Vážené Národní shromáždění!
To jsem chtěl poznamenati k charakteristice hlavního
účastníka penězokazecké aféry
maďarské, vnuka toho Windischgrätze, který
se stal pověstným svým výrokem, že
člověk začíná teprve od barona.
Tento výrok je i v lexikonech zaznamenán a opravdu
ukázalo se, že tam, kde panují názory,
že člověk počíná teprve
baronem, dospěla věc až tak daleko, že
můžeme dodati: - a končí jako mezinárodní
zločinec.
Spoluvinníci Windischgrätzovi Jankovich byl v generálním
štábu, Gerő zaujímal vynikající
místo. Ale do aféry jsou zapleteny ještě
i vyšší osoby, z nichž jedním je
hrabě Pavel Teleki. Hrabě Pavel Teleki byl ministerským
předsedou maďarským a předchůdcem
hraběte Bethlena, byl důvěrníkem Svazu
národů, byl Svazem národů pověřen
jako rozhodčí ve sporu Turecka s Anglií o
Mosul, tedy muž vynikající, ne pouhý
nějaký ctižádostivý nebo ziskulačný
pomocník. A k tomuto hraběti Telekimu přišel
na poradu princ Windischgrätz. Sdělil mu, že
hodlá falšovati tisícifrankové bankovky.
A pan hrabě Teleki s naivností dítěte
vykládá, že ho přátelsky varoval,
aby tak nečinil. Princ Windischgrätz přišel
však podruhé a ještě důrazněji
dotíral na hraběte Telekiho a vysvětloval
mu svůj plán, a tu ministerský předseda,
přední maďarský politik, státník,
důvěrník Svazu národů, arbiter
v záležitosti dvou evropských států,
nedal prince Windischgrätze, jak bylo jeho povinností,
zavříti, nýbrž odkázal ho na
majora Gerő, důstojníka, ředitele
kartografického budapešťského vojenského
ústavu.
Ale i když aféra již propukla, pan hrabě
Teleki celý týden mlčel jako zařezaný;
nejen to, že mlčel hrabě Teleki, když
již aféra se rozvinovala, rozšiřovala,
otravovala ovzduší, nýbrž vydal se ještě
na cestu do Mnichova, aby tam přednášel odbornou
vědeckou přednášku. Kdo tomu věří,
ať tomu věří! Ten pan hrabě Teleki
je ředitelem budapešťské filiálky
Standard Oil-Company, americké petrolejářské
společnosti. V této okolnosti snad je vysvětleno,
proč část anglického tisku, zejména
"Times", tak blahovolně, mírně
posuzují celou maďarskou penězokazeckou aféru.
Pro koho měly peníze, o něž šlo,
býti použity? Otevřeně již dnes
se mluví a píše, že to bylo pro pretendenta
maďarského trůnu, arcivévodu Albrechta.
Také známý náš. Albrecht je synem
pověstného markýze Gero, arcivévody
Bedřicha, jehož svědomí zajisté
nejvíce z rakouských vynikajících
osobností obtíženo bylo tím krveproléváním
a vším, co se za 41/2 roku světové
války v Rakousku a zejména proti národu českému
dálo. Že šlo o pretendenta Albrechta, dokazuje
mnichovský "Vaterland" 13. ledna, když píše:
"V Uhrách zbortila se politická kombinace,
na kterou jako na blýskavou mýdlovou bublinu s udivenýma
očima pohlížely i u nás" rozumí
se u nich v Bavorsku - "politické děti. Dobře
tak, jinak by věčně slepý neprohlédl.
Windischgrätzova aféra má aspoň to dobré,
že jednou pro vždy zlomila vaz korunnímu pretendentu
Albrechtovi, Isabellinu synu."
A ještě dále je charakteristické, že
stařičký hrabě Apponyi, jakmile aféra
propukla, pospíšil si s veřejným prohlášením,
ve kterém penězokazectví odsuzoval. Omlouval
je jen trianonskou mírovou smlouvou, že prý
způsobila, že takové zločiny se mohou
v národě vyskytovati. Tak jakoby zloděj si
naříkal na trestní zákoník
anebo někdo zločin chtěl omlouvati tím,
že existuje trestní zákoník, jenž
na jeho čin stanoví trest. Nyní také
hrabě Apponyi obrací a stává se na
celé čáře obhájcem penězokazecké
aféry a snad své šediny propůjčí
i k tomu, aby jel do Ženevy před Svaz národů,
aby tam zločiny penězokazů maďarských
omlouval.
