A myslíte, že rozprava snad způsobila nějaký obrat k lepšímu? Dobrých námětů a rozumných důvodů bylo u oposice během rozpravy jistě dostatek. Chcete loyalitu. Desetkráte jsme to slyšeli. Pánové, nechceme býti neloyální jako váš nynější ministr Viškovský, který se za Rakouska ptal: "Co za to dostaneme, vyplácí se to býti loyálním v tomto státě?" Ale tážeme se: odkud berete tu troufalost, na nás něco podobného vůbec žádati po způsobu, jak s námi po dobu 7 let zacházíte, po systému, kde každá písmena zákona, nařízení a moci výkonné dýše záštím a pomstou proti třídě dělnické a proti německému obyvatelstvu vůbec? Taková rozprava působila by v jiném státě způsobem očistným, uvědomili by si tam, že zašli příliš daleko. Zde tomu tak není. Ale my se nedáme oklamati vaším zdánlivým radikalismem, vaší zdánlivou silou. Čím více slábnete v koalici, čím více stoupá odpor a čím méně schopností ukazujete, abyste svými způsoby státu vládli, tím násilnějšími musíte se státi proti ostatním. (Souhlas na levici.) To je fakt. Ale na bodácích nedá se trvale seděti a s výjimečným stavem, řekl kdysi jistý politik, dovede sice vládnouti každý osel, ale ne pro vždy, nýbrž jen na čas. (Souhlas na levici.) O nějakém obratu není u vás, jak řečeno, ani slechu. Obdržel jsem dnes dopoledne zprávu, že okresní politická správa ve Vejprtech zakázala nám řádně ohlášenou schůzi lidu na 15. t. m. s odůvodněním, že pro nynější poměry v zemi (Německé výkřiky Slyšte! Slyšte!) nelze zaručiti zachování pokoje a řádu. Musím říci, je-li toto ta demokracie, o které se nám tolik mluví (Posl. Heeger [německy]: Nám zakázali schůzi na neděli proto, že president má narozeniny!), stane-li se v době zasedání parlamentu takový zřejmý přehmat takového podřízeného policejního orgánu, co má se dělat? Jest se obrátiti na pana ministra. Učinil jsem tak před 20 minutami. Sdělil jsem panu ministru vnitra dr Noskovi, to a to se stalo, nechcete býti tak laskav, dáti případ vyšetřiti a podati si zprávu, čím je zákaz odůvodněn a po případě způsobiti zrušeni tohoto nesmyslného zákazu? Na to mi odpověděl pan dr Nosek: "Ne, okresní hejtman jistě věděl, proč schůzi zakázal. V státě musí býti pořádek!" (Posl. Myslivec: Vejprty nejsou daleko od Karlových Varů!) Vy jste tu nebyl, pane kolego Myslivče, nemluvte o Karlových Varech. Pojednal jsem dříve o věci a opakuji to soukromě pro vás. V Karlových Varech neporušil nikdo veřejný pokoja řád než policie a je pro to jen jediná omluva, že pro bláznovství, pro jednoho potrhlého stavitele přišla státní moc a státní policie o rozum. Prosím, abyste to vzal na vědomí. Karlovy Vary nejsou žádným objektem, na který byste se mohl odvolávati. Táži se, co by v starém Rakousku byl učinil český poslanec, kdyby mu byl v tak eminentně důležité politické otázce dal ministr tak provokativní odpověď. Zapomněli jste všechno své tak zvané demokratické vychováni a je-li někdo oprávněn učiniti výzvu, pak nikdy ne vy na nás, nýbrž vždy my na vás. Vraťte se ke svým demokratickým tradicím, dokud není pozdě. Zjednejte základ pro to, aby všichni obyvatelé tohoto státu měli příčinu pro to, cítiti se ve státě jako občané stejných a plných práv a pak nepotřebujete žádné vyznáni loyality. Německé dělnictvo a celé německé obyvatelstvo postaví se za tento stát, uděláte-li jej obyvatelným, budeme-li moci cítiti se v něm doma. Vaši celou minulost - náš soudruh dr Czech přečetl vám celé klasobraní a mohli bychom v něm pokračovati až na nejnovější dobu - jste zapomněli a ničemu se nepřiučili. Upusťte od záští, to je rada, kterou vám dáváme, zanechte pomsty, pokuste se o to, vmysliti se do situace, ve které není ani potlačených ani potlačitelů, aby nebyl vzbuzen dojem, že český národ a obzvláště jeho měšťanstvo nedovede žíti než ve dvou funkcích: buď jako utlačovaní neb jako utlačovatelé. Toho, co jste učinili v posledních letech jako utlačovatelé, je míra plná, jazyková nařízení, obmezení osobní svobody jsou symptomy nemoci státního útvaru, ne symptomy konsolidace, ne symptomy síly a vnitřního zdraví, nýbrž opak toho. A milujete-li svou republiku, jak tvrdíte, a máte-li ji opravdu rádi, pak poslechněte radu a příklad svých velkých mužů o poměru k ostatním národnostem, k státu a prokážete republice, kterou prý milujete, největší službu; a míníte-li to doopravdy, hlasujte pro náš vyrovnávací návrh a odstraňte tuto vládní soustavu, dílo koalice. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má p. posl. Buříval.
