To je smysl Společnosti Národů a locarnských
úmluv. Po schůzkách evropských diplomatů
v Locarnu má býti vydrážděna
chtivost všech reakčních politiků proti
sovětskému Rusku, imperialisté mají
býti vábeni nadějí na rozdělení
obrovské kořisti, Společnost národů
má se státi hracím míčem kapitalistů
proti nenáviděnému státu dělníků
a rolníků a nespravedlivý postup loupežníků
proti němu má býti prohlášen
za mezinárodní spravedlnost spasitelů kultury
a civilisace, načež všechny evropské kapitalistické
státy měly by převzíti závazek
postupu proti severské rudé říši,
na dané znamení měly by se se všech
stran na ni vrhnouti jako dravci. Leč kapitalistické
Německo je po válce v situaci, že nemůže
se tak lehce odhodlat k takové mezinárodní
nepřátelské akci proti Svazu sovětských
států. Dostalo ve světové válce
tolik bití, že se naučilo své síly
poněkud lépe odhadovat. Dospělo k poznání,
že by mohlo dostati nový výprask, kdyby se
postavilo proti ruskému sovětskému obru a
tím také proti uvědomělému
dělnictvu svého vlastního národa a
všech jiných států. Na podkladě
takových chladných výpočtů
Německo prohlásilo, že chci sice býti
ve Společnosti národů, ale že válku
proti sovětskému Rusku vésti nechce. Svaz
sovětských republik nechce vésti proti nikomu
žádnou válku, a tak došlo k rusko-německé
smlouvě o neutralitě. Smlouva tato válečné
úmysly proti sovětskému Rusku znesnadňuje
a tím do určité míry dává
Rusku větší pravděpodobnost delší
doby klidného vývoje.
Co však se stalo? Smlouva tato nelíbila se československému
ministerstvu zahraničních věcí a pan
ministr dr Beneš poslal proti ní západním
kapitalistickým státům rozsáhlý
rozklad. Veřejnosti československé nebylo
sděleno nic, ale vládám cizích států
bylo řečeno, že smlouva německo-ruská
"nesrovnává" se prý s úmluvami
locarnskými.
Chceme-li se však vyjádřiti zřetelněji,
stalo se něco zcela neslýchaného: Zahraniční
ministr Československa upozornil druhé státy,
že jejich nepřátelským plánům
proti sovětskému Rusku stojí rusko-německá
smlouva v cestě. Cizí kapitalistické vlády
byly vybídnuty, aby netrpěly smlouvy, kterou si
Rusko a Německo zaručují neutralitu pro určité
případy. Ministr zahraničních věcí
nestará se o zlepšení poměru Československa
k sovětskému Rusku, ale rozpřáhl se
pro zhoršení poměru všech evropských
států ke Svazu sovětských republik
i k Německu. Dodatečně byl celý tento
podivný postup vysvětlován tím, že
se pan ministr Beneš pletl advokátům
do řemesla, že vše bylo pouhým juristickým
výkladem, vyžádaným Anglií, nikoli
politickým projevem p. ministra zahraničních
věcí. Tento výklad dělá sice
všechnu čest sofistické dovednosti orgánů
pana ministra Beneše, ale opravdového omluvení
postupu p. ministra v něm není. Pan ministr zahraničních
věcí Československé republiky svým
"juristickým" rozkladem učinil docela
jasný politický projev: přesvědčil
celou veřejnost, že nepřátelské
nitky proti sovětskému Rusku byly a jsou spřádány.
Kdyby nebylo žádných úmyslů postupovati
proti říši dělníků a rolníků,
nebylo by žádných "juristických"
námitek proti vzájemné neutralitě
Německa a Ruska. Pan ministr Beneš prozradil
dále, že také v Československu je mnoho
těch, kteří jsou nešťastni, že
nástupu proti sovětskému Rusku se přece
jen dostatečně nedaří, že je
křižován bdělostí sovětské
diplomacie.
Ministerstvo zahraničních věcí si
však svou "juristickou" horlivostí udělalo
obrovskou ostudu. Strčilo prsty do kopřiv a popálilo
si je náležitě. Marně dnes orgány
p. ministra Beneše snaží se svého
šéfa vytáhnouti z bryndy. Projev jeho proti
sovětskému Rusku byl tak silným pepřem,
že pouhou sofistikou není možno nic napraviti.
