Ctená snemovňa! V terajšej debate ide hlavne o nemeckú otázku. Nebude od veci, keď si všimneme nemeckých menšín na Slovensku a v bývalých Uhrách zvlášte a keď poukážeme, prečo sa stávajú i Slováci, ktorí dosiaľ s Nemcami sporov nemali, ostražitými a voči veľkonemeckej myšlienke nedôverivými. Vzpomenul som, aké pomery jazykové a národnostne politické na Slovensku sme našli po prevrate. Bol-li Trenčín, Trnava, Žilina, Banská Bystrica alebo Zvolen zovňajškom svojim maďarský, tak sa pomaďarčil Prešporok, Levoča, Kežmarok, Spišská Nová Ves a vôbec všetkých 16 spišských miest i mravne a duševne tak dokonale, že pri zakladaní a organizovaní slovenských škôl a úradov v pomaďarčených slovenských obciach nemali sme toľko práce a ťažkostí, ako pri zakladaní a organizovaní nemeckých škôl a nemeckého úradovania v pomaďarčených nemeckých mestách a obciach. Na mnohých miestach sa dokonca ľud bránil nemeckým školám a inteligencia samo sebou sa rozumie všade. Ešte i dnes si vydávajú a čítajú spišskí Nemci svoj maďarský orgán "Szepesi Lapok", "Szepesi Hirlap" a v Bratislave by nebolo možno tlačiť toľko maďarských listov, keby Nemci nepestovali maďarskú spisbu a maďarskú školu. V Bratislave posiela ešte mnoho Nemcov svoje deti do maďarských škôl. (Hlas: Do slovenských škôl!) Ale nebuďte tak naivní! Musíte ešte vy sami chodiť do školy, aby ste vedeli, čo to je!
Československé úrady školské i politicky administratívne i novozorganizovaná evanjelická cirkev hneď od začiatku sa postavily proti umelej maďarizácii spišských, turčianskych, bratislavských Nemcov a nezamenili jazyk maďarský jazykom slovenským alebo českým. Ovšem istý počet škôl v miešanom slovensko-nemeckom území bolo treba poslovenčiť. Vedomej nespravodlivosti sa vláda nedopustila na Slovensku ani v jednom prípade, ale naopak dala Nemcom dobrovoľne a bez najmenšieho nátlaku asi 100 škôl ktoré vrástly už na 112. Zpomedzi nich je 25 štátnych, 39 katolíckych, 37 evanjelických, 6 židovských, 5 obecných a v Bratislave, kde v mestskom zastupiteľstve sa práve Nemci nepriateľsky a neloyálne chovajú proti nám Čechoslovákom, vzrástlo nemecké národné i stredné školstvo utešene. (Hlas: A když se loyálně chovají proč jim je berete?) Nebudem vám odpovedať.
Na štátnych ľudových školách máme v 6 triedach 286 žiakov, na cirkevných v 38 triedach 2907 žiakov, dovedna 3193 nemeckých detí, na meštiankach 551 nemeckých detí. Mimo toho je v Bratislave silné frekventované nemecké reálné gymnazium. Prezradím-li, pánovia, teraz a menovite nemeckým poslancom, ktorí ovšem nepočúvajú vôbec, ako je videť, že nebolo treba takým spôsobom zorganizovať školstvo alebo aspoň nie tak energicky a nezáludne, ako sme to urobili. Bratislavskí Nemci boli už tak duševne zmaďarizovaní, že sa vlastne bránili ponemčeniu maďarských škôl, na ktorých sa udajne ich deti docela dobre cítili. Mohli sme založiť len istý počet slovenských škôl v Bratislave a to ostatné bolo možno ponechať v starom stave. Kto pomery zná, dá mi za pravdu.
