Zde ve sněmovně němečtí
řečníci nešetříce slov
a výrazů, zaklínajíce se před
bohem i lidmi a hlavně před svým voličstvem,
vyličovali zoufalý stav německého
lidu. Již svými předchozími daty jsem
osvětlil pravou situaci. Dovolte mi však, abych upřímně
řekl své mínění, že mohou-li
a smějí-li Němci takto mluviti, jsme tím
především vinni my sami (Tak jest!),
neboť my jsme všechno Němcům nechali tak,
jak byli nasyceni a přesyceni za starého Rakouska,
kde jako Němci užívali státu rakouského
jako nástroje pro sebe, pro své obohacování
a pro potlačování druhých, neněmeckých
národů. My jsme jim nechali školy a všechno.
Jsou složky školství, kde Němci jsou na
tom lépe nežli my sami, jako na příklad
v průmyslovém školství atd., mají
4 vysoké školy, a my sami je dobrovolně usazujeme
tam, kde nebyli, do zemských správ, teď dokonce
snad je usadíme i do naší cedulové národní
banky československé, sami jim to všechno presentujeme,
čímž, řekl bych, ochuzujeme jejich program,
pro který by zde řádně třeba
oposičně, ale loyálně bojovali, aby
ho svému voličstvu a svému lidu vymohli.
Němci u nás nemají vlastně proč
bojovati, mají všecko od Rakouska a ještě
k tomu od nás nové zisky dané dobrovolně
a takřka nepožadované. A přece cítíce
v sobě kus energie politické a chtíce hráti
hrdiny před svými voliči, jdou Němci
na toto pole pouhé agitace politické, jdou se způsoby,
jakými agitují, jdou proti našemu státu,
dělají mučedníky, kverulanty atd.
Tím jsme tedy my vinni.
Uvažte, paní a pánové, jak jsme v Rakousku
zápasili o každou střední školu,
o každé sebemenší právo. Zápasili
jsme dlouze, třebas několik desítiletí,
vydobytého jsme si vážili, a naše duše
se vytvářela zcela jinak.
Vzhledem ke způsobu řeči kolegů německých
dávám zde veřejný výraz svému
přesvědčení, že každý
německý rolník, který klidně
a tiše obdělává svá pole, každý
živnostník, který pracuje ve své dílně,
každý obchodník ve svém závodě,
každý německý učitel, který
plní svědomitě svou povinnost, každý
německý fabrikant, každý německý
dělník udělá větší
a kladnější práci pro svůj lid
a pro svůj národ, nežli všichni ti pánové
dohromady zde v těchto lavicích svojí taktikou
a metodou. (Výborně! Potlesk.)
"My chlebem těm, kteří do nás
kamenem." To také platí o stanovisku naší
zahraniční politiky k sovětskému Rusku.
O tom nemluvila ani naše interpelace ani odpověď
pana ministra zahraničí, ale tato otázka
byla sem přivedena některými řečníky.
Proto považuji za nutné, abych pohovořil i
o ní.
Do nedávna v úsilí o uznání
ruských sovětů za vládu de jure byl
náš zahraniční ministr osamocen. Dnes
jakoby byla osamocena národní demokracie v odporu
proti tomu. Nemyslím ovšem osamocena v národě.
Tam staré rusofilství má stále zdravé
a velice rozvětvené kořeny, myslím
osamocenost především v tomto domě.
Tu mně dovolte, abych mohl konstatovati několik
paradoksů řekl bych - československého
rázu. Na př. sociální demokracie československá,
vyznávající kolektivismus, nikoliv komunismus,
jsoucí tady u nás proti komunistům v boji
na nůž, je hotova také uznati sovětské
pány a ruské chlebodárce těchto našich
komunistů za vládu de jure v Rusku. Čeští
socialisté nejsou ani kolektivisty, ani komunisty, leda
snad až na část své mládeže.