Dává-li dnes pan ministr Beneš prohlašovati,
že není proti sovětskému Rusku, ujišťuje-li,
že jeho poměr politický k Rusku je přátelský,
musí to projeviti činem, ale ne papírovými
frázemi. Radíme p. ministru Benešovi,
aby se nestaral o smlouvu rusko-německou, nýbrž
aby se staral o ujednání smlouvy rusko-československé.
(Výborně!) Žádáme provedení
uznání sovětského Ruska. Tak to velí
zájem vůčihledě zkomírajícího
hospodářství v Československu. Závody
v Československu se zavírají, ale přes
to pan ministr Beneš nestará se o uznání
sovětského Ruska a o smlouvu Československa
se Svazem sovětských států.
Nyní právě znovu z Ruska docházejí
příznivé zprávy o rozvoji celého
tamějšího hospodářství.
Hospodářský obraz sovětského
Ruska se mění rychle k lepšímu. Všude
jsou zařizovány závody, všude přibývá
zaměstnanosti dělnictva. Zde několik číslic
z poslední doby: Průmyslových výrobků
v Rusku bylo v březnu minulého roku zhotoveno za
222.4 mil. předválečných rublů,
v březnu letošního roku za 312.6 mil. předválečných
rublů. Výroba tudíž za jediný
rok vzrostla více než o 40%. Ve všech oborech
jeví se podobný dobrý vzrůst. Za jediný
rok bylo možno v Rusku zaměstnati o 2 mil. dělníků
více. V jediném Baku za několik posledních
měsíců bylo postaveno pro dělnictvo
1100 rodinných domků. Celá technická
zařízení průmyslových závodů
v Rusku se modernisují. Se sovětským Ruskem
dalo by se mnohem vydatněji obchodovati, než je tomu
dnes, ale předpokládá to jeho uznání
de jure.
Pan ministr Beneš sjednává smlouvy s
Japonskem, s Albanií, paktuje se politicky s Polskem, mlčí
k prostinké smlouvě rumunsko-polské, dělá
"juristická" dobrozdání pro Anglii,
ale potřeb upadajícího hospodářství
Československé republiky nevidí a nezastává.
A při tom otevřeně musí býti
také jednou řečeno, že tímto
stavem není vinen prostě dr Kramář,
jak se vždy říká, nýbrž
že největší vinu má pan ministr
Beneš. Praví-li se o něm, že je
důvěrníkem pana presidenta republiky, pak
je jasno, že muž jeho ambicí má tolik
vlivu, aby uznání sovětského Ruska
prosadil. Nepotřebujeme na místě ministra
zahraničních věcí juristického
znalce pro Anglii či Francii, ale potřebujeme tam
znalce a zastance zájmů pracujícího
lidu a hospodářství Československé
republiky. V této vlastnosti se ministr zahraničních
věcí dosud neosvědčil, nýbrž
selhal.
Hospodářská krise v Československu,
těžká nouze dělníků československých
křičí proti dosavadní zahraniční
politice československé vlády. Zahraniční
politika pracujícího lidu v Československu
žádá, aby byl učiněn konec všem
dobrodružným plánům určitých
reakcionářů, ale stejně tak aby byl
učiněn konec všemu hadovitému diplomatickému
vykrucování a aby rychle bylo uskutečněno
aspoň uznání sovětského Ruska.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Další slovo má pan posl. Koudelka.
Posl. Koudelka: Slavná sněmovno, dámy
a pánové! Jest na denním pořádku
vládní návrh o schválení obchodní
smlouvy s Japonskem. Avšak dík republikánské
straně čsl. venkova méně mluví
se o této věci, za to však více o t.
zv. krisi zemědělské a o úsilí
dosíci u nás vysokých pevných zemědělských
cel. A toto úsilí provázeno jest methodami
v našem parlamentárním životě dosud
neobvyklými: nátlakem, ba diktátem.
