Řekl jsem již na počátku svých
vývodů, že nutno jistě Benešovi
dáti plné uznání za jeho úspěšnou
propagandu tiskem. Má dobrý tisk a nejlepší,
přes všechny své pokusy o od rakouštění,
v dřívějším hlavním městě
říše Vídni. Jeho úzké
vztahy ke koncernu Sieghardtovu, k vídeňským
časopisům "Stunde" a "Tag" jsou
přece dnes již evropským tajemstvím.
Je přece příznačným, že
všechny zprávy, jež jsou žádoucny
v zájmu Benešovy zahraniční politiky,
jsou v prvé řadě vždy otištěny
ve vídeňské "Stunde", aby pak byly
se skvěle sehraným rozhořčením
převzaty českým tiskem. Není to nápadným,
že právě ve "Stunde" 13. února
1926 mohla býti otištěna v plném znění
verbální nota rakouské vlády ze dne
10. února 1926 zaslaná pražské vládě?
Odkud dostala vídeňská "Stunde"
tak rychle přesné znění této
verbální noty? Je zřejmo, že takové
noviny jsou vedeny muži, jichž pojmy o morálce
jsou nejlépe charakterisovány vylíčením
osobnosti vydavatele "Stunde". A vracím se zde
k vylíčení této osobnosti, jak bylo
uveřejněno 7. července 1923 v týden
ku "Der österreichische Volkswirt" jeho vydavateli
Walterem Federnem a dr Gustavem Stolperem, kde se mezi jiným
pravilo: "Békessy je ode dávna politicky nestoudným,
bezcharakterním člověkem. Békessy
je lhář a podvodník, jenž rozšiřuje
vymyšlené falešné zprávy, jež
slouží ukojení osobní pomstychtivosti
nebo osobnímu obohacení. Békessy je prodejný
žurnalista, jenž žádá a béře
úplatu za rozšiřování redakčních
zpráv a článků, jež mají
uměle zvýšiti cenu cenných papírů
nebo jinak mají podporovati obchodní a osobní
zájmy." Békessy samozřejmě oba
vydavatele na základě uveřejněného
článku žaloval a ve svém časopise
ujišťoval, že se nevyhýbá žádné
rozpravě před soudem a že nebude na obvinění
mlčeti. Jednání o žalobě pro
urážku na cti pana Békessyho proti Federnovi
a Stolperovi před vídeňskou porotou bylo
stanoveno na středu 14. listopadu. Tuto žalobu pan
Békessy v úterý dne 13. listopadu bezpodmínečně
odvolal. Je příznačno, že český
tisk, jemuž tyto věci nemohou býti neznámy,
stejně jako dříve vrhá se s nadšením
na takto předhozené zprávy tohoto listu,
aby jich pak pro sebe použil za podklad pro tiskovou kampaň
ve směru, jak je kdy třeba. Dne 24. ledna 1924 bylo
mimo to možno v časopise "Wiener Stimmen"
mezi jinými zprávami čísti toto:
"Redaktor Max Röder z "Prager Presse", vysloveného
orgánu pražské vlády a touto z československých
státních peněz vydržovaného,
je zároveň pražským redaktorem vídeňské
"Stunde". Spěch, s jakým pražský
list a za ním stojící vláda vztahy
ke "Stunde" popíraly, jsou s to, aby - řekněme
- poslání "Stunde" potvrzovaly. Doznaná
již skutečnost osobní jednoty nemůže
již přece býti popřena". Dále
se pak praví: "Tak se stane, že, když včera
"Právo Lidu" překvapilo veřejnost
dopisem Václava Práška c. k. kabinetní
kanceláři "Stunde" přinesla zvláštní
zprávu z Prahy, jež citovalo již "Právo
Lidu" z téhož dne a zmiňovalo se o dopisu
Václava Práška. K tomu patří
zvláštní chuť vyhledati si "Stunde",
toto ztělesnění úplatného novinářství,
za nástroj proti korupci." "Oberösterreichische
Tageszeitung" ze dne 24. října 1925 psala:
"Československé vládní nakladatelství
"Orbis", jež vydává také "Prager
Presse", získalo většinu akcií
vídeňské tiskárny "Vernay",
kde se tiskne "Tag" a "Stunde". Je zřejmo,
že se tím dostávají tyto listy do odvislosti
od české vlády. "Deutschösterreichische
Tageszeitung" ze dne 8. července 1923 napsala, že
několikráte vyslovila tvrzení, že Békessyho
listy jsou placeny českou vládou. Pan Békessy
a jeho důvěrný přítel Tschuppik
nepopřeli posud tohoto našeho tvrzení, a ani
se nepostavili proti předhůzce, že jsou ve
své novinářské činnosti vlastně
placenými agenty české vlády."