Jsou při tom opravdu národní, ovšem
s nacionalismem nechtějí míti nic společného,
za to mluví o svém slovanství. I oni jsou
hotovi, soudíc podle tisku, uznati sověty za vládu
de jure. Snad mají formální důvod
- zahraniční náš ministr je v jejich
straně. Že prý vlastně jde - tak jsem
slyšel z úst mluvčích jedné i
druhé naší socialistické strany - o
dělníky v Rusku, o dělnickou vládu,
o dělnickou republiku. Prosím, jakým myšlenkovým
pochodem, na základě jakých fakt, se mohlo
dojíti k tomu názoru, že tam jde o dělníky,
o dělnickou vládu a o dělnický stát?
Dnes, co je v Rusku, jak se to tam vyvinulo, s dělnictvem,
s dělnickou vládou, s dělnickým státem
nemá nic společného. Jsou úřední
sovětskou statistikou doložena fakta, že se tam
dělníkům, nehledíc k tomu, že
v nedostatku svobody jsou tam - řekl bych egyptskými
raby, hmotně vede hůře, nežli se vedlo
dělnictvu před bolševickým převratem
a hůře, nežli se vede dělnictvu v kterýchkoli
státech i kapitalistických. A naše republikánská
strana? Mezi zemědělským ruským lidem
a sovětskými vládci je nepřátelství
na život a na smrt. To doznává sám tisk
této strany. Nenávist na jedné, pohrdání
na druhé straně. Odepírají-li ruští
mužíci sovětským úřadům
obilí, je to v podstatě způsob jejich revoluce
proti bolševikům. Naši zemědělci
sní o jednotné zemědělské slovanské
frontě. Pěkný jistě plán. Pěkný
jistě úmysl. Chtějí-li však uznati
SSSR. de jure, což se jim nezdá, že jim vlastně
podávají ruce přes hlavu ruského zemědělce,
který je chce odstraniti, který se jich chce zbaviti,
ze je tím posilují proti svému soudružskému
stavu zemědělskému, ruskému? Zbývají
ještě naši lidovci. Dovolte mi, abych stejně
upřímně zde řekl několik slov.
V dosavadním postupu a taktice lidovců jsem viděl
vždycky nepopiratelnou logiku. Ale jestliže slyšíme
o tom, že se již vzdávají dosavadního
odporu proti uznání de jure, pak marně hledám
v tom počínání - je-li pravdivo -
nějakou logiku. Prostě nelze tomu uvěřiti.
Vzpomínám zde, paní a pánové,
na alokuci papežovu z prosince 1923, ve které byl
celý odstavec krajně nepříznivý
o komunismu a sovětském režimu v Rusku. Vzpomínám,
jak orgán této strany nedávno v článku,
věnovaném pronásledování náboženství,
o sovětské moci ruské napsal: "Nynější
vládcové Ruska se snaží vykořeniti
z duší lidských každé ponětí
o Bohu." A převraťme věc. Jak by se tato
strana chovala k podobným činitelům, k podobným
proudům a k podobné straně u nás v
Československé republice? Jak se může
zde stavěti v odpor proti podobným tendencím,
když by byla nakloněna schváliti neb neodporovati
uznání týchž živlů a činitelů
v Rusku? Vzpomínám také, jak katolicismus
vznesl velkou myšlenku unie katolicismu s pravoslavím.
I zdá se mně, že by lidová strana jakožto
součást katolicismu příliš riskovala
do budoucnosti, kdyby chtěla upustiti od svého odporu
proti uznání. Pravoslavný lid ruský
zcela jistě, až se zbaví sovětů,
ve zlém by jí toho vzpomněl, jak se zachoval
katolicismus v Československu, jak se zachovala slovanská
katolická strana.
Sovětská internacionála na svém kongresu
řešila také otázku menšin a mluvila
také dlouze přímo o Československé
naší republice. Ozvěnu tohoto všeho všude
jsme pak viděli a slyšeli již na půdě
samotného našeho státu. Komunistické
to heslo tentokráte znělo: Sebeurčení
menšin třebas až do odtržení od naší
republiky.