Ještě s politováním musím konstatovati,
že i vojenský biskup Zadrawetz do aféry penězokazecké
je zapleten. Je to důkazem, jak otráveno je maďarské
ovzduší, že i vysokého duchovního
do této špinavé a zločinné aféry
strhlo. Je to však také důkazem, jak korumpuje
odrodilství - Zadrawetz je původem Chorvát
- že, kdo národ svůj a vlast svou i jazyk svůj
zapírá a za ně se stydí, není
potom imunním k žádné špatné
věci. Bude jistě vojenský biskup Zadrawetz
potrestán a já bych v tom viděl i memento
pro nás, neboť v poslední nedávné
aféře, která byla v naší armádě
a týkala se polního biskupa, generálního
superiora Bombery, byla i jemu položena otázka: Tak
vy se cítíte více biskupem než vojákem?
Jestliže takováto mentalita panovala v Maďarsku,
pak by se snad dalo vysvětliti, ale ne omluviti, že
i ten biskup Zadrawetz se cítil více vojákem
než biskupem.
Velevážené Národní shromáždění!
Ani Zadrawetzem, ani Pavlem Telekim, ani Windischgrätzem
není jistě seznam a počet vinníků
vyčerpán. Ty vlny bijí již dále
a výše, ty vlny oplachují již stupně,
na nichž sedí ministerský předseda maďarský,
hrabě Bethlen. Chování jeho vůči
policejnímu presidentu Nádossymu jest při
nejmenším podivné. On si zajel na hon, tři
dny honil, v novinách to rozšiřoval, aby hodil
písek světu do očí, že on je
na stráži, že se nerozčiluje a že
si dokonce výlet na hon udělá. Ale myslím,
že už dnes panu ministerskému předsedovi
hraběti Bethlenovi začíná býti
úzko, poněvadž jest skoro vyloučeno,
že to, o čem věděl i Windischgrätz
i Teleki, nebyl by věděl hrabě Bethlen, maďarský
ministerský předseda. A podle přísloví,
vrána vedle vrány sedá, rovný rovného
si hledá, spojila se tato maďarská korupční
nebezpečná společnost se spojenci sobě
rovnými a sebe hodnými.
Vážená poslanecká sněmovno! Když
ta společnost maďarská přistupovala
k falšování bankovek, proč nefalšovala
dolary, proč nefalšovala, proč nefalšovala
marky říšské? Ne, ona falšovala
franky, které dnes jsou na 125 až 126 a nejvýš
snad na 190 se nalézaly. Ale my se pamatujeme, že
právě francouzský frank byl předmětem
mezinárodně zosnované honby, která
mnohé vídeňské a jiné banky
přivedla k pádu, a tato akce maďarská
proti franku francouzskému dokazuje, že vedle těch
špinavých osobních pretendentských cílů
šlo o to, zasaditi ránu tomu státu, na jehož
bedrách za světové války největší
tíže spočívala a který o výsledku
světové války, vítězném
pro Dohodu, má jistě největší
zásluhu, že šlo o boj proti Francii. A kde jde
o boj proti Francii, tam nesmí scházeti i Německo!
Desider Rába, sekretář prince Windischgrätze,
při výslechu 15. února za přítomnosti
Francouzů prohlásil, že Windischgrätz
byl v nejužším spojení s německými
lidoveckými živly a že on sám, Rába,
vozil dlouho dopisy Windischgrätzovy jenerálu Ludendorffovi
a jenerálu Seecktovi. (Posl. Knirsch [německy]:
To je již vyvráceno a vyřízeno!) To
není vyřízeno. Pan maršál
Ludendorff prostě prohlásil, že na to nebude
odpovídati, poněvadž mu nestačí
čas na všecko, co se o něm píše,
odpovídati. To jest vykroucení se, ale ne vyřízení.
