Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsal jsem sice s kolegy z Podkarpatské Rusi dotaz vládě o § 100 jazykového nařízení, ale udělal jsem to proto, poněvadž jsem dostal spoustu protestů, v nichž se podrážděně žádalo, abych v tom zakročil, neboť lidé jednak se drží toho, že v této otázce má právo rozhodovati pouze podkarpatoruský sněm, a jednak se domnívají, že podle odstavce 4 §u 100 vláda bude žádati od úředníků župních a hlavnoslúžnovských, aby vykonal: zkoušku z češtiny, a to by byla velká křivda pro ně, neboť na Podkarpatské Rusi všichni úředníci vykonali zkoušku z ruštiny a po 6 letech již skorem všichni umějí dobře česky. Donucovati je ke zkoušce, to by se všeobecně považovalo za křivdu a bylo by všeobecným přáním, aby v tomto případě všichni čeští úředníci vykonali zkoušku z ruštiny. Nastala by nespokojenost na Podkarpatské Rusi.

Je zde několik starších úředníků, neboť mladší umějí všichni plynně česky, a ti, kdož od nynějška budou vstupovati do služby, všichni budou uměti, neboť se naučili ve škole. Ačkoli nemám právo hlasovati v jazykové otázce, pokud jde o Podkarpatskou Rus, přece poraditi je mojí povinností.

Prosím pana ministra vnitra, aby uklidnil veřejné mínění a aby nařídil, že se nebude požadovati žádná jazyková zkouška od těch úředníků na Podkarpatské Rusi, kteří nyní jsou ve službě, nechť jsou definitivní či nikoli. (Výkřiky na levici.)

A poněvadž se stal případ, že jeden úřad na ruskou žádost rozhodl a odpověděl česky, prosím, aby se takový přestupek netrpěl.

§ 12 zákona č. 508 z roku 1921 praví: "Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatelů tohoto území." (Výkřiky komunistických poslanců.) Ale nedej Pán Bůh z komunistů. Ústavní zákon praví totéž. A máme také restrikční zákon.

Tedy obracím pozornost vlády na to, že dotud nebude lze restringovati ani jednoho úředníka, jenž pochází z Podkarpatské Rusi, dokud tam jsou úředníci nepocházející z Podkarpatské Rusi. Neboť slyšel jsem zprávy, že se pomýšlí na restrikci také Rusínů. To by bylo úplně nezákonité. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Dlužno dále podotknouti i to, že z universit vychází ruská mládež, která podle ústavní listiny má přednost při umístění v úřadech na Podkarpatské Rusi.

Prosím pana ministra, aby v těchto dvou otázkách také uklidnil veřejné mínění.

Slavná sněmovno! Na Podkarpatské Rusi nikdo si víc nepřeje konsolidace než já. To jest jeden z mých hlavních politických cílů.

Chceme-li konsolidace Podkarpatské Rusi a spokojenosti ruského lidu, pak prosím, abyste dbali mých slov a všemi silami pomáhali, aby na Podkarpatské Rusi nastala konsolidace a blahobyt. (Výkřiky komunistických poslanců.) Od vás komunistů si toho přáti nemůžeme.

Podkarpatský drobný a chudý lid jen od vlády může očekávati lepší budoucnost. Jsem přesvědčen, že vláda učiní vše, co by povzneslo ruský zemědělský lid na Podkarpatské Rusi hospodářsky a kulturně, že bude dbáti samosprávy Podkarpatské Rusi, a jakmile podmínky to dovolí, provede samosprávu naši podle zákona. (Výkřiky na levici.)

Poněvadž pan ministr vnitra při jazykové otázce již prohlásil, že ruský jazyk na Podkarpatské Rusi považuje za rovnoprávný s jazykem československým, mám naději, že než podkarpatský sněm rozhodne, také tak bude i v praxi, a proto prohlašuji, že mám důvěru k vládě.

A nyní přejdu ke své osobě a budu se zabývati útoky týkajícími se mé politické činnosti. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Nebráním se, neboť nechci a nepotřebují se brániti, ale uvedu fakta ze svého politického života, aby to druzí pochopili a učili se z neobyčejné mé historie.

Pan posl. Gáti pravil, že jsem byl Maďarem, potom bolševickým komisařem a potom že jsem v Polsku organisoval polsko-maďarsko-ruské legie a že jsem byl Horthyovským a polským špehounem. Mimo to ještě v bývalé sněmovně ve své řeči pravil i to, že já, když československé a rumunské vojsko vkročilo do Mukačeva, sebral jsem s sebou peníze ze státní pokladny. Proto jest mou povinností, abych zde vysvětlil, co je na těchto věcech pravdy.

