Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "pro", jímž je pan posl. Pik.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Projednávaná předloha zákona o hranici příjmu, vylučující nárok na důchod válečných poškozenců, je pokrokem proti zákonu ze dne 20. února 1920, kterým hranice příjmu při činnosti hospodářsky samostatné u válečného poškozence činila 4000 Kč, při příjmu z činnosti hospodářsky nesamostatné částkou dvojnásobnou, to je 8000 Kč. Projednávaným zákonem má býti obnoven stav podle zákona z 10. dubna 1924, jenž stanovil hranice příjmu částkou 5000 Kč při činnosti hospodářsky samostatné a 10.000 Kč při činnosti hospodářsky nesamostatné. Poměry hospodářské proti stavu z r. 1924 se nezlepšily a je tudíž správné, že se též nezhoršuje příjmová hranice pro uplatnění nároků válečných poškozenců. Nutno však poznamenati, že jsou mimořádné případy a také mimořádné poměry jednotlivých válečných poškozenců, zvláště osob hospodářsky nesamostatných, pro něž i tato hranice je nepříznivou. Běží tu o případy větších rodin válečných poškozenců anebo o místo pobytu, kde jsou mimořádné poměry drahotní. V takových případech měly by býti v zákoně výjimky, a litujeme, že se nám nepodařilo jich dosáhnouti. Zákon schvalujeme proto, že neporušuje dosavadní hranici příjmů a že ji proti původnímu stavu na prospěch válečných poškozenců zlepšuje.

Upozorňuji na důležitou otázku přihlašovacího práva o nároky invalidních důchodů. Přes časté prolongace přihlašovacího práva nebylo možno z různých příčin všem poškozencům, předkům, vdovám neb sirotkům o nárok se přihlásiti. Opominutí stalo se buď z neznalosti zákona, buď z nemožnosti opatřiti potvrzení o úmrtí nebo ze zavinění poručníků, opatrovníků nebo jiných kompetentů. Běží také o lidi slepé, hluchoněmé nebo jinak choré a v některých případech i o analfabety, jimž nikdo neporadil. Ježto přihlašovací lhůta končila dnem 31. prosince 1923, zbyla veliká řada těchto, kteří ztrativše bez vlastního zavinění lhůtu, byli připraveni o zákonné požitky.

Tito ubozí z nejubožších nemohou býti trestáni bídou, neboť nezaviněně opomněli uplatniti zákonné právo. Žádáme proto, aby novelisací zákona o požitcích válečných poškozenců byla dána možnost dodatečných přihlášek a tím možnost nabytí zákonného práva. Obnovou přihlašovací lhůty zmírní se těžký osud těch, kteří byli krutě postiženi.

Žádáme také o zrychlení řízení ve věci dosud nevyřízených žádostí o doplatcích na renty válečných poškozenců. Takových nevyřízených žádostí jest dosud asi 15.000 a týkají se lidí nejpotřebnějších. Průtahy vznikají jednak tím, že berní úřady nezasílají vyúčtovací lístky, jednak restrikčním zmenšením počtu personálu v úřadech pro péči o válečné poškozence. Upřílišněná úspornost ve správě tak důležitého oboru veřejné péče způsobila zpomalení ve vyřizování žádostí. Srovnáme-li stav personálu u úřadů pro válečné poškozence u nás a jinde, shledáme v naší republice veliké mezery. Tak na příklad v Rakousku při zahájení úsporné éry Zimmermannovy bylo v úřadech pro válečné poškozence zaměstnáno 2800 osob, nyní jest pouze 780 osob. Při více než dvojnásobném počtu obyvatelstva v Československé republice bylo před restrikčním zákonem 1100 osob a po restrikci pouze 900 osob zaměstnáno v úřadech pro válečné poškozence. Správní výlohy na tento obor jsou v naší republice minimální, neboť činí pouze 3%. Proto je nutné, aby úřady tyto byly dostatečně vybaveny v zájmu rychlejšího postupu při vyřizování žádostí válečných poškozenců.

