových
kapitalistů, jakož i duchovenstva. Mnoho chudých
lidí venku nebude asi pravděpodobně tomu
rozuměti, proč právě ti dobří
křesťané stojí na straně zdražovatelů
chleba. Jest tudíž užitečno a zajímavo
poněkud blíže vyšetřiti podstatu
německých přívrženců cel.
Přicházíme na to, jak přece při
tak zvaných křesťanech theorie s praxí
se rozchází. Jdeme-li nazpět k původu
křesťanství a slyšíme-li na příklad,
co první biskupové katolické církve
prohlašovali, jest to ovšem něco podstatně
jiného, než co se dnes učí a káže.
První biskupové katolické církve obraceli
se jako Kristus sám proti bohatým, jimž království
nebeské mělo býti uzavřeno. "Moje
království není z tohoto světa",
tak zaznívalo útěchyplně k potlačovaným
a strádajícím. Svatý Klemens, biskup
římský, rozuměl křesťanství
v tomto smyslu: "Používání všech
věcí tohoto světa má býti všem
společné." Tudíž jistý druh
komunistického používání statků.
(Posl. Kaufmann [německy]: Ten však již dávno
jest mrtev!) Ba ano! Nejjasněji hlásal komunismus
co do spotřeby statků v době původního
křesťanství sv. Řehoř, jenž
poukazuje k tomu, že země jest společná
všem lidem a že proto také obživu všem
jako společný statek poskytuje. Tak se mluvilo kdysi!
Dnes však dlužno konstatovati pravý opak. Jak
dnes vypadá na odiv stavěný socialism katolické
církve a jejích zástupců? Dne 5. května
1891 vyšel oběžník: "Rerum novarum",
tak zvaná dělnická encyklika, kde papež
Lev XIII. vykládá o stanovisku katolicismu k otázce
sociální. S veškerou rozhodností klade
důraz na svatost soukromého vlastnictví,
na rozdíl mezi bohatým a chudým, jakožto
bohem zamýšlený pořádek, na zavržitelnost
socialismu jakožto učení podvratné strany,
která vnáší mezi masy rozčilení
a odboj. A praví: "Veřejná moc musí
tu zakročiti a učiniti přítrž
štvaní, chrániti pokojnou práci před
sváděním a podněcováním,
zajistiti řádnou držbu proti loupeži."
Tak učinila zcela zřejmě katolická
církev ze sebe zastánce kapitalistických
tříd.
Křesťansko-sociální posl. Bartl zvolal
dne 16. března 1926 při poradě o návrhu
zákona ve prospěch invalidů ku vládě:
"Více sociálního svědomí!"
Otázal bych se, kde je dnes sociální svědomí
v otázce cel u křesťanských sociálů?
Snad jest to jistou útěchou pro pány katolické
poslance, pravím-li, že protestantská církev
není o vlas lepší co do stanoviska k sociální
otázce, než církev římsko-katolická.
Připomínám stanovisko Lutherovo, jenž
prohlásil o tom, jak povinni jsou křesťané
se chovati: "Trpěti, trpěti, kříž,
kříž jest právem křesťana
a nic jiného." Trpí katoličtí
velkostatkáři, Stolbergové a Ledeburové
a jak se ti všichni vůdcové nazývají?
Trpí nouzi vévoda z Beaufortu v Bečově?
Trpí dnes nouzi bohatí biskupové, držitelé
rozsáhlých lánů? Nesou kříž,
hladoví a žízniví? Ne, jim má
býti dáno ještě více! Připomínám
dále hanebných slov Lutherových při
zdeptání selského povstání
v roce 1525 v Německu: "Nechte jen pušky mezi
ně svištěti, jinak to udělají
ještě tisíckrát hůř."
V církevní své postile učí,
že vrchnost musí lůzu honiti, bíti,
věšeti, škrtiti, páliti, stínati,
na kole lámati, aby lid se strachoval a na uzdě
byl držen. Nyní pak, dnešní zástupci
křesťanství a církve nemohou sice nevěřící
a nespokojené, nemohou více dělníky,
socialisty a komunisty věšeti a stínati, avšak
lze je vystaviti hladu, způsobiti jejich zbídačení,
přivésti je do zoufalství a při tom
ještě výsměšně k nim volati:
"Blažení, kdo trpí hladem a žízní."