Po těchto zjištěních bylo by vlastně
zbytečným poukazovati na to, že vedle vládou
subvencované "Prager Presse" je v tuzemsku vydávána
ještě celá řada subvencovaných
novin ve známém žateckém nakladatelství
Wolfově. Slouží-li "Prager Presse"
v prvé řadě klamání světové
veřejnosti, zvláště říšskoněmecké
veřejnosti, mají noviny vydávané v
nakladatelství Wolfově: "Deutsche Morgenzeitung",
"Deutsche Arbeiterzeitung", "Deutsche Abendzeitung",
"Warnsdorfer Tagblatt", "Karlsbader Tagespost",
"Komotauer Tagblatt", "Brüxer Tagblatt",
"Aussiger Tagesbote", "Teplitzer Tagblatt",
"Die Neue Woche", "Podersamer Zeitung", "Postelberger
Zeitung" za úkol klamati veřejnost sudetských
Němců. Osoby stojící v pozadí
počítají s tím, že propouštěním
německých státních úředníků,
vyhozením tisíců a tisíců německých
železničních zaměstnanců, nátlakem
na průmysl, závislý na českém
bankovním kapitálu, budou podporovati dílo
počeštění, že hospodářská
tíseň širokých vrstev německého
lidu roste a že se podaří z těchto kruhů
nalézti pro časopisy, vydávané daleko
pod výrobní cenou, veliký okruh čtenářstva
a že část sudetských Němců
učiní povolnými pro počeskoslovenštění
a odcizí je německému národu. Zde
se podporuje novinářské pirátství,
jež jest paskvilem veškeré morálky. Zde
v zemi netáži se však čeští
držitelé moci po morálce, nýbrž
"Co slouží počešťování,
co slouží odnárodnění?"
Myslím, že by si byl Beneš mohl získati
velikou zásluhu, kdyby nám byl býval podal
o této neslýchané falšovací činnosti,
jak by jistě řekl - podřízených
orgánů, bližší podrobnosti. Myslím,
že mohu právem žádati, abychom v prvé
řadě se vypořádali s tímto
politickým penězokazectvím, jež pomáhá
udržovati miliony lidí v nejhlubší bídě,
v nejtěžším neštěstí.
V tomto státě tak rádi se dovolávají
hesla: "Pravda vítězí!" Kéž
by konečně měli zodpovědní
muži odvahu dáti průchod pravdě o vnitřních
poměrech v tomto státě, a ministr věcí
zahraničních dr Beneš nebude pak míti
zapotřebí tak mnoho cestovati za hranicemi, neboť
prokáže trvalému míru v Evropě
větší službu, jestliže by místo
toho, aby snažil se o konsolidaci právních
poměrů plynoucích z mocenských mírových
diktátů a o nucené hranice, věnoval
pozornost konsolidaci národních kmenů, o
něž jde.
Každému myslícímu člověku
je jasno, že nestačí jen dovolávati
se ducha Locarna, když znásilňovací
politika nadále slaví triumfy. Je to politická
nemravnost, doma holdovati moci a za hranicemi opírati
se o znění vnucených smluv, o nichž
zpupní vítězi se domnívali,
že je mohou na léta diktovati přemoženým.
Opravdové ozdravění poměrů
v Evropě a ve světě nastane teprve tenkráte,
až bude oprávněným požadavkům
"ovládaných" toho času "vládnoucími"
vyhověno. Právo národní ruší
právo státní. Živé právo
národní vždy ještě zvítězilo
nad papírovým právem státním.
Vy, pánové z české strany,
větříte ve všech koutech a na všech
koncích zradu na svém státě, avšak
ještě nikdo si nedal práci přemýšleti
o tom, že v moderním státě je vlastně
velezrada nemožností. Výkon státní
moci v moderním státě, jak známo,
jest nebo má zřejmě býti výronem
vůle ovládaných. Není-li však
tomu tak, pak je něco shnilého ve státě.