Posl. Buříval: Slavná sněmovno! Naléhavá interpelace pánů poslanců z německé strany žádá, aby jazyková nařízení byla neprodleně odvolána a nová jich vydání v dohodě s nimi byla pořízena. Jazyková nařízení odporují prý smlouvě st. germainské a jdou prý daleko za zásah výkonné moci, dává se jim prý i právo vydávati nařízení pro užívání jazyka v soukromém obchodním styku, zasahují i do kulturních institucí menšinových národů, platí i pro Podkarpatskou Rus a proto je třeba zrušiti je - praví interpelace jedna, co zatím naléhavá interpelace druhá, pp. posl. dr Czecha a spol. tvrdí, že jazyková nařízení vzbudila velké rozhořčeni, poněvadž nedbají základů demokracie a znovu prý postup vlády prokázal, že u nás v Československé republice nenakládá se s příslušníky menšinových národů jako s rovnoprávnými občany, odstrkují se menšiny, řeší se otázka ta jednostranně se stanoviska národní prestyže; pro státní zaměstnance vydává se prý nový restrikční zákon a pod. Pilnost těchto interpelací byla zamítnuta a nám je jednati o návrzích iniciativního výboru. Netřeba dokazovati, že páni jako vždy poměry značně zkreslují. V jednom směru s nimi souhlasím. Vydání jazykových nařízení mělo se státi mnohem dříve. Za to však nemají pravdu, pokud mluví o tom, že odporují rámcovému zákonu, jazykovému zákonu; to velmi správně právnicky vysvětlil dr Patejdl ve své řeči. Pravil, že tomu tak není, vyvrátil tvrzení pánů dr Luschky, dr Czecha, Knirsche o tom, že většina chce jazykovými nařízeními utlačovati menšiny a že oposice zúmyslně zamlčuje světlé stránky jazykových nařízení. Páni zapomínají, že jazyková nařízení byla nutná proto, aby chránila stát proti všelikým výtržnostem, které se soustavně páchaly se strany Němců. My v debatě těch pánů z oposice slyšíme jen tyto věci. Jazyková nařízení jsou prý neplatná, většina chce nadále utlačovati menšinu, kulturní úroveň Němců byla a je prý odvislá od většiny, slyšíme. i ušlechtilé výroky: "blindwütiger Kramář", "Schmierenkomödie", jak to užil pan dr Czech včera atd.
Pánové zapomínají však jednoho, že stát náš jest pokračováním staroslavného českého státu, a proto právem pokládáme jazyk československý za opět nastolený jazyk státní ve všech zemích Československa. (Výborně!)
