Posl. dr Czech (německy): Slavná sněmovno!
Úzké spojení vnitřní a zahraniční
politiky neprojevuje se v žádné zemi tak plasticky
jako právě u nás. Úvahy vyplývající
ze zahraniční politiky byly rozhodné pro
konstrukci tohoto státu, pro jeho vnitřní
vybudování, pro politickou a hospodářskou
orientaci, pro vojenské vyzbrojení a naopak všechny
důležité, vnitropolitické události
v této zemi projevily se v zápětí
jistou měrou v zahraniční politice. Vzájemné
působení zahraniční a vnitřní
politiky bylo v této zemi vždy tak silné, že
se stalo přímo nemožnou věcí,
aby se od sebe oddělily úplně. Viděli
jsme to naposled při uzavření locarnské
smlouvy, z níž se vedoucí české
vrstvy rychle snažily vyvoditi jisté důsledky
pro vnitřní politiku. Ihned žádaly,
aby se menšiny bez podmínky podrobily cizímu
panství tohoto státu, samy však z této
smlouvy neodvozovaly důsledků, které z ní
samozřejmě vyplývaly a které samy
o sobě byly by bývaly vhodny přivoditi změnu
v orientaci a zaujetí stanoviska nečeských
národů tohoto státu.
Že však i čistě vnitro-politické
události mohou se projeviti v zahraniční
politice, to jsme mohli pozorovati právě nedávno,
když bylo vydáno prováděcí nařízení
k jazykovému zákonu. Češi se sice snažili
dáti prováděcímu nařízení
k jazykovému zákonu nevinné zdání
čistě vnitřního správního
opatření, avšak hluboké rozrušení,
které se zmocnilo nečeského obyvatelstva
a které zachvátilo a rozbouřilo široké
vrstvy daleko za okruh přímo postiženého
obyvatelstva, za hranice země, vzbudilo i v cizině
náladu, která, jestliže známky neklamou,
bude míti také určité účinky
zahraničně-politické. Proto chceme v mezích
rozboru zahraničního prohlášení
zaujmouti také stanovisko k jazykovému nařízení,
jímž vnitro-politické události této
země dosáhly svého vrcholu. Prováděcí
nařízení k jazykovému zákonu,
ihned jak bylo vydáno, působilo na veškeré
německé obyvatelstvo a také obyvatelstvo
jiných národů jako skutečná
rána pěstí. (Souhlas na levici.) Vzbudilo
mocné hnutí, které zachvátilo všechny
vrstvy obyvatelstva a také dělnickou třídu.
Ačkoliv mělo již býti před lety
vydáno, ačkoliv jeho vydání bylo v
určitých časových lhůtách
stále a stále ohlašováno, přes
to postižené obyvatelstvo nesmírně překvapilo
a ohromilo. Jeho následky jsou po stránce politické
a hospodářské nedohledné, jeho účinky
nedají se touto dobou do posledních důsledků
ještě změřiti. Byly-li život a
zápolení na této horké a škaredé
půdě již nesnesitelné, novým
otrávením atmosféry stanou se skutečnou
trýzní. Jaká přeměna věcí
pouhým škrtnutím pera! Vzhledem k nové
situaci, která vznikla, jest třeba konstatovati
určité věci. V interpelaci, kterou podali
Němci dne 2. června 1920, jíž snad se
na to již zapomnělo - poslanecká sněmovna
přiznala naléhavost, (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) bylo vládě vytýkáno,
že prodlévá s vydáním jazykového
nařízení, která byla předmětem
zdlouhavých a vyčerpávajících
vyjednávání mezi německými
stranami a vládou a která konečně
vedla k řádné dohodě mezi německými
stranami a vládou, na základě níž
všechny německé strany ve sněmovně
upustily od okamžitého projednávání
interpelace, která tehdy ještě podle názoru
vlády nebyla zralá k rozhodnutí, naproti
tomu však tehdejší ministr vnitra, dnešní
předseda vlády, ve schůzi poslanecké
sněmovny dne 10. července 1920 učinil jménem
vlády s tohoto místa toto prohlášení:
"Prohlašuji", řekl pan ministr Švehla,
"že dle postupu prací bude možno vládě
do podzimního zasedání posl. sněmovny
býti hotovu se všemi nutnými přípravami
pro vydání nařízení stran užívání
jazyků. O tomto jazykovém nařízení
bude potom referováno v ústavním výboru,
dříve nežli vejde v platnost". (Výkřiky
německých soc. dem. poslanců. - Místopředseda
Stivín zvoní.) Vláda se tedy - konstatujeme
skutečnosti - pravoplatně zavázala, že
prováděcí nařízení k
jazykovému zákonu, než vejde v platnost, předloží
ústavnímu výboru a bude o něm referovati
v posl. sněmovně. Několikráte jsme
žádali ústně a písemně,
aby byl splněn slib ministrův, který po zdlouhavém
vyjednávání byl učiněn jménem
československé vlády, aby tedy byl splněn
slib vlády Tusarovy, závažně
učiněný. Než žádným
našim upomínkám nedostalo se sluchu, na naše
interpelace nebyla dána odpověď a našich
rozkladů se nedbalo. Tak plynul rok za rokem ve věčném
očekávání. Tak se rok od roku drobilo
splnění závazku, který na sebe vláda
vzala, až jednoho krásného dne měli
jsme tu prováděcí nařízení,
avšak přísný slib. (Hluk na levici.
