Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále slovo má pan posl. Oehlinger.
Posl. Oehlinger (německy): Slavná
sněmovno! Ode dne, kdy byl zřízen tento stát,
jest vláda a české většinové
strany, které dříve měly v moci vládu
prostřednictvím "pětky", nyní
prostřednictvím dvanáctičlenného
výboru, této správní rady českých
většinových stran, ovládána duchem,
který chce vše německé v tomto státě
potlačiti a vykořeniti. Tímto duchem jsou
ústava, všechny zákony a nařízení
tohoto státu přímo prodchnuty. Všechny
zákony a nařízení jsou přizpůsobeny
národním aspiracím Čechů a
jejich imperialismu a princip počeštění
jest patrný ze všech opatření a nařízení
úřadů. Úsilím tohoto státu
jest vytlačení a vykořenění
němectví a proto byli a jsou Němci opředeni
hustou sítí co nejrafinovaněji spletených
zákonů a nařízení, které
sahají na kořen života sudetských Němců.
Konečným účelem všech zákonů
a nařízení jest a zůstává
odnárodnění Němců. Tři
a půl milionový národ chcete násilně
odnárodniti, to jest celé umění české
vládní politiky. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Úvodník večerního vydání
časopisu "Reforma", "Nový Večerník"
ze dne 3. února 1926, orgánu strany nově
zastoupené ve vládě, strany českých
živnostníků, má co na srdci, to na jazyku,
píše-li, že není nic těžkého
v desíti letech míti v republice o milion Němců
méně. "Přiznání krásné
duše". Toto přiznání ukazuje nám
rychlostí blesku, jakou ďábelskou, zničující
vůlí vůči nám Němcům
jsou prodchnuty většinové strany i s vládou.
Zamýšlíte německý národ
v tomto státě nejen zbaviti práv, nýbrž
přímo jej decimovati a aby se toho dosáhlo,
neštítí se držitelé moci, jak dobře
víme z minulosti a jak to dokazuje přítomnost,
žádného prostředku, kdyby byl sebe horší.
Zbavování práv, znásilňování
a rdoušení všude a všude, kamkoliv jen pohlédnete.
Víme, s jakou bezohledností, úzkoprsostí
a krátkozrakostí postupovali čeští
držitelé moci proti nám Němcům:
při jednacím řádu posl. sněmovny
a otázce válečných půjček,
při pozemkové reformě a postátnění
lesů, víme, jakého do nebe volajícího
znásilnění dopustili se čeští
držitelé moci na našem národě ve
školství, při restrikci úřednictva,
při postátnění drah, víme,
jak ohromné záští chovají čeští
držitelé moci k našim německým
světovým lázním, jmenovitě
Mariánským Lázním, záští,
jež chtějí ukojiti lázeňským
zákonem; všechna ta bezpráví a znásilňování
vrcholí však v prováděcím nařízení
ze dne 3. února 1926 k jazykovému zákonu
ze dne 29. února 1920. 6 let neměla vláda
odvahy, aby vydala prováděcí nařízení.
Krátce před svoláním sněmovny
domnívala se vláda, že nadešla doba, aby
trýzeň jazykového zákona rozmnožila
nevýslovnou trýzní prováděcího
nařízení. Vláda vydávajíc
toto prováděcí nařízení
byla dokonce tak smělá, že nedbala §u
55 úst. listiny, podle něhož lze nařízení
vydati jen ku provedení určitého zákona
a v jeho mezích, neboť prováděcí
nařízení k jazykovému zákonu
jde daleko za meze jazykového zákona z 29. února
1920. Abych uved jen jeden příklad, vyjímám
odstavec 3 článku 2 prováděcího
nařízení, kde se praví: "Orgány
republiky po rozumu zákonu jsou zejména notáři,
tlumočníci, zeměměřiči,
autorisovaní civilní technikové a báňští
inženýři, jakož i technikové a
inženýři na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi, zmínění v §u 3 zákona ze
dne 18. března 1920, č. 185 Sb. z. a n., o inženýrské
komoře, státní obvodní a obecní
lékaři a jiné osoby, pověřené
státní správou, pro svůj úřad,
svou službu nebo pro obstarávání prací
vlády ve veřejném zájmu.