Tedy Windischgrätz posílal důvěrné
dopisy Ludendorffovi a Seecktovi. Připomínám,
že generál Seeckt byl za války náčelníkem
generálního štábu Mackensenovy armády.
To dokazuje opět, že Berlín je stálým
nebezpečím Evropy a že i naše poslanecká
sněmovna ještě velmi často bude míti
nejen příležitost, ale i povinnost politiky
berlínské bedlivě si všímati.
Já bych s tohoto místa poznamenal jenom to, co v
poslední své řeči jako odpověď
Mussolinimu, italskému ministerskému předsedovi,
pronesl zahraniční ministr Německa, Stresemann,
který 9. února prohlásil: Nenecháme
si vzíti právo hájiti kulturní práva
německých menšin v cizině, tak jako
budeme také hájiti práva národnostních
menšin v našich hranicích. (Posl. Knirsch:
Bravo Stresemann!) Tedy Stresemann. zahraniční
ministr Německa, prohlašuje, že se Německo
bude mísiti do vnitřních záležitostí
všech států, kde několik Němců
žije. (Posl. Knirsch [německy]: To je překrouceno!)
To je jasné, to není překroucení:
"nenecháme si vzíti práva hájiti
kulturních práv německých menšin
v cizině", - to znamená také v Československu
(Výkřiky posl. Knirsche.) - "tak
jako budeme také hájiti práva národnostních
menšin v našich hranicích." Kdyby Stresemann
byl řekl: My se budeme starati o kulturní potřeby
Němců v cizině, ale my nebudeme na př.
Československu brániti, aby ono se staralo o kulturní
potřeby jeho sourodých menšin u nás,
pak by se snad nedalo proti tomu nic namítati. Ale tak,
jak to Stresemann řekl, to je opsané rčení
jiné a to: Co je tvé, to je mé, a co je mé,
do toho ti nic není! (Výborně!) Takový
je výrok Stresemannův a já používám
této příležitosti, abych odmítl
právo Německu a jeho zahraničního
ministra mísiti se do interních záležitostí
našeho státu, a pravím: ruce pryč! (Výborně!
- Výkřiky posl. Knirsche.)
Velectění! Těch několik poznámek
učinil jsem k maďarské penězokazecké
aféře. A opakuji, co zde již opětovně
a také z úst pana zahraničního ministra
bylo řečeno, že neobviňujeme celý
maďarský národ, nemůžeme ho obviňovati,
poněvadž maďarský národ nemá
ani tolik vlivu, aby ve svém vlastním státě
rozhodoval. Do Maďarska ještě nepronikly Wilsonovy
zásady. Zvláště jedna z nich: Žádná
vláda bez souhlasu ovládaných. V Maďarsku
nesvítí ještě slunce demokracie (Výkřiky
posl. Knirsche.), v Maďarsku není ještě
občan rovnocenným, nepožívá rovného
politického práva. V Maďarsku dosud
jako před válkou vládne jenom určitá
klika vyvolených. My máme všeobecné
rovné volební právo, muži a ženy,
takové volební právo, že lepší
nemá žádný jiný stát.
(Výborně!)
Bude mně laskavě prominuto, že s tohoto místa
vyslovím zvláštní politování
nad tím, že maďarský dobrý katolický
lid více nepracuje pro uskutečnění
idee demokracie. Maďarské křesťanské
hnutí mělo svého preláta Giessweina,
demokraticky založeného kněze, má svého
biskupa Procházku, muže neobyčejně vyvinutého
sociálního smýšleni a cítění.
(Posl. Mikulíček: Biskupa Zadravce má!)
O tom jsem již mluvil. Tedy ten národ maďarský,
ten lid katolický v Maďarsku měl by si po příkladu
Giessweina a Procházky uvědomiti vznešenost
demokracie a nepřipřahovati se ke kočárům
těch Apponyiů a ostatních, nýbrž
na basi demokracie postaviti svou věc a pracovati k jejímu
vítězství v budoucnosti.
Maďarská penězokazecká záležitost
má svůj význam, to zde bylo včera
důrazně podškrtnuto, také pro Slovensko.