A budou-li naříkati hladovějící
nezaměstnaní a vdovy, jež chrániti mělo
by býti první křesťanskou povinností,
řekne se jim snad s oné strany, že přece
na onom lepším světě dojdou odplaty
za strádání na tomto světě.
Jest to jistě velmi laciná útěcha
a páni podnikatelé byli by asi velmi spokojeni,
kdyby mohli hladovějícím dělníkům,
nezbývá-li jim než, aby žádali
zvýšení mzdy, prohlásiti: "Vyčkejte
jen, lepší život na onom světě
vás přece odškodní." Nemůže
býti žádným způsobem frivolnějšího
zneužití křesťanství, lásky
k bližnímu, než jaké se provádí
v tomto případě se strany jeho učedníků.
Jak se chová německá strana živnostenská,
jest neméně příznačné.
Víme, že živnostenská strana jest stranou
vysloveně zpátečnickou, která nemá
nejmenšího sociálního citu. Ve svém
programu žádá zrušení osmihodinové
pracovní doby v živnostech, brojí proti ochraně
učňů a brojila také v parlamentě
i jinde proti sociálnímu pojištění,
právě jak to dnes ještě venku činí
členové Svazu zemědělců. Za
to požaduje tato strana naproti tomu ochrany náboženské,
mravní a křesťanské výchovy,
což ovšem jest lacinější, než
osmihodinová doba pracovní a sociální
ochranná péče. Každým způsobem
je to podařené, že se živnostenská
strana domáhá otevření hranic a úplné
volného styku s cizinou, v tomto okamžiku však
že se zasazuje o to, aby na hranicích byla zřízena
nová celní zeď. Jest známo, že
se schůze obchodníků v Jablonci ostře
vyslovila proti celní politice. Jest dále známo,
že mezi přívrženci živnostenské
strany zavládlo již vzbouření, což
jest potěšitelné. (Výkřiky
posl. de Witte.) Nevím, jak špatné pánové
dopadnou majíce venku před voličstvem podávati
zprávu. Členové Svazu zemědělců
prohlašují hrdě, jak to kolega Böhm
učinil, že ponesou odpovědnost. Ovšem
odpovědnost před svými přívrženci,
kterým mohou ovšem učiniti věrohodným,
že černé je bílým a bílé
černým. Avšak ostatní lid bude také
rozhodovati, oni budou se museti odpovídati před
celým národem.
Co se týče národohospodářské
stránky cel, v budiž zjištěno, že
přívrženci cel nejsou absolutně s to,
aby své požadavky nějak vědecky odůvodnili.
Lze arciť říci, že se všichni vynikající
vědci, avšak i praktikové vzhledem k vývoji
vnitrostátního národního hospodářství
v poměru ku světovému hospodářství
s veškerým důrazem vyslovují proti uzavírací
politice jednotlivých států. Není
nezajímavo poukázati na to, že se jeden z vládních
listů - je to arciť jen "Prager Abendblatt"
z úterka dne 8. června v úvodním článku
k nastávající konferenci o světovém
hospodářství vyslovuje také o celní
otázce a rozhodné se staví proti politice
uzavíracích cel. Praví se tam, že minula
doba, kdy mohly býti odůvodňovány
celní požadavky konkurencí, která následkem
klesající měny nabízela zboží
za babku, neboť měny jsou prý většinou
stabilisovány a lze jich s malými výjimkami
užívati za podklad obchodních kalkulací.
Průmyslová odvětví, která vznikla
v jednotlivých státech po ukončení
války, jsou prý dnes nezbytně již tak
daleko, že umožňují úsudek o své
výkonnosti ve všeobecném konkurenčním
zápase. To platí přirozeně také
pro automobilový průmysl v této zemi, musí
také platiti pro průmysl umělého hedvábnictví,
také pro průmysl pro zpracování rybích
konserv, kterážto průmyslová odvětví
však chtějí býti chráněna
nesmírně vysokými cly. Jest prý tudíž
na čase, praví úřední orgán,
mluviti o vážném odstraňování
umělých celních závor, neboť
hlavním účelem každé výroby
prý jest, pracovati pro vývoz za užší
hranice vlastní země. Zahraničních
odbytišť nelze prý získati, dokud platí
celní předpisy. To jest nepochybné správné,
a vidíme s nelibostí, ba se strachem, že se
obchodní bilance měsíc ku měsíci
zhoršuje. Teprve v dnešním "Tagblattu"
mohl dr Uhlig ukázati na to, že číslice
vývozu v Rakousku a Československu klesá,
kdežto v Německu vývoz stoupl. Kdežto
Německo a také Rusko se vyvíjejí příznivě,
dostáváme se do zadního šiku, a čím
vyšší jsou celní zdi, tím hůře
bude v budoucnosti. Jednotlivé státy pracují
daleko pod svou výkonností, což opět
v zápětí má zkracování
práce a nezaměstnanost. Anglie s 1 1/4 milionem
a Německo s 1 3/4 milionem nezaměstnaných
jsou pro to pádnými důkazy. Spočítají-li
se všechny státy dohromady, dává to
pět milionů nezaměstnaných, kteří
jsou hroznou obžalobou proti vládnoucímu systému.