Což se nechápe hospodářská souvislost
v našem národním hospodářství,
že se může těmito methodami vnucovati
obchodně-politické opatření, směřující
k prospěchu části toliko jediné výrobní
složky v našem národě a v našem státě
bez zřetele na potřeby životní, na otázky
existencí obyvatelstva ostatního? Což se nechápe,
že tu jde o nás o všechny? O ty, kdož jsou
na vesnici, zaměstnávajíce se zemědělstvím,
stejně jako o ty, kdož pracují v městech
pří jiných povoláních, ale
pro zdar zemědělské výroby stejně
nezbytných? Což se nechápe, že tu jde
o velikost krajíce v rodinách chudého lidu?
Patrně nikoli, neboť pak bych musil čekati
více porozumění pro stanovisko těch,
kteří hájí jiné methody odpomoci
obtížím zemědělského stavu.
Především otázku. Je krise zemědělství?
(Hlasy: Je!) Prosím, v čem spočívá
tato krise? Co je její podstatou? (Posl. Prokeš:
Přesycené spořitelny miliardami!) Budeme
zkoumati objektivně tuto otázku. Ubezpečuji,
že s naší strany nenalezne se v našem jednání
ani stínu nepřátelství vůči
předůležité výrobě zemědělské.
Prosím však, aby stejně objektivně a
spravedlivě zkoumáno bylo stanovisko naše,
jako objektivně i spravedlivě chceme zkoumati stanovisko
vaše.
Vzpomínám básníka, který říká:
"Každý má svou pravdu!" Myslím,
že tu lze obdobně říci: "Každý
má svou bídu." Já rozumím obtížím
zemědělského podnikání, vím,
že ono zápasí s četnými nedostatky,
že v mnohém ohledu právem naříká
a stěžuje si. Avšak, velectění
pánové a dámy, třeba uvážiti,
že obtíže a nedostatky mají nyní
v tomto státě i jinaká výrobní
odvětví, má je i dělnictvo, má
je průmysl, má je obchod. Žijeme po několikaleté
těžké válce. Ta nám bohatství
nepřidala, ta nás všechny ochudila a bylo by
zcela protipřirozené, kdyby těžké
účinky válečné katastrofy nedotkly
se také zemědělství, kdyby ono chtělo
uprostřed trosek hospodářského života,
způsobených válkou, zůstati nedotčeno,
kvetoucí, jak bylo před válkou.
Velectění pánové, právě
liberalismus zdůrazňuje hospodářskou
solidaritu. Prosím, abyste si při teto příležitosti
vymáhání vysokých pevných zemědělských
cel na tuto zcela správnou národohospodářskou
zásadu vzpomněli. Nemůže býti
v našem národním životě hospodářském
kvetoucích složek, vadne-li jedna. My socialisté
jsme si velmi dobře vědomi, že bez zdravého
zemědělství nemůže býti
zdrávo celé národní hospodářství,
ale prosím, abyste také vy věděli,
že bez zdravého hospodářství
ostatního, zejména bez pracujícího
lidu, který má dostatečně chleba,
dostatečných zdravých příbytků,
bez dostatečně vysoké životní
úrovně nemůže býti ani zdravého
rozmachu výroby průmyslové, jako nemůže
býti zdravého rozmachu zemědělství.
Velectění pánové a dámy, odpusťte,
nenamluvíte světu, že sociální
demokracie jest proti zemědělství a proti
zemědělcům. Nikoli, jsme proti těm,
kteří žijí z práce druhých,
nechť jest tomu tak v průmyslu, obchodu nebo zemědělství,
ti pracovníci zemědělští, kteří
se nyní v žáru slunce plouží řepnými
řádky od slunka do slunka, to jsou naši bratři
a sestry, vždyť jsou to lidé z nás, kteří
nás pověřili důvěrou, jsou
to lidé, z nichž my jsme vzešli a proto je marno
vaše úsilí vylíčiti soc. demokracii
jako nepřítelkyni pracujícího lidu
zemědělského, neboť my a tento lid jest
jedno tělo! (Výkřiky. - Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Nuže v čem je krise v zemědělství,
která jest vám důvodem k vymáhání
vysokých, pevných zemědělských
cel? Pan sen. Donát v senátě, odůvodňuje
svůj návrh, vykládal, jak velice klesly ceny
obilí od r. 1925 do doby nynější. Ve
zprávě zpravovědného ústavu
zemědělského republiky Československé,
kterou nám pánové laskavě poslali,
je také obrázek o cenách u zemědělců
od druhé poloviny měsíce října
1925 až do března 1926. A jak pan sen. Donát,
tak pánové ze zemědělského
zpravovědného ústavu dokazují nám
značný pokles cen obilí, pšenice, žita
a ječmene. Já se jich táži, proč
nešli dále ve zkoumání poválečného
vývoje cen našeho obilí? Proč teprve
od podzimu 1925? Vždyť prostě dotazem na Plodinové
burse pražské byly by zjistili zcela jiný obraz
vývoje obilních cen, nežli jakým je
zde se strany republikánské matena veřejnost.