Prezradím-li ďalej, že i v minuloročnej reštrikcii padlo za obeť nemeckých tried len 7, kdežto slovenských 55 a maďarských 25 a že všade, kde v obci bola len jedna škola aspoň s 20 deťmi, nebola reštringovaná, ďalej, že v školskom roku 1925/26 boly napriek reštrikčnému zákonu sriadené nové dve triedy nemecké a že v Gelnici bol sriadený jednoročný kurz učebný pri tamojšej nemeckej škole meštianskej, ďalej, že spišskí Nemci dostali dve stredné školy nemecké: v Kežmarku gymnázium a v Levoči reálku, nuž nemožno podozrievať vládu československú, že chcela by Nemcov vyhubiť. Na ľudových školách majú dnes slovenskí Nemci 13.735, na meštiankach 1340 svojich detí, až na docela malé výnimky voskrz v nemeckých triedach zaškolené, kým za maďarskej vlády nemali temer jedinej čiste nemeckej školy.
Ctená snemovňa! Tak nenávideli Česi a Slováci Nemcov, že ich vzkriesili ku prirodzenému a ľudskému životu i tam, kde dávno národného vedomia ztratili, kde svoj národný "Besitzstand" nielen nebránili, ba naopak ním hriešne plýtvali a márnotratne sa ho vzdávali. Školská správa išla tak daľeko, že do Levoče, Kežmarku a iných obcí poslala niekoľko profesorov a učiteľov nemeckých z Čiech a Moravy. Niektorí slovenskí horlivci dokonca zazlievali ministerstvu túto až prílišnú blahovôľu.
Je síce pravda, že pri terajšej debate ide predovšetkým o české a moravské pomery, ale Slovensko je integrálnou súčiastkou republiky. A preto by bolo slušné žiadať, aby nemeckí poslanci loyálne uznali, čo republika Československá i v prospech Nemecka vykonala. Slušné by bolo poučiť i rôznych menšinových spisovateľov nemeckých, aby sa svojimi až krikľave tendenčnými písačkami neblamovali. Keď už pán spisovateľ Hermann Ullmann v úctyhodnej publikácii "Deutsche im Ausland", vyšlej r. 1923, ktorá má byť dokonca učebnicou na vyšších nemeckých školách, tvrdí, že nemčina je prípustná v Československu ako úradná reč len tam, kde aspoň 30% Nemcov býva, keď tvrdí, že deti s českými alebo slovenskými menami sa z nemeckých škôl kedykoľvek násilne vyberajú a do českých škôl zaškoľujú, keď už tí Česi sú takí barbari, uznajte, páni Nemci, aspoň českému bratovi Slovákovi, akú má zásluhu o nemeckú menšinu na Slovensku. Ovšem Hermann Ullmann nevie o Slovensku slovíčka povedať a jeho kol. Andreas Breckner, ktorý píše v tej istej publikácii o Nemcoch v terajšom Maďarsku, vyslovuje sa tak umiernene a ohľaduplne o maďarskej národnej politike protinemeckej, že to človeka až zaráža. Ako tendenčne sa píše o Československu, o tom by som mohol celú literatúru citovať. My vieme, že nás veľkonemeckí politikovia a spisovatelia nemajú radi, ale divíme sa len tomu, prečo v minulosti i v prítomnosti maďarským protinemeckým nenávistníkom všetko odpúšťali.
Ctená snemovňa! Medzi tým, čo naša vláda uvádzala r. 1919 až 1922 nemčinu do škôl vo Spiši a Bratislave, ač práve Nemcov je na Slovensku len niečo vyše 200.000, vydávali Maďari nové reakčné zákony a stabilizovali svoju tradicionálnu protinárodnostnú politiku novým pomerom primeranú. Pod zámienkou protikomunistickej ochrany vydali zák. čl. XXVI z r. 1920 o ochrane majetku, mravnosti a osobnej slobody. Uviedli do života dokonca palicovanie. Je veľmi pikantné čítať v § 4 tohoto zákona. Kto má rád četbu humoristickú, tak nech si to prečíta. Tam stojí v §e 4, že lieskovka musí byť 75 cm dlhá a 2 cm v priemere hrubá, ktorou ovšem len zdraví mužovia a len na zadnú čiastku tela môžu dostať spravedlivú a zákonnú výplatu. Zák. čl. III z r. 1921 vykazuje drakonické tresty, od trestu smrti až po 3-15ročný žalár za delitky protištátné, boľševické, proti "cti maďarského štátu a maďarského národa". To my predsa len nemáme. Odporúčam ku bedlivému štúdiu § 7-8 tohoto zákona všetkým nepriateľom československého štátu, aby videli, ako sa bráni "kresťanská vláda maďarská" proti rozvratníkom a negátorom terajšieho smeru v Maďarsku a terajšieho štátu maďarského. § 7 určuje až 5ročný žalár pre každého, kto by sa opovážil slovom, tlačou, obrazom atd, šíriť nepravdivé zvesti o Maďarsku. § 8 hrozí trestom až 3ročným, kto by osočoval slovom, tlačou atď. maďarský národ. Vraj kto zná judikatúru maďarskú z minulosti, vie si predstaviť, v akom položení sa nachodia Slováci, ale i Nemci a iní Nemaďari v Maďarsku terajšom. Samo sebou sa rozumie, že ani nové zákony školské - citujem zákonný článok XXX a LIII z r. 1921 a čl. VI z r. 1922 - neprináša jazykove a školsky národnostiam v Uhrách žiadnej úľavy.