Pánové z oposice jdou však ještě dále a podávají zvláštní návrh, aby byla vyslovena nedůvěra vládě pro porušení mezinárodně zaručené jazykové ochrany národních menšin. Mezi poslanci, kteří návrh podepsali, nalézají se i poslanci komunistické strany. Také pí. posl. Landová-Štychová je podepsána nejen na návrhu ze dne 16. února 1926, nýbrž i na zprávě menšiny iniciativního výboru k č. 128 a myslím, že jí za to budou všichni lidé, bydlící ve zněmčeném území, málo vděčni. Škoda jen, že zapomněla oněch dob, kdy ve funkci ochrany jako česká poslankyně jezdila na sever mezi horníky a mohla se nejednou přesvědčiti o tom, kterak tam doposud čeští pracující lidé v podnicích, ve kterých dosud řádí prušáčtí iredentisté, trpí. Vítali jsme s radostným zadostiučiněním, když mírové smlouvy uznaly, že jazyk národa, jenž se ujímá opět svrchované správy svého státu, před tisíci lety založeného, stává se po právu a skutečnosti opět jazykem státním. Zákon ze dne 29. února 1920, čís. 122, učinil příslušníkům jiného než českého jazyka ústupky, které jim nepříslušely ani podle starého nikdy nezrušeného práva státního, ani podle mírových smluv. A nyní po šestiletém trvání jazykového zákona právě vydaná jazyková nařízení jdou v těchto neblahých ústupcích ještě dále. Drobí nedílné těleso republiky na jazyková území a dávají německým a maďarským minoritám přemíru práva, než tyto minority očekávaly. Proto i nás obsah vládního nařízení valně nepotěšil.
Chápeme však, že maďarský a německý tisk na Slovensku projevuje, jak se dalo předvídati, roztrpčení nad vydáním jazykových nařízení k jazykovému zákonu, neboť nikde, právě jako na Slovensku, kde se v četných případech uplatňovala němčina a maďarština, nemohou účinněji zasáhnouti. Začíná to jako za Badeniho a Gautsche také u nás. Nejdříve objevují se články v německém tisku, pak následují protesty na schůzích, buřičské projevy na táborech a německých radnicích a na konec vystoupí nějaký stavitel Rössler v Karlových Varech anebo Schmidt v Lanškrouně a chce pomocí svedených dělníků. provésti puč. Za Badeniho to ti pánové vyhráli, Domnívají-li se, že se historie může opakovati, pak se strašně mýlí. Výkonná moc státní nemůže trpěti, aby německé a komunistické štvanice proti jazykovým nařízením měly podobný průběh, aby území československé bylo jevištěm demonstrací protistátních, aby orgány státní moci byly vydány posměchu a nadávkám, jak se to stalo. Němečtí občané v Jihlavě, Trutnově, Karlových Varech, Lanškrouně, Teplicích, Děčíně, Žatci a jinde poslechli nakomandovanou rebelii svých vůdců a za účasti říšských Němců pronášejí poslanci své štvavé řeči. Ký div, že potom zfanatisovaný dav insultuje intervenující úředníky, jak se to stalo 28. února v Lanškrouně a v Karlových Varech a poštvaní Němci používají násilí proti právu i na místech naprosto nevhodných, jak se to stalo v Trutnově v nádražní restauraci. Pochopili jsme, jestliže za Badeniho státní orgány vedly si s velkou šetrností a umírněností; nedovedli bychom však pochopiti, aby naše státní moc trpěla štvanicemi, které nemají žádného smyslu. (Tak jest!) Chceme míti pořádek a klid ve státě. Jazyková nařízení, praví Němci, musí býti smetena. Němečtí poslanci všech stran sešli se v jednotné frontě právě tak, jako jejich krajinský tisk za tím, aby bojovali za zrušení jazykových nařízení. Všem německým stranám je velmi příjemné - mohu-li poukazovati na fakt - a to učinil zejména pan dr Spina v Lanškrouně - že čeští ministři sociálně demokratičtí odepřeli prý dáti svůj podpis pod jazyková nařízení. čímž prý prokázali, že tato nařízení jsou nespravedlivě krutá. Pochopíte, jestliže nás znepokojuje stanovisko československé sociální demokracie k jazykovým nařízením a jestliže žádáme vysvětlení. Na začátku ledna tohoto roku některé i české noviny podtrhávaly, že prý sociálně demokratičtí ministři úmyslně nepodepsali jazykových nařízení, aby jaksi protestovali proti jejich obsahu; ale nejen to, sociálně demokratický tisk odsuzuje prý nařízení, jež vydal bývalý ministr železnic dr Franke, a praví, že budou vydána u ministerstva železnic jazyková nařízení nová pro styk těchto ministerstev se stranami.