Má jej zvláště proto, že poslední
dobou Moskva projevuje neobyčejný zájem o
Slovensko. Moskva dokonce chtěla, jak se říká,
vzíti vítr z plachet slovenské ľudové
strany a jejímu požadavku po autonomii a proto proklamovala
zásadu neodvislého Slovenska. Co tím chce
Moskva? Moskva chce přes Karpatskou Rus dostati Slovensko
do svých rukou (Tak jest! Potlesk.) a z té
příčiny také je pro nás otázka
maďarské penězokazecké aféry
významnou, poněvadž Maďaři,
ti Maďaři, kteří by bojovati chtěli
za demokracii, za odstranění té šlechtické
kliky, která tak veliký dosud vliv v Maďarsku
vykonává, ti poctiví Maďaři mohou
býti irritováni, odpuzováni tím, v
čem se na Slovensku až dosud chybovalo. Proto
bych doporučoval, aby zejména v našich rozhodujících
kruzích otázka slovenská zůstala na
denním pořadu a co nejdříve dospěla
ke svému uspokojivému, pro obě strany uspokojivému,
řešení. (Výborně!)
A teď spěchám ku konci. Souhlasíme -
to zde již také bylo řečníkem,
kolegou z mého klubu, konstatováno - s prohlášením
zahraničního ministra dr Beneše. Jestliže
v něm ještě něco postrádáme,
pak je to to, že bychom si byli přáli, aby
bylo důraznější, aby tam, kde se jedná
o zloděje, o podvodníky, o mezinárodní
paliče, nebylo tolik omluv a tolik ujišťování
o mírumilovnosti. K závěru pan ministr poznamenával:
"Domnívám se, že z odpovědi mé
vidíte i umírněný postup naší
vlády i touhu po klidu, míru i spolupráci
se sousedy, i snahy nevyvolávati zbytečně
mezinárodní incidenty." Uvedl dále,
že přece jsme tenkráte, když falšovali
bankovky naše, "nevyvolali aféru s Uherskem vědomě,
úmyslně a myslím" - pravil dále
- "že je to silný doklad o našem mírumilovném
tehdejším postupu, stejně tak jako jím
je dnes naše nynější vyčkávací
klidné stanovisko." A ještě dále
pravil: "My však chceme klid a pokoj a konsolidační
práci, chceme také dobrou vůli, poctivost
a pravdu u druhých našich partnerů." No,
to je u takových Telekiů, Windischgrätzů
a snad i Bethlenů trošičku příliš
mírná řeč a příliš
v rukavičkách, poněvadž s podvodníky
se musí také jednou promluviti rázně.
(Výborně! Potlesk.)
Vážené Národní shromáždění!
Chápu poněkud tuto velkou reservovanost našeho
pana zahraničního ministra a přál
bych si, aby nám v celé evropské veřejnosti
byla připočtena k dobru, aby byla do očí
bijícím důkazem, že jsme ve své
trpělivosti šli až na nejzazší mez,
dále že už jíti nemůžeme.
Chápu tu reservovanost, poněvadž vzpomínám,
když za pokusu o návrat excísaře Karla
byli jsme tenkráte donuceni k mobilisaci, že potom
přišla Dohoda a řekla: Nechte toho, my si to
vyřídíme s Maďary sami! Nás stála
tenkráte ta mobilisace velké miliony, sta milionů,
a tím si vysvětluji tu velkou umírněnost,
která v projevu pana zahraničního ministra
se zrcadlila. Aurea est via media - zlatá je střední
cesta. Nebylo-li to dobré, když jsme tenkráte
šli rychleji, pak snad také nebude stejný názor
o tom, je-li dobré dnes vzhledem k tak špinavé
aféře, jak se v Maďarsku provalila, postupovati
s takovou přílišnou dobromyslností a
umírněností. Nezapomínejme, že
jsme proti Maďarsku poprvé jako samostatný
stát musili hájiti svoji integritu, že proti
Maďarsku první krev našich synů samostatné
vlasti naší byla prolévána. (Výborně!)