Z různých stran slyšíme četné hlasy po revisi a ztenčení práv, nároků a požitků válečných poškozenců. Odmítáme tyto snahy, neboť při dnešních těžkých hospodářských a sociálních poměrech a při drahotě životních potřeb není možno zhoršovati již dosti zbědovaný stav obětí světové války, jejich předků nebo potomků. Byla by to těžká pohroma pro tisíce a desetisíce osob, které byly zkrácením svých dosti malých důchodů upadly do bídy nebo nedostatku. Přinésti oběť těm, kteří za války musili proti své vůli obětovati vše a přinésti oběť pozůstalým, jest příkazem lidskosti a spravedlnosti. Proto odmítáme pokusy o zhoršení daného stavu. Dnešní generace lidstva má již ten úděl, že musí přinášeti četné oběti, povstalé z poměrů válečných a poválečných. Nebude to však oběť trvalá, neboť platí zase jen pro dnešní generaci válečných poškozenců. Bude účelnější, když stát umisťováním válečných poškozenců do zaměstnání státního zmenší počet a výši invalidních důchodů. Může býti pomoženo také tím, když zvětší se počet zadávání trafik válečným poškozencům, jejich vdovám anebo pozůstalým, aby tak bez zatížení financí státních mohli si získati obživu. Nemůžeme však doporučiti, aby z důvodů úsporných byla ničena existence těch, kteří veřejné podpory nejvíce potřebují.

Poznamenávám také, že v řadách válečných poškozenců je veliká nouze bytová, neboť z války se navrátivší nenalezli bytu a marně za dnešní bytové krise o příděl bytů se ucházejí. Proto i v zájmu bezpřístřešných nebo špatně bydlících poškozenců znovu na tomto místě urguji předložení zákona o podpoře stavebního ruchu. Nemá-li býti zničena zcela letošní stavební sezona a nemá-li býti stupňována bytová bída a veliká nezaměstnanost dělnictva stavebních odborů, je nutno, aby co nejrychleji zákon o stavebním ruchu byl ústavně projednán.

V četných listech se vytýká, že za nepředložení zákona o podpoře stavebního ruchu je odpovědným ministr sociální péče. Toto tvrzení není správné. Za zmar zákona, jehož účinnost přestala koncem r. 1924, odpovídají ty strany, které našemu volání po obnovení zákona nedaly sluchu a zákon z nicotných důvodů zmařily. Také za dnešní průtahy se zákonem o podpoře stavebního ruchu jsou odpovědny ty strany, které činí překážky rychlému provedení zákona, na nějž čeká celá veřejnost, lidé nebydlící a pracující třída naší republiky. Poznamenávám, že rozvojem stavebního ruchu mohly by se obživiti řady také válečných poškozenců a proto jest nutno, aby i v zájmu válečných poškozenců zákon o stavebním ruchu byl nejrychleji vyřízen. (Výborné! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Horpynka. Dávám mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Tento návrh zákona se týče velkého počtu oněch lidí věrně konajících své povinnosti, kteří jakožto účastníci světové války v letech 1914 až 1919 ve službách lidské společnosti byli ve službě poškozeni a proto si odnesli újmu na svém stavu tělesném nebo duševním, jež ruší nebo zmenšuje jejich schopnost výdělečnou a kteří jsou označováni ve smyslu zákonodárce ostýchavým slovem "váleční poškozenci".

Oběti vděčnosti, jež lidská společnost přináší těmto válečným poškozencům a válečným mrzákům, staly se takřka měřítkem kultury a humanity toho kterého státu. Plným právem posuzuje celý vzdělaný svět, zdali každý stát plní v mezích možnosti podle své hospodářské situace v správném poměru k svým příjmům a vydáním tyto své závazky vůči válečným poškozencům přesně a dochvilně.

Ovšem tento návrh zákona nepřináší nových ustanovení, nýbrž slouží jenom tomu účelu, aby právní stav, jenž dnem 31. prosince 1925 pozbyl své právní platnosti, byl dodatečně ještě pravoplatně prodloužen až do 31. prosince 1926. Zároveň musíme projeviti podiv, zpozoruje-li se, jak malý jest zájem vlády a parlamentu na péči o válečné poškozence, že se nenašel ani čas, aby se přikročilo k prodloužení právní účinnosti, než uplynula, nýbrž že se čas v zákonodárných sborech vyplňoval buď planými politickými debatami o bezvýznamném projevu vládním, jenž, mimochodem řečeno, se ani nedotkl slovem válečných poškozenců, nebo že se parlament učinil neschopným práce nedůstojným smlouváním mezi koaličními stranami o ministerská křesla a předsednictví v zákonodárných sborech, tak že parlament nemohl býti ani svolán. Již tím si vládní většina před celým kulturním světem dala velmi zahanbující vysvědčení.