A napriek tomu si nesťažujú Nemci na Maďarov v takej miere ako na Poľsko, Litvu, Juhosláviu, najviac ovšem na Československo, najnovšie aj Itáliu a Rumunsko. Wilhelm Medinger tvrdí, že z Poľska sa muselo vysťahovať vyše polmiliona Nemcov, že nemecké školstvo je tam temer úplne zničené. V južnom Tyrolsku Italovia vraj Nemcov priamo vraždia. V Juhoslávii vraj dokonca 1/2 miliona Nemcov musí vládnu politiku robiť. I to je patrne tiež veľká krivda.
Kam vedie tendenčné spisovateľstvo veľkonemecké, videť pekne na Werner Wirthsovi, ktorý lamentuje v článku "Erwachendes Deutschtum" - citujem "Deutsche Arbeit" z r. 1924, str. 9 až 11 - kde píše, že väčšia čiastka uhorských Nemcov sa dostala pod balkánsku vládu. Sám Werner Wirths síce uznáva, že tým sa Švábom dolnozemským značne uľavilo, lebo nikde na svete neboli Nemci pod tak tvrdou odnárodňovacou vládou ako v bývalom Uhorsku, ale predsa len píše hnevlive o balkanizácii Nemcov. To je zajímavé. Nemeckí menšinoví pracovníci uznávajú, že sa ich súkmeňovcom v Uhrách najhoršie vodilo a uhorsko-nemecká menšina bola značná, viac než 2 miliony Nemcov bolo v bývalom Uhorsku a predsa dolieha i dnes celý nemecký hnev i vedúcich politikov proti nám a Slovanom vôbec. Že hovorím pravdu, pánovia, mohol by som za svedkov citovať i mnohým našim kolegom z býval ho Maďarska starého Steinackera "Lutz-Koródyho, dr Guntrama, Schultheisa atď. Títo pred vojnou častokrát tklivými slovami. - ja sám sa pamätám na jeden rozhovor, so starým Steinackerom, kde si on podobne, ako bolo citované, veľmi sťažoval na to, ako vraj habsburgskí a hohenzollernskí Nemci vydali dva miliony Nemcov maďarských na smrť.
Ctená snemovňa! Úprimne rečeno, my Slováci sme boli s Nemcami vtedy socii dolorum sinceri. Skutočne nám sa práve tak zle viedlo ako im. Ich bolesti boly našimi bolesťmi. Nechápali sme často pravý obsah veľkonemeckej politiky, nechápali sme úporný boj našich bratov v Čechách a na Morave, nechápali sme, prečo tuná strašný boj bol a nechápali sme to, prečo mocný cisár v Berlíne a mocný a vlastne tiež nemecký cisár a kráľ honvédov vydali práve Nemcov napospas smrti národnej. Dnes ovšem vidíme, že veľkonemecká politika má svoju jánusovu hlavu. S veľkou húževnatosťou sa bije o každú seba menšiu diasporu nemeckú, ktorú považuje za kladný prostriedok ku svojej svetovej expansii a naopak obetuje, čo priam i veľkú dvojmilionovú menšinu v bývalom Uhersku, ak to vyžadujú záujmy tejto veľkonemeckej politiky.