Nezapomínejme, že to Maďarsko ohrožovalo
nejen nás, že ohrožovalo i Jugoslavii. Z prohlášení
zahraničního ministra jugoslávského
Ninčiče po konferenci Malé Dohody v Temešváru
jasně vysvítá, že Maďaři
padělali i jugoslávské bankovky. Nezapomínejme,
že vedle nás a Jugoslavie šlo i o Francii, a
proto nechť dojem z debaty v této sněmovně
vyzní tak, aby nejen posílil to krajně smířlivé
stanovisko zahraničního ministra, ale aby odtud
také zazněl náš výstražný
hlas do Maďarska, bude-li pokračovati na své
zločinné dráze: Ceterum autem censeo: Maďarsko
jako nebezpečí Evropy a škůdce míru
světového musí býti rozděleno!
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Další slovo má pan posl. Stivín.
Posl. Stivín: Slavná sněmovno!
Chápu se slova jako poslední řečník
v této debatě, a tu mi dovolte, abych udělal
jakýsi závěrečný přehled.
V prvé řadě bych se zabýval stručně
těmi projevy pánů řečníků
z oposiční strany, kteří by si byli
přáli, aby se pan ministr zahraniční
věci byl zmínil ve svém exposé také
o jiných věcech, na př. o konferenci v Temešváru,
o odzbrojovací konferenci, o uznání Ruska
de jure a podobných otázkách. Byli to zejména
pánové Czecha Kreibich, kteří
v této věci vznášeli na pana ministra
zahraničí určitá přání.
Já k tomu připojím tolik:
My jsme měli od voleb dosud jen několik schůzí
a v těchto několika schůzích se třikráte
ujali slova českoslovenští ministři.
Vystoupil ministerský předseda Švehla
a byl - odpusťte mi to slovo - uřván. Vystoupil
pan ministr dr Beneš a celá jeho řeč
byla jedním jediným řetězem křiku,
takže jsme nemohli ani slyšeti, co pan ministr povídá.
Vystoupil včera pan ministr Stříbrný
ke krátké poznámce a sněmovna se otřásala
bouřemi oposičních poslanců, kteří,
jak zjevno, vzali si za úkol nedopustiti, aby v této
sněmovně člen vlády československé
mohl mluviti. Ale při tom stále podávají
pilné dotazy, volají ministerského předsedu
sem do schůze, žádají, aby vláda
mluvila, a to vše snad jen za tím účelem,
aby mohli ministry ukřičet. (Výborně!
Potlesk. - Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
S naší strany sociálně-demokratické
padla svého času výtka, že máme
vládu němou. My jsme strana, která by si
přála upřímně, aby vláda
v této sněmovně častěji mluvila,
přáli bychom si, aby pan ministerský předseda
v každé schůzi zde byl, aby byl jakýmsi
dirigentem debat a událostí v této sněmovně.
Když však vidíme způsob, jakým
se zde postupuje, vidíme, že nemáme vládu
němou, nýbrž vládu, která má
býti v této sněmovně ukřičena,
a tu odpusťte, pánové, když řeknu,
že od toho jsme také my majorita, která stojí
před otázkou, chceme-li si dáti takové
násilí menšiny v této sněmovně
trvale líbiti. (Výborně! - Posl.
Mikulíček: První, kdo nazval v této
sněmovně československého ministra
krvavým psem, byl pan posl. Stivín!)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Volám pana posl. Mikulíčka k pořádku.
(Posl. Mikulíček: To je jezovitství nejvyššího
stupně. Vláda pendreků musí býti
potírána!)
Volám pana posl. Mikulíčka podruhé
k pořádku. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Posl. Stivín (pokračuje): Byli jsme
velice zvědavi...... (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Pane kolego Mikulíčku, vy jste nechal
mluviti národní demokraty a klerikály, myslím,
že byste mohl nechat mluvit také mne. To je váš
nemrav, ukřičeti toho, kdo je vám nejnepohodlnější.
Byli jsme velice zvědavi, jaké stanovisko zaujme
oposice k naší interpelaci a k této debatě.