Račte uvážiti, co by vládám jiných
států stačilo podobné usnesení
strany politické, aby byla prohlášena za stranu
protistátní a tudíž za stranu stojící
mimo zákon, co se stalo u nás, či vlastně
co se nestalo? Aby se nemusily vyvoditi důsledky z takových
usnesení učiněných již zde u
nás, prohlašují se za pouhé neškodné
fráze! To je opětně počínání,
kterému státníci v cizích státech
těžko porozumějí, a které je
nebezpečné proto, že v případě
nějakých krisí by mohli ti státníci
říci: Pánové, vaše vlastní
vláda nedělala svou povinnost.
Agitace komunistů mezi naším vojskem je vážná
věc, o které dlužno zde pohovořiti stejně
upřímně. Včera zde způsobem
nepochopitelným opět pro každého cizího
státníka a politika mluvčí komunistické
strany mluvil o armádě tak, že sám náš
ministr nár. obrany vstal a ihned zde promluvil. Kvituji
rád a vděčně tuto pohotovost našeho
ministra nár. obrany. Se své strany dovolím
si na celou tuto věc, o které zde mluvil posl. Haken
a která mu byla důvodem k jeho výkřikům,
podívati se z jiného okénka. Zdá se
mi totiž, že generálové a veškeré
naše důstojnictvo mají i právo i povinnost
státi na stráži proti všem rušivým
a protimilitaristickým vlivům. (Výborně!)
Povinnost tu jim ukládá jejich úřad,
takové právo jim dává jejich mravní
zájem o stav sobě svěřeného
vojska, jejich odborné vědomosti a jejich oddanost
ke státu, a tu jen slepý by neviděl komunistické
agitace v našem vojsku a stejných snah po jeho rozkladu,
jaké rozvrátily r. 1917 a 1918 ruskou armádu.
Pan posl. Haken mluvil o zpolitisování armády
a o politisování generálů. Jaká
je to tartufferie od muže, takto hovořit, už
proto také, že vojáci mají volební
právo a poslanec ten používá této
příležitosti a tohoto základu ke zpolitisování
širokých mas našeho vojska způsobem odsouzení
hodným, způsobem trestným, kdyby se jen nechtělo
u nás klidně na to dívati a to pozorovati.
(Posl. Haken: Máte privilej na agitaci ve vojsku jen
vy?) My neagitujeme. (Posl. Haken: My máme v armádě
většinu!) Ať tam máte většinu
čili nic, vojsko a generálové podléhají
zákonu a vy nemáte žádného práva
a žádné zákonné půdy,
abyste dělali agitaci mezi vojskem. To je prostě
vaše politická opovážlivost a zneužívání
trpělivosti a falešného liberalismu naší
státní správy. (Posl. Haken: To jsou občané
jako vy, a mají volební právo! - Hluk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Žádám pana posl. Hakena, aby zachoval
klid.
Posl. dr Hajn (pokračuje): Ale vy dokážete
svou agitací, že volební právo bude
vojákům vzato. (Posl. Haken: Tak to udělejte!
Jen to zkuste!) Všecko přijde, jen buďte
ubezpečen. (Posl. Haken: Vy máte generály
a my mužstvo! Volby to dokázaly a my se o ně
budeme starati také! Švindlujete s tím dost!)
Ale, prosím, pane posl. Hakene, buďte ubezpečen,
že vy svou taktikou vyřešení otázky,
zda se má ponechati volební právo vojákům
či ne, jen uspišujete a s tohoto stanoviska jsem vám
povděčen, že to takto děláte.
(Posl. Haken: To je jasná demokracie vaše!) Vy
nás nebudete poučovati o demokracii, vy, řekl
bych, nástroji tyranství a diktatury několika
vybraných osob, vy nás nebudete učiti demokracii.
Paní, a pánové! Vizme chování
komunistů v našich menšinách, jakou úlohu
tam hrají, vizme chování komunistů
na našem Slovensku a Podkarpatské Rusi, vizme jejich
vystupování zde v této sněmovně.
Všude, všude vystupují - doznám, že
bych jim dal jedničku až na tu, statečnost
- všude vystupují jako učeliví a poslušní
zřízenci III. internacionály komunistické.