- Výkřiky německých
a čsl. soc. dem. poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Czech (pokračuje):... až jednoho
krásného dne... (Stálý hluk na
levici.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Czech (pokračuje):... bylo vydáno
prováděcí nařízení,
avšak přísný slib vlády splněn
nebyl, ani nebylo o prováděcím nařízení
referováno v ústavním výboru.
Slavná sněmovno! Ministrův slib byl zrušen
(Německé výkřiky: Hanba!),
slib vlády cynicky pošlapán, zmařena
naděje nečeského obyvatelstva, že užívání
jazyků bude upraveno v dohodě, místo přátelského
dorozumění hrozivě napřažená
pěst! (Souhlas německých soc. dem. poslanců.)
To jest odpověď, jíž se nám dostává
od vlády a koalice po všech těch slavných
slibech, po všem tom nekonečném utěšování,
po několikaletém čekání. My
však na to odpovídáme, že trváme
na splnění slibu ministrova, že každé
opatření, které se stalo a při němž
vláda zrušila závazný slib, pokládáme
za neexistující a pro nás za nezávazné.
(Souhlas německých soc. dem. poslanců.)
Z této situace, slavná sněmovno, jest
jen jediné východisko a to jest odvolání
tohoto nařízení a nejpřísnější
dodržení ministerského slibu. Právě
tak, jako jsme to kdysi, ihned, když se sešla posl.
sněmovna r. 1920, slavnostně prohlásili k
rukou tehdejšího předsedy vlády, že
nikdy neuznáme jazykového zákona, jehož
usnesením byly porušeny veškeré demokratické
zásady, zákona, který odporuje právu
a zákonu, příčí se ústavě
a smlouvě o ochraně menšin, odporuje duchu
rovnosti a spravedlnosti, avšak jest také naprosto
nesociální, tak se také zachováme
k prováděcímu nařízení
k tomuto zákonu, (Potlesk německých soc.
dem. poslanců.) které bylo vydáno jako
čirý diktát a jimž byl porušen
slib ministrův, nařízení, jehož
každý řádek dýchá duchem
národní nesnášenlivosti, jež šlape
po právu nečeských národů,
prostě ruší rovnost občanů před
zákonem, z ústavy, práva a zákona
dělá hříčku nepříčetné
národní politiky. Proto se stavíme na odpor
proti tomuto nestvůrnému nařízení,
(Potlesk německých sociálně demokratických
poslanců.) to prohlašujeme otevřeně
s této tribuny, nikdy ho neuznáme. Nevynecháme
jediné příležitosti, abychom se nepokusili
je odstraniti. Pokud bude platiti, bude předmětem
našeho nejmocnějšího boje, nejvášnivější
obrany proti národnímu bezpráví, jímž
tato země, propadlá národnímu šovinismu,
jest tak bohatá. Bude jen podněcovati boj o sebeurčení
našeho osudu, o samosprávu našich kulturních
věcí, bude jen stupňovati naši obranu
proti této vládní soustavě a dodá
jen vznětu našemu úsilí, aby na místo
národního znásilňování,
na místo národního cizího panství
nastoupilo dorozumění národů. (Potlesk
německých soc. dem. poslanců.)
Slavná sněmovno! Není to jen degradace našeho
mateřského jazyka, co nás nutí, abychom
se postavili na toto stanovisko, ač již tento moment
sám by k tomu stačil, nýbrž především
hmotné bezpráví, jež se páše
na milionech nečeských národů tohoto
státu, pro něž nemůžeme snésti
tohoto husarského kousku koalice, který mobilisuje
náš nejmocnější odpor proti tomuto
nesociálnímu opatření. Proto zkrátka
prohlašujeme: Ať se stane, co chce, nedáme se
oloupiti o své právo, abychom hájíce
své hospodářské, sociální
a politické zájmy, uskutečňujíce
své právo, neužívali všude v zemi
svého jazyka. (Souhlas na levici.) Nedovolíme,
aby naši němečtí zaměstnanci
a zřízenci byli prohlášeni za psance,
nedovolíme, aby němečtí pracující
lidé byli vylučování z veřejných
úřadů, nedáme si národními
jazykovými úskoky vyeskamotovati právo samosprávy
v obcích, nedopustíme, aby naše pasivní
volební právo do obcí zakrnělo, nedopustíme
však také, aby diktátorskými jazykovými
opatřeními, národní jazykovou rabulistikou
nebo tabulkovou politikou starého Rakouska se zasahovalo
do našeho soukromoprávního oboru. Především
však nedopustíme, aby z nás byli učiněni
státní občané druhé třídy,
a nikdy se nepokloníme novému Gesslerovu klobouku,
jejž nám tímto ráčí postaviti
republika, která by ráda chtěla být
demokratickou.