A tu jsme shledali, že téměř celá
oposice hlasovala proti pilnosti této interpelace, že
téměř celá oposice hlasovala proti
rozpravě o této interpelaci, že celá
oposice se snažila ukřičeti ministra, který
odpovídal na naši interpelaci Viděli jsme,
že právě autor této interpelace, soudr.
dr Meissner, právě on stal se se strany maďarské
v této sněmovně obětí surového
útoku. (Posl. Krebs [německy]: To byla přece
jen náhoda!) To lze tvrditi, že byla to náhoda,
ale je otázka, zda to skutečně náhoda
byla.
Viděli jsme dále, jak tehdy se pánové
velice obezřetně vyhýbali tomu, aby nemuseli
o maďarské penězokazecké aféře
mluviti, a používali této debaty k velikým
řečem o pozemkové reformě, o jazykových
nařízeních, o našich generálech,
o Rusku, o Malé Dohodě, o restrikčním
zákoně, o všem možném, jen ne o
Maďarsku a maďarské aféře. A když
o tom mluvili, činili to jen tím způsobem,
aby dokazovali, že ne maďarští penězokazové,
nýbrž československá vláda, Československá
republika a dohodové státy jsou vinny vším
tím, co se v Maďarsku stalo, že my jsme vlastními
morálními původci.
Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych při
této příležitosti opravil dva omyly,
které jsem našel v řeči kol. dr Czecha.
Předně bylo zde mluveno o tom, že prý
Československo s Horthym má velmi dobrý spolek
a že ten poměr mezi námi není prý
nejhorší. My jsme, vážené shromáždění,
v té šťastné situaci, že můžeme
poukázati k tomu, že právě v těchto
dnech vyšel ve Vídni v sociálně demokratické
revui "Der Kampf", článek maďarského
emigranta soudr. Kunfiho, který na dvou místech
v tomto článku s velikou úctou oceňuje
to, co vykonala Československá republika nejen svojí
politikou zahraniční, nýbrž dokonce
i svojí armádou proti nastolení habsburské
reakce v Maďarsku. (Slyšte!)
Bylo zde tvrzeno dále nejen p. kol. dr Czechem,
nýbrž i pány z komunistické strany,
že teprve teď se začínají státy
zajímati o Maďarsko, když se objevilo falšování
peněz, čili když zde byl proveden útok
na kapitalistický základ společnosti jednotlivých
států.
Slavná sněmovno! Myslím, že po těch
zkušenostech s valutami, které máme za sebou
od konce světové války, a po usnesení
a debatách posledního mezinárodního
sjezdu socialistického v Marseille, není již
mezi socialisty dávno žádné pochyby
o tom, že na stabilisaci, na řádné hodnotě
papírových peněz nemají interesu pouze
kapitalisté, nýbrž i dělníci
a lidé chudí, kterým není a nemůže
býti lhostejno, v jaké měně dostávají
vyplaceny své mzdy. Internacionála přijala
resoluci na sjezdu v Marseille, která přímo
volá po stabilisaci valuty v zájmu dělnické
třídy a kde vyzývá přímo
Společnost národů, aby vyzbrojila své
finanční orgány takovou mocí, aby
mohly působiti ku stabilisaci peněz v jednotlivých
státech. Tu si dovolím připomenouti, že
právě při této akci, k níž
naše strana dala zde podnět, nejde o žádnou
akci vedenou na ochranu kapitalistů před falšovanými
bankovkami, nýbrž o akci, kterou provádí
londýnská socialistická internacionála
dnes v celém světě a že ve všech
parlamentech mají sociální demokraté
povinnost, aby takovéto debaty byly vyvolány, aby
vlády byly do nuceny říci jasně a
určitě své stanovisko vůči
maďarské reakci. Tato akce internacionály je
jednou z částí bojů internacionály
proti Horthyově reakci, která byla všem socialistickým
stranám uložena jako povinnost, a já připomínám
p. kol. dr Czechovi, že právě včera
jeho přátelé a bývalí stranníci
ve vídeňském parlamentě velmi rozhodným
a ostrým způsobem vystoupili v boji za interpelaci
a donutili vládu, aby vyslovila svůj názor.