(Výkřiky komunistických poslanců:
Ano, to děláme!) Tím vystupujete v úloze
služebníků germánstva a protislovanství.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Kolikráte tady již, paní a pánové,
naši domácí komunisté prohlašovali
odboj proti našim zákonům, odboj proti vládám,
odboj proti důstojnictvu, vojsku, proti samému státu!
Včera zase! Uvážil-li dobře náš
pan ministr zahraničí, uvážily-li všecky
československé strany, že se ze svolovaného
uznání sovětů de jure dostaví
jistý účinek i na prospěch těchto
našich domácích odbojníků? Že
i revoluční a protistátní existence
jejich jako součást organisovaného světového
revolučního komunismu nabývá pak také
jistého uznání de jure?
Objektivně jsem tomu rád, osobně je mně
našeho pana ministra zahraničí až líto,
že komunistická strana domácí mu neumožňuje
v nejmenším svým postupem jeho cestu za moskevskými
sověty, za uznání jejich de jure. To věru
jsou řídké zjevy v dějinách
mezinárodní politiky a v dějinách
politických zápasů, aby strana, která
může míti jen veliký zisk z takového
uznání, do posledního dechu dělala
největší, nejhorší, často
nejbrutálnější, často nejnestydatější
oposici dotyčnému ministru. A jsem přesvědčen,
že totéž mu bude dělati, i kdyby se mu
opravdu uznání to podařilo. Ale to charakterisuje
celý ten komunismus, to charakterisuje celou tu III. internacionálu
a my porozumíme tomu charakteru částečně,
jakmile si uvědomíme, kolik cizích, neslovanských
osob v této III. internacionále rozhoduje jako její
majitelé a jako její vládci. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
R. 1922 byly učiněny prozatímní smlouvy
mezi tehdejšími dvěma republikami sovětskými
pod rouškou smluv obchodních. Tenkráte ty smlouvy
byly sice v zahraničním výboru schváleny,
ale zde v plénu uvízly a nedostaly ratifikace. Umožnily
však aspoň tolik, že se mohla zde etablovati
t. zv. sovětská obchodní misse se všemi
důsledky a následky. Je to malá ukázka
toho, co by potom přišlo, kdyby byla sovětská
moc uznána za vládu de jure. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Nic, zdá se,
že neplatí, paní a pánové, smutné
a zahanbující zkušenosti Anglie ani Francie,
učiněné se sověty po jich uznání.
V Anglii krátce po uznání propukla aféra
tajného buřičského a pobuřujícího
dopisu Zinověvova dělnictvu anglickému. (Posl.
Kreibich: Macdonald sám přiznal, že tento dopis
byl padělán!) Vám nevěřím,
pane kolego. Ve Francii se toto pohoršení stalo hned
s příjezdem vyslance sovětského, který
si přivezl s sebou onoho francouzského důstojníka
jmenem Sadoula. Nepochybuji o tom, paní a pánové,
že nějaký podobný kousek mají
už uchystaný sověty pro ten případ,
kdyby i zde skutečně bylo provedeno uznání
de jure. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr Hajn (pokračuje): Předběžný
krok a předběžná ukázka nějakého
takového pohoršení, byla již učiněna
při pouhém vyjednávání. Sověty
vypracovaly účet za pobyt našich legií
v Rusku a na Sibiři, jdoucí do miliard. A ještě
jeden krok: Prohlásili, že nemíní dáti
nejmenší náhradu Čechům a Slovákům
v Rusku za uloupený jejich majetek. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Budete, pánové,
viděti vývoj později.
Jsme rádi, že se již hodně rozšířil
po naší veřejnosti jeden výrok, citát
ze spisu samého Lenina: "Stát a revoluce".
Dovolím si zde citát tento opakovati: "-- nikoli,
nejsme stát," - napsal Lenin - "jsme zvláštní
trestající stroj pro vyhlazení mezinárodního
kapitálu, (Výkřiky posl. Kreibicha.) celé
buržoasie, malovýrobců a všech náboženských
a národnostních předsudků starého
světa; naléháte-li na to, abychom byli uznáni,
chápeme to jako váš návrh, abychom ve
vaší zemi uvedli v chod svůj stroj. Vynasnažíme
se, abychom byli hodni vaší důvěry --".