Samozřejmě lehkomyslně zaviněné 3měsíční vakuum v kontinuitě právní platnosti velmi nutného zákona způsobilo přímo rozhořčení těžce postižených válečných poškozenců a musí způsobiti přímo rozhorlení a pobouření, má-li tímto zákonem býti prodloužen stav, jenž již po dva roky vedl k nejostřejšímu boji a potírání příslušných ustanovení zákona. Teď, kdy by byla příčina odstraniti jeden z mnoha kamenů úrazu ne vždy šťastného zákonodárství tohoto státu, má býti k největšímu zklamání postižených zničena a pohřbena jakákoli naděje na další rok.

Již v prvním zákoně ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., byla hranice příjmů válečného poškozence, až po níž má právo na nezkrácený důchod, ustanovena pro hospodářsky samostatně činné na 4000 Kč, pro hospodářsky nesamostatně činné na dvojnásobnou částku 8000 Kč. Československá republika jest tímto ustanovením jediným státem, jenž v zákoně o péči o válečné poškozence ustanovil vůbec hranici příjmu, nad níž válečný poškozenec nemá vůbec nároku na důchod bez ohledu na lékařsky zjištěnou, procenty vyjádřenou neschopnost k výdělku. Takové ustanovení jest však také docela nesrozumitelné. Válečnému poškozenci nemůže se ovšem nikdy zaplatiti penězi, co obětoval pro lidskou společnost. Důchod však má také býti jenom výrazem dobré vůle těch, kdož jsou povinni vděčností. Stanoviti zákonem, že dluh z vděčnosti mizí, vydělá-li si válečný poškozenec přes svou nedostatečnou schopnost k výdělku existenční minimum nebo dokonce ještě méně než toto, jest nejenom nesmyslné, nýbrž i nemorální, a to tím více, že Československo přece vyšlo prý ze světové války slavně jako vítězný stát. Německo, pro něž následkem nešťastného konce války, pokud se týče oprávnění na důchod a výši sazby důchodu, byly zajisté dány samozřejmé meze, určilo sice v jakési podobě hranici příjmu, ale tato jest mnohem vyšší a vztahuje se jen na požitky z veřejných peněz. Ale i tam v Německu nenastane úplné odnětí renty, nýbrž toliko vhodné odstupňování, avšak přídavek pro těžké poškozence, přídavek místní a vyrovnávací vyplácejí se dále bez ohledu na výši příjmu.

Ještě méně lze ovšem pochopiti opatření, že se dělá v zákoně rozdíl mezi samostatně výdělečně činnými a hospodářsky nesamostatně činnými, což skutečně není v žádném jiném státě, takže Československo jest přímo unikum v Evropě. Uváží-li se, zdali by bylo možno najíti v době poválečné samostatně výdělečně činného člověka s úhrnným příjmem 4000 ročně, zdali se vůbec při takovém příjmu může mluviti o existenční možnosti, musí se přijíti ke konečnému úsudku, že tento zákon měl jednoduše každého samostatně výdělečně činného připraviti o důchod. Ovšem již roku 1920 ministerstvo soc. péče prohlásilo, proč se činil tento rozdíl a proč byla hranice příjmu pro hospodářsky samostatně činné tak nízko stanovena. A protože toto prohlášení ministerstva jest tak charakteristické pro poměry v tomto státě, chci je aspoň v základních rysech zde opakovati. Ministerstvo soc. péče stojí totiž na stanovisku, že samostatně výdělečně činní nikdy nepřiznají svůj příjem ze samostatné hospodářské činnosti celý, nebo nemají potřebí jej přiznati. Tím však ministerstvo tohoto státu samo zjistilo, že naše daňové zákonodárství jest takové, že všichni občané tohoto státu, již jen poněkud mají k tomu příležitost, jsou nuceni zpronevěřovati daně. To nejkrásnější při tom však jest, že toto odůvodnění ministerstva není ani správné. Kdyby se mělo i státi, že by hospodářsky samostatně činný nepřiznal svých příjmů zcela a úplně, není to pořád ještě směrodatné pro berní správu, která počítá s daňovou morálkou poplatníků státem samotným vynucenou a oceňuje proto přiznaný příjem jenom jako nepatrnou směrnici pro vyměření, avšak jinak stanoví příjem podle vlastního ocenění. Kdo by to snad ještě nevěděl, mohl by se o tom sám přesvědčiti nahlédnutím do nesčetných rekursů proti daňovým předpisům. Že by však taková neodůvodněná výmluva ministerstva mohla býti směrodatnou také pro vládní většinu parlamentu při příležitosti zákona o péči o válečné poškozence, jest smutným znamením pro samostatnost myšlení u politických stran koaličních. Od roku 1920 bojuje se proti stanovení hranice příjmů vůbec a stanovení rozdílu mezi hospodářsky samostatně a hospodářsky nesamostatně činnými právě tak konsekventně jako bezvýsledně, protože přece koalice, považující sama sebe za neomylnou, již z důvodu prestiže nemá úmyslu přijmouti ponaučení se strany oposice.