Příslušníci svobodných povolání
reklamují se tedy v jazykovém nařízení
za orgány republiky, a pokud jde o užívání
státního jazyka, mají býti postaveni
na roveň státním zaměstnancům
a ukládají se jim stejné jazykové
povinnosti. Tím, že se z těchto uvedených
svobodných povolání smělým
způsobem činí orgánové republiky
a vnucují se jim jazykové předpisy pro státní
zaměstnance, nezamýšlí se nic jiného,
než tyto, tak zvané orgány, pokud jsou německé
národnosti, německé zeměměřiče,
německé inženýry, německé
lékaře atd., připraviti o existenci, zbaviti
je chleba, aby i v těchto svobodných po voláních
mohli býti umístěni plnokrevní Češi,
aby i tato svobodná povolání mohla se plně
státi rejdištěm českého šovinismu.
Z tohoto ustanovení jazykového zákona mluví
otevřeně duch bezohledného šovinistického
dobyvatele, jehož nenasytnost nezná mezí.
Spěch, s jakým vláda najednou přišla
na denní světlo s jazykovým nařízením,
zdá se podezřelým, tím podezřelejším,
že dva ministři měli tu odvahu odepříti
svůj podpis. Máme podezření, že
o tom rozhodly vnitřní pohnutky, že jste se
rozpřáhli k této mocné ráně
proti nám, Němcům, či domnívala
se vláda, že německý národ po
sedmiletém mučení jest již dosti zkrušen,
aby mu bylo lze bez trestu zasaditi poslední ránu
jazykovým nařízením? Snad hřešila
vláda také na to, že my, Němci, dosud
jsme zachovávali zákony tohoto státu, neboť
nelze přece popírati, že my Němci dávali
jsme tomuto státu k disposici své syny, že
jsme platili daně, že jsme vůbec plnili zákony.
Pan předseda vlády Švehla, jak se zdá,
jest dobrým žákem ředitele Kubišty
z Ústí nad Labem, který v "Republikánu"
z 8. února 1926 napsal: "Němci jsou zvyklí
poslouchat a podle toho musí se s nimi nakládati,
a to jest jediné, co je jim zdravé." Skutečnost,
že čeští držitelé moci zrušili
dané slovo ve svém memoiru III, že německý
jazyk stane se druhým zemským jazykem a že
nikdy nepoužiji trýznivých opatření
proti německé části obyvatelstva,
skutečnost, že čeští držitelé
moci nestáli v slovu, že budou svědomitě
plniti smlouvu o ochraně menšin, skutečnost,
že Češi zrušili dané slovo, že
splní Pittsburgskou smlouvu, dále to, že předseda
vlády Švehla, jako vždy, s úsměvem
sám zrušil slovo, které dal dne 10. července
1920, že jazykové nařízení, než
nabude platnosti, bude předloženo ústavnímu
výboru, všechny tyto věci dávají
mi oprávnění, abych výrok pana ředitele
Kubišty změnil a prohlásil: "Čeští
držitelé moci jsou zvyklí rušiti své
slovo a podle toho mají býti také oceňováni."
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Slova Kubištova nejsou ojedinělým zjevem,
touto chorobnou domýšlivostí jsou postiženy
všechny vedoucí hlavy Čechů, a tak vidíme,
jak se tato domýšlivost, lépe řečeno
velikášství projevuje i v zákonech a
nařízeních tohoto státu, v činech
vlády. Není to nic jiného než velikášství,
vydá-li jazykové nařízení vláda,
která má jen velice slabou parlamentní většinu
a bylo-li toto jazykové nařízení vydáno
ve státě, jehož vět šina není
české národnosti, velikášství
to je, že vláda nedbá všech slavnostně
učiněných slibů a zdá se, že
jest toho mínění, že postačí,
když se Němcům jen slibuje, ale pak se to nemusí
dodržeti. Velikášství jest to, píší-li
české časopisy o jazykovém nařízení
jako na př. "Venkov": "Vládní
nařízení jest jasné a vykonává
spravedlnost ve všech směrech, jak toho vyžaduje
naše demokracie." Skutečně nevím,
má-li se tu člověk smáti nebo plakati
nad tímto obíleným hrobem.