Jeden z vašich vůdců, a to dr Körner,
zastával 4. července 1917 ve vídeňské
říšské radě stejné stanovisko,
když řekl: "Což je vůbec pojmově
možno, aby národ byl obviňován z velezrady?
Je možno obviňovati nějaký národ
z nepřátelství vůči státu?
Čím vlastně zde jsme? Což nejsme také
státem? Může národ, jenž spolu
tvoří stát, proti tomuto státu páchati
velezradu?" Dámy a pánové! Nejen dr
Körner, nýbrž i váš nynější
president státu Masaryk připojil se k tomuto
názoru. Vaše věčné čenichání
velezrady a podezírání národa sudetských
Němců dokazuje tedy jen, že vina za vývoj,
jenž dnes nastal, nespočívá na naší
straně, nýbrž je výkonem umělého
mírového diktátu a v dalším důsledku
výtvorem vaší neslýchané znásilňovací
politiky. Od té doby, co máme moderní státy,
ještě nikdy nebyla část obyvatelstva,
čítající téměř
4 milliony hlav, příslušníci to velikého
vzdělaného národa, jako jsme my Němci,
vydána tak bezměrnému znásilňování
a odnárodňování. Já a moji
druzi jsme si nikdy mnoho neslibovali od Svazu národů,
jenž byl v prvé řadě ustaven jako svaz
nepřátelský všemu německému.
I k jednáním v Locarnu, jež prý byla
povolána k tomu, aby dala duchu ve Svazu národů
jiný směr, totiž, aby jej postavila do služeb
pravého míru, hleděli jsme s největší
zdrženlivostí: neboť znovu se ukázalo,
že přes největší vyjití
vstříc se strany Německa, ba dokonce přes
obětavost Německa hraničící
až se sebezapřením, bylo této opravdové
ochoty Německa k míru využito Francií
a jí věrně oddanými vasalskými
státy jen k tomu, aby tento duch míru byl zfalšován
a opětně postaven do služeb vládychtivých
plánů těchto států. Neboť
buď nastal smlouvou Locarnskou v diplomatických kouzelných
kuchyních střední Evropy nový duch
a spoléhá se na poctivost smluvních stran,
nebo tomu tak není a pak jde tu o nový podvod na
národech naplněných opravdovým přáním
po míru. Jak snáší se ten stále
vychvalovaný duch Locarnský se zvláštními
smlouvami, jež uzavřela Francie s Českým
státem a Polskem? Je to důkazem špatného
svědomí, že přes úplné
odzbrojení Německa, že přes západní
pakt ostatní státy budují nadměrný
militarismus a uzavírají nejrůznější
vojenské spolky proti tomuto Německu. Ostatně
je to příznačné, že dr Beneš
pronesl ve svých zprávách ve Stálém
výboru 30. října minulého roku mnoho
tvrzení, jež veřejným prohlášením
německých státníků, jak možno
dokázati, zřejmě odporují.
Tak se pokouší z německo-české
rozhodčí smlouvy učiniti pravý opak
úmluv o arbitráži, jež Německo
uzavřelo mezi jiným se Švýcary, Finskem
a Švédskem. Dále tvrdil dr Beneš,
že československo-francouzská garanční
smlouva tvořila podstatnou součást práce
v Locarnu a že Německo tuto smlouvu vzalo na vědomí.
A přece je skutečnou věcí, že
německočeská, jako německo-polská
rozhodčí úmluva, právě tak
jako dříve zmíněné smlouvy
o arbitráži s Finskem atd. pro politické spory
zájmové stanoví jen řízení
narovnávací bez konečné závaznosti.
Tyto rozhodčí smlouvy nevystupují tedy ve
svém dosahu z mezí rozhodčích smluv,
jak je Německo uzavřelo na př. s Finskem
a Švédskem.
Všechna přání Benešova dosáhnouti
záruky hranic byla, jak známo, odmítnuta.