Jsem Rusín, můj otec byl Rusín a matka Rusínka. Vychován jsem byl - jako celá naše inteligence - maďarsky, poněvadž jsme neměli ruských škol. Politikou se zabývám od roku 1905. Základními zásadami mého života jak soukromého, tak politického jsou: láska, pravda a rozum. Pocitu nenávisti neznám. Zásadou mého života jest: milovati dobrého člověka bez rozdílu náboženství, třídy a plemene a vůči zlému člověku býti spravedlivým. Jak dlouho tak žiji, cítím se šťastným. Ale je to pravda, že nejvíce miluji svůj ruský národ, neboť on jest nejslabším a nejchudším národem v celé Evropě. I otec má nejvíce milovati nejslabší své děcko, to jest již zákon přírody.

Důkazem toho budiž to, že na Podkarpatské Rusi není ani jednoho člověka, komu bych neučinil dobře, když se na mne obrátil.

Mou politickou činnost vedla vždy láska k mému ruskému národu, a proto jsem nikdy nemohl uznati za dobré, aby můj malý, slabý a nekulturní národ přichýlil se k takové politice, která by byla příčinou, že by lid strašně trpěl a která by jej na konec zabila.

Když nad námi panovali Maďaři, dělal jsem politiku maďarskou. Vésti národní politiku nemělo smyslu. Mezi takovým malým, nekulturním a chudým národem muka nebyla by nic pomáhala, a lid by byl strašně a beznadějně trpěl. Za utrpení národa nemohl jsem bráti na sebe odpovědnost. Patřil jsem k oposiční straně osmačtyřicátníků, neboť tato strana byla jediná, která uznávala právo národních menšin a která nás oslovovala: "Bratří Rusíni."

Nejhlavnějším mým úkolem bylo povznésti kulturně ruský národ. Před válkou bylo v Marmaroši 92% ruských analfabetů. A poněvadž maďarská vláda nechtěla dáti ruské školy, usiloval jsem o maďarské školy, ačkoli hrozilo nám to pomaďarštěním. "Raději se pomaďarštíme, než abychom žili tak dále jako dobytek, a konečně byli zničeni" - bylo mým heslem. (Výkřiky na levici.) To byla má maďarská politika, již řídila moje láska k mému národu. Pro moji politiku ani jeden Rusín nikdy netrpěl. Ti, kdož mne kritisují, nevidí v tom hlubšího smyslu a nevědí, jak bolestné to jest vésti politiku nepopulární, ačkoliv užitečnou pro lid. (Výkřiky na levici.)

Ale tato moje maďarská politika nepřekážela tomu, abych v proslulém procesu marmarošsko-sihotském jako advokát nehájil mučedníky: Julia Bačinského, Jiřího Kabaljuka, bratří Kabalů atd. A hájil jsem je zdarma a energicky, neboť to byli mučedníci ruského národa. Jen moje energická a zvlášť agresivní obhajoba byla příčinou, že byli skorem všichni osvobozeni ještě před přelíčením. Tam jsem se potkal po prvé se slovanskými politiky ze Slovenska, Srbska a Ruska. Za to již mne podezřívali, že jsem pansláv, jak to ještě i dnes dokazují listiny v maďarském ministerstvu vnitra. Po dobu celé světové války byl jsem zapsán jako pansláv, ačkoli to nebylo pravda, tím méně, že jsem tehdy neměl slovanského ducha.

Po válce maďarská vláda, vláda Karolyho, dala nám teritoriální samosprávu. Nechtěl jsem přijmouti žádnou stání službu, poněvadž jsem chtěl zůstati nezávislý. Ale protože naše strana měla vládu v rukou, dva ministři, a to Vincenc Nagy a Orest Sabó, mne donutili, abych přijal místo guvernéra, domnívajíce se, že mravní mou povinností jest, abych se postavil v čelo svého milovaného národa a povznesl jej.

Tehdy již mohli jsme býti Rusíny. A tak počal jsem energicky vésti ruskou politiku. A dělal jsem ji s velkým úspěchem.