Jazykové nařízení není opatřením
spravedlivým, nýbrž fašistickým;
mluví z něho duch Mussoliniho, který u českých
většinových stran a u vlády upadl v
nemilost pro své nemístné a nyní najednou
hlasité dovolávání demokratického,
vzorného státu, Československé republiky,
mluví z každého z onoho sta článků,
zvláště však ze článků
60 až 99, které se vztahují na německé
obce a německé úředníky.
Víme, že vláda tohoto státu, při
snaze vše centralisovati, stlačila samosprávu
obcí již brzy po utvoření Československé
republiky na nejmenší míru, což jest úplně
v rozporu s dřívějším nadšením
českého národa pro samosprávu.
Stalo se to především proto, aby kulturně
a hospodářsky vysoce vyvinutý německý
národ v tomto státě byl pokud možno
vyloučen ze samosprávy, aby tento národ byl
počeštěn a aby tento stát dostal nátěr
českého národního státu, ačkoliv
není přece nic jiného a nezůstane
ničím jiným než státem národnostním.
Víme, že k nejdůležitějším
oprávněním samostatného oboru působnosti
obce náleží především svobodná
správa obecního jmění. Toto odvětví
obecní samosprávy bylo velmi brzy v tomto státě
podstatně omezeno předpisem o zřízení
finanční komise a tím již na počátku
tohoto státu byla svoboda obcí obětována
české státní myšlence. Dříve
platila zásada: "Zákla dem svobodného
státu jest svobodná obec", dnes platí
tato zásada: "Základem republiky jest nucená
správa státu".
Jazykové nařízení znovu těžce
zatěžuje německé obce. Prováděcím
nařízením k jazykovému zákonu
bude nyní veškeré hospodaření
německých obcí postaveno přímo
na hlavu a různými předpisy jazykového
nařízení budou způsobeny německým
obcím, jimž se beztoho dosti špatně daří,
neobyčejně veliké výdaje. Než,
co je vládě do toho! Hlavní věcí
jest a zůstane, že český šovinismus
bude ukojen. To jest počátek a konec celé
české vládní politiky.
Pro německé státní zaměstnance
jest však jazykové nařízení přímo
mučidlem, jakousi norimberskou "železnou pannou",
aby poslední německý státní
zaměstnanec, který snad zůstal uchráněn
před restrikčním zákonem, zmizel v
propadlišti. Každý státní úředník
a zaměstnanec musí dokonale uměti státní
jazyk. Jsou ustanoveny přísné zkoušky,
jejichž výsledek u německých státních
zaměstnanců jest nepochybný.
V mírové smlouvě st. germainské jest
ustanoveno a v každém čísle českých
časopisů lze to čísti, že v tomto
státě jest úplná rovnoprávnost
a že Němci nemají nejmenší příčiny,
aby si na něco stěžovali. Jazykové nařízení
ilustruje názorně tuto rovnoprávnost. Článkem
99 jazykového nařízení nasazuje se
tomuto mistrovskému kousku českých držitelů
moci koruna. Předpisy článku 99 otvírají
dokořán dveře svévoli úřadů,
a jak české časopisy nezakrytě přiznávají,
tyto předpisy byly ustanoveny proto, aby bylo zvráceno
rozhodnutí nejvyššího správního
soudu o užívání jazyků v živnostech
hostinských. Článek 99 jazykového
nařízení stane se pro mnohého okresního
pašu vítaným podnětem, aby tohoto článku
používal jako lasa na nepohodlné státní
občany druhého stupně.
Jak to jednou řekl president Masaryk: "Svoboda
znamená však také kritiku. Stát, který
nechce snésti kritiky, potlačuje hlasy svých
příslušníků, jest státem
tyranů. Svoboda tisku jest největším
statkem demokratického státu. Bezuzdná svévole
staré úřednické soustavy nesmí
míti místa v republice." Ze všeho toho,
co jsem řekl, vysvítá, že pro nás
Němce jest jazykové nařízení
ranou pěstí, poněvadž naše právo
užívati svého jazyka jest ještě
dále spoutáno.