Pokládáme z důvodů koaličních za nemožnou nějakou hru na schovávanou. Jazyková nařízení vydala vláda, v níž je zastoupena i sociální demokracie, odpovědnost za ně nese celá vláda a nemělo by smyslu, aby nepodepsáním takového vládního nařízení mohli se někteří ministři a strany vymykati z odpovědnosti.
Pro nás je to jasné, ale bylo by v zájmu celé české veřejnosti i v zájmu těch našich lidí, kteří žijí ve zněmčeném území, tuto záležitost vysvětliti. Jest nesporné, že čeští sociální demokraté dali tím Němcům možnost, aby této okolnosti proti jazykovým nařízením použili.
Nejde o nic jiného, než o to, aby státnímu jazyku - většině ve svobodném státě - byla zjednána platnost taková, jakou má státní jazyk ve všech státech s menšinami sebe četnějšími.
"Vorwärts", bolševický liberecký orgán strany komunistické, list páně Kreibichův, hanebným způsobem tupí státní jazyk český, odkazuje jej na záchody a přirovnává jej ke Gesslerovu klobouku. Osud českých dělníků a českých lidi vůbec v územích smíšených byl a je pánům z tábora p. Kreibich a ještě za starého Rakouska, jak známo, naprosto lhostejný.
Nejde v nejmenším o omezení německého styku s úřady. Nejsou libovůli a všem šikanám, jak se praví, otevřeny dveře dokořán ale přes to jazyková nařízení nazvána jsou Němci guillotinou.
"Egerer Zeitung" spatřuje v nařízení generální počešťování; praví se, že nařízení je rána palicí, hřebíkem, násilím, ďábelstvím, a karlovarský sociálně demokratický "Volkswille" stejně jako pražský "Sozialdemokrat" útočí na koalici, na vládu, na vše, co je v republice - vše je tu prý postaveno na hlavu, rozum stává se prý nesmyslem atd. A to vše proto, poněvadž nejsou takovými mocnými pány, jakými byli za Rakouska. Pánové naprosto zapomínají na minulost a je třeba, aby se tato jejich minulost stále a stále připomínala.
Historie českého národa nás učí o tom, že po válkách husitských dosáhl živel český svého největšího rozpěti. Tehda vyčištěna byla česká místa od němectví napořád, moravská aspoň částečně. Tehdy zčechisováno bylo celé horní Slezsko, takže čeština stala se úřední řečí i v Osvětimě a Zátoru, pod samými branami Krakova, jak praví prof. dr J. Kapras v "Přehledu vývoje české jazykové otázky".
V druhé polovici XV. století se čeština stává výslovně výhradnou řečí úřadů stavovských. Bohužel volbou Ferdinanda I. za krále českého živel německý v zemích českých byl posílen. Tento nový panovník česky neznal a také ani později se český mluviti nenaučil. Dvůr byl německý a dvorská šlechta začala němčiti. Z ohledu na panovníka bylo nutno připojovati k aktům státním německý překlad. Za Ferdinanda a jeho nástupců Němci valem začali se hrnouti do měst v Čechách a na Moravě. V té době zgermanisována byla Kadaň, Ústí a Chomutov, národně smíšenými staly se Loket, Planá, Vrchlabí, Kamenice, Vyšší Brod a Krumlov.