Naši nemeckí kolegovia sa nemôžu zbaviť svojich romantických snov bohužiaľ, oni nechápu novú situáciu, tak ako ju nechápu ani ich bratia na Špréve a Rýne. Hlboko zakorenený do ich duši je odpor proti Slovanom. Preto idú slepo do boja proti všetkým nám a proti celému svetu. Veria, že staré bismarkovské sny o svetovláde Nemectva sa dajú uskutočniť "dass am deutschen Wesen die Welt genese". Tento fantom zasadil Nemectvu smrteľnú ranu a povedie-li táto bludička Nemcov i naďalej, uskutočnia sa slová ktoréhosi múdreho Nemca - už som meno jeho zabudnul - že Nemci potrebujú vždy sto rokov, než pochopia novú situáciu, a keď ju pochopia, je tu zase nová situácia.
Neverím, že by ste sa báli panslavizmu. Nemeckému národu nehrozí nebezpečie so strany Slovanov. Nie sme imperialisticky naladení, ani si nenamýšľame, že by sme boli sami na svete a že by naše sily stačily na zdolanie nemeckého národa. Ale i keby stačily, nie sme takí barbari, za akých nás vo svojej zaslepenosti držíte. My uznávame úprimne, že nová orientácia ku skutočne demokratickej a republikánskej politike vám ide ťažko. Staré tradície a zamilované názory pôsobia na človeka i celé národy častokrát ako olovené príťažie. I medzi nami sú ešte romantici a slavianofilovia starého druhu. Lenže nová generácia si tvorí už nový názor na Slovanstvo a svetovú politiku.
Oslobodené slovanské národy, nie na poslednom mieste my Čechoslováci, sme prešli tvrdú školu. Naučili sme sa i od vás Nemcov mnohému. My sme si vedomí svojej sily a nedáme sa klamať vašou dvojakou tvárou. Nie sme demokratmi a republikánmi na výpoveď. "Anschlußdeutscherei" a pangermanizmus budeme potierať so všetkých síl a posudzovať budeme vaše skutky a vaše reči len so stanoviska úprimného československého štátneho občianstva.
My Slováci sme neboli nikdy protinemeckého smýšľania. Keby pri tvorení republiky Československej neboly rozhodovaly i záujmy hospodárske, strategické, normy zemepisné a historické, iste by naše hranice neboly také, aké sú. Môžete nás vyhlásiť za naivných, ale vládnuť nad inými národami, utláčať niekoho rečove, nábožensky alebo sociálne, to sa nám brídi. Jednako sme sa i my v tej krátkej dobe oslobodenia a samostatnosti naučili, aké veľké nebezpečie nám kynie z veľkonemeckej politiky a z neloyálnosti Nemecka voči našemu štátu. I my, najmladší členovia v koncerte štátov europských vidíme, čo by nastalo, keby sa romantické sny veľkonemcov uskutočniť maly.
Nemeckí politikovia a hlavne intelektuálovia a učenci vytrubujú urbi et orbi, že Čechy a Morava prekážajú revindikácii starej rímskej ríše nemeckého národa. "Anschlußgedanke und großdeutsche Erziehung" sú prostriedky, ktoré majú nemeckej ríši pomôcť ku vláde v strednej Europe a v celom svete.
Von Laesch sa rozpisuje o tom v predposlednom ročníku "Deutsche Arbeit", ročník 1924, str. 203 až 205. Vytýka dokonca lokálny patriotizmus a separatizmus istých Nemcov. Ideálom každého Nemca musí byť vraj výchova k veľkonemeckej národnej myšlienke. "Wir müssen sie zum Staat erziehen, der ein Staat der Deutschen und zwar nur der Deutschen, aber auch aller Deutschen des geschlossenen Siedelungsgebietes ist".