Slavná sněmovno! Jestliže se ve "Večerníku
Českého Slova" z 9. t. m. píše:
"Právě český dělník
v menšinovém území musí míti
možnost, chce-li uplatniti svá práva, dorozuměti
se svým jazykem", píše-li se dále:
"Po této stránce mají jazyková
nařízení také sociální
význam", pak musí také boj německého
dělníka o uplatnění svého jazyka
býti bojem sociálním. (Výkřiky
na levici.) Neuznáme nikdy, proč vše, co
platí pro českého dělníka,
nemá plně platiti také pro dělníka
německého a nikdy nepochopíme, proč
boj českých dělníků o užívání
jejich jazyka má býti bojem sociálním,
kdežto boj německých dělníků
o jejich jazyk bojem národnostním. (Potlesk německých
soc. dem. poslanců.) Slavná sněmovno!
Naše provolání k boji platí pro veškerou
veřejnost doma i v cizině. Jestliže je zanášíme
do nejmenší chýšky, není to, Bůh
uchovej, naší vinou; my jsme nezpůsobilí
tuto situaci, nýbrž nepříčetná
národní zpupnost koalice, která, vyzuřivši
se v jiných oborech veřejného života
a otrávivši jej, pokouší se nyní
přenésti své tyranství také
do tohoto oboru. Nemůžeme svůj protest, svou
výstrahu veškeré veřejnosti - a zdůrazňuji
to - také české veřejnosti, zakončiti
lépe než slovy presidenta Masaryka, která
napsal dne 5. dubna 1896 ve své serii článků
v otázce česko-německého vyrovnání
pro časopis "Zeit" a o nichž podle tvrzení
spisovatele Fořta prohlašuje, že na nich může
trvati i nyní. Prohlásil: "Vláda trvajíc
jednostranně na domnělé nutnosti jediné
úřední řeči, dopouští
se všech chyb šovinistického nacionalismu a přímo
k němu vyzývá". Co říká
president Masaryk o německém rubru soudních
spisů a procesů, o textu berních a poštovních
stvrzenek? "Že by bezpečnost českých
zemí a Rakouska na tom závisela, to mi nejde do
hlavy. Právě tak také nechápu",
prohlašuje Masaryk, "předsudku, že
dělník a řemeslník potřebuje
u nás především toho nebo onoho jazyka.
Ovšem" - praví dále Masaryk - "kde
tolik lidí žije z huby a národního sváru
(Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!), tam to lze pochopiti". Masaryk
končí svůj článek těmito
slovy: "Avšak spekulace na šovinistické
národní burse musí již jednou přestati!"
Slavná sněmovno! To bylo, to jest a zůstane
naším stanoviskem a proto také toto naše
prohlášení může býti jen
ohlášením boje vládě, která,
místo, aby přinesla do země pokoja vnitřní
mír, zřídila v této zemi šovinistickou
národní bursu, která žene zemi z jednoho
konfliktu do druhého, z jedné krise do druhé,
která národy, místo aby je sobě přiblížila,
stále více od sebe odděluje a stále
více je sobě odcizuje, která stále
více zhoršuje rozpory podle starorakouského
receptu: "Rozděluja vládni", a znemožňuje
každou zdárnou společnou práci. Proti
této proklaté soustavě jest namířen
náš nejvášnivější boj.
(Potlesk německých soc.-dem. poslanců.)
A nyní mi dovolte několik slov k prohlášení
pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše.