Tak měly se věci do bitvy na Bílé hoře. Až po porážce českých stavů, po bitvě na Bílé hoře přikročil král Ferdinand II. k reorganisaci zemského zřízení, tedy dosavadní ústavy zemské. Od té doby poprvé němčina připouští se v král. Českém jako rovnoprávný jazyk s češtinou; tedy není pravdou, že by byla dříve vládla němčina, jak pánové zde několikráte uváděli, nýbrž opak je pravda. A mohli bychom vypočítati celou řadu důvodů o tom, kterak se poměry v tom směru stále a stále horšily až do doby převratové. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)
Perioda absolutismu, začínající Marií Terezií, je zároveň periodou germanisace ve velkém slohu. Zrušením české kanceláře r. 1749 trpí nejen právo české, nýbrž i český jazyk. Zesílením byrokratismu přibývalo i němčiny a tato se roztahovala. V této době, bohužel, se stále považovala čeština za jazyk na vymření ustanovený. Vláda centralistická provozovala v Čechách persekuci, která potrvala až do 28. října 1918. (Tak jest!) Často Němci svými návrhy snažili se uzákoniti státní němčinu. Učinil tak Wurmbrandt r. 1880, Scharschmidt r. 1886 a Schönerer r. 1901. Přes to, že na kroměřížském sněmu dne 2. března r. 1849 přijata byla zásada pod bodem 4, že jednání má se díti rovnoprávně v obou zemských jazycích, vydává rakouský ministr spravedlnosti Nadasdy, dne 5. listopadu 1859 notu ministrovi vnitra Goluchowskému, ve které výslovně praví, že německá řeč jako řeč úřední a korespondující se zavádí via facti - pánové, slyšte! - užívá se a že zejména ministerstvo spravedlnosti užívá uvnitř svého jednání, jakož i v jednání s úřady německého jazyka a označuje německý jazyk jako jazyk vládní a vyslovuje údiv, že v zemích, jako jsou Korutany a Krajinsko, užívá se doposud italštiny, žádaje, aby také tam bylo toho dbáno, aby jazyk německý jako jazyk úřední byl uplatňován. Tedy naprosto proti právu a spravedlnosti! Tuhou centralisací a s ní ruku v ruce jdoucí germanisací pod heslem, že by bylo velikou výhodou, kdyby v celé říši mluvilo se jen jedním jazykem, to jest německým, zejména však v letech padesátých za dob Bachova absolutismu potkáváme se s tím, že r. 1852 prohlašuje se německý text říšského zákoníka za jedině autentický a zavádí se známá distinkce v jazyk jednací a jazyk vnitřní úřední. V patentu druhém ze dne 30. června 1852 nařizuje se, že při sepisování výtahů ze spisů, navrhování zpráv a při poradách, pak při dopisování s jinými úřady, jest užívati výhradně německého jazyka.
Tento ostrý germanisační proud u soudů a politických úřadů setrval až do let šedesátých, kde po říjnovém diplomu nastaly poměry v jazykovém ohledu poněkud volnější. Tato volnost byla větší v Uhrách a v Haliči, než v zemích českých. Nadržování němčině, přes to, že praktická potřeba a nemožnost úřadování jazykem německým se ukazovala vždy více a více, zůstalo však až do let 80tých, kde soudcové němečtí počínajíce vykládati znění čl. 13 soudního řádu a slov "v zemi obvyklé", co "v okresu obvyklé", počali v okresích většinou německých zamítati česká podání.
Pohodli německého úřednictva neučiti se českému jazyku, které bylo vysloveno zejména r. 1870, jest základem odporu proti rozumnému upravení jazykových poměrů a toto stanovisko přišlo vhod německým poslancům z Čech, aby pracovali o národnostním rozdělení země podle okresů (viz řeč dr Herbsta ve sněmu českém ze dne 22. září 1884, řeč dr Scharschmida a konečně řeč. posl. Plennera). Pro pohodlí úředníků německé národnosti, pro neznalost jazyka obětoval se veřejný zájem český. Taková je pravda, pane poslanče Knirschi!
Stav otázky jazykové rovnal se té míře politické moci, jaké národ náš v rozličných dobách jejích byl dosáhl a zaujal. V době samostatnosti české býval jazyk český ve veškerém státním a veřejném životě jazykem výhradním. V době úpadku pobělohorského zatlačen byl na místo podružné a v době novější pochopitelně musí býti opětně jazykem výhradním.
Za Badeniho šlo o to smířiti se s českým národem. Šlo tehdy o uznání českého státního práva, o které zejména usilovala mladočeská delegace. Badeni, jemuž tenkráte záleželo na vyrovnání s Uhry a proto dne 11. října 1895 zrušil výminečný stav nad Prahou, který od roku 1893 trval, prohlásil dne 22. října 1895, že se chce s národem českým vyrovnati a sjednati základy pro spoluúčast Čechů ve vládě. Po demisi Thunově roku 1896 a po nastoupení Coudenhovově vydány byly dne 5. dubna 1897 pro Čechy a dne 22. dubna pro Moravu. O vlastních jazykových nařízeních jednáno bylo českými poslanci Heroldem, Kaizlem, Pacákem a s velkostatkářskou kurií a zásadní myšlenkou těchto nařízení byla naprostá rovnoprávnost v úřadech mimo ministerstva železnic, pošt a pod. Jednání toto bylo velmi zajímavé, jak o tom píše dr Zdeněk Tobolka. Také dr Kramář byl na práci zúčastněn.