Posl. Austerlitz, Eisner, Sever a jiní pronášeli
tam o Horthym a jeho režimu výroky takového
rázu, že je nechci ani opakovati, aby mne pan kolega
místopředseda nemusel volati k pořádku.
(Veselost.) Možná, že zítra bude
ve francouzské sněmovně odpovídati
min. předseda Briand na interpelaci soc. demokratického
poslance Fontaina. V Anglii soudruzi angličtí vedou
veliký boj ve svém "Daily Heraldu" pro
změnu smýšlení anglického veřejného
mínění o otázce Maďarska a rovněž
usilují o to, aby tento maďarský skandál
stal se předmětem jednání parlamentu.
Slavná sněmovno! Nejde zde o žádnou
akci nacionální ani o akci kapitalistickou, jde
zde prostě o to, že tato akce byla falešně
pochopena německou soc.-demokratickou stranou, tak falešně,
že dnešní její ústřední
orgán v Čechách přináší
veliký nadpis k řeči, která zde byla
v této debatě pronesena s její strany, "Hinweg
mit dem Sprachenunrecht". Nic o Maďarech, nic o celé
této aféře.
Bylo zde velmi obšírně mluveno o otázce
jazykových nařízení v souvislosti
s posledními událostmi. Jsem povinen za naši
stranu říci, že pro nás, sociální
demokraty, jazyková nařízení nejsou
žádnou věcí nacionálního
výboje, pro nás jsou čistě otázkou
účelnosti a ochrany zájmů dělníků,
aby došli v jazyku, kterému rozumí a kterým
dovedou mluvit, svého práva u soudů a vyřízení
u úřadů. V tom je moment sociální,
který se nedá popírat. Jestliže s německé
strany se dnes odsuzují celá jazyková nařízení
a odsuzuje se i jazykový zákon, dovolím si
připomenouti, že krátce před volbami,
ve schůzi 1. října 1925, člen německé
strany křesťansko-sociální p. posl.
Budig zde v této síni stěžoval
si na to, že se jazykový zákon v úřadech
vykládá zcela libovolně, a prohlásil
doslova: "Žádáme, aby konečně
jednou byla vydána prováděcí nařízení
k jazykovému zákonu na němž se již
pracuje plných 5 let, neboť dnes ve veřejné
službě a dopravě každý úřad
vykládá si jazykový zákon, jak chce".
Jestliže zde se strany komunistické padla také
slova, že jde o papírky kapitalistů, pak, vážené
shromáždění, dovolím si jen připomenout,
že v Rusku, kde je vláda komunistická, usilují
ze všech sil, aby svůj zlatý červonec
ustálili a podepřeli zásobou kovů,
čili po velkých a těžkých škodách,
které tam způsobili pokusem o odstranění
peněz, nastoupili před několika lety tytéž
cesty, které nastoupila Československá republika
již r. 1919, čímž uspořila lidu
mnohé utrpení.
Vážené shromáždění!
Nám, resp. panu ministru zahraničí, dostalo
se odpovědi na jeho řeč také s maďarské
strany. Pan hrabě Apponyi, ten maďarský bůh,
se ozval a vyložil svůj názor na to, co zde
pan ministr dr Beneš o naší politice vůči
Maďarsku vyložil. Někteří páni
řečníci projevovali také nespokojenost
s plánem, který zde načrtl pan zahraniční
ministr dr Beneš vůči Maďarsku,
a my jsme dokonce viděli, že takřka přes
noc stal se ze Šavla Pavel a že pan kolega dr Tuka
jménem ľudové strany na Slovensku naopak si
stěžoval, že projev pana ministra dr Beneše
vůči Maďarům je příliš
krotký, příliš mírný,
že on naopak by si přál tón daleko ostřejší.
Také p. kol. Myslivec byl stejného smýšlení,
a nemýlím-li se, také pan kolega dr Hajn.
Také pan Apponyi odporuje názorům pana dr
Beneše, ovšem zase s jiné stránky.