A jestliže se přes to dovolává Beneš
toho, že ve čl. 21 rozhodčí smlouvy
je pojat článek 10 paktu o Svazu národů,
pak je to správným jen z části, neboť
poukazem na ustanovení úmluvy o Svazu národů
je sem rovněž pojat článek 19 úmluvy
o Svazu národů, který stanoví, že
přezkoumání zastaralých a světový
mír ohrožujících smluv a poměrů
je kdykoliv možné. Na tuto významnou maličkost
dr Beneš, jak se zdá - zda vědomě
či nevědomě, nevím - zapomenul poukázati.
Pokud jde o tvrzení Benešovo, že Německo
vzalo jeho zvláštní úmluvu s Francií
na vědomí, chci jen poukázati na to, že
německý říšský ministr
zahraničí pan dr Stresemann prohlásil podle
těsnopiseckého protokolu v říšském
sněmu: "Zástupci spojenců kladli největší
váhu na to, aby smlouvy mezi Francií, Varšavou
a Prahou byly zařazeny do celkového díla
Locarnského. Odmítli jsme to s odůvodněním,
že nás, když jsme uzavřeli smlouvu o západu,
nikterak nezajímá, co Polsko a Československo
mělo s Francií ujednati. Myslím, že
by byli rádi na druhé straně vítali,
kdybychom byli tyto smlouvy vzali na vědomí. To
byl pokus, aby se i z těchto smluv udělala součást
práce v Locarnu. Prohlásili jsme: "Máme
prostou rozhodčí smlouvu s Polskem, co jinak má
ještě Francie s Polskem co jednati, nás se
netýká, Rozhodnou je otázka, kdo jest označen
jako útočník. Tato otázka podléhá
řízení Svazu národů a dále
záruce Anglie. Co si státy nad to mezi sebou sjednají,
vymyká se právu námitek nějaké
jiné mocnosti.
Tyto rozpory vyžadují vysvětlení a doufám,
že nepřítomný pan ministr věcí
zahraničních dr Beneš užije této
příležitosti, aby si dal předložiti
protokol, aby se k těmto rozporům ve svém
doslovu vrátil. Lituji nesmírně, že
o tomto zajímavém výkladu pana ministra věcí
zahraničních ve Stálém výboru
v říjnu minulého roku nebyl zde dán
k nahlédnutí těsnopisecký protokol.
Z toho jsem si vzal důvod vyvolati rozhodnutí předsednictva
sněmovny o tom, zda není povinností předložiti
takový těsnopisecký protokol členům
sněmovny, bylo-li o to žádáno.
Jak jsme v poslední době viděli, nespokojuje
se Beneš velikým duchem Locarnským,
nýbrž, jako si z nedostatku důvěry k
Velké Dohodě vytvořil Malou Dohodu, tak i
v Temešváru přistoupil k dílu, aby vyvolal
malého ducha Locarnského. Jeho celá předvčerejší
řeč, jež se mezi dalším vyzdvihováním
zabývala poměry vzhledem k maďarskému
falšování franků, jež by dělala
opravdovou čest zprávě vyšetřujícího
soudce, měla býti podle mého soudu jen pozadím
pro to, aby se dosud stále ještě se vzpouzející
Maďarsko stalo skrytými hrozbami povolným a
přístupným malému duchu Locarnskému.
Je příznačno, že při posledních
temešvárských jednáních Malé
Dohody nebylo již tak ostře harcováno proti
znovuzřízení království v Maďarsku,
nýbrž že se uznávalo, že tato otázka
je více-méně vnitřní otázkou
Maďarska a že se jen mluvilo o bezpodmínečném
zákazu, aby na trůn nastoupil některý
Habsburg. Česká veřejnost byla neobyčejně
trapně dotčena, když při této
příležitosti bylo veřejně poukázáno
na to, že v Praze je ochota dokonce vykoupiti přičlenění
Maďarska do Malé Dohody odstoupením maďarské
části jižního Slovenska. Již před
léty výroky jedné vedoucí osobnosti
tohoto státu byly vykládány v tomto směru
a přes všechna dementi vlády myslí zasvěcené
kruhy, že právem musí za to míti, že
se v tom směru připravují zajímavé
věci. Ovšem nesmí se nikdy při tom zapomínati
na dvojí tvář dr Beneše, který
staví zahraniční politiku do služeb
vnitřní politiky a vnitřní politiku
do služeb politiky zahraniční. Oklamáni
byli dosud vždy oni věřící, kteří
jeden obličej pokládali za pravý. Nesmí
se pustiti se zřetele, že se tím chce podporovati
slovenské mocenské dráždidlo, nebo chystané
vstoupení Slováků do vlády tím,
že se na druhé straně ukazuje možnost
úpravy poměru k upokojenému Maďarsku.