Z výkladu pana ministra pro věci zahraniční,
až na vylíčení maďarské
padělatelské aféry, nedověděli
jsme se téměř nic. Od poslední zprávy
pana ministra pro věci zahraniční přihodilo
se v oboru mezinárodní politiky ledacos. Přes
toto všechno přešel pan ministr pro věci
zahraniční, ačkoliv se po tak dlouhé
době opět jednou ujal slova ve sněmovně,
prostě bez povšimnutí. Z tak vychvalovaného
locarnského ducha Evropy, po tom po všem, co jsme
viděli, zůstalo proklatě málo. Za
rozdělením světa na vítěze
a poražené přišlo nyní ještě
druhé rozdělení Evropy, a to v anglickou
a francouzskou mocenskou sféru. Na jedné straně
Anglie, která se pokouší rozšířiti
svou mocenskou oblast přivtělením větší
části Evropy do okrsku svého vlivu a jíž
se v poslední době podařilo dostati na svou
stranu Italii, velkou část Balkánu, Polsko
a Maďarsko, na druhé straně Francie, která
marně zápasí o zachování své
hegemonie v Evropě a již marocká válka,
syrské tažení, vnitřní krise
a těžká finanční krise čím
dál více vytlačily z vedení v Evropě,
čímž se ovšem zahraničně-politická
situace Malé Dohody, která měla hlavní
svou oporu ve Francii, ještě zhoršila. Již
locarnské smlouvy vzaly jí půdu pod nohama.
Kdyby Maďarsko nepečovalo stále a stále
o nové aféry a kdyby tedy nedodávalo tak
zvaný maďarský tmel, Malá Dohoda byla
by již ztratila jakékoliv existenční
oprávnění. K tomu neméně přispěla
mnohá politická, hospodářská
a sociální rozvrstvení a různá
orientace spolkových zemí, především
však stále vzrůstající zahraničně-politické
rozpory, které měly za následek stálé
ustupování jednotlivých částí
Malé Dohody novým směrem, k jejich nové,
přirozené sféře zájmů.
Tak na příklad pro úplně různý
názor Rumunska v otázce ruské velmi ochladlo
přátelství této země ke členům
spolku a vedlo to dokonce k přátelskému poměru,
říká se dokonce ke spolku, s Polskem, což
musíme pokládati nikoliv na zesílení,
nýbrž přímo za uvolnění
Malé Dohody. Proto musila také temešvárská
konference, o níž zde pan ministr pro věci
zahraniční úplně pomlčel, a
o němž nám zpráva, která byla
o ní vydána, nedovedla mnoho pověděti,
vyzněti úplně naprázdno a skončiti
úplně bezvýznamně. Avšak i jiné
důležité zahraniční problémy
byly by potřebovaly, aby je pan ministr pro věci
zahraniční objasnil. Německo přes
Locarno jest opět jednou předmětem mocné
štvanice. Při tom nemám naprosto na mysli poslední
případ Mussolini - Německo. Exces Mussoliniho
opět jednou ukázal, jaké nebezpečí
pro celou Evropu chová v sobě fašismus a jak
jest vlastně jedním z nejnebezpečnějších
ohnisek v Evropě, k jehož zdolání měla
by se spojiti celá Evropa. Že si člen Rady
Svazu Národů, že si jeden z mírových
ručitelů z Locarna tak otevřeně, bez
trestu a nezakrytě, tak zřejmě mohl to dovoliti
proti státu takového řádu jako Německo,
že mohl hroziti přenesením trikolory přes
Brenner 2 miliony mladých lidí čekajících
na slovo a ochotných dáti se na pochod, že
směl bez trestu provokovati velký stát, provokovati
mnohamilionový národ, potvrzuje to, co jsme hned
na začátku zjistili; jest to však také
příznačné pro bezmocnost Svazu Národů,
který ostatně již při řecko-italském
konfliktu musil si dáti líbiti od Mussoliniho hezky
řízné odbytí. Konstatujíce
to, voláme všechny demokratické vrstvy k boji
proti fašismu, proti tomuto nebezpečnému biči
a vyslovujeme italskému národu, který musí
snášeti všechny tortury fašistického
režimu, především však jeho dělnické
třídě, trýzněné Mussolinim,
jejíž družstevní hnutí stalo se
právě nedávno obětí fašistického
teroru, neméně však také jihotyrolskému
německému obyvatelstvu, bojujícímu
o svou národní existenci, své nejvroucnější
sympatie. (Potlesk na levici.)
A nyní, slavná sněmovno, dovolte mi pronésti
několik slov ke štvanici, která se provozuje
opět po nějakou dobu na Německo. Pokud se
Německo zdráhalo vstoupiti do Svazu Národů,
bylo to důvodem k nejmocnějším útokům
národních vrstev všech vítězných
zemí, Německu bylo vytýkáno, že
se zdráhá jen proto, že pomýšlí
na odplatu, bylo mu říkáno, že jeho
zdráhání prozrazuje skutečné
smýšlení Německa, že manifestuje
starý válečnický duch, starý
duch pánů. Sotvaže však Německo
prohlásilo, že jest ochotno vstoupiti do Svazu Národů,
ihned nastala přímo štvanice, na níž
se až na nepatrnou část zúčastnil
veškerý český tisk, tisk blízký
panu ministrovi pro věci zahraniční, i veškerý
národní český tisk této země.