Zákon z roku 1920 si ovšem musil dáti líbiti přece malou opravu. Hranice příjmů byla tehdy stanovena na 4000 Kč, po př. 8000 Kč s ohledem na očekávanou konsolidaci hospodářských poměrů a zlepšení životních podmínek, jak je tak krásně řečeno v důvodové zprávě, což se však skutečně vyvíjejícími poměry na trhu práce a životních potřeb ukáže býti klamným. Takových nezdarů jsme se dožili v tomto státě již několik a skoro žádná kategorie zaměstnanců nezůstala ušetřena. Připomínám zde jenom neuvěřitelné poměry u státních zaměstnanců, jejichž plat byl přizpůsoben skutečným drahotním poměrům vždy opožděným povolením nějakých přídavků drahotních nebo nouzových. Sotvaže ministr financí Rašín, spoléhaje ve zdar svého pokusu o snížení cen, předpovídal pokles cen poživatin, ihned se přikročilo k tomu, že se státním zaměstnancům zkrátily požitky obnovením placení osobní daně z příjmů a příspěvků pensijních, od nichž byli osvobozeni za války a v prvních letech doby poválečné, a nad to se ještě začaly snižovati drahotní přídavky o 20% a přídavek na rodinu a děti se dokonce nepřiznával těm, kteří si po 1. lednu 1923 dovolili přepych manželky nebo dokonce dítěte. Protože se však nesplnil slib ministra financí, bylo třeba sáhnouti k novým přídavkům tím způsobem, že se zavedlo 20%ní zvýšení základního služného pro úředníky s akademickým vzděláním a 20%ní zvýšení místních přídavků pro ostatní státní zaměstnance.

Při takových poměrech musilo i v hlavách zdejších zákonodárců uzráti poznání, že se hranice příjmů válečných poškozenců na 4000, po př. 8000 Kč nedá dále držeti, protože konsolidace ještě nemusí nastati, když stoji v důvodové zprávě zákona v Praze usneseného. (Souhlas na levici.) Proto byla hranice příjmů zákonem ze dne 25. ledna 1922, čís. 39 Sb. z. a n., zvýšena na 6000, resp. 12.000 Kč, což však zůstalo pravoplatným jen až do 31. prosince 1923.

Když se jednalo o opětném prodloužení tohoto zákona, přišel ministerstvu a parlamentu na pomoc státní úřad statistický, jenž vždy občas oznamuje indexovou křivku, aby všichni spotřebitelé mohli posouditi, jak statistická theorie čísel a skutečnost se neshodují. (Souhlas na levici.) Důvodová zpráva sama praví, že tehdy statisticky zjištěný pokles cen nejdůležitějších předmětů spotřeby nebyl značný a nijak nedosáhl cenové hladiny z roků 1919 a 1920, ale to stačilo již přece, že zákonem ze dne 10. dubna 1924, čís. 79 Sb. z. a n hranice příjmů pro válečné poškozence byla snížena na 5000, po př. 10.000 Kč. Tato hranice byla pak zákonem ze dne 19. prosince 1924, čís. 297 Sb. z. a n., nezměněně zachována až do 31. prosince 1925.