Všechny vnitrostátní prostředky ukázaly
se dosud, tak praví úřední list, jako
konejšivá opatření. Připomínáme,
k tomu patří přirozeně i cla. Jest
charakteristické, že se v kapitalistických
vrstvách uvažuje o umožnění plánovitého
hospodaření, při nejmenším o
seskupení jednotlivých průmyslových
odvětví v útvary způsobu kartelového,
aby se produkce sjednotila, podle klíče rozdělovala
na kvoty a tak aby výroba se přizpůsobila
potřebě. Říkám to proto, poněvadž
členové svazu zemědělců a příslušníci
jiných protilehlých stran často o nás
posměšné se vyslovují, mluvíme-li
o systematickém hospodářství co do
spotřeby a cílů. V tomto směru odkazuji
na zmíněný vládní orgán,
kde se klade důraz také na nutnost určitého
plánovitého hospodaření, arciť
v kapitalistickém smyslu, jež ovšem, jak "Prager
Abendblatt" se zmiňuje, musí býti podrobeno
určitému dozoru, aby nebyly co do cen směrodatny
podniky, které nejdráže vyrábějí.
Jako první stupeň k mezinárodní úpravě
výrobní otázky bylo by, jak praví
"Abendblatt", utvořiti evropskou celní
unii a usilovati o odstranění veškerých
cel, kteráž zdražují živobytí
širokých vrstev a ztěžují výrobu.
Bylo by zajímavo zvěděti, co vláda
říká k tomuto stanovisku svého orgánu,
avšak také, co má k této záležitosti
podotknouti inženýr Dvořáček,
jenž přece jest zástupcem průmyslu.
Co se pak týče tvrzení přívrženců
cel, prohlašujeme otevřeně a rozhodně:
Jest to zcela obyčejné klamání, tvrdí-li
se, že agrární cla mohla by zlepšiti stav
celého zemědělství, že by zejména
malí zemědělci měli z toho značný
prospěch. Jest dále národohospodářsky
naprosto falešné, tvrdí-li se, že cla
mají v zápětí všeobecné
zvýšení výrobní síly.
Ještě větším nesmyslem jest, prohlašuje-li
se, že agrární cla oživí průmysl.
Jest však jisté nejnestydatějším
tvrzení, prohlašuje-li se, že konsumenti neutrpí
agrárními cly žádné škody.
Vždyť jsme v boji o cla zažilí již
jisté nepříjemné zkušenosti ve
starém Rakousku. Dnes můžeme černým
na bílém prokázati, že břímě
cel jest daleko vyšší, než přirozené
přívrženci cel chtějí dnes přiznávati.
Dnes vyličují to všecko jako nevinnou a bezvýznamnou
věc, aby své přívržence, kteří
jsou v jejích řadách jako konsumenti - a
není jich bohužel málo -, uchlácholili
a obalamutili. Chtěl bych poukázati, že v letech
1906 až 1909 v Rakousku následkem zvýšených
agrárních cel ceny za pšenici z Moravského
pole stouply o 33, za rakouské žito o 30·4, za
kukuřici o 22, za oves o 28%. V létech 1904 až
1913 stouplo následkem zvýšených cel
v Rakousku hovězí maso o 44·6%, telecí
maso o 54%, vepřové maso o 49%. V létech
1907 až 1909, tudíž v pouhých dvou létech
stoupla ve Vídni pšeničná mouka o 26%,
mouka ke krmení, mouka č. 2 o 13%, žitná
mouka č. 1 o 28%, a hrubé pšeniční
otruby o 31%. Tudíž také krmiva potřebná
pro malého zemědělce stoupla úžasné
v ceně.