Za této práce přišla na nás pohroma. Velké neštěstí postihlo ruský národ. Vybuchl komunismus jako hrom s jasného nebe. Ministr ruské krajiny Sabó odešel do pense a zastoupení svěřil mně. Já jsem nebyl ani sociálním demokratem ani komunistou a neznal jsem jejich systému. Chtěl jsem odejíti domů a tam vyčkati konce bouře. Ale úředníci ministerstva prosili mne, abych je neopouštěl, neboť zahynou oni a jejich děti a pouze moje energie může je zachrániti. Guberniální rada v Mukačevě s počátku radila mi svou delegací, že nemusím přijímati službu, abych se nekompromitoval, neboť národ ještě mne potřebuje. (Výkřiky posl. Kreibicha.)

Po této upřímné a bratrské radě začal jsem baliti své věci, když bolševická policie uvěznila jednoho poctivého občana, a já na žádost rodiny jsem jej osvobodil energickým vvstoupením. Po této události přišel ke mně kněz Julius Bačinský a jménem rady prosil mne, abych zůstal ve službě a v těchto strašlivých dnech neopouštěl národa, neboť jinak dostal by se k vládě jakýsi Gelb a oběsili by mnoho set našeho nábožného lidu a celou inteligenci. Odpověděl jsem, že když vláda bolševická odevzdá mi absolutní vládu jako diktátoru pro Podkarpatskou Rus, pak že zůstanu, neboť maje vládu, mohu zachrániti lidi, jinak to nemá smyslu, neboť tito Gelbové, Weissové, Schwarzové všecky nás oběsí.

Židovsko-bolševická vláda v Maďarsku nebyla orientována a odevzdala mi tuto moc, neboť se domnívala, že v Rusku by nechtěli, aby v ruském území byl komisařem nikoliv Rusín, nýbrž Žid. Tak jsem se stal národním komisařem.

Moje situace byla strašně těžká. Ulice byla ozbrojena, obyvatelstvo odzbrojené a já jsem stál mezi nimi jako diktátor, ale bez moci. Byl jsem člověkem demokratickým a liberálním, a poněvadž zabýval jsem se vždy věcmi chudého lidu, měl jsem mnoho sociálního cítění a lásku pro každého dobrého člověka jak pro měšťana. tak též pro proletáře.

A co jsem dělal za své diktatury? To, co musí býti povinností každého čestného a dobrého člověka. Každému, kdo se ke mně obracel, ať to byl měšťan nebo proletář, jsem pomáhal a každému jsem působil jen dobro. Mimo to zachraňoval jsem lidi před smrtí.

Ulice odsoudila arcijáhna, mukačevského kanovníka Kosseja k smrti. Zachránil jsem ho tím, že jsem odročil exekuci, a to jen pro případ, kdyby odsoudili také rabína. Ale toho neudělali. Zachránil jsem před smrtí dr Jackoviče, nyní již užhorodského advokáta, jeho rodinu, rolníka Siladija a jiné. S pláčem přišel ke mně důvěrník římsko-katolického kostela a hlásil, že mukačevští bolševici chtějí napadnouti velkonoční procesí a zabíti kanovníka a mnišky. Šel jsem na procesí a šel jsem hned za nebesy. Bolševici neodvážili se je napadnouti.

Nemyslete si, že jsem klerikálem. Jsem volnomyšlenkářem. Jsem nábožný, ale ne klerikální.

Kromě zmíněných vysvobodil jsem asi 80 osob mukačevských a berehovských rukojmí, jež uvěznili, zaručil jsem se za ně svou osobou, svým životem. Přímo před oběšením zachránil jsem život Kolomana Ráce, před smrtí jsem zachránil dr Ivana Áče, Meškova, dr Birleje a tchána Štěpána Ráce a ještě mnohé.

Tito pánové žijí a nyní jsou mi vděčni, že jsem věrně vykonal svou povinnost.

Proč jsem to dělal? Pouze proto, že to byli lidé, a já jsem považoval za lidskou povinnost zachrániti trpícího člověka. To mi diktovala má láska k lidu. Podle mé zásady není dovoleno odsouditi člověka k smrti, k tomu člověk nemá práva.

Pravda, že ke komisariátu poslali maďarští komisaři bolševiky z Podkarpatské Rusi, jako Mondoka, abych jim dal službu. Musil jsem jim dáti místo, ale znemožnil jsem, aby tam mohli udělati něco zlého. O jejich činnosti se zmíním při jiné příležitosti.

To byla moje činnost za bolševismu v Maďarsku.

Když bolševismus padl, ministr pro věci národních menšin dr Blejer mi poručil, abych v čele delegace šel do ciziny a vedl propagandu v tom smyslu, aby Podkarpatská Rus byla připojena k Maďarsku.