V zahraniční politice snad má toto vnadidlo
opět konati služby v jiném směru, a
sice napomáhati k tomu, aby legitimisté v Maďarsku
byli vyřazeni, aby konečně jednou na vždy
bylo strašidlo vracejících se Habsburgů
na trůn maďarský zažehnáno.
Všechny tyto otázky, které jsem dnes jen krátce
probral, dávaly jistě mimořádně
zajímavou latku pro výklad československého,
ministra zahraničních věcí. Avšak,
jak známo volí dr Beneš pro zprávy
o akcích, jež jsou v proudu, místo za hranicemi
české republiky. Sněmovna se snižuje
k tomu, aby přijala vždy teprve po ukončení
politických akcí suchou zprávu o výsledku.
Chceme vysloviti naději, že dr Beneš bude
brzy dalším vývojem střední Evropy
nucen zaujmouti před forem této sněmovny,
a ne jen za zavřenými dveřmi zahraničního
výboru, stanovisko ke všem těmto nerozřešeným
otázkám, a doufáme, že tento vývoj
bude urychlen tím, že mnoho těchto otázek
v době nepříliš vzdálené
přijde na pořad jednání před
Svazem národů. Ovšem neočekáváme
při nynějším směru mocností
ve Svazu národů okamžitých výsledků,
doufáme však, že můžeme míti
za to, že při pokračujícím vývoji
a při stále více a více zrajícím
poznání, že pařížských
potupných mírových smluv nelze udržeti,
přece nadejde chvíle, kdy i nám sudetským
Němcům se podaří přes všechno
utlačování, přes vládou podporované
podkopávání našich životních
podmínek, avšak také přes malý
Locarnský duch, jenž přece má v prvé
řadě sloužiti uklidnění v zahraničí
a zajištění hranic státu, - aby uvnitř
státu bez znepokojování z venčí
mohlo býti skončeno dílo odnárodnění
všemi mocenskými prostředky - probuditi svědomí
světa. Již je učiněn první průlom
do velké stavby lživé propagandy falšování
veřejného, mínění o tak zvaném
ostrovu pořádku ve střední Evropě.
Výrok Mussoliniho o znásilňování
sudetských Němců nesmí propadnouti
zapomnění. Musíme tedy hlasitěji volati
a dovolávati se spravedlnosti světa, jenž nemůže
strpěti, aby 31/2 milionů
sudetských Němců těsně před
branami své mateřské země v potupení
a hanbě mělo kráčeti vstříc
národní smrti.
Vaší počešťovací politice
se, pánové, podařilo naplniti mírumilovného
německého občana v tomto státě
duchem, před nímž vám v hloubi nitra
začíná býti úzko. Neboť
všechna tato surová násilnická opatření
poslední doby dokazují, že ve vašich vrstvách
roste vnitřní poznání, že při
vlivu Německa na poli mezinárodním roztoucím
pomalu, ale přece jen stále, přijde a musí
přijíti den, kdy se vaše dosavadní politika
těžce vymstí, nepodaří-li se
vám do té doby počeskoslovenštiti kraje
sudetských Němců a jeho obyvatelstvo. Nejsem
tak malomyslný, abych věřil, že se vám
to kdy podaří, avšak jednou budete musiti skládati
účty z tohoto hrozného zacházení
s naším ubohým, mírumilovným
a trýzněným národním kmenem.
Proti vašemu duchu národního státu vyvstane
mstitel, za jehož činy jen vy sami budete musiti nésti
odpovědnost. Bezměrná vyhlazovací
politika Mussoliniho oproti 250.000 Němců v jižním
Tyrolsku vzbudila poprvé ozvěnu, a to ne jen v německém
vzdělaném světě. Držíme
se slov, která pronesl jménem německé
říšské vlády pan ministr věcí
zahraničních dr Stresemann: "Právně
nemá Německo možnosti přímo zasáhnouti
do poměrů v Jižních Tyrolech. Italie
také nepřevzala zvláštní povinnosti
k zvláštní ochraně menšin, jak
ji přejaly nástupnické státy. To však
ničeho nemění na pospolitosti německého
kulturního cítění pro státy
německé vzdělanosti a pro národ, který
byl po staletí německým a dodnes přísluší
k německé kulturní pospolitosti."