Odmítáme tedy jazykové nařízení
a žádáme, aby bylo odvoláno. My Němci
máme v tomto státě právo na vlastní
život po stránce kulturní, máme právo
na svůj jazyk, a toto právo shoduje se s přirozeným
cítěním člověka. Každé
potlačování tohoto práva jest nepřirozené.
Jako od doby francouzské revoluce byla uznána práva
jednotlivých lidí, nazvaná lidskými
právy, tak jest také nyní třeba, aby
práva zvláště se vyznačujících
lidských skupin národních menšin byla
uznána a aby se jich dbalo. Pokud jde o nakládání
s menšinami, mohou se čeští držitelé
moci v tomto státě mnohému učiti od
svých, tak milovaných slovanských bratří,
nynějších držitelů moci v Rusku,
od sovětského Ruska, poněvadž nynější
vládci Ruska, kteří převzali imperialistickou
politiku carské vlády, neutlačují
menšin po vzoru této vlády, nýbrž
naopak, poskytují jim dalekosáhlá politická
práva. Účelem tvoření polo
nezávislých národních států
v rámci federalistického Ruska jest získati
menšiny pro celý stát. Tyto národní
státy mají působiti také přitažlivě
na příslušníky národa bydlící
mimo Rusko. Založení samosprávné moldavské
republiky po vzoru ukrajinské, běloruské,
povolžsko-německé a jiných republik
jest nejposlednějším příkladem
taktiky sovětské vlády, poskytnouti menšinám
politická práva.
Vládě bych ještě velmi naléhavě
kladl na srdce, aby co možná nejdříve
vyslala příslušné ministry na studie
do malé republiky Estonské, aby mohli na vlastní
oči viděti, jak Estonsko nakládá spravedlivě
s německými menšinami. Estonsko spravedlivě
sjednalo svůj vzorný zákon o školské
samosprávě se svými čtyřmi
procenty německých menšin a dalo jej dokonce
podati německým zástupcem.
Ministři československého státu konají
tolik cest, o nichž víme, že jsou velmi neužitečné,
avšak stojí veliké množství peněz,
jak jsem doslechl, jen v posledním roce 60 milionů;
o jednu či několik cest méně jest
jistě lhostejno, tím spíše, že
by takováto studijní cesta musila příslušným
ministrům otevříti oči, že ne
ve státě estonském ani ve státě
dánském, nýbrž v československém
státě jest nikoliv jenom něco, nýbrž
velmi mnoho shnilého.
Ministr pro věci zahraniční dr Beneš,
který přímo ostentativně dávaje
najevo své pravé smýšlení, podepsal
jazykové nařízení, dlí nyní
na zasedání Svazu národů v Ženevě.
Doporučuji mu, aby použil svého pobytu také
k tomu, aby zašel ve Švýcarsku do škol a
podíval se, jak se skutečně řeší
národní problémy. (Posl. dr Petersilka
[německy]: Vždyť to slíbil!) Ano,
ale zůstalo jen při slibu. Přes to, že
ve Švýcarsku tvoří němečtí
Švýcaři téměř 3/4
obyvatelstva, nikdy jsme neslyšeli, že by Francouzové
nebo Italové ve Švýcarsku byli měli
nějaký důvod ke stížnosti na
národní odstrkování. Jak daleko jde
v tomto směru Švýcarsko, vysvítá
zcela zřetelně z toho, že dokonce i Rhaetorománové,
Ladinové nebyli zanedbáni, ačkoliv tvoří
úzký pruh mezi Němci a Italy, který
sahá až do jižních Tyrol, do Dolomit.
Švýcarsko nemusilo litovati, že vyšlo vstříc
jednotlivým národům, naopak, jak vidíme,
daly se do služeb státu, poněvadž proto
měly všechny důvody. Snad se pan ministr dr
Beneš zastydí, až bude svědomitě
studovati národní problémy ve Švýcarsku,
že podepsal jazykové nařízení,
snad si nyní v Ženevě dokonale uvědomí,
že jeho stát, Československá republika,
jest spíše všechno jiné než druhé
Švýcarsko a že toto epitheton ornans nejméně
přísluší jeho státu. Snad se
dožijeme onoho velikého zázraku, že se
pan ministr dr Beneš vrátí do svého
státu jako kající hříšník
a bude činiti pokání, svůj podpis
z jazykového nařízení odvolá
a bude co nejvřeleji podporovati náš požadavek,
aby jazykové nařízení bylo odvoláno.