Toto je reč jasná a priama. Podobnú ešte jasnejšú reč počuli sme nedávno v piesni "Deutschland, Deutschland über alles" v týchto miestnostiach československého Národného shromaždenia. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)
Je to len potvrdenie toho, čo Leroy-Beaulieu v knihe Weilovej "Le pangermanisme en Autriche" už v r. 1904 napísal a vedecky doložil, čo dr Lodgmann známym svojim výrokom tvrdil, že totiž každý československý Nemec musí byť velezradcom a čo konečne nedávno jeho následník v predsedníctve nemeckej strany nacionálnej sen. Brunar s obdivuhodnou prostotou napísal do viedenského nacionalistického listu. Citujem výrok podľa "Nových Čech", roč. IX, č. 6-7, str. 194: "Německá strana nacionální pokládá boj, jejž je Němectvo nuceno vésti na historické půdě Čech, Moravy a Slezska, za osudovou otázku všeho Němectva vůbec, neboť je přesvědčena, že Československo jest překážkou zřízení velkoněmeckého národního státu, jenž má obsáhnouti celý středoevropský obvod, osídlený Němci a že je nebezpečím pro zabezpečení německého sídliště v Evropě. Německá strana nacionální vede proto tento boj ne proto, aby zabezpečila 31/2 milionu sudetských Němců uvnitř eventuelně změněného československého státu, ale aby připravila možnost, aby naše sudetoněmecká vlast tvořila jednou část velikého německého národního státu ve střední Evropě".
Takýmto spôsobom u nás píše a hovorí vynikajúci člen politickej strany veľkonemeckej. Nikto z čelnejších nemeckých politikov v Československu nemal odvahy protestovať proti tomuto výroku Brunarovmu. Pokiaľ takéto názory zjavne povedané alebo potajomky hlásané ovládať budú nemectvo, do tých čias nie je žiaden úprimnejší a politicky cenný príklon k Nemcom tu i za hranicami možný.
Na začiatku svetovej vojny napísal ktorýsi múdry spisovateľ nemecký do Bohemie, že panslavizmus je fantomom. "Zemepis je dôležitejší než mluvnica. Konfigurácia štátneho územia je dôležitejšia nežli rovnosť reči". (21. augusta 1914.) Prijímam tento výrok a tvrdím: Bol-li panslavizmus našich romantikov politickou fikciou, tak je váš pangermanizmus nielen fikciou, ale priamo hriechom na tele Europy, poneváč práve konfigurácia našeho štátneho územia a mocenská konfigurácia celej Europy strednej revidinkácii starého Nemecka nepraje a nikdy nepripustí. Geografické pomery sú skutočne silnejšie než gramatika. Nemecká veda a hlavne dejepisci to priamo i nepriamo uznali. Len básnici a povrchní kantori sa všenemeckej ideologii meravo pridržujú.
Každému úprimnému Čechoslovákovi, ktorý mal príležitosť vniknúť do kultúrneho bohatstva nemeckého národa, je ľúto, že nemeckí politikovia sa tak ťažko preorientúvajú, že nevedia sa odpútať od svojich nemožných, dávno zastaralých romantických vidín, že nechcú nám podať úprimne vystretú ruku.
Zapamätujte si, páni Nemci: "Am alldeutschen, antislavischen Wesen kann weder Böhmen, noch die Welt genesen". (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Pohl.
Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Pro to, že bylo nutno podati návrh na vyslovení nedůvěry a že je třeba, aby tento návrh byl přijat, mluví, jak myslíme, velmi důtklivě politická událost z posledních dnů, a to suspense zaručených práv státních občanů v Rybářích. Vím, že o tom mluvili v senátě kolegové naší strany a že ministr dr. Nosek jim na to odpověděl. Ale tato událost není ani odpovědí ministrovou vysvětlena, ani tato odpověď neuspokojuje, ani odpověď a celá událost nejsou takové, abychom se o nich neměli v souvislosti s návrhem na vyslovení nedůvěry zmíniti. Jsem zajisté oprávněn říci, že tak lehkovážně, tak bezdůvodně a tak protizákonně nebyla snad ještě v žádném státě suspendována práva, zaručená státními základními zákony. Tuto suspensi zaručených práv státních občanů dlužno označiti za nehoráznou, nehoráznou pro její příčinu.