To musilo ovšem vzbuditi všude největší
podiv. Tím větší podiv musila však
vzbuditi zpráva časopisu "Neue Freie Presse"
z Temešváru, podle níž se prý Malá
Dohoda po zprávě ministra pro věci zahraniční
dr Beneše usnesla, že podnikne kroky, aby zabránila,
aby Německo otázku německých
menšin ve státech Malé Dohody, jak se doslova
praví, uvedlo ve Svazu Národů na přetřes
takovým způsobem, že by to mohlo poškoditi
zájmy Malé Dohody. (Výkřiky na
levici.)
Slavná sněmovno! Bude dobře, zaujme-li pan
ministr pro věci zahraniční stanovisko k
této zprávě časopisu "Neue Freie
Presse" a učiní konec všem dohadům,
které z toho vyplývají. Především
však musil by se pan ministr pro věci zahraniční
vyjádřiti také o tom, je-li pravda, že
se také Československo zúčastni akce
jistých dohodových kruhů proti Německu,
zda jest Československo odhodláno, jak se tvrdí,
podporovati úsilí Polska o stálé místo
v Radě Svazu Národů a zda se při této
příležitosti má projednati, jak se oznamuje,
také přeměna nestálého místa
Československa, resp. Malé Dohody ve Svazu Národů
ve stálé místo. Kdyby se ukázalo,
že jest to pravda, musili bychom v zájmu pokojného
vývinu poměrů v Evropě litovati toho
co nejživěji. Již několikráte uvedlo
se Československo účastí na akcích
nepřátelských Německu - zmiňuji
se jen o Horním Slezsku - do těžkých
situací k této zemi a tím vzbudilo také
určitou vnitropolitickou náladu, která byla
s to, aby vzájemný poměr obou národních
kmenů v této zemi jen zhoršila. Účast
československé zahraniční politiky
na nových rejdech proti Německu by jen ještě
zhoršila vnitropolitickou situaci beztoho již napjatou,
především však právě v době
hospodářské krise, v níž obě
země Německo i Československo potřebují
pokojné a důvěřivé společné
práce, mohla by přivoditi těžké
politické následky pro veškeré, nouzí
trpící obyvatelstvo.
Než jiná otázka: O pravém stavu Evropy
a světové situaci vydává nejlepší
vysvědčení to, že odzbrojovací
konference, ohlášená na 15. února a
připravovaná se souhlasem všech mocností
- konstatuji: také Ameriky, Ruska, Německa - byla
v poslední chvíli odřeknuta. Pokládáme
tento krok za nejtěžší ránu světovému
míru. Když jsme se kdysi co nejvřeleji zasazovali
o ženevský protokol, ačkoliv, jak zdůrazňujeme,
právě tak jako Locarno jest čistě
kapitalistickým mírovým řešením,
stalo se to především proto, poněvadž
byl junktimem odzbrojení, nejdůležitějšího
základu ženevského protokolu. Toto junktim
však u Locarna schází a proto již od prvopočátku
locarnská dohoda má menší význam.
V poslední zahraničně-politické rozpravě
ve Stálém výboru jasně jsme se vyjádřili
a žádali pana ministra pro věci zahraniční
se vším důrazem, aby vynaložil své
síly pro brzké uskutečnění
odzbrojovací konference. Proto v odřeknutí
odzbrojovací konference spatřujeme sabotáž
míru. (Souhlas na levici.) Odložení
jest naprosto neodůvodněno. Že je československá
vláda podepsána společně na návrhu
na odložení, to jí zvláště
vytýkáme, a panu ministru pro věci zahraniční
dr Benešovi vytýkáme, že jako referent
odzbrojovací komise dal k tomu svůj souhlas. (Souhlas
německých soc. dem. poslanců.) Vždy
jsme pochybovali, že by kapitalistické státy
a držitelé moci vážně zamýšleli
provésti odzbrojení. Námořní
moci byly vždy jen pro odzbrojení na souši a
pozemní moci vždy jen pro odzbrojení na moři,
žádnou interesovanou mocnost nebylo však možno
plně získati pro odzbrojení na souši
a na moři. To nám bylo zřejmou známkou,
že všichni byli vždy ochotni odzbrojiti jiného,
nikdy však provésti odzbrojení své vlastní.