Účelem tohoto návrhu zákona má býti nezměniti na těchto ustanoveních zákona o hranici příjmů nic až do 31. prosince tohoto kalendářního roku. Ačkoli váleční poškozenci již léta naléhavě a odůvodněně vyslovovali přání, aby se odstranil rozdíl mezi samostatně a nesamostatně výdělečně činnými, přechází vláda a koalice přes to k dennímu pořádku. Důvodová zpráva ví jen tolik, že pro snížení hranice příjmů není podnětu, jelikož se poměry na trhu práce a poživatin citelně nezměnily. Zdali by bylo radno nebo nutno zvýšiti hranici příjmů, nepovažoval nikdo za nutno, aby to vyšetřil, ba sociálně-politický a rozpočtový výbor ani nepovažovaly za hodno námahy, aby prozkoumaly pozměňovací návrhy oposice, nýbrž zamítly je svým takticky chytře vymyšleným strojem hlasovacím. Tak by asi nemělo účelu, aby se při projednáváni zákona v plenu sněmovny činily nějaké pozměňovací návrhy, jelikož zásadně nebude lze získati pro to vládní většinu.

Z celého tohoto postupu vysvítá s hroznou jasností tvrdá skutečnost, že proti každému citu pro právo v sociálně-politickém zákonodárství v tomto státě není souhlasu mezi zvučnými frásemi koaličních stran a jejich konkrétními daty. Nadutými slovy uznávají koaliční politikové důležitost péče o válečné poškozence, ale nikdy se nepoužije možnosti, aby se tyto fráse také uskutečnily. Z pohodlnosti a lenosti uzavírají se poznání, že tato otázka hranice příjmů pro požitek důchodů válečných poškozenců jest vlastně otázkou existenčního minima, která však již velmi naléhavě volá po revisi a řešení. Ve starém císařství rakouském bylo toto minimum 1200 a později 1800 korun. Jelikož pan ministr financí sám připustil, že daňové zatížení občana je teď desateronásobné, než bylo v míru, nezbývá nic jiného, než zvýšiti existenční minimum na 12.000, po př. 18.000 korun, a učiniti to také základem hranice příjmů pro požitek důchodu pro válečné poškozence, když se již stojí pevně na nesmyslné zásadě, že taková hranice vůbec musí býti ustanovena.

Ale nepoužívá se prodloužení tohoto zákona ani k novelování, aby se odstranily jiné chyby zákona, jež zavdaly příčiny k stálým stížnostem a prokázaly se také v praksi jako škodlivé, jako na př. žádané prodloužení přihlašovacích lhůt. Pravděpodobně se počítá s tím, že aspoň prodlením několika negramotných se dá uspořiti nějaký krejcar na účet nejchudších.

Na všechny námitky a domlouvání neuslyšíte v nejlepším případě nic jiného, než že pan ministr sociální péče slíbil, že celý problém péče o válečné poškozence bude v budoucnosti podroben důkladné úpravě. (Výkřiky na levici.) Co se však může souditi o slově ministrově v tomto státě, viděli jsme opět zase při debatě o jazykovém nařízení, v níž vyložené nedodržení slova pana předsedy vlády našlo obhájce v osobě pana ministra vnitra. Kdyby se měl člověk spoléhati teď na slib ministra v otázce válečných poškozenců, rozřeší se otázka válečných poškozenců dříve sama sebou, až vymrou. (Výkřiky na levici.)

Jak směšně působí všechno vypravování, že Československá republika od roku 1919 až do 31. prosince 1925, tedy v sedmi letech, vydala na podporách pro válečné poškozence 2³/₄ miliardy, zřídila 16.000 trafik a zapůjčila jakožto provozní kapitál 8 milionů a poskytla mimo to 25 milionů splatných půjček na jiné účely, porovnáme-li tyto číslice jenom s vydáními v rozpočtu jediného roku, vykázanými pro účely vojenské, pro reakční ruské studenty, pro subvence koaličním stranám a pod. (Souhlas na levici.)