Podle výpočtu prof. Kobatsche stouply od r. 1900
do 1909 potraviny v Rakousku ne méně než o
30 až 35%. O kolik procent stoupnou u nás potraviny,
o tom jest ovšem spor, ať již to bude 10%, 15%,
nebo 6%, jistě znamená celní předloha
velmi citlivé zdražení živobytí
právě nejchudších tříd,
kdežto bohatí budou tím přirozeně
méně postiženi. To jest právě
to nesociální v předloze, že se přiznávají
bohatým sedlákům, velkoobchodníkům
velké výhody, kdežto malí lidé
tím více se zatěžují. Bohatý
spotřebitel poměrně málo to pocítí,
chudý spotřebitel bude trpěti tím
ostřeji při zvýšených cenách
potravin. Také v Německu došlo se k poznatku,
že každé zvýšení cel projevilo
velké účinky v domácnostech. V dobách
mírových byl účinek cel na jednu pětičlennou
rodinu vypočten na 50 M ročně. Je to zvláštní,
prohlásil-li včera kolega Heller, že
právě v době vysokých cel v Německu
byly mzdy nejvyšší. Což pak nechápe
pan Heller, že jest tu nezbytná souvislost,
že továrníci nezvýšili mzdy asi
dobrovolně, nýbrž pod nátlakem, že
si dělnictvo vzhledem ku zvýšeným cenám
potravin muselo vyšší mzdy vybojovati? Tak tomu
bude také v tomto státě. Naše dělnické
mzdy nejsou ještě daleko na té výši,
kde by měly býti při srovnání
s dobou předválečnou. Příznačným
jest, že dokonce občanské listy, jako "Leipaer
Zeitung", zjistily, že průměrný
plat státních úředníků
činí asi 50% předválečných
platů, že soukromí úředníci
dostávají pouze 67% svých dřívějších
platů a že úředníci peněžních
ústavů, tudíž skupina nejlépe
placená, dostávají také jen 74% předválečných
platů. Zdraží-li se tudíž potraviny,
jest naprosto jasno, že životni úroveň
úřednictva a dělnictva, tudíž
konsumentů, bude bezpodmínečně dále
stlačena.
Ještě jednu věc chtěl bych vytknouti.
Na hospodářské výstavě v Praze
bylo lze nedávno viděti znázornění,
v němž obsaženo bylo srovnání mezd
a cen, jakož i ukázka, jak malý vliv mají
vlastně cla na domácnost dělnickou. Agrární
číslice dlužno vždy bráti velmi
opatrně, věc nutno zevrubně přezkoumati.
Předpokládán je tam jako dělnický
důchod roční průměr 19.000
Kč. Takových mezd všeobecné vůbec
již není. Mám zde autentické sestavení
mezd u nás v Podmoklech. Kovodělníci v Podmoklech
vybojovali si nejvyšší mzdy v republice, máme
však bohužel také nejvyšší ceny
potravin. V závodech Chaudoir-Metallwerke v Podmoklech
vydělá si nejlépe placený řemeslník
14.736 Kč, nejlépe placený akordní
dělník 15.168 Kč, nejlépe placený
pomocný dělník 9984 Kč ročně.
V Bergmannových elektrotechnických závodech
v Podmoklech vydělá si nejlépe placený
řemeslník 13.440 Kč, nejlépe placený
akordní dělník 14.592 Kč. V Haardtově
smaltovně v Nebočadech vydělá si nejlépe
placený dělník 12.318 Kč, v továrnách
na stroje 11.688 Kč, v knoflíkovém průmyslu
8400 Kč. To jsou, jak řečeno, nejskvělejší
mzdy, jaké se u nás platí, pouze nepatrný
zlomek dělníků má tyto vysoké
mzdy. Jdeme-li však dále a přihlédneme-li
ku mzdám textilních dělníků,
kterých jest přece na desetitisíce, dojdeme
k číslicím docela jiným. Jest to politováníhodné,
avšak pravdivé, že dnes dělníci
přicházejí domů s týdenní
mzdou 100 Kč a dělnice vydělávají
sotva 50 až 70 Kč. A těmto ubohým proletářům
ukládají se nová břemena, tito ubozí
hladovějící, strádající
lidé mají býti znovu využitkováni,
aby stát, jednotliví průmyslníci,
velkostatkáři a duchovenstvo měli ještě
větší zisk.