Doufejme, že ministr dr Beneš půjde dobrým
příkladem vstříc svým kolegům
ministrům a dokáže tím, že nedlel
tak často nadarmo v cizině, ve Švýcarsku,
že se tam také něčemu pořádnému
naučil. Jestliže se pan ministr dr Beneš bude
snažiti, aby jazykové nařízení
bylo odvoláno - nechť každý ušlechtilý
čin dojde své odměny - nemáme nic
proti tomu, jestliže svůj jarní výlet
podnikne dokonce do Egypta, navštíví Kahýru
a Alexandrii, přečte si tam nápisy na hotelích
a obchodech, zkrátka bude-li studovati jazykovou praxi
Egypta a dojde plného poznání, že Československá
republika, jako tak zvaný stát milující
svobodu, nesmí zůstati ani o minutu déle
v jazykové otázce za Egyptem.
Pánové s české strany! Chcete se tedy
učiti spravedlnosti od Ruska, Estonska a Švýcarska?
Ve svém nejvlastnějším zájmu
dejte menšinám tohoto státu, které přece
tvoří vět šinu, práva, jež
jim náleží! Což nechcete konečně
jednou přestati - bije dvanáctá hodina -
šlapati nohama po právech menšin, jako jste to
učinili jazykovým nařízením!
Nebudete-li dbáti práv národních menšin,
práv Němců, jako jste to učinili u
tohoto jazykového nařízení v tomto
státě, musí to ovšem vésti k
tomu, že budou, ba musí spatřovati v tomto
státě svého nepřítele. Poněvadž
jazykové nařízení jest zřejmým
porušením zaručených menšinových
práv, nemáme my, Němci, tedy pro vládu
nic jiného než nejostřejší nedůvěru.
Českému národu bych však radil, chce-li
udržeti tento stát, aby si vtiskl v srdce slova a
uvedl je v čin: "Spravedlnost jest jediným
podkladem moci a trvání státu a jediným
poutem lidské společnosti." (Potlesk na
levici.)
Předseda (zvoní): Přerušuji
projednávání tohoto odstavce, jakož
i dalšího pořadu dnešní schůze.
Před ukončením schůze učiním
ještě některá presidiální
sdělení. Pozdraviv se ze své choroby, odpovídám
na dva dotazy podané mně podle §u 70 jedn.
řádu. Je to především dotaz pp.
posl. dr Czecha, Pohla a Roschera podle §u
70 jedn. řádu stran zamítnutí návrhu
posl. dr Czecha a soudr., aby byla ihned svolána
poslanecká sněmovna. Páni posl. dr Czech
a soudr. podali mně podle §u 7 0 jedn. řádu
dotaz, jak mohu uvésti v soulad s předpisy jednacího
řádu, že návrh více nežli
2/5 poslanců, aby byla podle §u 40, odst. 3 jedn.
řádu svolána neprodleně schůze
poslanecké sněmovny, byl předsednictvem sněmovny,
jež k rozhodováni o něm nebylo ani kompetentní,
zamítnut s odůvodněním, že část
podpisů na tomto návrhu nebyla vlastnoruční.
Dotaz dovozuje, že naše dosavadní parlamentní
prakse netrvá na vlastnoručních podpisech
podavatelů a že také případ precedenční,
na který se rozhodnutí odvolává, netýkal
se otázky pravosti, nýbrž pouze otázky
odvolatelnosti podpisu. Žádost podle §u 40 odst.
3 jedn. řádu jako ryze formální technický
návrh, na který se §§ 19, 48, 68 jedn.
řádu nevztahují, nevyžaduje vlastnoručních
podpisů; tím méně bylo jich třeba
v daném případě, poněvadž
prý nebylo pochybnosti o tom, že žádost
byla vznesena jménem a se souhlasem více nežli
2/5 poslanců.