Již tehdy uplatňovány byly hlasy z českých stran, aby také ministerstvo železnic, jakož i ministerstvo zeměbrany byly do toho zahrnuty. Naproti tomu vláda rakouská chtěla jen tyto zásady jazykového nařízení uplatniti v ministerstvech vnitra, spravedlnosti, financí, obchodu a zemědělství. Jazyková nařízení měla býti složena ze dvou částí, t. j. z úpravy jazykové u úřadů a jazykové kvalifikace úředníků.
Přišla Badeniho nařízení. Politický čin Badeniho měl v zápětí odpor měšťanských německých stran, ale také sociální demokraté šli pod heslem tímto do boje. Němci v tom spatřovali krok k federaci a proto předkládají pilný návrh, aby jazyková nařízení byla zrušena. Pilný tento návrh byl 221 proti 153 hlasy zamítnut. Němečtí nacionálové však neustupují od boje a obstruují rakouský parlament. V Čechách svolávány byly veřejné schůze, které měly za účel obstrukci Němců podepříti.
18. května 1897 připojili se němečtí sociální demokraté k obstrukci a tak s ostatními německými stranami způsobili, že činnost parlamentu vídeňského byla učiněna nemožnou. Říšská rada dne 31. května 1897 byla uzavřena. Uznání kusého tohoto práva bylo Němci zneuznáno a tak tehdy, když pro Badeniho parlamentní situace stala se velmi nepříjemnou a poněvadž německé strany i se sociálními demokraty setrvaly v obstrukci, odchází Badeni dne 28. listopadu 1897.
Mezi mladočeským posl. dr Heroldem a německým posl. dr Bachmanem svádí se novinářský boj. Herold vyvrací Bachmanovo tvrzení, že jazyk německý byl jako výhradní jazyk úřední zaveden a jazyk český zakázán.
Po Badenim přišel Gautsch.
Gautschova nařízení sledovala principy zcela jiné, odporující zákonům zemským, a proto byla tato nařízení vydána proti naši vůli, proti našemu právu. Politické ohraničení Gautschovo nebylo pro nás přijatelné, poněvadž jsme měli právo žádati, aby království České zůstalo nezměněné a jednotné, jak po staletí bylo zachováno. Co zatím Badeniova nařízení měla význam státoprávní, neboť se jimi uznává celistvost, jednota celého království, Gautschova nařízení řešila úpravu tím, že rozdílela země na okresy podle národnosti.
I Gautschova nařízení z r. 1898, žádající dvojjazyčnost úřadů a úředníků, prohlašují Němci za nepřijatelná a byla na jejich nátlak odvolána. Vydaná nato nařízení Clary-Kindingrova r. 1899 zavádějí poměry, které byly před tím na základě Stremayerových a Pražákových nařízení, a to až do zákonného upravení otázky.
Němci v boji proti oběma nařízením sestavili si přesné zásady jazykové, podle nichž hodlali postupovati, t. zv. svatodušní program z r. 1899, jímž žádá se uznání němčiny jako řeči zprostředkovací a zároveň prohlašuje se nutnost úpravy pro jednotlivé části říše zákonem.
Němci neuznávají ani nařízení Stremayerových a výsledek toho všeho bylo rozvrácení dosavadní praxe soudní v Čechách, které konečně za vlády Bienerthovy dosáhlo svého vrcholu.
Znám je Koerbrův návrh z r. 1900 a Bienerthův z doby pozdější. Oba návrhy hovějí požadavkům Němců.
V době válečné uchystali si Němci požadavky pro nové uspořádání poměrů po válce.
Pánové a dámy dovolí, abych vzhledem k důležitosti a autentičnosti směl doslova připadnou stať citovati německy. Slyšte, pánové! (Čte): "Die nationalen, politischen, wirtschaftlichen und kulturellen Belange der Deutschen sind besonders zu schützen.
Bei allen staatlichen Behörden und Ämtern der sondergestellten Länder im Norden und Süden sind deutsche Eingaben anzunehmen und in deutscher Sprache zu erledigen.