Oni, kteří s neuvěřitelným
elanem provedli odzbrojení Německa, Rakouska a Bulharska,
oni, kteří v této zemi pátrali po
každé pažbě od pušky, neodstranili
ve své vlastní zemi ani jediného děla,
nýbrž opatřili si naopak všechny nejnovější
vymoženosti vražedné techniky. Také Československo
vydávalo se vždy za antimilitaristické, avšak
jen v teorii. První jeho slovo ve washingtonské
deklaraci jest "milice", jeho branný zákon
jest vybudován na milici a na postupném odzbrojení,
avšak i jinak při zcela zvláštních,
slavnostních příležitostech máte
vždy plná ústa antimilitarismu. Kdykoliv se
někdo při kterékoliv slavnostní příležitosti
uchopí slova, přichází vždy jako
prvá věc slavnostní přiznání
k antimilitarismu, pak však dostaví se neprodleně
dodatek o nutných ohledech na zeměpisnou, politickou
a strategickou polohu země a již jest konec s antimilitarismem
a ukáže se imperialistická pitvora, která
dovede dělati pravé bojovné grimasy. (Souhlas
německých soc. dem. poslanců.) Zatím,
co se jinak v cizině honosíte a doma operujete bohatou
žní politických úmluv, arbitrážních
smluv, locarnskou dohodou, poukazujete na druhé straně
na nutnost - jak se praví - udržeti brannou moc a
žádáte stále většího
vybudování vojska. Zvláště skvostné,
krkolomné kousky provádí při takovýchto
příležitostech poloúřední
tisk. Viděli jsme to právě v posledních
dnech. Tak se na př. v 5. čísle časopisu
"Prager Presse" z 5. ledna píše: "O
zkrácení služební doby cituji doslovně
- podle branného zákona nelze ovšem naprosto
mluviti. Jediným problémem byl by pouze způsob
provedení. Hlavní věcí však při
tom vždy jest, aby se tím nezmenšila spolehlivost
a intensivnost vojska." Tedy známé přísloví:
Aby se vlk nažral, avšak koza zůstala celá.
Poněvadž však úmysl vládnoucí
politické třídy, zachovati nynější
vojenský systém, stává se stále
zřejmější, bude věcí dělnické
třídy, dělnických vrstev, aby provedly
mobilisaci ve prospěch myšlenky odzbrojení
a uspořádaly veliké akce, jimiž by
vnutily kapitalistickým a imperialistickým mocnostem
odzbrojení svých zemí. V této souvislosti
prohlašujeme, slavná sněmovno, že se postavíme
se vší rozhodností proti zamýšlené
novelisaci branného zákona v tom smyslu, aby zůstala
zachována 18měsíční služební
doba (Potlesk na levici.), a že zahájíme
vášnivý boj proti tomuto opatření,
lidu nepřátelskému, jestliže se pokusíte
je uskutečniti. Že se odstupující pan
šéf generálního štábu, francouzsko-český
vrchní generál Mittelhauser směl odvážiti
doporučiti českému štábu přímo
jako svoji závět, aby zachoval 18měsíční
služební dobu a že se na vedoucím místě
nenašel nikdo, aby tohoto generála odkázal
do zákonitých mezí, pokládáme
za mimořádně smutný zjev v době,
kdy se přímo křičí po odstranění
vojenských břemen, v době, kdy nouze veškerého
obyvatelstva stoupla téměř k nesnesení.
A nyní, slavná sněmovno, dovolte mi, abych
se věnoval části výkladu, která
pojednává o maďarské penězokazecké
aféře. Výklady pna ministra pro věci
zahraniční jsou mnohem tlumenější,
než byly prvé oficielní zprávy časopisů
o penězokazecké aféře. Tak to je velmi
dobře a jest to rozumné. V jednom českém
oposičním listu bylo v těchto dnech konstatováno,
že se oficielní tisk postavil nejprve k maďarské
penězokazecké aféře tak - cituji doslova
- jako kdyby měla otřásti světem v
základech. Pak se však dostavil, jak zjišťuje
český tento časopis, ústup, který
byl horší než světoznámý
Auffenbergův ústup za světové války.
Jak se to mohlo stát? Žalostně píše
orgán pana předsedy vlády v čísle
ze dne 12. t. m.: "V Anglii chtěli z aféry
udělati zbraň nikoliv snad proti Maďarsku,
nýbrž proti Malé Dohodě. Konec konců
bylo Malé Dohodě vytýkáno, že
má chuť napadnouti Maďarsko." To byl přirozený
následek harašení šavlí, jež
si v prvých dnech maďarských odhalení
dovolil i časopis pana předsedy vlády. V
tom se také plasticky projevují slova na rozchodnou
generála Mittelhausera, který chce ohroženému
Slovensku přispěchati na pomoc s puškou na
rameni a který louče se, slavnostně slíbil,
že přijde na pomoc. Čeští národovci
tušili svítání a rádi by byli
použili příznivého větru. Když
vyšla najevo penězokazecká aféra, dělali
se v Československu všude překvapenými,
uleknutými a nesmírně ohromenými.