Moje strana samozřejmě z důvodů humanity bude hlasovati proti tomuto návrhu zákona na ustanovení hranice pro oprávnění k požitku důchodu válečných poškozenců vůbec a zvláště proti ustanovení příliš nízké hranice příjmů, protože je přesvědčena, že přijetím tohoto návrhu zákona je znemožněna vyhlídka na zlepšení poměrů na další kalendářní rok, jelikož opětné projednání a pokračování v snahách o novou úpravu ponechává aspoň naději na zlepšení.

Ale kdyby měl býti uzákoněn tento návrh, kdyby se nejtěžší poškození nejchudších mez chudými nedalo zameziti, chceme aspoň užíti tohoto zákona k tomu, abychom podali vysvětlení obecenstvu. Dne 13. března t. r. pan ministr národní obrany přednesl svůj nejbližší program při přijímání zástupců tisku. Zapřev své stanovisko stranické, předstíral, že se zastává zájmu svého úřadu a vyslovil se pro zachování 18měsíční doby služební, pro investiční program čítající miliardy, pro zrušení aktivního i pasivního volebního práva vojáků a pro předvojenskou výchovu. (Výkřiky na levici.) Impertinentním tonem doznal nutnost, že takořka musí připravovati válku, zatím co jeho kolega dr Beneš obchoduje s duchem locarnským. S takovými programy pana ministra národní obrany chceme v nejširší veřejnosti porovnávati zákonnou péči o válečné poškozence v tomto státě. (Výkřiky na levici.) Zajisté se nemine ani u starých ani u mladých s účinkem, jestliže se ukáže mládeži, nuceně podrobené předvojenské výchově a mladým vojákům na základě zákona, že sice mají právo, ba i povinnost, aby se dali zmrzačiti s předvidatelnou jistotou pro vlast, jakmile demagogičtí vlastenci válečného průmyslu si chtějí zajistiti dobrý obchod, že však potom z vděčnosti za jejich obětavost vydá je stát na pospas hladu a nouzi, jež musí každého mravného člověka, jenž chce býti hrdým na kulturu 20. století, donutiti, aby se zarděl. Ani naši učitelé neopominou zajisté v občanské nauce ukázati mládeži na tomto zákoně praktický příklad, v jakém souladu stojí v tomto státě vlastenecké fráse se sociálně-politickou péčí.

Chceme však také vypravovati cizině a doložiti příklady, jak se stará Československá republika o své válečné poškozence, a to tím spíše, že se nám ulehčuje tento důkaz tím, že dosti značný počet těch, již požívají československých důchodů, bydlí v cizině. Podle zákonných ustanovení, jež mají býti podle návrhu prodloužena, dostává válečný poškozenec československé státní příslušnosti při zmenšení své výdělečné schopnosti o 20 až 25% 19 feniků denně, o 25 až 35% 28 feniků denně, o 35 až 45% 37 feniků denně, o 45 až 55% 46 feniků denně, o 55 až 65% 75 feniků denně, o 65 až 75% 87 feniků denně, o 75 až 85% jednu marku denně a od 85 až 100% 1 marku 25 feniků. Při bezmocnosti se zvýší požitek důchodu o 50% na 1 marku 71 feniků denně a válečný slepec, jenž musí želeti ztráty obou očí, může počítati s denním důchodem 2 marek 16 feniků. Uvážíme-li, že drahotní přídavky, které nyní činí 50% základního důchodu, se řídí rok od roku pouze indexními cenami v tuzemsku, zatím co se nebere ohledu na životní potřeby podle poměrů v Německu, musí se označiti tvrzení ředitele zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze, pana Kypra, že třeba považovati sociální péči Československé republiky za "šťastně" rozřešenou, za surový posměch válečných obětí a pojmu lidskostí.

Bude-li dnes přijat předložený návrh zákona, podařilo se koalici, zahanbiti a zostuditi Československou republiku před veškerou cizinou. Považuji však za svou povinnost, poukázati na skutečné poměry a tím dopomoci vašemu heslu "Pravda vítězí" k platnosti. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Schuster. Dávám mu slovo.