Hrdě a svobodně hlásíme se jako nedílná
součást této německé pospolitosti
ve vzdělanosti, nouzi a osudech a nikdy neumdlíme
podle tohoto vyznání pospolitosti žíti
a pracovati. Třebaže dnes ještě na pravici
této sněmovny triumfují, opírajíce
se o mocenské prostředky, jež jim dovolují
na posměch vší morálky hlásané
jejich duchovními vůdci upírati nám
naše nejsvětější přirozené
právo na výkon práva sebeurčení,
zanášeti do našeho domova sudetských Němců
boj, zatím co dr Beneš tam za hranicemi káže
locarnského ducha, nechceme ztratiti mysl a nikdy nezmalomyslníme.
Na naší straně stojí právo, na
vaší straně dnes ještě hrubá
moc. Demokracie je v tomto státě šlapána
- my chceme rovnati cestu pravé demokracii, jež může
spočívati jen na svobodném výkonu
sebeurčení. V tom nám nebudou moci navždy
brániti ani umění politické false,
ani vaše fašistické násilnické
methody, abychom tohoto svého cíle dosáhli.
(Souhlas na levici.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
K slovu je dále přihlášen p. posl.
dr Hajn. Uděluji mu je.
Posl. dr Hajn: Paní a pánové!
Můj úmysl, mluviti pouze na základě
interpelace koaliční, kteráž shrnula
výstižně potřebné otázky,
a pouze na základě odpovědi p. ministra zahraničního,
kterýž také výstižně shrnul
všecky potřebné momenty, se mně nezdařil,
protože debata vzala příliš široký
a příliš jinaký ráz. Musím
tudíž přihlížeti i k debatě.
Falšovaný frank, paní a pánové,
falšovaný dinar, falšovaná českoslovanská
státovka, všechno ve velkých rozměrech,
to nám hned připomíná seskupení
států a národů ve velké světové
válce, Velikou Dohodu, napadenou poznovu nepřítelem.
Zde v této sněmovně jsme viděli mikrokosmos
neobyčejně zajímavý, význačný
a výmluvný. Proti interpelaci, proti podavatelům,
proti našemu ministru hned prvý den a při hlasování
povstali Maďaři a Němci a internacionální
komunisté, tedy zase válečná protidohoda,
mikrokosmos bývalých centrálních mocností,
který se také nakonec obohatil o pomoc ruských
bolševiků-komunistů. Pro interpelaci pak, pro
debatu hlasoval celý československý národ
a Podkarpatoruští Rusové. Vidíme zde
tedy opětně ono historické rozdělení
za světové války: zde slovanský svět,
na druhé straně svět germánský
a maďarský, obohacený ještě o jednotlivce
různých jazyků, kteří se domnívají
a žijí v sebeklamu, že slouží lidstvu
a lidství, a zatím jsou nástrojem germánstva.
(Tak jest! Výborně!)
Náš zahraniční ministr dr Beneš
zhustil význam celé aféry falešných
bankovek francouzských i jiných v tyto body: Pachatelé
se vyznačují důsledným, neústupným
a nesmírným nepřátelstvím k
sousedům a Francii. Pachatelé zdůrazňují,
že nikdy neuznají nového právního
stavu ve střední Evropě, a že budou
postupovati tak, aby nebylo nikdy pokoje a aby za každou
cenu bylo bráněno celkové konsolidaci poměrů
hospodářských a politických. A posléze
učinili pokus, rozřešiti otázku království
habsburgského v Maďarsku, ovšem všechno
proti mírovým smlouvám i proti některým
našim speciálním domácím zákonům.