Vytýká-li mně dotaz, že jsem k projednání
této čistě technické žádosti
svolal zcela zvláštní, jednacím řádem
k tomu neustanovený aparát - t. j. patrně
předsednictvo a že jsem ho použil k tomu, abych
otřásl posavadní nespornou tradicí
parlamentní, že jsem dále, vykonávaje
svůj úřad, dal se vésti názory,
které lze sotva uvésti v soulad s mým úřadem,
odpovídám:
Když žádost, o niž jde, byla podána,
byly v denním tisku vysloveny pochybnosti, zdali ti, jichž
jména na návrhu jsou uvedena, skutečně
také za návrhem stojí. Zjistiv na první
pohled, že valná část podpisů
na žádosti jest napodobena, předložil
jsem spornou právní otázku, zdali žádost,
která není opatřena vlastnoručními
podpisy žadatelů, jest dostatečným podkladem
ke svolání sněmovny podle §u 40, odst.
3 jedn. řádu, předsednictvu sněmovny.
Ježto podle §u 9, odst. 1, lit. a) jedn. řádu
předsednictvo sněmovny usnáší
se o výkladu jednacího řádu, jsem
přesvědčen, že postup můj byl
v souladě se zákonem, a že předsednictvo
bylo k řešení zmíněné
otázky výkladu jednacího řádu
oprávněno Předsednictvo opírajíc
se o právní názor, vyslovený v usnesení
předsednictva ze dne 28. února 1924, zodpovědělo
zmíněnou právní otázku záporně.
Dal-li jsem se vésti při svém dalším
postupu tímto právním názorem předsednictva
jako směrodatným, ani tu neporušil jsem ani
zákona, ani povinností, jež mně můj
úřad ukládá.
Za tohoto stavu věci nemusil bych ani reagovati na další
námitku dotazu, že totiž pro výklad jednacího
řádu, který předsednictvo usneslo
pro daný případ, neprávem se dovolávám
staršího usnesení předsednictva ze dne
28. února 1924. Abych však uvedl toto tvrzení
na pravou míru, sděluji, že předsednictvo
ve zmíněné schůzi roku 1924 skutečně
zabývalo se právním rozborem nejen otázky
odvolatelnosti, nýbrž i otázky pravosti podpisů
na sněmovních jednáních a že
při tom schválilo mezi jiným tuto právní
zásadu, plynoucí z jednacího řádu:
Pravost podpisu budiž vyžadována při všech
podáních podle jednacího řádu.
Kancelář však nebude z technických důvodů
zkoumati pravost podpisů, pokud jí toho předseda
sněmovny výslovně neuloží.
Parlamentní usus, pokud by se vyvinul, byť i pouze
z technických důvodů a obtíží,
proti positivní normě jednacího řádu
anebo proti autentickému výkladu této normy,
nemůže založiti právo a derogovati positivním
předpisům.
Další moje odpověď týká
se dotazu posl. Bolena podle §u 70. jedn. řádu
o porušení poslanecké imunity posl. Steinera.
Pan posl. Bolen podal dne 18. února 1926 dotaz předsedovi
sněmovny podle §u 70 jedn. řádu, v němž
vyličuje, že dne 13. února t. r. konala se
veř. schůze lidu v obci Várkoni v bratislavské
župě na Slovensku, že vládní komisař
schůzi tuto rozpustil pro výroky posl. Steinera,
že četnický strážmistr poté
posl. Steinera nejprve vyzval, aby místnost opustil,
nato pak jej zatkl, odvezl k okresnímu soudu do Dunajské
Středy, odkud posl. Steiner teprve druhého
dne po výslechu vyšetřujícím
soudcem byl propuštěn na svobodu.
Pan tazatel táže se předsedy sněmovny,
zda o této věci ví, jaké kroky učinil
k vyšetření případu a proti porušení
poslanecké imunity.
O případu posl. Steinera zvěděl
jsem jednak z novin, jednak z téměř současného
dotazu posl. Bolena, jednak z naléhavé interpelace
pp. posl. Hakena, Kreibicha a druhů o této
věci a konečně z oznámení okresního
úřadu v Dunajské Středě ze
dne 15. února 1926, které tento úřad
podle §u 25 ústavní listiny učinil předsednictvu
posl. sněmovny jako o zatčení in flagranti.