Posl. Schuster (německy): Slavná sněmovno! Předloha, jež je předmětem porady, znamená prodloužení zákona o důchodu válečných poškozenců až do 31. prosince t. r. Zákon, jenž má býti prodloužen, trvá již dva roky a jeho vznik a opětné prodloužení bylo vždy předmětem prudkých bojů jak v sociálně-politickém výboru, tak i v plenu sněmovny mezi stranami většiny a oposicí. Hranice příjmů pro válečné poškozence jest zjevem, jejž lze zaznamenati pouze v Československu a v žádném jiném státě světa více, a jest v tomto státě tím smutnějším zjevem, že hranice příjmů byla tak nízko stanovena, že váleční poškozenci ztrácejí svůj důchod již při příjmu 5000 korun, po případě 10.000 korun. Proč právě samostatný již při 5000 korunách nemá nic více dostati, o tom se vyslovil jeden z pánů řečníků přede mnou v tom smyslu, že se tím dosvědčuje, že vláda vychází z předpokladu, že samostatní nesepisují své přiznání k daním příliš přesně a že váleční poškozenci jsou nuceni následovati příkladu ostatních. Ačkoli si nepřejeme hranice příjmu pro odškodnění válečných poškozenců, přece jsme podali návrh, který však nemluví o samostatných a nesamostatných, nýbrž návrh v tom směru, aby hranice pro svobodné byla 10.000 a pro ženaté 16.000 korun, za níž by mělo nastati zmenšení důchodu. Jsme bohužel názoru, že i tento návrh, jdoucí dále než návrh vládní, nedojde vašeho schválení, ale považujeme to za svou povinnost, abychom jej přesto podali.

Příležitosti promluviti o tomto zákonu použijem ovšem také k tomu, abychom několika slovy poukázali na poměry válečných poškozenců vůbec. Bída válečných poškozenců a jejich příbuzných, jakož i těch, kdo jsou odkázáni na péči o válečné poškozence, jest nadmíru velká a smutná. Pokud se dalo dosud úředně zjistiti, jest v tomto státě daleko více než půl milionu válečných poškozenců, vdov, sirotků atd. Bohužel třeba říci, že, ač zemské úřady již trvají déle než půl tuctu let, jsou dnes ještě lidé, kteří se stále ještě nedostali ke svému důchodu. Bohužel musí býti zjištěno, že známá ustanovení o doplatcích na arších, jež stanoví: "Doplatek vašeho důchodu ode dne 20. května atd. bude vám poukázán po propočítání atd.", pořád ještě nezmizela. Na tyto doplatky čekají desetitisíce lidí již po léta a tisíce urgencí a sta intervencí se provádí u zemských úřadů, aniž by bohužel dosud bylo nastalo zvláštní zlepšení věci. Musí se říci, že poměry u zemských úřadů se také v posledních letech nezlepšily, ale že zůstaly staré poměry a že skutečné zlepšení nastane asi teprve tehdy, když následkem vymření válečných poškozenců a jejich příbuzných tyto úřady nebudou již obtěžovány. Ale nejen zemské úřady, také okresní úřady byly z důvodů proslulých úsporných opatření restringovány. Bylo již s počátku založeno okresních úřadů příliš málo a bylo-li jejich zařízení více než nedostatečné, třeba říci, že v poslední době tyto okresní úřady pozbyly skoro veškeré ceny. Jsou pouze k tomu, aby váleční poškozenci a jejich příbuzní posílali tam své námitky a dopisy, aby tyto tam byly zapsány a poslány dále na různé zemské úřady. Jinakých úkolů tyto okresní úřady neplní, ledaže provádějí tak zvané sociálně-lékařské přezkoumání.

Tato sociálně-lékařská přezkoumání jsou mimořádně smutnou kapitolou a ukazují velmi zřetelně, že v Československu Halbhubrové ještě nevymřeli. Je-li válečný poškozenec předveden nebo předvolán k sociálně-lékařskému přezkoumání, může s jistotou očekávati, ať skutečnost s tím souhlasí nebo ne, že lékař na něm bude konstatovati částečný postup ozdravění a že to vyjádří snížením procenta výdělečné nezpůsobilosti. Ještě hůře se vede vdovám po padlých ve válce nebo jejich předkům a nejsou vzácné případy, že válečné vdovy a staří lidé, již nejsou již s to vyjíti po schodech do úřadu, kde mají býti prohlédnuti, byli prohlášeni za neschopné výdělku nejvýše 30 procenty. Podají-li pak tito lidé proti nálezu tohoto okresního sociálně-lékařského úřadu odvolání v Praze nebo u jiného zemského úřadu ve státě, jest výsledek jejich odvolání zpravidla ne o mnoho lepší. I prohlídky zemským úřadem se většinou nekonají přesně a kdo při sociálně-lékařské prohlídce byl jednou vřazen takřka mezi rekonvalescenty, může s tím počítati, že mu důchod bude snížen.