Bei den Verkehrsanstalten ist die innere deutsche Dienstsprache zu gebrauchen. Das deutsche Schulwesen ist in diesen Ländern staatlich zu fördern; für die Möglichkeit, die deutsche Sprache zu erlernen, ist Sorge zu tragen.
Für das Kaisertum Österreich wird die deutsche Sprache als Staatssprache festgestellt. Ihre Anwendungen in Westösterreich und der Bukowina ist durch ein Gesetz nach folgenden Grundsätzen zu regeln: Die deutsche Staatssprache ist ausschließliche Sprache des inneren Dienstes bei allen Staatsämtern, Staatsbehörden, Gerichten, staatlichen Unternehmungen und Fonden, und die Sprache des Verkehrs dieser Stellen untereinander. Eingaben in der Staatssprache müssen bei allen staatlichen, autonomen und öffentlich-rechtlichen Körperschaften angenommen und in ihr erledigt werden. Bei allen Staatsprüfungen ist die Kenntnis der deutschen Sprache einwandfrei durch staatliche Organe festzustellen. Advokaten-, Notariatsund alle im Staatsdienste erforderlichen praktischen und Dienstprüfungen sind in der Staatssprache abzulegen.
Im Gesetze sind die Gebiete abzugrenzen, in denen nichtdeutsche Völker ihre angest ammten Wohnsitze haben und in denen im äußeren Dienstverkehr der staatlichen Behörden und Gerichte erster Instanz deren Sprache neben der Staatssprache gebraucht werden kann; insoweit in diesen Gebieten bisher im äußeren Dienstverkehr weitergehende Bestimmungen zugunsten der deutschen Sprache in Geltung waren, sind diese beizubehalten. In dem Gebiete Österreichs, in welchem das deutsche Volk wohnt, kann auch im äußeren Dienstverkehr nur die deutsche Sprache gebraucht werden."
Co máme říci o tom, když ve státě... (Posl. Krebs [německy]: Stalo se to zákonem, pane kolego?] To je štěstím, že se to zákonem nestalo! Vy byste nám byli přímo vytrhli jazyk z úst, kdyby centrální mocnosti byly zvítězily. -... ve kterém bydlela většina Slovanů, pánové chtěli zaváděti bezpodmínečně němčinu jako jazyk státní, všude navrhováno, aby se děly přípravy k zaškrcení neněmeckých národností ve školství, němčina aby se stala jazykem povinným i na měšťanských školách a pod. Prostě chtěli, jak jsem řekl, vyrvati nám jazyk z těla a všude nastoliti samospasitelnou němčinu.
A nyní dovolte, paní a pánové, abych poukázal na poměry, jak se specielně vyvíjely po roce 1897 u železnic za starého Rakouska.
Českým železničním zaměstnancům po vydání a napotom rychlém zrušení jazykových nařízení od roku 1898 nastaly smutné doby, nastalo silnější germanisační úsilí, zejména bylo to patrno v severních Čechách. A i v českém území, na př. v Nymburce, nařizovalo se železničním zaměstnancům české národnosti, aby posílali děti své do nově zřízené tamní německé školy Schulvereinu - a to, co se dělo v Nymburce, dělo se i jinde - a hrozilo se jim, když toho neučiní, že budou ze služby propuštěni.
Uvnitř Čech v hlavním městě téměř všechna přednostenská místa obsazena byla výhradně Němci. Bohužel, že k znásilňování a potlačování všeho českého propůjčili se také vyšší čeští úředníci; vydávali fermany, jimiž se zakazovalo užívati české řeči, poněvadž u dráhy prý služební řeč jest výhradně německá. Rozkaz tento nevyšel ze zájmu služby, nýbrž byl provokací celého českého personálu a důsledkem zbytečné umírněnosti našich politických vůdců.
O slastech českých zaměstnanců daly
by se vyprávěti celé romány. Terminologie
pánů byla taková: Verfluchter Slovak, böhmisches
Gesindel, wir werden euch die Povidlzunge herausreißen a
pod. (Výkřiky německých poslanců.)
Českým železničním úředníkům
a zřízencům se život ve zněmčeném
území ztrpčoval. (Odpor německých
poslanců.) Ty poměry byly ještě
daleko horší. Nikdo se nestal definitivním,
kdo nebyl Němcem a neovládal německého
jazyka jako jazyka služebního.