Požádal jsem ministerstvo vnitra o vyšetření
případu a jeho vysvětlení, a to jednak
ihned po dotazu pana posl. Bolena, jednak po jeho řeči
v poslední 12. schůzi poslanecké sněmovny.
Ministerstvo oznámilo, že již po prvních
zprávách o zatčení posl. Steinera
nařídilo přísné vyšetření
případu, zejména po té stránce,
zda nebylo porušeno ustanovení §u 24 ústavní
listiny o poslanecké imunitě.
Sdělujíc výsledky šetření,
potvrzuje ministerstvo udání dotazu, že schůze
ve Varkoni rozpuštěna byla pro výroky posl.
Steinera po opětovném napomenutí.
Dodává však, že posl. Steiner přes
rozpuštění schůze dále řečnil,
čímž způsobil, že účastníci
přes výzvu k rozchodu v místnosti setrvávali
a pokračovali v úředně rozpuštěné
schůzi. Tu četnictvo vidouc v tom také prostředek
proti eventuelním vážnějším
důsledkům, zatklo posl. Steinera při
činu samém. Posl. Steiner byl v zápětí
po té odvezen k okresnímu soudu do Dunajské
Středy, kamž doraženo o 10. hodině večerní.
Trestní oznámení pro výroky a popuzování
účastníků na schůzi sepsáno
bylo ihned a posl. Steiner byl hned po ranním výslechu
soudním bez prodlení propuštěn z vazby.
Ministerstvo uvádí dále, že kromě
této skutkové podstaty byla pro četnictvo
rozhodna také četnická instrukce, platná
na Slovensku, která v §u 117, odstavec VI a VII ustanovuje,
že četník může při činu
zatknouti pachatele, jestliže pachatel chce dokončiti
započatý trestný čin a nelze-li provedení
činu nebo pokračování v něm
jinak zabrániti, dále když někdo spáchal
takový trestný čin nebo přestupek,
že tím byla vyvolána výtržnost
a dalšímu porušení pokoje může
býti zabráněno zatčením pachatele,
konečně také § 25 ústavní
listiny výslovně připouští zatčení
člena Národního shromáždění
při činu samém.
Ministerstvo vnitra sdělilo zároveň, že
činí opatření, aby bezpečnostním
orgánům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
dostalo se jasného poučení o imunitě
členů Národního shromáždění.
Tím sdělil jsem, jaké kroky j sem učinil k vyšetření tohoto případu.
Pokud se pan poslanec táže na má opatření
k ochraně imunitních práv poslaneckých,
sděluji:
Pana ministra vnitra žádám tímto ex
presidio, i ještě zvláštním přípisem,
aby učinil potřebná opatření,
která by výkonným orgánům veřejného
pořádku určitěji vymezila jejich povinnosti
na ochranu veřejného pořádku i v takových
pochybných případech, kde může
nastati kolise s ústavní ochranou poslanecké
imunity.
Apelovati musím však také na paní a
pány poslance, kteří jako členové
Národního shromáždění
imunitní ochrany dle §§ů 23, 24 a 25 ústavní
listiny požívají, a jí se dovolávají.
Také na nich dojista jest, aby při každé
příležitosti již sami takovým způsobem
postupovali, aby se zabránilo kolisi.
Udělil jsem dovolené na dnešní schůzi
posl. Bečkovi, Čulenovi, Wünschovi,
vesměs pro neodkladné záležitosti; na
dnešní a zítřejší schůzi
posl. Szent-Iványmu z rodinných důvodů,
posl. dr Mičurovi pro neodkladné záležitosti.
Nemocí omluvili se pp. posl. Čuřík,
L. Wenzel.
Oznamuji, že schůze branného výboru,
svolaná po schůzi plena sněmovny, se konati
nebude a že příští schůze
výboru toho bude svolána písemně.
Mezi schůzí byly tiskem rozdány zprávy.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
153. Zpráva výboru zemědělského
o usnesení senátu (tisk 7) Národního
shromáždění republiky Československé
o vládním návrhu zákona (tisk sen.