Co se stalo? Policejní rada z Karlových Varů prohlásil, že veřejný klid byl porušen, bezpečnost osoby a majetku obyvatelů ohrožena. (Německý výkřik: Kdo jej porušil?) Neporušili jsme veřejný pokoja řád, bezpečnost osoby a majetku obyvatel nebyla ohrožena, učinila tak spíše policie a nikdo jiný. (Souhlas na levici.)
Ztloukla bezbranné lidi, ohrozila těžce majetek městské obce Rybářů a živnostníků. Lze se tázati na důvody a pan ministr byl také na ně tázán a dal v senátě odpověď méně než dostatečnou. A přec bylo by bývalo jednoduché, dáti správnou odpověď. Chtěl bych ji vyjádřiti jedinou větou: Bláznivý stavitel připravil o rozum a rozvahu nejen policii Karlových Varů, ale i správu státu a, jak se zdá, též většinu ministrů. Jinak se absolutně tento příběh nenechá kvalifikovati. Když si myslíte, že to státní správu již opravňuje, aby hrozila, jak to ministr vnitra uznal za vhodné, když myslíte, že to je síla státní správy, pak se domnívám, že jste se velice zmýlili. Není to sila, je to směšný strach, který si lze vysvětliti pouze špatným svědomím státní správy zvláště proti německým dělníkům a vůbec menšinám. Výjimečné právo bylo zrušeno, avšak jeho zrušení je skoro podivuhodnější než vyhlášení. Policejní rada prohlašuje ve vyhlášce o zrušení docela nesprávně, že zachování pokoje a řádu bylo mu zaručeno. Nikdo nemůže podati o tom vysvětlení. V ohromné schůzi důvěrníků naší strany byla dána otázka; od naší strany nedostal za to žádné záruky. A s jiné strany též ne. Ale nejen že tato vyhláška o zrušení obsahuje tuto nepravdu, vyhláška o zrušení hrozí též pro případ, kdyby se opakovaly jakékoliv nepokoje, novou suspensí státních občanských práv.
Mluví se zde tak často o porovnáních se starým Rakouskem. Chtěl bych též porovnávati a chci proto mluviti o příbězích z r. 1908. Roku 1908 byly v Praze výtržnosti, a to nikoliv bezvýznamné, pro buml kulerových studentů na Příkopech, výtržnosti, které se dály po týdny a měsíce, výtržnosti, při kterých se přec něco dělo. Zkoumejme, co rakouská vláda, od které jsme se prý tak daleko vzdálili, tenkráte učinila. Zpráva o tom zní: Když se výtržnosti opakovaly, dostal místodržitel hrabě Coudenhove rozkaz, hroziti nejostřejšími prostředky, užíti však těchto hrozeb, až kdyby se tyto výtržnosti opakovaly a kdyby pořádek nebyl obnoven. A nato, pánové, pražské policejní ředitelství zakázalo výnosem shromažďování v Praze a nařídilo časné uzavírání domů na základě starých rakouských policejních nařízení a předpisů. Příznačné je dále: Teprve když jednání předsedů stran v poslanecké sněmovně, konaná k vyřízení této záležitosti, zůstala bez účinku na vyřízení této záležitosti, aby se zamezily srážky v Praze, bylo místodržiteli nařízeno, aby vyhlásil stanné právo. Tak se to dělo v Rakousku. Vyjednávání vedla vláda s předsedy stran. Měříme-li to s tím, co se stalo v Rybářích, musíme se tázati, zda by ještě nějaké světové veleměst o existovalo vůbec bez výjimečného stavu, kdyby měly býti tak směšné příběhy, jako tvrzené vržení kamene, který ranil strážníka na noze a který ho, jak ministr výslovně připustil, zranil zcela lehce, dostatečným důvodem pro obmezení osobně zaručených svobod obyvatelstva celého města. To by nesměly ve Vídni, Paříži, Novém Yorku a Londýně nikdy býti v účinnosti plná práva státních občanů, neboť tam se přiházejí zcela jiné věci. Věc nedá se vysvětliti jinak, než že skutečně někdo ztratil rozvahu. A jsou-li oposiční strany a proto také my z vládních lavic napomínáni, abychom měli rozum, odpovídám-klidně a bez vášně: my zástupci německých dělníků neztratili jsme nikdy ani na okamžik rozvahy; neztratili jsme jí, bohudík, ani tehdy, když vy jste ji, jak se zdá, ztratili. Chci vám nyní připomenouti výroky našeho nezapomenutelného soudruha Adlera, které učinil v rakouském parlamentu 1908 za stanného práva v Praze. Pravil: "Stanné právo je skutečně jednoduché rozluštění. Není potřebí mnoho rozumu k zavolání kata z Vídně do Prahy. Není to nic jiného, než zcela vyložený úpadek starých rakouských vládních způsobů. Důkaz úplné neschopnosti dnes vládnoucích stran". Pánové, slova, která Adler pronesl tehdy o rakouské vládě, lze dnes zcela dobře užiti o vládním systému tohoto státu. Lze zcela bez obav porovnávati, srovnání nedopadne nikterak na neprospěch Rakouska. (Souhlas na levici.)