Velectění pánové a dámy, prosím
o malé strpení. Vývoj cen obilních
v naší republice byl - počínám
od té doby, kdy byl obchod obilím uvolněn
- tento: Roku 1921 stála pšenice v červenci
382,50 Kč, v srpnu 399 Kč, v září
413 Kč, v říjnu 433 Kč, v listopadu
449 Kč, v prosinci 425 Kč. Roku 1922 v lednu 322
Kč, v únoru 341 Kč, v březnu 337 Kč,
v dubnu 328 Kč, v květnu 333 Kč, v červnu
330 Kč, v červenci 303 Kč - a nyní
nastává přelom - v srpnu 1922 stojí
pšenice již 191,80 Kč, v září
155 Kč, v říjnu 165 Kč, v listopadu
159 Kč, v prosinci 1922 dokonce 147 Kč. Roku 1923
stála pšenice v lednu 165 Kč, v únoru
170 Kč, v březnu 163 Kč, v dubnu 169 Kč,
v květnu 170 Kč, v červnu 167 Kč,
v červenci 164 Kč, v srpnu 147 Kč, v září
159 Kč, v říjnu 173 Kč, v listopadu
175 Kč, v prosinci 174 Kč. Takové byly ceny
v roce 1923. Jaké byly ceny roku 1924? V lednu stála
pšenice 180 Kč, v únoru 182 Kč, v březnu
184 Kč, v dubnu 185 Kč, v květnu 187 Kč,
v červnu 178 Kč, v červenci 170 Kč
a teprve v srpnu 1924 nastalo stoupání. V srpnu
202 Kč, v září 213 Kč, v říjnu
222 Kč, v listopadu 218 Kč, v prosinci 226 Kč,
v lednu 1925 - 264 Kč, v únoru 278 Kč, již
v březnu 268 Kč, v dubnu 248 Kč, v květnu
246 Kč, v červnu 245 Kč, v červenci
247 Kč. A nyní uprostřed roku 1925 začíná
pokles tohoto překotného vysokého vzestupu
obilních cen, takže v srpnu 1925 stála pšenice
206 Kč, v září 204 Kč, v říjnu
200 Kč, v listopadu 196 Kč, v prosinci 204 Kč,
nyní v roce 1926 v lednu 210 Kč, v únoru
195 Kč, v březnu 198 Kč parita Praha za 100
kg. Prosím, co nám povídá tento vývoj
obilních cen? Že od srpna 1922 až do srpna 1924,
po celé dva roky, byly ceny obilí daleko nižší,
než jsou ceny obilí nyní. Velectění
pánové, proč jste tehdy nevolali o krisi
v zemědělství? (Hluk. Výkřiky
poslanců republikánské strany. - Místopředseda
Stivín zvoní.) Proč jste tehdy nepodávali
ultimativní návrhy (Hluk. - Místopředseda
Stivín zvoní.), když ceny byly nikoliv
několik měsíců, nýbrž
celé dva roky nižší, než jsou dnes?