2238 a 2268) o další obnově prozatímního
vnuceného pachtu.
174. Zpráva výborů zahraničního,
ústavněprávního a rozpočtového
o vládním návrhu (tisk 82), jímž
předkládá se Národnímu shromáždění
smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou
o otázkách právních a finančních,
podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se
Závěrečným protokolem z téhož
dne.
175. Zpráva soc.-politického a rozpočtového
výboru o vládním návrhu zákona
(tisk 8) o hranici příjmu, vylučující
nárok na důchod válečných poškozenců.
Předseda: Mezi schůzí byl tiskem rozdán
a současně přikázán výboru
iniciativnímu návrh.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
161. Návrh posl. Hakena a soudr. na vyšetření
katastrofy v Truhlářské ulici vyšetřovacím
výborem.
Předseda: Podle usnesení předsednictva
navrhuji, aby se příští schůze
konala zítra v pátek dne 12. března 1926
v 9. hod. dopol.
1. Zpráva výboru iniciativního o návrhu
posl. dr Luschky, Hodiny, inž. Junga, Stenzla, dr Keibla
a druhů, aby byla vyslovena nedůvěra vládě
pro porušení mezinárodně zaručené
jazykové ochrany národnostních menšin
(tisk 128) a zpráva menšiny iniciativního výboru
podle § 33, odst. 4 jedn. řádu k návrhu
posl. dr Luschky, Hodiny, inž. Junga, Stenzla, dr Keibla
a druhů, aby se vládě vyslovila nedůvěra,
poněvadž porušila mezinárodně zaručenou
jazykovou ochranu národních menšin (k tisku
128).
2. Druhé čtení osnovy zákona o podomním
obchodě (tisk 148).
3. Zpráva výboru zemědělského
k usnesení senátu (tisk 7) o vládním
návrhu zákona (tisk sen. 2238 a 2268) o další
obnově prozatímního vnuceného pachtu
(tisk 153).
4. Zpráva výboru zahraničního a výboru
pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností
o vládním návrhu (tisk 75), kterým
se předkládá Národnímu shromáždění
úmluva o zjednodušení celních formalit,
sjednaná 3. listopadu 1923 v Ženevě (tisk 123).
5. Zpráva výboru zahraničního a výboru
pro záležitostí průmyslu, obchodu a
živností o vládním návrhu (tisk
17), kterým se předkládá Národnímu
shromáždění k dodatečnému
souhlasu prozatímní obchodní úmluva
(modus vivendi) a k projevení souhlasu obchodní
smlouva mezi republikou Československou a Španělskem,
sjednaná v Madridě dne 29. července 1925
a uvedená v prozatímní platnost ve formě
prozatímní obchodní úmluvy vládní
vyhláškou ze dne 27. října 1925, č.
216 Sb. z. a n. (tisk 149).
6. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu v Chebu za souhlas s trest. stíháním
posl. Patzela pro přečin podle §u 14, č.
1 a posl. Hillebranda pro přečin podle §u 14,
č. 5 zákona na ochranu republiky (tisk 113).
7. Zpráva výboru imunitního o žádosti
posl. Stivína, aby byla podle §u 51 jedn. řádu
udělena důtka posl. Kreibichovi.
8. Zpráva výboru imunitního o žádosti
kraj. soudu v Mostě za souhlas s trest. stíháním
posl. Zoufalého pro přečin výzvy k
trest. činům podle §u 15, č. 3 a pro
přečin rušení obecného míru
podle §u 14, č. 1 zákona na ochranu republiky
a přestupek §u 23 tiskového zákona (tisk
129).
9. Zpráva výboru imunitního o žádosti
hlav. stát. zastupitelství v Bratislavě za
souhlas s trest. stíháním posl. dr Jurigy
pro přečin podle §u 14, č. 5 a 3 a posl.
Tománka pro přečin podle §u 14, č.
3 zákona na ochranu republiky (tisk 130).
Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky?
(Nebyly.)
Není tomu tak. Návrh můj je přijat.
Prohlašuji schůzi za skončenu.