Ani my jsme ovšem neočekávali takový
stupeň ne ohroženosti a nestydatosti. Prohlašujeme
to, ačkoliv jsme očekávali od panstva s druhé
strany vše. Slavná sněmovno, kdo si navykl
sklátiti politického nepřítele za
bílého dne, chladnokrevně jej zavražditi,
utopiti jej v nejbližší řece, provésti
na něm léčbu ricinovým olejem, vydírati
z něho karabáči přiznání
a mučiti nevinné ženy, nevinné taneční
zábavy zasypávati bombami, jak se to skutečně
stalo, kdo si navykl vrahům, kteří se přiznali,
poskytnouti přístřeší, tisíce
a tisíce lidí držeti v internačních
táborech, v politických věznicích,
desetitisíce lidí vydati na pospas největší
bídě, pro toho jest ovšem padělání
peněz jen nevinnou hračkou. Když socialistická
dělnická internacionála, když naši
maďarští přátelé volali,
aby byl svržen tento asijský systém, tak favorisovaný
západními mocnostmi, když byly před
celým světem odhaleny strašlivé obrazy
maďarského šibeničního režimu,
maďarského bílého teroru, když
bylo především ukázáno, jaké
těžké nebezpečí chová
v sobě pro celou Evropu maďarský fašismus,
režim Horthyho, když se žádalo, aby se veškeré
demokratické vrstvy Evropy spojily ke svržení
maďarské soustavy, k vyhlazení hnízda
vrahů, všechna tato slova zůstala neslyšena.
Dnes však, kdy hrozí nebezpečí, že
Maďarsko paděláním bankovek sáhne
na pilíře kapitalismu, dnes, kdy Maďarsko sahá
na tělo svatému vlastenectví, trnete hrůzou
a mobilisujete veškerou veřejnost. Hamburský
sjezd socialistické internacionály vyzval svého
času celý civilisovaný svět, proletariát
všech zemí k boji proti Horthyho soustavě,
prohlásiv: "Socialistická internacionála
jest ochráncem utlačených národů,
avšak dokud Maďarsko nedá dělnictvu demokracii
a svobodu, bude internacionála odpírati této
reakční zemi podporu a vykonávati na vládu
spojenců nátlak, aby s kontrarevolucí v Maďarsku,
pokud jde o odzbrojení, nenakládala příznivěji
než v demokratickém Rakousku a Německu."
Nikdo z rozhodujících činitelů této
země nestaral se však o toto provolání,
nikomu nezáleželo na těchto soustavných
válečných přípravách,
jež se dějí v Maďarsku. Celý svět
věděl, že organisace, jejichž účelem
jest tělesná výchova, svazy mládeže
a vojenské svazy, různé oddíly, jako
na př. Hejasův, nejsou nic jiného než
vojenská zřízení, že odvody,
mobilisace na zkoušku slouží výhradně
k válečnému zbrojení. To se vědělo
všude, než nikdo se nestaral o to, že arsenály,
které byly přeměněny v nevinné
soukromohospodářské podniky, pracují
dále. A mezinárodní dohodové odzbrojovací
komise sháněly mnohem raději staré
pušky, které snad jako válečné
památky byly schovány ve Vídni nebo někde
v Rakousku, a velmi málo se staraly o odzbrojení
Maďarska. Když byla uvedena v chod sanace Svazu Národů,
obrátila se maďarská socialistická strana
na veškerou mezinárodní veřejnost a
žádala od ní záruky, aby se této
půjčky nezneužilo k protirevolučním
účelům. Tenkráte Zikmund Kunfi volal
na pomoc anglické a české dělnictvo
a psal doslova: "porozuměti této příležitosti
a všemi možnými prostředky zabrániti,
aby se Horthyho soustavě, režimu šibenic, internačních
táborů, utlačování demokratických
svobod. soustavě třídního záští,
třídní politiky hodil záchranný
pás". A svoje vývody končil takto: "Zhroutí-li
se soustava Horthyho a tato soustava (praví doslova dále)
může se udržeti jen zahraniční
pomocí - pak se pokojné demokratické a republikánské
Maďarsko může vzchopiti vlastními silami.