Jednu útěchu mají spotřebitelé:
Jistá účast přináší
se jim vstříc! Pan Böhm včera
prohlásil, že lituje konsumentů. Ovšem,
vypleněné konsumenty bude sotva lze tím utěšiti,
i když kolega Böhm a ostatní mluvčí
jeho strany kladou důraz na to, že cla jsou vlastně
jejich dílem a že oni popoháněli české
agrárníky, kteří s počátku
o clech nechtěli docela nic věděti. Spotřebitelům
a malým zemědělcům, kteří
budou cly postiženi, také sotva bude útěchou,
projeví-li pan Böhm ještě zřetelněji
svůj nejhlubší soucit. Využitkovaný
spotřebitel nebude také dojat poukazem na starou
římskou říši, jež prý
proto zanikla, poněvadž zanedbávala obilní
produkci. Učili jsme se ve škole, že jiné
příčiny přivodily zánik staré
římské říše, feudální
hospodářství lidu nepřátelské
bylo neštěstím římského
zemědělství a malých rolníků.
Máme dost na tom, že Rakousko šlo k čertu
následkem své nešťastné celní
politiky. Nejméně bude však imponovati našim
lidem venku tvrzení pana Böhma, že pevnými
cly potírá se překupnictví. Tento
národohospodářský vynález měl
by býti vlastně patentován. Jest jasno, že
cla jsou na prospěch pouze těm, kdož více
vyrábějí než spotřebují,
kdož mají něco na prodej pro trh podléhající
spekulaci. A čím kdo více pro trh vyrábí,
tím větší jest přirozeně
jeho zisk důsledkem cel. Jestliže prostřední
sedlák vyzíská maličkost následkem
cel, vyzíská naproti tomu velkoagrárník
stokrát i tisíckrát více. Otevřeně
prohlašuji, že agrární cla slouží
v prvé řadě zájmům o zisk velkých
sedláků a velkostatkářů, že
přinášejí progresivně užitek
bohatým. Tvrdí-li se se strany svazu zemědělců
a křesťanských sociálů, že
veškeré zemědělské obyvatelstvo
- jak pan Böhm myslí, činí toto
35% celku, kdežto křesťanskosociální
včerejší řečník mluvil
o 40% - má na celní předloze živý
zájem, jest to pádné vyvráceno mnoha
skutečnostmi. Páni přívrženci
cel odporují sami sobě. Především
schází skutečně jasná statistika,
což jsme také v Rakousku pohřešovali.
Pánové operují s číslicemi,
které před vážnou kritikou neobstojí.
Napíší-li však pravdu, pak musí
přiznati, že jen zlomek, malý zlomek veškerého
zemědělského obyvatelstva bude míti
z cel prospěch. Citoval bych zde, co napsal pan František
Hilmer z Brna v jednom článku o agrárních
clech. Má za to, že jest samozřejmě
falešným stanovisko, zahrnuje-li se při sestavení
o oprávněnosti celní ochrany také
667.526 případů držebností pod
půl hektarem a 201.389 případů držebností
pod půl hektaru až do jednoho hektaru, poněvadž
tyto činí daleko více než polovici všech
případů držebností a mnoho držitelů
zahradních parcel a pozemků nelze počítati
k zemědělskému stavu z povolání,
poněvadž mají hlavní svůj příjem
z jiných povolání. Pan Hilmer škrtá
tudíž více než polovici držitelů
zemědělské půdy, nejmenší
a zcela nejmenší lidi, již předem ze seznamu
celních interesentů. Tu pak přichází
ještě velký počet držitelů
pozemků ve výměře od 1 do 5 ha, 5
ha jest asi hranice, kde zájem o cla za jistých
okolností může počínati. Jest
zcela zvláštní, že se tisíce a
tisíce členů Svazu zemědělců,
kteří jsou jinak uváděni jako korunní
svědci ve prospěch agrárních cel,
vylučují jako celní interesenti. Můžeme
v souhlasu se statistickými zjištěními
jiných zemí prohlásiti, že 80% držitelů
zemědělské půdy na obilních
clech, avšak také na jiných clech žádného
zájmu míti nemůže a že jimi přímo
trpí škodu. Zejména týče se to
rolníků v horských krajinách. Dámy
a pánové! Čím déle trvá
celní boj, tím zřetelněji vystupuje
škodlivost agrárních cel také pro ty,
jimž původně bylo namlouváno, že
budou z nich míti velké výhody. Hlasů
proti agrárním clům přibývá
také v zemědělských kruzích.