On se staví a limine proti tomu, aby byl tento případ
mezinárodně vyřízen s hlediska kriminalistického,
ale on se staví také proti jakýmkoli spolkům
s Československou republikou, proti jakémukoli garančnímu
paktu. Myslím, že pana ministra dr Beneše
nepřekvapí tato odpověď. My jsme aspoň
rozuměli jeho výkladu tak, že je to plán
politický do budoucnosti vůči Maďarsku,
poněvadž pokládáme za vyloučeno,
aby s nynějším horthyovským režimem,
který falšuje nejen peníze, nýbrž
i politiku, bylo možno uzavírati nějaké
spolky a garanční pakt. Vždyť víme,
že těm pánům každý pakt
je cárem papíru, který by hned hodili přes
palubu, jak by se jim to hodilo.
Pan Apponyi jistě nese propuknutí této aféry,
ať o ní věděl nebo nevěděl,
velmi těžce. Přiznám se, že na
cestách do ciziny na různých mezinárodních
konferencích byl jsem bolestně překvapen
vždy tím, jak velké vážnosti a
sympatie požívali maďarští magnáti
na těchto mezinárodních sborech a jak mnohdy
velmi těžce my své pravdě a své
poctivosti musili jsme probíjeti cestu proti maďarským
intrikám a útokům. Dnes budou snad tyto věci
jiné. Záclona, která zakrývala pohled
do maďarské rodiny, je dnes roztržena ve dví
a celý svět může viděti do útrob
maďarské politiky, která vystupovala s aplombem
rytířkosti a gentlemanství a chtěla
hráti ve světě roli uraženého,
poníženého a neprávem postiženého
národa.
Pokud by šlo o otázku paktu garančního
s Maďarskem, mohu vysloviti ještě jen názor
náš, že my sociální demokraté
nejsme žádnými nadšenými příznivci
regionálních smluv, místních paktů,
že dáváme přednost vybudování
a posílení Společnosti Národů,
jako pevné a rozhodné záruky proti každému
rušiteli míru.
Ale celá aféra maďarská má ještě
jeden moment důležitý, na který zde
bylo celkem dosud málo poukázáno. Nejde jen
o maďarskou šlechtu. Jde také o Habsburky. Maďarský
emigrant Kunfi ve svém statečném článku,
za nějž jsme mu vděčni a o němž
jsem se již prve zmínil, velmi podrobně vyložil
zákulisí politiky habsburského rodu v minulých
i nynějších událostech maďarských
v době poválečné. Kunfi nazývá
dnešní Maďarsko morálním hnojištěm
a prohlašuje, že všecky kapitalistické síly
a snahy o udržení državy kapitalistické
v Maďarsku, snahy o udržení hospodářské
moci, kterou tam gentry vládne, jsou v zákulisí
podporovány a vedeny vlastně habsburským
rodem. "Po čtyřikráte Habsburkové"
zní titul článku Kunfiho. Za těch
několik roků od světové války,
objevuje se habsburská dynastie na maďarské
půdě jako nebezpečný rušitel
evropského míru po čtvrté. Roku 1919
po revoluci objevil se najednou na maďarském trůnu
jako říšský správce arcivévoda
Josef a musil býti odtud vytlačen a odstraněn,
poněvadž byl velkým nebezpečím
pro Maďarsko v době jednání mírového.
Po druhé o Velikonocích roku 1921 přiletěl
Karel Habsburk do Steinamanger, vyzval Horthyho, aby ustoupil
a snažil se nabýti trůnu a znovu dosáhnouti
své moci. Potom přiletěl aeroplánem
týž Karel Habsburský do Denesfy. Tenkráte
jsme mobilisovali a pod tlakem naším a států
dohodových se podařilo donutiti Karla Habsburka
k tomu, aby odejel, a donutiti Národní shromáždění
maďarské k usnesení, že nikdy neobnoví
vlády dynastie Habsburků ve své zemi. Tenkráte
však - to je také nutno připomenouti - maďarské
Národní shromáždění a
maďarská vláda přijaly závazek,
že o státní formě maďarského
státu bude rozhodnuto volbou, volným hlasováním
maďarského lidu, a tento mezinárodní
závazek nebyl dosud splněn. v Nyní v době
penězokazecké aféry objevuje se konečně
na jevišti opět jeden dobrodruh, fašistický
arcivévoda Albrecht.