Mezinárodní smlouvy, které sjedná
náš president s podpisem zahraničního
ministra, musejí býti předkládány
Národnímu shromáždění
k ratifikaci, jakmile by jimi byla uvalena na stát trvalá
břemena. Takový případ by byl a může
nastati i se smlouvou o uznání SSSR. de jure, neboť
tím okamžikem by bylo nutno zvýšiti u
nás stav četnictva a rozmnožiti síť
státní policie, neboť by vkročil na
naši půdu v plné výzbroji a v plné
rozvětvenosti se všemi privilegii, se vší
imunitou ten "stroj trestající", jak jsem
četl citát z Lenina.
Úsilí SSSR. o uznání je zároveň
pokusem o rozbití Malé Dohody. Bělehradské
"Vreme" včera včasně napsalo celý
článek a v něm čteme větu:
"Československo vzalo na sebe Sysifův úkol,
jejž sotva po něm na sebe vezmou druzí členové
Malé Dohody." To by tedy znamenalo začátek
opravdu rozpadnutí Malé Dohody. Ohrožujíce
Malou Dohodu, opouštěli bychom zároveň
neobyčejně slušnou a mimořádně
politickou společnost států, z nich jmenuji
zde Švýcarsko, Belgii, Spojené Státy
Americké, které energicky odmítají
nebo se úporně brání nátlakům
domácímu i cizozemskému přibrati do
své společnosti SSSR. Odmítají a přece
kladou, paní a pánové, tak prostou i záchrannou
pro sověty podmínku: Zjednejte si dříve
uznání de jure u svého vlastního národa.
(Výborně! Výkřiky u komunistických
poslanců.)
Mluvil jsem o uznání de jure u Anglie. Je škoda,
že tehda náš tisk a naše československá
tisková kancelář, jistě že ne
sama od sebe, nesprávně informovala naši veřejnost
o textu noty Macdonaldovy, kterou uznával sověty
za vládu de jure. Doslova znělo tam: "Britská
vláda uznává sovětské vládce
(rulers) jako pravoplatnou vládu de jure těch území
staré ruské říše, která
uznávají její autoritu." To je jistě
silné omezení! A k tomu přišla ještě
další omezení, že sám Čičerin
nazval toto uznání se strany Macdonaldovy vlády
polovičatostí. A my vidíme a víme,
co potom všechno následovalo a co tam z toho vzniklo.
Pokud se týče hospodářské stránky,
paní a pánové, dovolte mi říci,
že nic nenamítáme ani my, jestliže se
chtějí někteří průmyslníci
a někteří exportéři naší
republiky účastniti obchodních styků
se sovětským Ruskem. (Posl. Muna: Vydělávati
na sovětském Rusku, to ano!) To vy také
chcete. (Posl. Muna: To si bude nabíjet kapsy také
pan dr Kramář!) Nepotřebuje a nebude;
pan dr Kramář už měl tu možnost,
ale odmítl a zakázal to. Taková je pravda!
Ale ať si tyto styky obchodní všichni tito pánové
a všechny tyto firmy naše dělají na své
vlastní risiko. (Souhlas.) Ať ukáží
co dovedou, ale ať při tom si tajně nemyslí,
že případné ztráty jim bude hraditi
naše Československá republika ze státních
prostředků. (Souhlas.) Vzpomínám
onoho zahraničního výboru, o kterém
jsem se také zmínil, když se jednalo o schvalování
oněch prozatímních smluv obchodních
se dvěma republikami sovětskými, že
tam byla pronesena myšlenka, aby byl zřízen
zvláštní garanční fond pro povznesení
obchodního styku se sovětským Ruskem ze státních
našich prostředků ve výši jedné
miliardy. Tenkráte byl ministrem financí dr Rašín.
Stačilo jeho známé gesto. aby se tato myšlenka
pohřbila hned, řekl bych, ve svém zárodku.
Bylo by jistě zdravější pro náš
stát, abychom si dotyčné stroje a všechno
ostatní nechali doma, když je máme zaplatiti,
než abychom je dali si vyvézti ještě někam
za hranice. (Posl. Haken: Prozatím zřizuje se
sanační fond pro vykradené banky!) Ukáže
statistika, pane posl. Hakene, kolik vašich družstev...