Velectění pánové, uvádí
se naproti nám, že prý tenkráte byla
cena řepy vyšší, než je dnes. Ale
i vám bude známo, že v zemědělské
výrobě rozhodující jsou ceny obilí
již proto, že řepa pěstuje se jen v určitých
oblastech. Divím se panu kol. Windirschovi, který
zde jménem zemědělců severočeských
z horských chudých krajin nyní nalézá
tak vřelá slova pro ochranu zemědělství
při cenách o mnoho vyšších, nežli
jaké byly po celá dvě léta od r. 1922
do r. 1924. Proč nemluvil tehdy tak jako dnes, kdy to bylo
věru oprávněnější? Tu
nejsou tedy věcné důvody pro váš
nátlak a diktát, vymykající se dosavadním
parlamentárním metodám spolupráce
v tomto domě. Příčiny nejsou v cenách
obilí, nýbrž na jiném poli, na poli
politickém. Tehdá vás zde bylo méně,
sociálních demokratů více a proto
také tenkráte jste byli skromnějšími
nežli dnes. (Výkřiky. - Místopředseda
Stivín zvoní.)
Dámy a pánové! Jde o produkci živočišnou.
Pan kol. Mašata naříkal, že na
trzích zemědělec není s to prodat.
Jsou takové poměry, potvrzuji také, že
je veliká disparita mezi cenou u producenta a cenou u překupníka
na konsumenta. Ale není třeba uvážiti,
nevykonává-li tu velký vliv zlomená
konsumní síla chudého lidu? Pro konsum rozhodují
široké vrstvy pracujícího lidu, a jestliže
od r. 1920 mzdy širokých vrstev pracovního
lidu až nelidsky nesnesitelně byly sníženy,
musí se to obraziti v konsumu masa, v odbytu našeho
dobytka. Poukazuje-li se na dovoz cizího dobytka k nám,
pak neprávem. My jsme vždycky dováželi,
a prosím, podívejte se na cifry! Doveze se sem necelých
200.000 kusů hovězího dobytka, v dobách
normálních jsme dováželi daleko více.
Ostatně myslím, že na tomto poli máte
po ruce četná veterinární opatření,
jsou zde obchodní smlouvy, které jsou instrumentem
regulace dovozu dobytka k nám a proto nic neopravňuje
republikánskou stranu k postupu těmi metodami, kterými
to v této otázce celní dělá.
Stojíme před požadavkem buržoasní
koalice česko-německo-maďarské za šesteronásobné
zvýšení cel předválečných
na obilí a dobytek. To znamená prakticky, že
při dovozu 50.000 vagonů pšenice, kterými
jsme pasivní v naší produkci pšeničné,
při 45 Kč za 1 q jen na cle museli bychom zaplatiti
250 mil. Kč, jenom na poplatcích celních,
které by zatížily konsum. Ale poněvadž
cena cizího obilí určí také
cenu domácího obilí, tu tedy při spotřebě
ročních nějakých 130.000 vagonů
pšenice musíme počítati se zatížením
konsumentů pšeničné mouky a pšenice
v částce nejméně 1 miliardy, a to
nepočítá se dovoz žita, ječmene
a ovsa, který nepadá u nás na váhu.
A k tomu ještě cla na dobytek. Tu se pak nedivte,
že se z řad těch, kteří jsou
odkázáni ne na prodej uměle zdraženého
produktu, nýbrž na konsum jeho, ozývá
varovné volání, že se tu chce spravedlivější
zřetel na lidi, kteří se jakž takž
drží nad hladinou lidské existence.
Velectění pánové a dámy! My,
sociální demokraté, řekli jsme, že
tuto politiku podporovati nebudeme. Nebudeme ji podporovati, neboť
máme za to, že pomáhati jednomu na účet
druhého není správná politika národohospodářská.
(Výkřiky.) Pan kol. Mašata říká,
že zvedne-li se cena obilí a dobytka, zvedne se také
konsumní síla zemědělcova (Výkřiky
mezi poslanci strany republikánské a soc. demokratické.
- Místopředseda Stivín zvoní.),
ale zapomněl říci, že oč
bude v kapse zemědělcově více, o to
bude méně v kapse toho chudého konsumenta,
dělníka, úředníka a zřízence.
Oč zvednete konsumní sílu vaši, o to
snížíte konsumní sílu naši.
V tom není prospěch, v tom je jen křivda,
v tom je škoda. Jen taková politika národohospodářská
je zdravá, která hodnoty rozmnožuje a nikoliv
umělým způsobem jedné třídě
nadlepšuje na účet a na úkor třídy
druhé. (Výborně!)