Přes všechno i přesto, že by prý
mohl - cituji doslova - "kdyby chtěl vyvolávati
sensace, mohl by říci ještě řadu
věcí, jež by působily u nás i
v cizině", přesto přese všechno,
i přes tento citát prohlásil náš
ministr, že je ochoten kdykoliv s Maďarskem dále
sjednati garanční pakt, že nechce zneužíti
aféry proti Maďarům a že je hotov dáti
jim hned doklad této své politiky, že bude
jednati o pořízení středoevropského
Locarns rozuměj včetně i s Maďarskem,
a že žádá o nestranné vyšetření
věcí a o potrestání vinníků.
Táži se, kdo je má trestati? Tíž,
kteří páchali zločin? Tíž,
kteří sabotovali vyšetřování
a sabotují dosud? Ale i tento požadavek o nestranné
vyšetření věcí a potrestání
vinníků náš ministr prohlásil
s odůvodněním "v zájmu dobré
spolupráce s Maďarskem". A posléze, co
podnikne na vyšetření našich škod,
ukáže se podle výsledků.
Paní a pánové! Jednou jsem měl již
možnost zde říci a charakterisovati naši
politiku, jejího ducha a její taktiku, a opakuji
to: My stále chlebem těm, kteří do
nás kamenem. Je v tom víra přímo náboženská
u naší politiky, takřka samo jakési
náboženství, že se takovou taktikou prý
odzbrojí i největší nepřítel,
změkčí i nejbrutálnější
a stane se skromnějším i nejpanovačnější.
Četl jsem v tyto dny v jednom československém
deníku tyto řádky: "V r. 1922 zakročil
ministr dr Beneš v Budapešti ve věci padělání
československých státovek, a to formou mírnou,
nepřeje si vyvolati spor. Vláda maďarská
neodpověděla na tento zákrok, ač byla
odpověď reklamována. Odpověděla
teprve v lednu r. 1926", - když již celá
ta záležitost s paděláním propukla
- "ale zase odpověděla způsobem nevyhovujícím
a neuspokojujícím." A k této své
zprávě přičinil dotyčný
deník tuto poznámku: "Našlo by se velmi
málo států, které by byly v zájmu
pokoje schopny sebezapření tak značného,
jaké projevil náš zahraniční
úřad." Má pravdu ten náš
deník, jenže on to napsal s hrdostí a chloubou,
ale já to mohu zde citovati nanejvýš s ironií.
Náš ministr mluvil o aféře jako o sprostých,
opovrženíhodných zločinech. Dovolte
mi, abych v této charakteristice pokračoval. To,
co udělala společnost maďarská polooficielní
a některými osobami zcela úřední,
a způsob, jak to udělala, je novým druhem
války, války bez ultimata, války nevypověděné,
avšak prováděné tajně, podloudně
a zákeřně. Je to opravdu něco tak
ničemného, něco tak ohavného a absurdního,
že věru neváhám říci,
že vpád maďarských komunistů do
Slovenska se stanoviska jisté morálky stál
o hodně výše.
Náš zahraniční ministr rád charakterisuje
poměr našeho státu k jiným státům
jako korektní. To je ovšem nejchudší výraz,
když chceme odhadovati poměr k druhému státu.
A stejně tak vždycky mluvil i o korektním poměru
k Maďarsku. Je jistě pravda, až sem tam na některé
výjimky, že se Maďarsko k nám chová
korektně, jako my k němu bez výjimky. Ale
to bylo na venek. Teď vidíme, že uvnitř
nejen korektnost nebyla, nýbrž že bylo přesvědčené,
záštiplné nepřátelství,
které pracovalo v tomto temnu již léta. My
jsme konečně viděli na Slovensku práci
našich Maďarů, to byla iredenta comme il faut
a je doposud. A jestliže byla rozvinuta otázka poměru
poslanců ludové strany slovenské ke koalici,
k státu a vládám, pak dlužno se dívati
na její význam i vzhledem k této iredentě
maďarské na Slovensku. Dojde-li k této úpravě
- a já si přeji a věřím, že
k ní dojde - pak to bude znamenati snadnější
a účinnější možnost vystupovati
proti této iredentě maďarské na Slovensku.
(Tak jest!)
Ten československý chléb, pánové
a dámy, proti maďarským kamenům, všude,
řekl bych, na celé čáře, to
je princip zrovna pro naši politiku, to je takřka
její světový názor, to je hotový
politický systém, prováděný
ovšem na účet vlastního státu,
obdobně asi, jak si prováděli a provádějí
svou komunistickou nauku bolševici na účet
státu ruského.