(Hluk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Hajn (pokračuje):..... konsumů
a vašich institucí peněžních se
zrovna přímo páslo radostně na tomto
sanačním díle. (Posl. Haken: My
požadujeme seznamy a nemůžeme se domoci, aby
byly vydány!) Dočkejte času, pánové,
všeho i toho seznamu se dočkáte.
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím pana posl. Hakena, aby zachoval klid.
Posl. dr Hajn (pokračuje): Pak se ovšem
objevuje ještě jiná starost, kterou pronesl
jeden pán, který již svým jménem
a původem označuje velikou blízkost vládcům
moskevským, starost a výtka, že náš
Bankovní úřad nechce eskomptovati směnky
těch exportéru našich, kteří
kreditují do Ruska. Tyto obchody mohou býti jen
na úvěr, poněvadž jinak nejsou možny.
Teď budeme míti Národní banku československou,
jakožto cedulovou, dědice Bankovního úřadu.
Zase by zde přišel ten nátlak, aby činil
nový ústav to, co odmítal Bankovní
úřad. Vidíte, jaké nebezpečí
je ukryto v celém tomto tažení za uznání
de jure pro náš státní poklad. (Výkřiky
posl. Hakena.) Zdá se mi, že všichni ti,
kteří usilují o uznání SSSR
de jure, nedávají si jednu otázku, zda a
jaké trvání má sovětské
panství v Rusku. Jako by tam bylo na věky! Nedávají
si otázku, zda dnes či zítra nebudou tam
viděti docela jiného vládce, zda tam nebude
stát, ve kterém si skutečně vládu
nad sebou vezme zase ruský národ sám do svých
rukou. Co potom? (Posl. Harus: Bude potom platiti to uznání,
když tam přijde nová vláda?) Pardon,
to je všechno fikslování pojmů. O uznání
Ruska neběží, o uznání ruského
národa neběží. Teritorium zůstane.
Rusko zůstane, ruský národ zůstane
vždycky a na věky. Zde jde jen o uznání
kohorty, oligarchie, která tam je. O to běží,
uznání této oligarchie za vládu nad
tímto teritoriem, nad bývalým ruským
státem, třeba ztenčeným, a nad ruským
národem. Tak zní a je pravá otázka.
My, jak vidíte, o Rusko, o jeho území, o
ruský národ nemáme nejmenšího
strachu. (Výkřiky komunistických poslanců:
Vašemu Rusku nerozumíme! - Posl. Haken: Kdo
je ten národ ruský, o němž mluvíte?)
Já vám to řeknu, jen poslouchejte, jen
mějte ještě trpělivost.
Jsou zde tři činitelé: Je zde poprvé
ruský národ sám se svým Ruskem a se
svým teritoriem, je zde ruská emigrace a jsou zde
sověty, hrstka, skutečná hrstka, vezmeme-li
celou tu stranu a počet její v Rusku a srovnáme-li
ji s obrovskou stomilionovou velikostí ruského národa
a obyvatelů v Rusku. (Posl. Haken: To je zvláštní,
že ten národ nepovstane! - Posl. Kreibich:
Za to je ten počet příslušníků
vaší strany ohromný!) Zase si to srovnáváme,
pane posl. Kreibichu, a buďte ujištěn,
že kdybyste to spočítal podle příkazu
arithmetiky, došel byste k tomu, že poměr naší
strany k obyvatelstvu naší republiky jest nekonečněkrát
větší nežli poměr komunistické
strany v Rusku k ruskému obrovskému národu.
(Výborně!)
Třetí činitel jsou tedy sověty, skutečná
hrstka, a v ní vedoucí činitel Nerusové,
Neslované, cizinci. Poměr mezi těmito třemi
skupinami je krajně nepřátelský. Snáší-li
ruský lid ještě toto jho, snáší
je nikoliv z oddanosti, nýbrž pod násilím,
jež usmrcuje. Rolnictvo, jak jsem již řekl, je
však už v revolučním postavení
proti sovětům.