Věří-li kdo, že karlovarské události
nebyly provokovány policií, pak přečtěte
si, prosím, povolení ke shromáždění,
vydané zcela prostým policejním radou, který
do něho napsal: "Jest vám poslouchati nařízení
policejních". Nutno dlouho hledati v dějinách
rakouské byrokracie, než najdeme takový surový
a klackovitý policejní sloh k státním
občanům. Chtěl bych vám, kteří
pohrdáte kdykoli a kdekoli přáními
a žádostmi německého pracujícího
obyvatelstva, připomenouti prohlášení
o nezávislosti, které jste učinili 18. října
1918 v Paříži, a to nynější
president státu Masaryk, generál Štefánika
dr Edvard Beneš. Co praví toto prohlášení
samostatnosti? "Demokracie porazila theokratickou autokracii,
militarismus jest přemožen, demokracie zvítězila.
Lidstvo bude reorganisováno na základě demokracie.
Moc tmy pomohla světlu k vítězství.
Začíná vytoužená doba lidskosti".
A nyní, sledujeme-li rozpravu z včerejšího
a dnešního dne, (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.) pozorujeme
tu zatroleně málo lidskosti, velmi málo demokracie.
Vstoupili jste do svého nového státu se všemi
chybami starého Rakouska a stali jste se velmi učelivými
žáky, abyste rakouské poměry nejen mechanicky
přenášeli, nýbrž ještě
stupňovali, co by bylo bývalo dříve
prohlašováno za nesnadné, za téměř
nemožné. Práva státních občanů
prohlásiti za neúčinná je také
skutečně nesporná nezákonnost. To
bylo již opět dokázáno. Chci rekapitulovati.
Policejní komisař zruší na základě
ministerského nařízení práva
státních občanů, ač §
113 ústavní listiny Československé
republiky stanoví, že lze jen zákonem stanoviti,
zda a pokud práva státními základními
zákony zaručená mohou býti obmezena.
(Posl. Heeger [německy]: Z kterého roku je toto
ministerské nařízení?) Z roku
23. (Posl. Heeger [německy]: 1823?) Nikoli, 1923.
V zákoně o obmezení svobod z 14. dubna 1920
praví se v §u 3: "K mimořádným
opatřením je třeba usnesení vlády,
schváleného presidentem republiky". A já
se táži, jak je tedy možno, že celý
český národ - i s českými dělníky
a jejich politickými a parlamentními zastupitelstvy
- může se přenésti přes takové
libovolné a svévolné obmezení zaručených
práv státních občanů? Je to
znakem úpadku naši demokracie, ale také úpadku
našich politických poměrů. Pan ministr
dr Nosek schválil v senátě toto opatření,
které jsme vždy označovali jako výplod,
jako přehmat policejního mozku, již ne zcela
zdravého, kryl je a odpověděl řinčením
šavlí, šavlí se to vlastně nemůže
označiti. Myslím, že po této řeči
pana ministra dr Noska v senátě je nutno,
aby návrh na vyslovení nedůvěry, který
zde byl podán, byl rozšířen, musí
býti i na něho rozšířen, protože
vláda kryla zde oficielně rybářskou
nezákonitost. (Souhlas na levici.)