Vezměme si Německo. V jednom stojí Německo
na jedné linii s Maďarskem.
Uznává, že po zlém - rozuměj
válečným způsobem - ještě
nelze zvrátiti mír versailleský a všechny
míry ostatní. Tedy usiluje zvrátiti jej neválečným
způsobem, bez zbraně, mimo zbraň. Ale nemůžeme
říci, když jsem užil s počátku
slova, že po zlém, že toto jest po dobrém.
Nikoliv, na penězokazectví není stejně
nic dobrého jako ne na lživé propagandě
nebo předstírané chudobě nebo zatajování
vojska a zbraní.
Nyní se zase chopilo Německo Společnosti
národů. Přihlásilo se tam za člena
a bude ovšem přijato i do Rady. Setrvají-li
některé státy na své žádosti,
aby se také ony staly členy a uvidí-li Německo,
že buďto Anglie nebo Francie jeví ochotu přisvědčiti.
myslím, že lze již dnes říci, jak
Německo pohrozí odvoláním své
přihlášky a jak vyvolá novou krisi ve
Společnosti národů a v celé Evropě;
neboť rozmnožení členů Rady neodpovídá
účelu, za který Německo vstupuje do
Společnosti: Býti protektorem všech německých
menšin po celém světě, čili znepokojovati
vnitřní život států i vzájemné
jejich vztahy, činiti si z německých menšin
avantgardy svých imperialistických cílů.
Zda to, paní a pánové, není taktika
připomínající taktiku III. internacionály?
(Souhlas.)
Mluvil jsem o lživé agitaci německé,
která způsobuje ustavičně tolik, že
evropská veřejnost jest nakloněna neochvějně
věřiti v rytířskost maďarskou
- neboť zde i tato lživá propaganda německá
pomáhá Maďarsku a v spravedlnost Německa,
a v československé kazimírství spíše
než v československou mírumilovnost a loyálnost.
Vždyť nedávno podlehl této německé
sugesci sám premiér italský. I prosím
ho, aby háje svoji pevnou ruku proti ožívajícím
hegemonickým nárokům německým,
neukazoval na Československo, neboť toto ve skutečnosti
dělá proti podobným nárokům
daleko méně, nežli jak ohlašuje propaganda
německá, a proti některým nárokům
nedělá docela ničeho. (Souhlas.) Dobře
poučený premiér - věřte mi,
že bych nechtěl býti v úloze onoho čsl.
mluvčího, který by ho poučoval a který
by musil doznávati pravý stav věcí
u nás v Československu - dobře poučený
premiér by zajisté nikdy nepochopil, že v československém
Národním shromáždění,
dokonce revolučním, kdy nebyli v něm ještě
Němci, byla pohnutá chvilka, kdy většina
československá zamítla návrh, aby
každý státní úředník
znal státní jazyk slovem i písmem. A sotva
by také uvěřil, že náš zákon
o Karlově universitě není dosud proveden,
což znamená rektorské úřady staroslavné
university Karlovy v nejtemnějších koutech
starého Karolina, což znamená falešné
zlaté řetězy českých děkanů,
neboť pravé a historické řetězy
jsou drženy - řekl bych násilně a mlčky
se strany naší státní správy
- na německé universitě pražské.
A italský premiér by jistě neuvěřil
našemu sebepravdomluvnějšímu poučovateli,
kdyby mu řekl, že jest podle jazykového nařízení
v Československé republice 3,582.789 Němců,
v jejichž prospěch se činí úchylky
více méně vážné od suverennosti
a všeplatnosti státního jazyka československého
v celém území naší republiky.
Tato sklonnost evropského muže a evropských
státníků bráti za pravdu německou
propagandu, o které my znalci doloženě říkáme,
že jest lživá, a právě tak jistá
nechtěná nemohoucnost a nedovednost takových
mužů uvěřiti našim ubezpečováním
o pravém stavu věcí v Československu
- zda to není zrovna klasickým svědectvím,
že národní i státní povolání
vládnouti, jak my je pojímáme a provádíme,
v očích cizího státníka a před
zdravým lidským rozumem jsou pochopitelny jen jako
chorobná zvrácenost? (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)