Chce se popírati, že cla zdraží obilí
a tím živobytí. Já se táži:
Když clo nemá zdražiti obilí a dobytek,
proč je tedy předmětem takového úporného
vymáhání? Co je cílem vašeho
úsilí o vysoká pevná cla? Ceny nižší
či vyšší? Ceny vyšší!
Kdo tedy chce tvrditi, že cla nezdraží, když
je to jejich účelem? Říkáte,
že práce domácí musí nám
býti přednější než práce
cizí. Já se vás táži: Kupujete
vy doma zboží dráže, když je můžete
dostati v cizině laciněji? (Hlas: Vy je sem nepustíte!)
Prosím o malé strpení, také na
tuto otázku dojde.
Je nesporno, že cílem cla je zdražení
výrobků. (Hlas: Jen ochrana!) Ochrana zemědělské
výroby se tomu říká, ale zdražování
to je. Možná, že vlivem okolností neprojeví
se celé clo v ceně pšenice, že částku
ponese importer nebo cizí obchodník. Ale nesmí
se zapomínati, že ten, kdo si koupí 1 kg zdražené
pšenice, zaplatí nejen to, oč byla zvýšena
její cena clem, nýbrž zaplatí také
to, oč zdražil jiný, oč zdražil
obuvník, krejčí a každý jiný,
kdo tuto zdraženou pšenici nebo mouku z ní musil
také koupiti a který to přiráží
na výrobky své práce. (Hlas: Ale mouka
byla laciná a výrobky se prodávaly stejně
draho!) Přijdeme také k té kapitole,
velectěný pane kolego.
Říkáte, že cla jsou v zájmu zemědělského
dělnictva, budete-li míti větší
příjem, že budete také lépe platiti.
(Výkřiky.) Podívejte se, mám
zde po ruce kolektivní smlouvy pro zemědělské
dělníky od r. 1919 až do roku letošního.
Prosím o malé strpení: sledujte, v jakém
poměru jsou ceny obilí ke mzdám zemědělských
dělníků.
Roku 1919 stála pšenice 60 Kč, žito 60
Kč, ječmen 55, oves 55 Kč. Mzdy v prosinci,
lednu a únoru: Koňák 60 až 70 Kč
měsíčně, volák 50 až 60
Kč, v ostatních měsících koňák
70 až 80 Kč, volák 60 až 70 Kč.
To znamená, že roku 1919 byla cena 1 q pšenice
asi tatáž jako měsíční
peněžitá mzda zemědělského
dělníka.
Roku 1920 byl již poměr poněkud jiný.
Pšenice stála 140 Kč, žito 140 Kč,
ječmen 135 Kč, oves 130 Kč. Ale jak bylo
s čeledí? Krmič měl 90 Kč měsíčně,
koňák 80 Kč, volák 70 Kč, děvečka
60 Kč. (Hlasy: Ale vedle toho celé zaopatření!)
Ale to prosím bylo roku 1919 také! Pro srovnání
vycházím ze stejného základu. Pravím,
že roku 1920 peněžitá mzda čeledi
nedělá ani tolik, kolik obnášela cena
1 q pšenice, nýbrž o dobrých 40% méně.
Jak bylo roku 1921? Tu jest poměr ještě mnohem
horší. Pšenice stála 382 až 449 Kč
- největších cen jste tu docílili -
a prosím, kolik jste platili zemědělským
dělníkům podle smlouvy? V obilnářské
krajině krmiči 150 Kč, koňákovi
140, volákovi 130 a děvečce 120 Kč;
v bramborářské krajině 110, v pícnářské
krajině 110 koňákovi, volákovi 80
atd. Tu již jste platili polovinu ceny 1 q pšenice.
Z toho jest viděti, že cena obilí sice šla
do výše, ale že daleko za ní zůstaly
mzdy zemědělského dělnictva.
Mohl bych dále na těchto příkladech
dokazovati, že mzda zemědělských dělníků
neřídí se podle ceny obilí, nýbrž
podle síly organisace zemědělského
proletariátu. Roku 1919 a 1920 dovedli si zemědělští
dělníci vynutiti náležitý respekt
a náležité mzdy. Když si pak svojí
organisaci rozbili, provedli jste bezohledně snižování
mezd a životní úrovně a, pánové,
ručím za to, že bude jen málo čestných
zaměstnavatelů, kteří by svému
zaměstnanci dali více, než kolik musí.