Informoval jsem se u zástupců cizích států, co bude s Podkarpatskou Rusí. Všichni říkali, že tam bude plebiscit. Před svým rozhodnutím uvažoval jsem o zájmech ruského lidu. V našem kraji rodí se málo chleba. Pro Rusína maďarská rovina byla spižírnou. Všichni, jak prostý lid, tak inteligence a odborníci se domnívali, že kdyby nás oddělili od Maďarska, že zde nastane hlad.

A za druhé, jestli se od Maďarska odtrhne Sedmihradsko, Banát a Slovensko, přirozeným následkem toho bude, že se na Podkarpatské Rusi vyvine průmysl a naše země se promění v kvetoucí průmyslový kraj a nastane hospodářský a kulturní blahobyt.

Tyto příčiny mne pohnuly, že jsem přijal toto poslání a odešel jsem do ciziny, abych tam propagoval připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Tehdy to bylo prospěchem ruského národa.

Nežil jsem ani chvíle pod panováním česko-slovenským. Jako soukromý člověk žijící v cizině, měl jsem právo vyčkati, jak se definitivně rozhodne příslušnost Podkarpatské Rusi, a do té doby, dokud se nevrátím domů, jsem de jure maďarským občanem. A tak moje činnost neměla ani etické ani právní překážky.

V Polsku a v cizině dělal jsem propagaci v časopisech a memorandech ve smyslu svého poslání. Mimo to jsem studoval život továrního, průmyslového dělníka a socialismus.

A pokud jde o polsko-maďarské legie, mohu vám říci, že v Polsku nebyly. Ale povím vám, co tam bylo. (Výkřiky na levici.)

Byly tam dvě skupiny tak zvaných slovenských vystěhovalců. Jedna skupina skládala se z 5 členů, druhá z 30. Kdo je vydržoval a co dělali, přesně nevím, neboť málo jsem se s nimi stýkal a oni sami mi to neříkali.

Ale byla tam také skupina i podkarpatoruských vystěhovalců. Představili se v polských úřadech, že jsou vystěhovalci z Podkarpatské Rusi. Poláci je internovali, a poněvadž písemně mne žádali o pomoc, zakročil jsem, aby je tam v táboře zaopatřili. Bylo to 6 osob. Čas od času přišli k nim noví vystěhovalci z Maďarska, ale když viděli, že není tak dobře býti vystěhovalcem, odešli. Polské vojsko mělo nad nimi dozor. Já jsem nechtěl bráti na sebe odpovědnost.

Neříkám, že v případě, kdyby se byla Podkarpatská Rus před definitivním připojením odtrhla od republiky, že bych nebyl rád měl nějaký ozbrojený oddíl, jímž bych byl mohl ochrániti obyvatele před nepříjemnými událostmi, ale kdo jen trochu se zamyslí nad tím dospěje k tomu, že v cizím státě nelze organisovati ozbrojené oddíly a že jakákoliv organisace stála by strašně mnoho peněz a já jsem je neměl. (Výkřiky na levici.)

I to jest pravda, že byly plány, aby s pomocí oddílů byla Podkarpatská Rus odtržena od republiky. Byly i plány, že mi v tom případě odevzdají vedení civilní správy, ale já jsem tuto věc prohlédl se všech stran a zjistil jsem, že tyto plány jsou nemožné a neužitečné pro ruský národ. A tak se stalo, že, když již byla ratifikována smlouva trianonská, polské úřady úslužně jednaly tak, že všechny zmíněné tři oddíly musily poznenáhlu r. 1921 odejíti z Polska.

Zatím přišel rok 1920-1921. Nebylo hladu na Podkarpatské Rusi. Hledal jsem příčiny. Snadno bylo je najíti. Československý stát zlepšil a zdokonalil železnice a vůbec komunikace tak, že za několik měsíců byly již v stavu předválečném.

Rozpustil jsem delegaci. Přestal jsem působiti a od konce roku 1921 jako soukromý vystěhovalec žil jsem v cizině. V rozličných zemích studoval jsem život rolnických národů, doplňoval jsem svá studia politická a došel jsem k přesvědčení, že ruský národ může se vysoko povznésti jako národ rolnický v mezích Československé republiky, může dosáhnouti stupně českého a jiného západoevropského národa a nezkaziti se, nýbrž zůstati dobrým, klidným, loyálním, duševně jemným a šlechetným národem, tak jak to vůbec působí rolnický duch, a stal jsem se znovu šťastným, že mohu v tom svému milému národu pomoci a ukázati mu cestu.