A teď, paní a pánové, proč toto
vše zde říkám? Protože chci dojíti
k tomuto důsledku: Uznati z těchto tří
činitelů přes hlavy ruské emigrace
a bez potazu ruského národa třetího
činitele za vládu de jure nad oběma činiteli
ostatními, jest nejhrubším vměšováním
se do vnitřních poměrů druhého
státu. (Výkřiky posl. Hakena.) Ve
Švýcarsku, paní a pánové, odehrává
o uznání de jure jako u nás se obdobný
proces. Ve Švýcarsku na projevech veřejných,
mohutných, na nichž je nejen inteligence, i široké
vrstvy lidové i samotné dělnictvo, slyšíme
výroky: "Zde jde o čest a jméno země
švýcarské i švýcarského
národa." Jde nám, paní a pánové,
o něco méně, než jest čest a
jméno? Spíše jde u nás o ještě
více, neboť my jsme ještě Slované,
a Slovany švýcarské obyvatelstvo není.
Nastala ve vyjednávání přestávka.
Bude prý dlouhá - až snad tři měsíce.
Čím delší, tím lépe ovšem
pro naši politiku, tím lépe pro celý
náš vnitřní život i pro naši
politiku zahraniční, tím lépe i pro
náš poměr k bratrskému státu,
království SHS. (Posl. Muna: Kde jsou fašisti,
tam je to bratrský národ. V Rusku, že jsou
bolševici, tak to není žádný bratrský
národ!) Ne! Ruský národ je bratrským
naším národem, ale ti bolševici a ta vaše
vláda, to není bratrský národ, to
jsou nepřátelé. (Různé výkřiky.
- Místopředseda inž. Dostálek
zvoní. - Posl. Haken: Kdo je ten váš
ruský národ? Vysvětlete nám to!)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím pana posl. Hakena o klid!
Posl. dr Hajn (pokračuje): Obrovská
většina ruského národa ví dobře
o československém národě. (Posl.
Kreibich: Ruský národ neví ani o Československu
ani o Karlu Velikém!) V takovýchto velikých
otázkách nesejde na jednotlivých osobách,
takovéto veliké otázky jsou otázkami
národa k národu, tak jako byla otázkou národa
k národu podpora ruské emigrace se strany československého
státu. Ruský národ a ruská veřejnost
dobře zná a ví, kdo je to československý
národ. Ruský národ a ruská veřejnost
dobře pozoruje tento zápas zde a ruský národ
a ruská veřejnost si dobře zapamatuje, jak
to dopadne. (Posl. Haken: Kdo je ten ruský národ?
Kde máte ten váš ruský národ?
- Místopředseda inž. Dostálek
zvoní.) Pan posl. Haken se stále ptá,
kdo je to a co je to ruský národ. (Posl. Haken:
Ten váš!) Zdá se mně, že
p. posl. Haken je ve svém soukromém povolání
učitelem. Ať si tedy vezme slabikáře
a čítanky, ze kterých vyučoval, dokud
byl ještě učitelem dětí, a tam
se doví, co je to a kde je ruský národ a
kolik má milionů duší. (Posl. Haken:
Ale co je to ten váš ruský národ, kterého
se stále dovoláváte?) Pane posl. Hakene,
není žádný ruský národ
váš nebo náš. Je jen jeden ruský
národ a to je ruský národ, který je
svůj, vlastní. (Posl. Haken: A ten je dnes sovětský!)
To je právě ta vaše fikce, kterou činíte
nešťastným Rusko a kterou otravujete veškeren
život v Evropě. Ten jednotný a jeden a stále
týž ruský národ zná dobře
náš národ československý, a pozoruje
již svými zdatnými a oprávněnými
zástupci tento náš zápas. A ten ruský
národ stále jeden a týž, jednotný,
ten bude potom vzpomínat, po případě
- což si nepřeji - ve špatném vzpomínati
na tento zápas.
Jako součástka koalice budeme ovšem hlasovati
pro schválení odpovědi našeho zahraničního
ministra. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášen pan posl.
Kreibich. Uděluji mu slovo.