Pěstitelé lnu z Moravy a z východních
Čech nedávno na schůzi v Mor. Berouně
prohlásili, že clo na obilí jest pro ně
beztak ilusorní, a agrární "Dorfbote"
v Čes. Budějovicích musel doznati, že
pěstitelé lnu nemají na obilních clech
takový zájem, jako většina českých
sedláků v kraji. Opakuje se při celní
otázce stará hra, jako tomu bylo v Rakousku. Hlavní
poživatelé obilních cel byli uherští
velkostatkáři a velkosedláci. Rakousko muselo
za ně platiti miliony. Nyní opakuje se v Československé
republice obraz ten ve zmenšeném měřítku.
Obilí pěstuje se ponejvíce v českých
zemědělsky lepších obvodech, tam bude
tudíž plynouti zvýšený zisk z pěstování
obilí, zkrátka zisk z cel strčí do
kapsy především čeští agrárníci.
Německé území nemůže naprosto
hraditi vlastní potřebu obilí. V zemědělskému
výboru vytkl jsem panu Böhmovi, že okresy
Benešov nad Ploučnicí a Děčín
za války mohly zásobiti domácí obyvatelstvo
chlebem a obilím pouze na šest týdnů.
Na 46 týdnů dlužno obilí do těchto
okresů dovážeti. Jest tudíž úplně
jasno, že hlavním poživatelem obilních
cel nebude německý rolník u nás v
pohraničním území. Chtěl bych
také k tomu poukázati, že křesťansko-sociální
krajský sekretář Drächsler v krumlovském
"Landbote" zdůrazňuje, že většina
pošumavských sedláků nebude míti
žádného užitku z agrárních
cel. Vrchní rada Meissner německé sekce zemědělské
rady v Praze, jejž jako odborníka členové
Svazu zemědělců tak vysoko oceňují,
musel doznati, že účinky agrárních
cel způsobí namnoze u rolníků sklamání,
zejména u pěstitelů obilí. Jest neméně
charakteristické, že v obecních zastupitelstvech
namnoze zástupci křesťanských sociálů,
svazu zemědělců a živnostenské
strany hlasují pro protestní resoluce proti agrárním
clům. Dosavadní zkušenosti po mnoho desetiletí
ohledně agrárních cel v Rakousku prokázaly,
že tato cla jsou nezpůsobilým prostředkem,
jenž by vyřešil mnohotvárný problém
agrární otázky. Účinky očekávané
od agrárních cel se nedostavily, produkce obilí
klesla, právě jako produkce dobytka, při
tom klesla však také spotřeba a stouply mohutné
ceny. To tvrdí nikoliv zlomyslný sociální
demokrat, jemuž již předem vtiskuje se na čelo
Kainovo znamení agrárního nepřátelství,
to praví Pantz, vyslovený agrárník
ve svém, v roce 1916 vydaném dílku: "Zemědělská
politika Rakouska po válce". Velkostatkář
posl. Ferdinand rytíř Pantz píše, když
prokázal, že produkce obilí přes cla
klesla a že produkce dobytka nepřibylo, na což
ostatně již včera kol. Pohl upozornil,
toto: "Uvedená data prokazují tudíž,
že rozmnožení produkce nenastalo, že však
dostavilo se ohromné stoupnutí cen, kteréž
vedlo k ohromnému zdražení živobytí
a kteréž chudé třídy, pro něž
chléb a mouka jsou hlavním prostředkem výživy,
tím tíživěji nesou, když část
příjmů na potraviny věnovaná
v poměru k ostatním výdajům jest mimořádné
vysoká. Cíle, rozmnožiti výrobu, nebylo
dosaženo, pouze zvýšení přijmu
z obilní produkce." To tedy praví pan Pantz,
jenž jistě musel zevrubně znáti poměry.
Mohli bychom s použitím jiných číslic
ještě otázkou tou blíže se zabývati,
chtěl bych jen poukázati, že na př.
r. 1880 na 100 obyvatel v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku připadalo 34·56% dobytčat, v roce
1920 však pouze 30·41% a tak to jde dále.