Tam, kde máme horské pastviny, můžeme zavésti švýcarské hospodářství, kde máme pahorky. tam takové, jako v západním Rakousku kolem Pasova nebo na Moravě a tam, kde je rovina, takové jako na rovinách českých a moravských. A zavládne mír a konsolidace na Podkarpatské Rusi a ruský národ bude žíti v blahobytu. (Výkřiky na levici.)

A tak loni na jaře vrátil jsem se domů.

Pravda, že dokud jsem byl maďarským občanem, byl jsem věrný a loyální k Maďarsku, ale od té doby, co jsem se stal československým občanem, jsem věrný a loyální k republice (Výkřiky posl. Mondoka.), neboť podle mé zásady člověk má býti věrný a loyální k tomu státu, ke kterému patří. Je faktem, že, dokud jsem byl maďarským občanem, působil jsem jinak než nyní, neboť tehdy bylo potřebí tak působiti a pracovati ve prospěch lidu, a nyní zase tak, jak pracuji teď. Já jsem se nezměnil, nýbrž stav ruského národa. Politiku jsem nikdy nevedl pro sebe, nýbrž pro národ. Kdo miluje národ a slouží mu, ten musí dělati tak, jak přikazuje prospěch národa. (Výkřiky posl. Hakena.)

Strašně se mýlíte, vy komunisté, když myslíte, že se bojím toho, abych trpěl pro svůj národ. Pro mne je sladké a radostné trpěti pro ruský národ. Nebál jsem se přijíti domů bez amnestie. Pravda je, že jsem se soudu také nebál, ale jako právník vím, že v politických věcech i nevinný může několik měsíců seděti ve vyšetřovací vazbě. A přece jsem přišel domů.

Slyšel jsem vaše pomluvy, jež jste rozšiřovali mezi lidem, že jsem se vrátil domů po dohodě s vládou. Zde pravím otevřeně před světem, že jsem se s nikým nedohodoval ani oficiálně ani soukromě, nýbrž jsem sám ze své vůle přišel domů, a poněvadž mne nepronásledovali, je zřejmo, že podle zákona nejsem takovým hříšníkem ani proti republice, jak vy byste tomu chtěli.

Ani vaše útoky neberu vám za zlé, neboť vaše pomluvy rád snesu pro svůj národ.

A když vláda honorovala to, že jsem se vrátil domů a stal jsem se loyálním občanem, tím, že jsem nebyl pronásledován, a když si myslím, že není důležité to, co jsem dříve dělal v cizině, nýbrž že je důležité to, co dělám a budu dělati pro svůj národ a republiku, a když se sám budu obětovati, aby ruský národ využil mého rozumu, mé duše a síly pro dobro národa a státu, pak, vy páni komunisté, pro svou slabost voláte na syna národa: Ukřižuj ho!

Tací jste! Po vašich činech a řečích lze vás poznati. Tím horší je tento váš postup proti mně, poněvadž je všeobecně známo, že je to jen komedie všech těch, kdož na mne útočí, neboť, kdybych se dnes vrátil domů a kdybych byl pronásledován, všichni by útočili na vládu. Ale nyní zbývá leda to, že mne lid zvolil do sněmovny a vy jste ztratili mnoho hlasů, a já nepatřím k takové straně, která by zapomněla na ruský národ.

Lživé je tvrzení, že jsem byl polským nebo nějakým jiným důstojníkem v Polsku.

Lživé je tvrzení, že jsem byl a jsem polským špehounem, jak to uvedl pan posl. Gáti ve své řeči. Mne v Polsku ctili tak velice, že by si byl nikdo netroufal navrhnouti mi něco tak podlého. Jen zlý nebo nemocný člověk může o mne předpokládati něco takového.

Pravil pan posl. Gáti také to, že někoho odsoudili pro špehounství, poněvadž si se mnou dopisoval. To není pravda. Kdo pouze se mnou byl ve styku nebo si se mnou dopisoval, z těch ani jednoho neuvěznili ani neodsoudili, neboť nechtěl jsem býti v politickém styku s nikým z Podkarpatské Rusi. S důrazem pravím, že ani já jsem nebyl ve styku ani jsem nikoho tím nepověřil.

Dělalo se mým jménem mnoho, jak jsem to později uslyšel, ale o tom jsem tehdy nevěděl. Nikdy jsem nechtěl, aby měl někdo pro mne nepříjemnosti. Lživé je tvrzení, že jsem byl horthyovským špehounem.