Není to těžký boj, není to žádný
nepopulární boj, jehož heslo nemůže
zníti jinak, než: ani libru, ani sokol Maďarsku
Horthyho." Tenkráte čeští socialisté
odpověděli Zikmundu Kunfimu: "Projev Kunfiho
můžeme posuzovati jen jako osobní projev, nejvýše
však jako projev maďarské emigrace." V jednom
článku "Práva Lidu" z 8. srpna
praví se doslova: "Zdá se, že za daných
poměrů stanovisko Malé Dohody, nepřekážeti
tomu, aby Maďarsko získalo půjčku, budou-li
splněny její podmínky a zajištěn
dohled, jest snesitelnější pro mír ve
střední Evropě a demokracii a proletariátu
také více pomůže, než - praví
se tam doslova - radikální heslo: Ani haléř
Horthymu." K odůvodnění tohoto názoru
uvádělo tehdy "Právo Lidu", že
dlužno sice ujišťování Bethlenovo
bráti s nejkrajnější reservou, že
však nelze naprosto přehlédnouti jistých
skutečností, které svědčí
o tom, že vnitro-politické síly, jak se praví,
jsou v pohybu. "Právo Lidu" prohlásilo
doslovně: "Nejde o nějaký revoluční
převrat nebo o změnu soustavy, nýbrž
o překonání politického těžiště,
o jakousi evoluci na levo." Tak byly posuzovány tenkráte
poměry v Maďarsku, a tato domnělá evoluce
na levo, tento obrat na levo to byl, jenž teprve rozhodl
ve prospěch Bethlena a ve prospěch půjčky.
Mluvilo se sice tehdy o nutnosti záruk. Nynější
ministr sociální péče dr Winter
vypočítal tenkráte v jednom článku
"Práva Lidu" z 11. září
řadu těchto garančních bodů.
Také předsednictvo české sociálně-demokratické
strany a vedoucí instance jiných socialistických
stran zabývaly se podmínkami pro půjčku
Svazu Národů. Podle toho, praví se, nesmí
se půjčky zneužívati k účelům
protirevolučním, především ne
pro zbrojení, podle toho musí se Maďarsko definitivně
zříci Habsburků a především
přestati s irredentou, podle toho musí býti
svržen Horthyho systém, znásilňující
dělnictvo a demokracii, a půjčka smí
býti svěřena jen takovým vrstvám
cituji doslova - které nejsou zatíženy hříchy
minulosti a přítomnosti. V článku
"Českého Slova" se praví - a zdůrazňuji
to: "Jen budou-li všechny tyto podmínky splněny,
jen tehdy opustí Bethlen Ženevu neporažen."
Velké slovo, které bylo klidně vysloveno.
Také my vznesli jsme tenkráte v parlamentě,
když jsme znovu opakovali své stanovisko, svůj
varovný hlas. Jakoukoliv rozpravu o půjčce,
resp. o vzdání se zástavních práv
- o to šlo v poměru k Československu - prohlásili
jsme za naprosto vyloučenou, pokud jest u vesla Bethlen,
pokud jest dělnická třída dále
zbavena práv a vyloučena ze spolusprávy půjčky.
Nuže, táži se: Která z těchto záruk
byla splněna? Své výstrahy mluvili jsme do
větru, ani jediné z ohlášených
záruk Maďarsko nedalo, ani jediný demokratický
slib Bethlenův nebyl splněn, soustava holého
násilí zůstala bez oslabení a beze
změny zachována a nyní přichází
rozhodující věc: Přes to byla Maďarsku
tenkráte půjčka poskytnuta a systém
Horthyho, který se tenkráte kolísal, tím
upevněn. (Souhlas na levici.)
Slavná sněmovno! To vše se stalo s vědomím
a vůlí Malé Dohody, především
s vědomím a vůlí české
vlády, která již tenkráte věděla
o různých aférách padělání
českých, rumunských a jugoslávských
peněz, o aférách z let 1920 a 1922, a jež
si z těchto afér měla vzíti poučení.
A tak také československá vláda jest
spoluodpovědna za vývoj poměrů v Maďarsku,
neboť byla s to, aby bez jakéhokoliv zasahování
do poměrů Maďarska - zdůrazňuji
to - bez jakéhokoliv zasahování přivodila
změnu těchto poměrů ve prospěch
demokracie, která však zde opět podlehla vlivům
Dohody, a se signálem vydaným v Temešváru,
aby byly dány sankce proti jakémukoliv opakování,
bude míti právě tak málo štěstí
jako v roce 1923. Kočka nemůže přestati
chytati myši a různí ti princové, hrabata,
policejní ředitelé, biskupové, komorníci
a šoféři, především však
celá šlechtická kasta, která má
tolik drzosti, že stíhá Zikmunda Kunfiho zatykačem
pro padělání peněz - žasněte!
- poněvadž kdysi jako legální ministr
dal tisknouti v maďarském státě bankovky,
bude padělati bankovky i dále, a bude se těšiti
i nadále přízni jistých dohodových
kruhů. K mnoha promeškaným příležitostem,
jimiž Československo oplývá, patří
též rok 1923, kdy bylo možno povaliti systém
Horthyho, tuto skvrnu Evropy, kdyby se mu byla odepřela
půjčka. (Potlesk německých soc.
dem. poslanců.)