Smutnou kapitolu mezi válečnými poškozenci tvoří zvláště váleční slepci. Dnes podle zákona, jsou-li na obě oči úplně slepí a mají-li pro obstarávání svých osobních potřeb ještě někoho zapotřebí, mohou dostati důchod až 500 korun měsíčně. Jak má žíti s 500 korunami měsíčně ubohý slepec a osoba, která ho obsluhuje, to je uměleckým kouskem, jehož rozluštění zůstane asi úkolem československého zákonodárství, a třeba říci, že v žádném státě nebylo válečným slepcům tak mimořádně ublíženo, jako právě v naší republice.

Další kapitolou a v souvislosti s tím jest uplatňování nároků na invalidní důchod při nemoci nebo výdělečné nezpůsobilosti, jež se dostaví teprve v pozdějších letech jako následek vlivů válečných. Nejsou tak vzácné případy, že se navrátili s bojiště lidé zdánlivě docela zdraví a že se ukázaly teprve po měsících, ba po letech, následky útrap válečných, případně zdánlivě vyhojených zranění atd. Odváží-li se však tito lidé s poukazem na to, že objevení jejich nemoci, jejich neschopnost k práci atd. jsou v souvislosti s následky války, žádati o důchod, nepřizná se jim tento ponejvíce vůbec a jen v nejřídčích případech je pak možno, že odvoláním konec konců přece se dostanou k malému důchodu. Nad míru smutným zjevem našich poměrů jest okolnost, že se prohlásila koncem roku 1923 možnost přihlášky pro poskytnutí důchodů, zvláště pak důchodů pro předky, jednoduše za prošlou, a tisíce lidí, již tuto lhůtu pro neznalost zákona zameškali, pozbyli svých oprávněných nároků z čistě formálních důvodů a nemohou dnes dostati důchodu. Stáli jsme odjakživa na stanovisku, že takového omezení přihlašovací lhůty při takovém zákoně vůbec nemá a nesmí býti, a zde v této sněmovně jakožto klub neopomeneme se při vhodné příležitosti postarati návrhem o to, aby byla vládě dána možnost, uvolniti toto ustanovení o ohlášení důchodu, aby každý, kdo má nárok na důchod, tento důchod také dostal. Ministerstvo výnosem ze dne 4. prosince sdělilo, že takové osoby, které pouze pro promeškání lhůty nedostávají důchodu, mohou dostati na žádost důchod až do 600 korun ročně, a to na nejdelší dobu dvou let. Na kolik osob lze při této žádosti vzíti zřetel, nebylo ovšem sděleno. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Ale to je jisto, že jen malý zlomek těch, již se ucházeli o dočasný důchod, bude s to ho dosíci, a je sporné, nebude-li to při zvláště zdlouhavém vyřizování agendy sociální péče v tomto oboru trvati léta, než se takový ubožák dostane k takovému přechodnému důchodu.

Ale ještě jiný útok se osnuje na válečné poškozence, ač se v tomto okamžiku o tom nemluví, ale ve vhodném okamžiku se s tím zajisté přijde. Všichni váleční poškozenci, jichž výdělečnost neutrpěla přes 40% zmenšení, mají pozbýti svého důchodu a tím má býti provedena i na tomto poli sociální péče podle známých vzorů v jiném ohledu ohromná restrikce. My samozřejmě i k takovému útoku nezůstaneme klidni, ale budeme se brániti všemi prostředky, jež máme po ruce, kdyby se vláda pokusila o takovou restrikci, takové nové těžké poškození válečných poškozenců.

Ostatně poukazuji ještě jednou na náš návrh, aby hranice příjmů byla zvýšena na 10.000, po případě 16.000 korun, a prosím, aby tento návrh byl přijat. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kopasz.