Všeobecně jest tu platný zákon, že
zemědělskému dělnictvu se dostane
jen tolik, kolik si dovede vynutiti.
Vycházíme se stanoviska, že vysoká pevná
cla zemědělská nepomohou, zvláště
ne dnes. Toto opatření, které sahá
na existenci přečetných zemědělců
(Výkřiky. - Místopředseda
Stivín zvoní.) a které nás všech
se těžce dotýká, má býti
až poslední v řadě prostředků,
jimiž se má povznésti zemědělská
výroba, jimiž se má přispěti
k jejímu rozvoji. Táži se, komu dnes prospěje
sebe větší clo na obílí, když
chudý zemědělec nemá, co by prodal,
když je má na sýpkách jen spekulant,
který čeká ceny vyšší, nežli
byly po žních? Clo sebe vyšší nebylo
by dnes v zájmu malého zemědělce a
zemědělců vůbec, nýbrž
v zájmu obilního obchodníka a importérů.
Pravil jsem, že celní opatření, vámi
žádané, mělo by býti až
v poslední řadě prostředků,
jimiž se má pracovati k povznesení zemědělské
výroby. Chceme tuto politiku opravdového v povznesení
zemědělství dělati jako si přejeme
zdar celého našeho národního hospodářství.
Zemědělce jest však třeba chápati
jako výrobce a jako konsumenta. Pro něho je nutna
zdravá, účelná politika výrobní,
neměně však zdravá a účelná
politika konsumentská. Podívejme se, jaká
dosud byla oficielní politika našeho státu
a republikánské strany na tomto poli. Co máme
na poli zemědělsko-politickém k ochraně
zemědělské produkce a k jejímu zvýšení,
jest všechno z dob před převratem, z dob starých
zemských sněmů českého, moravského
a slezského, dědictvím starého politického
režimu. Na křesle ministra zemědělství
vystřídalo se mnoho příslušníků
republikánské strany, ale žádný
neměl tu kuráž, aby starou veteš zákonodárnou
z oblasti zemědělsko-politické odstranil
se světa, aby dal našemu zemědělství
zákony, které by malého zemědělce
a zemědělce vůbec v jeho těžké
práci v chránily a které by jej podporovaly.
(Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.)
Velectění pánové! Marně voláme
po zdemokratisování zájmových organisací
zemědělského stavu. Marně voláme
po zmodernisování lesního zákona,
po moderním právu vodním a rybářském,
po scelování zemědělských pozemků,
po reformě práva honebního atd., krátce
po nahrazování té staré feudálně-reakcionářské
veteše na poli zemědělsko-politického
zákonodárství. Tu mají vinu především
ti, kteří měli přední povinnost
přijíti s iniciativou. Ale jestliže za více
než 7 roků se nepřišlo na tomto poli s
ničím, pak pochopitelně za to, že dnes
zemědělství svírá se ve svírací
kazajce starého feudálního a reakcionářského
zákonodárství, odpovědnost mají
ti, kteří dnes mluví s takovou emfasí
o jeho těžkých dobách a o těžkosti
jeho práce. (Hluk. - Různé výkřiky.)
Bohužel, nemáme zde ani předloh, které
ministerstvo zemědělství mělo nám
dáti.
Chcete vysoká cla. Táži se, co přinesou
silné vrstvě zemědělských pachtýřů?
Nic, než zvýšení pachtovného, poněvadž
rentu sebere vlastník půdy, proti kterému
nedovolíte učiniti žádných opatření,
neboť marně jsme dosud vymáhali zákon
o ochraně pachtýřů před vykořisťováním
vlastníky pozemků.
Provádí se pozemková reforma. Co je důležitějšího
pro malého zemědělce, nežli dáti
mu půdu, aby na ní mohl hospodařiti? O způsobu
provádění pozemkové reformy ke škodě
malých zemědělců a na prospěch
vysoké agrární buržoasie mohli bychom
tu vykládati celé dlouhé kapitoly, z nichž
by plynulo nade vši jasnost, jak velmi mnohým, kteří
tu dnes mluví o zájmech malého zemědělce,
tento zájem byl ničím, když šlo
o to, rozhodnouti, kdo má dostati půdu ze zabraných
velkostatků, jestli chudák nebo čekatel zbytkového
statku. (Hluk. - Místopředseda Stivín
zvoní.)
Chce se našemu zemědělství pomoci družstevnictvím
a páni navrhovatelé celního zákona
rádi poukazují na to, jaké služby jejich
družstevnictví prokazuje práci zemědělcově.
Nikoli, pro znalce této věci je velmi jisto a jasno,
že toto družstevnictví nedemokratické,
v němž jednotlivec bohatý může
míti až 30 i 40 hlasů, je jenom zakrytou formou
kapitalistického podnikání, ve kterém
rozhoduje ten, kdo má peníze, a musí mlčeti
ten, kdo jich nemá. Jedná-li se s hlediska zájmů
malých zemědělců, nesmějí
býti vydáni na pospas majoritě několika
bohatých jednotlivců, kteří shrabují
převážnou většinu užitku z
takovéhoto družstevního podnikání.
Dovolte, abych podal k tomu ještě jednu illustraci:
Při provádění pozemkové reformy
združstevňují se lihovary. Dělají
se družstva a říká se tomu demokracie
na půdě zemědělství. Přihlédnete-li
ke stanovám, vidíte, že to není nic
než kapitalistické podnikání pod formou
družstevní, při čemž se zájem
kapitálu uplatňuje stejně jako v akciové
společnosti. A když si pak uvážíme
ceny, za jaké se tomuto nedemokratickému, protimalozemědělskému
družstevnictví přidělují lihovary,
a ceny, za které se přiděluje chudým
lidem zabraná půda, uvidíme ihned zase protilidovou
podstatu buržoasního agrarismu. Lihovar za 15.000
není žádnou zvláštností,
za 15.000, odpusťte, nepostavíte dnes ani kozí
chlívek, a tu je celý lihovar se strojním
zařízením.
A velectění pánové, se zbytkovými
statky je to totéž. Marně ukazujeme, že
cena hektaru zbytkových statků je nižší
nežli cena přídělová pro malého
zemědělce. Mohu vám uvésti desítky
případů takovéhoto stavu věci,
celý velký fascikl, ze kterého byste seznali,
jakým způsobem stará se oficielní
zemědělská politika o zájmy malých
zemědělců. Tu nezakročí, formou
pochybených zemědělských cel se chce
pomoci, ale tam, kde by se pomoci mohlo, tam se pomoc odpírá.
(Hlas: A co průmyslová cla?) Budeme také
o nich mluviti.
Zemědělství a zemědělskému
podnikání pomůže se především
dostatečným a levným úvěrem.
Co se na tomto poli děje dnes? Nic. V okresních
hospodářských záložnách
leží 2 miliardy 400 milionů Kč. A co
z nich má malý zemědělec? Sledujte
praksi, která se zde děje. Znám hospodářské
záložny, které půjčují
na starý porculán, které půjčují
na Eden, na kostely, ale které odpírají úvěr
na stavbu malému zemědělci, a když jej
poskytnou, tedy na vysoký úrok. Velectění
pánově, od roku 1921 stouply vklady v hospodářských
záložnách o více než 800 milionů
korun. Od roku 1921 do roku 1924 stouply vklady u Agrární
banky z 82 milionů na 124 milionů. Sledujte jen,
kde tento kapitál pracuje. Pracuje ve všech možných
podnicích, jenom ne v podnicích malých zemědělců.
Mám tu výkaz o činnosti Agrární
banky. Z výkazu je viděti, že Agrární
banka pracuje v Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku, kde pracuje
v dřevařských podnicích, a že
má továrny na nábytek, ale odpusťte,
velectění pánové, na poli zemědělského
podnikání, zejména malého zemědělského
podnikání, na poli umožnění levného,
lehko dosažitelného zemědělského
úvěru agrární kapitál zklamal
nadobro. (Výkřiky posl. Dubického.)